Skip to content

Paralela snů: Kapitola dvanáctá – Nezvladatelná

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Den jedenáctý, čtvrtek 14. září

.

Ze sladkého snění byla vytržena už v šest hodin ráno, kdy jednoho z pacientů popadl hysterický záchvat. Lyn sklouzla z postele na studenou podlahu a se zatnutými pěstmi si chladila čelo. Její snaha však byla marná. Cítila, že onen záchvat, který dokonce slabě slyšela přes dveře, inspiroval ostatní pacienty. Když se rozohnili další dva, Lyn křičela s nimi.

Našli ji se zmítat na podlaze. Tloukla hlavou o zem a nehty si zarývala do kůže na pažích a obličeji. V tu chvíli sama netušila, co dělá; nedokázala se zastavit, ani potlačit emoce, na které byla proti své vůli tak silně naladěná. Někde v koutku mysli, který zůstával uzamčen a sloužil výhradně jako sídlo chladných myšlenek, děkovala všem kolemjdoucím bohům, když jedna ze sester vytáhla ohromnou jehlu se sedativem. Když ji látka otupila, ošetřili jí hlavu i škrábance a odnesli ji do jiného pokoje.

Neměl okna, v jedné zdi byly pouze skromné kovové dveře. Uprostřed byla do podlahy zapuštěná kovová postel, kterou zdobily kožené popruhy. Lyn se nechala připoutat bez protestů; neměla dost sil se bránit a kromě toho usoudila, že ji to aspoň uchrání od bezděčné fyzické sebedestrukce z přemíry pocitů. Zanechali ji sobě samé a tmě.

Účinky sedativ bohužel nevydržely dlouho. Ve světlé chvilce mezi nejsilnějšími emocionálními vlnami uvažovala o tom, za jak dlouho se opravdu pomátne, bude-li nadále vystavena takovému duševnímu týrání. Kdysi svou schopnost vcítit se do druhých využívala vědomě a byla na ni pyšná, ale momentálně by dala cokoli za to, aby se jí zbavila.

Za nějaký, dle měřítek Lyniny agónie neskutečně dlouhý čas uslyšela, že se dveře do cely odemykají. Modlila se ke všem svatým, aby to byli léčitelé s dalšími uklidňujícími drogami, ale v jejím zorném poli stanula podivná černá skvrna. Když zamrkala a soustředila se, proměnila se jí před očima v Severa Snapea.

Kdyby měla v hrudi dost místa pro další pocity, byla by to nechuť a zklamání. Když ho viděla naposledy, se svěšenýma rukama pozoroval, jak ji její údajný otec odvádí s nezaměnitelně pomstychtivým výrazem na tváři. Nyní byla v naprosto ponižující pozici a zuboženém stavu, za které se před mužem, jež ji přitahoval, hluboce styděla. Při pohledu na nezvykle soucitný pohled v jeho očích, které si ji prohlížely od hlavy k patě, ji v krku pálila nenávist.

Ovšem pocity, které do místnosti přinesl s sebou, ji bolely nejpalčivěji.

„Jděte… pryč!“ Vzteklý tón, který chtěla použít, znehodnocovaly a přerývaly kvílivé steny, které se jí nekontrolovatelně draly z hrdla. Zmítala se v pokusu utéct před všemi těmi pocity. „Vaše bolest… mě… zabíjí!“

Snape skutečně po pár okamžicích odešel. Nevěděla, čeho tou návštěvou chtěl docílit. Možná dostal od otce za úkol ji trochu potrápit.

Léčitelé se nad ní k večeru opět smilovali a podali jí uspávací lektvar. Alespoň na několik hodin byla vytržena z osidel empatie a mohla se trochu zregenerovat před dalším zápasem o holou příčetnost.

.

.

Den dvanáctý, pátek 15. září

.

Překvapilo ji, když druhý den její agónii opět prořízlo cvaknutí zámku a na prahu dveří stála ta samá postava v černém. Lyn znechuceně odvrátila hlavu a zatnula zuby, když se jí jeho soucit zařízl do srdce.

Stoupl si nad ni a podával jí lahvičku. Lyn na něj skrz rudý oblak bolesti vrhla podezřívavý pohled.

„Jdete milostivě ukončit… moje trápení?“ zachraptěla mezi vzlyky a podařilo se jí vydávit ironický úšklebek. Snape nevěřícně zavrtěl hlavou a pousmál se.

I v takovém stavu jste schopna nevhodně žertovat?“ povzdechl si. „Tenhle lektvar vám uleví, i když jen dočasně. Potřebuji s vámi mluvit a bez toho to zjevně nepůjde.“

Lyn usoudila, že hůř už jí asi být nemůže a nechala Snapea, aby jí přidržel hlavu a opatrně nalil tekutinu do úst. Účinky se dostavily rychle: emoční vír, ve kterém se zmítala, jako by někdo postupně utlumil, až z pocitů nezbylo vůbec nic. Její vlastní jí nyní připadaly tak slabé, že je sotva vnímala. Ze své polohy, kdy se v křečovité strnulosti vzpírala proti popruhům, padla zpět na matraci a chvíli se ani nehnula, užívajíc si blaženosti té náhlé prázdnoty.

Snape ji na okamžik zanechal o samotě. Vrátil se s několika ošetřovateli, kteří Lyn odpoutali z lůžka. Když osaměli, Lyn se svezla z matrace a opřela se o zeď. Jen tak mimochodem jí hlavou bleskla myšlenka, jak hrozně asi musí vypadat s nemytými vlasy potem slepenými do pramínků a s mokrým, bezkrevným obličejem, ale bylo jí to teď celkem jedno. Snape si kolegiálně přisedl vedle.

„Co mi chcete?“ ucedila.

„Posílá mě za vámi Brumbál.“

„No jo, ještě že nešel sám, z jeho lítosti by se mi musela rozskočit hlava,“ zavrčela Lyn.

Snape si povzdechl.

„Je mi jasné, že jste rozzlobená, a máte proč být. Některé věci jste si ale vyložila úplně jinak a já bych to rád uvedl na pravou míru.“

„To jsem na vás zvědavá.“

Zdálo se, že si musel srovnat myšlenky. Zjevně toho bylo tolik, co potřeboval vyjádřit, že nevěděl, z jakého konce začít. Nakonec se přece jen odhodlaně nadechl.

Ředitel věděl, kdo jste, už jak jste vešla do Velké síně,“ prozradil. „Já měl jen pádné podezření, zatímco on si byl jistý hned, přestože vás znal krátce a ještě jako malou dívku.“

„To mi budete muset vysvětlit,“ zarazila ho Lyn. „Já už do Bradavic někdy chodila?“

„Před dvanácti lety. A je vidět, že se za tu dobu hodně změnilo. Ředitel byl fascinován tím, že vás Klobouk zařadil podruhé bez jediného protestu. Netušil totiž, že se Kloboukovo rozhodnutí dokáže změnit s tím, jak se věkem mění osobnost.“

Lyn se pokoušela přijít na význam jeho slov, ale její myšlenky tekly příliš pomalu. „Změnit jak?“

„V jedenácti letech jste byla zařazena do Nebelvíru,“ vysvětloval Snape trpělivě, ačkoli se mu při té větě poněkud propadly koutky úst, jako by ho netěšilo na něco takového jen myslet.

Cože?“ vyplivla. „To není možný.“

Snape se neubránil úšklebku. „Přesně to samé jsem mu také řekl. Ale vytáhl školní záznamy a přesvědčil mě fakty. Skutečně jste svůj první rok v Bradavicích strávila jako Nebelvír.“

To Lyn vážně nečekala. Samozřejmě, tak jako tuny dalších lidí byla zpočátku čtení stržena davem a fandila Nebelvíru, protože mu koneckonců fandila hlavní postava, ale… Čím dál víc si uvědomovala, že jejich popularita je podobně nezasloužená jako u mnoha oblíbených studentů středních škol. Jestli v tomhle světě byla jakási její dvojnice, kterou Klobouk zařadil tak nešťastně, její zmijozelský tatíček z toho jistě neskákal do výšky radostí. Ztěžka vzpomínala, jaké to bylo, když byla malá holka, a nakonec musela uznat, že se za tu dobu opravdu hodně změnila. Možná dost i na změnu koleje.

„V jedenácti letech jsem zjevně neměla rozumu ani co by do kalíšku na vajíčka,“ usoudila suše. „Do Nebelvíru bych teď nešla, ani kdyby mě platili. Nemám s nima nic společnýho.“

Snape ocenil její slova dalším ošklivým úsměvem. Ta chvilka souznění byla příjemná. Lyn však potřebovala vědět všechno. Snapeovi stačil její jediný pohled, aby pochopil, a tak pokračoval:

Ředitel se pokoušel zjistit o vás, co mohl, ale lord Downey si ministerstvo podmazal dobře. Netušil, co se s vámi vlastně stalo, a tak byl nepřipraven, když se objevil v hradu.“ Lyn si odfrkla, ale Snape ji ignoroval. „Tušil něco nekalého a chtěl vám poskytnout azyl přinejmenším do chvíle, než by objevil pravdu, ale samozřejmě nebyl jediný na škole, kdo znal vaši rodinu. Draco Malfoy se postaral o tenhle váš výlet zpátky do sanatoria. Nicméně se chci omluvit. Za vlastní trpnost, zatímco vás Downey osočoval, a za tehdejší nařčení z paktu s Voldemortem. Rodina Downeyových s ním až na výjimky nikdy nechtěla mít nic společného a mě napadlo, že jste možná byla jednou z tou výjimek a proto jste na tak dlouho zmizela z povrchu zemského.“ Lyn měla dojem, že z jeho slov cítí více studu, než by čekala. Když ji Snape přistihl, jak si ho upřeně prohlíží, nejspíš uhodl, o co se snaží, a raději znovu promluvil.

Brumbál mi všechno pověděl. Kladl mi na srdce, abych vás hlídal a příležitostně i studoval. Když nebylo možné si o vás informace získat z jiných zdrojů, museli jsme se pokusit o vás zjistit co nejvíc skrze vás samotnou.

V Lyn kleslo otupené srdce. Tím se totiž konečně vysvětlil Snapeův zájem o její osobu a všechny ty otevřené i kradmé pohledy. Studoval ji. Lyn cítila chladné prsty studu a ostré bodání zklamání i přes utlumení, které jí poskytoval lektvar.

Napadlo ji, že Snape musel sledovat obsah její mysli i nyní, neboť se odmlčel. „Dostaňte se už k pointě, profesore,“ usekla, protože ticho začínalo být příliš dlouhé a ona mu nechtěla dávat prostor ji ještě ke všemu litovat.

„Nechtěl jsem…“ začal však nejistě, jako by si uvědomil, co to vlastně řekl, a chtěl se z toho vyvléknout. „Nemyslel jsem to tak.“ K Lyninu nelíčenému údivu k ní opatrně natáhl paži a ostýchavě ji konečky prstů pohladil po rameni. „Měl jsem vás jen studovat, přátelit se s vámi mi nikdo nenakazoval. To přišlo samo.“

Lyn byla tak vykolejená, že nevěděla, kam se má dívat. Emoce v její hrudi byly o to víc matoucí, nakolik byly zmírněné. Opravdu Snape právě přiznal, že jsou přátelé? Bylo to víc než čekala, ale méně, než co si přála. Nemohla se rozhodnout, jestli má radost nebo je zklamaná. Jeho pohled jí v tom nepomohl; byl zastřený a měkký, ale snad až příliš něžný pro pouhé přátelství. A byl to krutý klam jejích nově nabytých smyslů, nebo z jeho směru cítila naději?

Potřásla hlavou v pokusu se vzpamatovat. Mohla si to přebrat, až bude opět sama – aspoň tak nebude vystavovat své myšlenky na obdiv i jejich společnému jmenovateli.

Zmíněný jmenovatel pokračoval, aniž cokoli řekla, snad ve snaze vyhnout se trapnému rozhovoru na téma povahy jejich vztahu.

„Lordu Downeymu ředitel neměl v úmyslu nic říct, dokud si nebyl jistý, jaká je vaše situace – a zakázal o tom mluvit i všem učitelům. Když si však váš otec pro vás přišel až na ošetřovnu, ředitel měl svázané ruce.“

„Není to můj otec,“ zavrčela. „A o svázanejch rukou mi něco povídejte. Stál jste tam jak solnej sloup a ani jste se neodvážil podívat se mi do očí. Tomu já teda přátelství neříkám. Zasloužila jsem si od vás víc, i kdybych vám jinak byla ukradená. Jsem přece vaše studentka.“

Stín bolesti, který Snapeovi přelétl přes obličej, v ní vzbudil další naději. Zatlačila ji však do pozadí, aby si mohla nerušeně vyslechnout jeho důvody.

Mrzí mě, že jsem vás zklamal, ale byl to taktický manévr. Jestliže proti lordu Downeymu nedokázal účinně argumentovat Brumbál, já bych sotva uspěl,“ vysvětoval trpělivě. Nemělo smysl si ho hněvat, neboť jsem doufal, že vám budu prospěšnější jako jeho přítel a spojenec.“

„A jak jste se spřátelili zrovna vy dva?“ ohrnula Lyn ret.

Snape si povzdechl. „Neměl jsem na vybranou,“ zabručel. „Je to dlouhý příběh, dovolte mi jej prozatím přeskočit.“ Lyn rezignovaně mávla rukou. „Měl jsem pravdu – jsem tu s vámi jen proto, že mi to osobně dovolil. Řekl jsem sice, že mě posílá Brumbál, protože jsem na sebe nemohl strhávat podezření, ale žádal jsem ho o laskavost na základě dlouholeté známosti a on mi vyhověl. Vlastně mě dokonce požádal o to, abych vám domluvil, jestli si prý myslím, že má slova si vezmete k srdci spíš než ta jeho.“

Lyn si znovu odfrkla, tentokrát nevěřícně.

„Neberu si k srdci ničí slova, jestliže mluví, jako by mu chybělo pár koleček,“ zavrčela. Snape ji překvapil skromným pobaveným úsměvem a nadechl se k dalšímu objasňování.

„Věřte mi, že bylo velice těžké nečinně stát a vědět, že se tak zasloužím o vaše opovržení, ale považoval jsem to za nutné zlo. Mnoho věcí, které dělám, na vás může na první pohled působit špatným dojmem, nicméně mají svůj smysl. Vyměnil jsem tehdy dočasně vaši důvěru za cennou možnost dostat vás z téhle zoufalé situace.“

Když to podal takhle, znělo to skoro hrdinsky a Lyn musela uznat, že na tom něco je. Vysvětlovalo by to prakticky veškeré jeho jednání, kterého byla svědkem za poslední čtyři díly příběhu. Na okamžik málem podlehla svůdnému nápadu vzít si to osobně, ale včas se zarazila.

„Vy jste určitě z těch lidí, co si při šachovým zápasu promejšlí strategii dvacet kroků napřed,“ nadhodila. Snape se tiše uchechtl.

„Nejsem žádný génius,“ vrtěl hlavou, „jen jsem byl okolnostmi donucen si vždy dobře rozmyslet, cokoli dělám. Už je to druhá přirozenost.“

Znělo to trochu smutně, ale Lyn víc zasáhl pohled na jeho úpřímný, potěšený úsměv. I v tak otupeném stavu se jí zkrátil dech, neboť jeho už tak pohledný obličej se v tu chvíli rozzářil krásou, která jí hrozila vzít zábrany. Ztěžka polkla a násilím se donutila odtrhnout od něj oči.

„Takže,“ navázala zvolna, „mám to brát tak, že s váma můžu počítat? Pomůžete mi dostat se z otcova zajetí?“

„Uděláme, co bude v našich silách,“ slíbil Snape vážně. „Nikdo už na vás nevztáhne ruku, pokud tomu budeme schopni zabránit.“

Lyn na něj vrhla zkoumavý pohled. V té poslední větě slyšela víc nasazení, než by považovala za adekvátní své situaci, a Snapeův plurál, jímž zřejmě zahrnoval sebe a Brumbála, zněl až moc důrazně. Ale bylo také možné, že už to příliš pitvala a on tím nechtěl říct nic víc, než řekl.

Prima,“ odtušila nezávazným tónem. „Jenom se bojím, že otec má těch sil přece jen víc.“

„Vždycky existují možnosti, slečno Downeyová,“ podíval se na ni Snape s hořkým úsměvem a vzápětí ji šokoval, když jí stiskl ruku. „Jen je třeba pořádně hledat. To si pamatujte.“ Posbíral se ze země dřív, než se Lyn stihla rozhodnout, jak zareaguje na jeho slova i gesto. „Ten lektvar působí poměrně dlouho. Využijte toho času a zamyslete se nad tím, jak zvládnout empatii. Nebyla byste jí obdařena, kdybyste toho nebyla schopná. Buďte však opatrná a zacházejte obezřetně jak se svými schopnostmi, tak s informacemi: váš otec není váš jediný nepřítel. Nikdo nesmí vědět, že s naší pomocí zbrojíte proti němu, ani že ve skutečnosti nejste moták – vaše pozice vás momentálně chrání, proto se jí zatím držte, dokud vám neposkytnou útočiště Bradavice.“

S těmito slovy si oblékl plášť, který zřejmě při příchodu odložil, a otočil se ke dveřím. V nich se ještě naposledy otočil a Lyn poskočilo srdce v očekávání.

„Přijdu se za vámi podívat příští týden. Snažte se ovládnout a nevzdávejte se, ke každým dveřím existuje klíč – nebo přinejmenším páčidlo.“

Že by to byl jeho nenápadný způsob jak říct ‚věřím ve vás‘? Lyn se pro sebe pousmála. Podařilo se mu mírně jí zvednout náladu a zaset semínko naděje. Doufala, že obojí přežije srážku s realitou.

.

.

« Předchozí kapitola                                                    Další kapitola »

81 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář