Skip to content

BtCh.-III. 27. Round And Round

[Celkem: 3    Průměr: 3.7/5]

There’s one who takes it all
And there’s one who takes the fall
One who never wins
And there’s one who stands again
There’s one who lives in pain
And there’s one who has no shame
There’s one to tell the lies
And one to make the alibis

Round and round and round and round we go
Where we’re gonna stop nobody knows

There’s one who makes the rules
And there’s one to play the fool
(Always a fool)
One with jealous hands
And there’s one to be the friend
(Everybody needs one)
There’s one who wins the fight
And there’s one who sleeps at night
There’s one who will stand tall
But we will all fall

Round and round and round and round we go
Where we’re gonna stop nobody knows
Something’s wrong, I feel it in my soul
Round and round and round and round we go

Just to find a way, just to find a way out
To find a way, just to find a way out
To find a way, just to find a way out for me…

Just to find a way, just to find a way out
To find a way, just to find a way out
To find a way, just to find a way out for me…

3 Doors Down

Bradavice; 9. ledna 2012

V pondělí po hodině studia mudlů s profesorkou Clearwaterovou pokračovalo dopolední vyučování hodinou historie čar a kouzel s profesorem Binnsem. Tedy s jeho duchem, protože profesor Binns se nedokázal se svým milovaným předmětem rozloučit ani po smrti. A stejně jako za svého života, tak ani po smrti mu nijak nepřekáželo, že většina studentů jeho zájem nesdílí.
Joshua byl jedním z mála, koho historie bavila. Přesnější by bylo říct, že ho historie fascinovala, i když musel dát za pravdu Jamesovi v tom, že profesor Binns učí nesmírně nudně. Události, o kterých vyprávěl, byly samy o sobě zajímavé, ale profesor Binns je vyprávěl monotónním hlasem. Většina studentů poklimbávala, jen Cora Cuffeová, Hank Kirke a několik Havraspárských si vše pečlivě zapisovalo.
Joshua seděl a snažil se soustředit na výklad. Nepsal si, měl před sebou pečlivé zápisky své matky a jen sem tam kontroloval, zda se od nich Binns neodchýlí. Neodchýlil. Fascinovalo jej, jak přesně jeho matka dokázala poznámky vést, a jak téměř stejnými slovy Binns vykládá. Roky ve stále stejném pořadí. Ten člověk musí mít skvělou paměť, tedy spíše musel mít, když už teď není člověkem. Chvíli přemýšlel, jestli jsou duchové lidmi nebo ne. Mají v sobě lidskou podstatu, ale chybí jim tělo. Lze vůbec duši oddělit od těla? Je pořád ještě člověkem? Tělo bez duše člověkem není, je to jen mrtvá hmota. A duše bez těla?
Dosud ho bradavičtí duchové příliš nezajímali. Byli pro něj jen zábavnou, někdy spíše nepříjemnou součástí školy, stejně jako iluze oblohy ve Velké síni nebo pohyblivá schodiště. Nyní však pocítil nepřirozenost jejich existence. Neměli tu být. Tak to nebylo plánováno. Oni tu neměli zůstávat, měli jít dál. Ne kvůli živým, ale kvůli sobě samým. Netušil, odkud to ví, a netušil ani, kam dál mají jít, ale věděl, že to udělat mají. A pocítil k profesorovi Binnsovi okamžik nechuti, která se však brzy změnila v soucit. Bylo něco děsivého a smutného na jejich připoutání ke světu živých, jehož součástí však nebyli a z podstaty věci ani být nemohli. A neměli. Něco je poutalo, každého asi něco jiného. Kdyby přišel na to, co je tím poutem, které jim nedovolí jít dál, možná by jim dokázal pomoci.
„…a v roce 1214 se Starostolec usnesl na tom, že magii je možné zaměřovat pouze skrze hůlky, proutky či hole,“ zaposlouchal se do monotónního, uspávajícího hlasu profesora Binnse. „Jiné předměty, zejména ty nošené přímo na těle, jako jsou orkamy nebo prsteny, byly zakázány. Zástupci Francie, Ambroiseovi Bradatému, se podařilo zákaz prosadit i ve Všeobecné radě kouzelníků, mágů, čarodějů a alchymistů, která zasedala v roce 1585 v Praze, kdy tomu napomohl tehdejší mudlovský císař Rudolf II. Na tomto zasedání byl přijat dekret Rady, že není již nadále povoleno používat jiné magické předměty než hůlky z přírodních materiálů, s výjimkou lidských kostí. Povolena zůstala i kouzelná žezla, u nichž magický potenciál zvyšují drahé kameny a polodrahokamy. Zástupce Anglie, Walesu a Cornwallu, Sir Sixtus Kelley, prosazoval, aby byly zakázány i hůlky ze zvířecích kostí, to se však nepodařilo, a neměl tehdy ostatně ani podporu všech britských kouzelníků, proti se postavil zejména Cornwall. Zákaz platil po celé Evropě. Rusko a zbytek světa se k tomuto zákazu nepřipojily, byť jejich zástupci byli už na tehdejším pražském jednání a o deset let později i na vídeňském a později na pařížském. A teprve od roku 1888 tehdejší Mezinárodní rada mágů a kouzelníků zakázala používání jiných než dřevěných hůlek, proutků a holí. Již v té době ale proutky a hole vyšly z užívání -“
„Pane profesore, můžu se na něco zeptat?“ vstala Vicky. Joshua sebou překvapeně trhl, nebylo zvykem, že by s profesorem Binnsem někdo diskutoval.
Překvapen byl evidentně i duch, který chvíli jen na Vicky hleděl, jako by si nebyl jist, co se vlastně stalo.
„Jistě, slečno…“
„Weasleyová,“ odpověděla Vicky.
„Jen se příště přihlaste, nehodí se, aby studenti vykřikovali při hodinách.“
„Hlásila jsem se, pane profesore, asi jste si mě nevšimnul.“
„Dobře, dobře, slečno Whineryová, tak se teď zase posaďte, a poslouchejte výklad.“
„Ale ještě jsem se nezeptala, pane profesore!“ bránila se Vicky.
„Jistě, jistě, tak se ptejte a nezdržujte. Máme toho ještě příliš mnoho, vedení školy nechce dát tomuto předmětu takový prostor, jaký by si zasloužil,“ pokyvoval průsvitnou hlavou Binns.
„Chtěla jsem se zeptat na ty proutky. Proč se přestaly používat? Jsou snad horší než hůlky?“
„Na většinu kouzel nikoli. Proutky jsou ve skutečnosti hůlky, avšak nepevné podstaty.  Problematické je proto zaměření magické energie na jedno přesné místo.“
„Takže jsou nepoužitelné v boji,“ poznamenal Morgan Flack.
„Vy jste se přihlásil, pane -?“
„Flack. Přihlásil.“
„Pane Blacku, řekl jste to naprosto správně. Proutek kouzelníkovi nepomůže v boji, a především v obraně. Proto nikdy nebyly příliš oblíbené, i když nebyly nikdy ani zakázané.“
„Ale když jimi nejde zabít,“ začala zamyšleně Vicky, „nebylo by snad lépe, kdybychom využívali proutky a hůlky zakázali?“
„Ano, slečno, jistě, jistě, to vypadá na první pohled logicky. Jenže – jak byste chtěla zabránit tomu, aby si někteří pevnou hůlku neobstarali? To by nemohlo fungovat. Ne, ne, to nepřipadá v úvahu.“
„Ale mudlové také zakazují používání střelných zbraní. To je podobné, pane profesore. Přitom si je nelegálně můžou obstarat,“ zaprotestovala Deborah Schofieldová, Havraspárka mudlovského původu.
„O mudlovských střelných zbraních jsem slyšel. Ale nemám pocit, že by byly zakázané, slečno?“
„Schofieldová.“
„Ale proutky používaly víly, pane profesore,“ přihlásil se Joshua a pozoroval při svém dotazu tvář Vicky. Podle jeho očekávání sebou trhla. Bylo to však téměř neznatelné, vzápětí se ovládla. „Granger, pane profesore,“ představil se dříve, než se duch stihnul zeptat.
„Pane Grangere, držme se faktů. Nikdy nikdo existenci víl neprokázal. Historie je exaktní věda, budeme hovořit jen o prokázaných skutečnostech.“
„Ale Vickyina babička je víla!“ namítnul Morgan Flack.
„Kdo je Vicky?“ vypoulil na něj duch oči.
„Slečna Weasleyová, ta se vás přece na to ptala, pane profesore,“ trpělivě vysvětloval Morgan.
„Dobře, dobře, už vím. Slečno Weaselová, vy jste snad někdy svou babičku viděla?“
„Já…“ kousla se do rtu Vicky, zatímco ji Joshua bedlivě pozoroval. „To měla být prababička, pane profesore. A neviděla. Ono se to tak nejspíš jen povídá. Nejspíš to vůbec nebude pravda,“ drmolila rychle.
„Takže nebudeme mluvit o neověřených pohádkách a vrátíme se k faktům. Tady vidíte, že i slečna Wesselová to popírá, vždy to byly jen nepotvrzené báchorky.“
„Jenže za nepotvrzené báchorky mudlové považují i magii. Myslí si, že je nemožná,“ sevřel rty Morgan Flack.
„To do toho nepleťte, pane Blacku. Mudlové považují magii za nemožnou, definují ji jako rozpornou s přírodními zákony. Ve skutečnosti nemožné existovat nemůže. Ergo, pokud tedy magie existuje, je možná. Magie je projevem přírodních zákonů, ale skutečných, nikoli způsobu, jakým je vykládá mudlovská takzvaná věda. Za viditelným světem je složité neviditelno. Stůl, židle, hvězdné nebe jsou ve skutečnosti naprosto odlišné od toho, co jsme schopni svými smysly vnímat. Jsou to složité systémy plné energie, které nikdo nechápe. Ani my zcela ne. My je jen dokážeme probouzet a využívat za pomocí hůlek nebo jiných artefaktů. Musíme se vrátit k tématu,“ zamračil se Binns.
„Pane profesore,“ přihlásila se znovu Deborah Schofieldová. „Proč se vlastně učíme používat hůlky? Ta energie přece existuje nezávisle na hůlkách. Než jsem sem přišla, tak mi toho docela dost šlo i bez ní… Nebylo by lepší rozvíjet přirozené magické schopnosti?“
„To nepatří do tohoto předmětu, slečno Sharrowová.“
„Schofieldová,“ opravila jej automaticky tmavovláska. „Ale nám to nikde neřekli.“
„Dobře, slečno Shefieldová, dobře. Jistěže lze kouzlit bez hůlky, magická síla je ovšem bez ní nezaměřená, výsledek je nejistý a může být velmi nebezpečný. Proto se kouzelníci cvičí v používání hůlek.“
„Ale pak ztratí svou vrozenou schopnost používat magii přirozenou.“
„Jednodušší kouzla můžete cvičit i bez hůlek. Ale důrazně to nedoporučuji u složitějších kouzel. Navíc většina kouzelníků kouzlit bez magického artefaktu nedokáže.“
„Skřítci ale kouzlí bez hůlek,“ nedala se Deborah.
„Jste snad skřítek?“ odpověděl duch a třída se rozesmála. „Usměrnění magie je pro lidské kouzelníky nezbytné. Neusměrněná magie vedla k mnoha neštěstím, slečno.“
„A co magické hole? Ty také nejsou zakázané?“ zeptal se Joshua.
„Nenechali jste mě dohovořit, pane Grangere. Skončili jsme v historii magických artefaktů v roce 1888. Tehdy ještě o zákaz holí nikdo neusiloval. Avšak v roce 1946 na prvním poválečném Sněmu obnoveného Mezinárodního sdružení kouzelníků v Norimberku zástupci některých zemí jejich zákaz prosazovali.“
„Ale proč?“ podivil se Joshua. „Hůl přece není sama o sobě zlá. Stejně jako hůlka není, záleží jen na kouzelníkovi.“
„Jistě, pane Grangere, jistě,“ kýval hlavou duch. „To přesně tehdy říkal zástupce Británie, Albus Brumbál, s nímž jsem měl tu čest řadu dlouhých let spolupracovat. Magická hůl může být velmi mocná, ale domnívám se, že se jejich síla přeceňuje. Kdysi se používaly opravdu velké hole, dokonce větší než jejich nositelé – ty se nazývaly čarodějné berle. Ale jsou nepraktické na nošení a jsem stejně jako Brumbál přesvědčen, že rozdíl v energiích není až tak podstatný. Nevyváží jejich nepraktičnost. Proto samy vymizely i bez zákazu, i když velikosti některých typů hůlek se zastaralým čarodějným holím téměř rovnají.“
„A co je to ten orkam? Zmiňoval jste ho předtím, nikdy jsem o něm ale neslyšela,“ přihlásila se znovu Deborah.
„O tom bych nerad hovořil. Ten není povolený. Je velmi nebezpečný. Dnes je zakázaný dokonce už i slovanskými školami, které tradici staroslověnské magie jinak rozvíjejí.“
„Ale proč? A v čem?“ zaujalo téma Joshuu.
„Orkam se nosí na těle. Problém je jednak v zaměření magie, jednak ji může zadržovat a způsobit nezvratné poškození kouzelníka. Rozhodně nedoporučuji žádné experimenty s magickými prsteny, orkamy a podobnými nebezpečnými artefakty.“
Když hodina skončila a studenti se vyhrnuli ze třídy, Joshua počkal poblíž katedry profesora.
„Chtěl jste něco, pane Grangere?“ zadíval se na něj zjevně překvapený profesor.
„Chtěl jsem vám poděkovat za dnešní hodinu. Byla moc zajímavá.“
Profesor se zamračil. „Nestihl jsem probrat to, co bylo potřeba. Zdrželi jste mě.“
„Ale myslím, že to takto bylo mnohem zábavnější.“
„Ale o to přece nejde, nejsme tu proto, abychom se bavili,“ zavrtěl hlavou Binns. „Pamatuji si vaši matku, pane Grangere. Nesmírně nadaná studentka. A skutečně ji historie zajímala.“
Joshua přikývnul. „Myslím, že ji pořád zajímá.“
„Co teď dělá? Věnuje se dál historickému bádání?“
„Ne. Je právnička.“
„To je ale škoda, pane Grangere. Takový talent, a ona ho zahodí… Přitom byla jediná, kdo by snad mohl…“ kroutil bolestivě hlavou Binns.
Joshua ho pozoroval a náhle mu to došlo. „Proto jste tu zůstal?“
„Nerozumím,“ zatvářil se duch odmítavě.
„Můžete jít dál. Nejste odpovědný za to, kdo bude historii učit po vás.“
„Proč si myslíte, že dál jít chci?“ zúžil Binns oči.
„Jste smutný. Jste unavený. Myslím, že to potřebujete. A myslím, že můžete.“
„Nemůžu,“ svraštil Binns bolestivě čelo. „To bohatství, které se mi podařilo nashromáždit, by zaniklo. Nikoho to dnes nezajímá. Nikdo to nechce slyšet. Musí zůstat někdo, kdo si to pamatuje a kdo to předává dál.“
„A kdyby někdo přišel?“
„To není jen tak, pane Grangere. Musel bych ho dlouho učit, pak… možná… Ne, nedokážu si to představit, nikoho to ve skutečnosti nezajímá,“ povzdychnul si. „Nemáte už jít na další hodinu?“ změnil tón hlasu. „Běžte, chlapče, běžte. A pozdravujte ode mě matku.“

……………….

Tamtéž; 17. ledna 2012

Po večeři se James přitočil k Joshuovi, když opouštěl Velkou síň. „Mám to!“

Joshua se na něj napjatě podíval a odešel trochu stranou od ostatních. Už dva týdny se střídali v hlídkování před ředitelnou pod neviditelným pláštěm, dosud bez výsledku. A teď budou konečně moci uskutečnit svůj plán. Získá jistotu. Samozřejmě, pokud se jim tam podaří opravdu proniknout. Pokud najdou tu knihu. A pokud to tam bude opravdu zapsané. Srdce se mu zhouplo – bylo toho tolik, co mohlo jejich plán zhatit.
„Jaké je heslo?“ zeptal se šeptem Jamese.
„Seperivum beneficus,“ odpověděl James. „Hrozný heslo. Šel tam dneska Snape.“
„Sempervivum veneficus,“ opravil ho Joshua. „Je to latinský název pro netřesk, který se používá do lektvarů. Speciální magický druh.“
„Nechápu, jak si to můžeš pamatovat,“ mávl rukou James.
„Vždyť jsme se o něm učili letos,“ zvednul obočí Joshua. „Šťáva z listů se používá do masti proti popáleninám, působí dokonce i proti následkům popálenin způsobeným zložárem, na rozdíl od obyčejného netřesku střešního, který ale také –“
„Nech si tu přednášku na jindy,“ přerušil ho netrpělivě James. „Snape to určitě ocení. Půjdeme tam dneska.“
„Samozřejmě,“ souhlasil Joshua. „Než heslo změní.“
„Kdy se sejdeme? O půlnoci?“
„Později,“ odpověděl Joshua. „Třeba ve tři ráno. To nebude na chodbách ani Filch.“
„Jo, máš pravdu. A v ředitelně taky nikdo nebude. Takže ve tři ve třetím patře?“
„Nemohl bys přijít v plášti až k naší koleji?“
„To jako do zmijozelských sklepení?“ zamračil se James.
„Přesně tak.“
„Počkám na tebe u schodiště. Stačí to?“
Joshua přikývl, hrdlo stažené. Tak pozdě v noci se po chodbách Bradavic ještě nepohyboval. Ne že by se bál, ale přeci jen to bylo nezvyklé. A těžko by svou noční vycházku vysvětloval. Ale těch pár metrů ke schodišti se snad nemůže nic stát – téměř nikdo, kromě Snapea, do sklepení nechodil, dokonce ani duchové ne. V tuhle hodinu by navíc opravdu všichni měli spát. Mohl by potkat maximálně Krvavého barona, a toho by snad dokázal přesvědčit, že studenta své koleje má nechat na pokoji. To mu připomnělo jeho předsevzetí, že by měl zjistit, co zde duchy drží, a pomoci jim jít dál. Jen si nebyl jistý, že by měl začínat zrovna u Krvavého barona.
„Budu tam,“ odpověděl s větší jistotou, než cítil.

Dvacet minut před třetí se rozvibroval budík ve tvaru Zlatonky, který dostal k Vánocům od Harryho. Nastavil si ho na tichý chod a strčil do kapsy pyžama, aby nevzbudil nikoho ze spolubydlících. Potichu se posadil, srdce až v krku. Poslepu se obul, přehodil si přes pyžamo dlouhý hábit a neverbálně vyčaroval na konci hůlky velmi slabé světlo, aby cestou z ložnice nezakopl. Když zavřel dveře, chvíli ještě naslouchal se zatajeným dechem, jestli někoho nevzbudil. Všude bylo naprosté ticho. Vyšel ven na chodbu a pomalu šel směrem ke schodišti, které vedlo do vstupní haly. Doufal, že James na něj už bude čekat.
Když zašel za roh, měl dojem, že slyší klapnutí dveří. Zastavil se. Bylo ticho. Když pokračoval v chůzi, opět se mu zdálo, že něco slyší. Znovu se zastavil a otočil se. Viděl jen naprosto černou tmu a ať napínal uši, jak chtěl, stále nic neslyšel. Snažil se zklidnit. Určitě si jen něco namlouvá, pomyslel si a vydal se ke schodišti.
„Tady jsem,“ uslyšel šepot.
Otočil se za hlasem a uviděl siluetu Jamese.
„Nemáš plášť?“ zeptal se napjatě.
„Mám. Ale je zbytečný ho mít na sobě, Joshi. Je úplný klid. Měl jsi pravdu, teď tu nikdo není.“
Nemo audiatur,“ zakouzlil Joshua a podíval se na kamaráda. „Raději si ho přehodíme. Můžou nás vidět obrazy. Nebo duchové.
„Stejně nebudeme úplně neviditelní, když si budeme svítit,“ odpověděl nesouhlasně James.
„S tím nic nenaděláme. Ale nemusí nás být poznat. Navíc může jít Filch nebo někdo z učitelů a pak to nemusíme stihnout.“ Přemýšlel, jestli má říct Jamesovi o tom, že měl pocit, že je někdo sleduje, ale pak to zamítl. James měl pravdu, bylo naprosté ticho. James by přece slyšel, kdyby tam někdo byl. Určitě se mu to jen zdálo. „Škoda, že se ti nepodařilo vzít tátovi Teddyho plánek,“ dodal.
„To jo,“ zabručel James. „Třeba ho příště táta Teddymu vrátí.“ Přehodil přes ně plášť a zavelel: „Jdeme.“
Šli v naprostém tichu pomalu po schodišti až do třetího patra, odkud se vcházelo do věže s ředitelnou. Míjeli spící portréty, nepotkali živou ani mrtvou duši. Přesto se Joshua nemohl zbavit tísnivého pocitu, že slyší více než jejich vlastní tiché kroky. Ale pokaždé, kdy se zastavili, aby opatrně naslouchali, zda se někdo neblíží, bylo všude kolem nich dokonalé ticho.
„Slyšel jsi ty kroky?“ zašeptal.
„Jaký kroky?“
„Zdálo se mi, že něco slyším už u nás dole v chodbě. A před chvílí znovu.“
„Nevím. Možná něco… Ale teď nic neslyším,“ otočil se James směrem zpět. „To tišící kouzlo funguje, ne? Nás slyšet není,“ ujišťoval se.
„Ne. Není. Ale je vidět, jak si svítíme.“
„Hm. Rozhodně ale nevidím žádné světlo. A v týhle tmě se bez světla jít nedá.“
„Možná bychom to měli zrušit,“ poznamenal Joshua.
„Ne,“ rezolutně odpověděl James. „Nejspíš se nám to jen zdá. A i kdyby ne, tak co? Kdyby to byl učitel nebo Filch, tak by nás už zastavil. Maximálně to bude někdo z tvých zvědavých spolužáků. Jdeme dál.“
Pomalu, s častými zastávkami, kdy bez dechu naslouchali a snažili se uvidět jakýkoli záblesk světla, chlapci došli až do třetího patra, k chrličům, které strážily vchod do ředitelské věže.
„Řekni to heslo raději ty,“ zabručel James.
Joshua mávnutím hůlky zrušil tišící kouzlo a polohlasem, který mu v nočním tichu připadal nepatřičně hlasitý, řekl zblízka do jednoho z chrličů: „Sempervivum veneficus!“
V kamenné stěně se objevily točité schody, na které chlapci beze slova vstoupili. Schody se daly do pohybu a zeď se za nimi tiše zavřela. Za několik okamžiků James s Joshuou stáli před zavřenými dveřmi ředitelny.
„Co teď?“ zašeptal James.
„Co by. Jdeme dál,“ pousmál se nervózně Joshua a sáhnul po klice.
Vstoupili dovnitř, zahalení pláštěm, s hůlkami rozsvícenými. Joshua si připadal víc než nepatřičně. Byl zde vetřelcem, vstoupil nepozván, jako zloděj. Ale neměl snad právo vědět? A jak jinak měl knihu získat? Rozhlížel se po kruhové ředitelně. Ředitelé v obrazech spali, dokonce i portrét Albuse Brumbála klidně oddechoval, laskavá tvář uvolněná. Díval se kolem dokola po kruhové místnosti. Mezi okny, pod portréty spících ředitelů, byly nízké police plné knih v kožených vazbách. Všechny vypadaly staře.
„Jak najdeme tu pravou?“ sledoval jeho pohled James.
Joshua zavrtěl hlavou. „Nebude přístupná. Ale napřed zkusíme to nejjednodušší,“ usmál se. „Accio Kniha studentů!“ řekl polohlasem.
Nic se nestalo, ale ve skutečnosti ani neočekával, že by to bylo tak jednoduché. Mlčky došel ke stolu, za nímž vídával při několika trestech, které zde měl, sedat Snapea. Do knihy studentů se děti zapisují automaticky. Je to tedy silný magický artefakt, musí z něj být cítit magie. Zkusil otevřít zásuvky starobylého psacího stolu. Byly zamčené. Dlaní přejížděl kolem nich, z jedné ucítil silnou magii. Zarazil se a zkoušel to znovu.
James se naklonil nad něj. „Co děláš? Myslíš, že je tam?“
„Nevím. Snažím se ji vycítit,“ odpověděl.
„To jde?“ zeptal se James nedůvěřivě.
„Nevím. Ale myslím, že něco cítím,“ odpověděl Joshua.
„Tak se podíváme dovnitř, ne?“ řekl dychtivě James. „Alohomora!“
Zásuvka se otevřela a chlapci se na sebe usmáli. Bylo v ní však jen několik svitků pergamenů s hlavičkou bradavické školy.
„Nic,“ zachmuřil se zklamaně Joshua.
„Nemyslím,“ zašeptal James. „Podívej, jak je krátká. Je tam ještě prostor. Alohomora!“ namířil znovu hůlku na zadní stěnu zásuvky. Tentokrát se nestalo nic.
„Škoda. Ale něco tam musí být,“ řekl téměř nahlas, jeho tváře hořely vzrušením.
„Tiše,“ zavrtěl hlavou Joshua. „Máš pravdu, cítím silnou magii. Zkusím ještě něco jiného. Cistem Aperio!“ použil poprvé v životě zaklínadlo, o kterém četl v učebnici kouzelných formulí pro pokročilé. Stále se nic nedělo. „Zkusím ještě něco,“ zašeptal. Zavřel oči a soustředil se. Pak pomalu pečlivě vyslovil slova, která se mu vynořovala odněkud z podvědomí: „A dhéanamh ar oscailt suas!“ přikázal.
Zadní stěna zásuvky zmizela. Posvítil si do ní a uviděl hřbet velmi staré a velmi objemné knihy bez jakéhokoli nápisu. Nebo snad písmena byla už časem setřena. Sáhl po ní, musel použít obě ruce, aby ji mohl vytáhnout ven. Položil ji na stůl a chvíli na ni s téměř nábožnou úctou a úzkostí zíral. Co když to není ta kniha? Nebo – co když zjistí něco, co vědět nechce? V koutku duše si přál, aby kniha potvrdila, že jeho otcem je Harry, zvlášť když to teď už James bere s takovou samozřejmostí. Co když se naopak jeho chování změní, když zjistí, že je jeho otcem Snape? Nebo někdo úplně jiný… Napadla ho strašná myšlenka. Nemohl si nevšimnout, že jeho schopnosti jsou větší než všech jeho spolužáků. Neosvobodil se snad sám z Petrifica? Nepodařilo se mu odolat Impériu? Nezvládnul nitrobranu? Nejde mu běžné učivo téměř samo, nezvládá každé nové zaklínadlo téměř napoprvé? Neumí již kouzlit i neverbálně a bez hůlky, ačkoli to před spolužáky raději nedělá? A nemá neznámé temné schopnosti, nestřeží ho snad Snape s obavami z toho, co by mohl rozpoutat? Co když všechny tyto schopnosti znamenají, že jeho otcem je někdo jiný než Snape, někdo mnohem mocnější, a hlavně temnější…
Srdce se mu sevřelo úzkostí. Tolikrát přemýšlel, kdy k jeho početí mohlo dojít, pokud by měl být jeho otcem někdo jiný než Harry. A jediná možnost, na kterou přišel, byla ta noc, kdy jeho máma, Harry a strýček Ron byli zajati Smrtijedy. Všichni unikli, jen máma se omylem přemístila jinam a vrátila se k přátelům až později. Co když to bylo jinak? Co když tam tehdy zůstala a… Nechtěl to domýšlet, ale najednou mu to připadalo děsivě logické. Byl tam Snape? To nevěděl. Ale věděl, že tam byl přivolán Voldemort. Co když… Tělo mu pokryl ledový pot. Nemohl to vyslovit ani v duchu. Ale najednou zalitoval, že jej tato možnost nenapadla dříve, že vůbec Jamese sebou bral.
„Tak ji otevři!“ pobídnul jej napjatě James.
Joshuovi se sevřelo hrdlo a ruce se mu roztřásly. Ale když už tu je, musí zjistit pravdu. Už jen proto, aby tu strašnou možnost vyloučil. Ať je to jakkoli, má právo to vědět. Musí to vědět, musí znát své kořeny, musí pochopit, co je zač. „Mohl bych sám?“ otočil se na Jamese.
James mu pohled vážně vrátil. Pak přikývul. „Samozřejmě. Nemusíš mi to říkat, pokud nebudeš chtít, Joshi.“ Rozhlédnul se kolem po spících portrétech bradavických ředitelů a ředitelek. „Stejně všichni spí,“ pousmál se a sundal z nich neviditelný plášť. Pak ustoupil několik kroků a posadil se do křesla.
Joshua váhavě otevřel těžkou knihu někde uprostřed. Našel rok 1985. Aniž by chtěl vyzvídat, zahlédl jméno strýčka Rona a četl: „Ronald Bilius Weasley, narozen 3. března 1980. Bydliště: Doupě, Vydrník svatého Drába. Otec: Arthur Charles Weasley, čaroděj, matka: Molly Lucretia Weasleyová, rozená Prewettová, čarodějka. Zapsán 22. února 1985.“
„Našel jsi něco?“ zeptal se polohlasem nedočkavě James.
„Ano. Strýčka Rona. Je to řazené podle data zápisu,“ odpověděl tiše Joshua.
„A co se tam o něm píše?“ ptal se James zvědavě a vstal, aby se podíval. „Jsou tam jeho rodiče!“ téměř vykřikl. „A proč je zapsán až v pěti letech? A podívej, tady je moje máma, byla zapsána hned po něm, se stejným datem, a přitom je o rok a půl mladší! No, aspoň vím, že jsou oba dědečka a babičky,“ usmál se.
„Myslím, že zápis se dělá v den, kdy se objeví magické schopnosti. Někde jsem to četl.“
„Jo, to mi připadá logický. Zkusíš najít, kdy se objevily magický schopnosti táty?“
„Ne, Jamesi,“ zamračil se Joshua. „Nemůžeme si tu knihu prohlížet. Proto tu nejsme a nemáme na to právo.“
„Vždyť na tom není nic zlýho,“ podivil se James. „Jen chci vědět, kdy byl zapsaný táta. Kdysi říkal, že mu Hagrid říkal, že to bylo při jeho narození. A to se mi nezdá.“
„Mně taky ne,“ přikývnul Joshua. „Jenže to není důležité a mohli bychom přitom najít něco jiného. Nemůžeme hledat jiné informace, než kdo je můj otec. Na to právo mám. Na nic jiného.“ Nekompromisně otočil velkou část knihy a ocitli se rázem v současnosti.
„Hledej v roce 1999. Babička říkala, že jsi kouzlil už jako kojenec.“
Joshua přikývnul a našel leden toho roku. Pečlivě procházel jméno po jménu, ostatní údaje si zakrýval kusem prázdného pergamenu, který našel na stole, aby nebyl v pokušení je číst. Některá jména znal, byli to studenti z vyšších ročníků, svoje však najít nemohl.
„To je divný,“ vrtěl hlavou James. „Už jsme v roce 2000 a nic. A to jsi už určitě kouzlil. Vlastně … vzpomínáš si, jak jsi dostal dopis později? Jak si všichni mysleli, že je to tím, že jsi byl zapsán v australské škole? Kdy jsi přesně dopis dostal?“
„Máš pravdu. A vím to naprosto přesně. 18. června pozdě večer. Mamka mi to přišla říct, když už jsem byl v posteli,“ usmál se při té vzpomínce a otáčel listy knihy, dokud se nedostal k roku 2010. Opět zakryl stránku pergamenem a nechal volná jen jména. A konečně to našel. Díval se na své jméno a pak se napjatě podíval do vážných očí Jamese.
Ten se beze slova vzdálil zpět do křesla.
Joshua pomalu odkrýval zápis zanesený do Knihy studentů. Vypadal jinak než ostatní záznamy, které vznikaly automaticky po projevení prvních magických schopností dítěte.
„Joshua Granger, narozen 20. ledna 1999, bydliště: Doupě, Vydrník svatého Drába. Otec: Severus Tobias Snape, čaroděj, matka: Hermiona Jean Grangerová, čarodějka. Zapsán 18. června 2010 na základě dopisu madam Rosamund Susannah McIntairové, ředitelky Školy čar a kouzel v Ayers Rock – Uluru, Austrálie, v níž byl zapsán podle místa bydliště v době projevení magických schopností do Knihy studentů této školy dne 25. května 1999.“
Díval se na ten zápis a četl si to jméno znovu a znovu. Otec: Severus Tobias Snape. Otec: Severus Tobias Snape… Ta slova se mu vracela jako s ozvěnou. Tančila mu před očima. Rozpíjela se mu a znovu se objevovala. Jeho otcem je Snape. Vlastně se necítil překvapený, vlastně to měl vědět po tom rozhovoru s Brumbálem. Vlastně to věděl. A přesto byl zklamaný. A zároveň pocítil ulehčení, protože mohlo být hůře. Pomalu zvedl oči k Jamesovi, který na něm visel pohledem.
„Nejsem tvůj bratr, Jamesi,“ řekl tiše. Chvíli přemýšlel, zda má Jamesovi říct, kdo je jeho otec. Nebo raději ukázat, aby i on mohl mít jistotu. Pak pro sebe přikývl. Musí mu to říct, protože buď je James jeho přítel, a pak pravdu unese, nebo ji neunese, a pak je lepší to vědět hned. „Pojď se podívat.“
James vstal a nahlédnul přes Joshuovo rameno na místo osvětlené hůlkou. Chvíli bylo úplné ticho. Joshua se znovu díval na záznam v kouzelné knize. Zapsal to on. Ten den, kdy dostal dopis z Austrálie. A ten samý den poslal dopis i jemu. Nechtěl, aby musel čekat, byť jen do rána. Ale neřekl mu to. Celou dobu to věděl, možná tedy ne celou dobu… Možná až od toho dne, kdy dostal ten dopis. Ale i tak měl dost času. Proč mu to neřekl?
„Tak to jsem fakt nečekal,“ přerušil jeho myšlenky James. „Ale ty jo, ne?“
„Nevím. Možná,“ odpověděl Joshua vyhýbavě.
„Jak jsi to věděl?“ dorážel na něj James.
„Nevěděl. I když možná svým způsobem jo,“ odpověděl Josh tiše a zvednul mimoděk oči k portrétu muže, který se mu to tehdy snažil říct, jak teď už chápal. A jeho pohled se střetl s pomněnkově modrýma očima. „Jste už vzhůru dlouho, pane řediteli?“ zeptal se klidně.
„Chvíli už ano. Byli jste dost hluční, Joshuo,“ usmál se Brumbál.
„Vy jste…“ zajíkl se James.
„Brumbál,“ usmál se bývalý ředitel. „A ty jsi James Potter, nemýlím se? Rád tě poznávám, Jamesi. Jsi neobyčejně podobný svému dědečkovi. A také svému otci, samozřejmě.“
„Ale to Joshua taky!“ vyhrknul James. „Nemůže se ta kniha mýlit?“
„Je dobře, že jen tak něčemu nevěříš, Jamesi.“
„Proč jste mi to neřekl!“ zúžil Joshua oči. „Vy jste to přece věděl!“
„Věděl. A dokonce si myslím, že jsem ti to řekl.“
„Mluvil jste v hádankách.“
„Možná jsi to jen nechtěl slyšet. Přesto si myslím, že to víš už dlouho. Mýlím se snad?“
„Nevěděl! Je rozdíl mezi tím něco cítit a něco vědět! Neměl jsem pro to důkaz!“ Joshua svíral vztekle ruce. Zlobu a křivdu, kterou cítil vůči Snapeovi a matce, obrátil proti tomuto starému muži. Protože tu byl. Protože věděl. Mohl mu to říci, a tedy i měl. A místo toho si z něj dělá ještě legraci!
„Důkaz ve skutečnosti nemáš ani teď.“
„Znovu ty hádanky? Je to tam přece napsáno!“ ušklíbl se Joshua.
„Ano. Je to tam napsáno,“ nenechal se vyvést z míry Brumbál. „Jediné, co svým rozumem víš, je to, že je to tam napsáno.“
„Tvrdíte, že ta kniha lže?“
„Ne. Vůbec ne. Jen tvrdím, že je to jen další důkaz, který působí na tvůj rozum. A že každý z těchto důkazů může být nepravdivý. Ale ta podstata je jinde. A ty ji přece znáš. Co říká tvé srdce?“
Joshua neodpovídal. Jeho srdce … jeho pocity, odraz jeho obou rodičů v zrcadle z Erisedu, které odpovídalo na jeho touhu po rodině… Jistěže to věděl, proto nebyl překvapený. Jenže vědět a vědět je přeci rozdíl!
„Rozumové poznání faktů nás často činí slepými k očividným věcem. Nauč se spoléhat na své srdce, Joshuo. Povede tě.“ Když mu chlapec stále neodpovídal, dodal: „Nemohl jsem ti říci více, chlapče.“
„Proč? Nemohl, nebo nechtěl? A proč mi to neřekl on, to mi také nemůžete prozradit?“ zeptal se Joshua ostře.
„Neznám všechny důvody tvého otce. Ale buď si jistý, že jeho důvody jsou vážné.“
„Takže něco víte. Tak mi řekněte aspoň to,“ sevřel Joshua rty.
„To není tak jednoduché,“ odpověděl trpělivě Brumbál. „Jako ředitelé Bradavic jsme vázáni přísahou, že budeme nápomocni každému dalšímu řediteli školy. Nesmíme jednat v rozporu s jeho příkazem, ledaže by bylo zřejmé, že postupuje proti zájmům školy. A o tom bychom se museli usnést všichni. Nemůžu ti to říci, Joshuo.“
„Ale Snape není ředitelem školy!“ zaprotestoval James.
Joshua mlčky pozoroval modré oči Brumbála. Pak se pomalu otočil k Jamesovi. „Myslím, že se nám pan bývalý ředitel snaží říci, že Snape ředitelem školy je,“ ušklíbl se. „Řeknete mu to? Že jsme tu byli?“ otočil se zpět k portrétu.
„Mám mu to říci?“ zadíval se na něj pátravě.
Joshua zavrtěl hlavou.
„Dobře. Neřeknu mu to. Alespoň ne, pokud se výslovně nezeptá. Pak bych mu nemohl lhát, Joshuo.“
Joshua přikývl a mlčky se otočil zpět k psacímu stolu ředitele školy. Jeho otce. Brumbál se mýlil. Teď to bylo jiné. Vědět rozumem je jiné než vědět srdcem. Znovu se zadíval na drobný rukopis Snapea. Co si myslel, když zápis psal? Zlobil se na jeho matku?
Znovu se otočil k portrétu Brumbála: „On to nevěděl. Dokud nedostal ten dopis, tak to nevěděl. Je to tak?“
„Proč se ptáš, když to víš?“ usmál se Brumbál. „Byl překvapen, chlapče. Mnohem víc než ty.“
Joshua bezvýrazně přikývnl a zavřel těžkou knihu. James mu ji pomohl dát zpět do zásuvky.
„Zkusím Finito Incantatem. Nebo tě napadá něco lepšího?“
„Teď mě nenapadá vůbec nic,“ pokrčil rameny Joshua. „Zkus. Přinejhorším si bude myslet, že s knihou pracovala McGonagallová. Doufám.“
Finito Incantatem!“ namířil James hůlkou na dno zásuvky. K Joshuově překvapení se skutečně vrátila do původního stavu.
James se vítězoslavně usmál. Pak se otočil ještě na portrét bývalého ředitele. „Už budeme muset jít, pane řediteli. Ale rád jsem vás poznal.“.
„Jistě, Jamesi. V tuto hodinu byste tu vůbec neměli být, myslím. Není už po večerce?“ Zdálo se to Joshuovi, nebo na ně skutečně Brumbál mrknul?
„Tak trochu ano, pane řediteli. Ale jinak by tu nebyl takový klid,“ odpověděl mu vážně James.
„To chápu. Také jsem vás rád viděl.“
„Na shledanou,“ rozloučil se bez úsměvu Joshua a vydali se ven z ředitelny.
Na chodbu vyšli bez problémů, zeď se otevřela již bez hesla, jakmile se dostali po pohyblivých otáčecích schodech dolů.
Mlčky došli až k hlavnímu schodišti. James přes ně přehodil plášť. „Doprovodím tě dolů.“
U schodiště ve sklepení, kde se ke své noční výpravě sešli, se zastavili.
„Tak já půjdu,“ řekl rozpačitě James.
„Díky, Jamesi. Jen … nikomu to neříkej. Musíme si to nechat pro sebe,“ prohlásil vážně Joshua.
„Proč? Vlastně,“ zarazil se James, „chápu. Asi by mi to taky nebylo příjemný.“
„O to nejde,“ zavrtěl hlavou Joshua. „Ale … nenapadlo tě, proč to tají?“
James se zamračil a pokrčil rameny. „Nepřemýšlel jsem o tom. Třeba se tvůj otec stydí, že má dítě s čarodějkou mudlovského původu. Nebo že jsi nemanželský.“
„Možná. Může to být tak, ale nemusí. Nenapadlo tě, že tví rodiče to už vědí? A mlčí. Nepřipadalo ti divné, jak dobře se k sobě teď o Vánocích chovali? Dokonce i tvoje máma k mojí? Byl jsem si jistý, že tam bude nedýchatelno. Je tam nějaký důvod. A nechtějí, abychom ho znali. Musí to mít nějaký důležitý důvod,“ opakoval, jako by potřeboval sám sebe přesvědčit.
„Pořád mi není jasná jedna věc. Proč jsi teda tátovi podobný?“
„Nevím. Ale třeba to s tím taky souvisí. Pokud tvoje máma nechává všechny při tom, že jsem syn tvýho táty, tak to musí mít nějaký důvod.“
„Neřeknu to nikomu, Joshi, slibuju,“ odpověděl vážně James. „A přijdeme na to. Určitě.“
Joshua přikývl. „Díky. Tak dobrou.“
„Dobrou,“ odpověděl James. Když už byl na schodech, ještě se k Joshuovi otočil. „A stejně si myslím, že jsme příbuzní, brácho.“
A Joshua ho neopravil. Protože bez ohledu na to, koho synem byl, byl James jeho bratr.

 

Další kapitola

126 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha třetí - Prameny

2 Komentářů

  1. Katie Katie

    Super kapitola.
    Moc se mi líbila ta část, kde Joshua mluví z Binnsem.
    Ten zbytek je taky víc než dost zajímavý. Měli mu to prostě říct… Takhle stejně ví, a už si zvládl i domyslet kdy tak Hermiona mohla otěhotnět, a i s tím že ví že ostatní něco tají, je myslím otázka času než si domyslí i zbytek… To bude šílené.

  2. Richenza Richenza

    Děkuji, Katie. Já také souhlasím s Joshuou, že není přirozené zůstávat, ať již z jakéhokoli důvodu. A na rozdíl od skutečnosti, kde nic s jistotou nevíme, tak tady můžu jako spolutvůrce univerza garantovat, že nějaké „dál“ skutečně je.

Napsat komentář