Skip to content

BtCh III. – 33. Slither

[Celkem: 5    Průměr: 3.2/5]

Don’t go looking for snakes
You might find them
Don’t send your eyes to the sun
You might blind them
Haven’t I seen you here before?

Oh, watch the puppets dancing
Yeah, see the clowns fall down
Hey, tie your tap shoes tightly
Yeah, wear them into town

See you crawling

Don’t go looking for snakes
You might find them
Don’t send your eyes to the sun
You might blind them
Haven’t I seen you here before?

There ain’t no heroes here
No
No, no more

Hey, hey, hey
Oh, play the game so nicely
Oh, check, it’s your move now
Yeah, we’re standing in this jungle
Yeah, with some things I have found

Have your heroes disappeared?
No, there ain’t no heroes here
No, no

Haven’t I seen you here before?
No, there ain’t no heroes here

Don’t go looking for snakes
You might find them
Yeah, haven’t I seen you here before?
Have your heroes disappeared?

Don’t send your eyes to the sun
You might blind them

Metallica

„Kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se přitom sám nestal nestvůrou. A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe.“ Friedrich Nietzsche

 

Kojatice, samota Horka; noc z 18. na 19. února 2012

Noc byla bezměsíčná, ale nebyla úplná tma. Pozoroval dům, kvůli kterému se sem přemístili. Byl tichý a věděl o něm jen kvůli dvěma oknům, za nimiž blikaly svíčky. Překvapilo jej to, měl za to, že mudlové už všichni používají elektřinu, ostatně ji používala i většina kouzelnických domácností. Byl zde naprostý klid, na jejich přemístění nezareagovali ani psi. Dokonce nesvítilo ani veřejné osvětlení, jak bylo zvykem v mudlovských vesnicích alespoň v Británii. Ten klid mu náhle připadal až nepřirozený, náhle měl pocit, že je něco v nepořádku. Neměl by zde být, nechtěl se na tom podílet, netoužil po tom vidět, jak domy zaplaví voda nebo je snad zapálí blesk – vlastně ani nevěděl, co si Gellert zvolí. Obyvatelé toho dlouhého nízkého domu spali. Kolik jich tam žilo? Kolik tam žilo dětí? Nejraději by se přemístil pryč, protože když u toho nebude, stejně jako u Gellertových ostatních akcí, nebude to jeho vina. Nebo snad ano? On to přece nevymyslel, on za to odpovědnost nemůže nést!
Náhle strnul, když tmu prozářilo jasné, oslepující světlo. Trvalo jen okamžik, kdy se rozhodl, že se musí přemístit, a ve stejný okamžik jej Gellert uchopil za ruku. Nepřemístil je však. Místo toho jej strhnul do bláta za nízkou zídku, těsně předtím, než uslyšel ta dvě slova a vzduch jim nad hlavami proříznul zelený paprsek.
„Přemístíme se?“ obrátil se na svého společníka.
Ungihærit,[1]“ mávl Gellert téměř neznatelně hůlkou, a pak klidně odpověděl: „Protipřemísťovací bariéry. Musíme se probojovat. Počkáme, až přijdou blíž. Klid.“
Draco chtěl být klidný. Bylo to však obtížné. Nevěděl, kolik je útočníků, kdo vlastně jsou. Musel je někdo zradit, jak jinak by se dozvěděli, kde dnes v noci Gellert bude? Strnule se díval před sebe. Světlo zhaslo, kolem nich se opět rozhostilo ticho. Napínal uši, co mohl. Neslyší prasklou větev? Někdo se blíží, určitě ano. Ale odkud? Proč tu vlastně je? Neslíbil si snad, že nebude opakovat cestu svého otce? V uších mu zněla Gellertova slova z včerejšího rána: Chci, abys šel se mnou zítra do akce. Taková malá hra s počasím. Zajímá tě to, Draco?
Měl mu říct ne. Ale mohl to udělat? Nedokázal to. Bál se říct ne. A teď tu stojí a z nedostatku odvahy bude muset bojovat.
Až se objeví světlo, na nic nečekej a zaútoč,“ otočil se na něj jeho společník.
V Dracovi se zhouplo srdce, jeho záda byla pokryta ledovým potem. Ruce se však netřásly, začal se cítit podivně klidný, jako by se ho nic z toho, co se dělo, netýkalo.
Liohthring,[2]zašeptal Gellert a kolem tmavého středu, v němž se nacházeli, se rozlilo ostré světlo.
Draco na nic nečekal. Namířil hůlkou na muže, spíše mladého chlapce, kterého uviděl jen kousek od nich: „Avada Kedavra!
Chlapec padl k zemi, vedle něj ještě jeden, zasažený kletbou Gellerta. Přikrčil se, když jejich směrem dolétly další zelené paprsky, nikoho z nich však netrefily.
„Emprizmă mănogă!“[3] vykřikl někdo za nimi a Draco zahlédl, jak se z hůlky nějaké dívky vyvalily plamenné jazyky či spíše otevřené dračí tlamy, které se je chystaly pohltit. Zložár, problesklo Dracovi hlavou a vyčaroval kolem nic štít, přestože se obával, že ohni odolat nedokáže. Ostatně ani Avadě.
Expeliarmus! Firwentet!“[4] uslyšel vedle sebe Gellertův hlas, dívčina hůlka přistála v ruce Gellerta a plameny se od nich odvrátily zpět. Dívka nestačila uhnout a oheň ji pohltil. A pokračoval stále dál, k domům, kvůli kterým sem přišli.
Až teď si všiml, že boj neunikl pozornosti jejich obyvatel, kteří se nyní snažili utéct. Gellert však téměř ledabyle mávnul hůlkou: „Fiurhring![5] Plameny se rozdělily a obklíčily rozespalé obyvatele osady.
Asi metr od nich prolétl další paprsek, někde tam, za světelným kruhem se skrýval další útočník nebo možná útočníci. Bylo sice nepravděpodobné, že by je ve tmě, která je ukrývala, mohli trefit, ale nebyl zvyklý podceňovat nebezpečí. Přikrčil se a stáhl na zem i Gellerta. Nikoho však neviděl. Zmizela dokonce i ta dvě těla.
„Jsou už pryč,“ poznamenal Gellert.
Draco se rozhlížel kolem sebe. Znovu se podíval na hořící dům. Jako z jiného světa či ze snu slyšel výkřiky, které však během několika okamžiků utichly. Bylo to rychlé. Jistě téměř netrpěli. Vše se mu zdálo vzdálené, jako by se ho to netýkalo, jako by se to dělo někomu jinému. Ale dělo se to jemu. Zabil. A přihlížel smrti desítek dalších lidí. Byla to jen lidská špína, jistě. Ubozí dokonce i v porovnání s běžnými mudly. Příživníci neschopní dodržovat jakákoli pravidla. Souhlasil s tím, že je potřeba od nich zemi vyčistit. Ale slyšet o tom bylo něco zcela jiného než u toho být. Bylo to nutné, ale tak těžké! Navíc ve skutečnosti tu kletbu použili oni, ta neznámá mrtvá dívka, to ona rozpoutala Zložár. Byla to její chyba, to všechno byla její chyba… On nic z toho nepůsobil. On nic takového způsobit nechtěl!
Bylo to poprvé, kdy vlastnoručně zabíjel. Vzpomněl si na tu noc na Astronomické věži. Na výraz Snapea, když vyřknul slova Nepromíjitelné. Poslední, na čem starému pánovi před smrtí záleželo, bylo, aby se z něj nestal vrah. Bylo to marné. Je vrahem. Ne, ušklíbl se a zvedl hlavu. Brumbálovi o tohle nešlo. Celé to byla jen hra toho starého manipulátora, nešlo mu o něj, to by našel jiný způsob, jak jej od jeho úkolu odvrátit. Vždyť o něm po celou dobu věděl! Jediným cílem bylo, aby se Snape dobře zapsal u Pána zla. Všechno ostatní byly jen řeči, které umožnily získat čas, aby Snape mohl udělat to, na čem se domluvili.
A navíc – nebyla to přece vražda. Byla to sebeobrana.
Podíval se na Gellerta. Stál tam s rukama roztaženýma a se soustředěným výrazem ve tváři šeptal něco v neznámém jazyce. Připomínal mu kněze či spíše dávného šamana. A ucítil sílu, která jej obklopovala, která k němu proudila z hořícího domu. Vzpomněl si, že kdysi četl o tom, že lidské oběti posilují magickou sílu. Nikdy tomu však úplně nevěřil, nyní však tu sílu mohl cítit.
V dálce uslyšel sirény mudlovských požárních vozů, které se rychle blížily. Slyšet je musel i Gellert, protože spustil ruce a výraz jeho tváře se stal normálním.
„Je čas na návrat, Draco. Pokud se nechceš pobavit pohledem na mudly snažící se uhasit Zložár,“ ústa mu zkřivil pobavený úsměšek. „Kouzelníkům to chvíli potrvá, máme ještě čas.“
„Byla to oběť,“ řekl Draco místo odpovědi. „Proto to vše děláš osobně.“
„Dobrý postřeh, Draco,“ přikývl Gellert. „Oběti živlům posilují obětníka. Podmínkou však je, aby byly obětovány ve jménu celku a vznešených cílů, nikdy z osobní nenávisti či pro osobní prospěch. Chceš se to také naučit?“
„Já…“ Draco polkl. Naučit. Cítil na sobě Gellertův pátravý pohled. Nemohl to odmítnout, Gellert by ho považoval za slabého. A přijmout to… byl slabý, když se mu z té představy dělalo nevolno? Na druhou stranu mu dělalo dobře, že slyší uznání v Gellertově hlase za to, že pochopil, v čem je význam všech těch povodní a požárů. Nesmí dát před ním najevo slabost. Nesmí být slabý.
„Bude mi ctí, Gellerte,“ odpověděl konečně. A zároveň měl pocit, že to řekl někdo jiný.

………………..

Praha; 19. února 2012

Probudil se v Gellertově ložnici. Svítalo. Bylo to zvláštní, nikdy dříve s ním v Praze přes noc nezůstával. Samotného jej překvapilo, že dokázal po tom všem napětí usnout, nepochybně k tomu přispělo uvolnění, které mu Gellert po jejich návratu poskytl. A které poskytl on jemu. Gellert vedle něj klidně oddychoval. Jeho tvář byla krásná. Něžná, téměř andělská.
Pozoroval jej a přemýšlel, jaký Gellert vlastně je. To, co dělal, nedělal pro sebe. Gellert neměl nízké pohnutky. Obětovával druhé, ale zároveň obětovával kus sám sebe. Věděl to? Čerpal sílu, prastarou temnou magii, které se Draco obával. A to vše pro cíle týkající se zájmů celku, kterým byl ochoten podřídit vše. Je špatné zabít, Draco se necítil dobře, že dnes byl donucen tuto hranici překročit, přestože to samozřejmě nebyla jeho vina. Byla to nepochybně sebeobrana, neměl důvod cítit pro smrt toho neznámého chlapce výčitky svědomí. A není snad smrt několika omluvitelná, když jde o zájem celku?
Zvažoval také, zda by mu konečně neměl říct přesné znění toho proroctví a své úvahy o tom, na koho se vztahuje. Stále si nebyl jistý, protože by to znamenalo definitivně zradit Strážce. A Draco si nebyl jist tím, že je rozumné to udělat a že to udělat chce. Navíc – není to tak, že pokud se má proroctví vyplnit, vede k němu jakýkoli náš čin? Gellert očividně proroctvím nepřikládal takovou váhu jako Pán zla a Draco si nebyl jist, zda nemá nakonec pravdu on. Snape říkal, že věštba o Potterovi se naplnila právě proto, že jí Pán zla důležitost přikládal. Bylo mu jasné, proč Snape chce, aby se na věštbu o jeho synovi zapomnělo. Ale to neznamená, že nemůže mít pravdu. Pán zla padl proto, že Pottera označil jako sobě rovného. Kdyby se o proroctví jednoduše nezajímal, nikdy by nedošlo k jeho prvnímu pádu, a ostatně ani k druhému. Když o věštbě řekne Gellertovi, co Gellert udělá? Možná nad tím mávne rukou, ale pravděpodobně z opatrnosti, jen pro jistotu, bude chtít chlapce zabít. Pokud se mu to podaří, znamená to, že proroctví nemusí být vždy vyplněna. Jsou pak ale opravdovými proroctvími? A pokud se mu to nepodaří, co se stane? Povede právě skutečnost, že se ho pokusil zabít, k jeho pádu? Nebo k jeho pádu povede to, že mu to Draco neřekne, a proto ten chlapec přežije? Protože pokud to je opravdové proroctví, tak se vyplní, ať udělá Draco cokoli. Rozbolela hlava. Byla to příliš složitá úvaha, jeho rozum se v logice platnosti věšteb ztrácel. Možná by bylo dobře mu to říct, možná ne. Nemá žádné vodítko, aby zjistil, co je lepší. A lepší pro koho? Pro něj a jeho rodinu, pro Gellerta, pro kouzelníky? Kdo má větší šanci zvítězit – Gellert nebo Strážci? A koho chce on za vítěze? Už si opět nebyl si jist. Ale jedno bylo zřejmé – nic ho netlačí k tomu, aby se musel rozhodnout právě teď. A pokud chce držet i nadále nitky v ruce on, musí vědět více než Gellert. Ne, nepodléhá mu. On není loutka, kterou Gellert vede, to nepřipustí.
„Přemýšlíš o tom, co se v noci stalo, Draco?“
„Vím, že to neděláš bez důvodu, jen to bylo…“ Draco se odmlčel. Nebyl schopen vyslovit, co si myslel, protože nebyl schopný ani sám v sobě své myšlenky pojmenovat. To, co se stalo… bylo přesmíru. Ale jakou míru, a proč? A kdo určí, kde je hranice? Byli to mudlové, navíc skutečně naprosto nekulturní mudlové, jak včera poznal z nepříjemného zápachu hnijících odpadků. Jenže ty výkřiky plné hrůzy, výkřiky dětí i žen… trvalo to vše jen několik okamžiků, ale ještě teď měl z těch několika chvil husí kůži.
„Jen ti to připadá zlé, je to tak? To, jak zemřeli… Chápu, také mi to je líto, a kdyby to šlo jinak…“ Gellertův hlas byl tichý, zněl téměř zkroušeně. „Jejich utrpení nebylo zbytečné, mělo své důvody. Bylo tedy užitečné, a proto dobré, i když ti to nepochybně zní paradoxně. Někdy ale k dobrým cílům vedou i špatné prostředky a silní musí své city obětovat vyšším cílům a prospěchu celku. Právě podle toho poznáš silné od slabochů. Jsi dost inteligentní na to, abys to pochopil, Draco.“
„Já to chápu,“ řekl tiše Draco a opravdu to chápal. Rozumem to chápal, jen se něco uvnitř něj proti tomu vzpíralo.
„A přesto pochybuješ, nemusíš to popírat, Draco, já se na tebe za to nezlobím. Nedělám to pro své potěšení. Netěší mě zabíjet a jen velmi nerad způsobuji utrpení. A nejde jen o magickou sílu oběti. Ostatně, kdybych to dělal jen kvůli ní, tak by to nefungovalo.“
„Vím, že je to nutné,“ zamumlal Draco.
„Ano, to říkáš. Ale pochybuješ,“ Gellert ho chytil za ruku. „Můžeš říct, že vedu společnost do chaosu. Jenže tato společnost je špatnou společností, její základy jsou chybné, protože vede i ty, kteří se snaží jednat správně, k výsledku, který je špatný pro všechny. Mudlovská demokracie je od základu špatný systém, protože je vládou davů. A davy nejsou schopné provést čin, který vyžaduje vyšší inteligenci. Rozhodnutí o obecných zájmech, i kdyby byla učiněná shromážděním vynikajících, ale různorodých mužů, nemají o mnoho větší cenu než usnesení hlupáků. Mimochodem – jejich parlamenty mají do shromáždění vynikajících mužů hodně daleko. Ale i kdyby – mohou sdružovat pouze průměrné vlastnosti, které má každý člověk. Davy nehromadí inteligenci, ale průměrnost. Davy vedou svět do katastrofy. A to bez ohledu na to, že jednotlivci jednají v dobré víře. Dobří lidé ve špatném systému konají zlo. Proto musíme ten systém změnit. Bez obětí to možné není.“
„A nevedeš společnost do chaosu?“ osmělil se Draco. „Minule… Byla ta válka skutečně nutná?“
„Jistěže byla! Musíme dosáhnout vyšší úrovně řádu, vyššího pořádku. Je potřeba zrušit dosavadní struktury, aby bylo možné vybudovat nové. Není možné zlepšit společnost, aniž by se na chvíli nepropadla do chaosu. Neumíme hladce a bez problémů přecházet z jednoho stupně na stupeň vyšší. Potřebujeme válku, aby se společnost mohla posunout výš. Bude válka, Draco. Bez ní to bohužel nejde.“
„Brumbál by s tebou nesouhlasil,“ usmál se napjatě Draco.
„Jistěže ne, ale mně záleží na tom, jestli se mnou souhlasíš ty. Záleží mi na tobě, Draco, ne na tom starém bláznovi.“
„Ano. Já s tebou souhlasím,“ odpověděl Draco a nelhal.  Podařilo se mu pro tu chvíli konečně zahnat i ty nepříjemné zárodky pochybností.
„A teď je čas postarat se o naše nepřátele,“ změnil Gellert výraz tváře a vstal z postele. „Ne že by mě jejich naivní útok mohl ohrozit. Ale poněkud mě již obtěžují.“
„Věděli, že tam budeš.“
„Ano. Nepochybně. Přitom nikdo nevěděl, kam se chystám. Dokonce ani ty ne,“ řekl zamyšleně Gellert.
„Vůbec nikdo?“
„Jen Judita. Ale tu nepodezírám.“
„Já samozřejmě také, ne, Gellerte, ale…“
„Samozřejmě ji prověřím, nemyslíš si, doufám, že jsem hlupák. Uvidíme se v deset.“

Nevěřil tomu, že by to mohla být Judita, ale pro jistotu ji při snídani pod Veritasérem vyslechl. Nyní seděl ve své pracovně a přemýšlel, kde se mohla stát chyba. Nějak se to dozvědět museli a on musí přijít na to, jak.
Po chvíli vstal a šel znovu za Juditou. Seděla u svého počítače a zjišťovala, co o včerejším útoku píšou mudlovská média.
„Něco zajímavého?“
„Ani ne. Ale naši bystrozoři přišli na to, že to byl Zložár. Myslela jsem, že tam máme své lidi,“ zamračila se nesouhlasně.
„To máme. A je to pod kontrolou,“ pousmál se Gellert a díval se Juditě přes rameno na zpravodajský server. Najednou mu to došlo. Internet. Příliš mu nerozuměl, ačkoli jej uměl obstojně používat. Ale pokud se nějaké informace mohou dostat zvenku sem, nemohou se jiné odtud dostat ven?
„Kalendář vedeš na tomto počítači, Judito?“ zeptal se pomalu.
„Ano. Ale nikdo sem nemá přístup.“
„Zavolej mi Šímu. A nech mě s ním o samotě.“
„Dobře,“ přikývla a vstala. S rukou na klice se ještě otočila: „Zlobíš se, Gellerte?“
„Na tebe ne,“ odpověděl ledově a posadil se k počítači. Díval se, co vše tu bylo. Co vše se mohli dozvědět? Po chvíli si oddechl. Nebylo tam nic až tak důležitého, jako důkazy by to nejspíš neobstálo. Ale něco tam přeci jen bylo –  data a místa akcí.
„Gellerte, volal jsi mě?“ objevil se před ním nakrátko ostříhaný mladík ze smíšené rodiny, který se mu staral o počítače. Měl ledabyle ruce v kapsách a jeho výraz prozrazoval, že jej Gellert právě vyrušil od něčeho mnohem zajímavějšího.
„Je možné, aby se někdo naboural do počítače zvenku?“ zeptal se bez zbytečného zdržování.
„Počítače jsem samozřejmě zabezpečil, jak jen to bylo možné,“ odpověděl mladík sebejistě.
„Na to jsem se neptal,“ Gellertův hlas zněl ledově. „Je to možné?
„Jo,“ pokrčil rameny. „Do každýho systému, pokud je napojen na net, se dá dostat. A i když není, ale pak se musíš dostat do budovy, což tady nepřipadá v úvahu.“
„Tento počítač je napojený na internet.“
„Samozřejmě.“
„Připomeň mi, kdy jsi mě přesně informoval o tom, že je možné, aby se do počítače napojeného na internet někdo zvenku dostal?“
Jakub Šíma pod Gellertovým upřeným pohledem znervózněl. „To… já si přesně nevzpomínám…“
„Připomenu ti to,“ usmál se Gellert a mladík se začal potit. „Nikdy.“
„Ale… to každý přece ví… a bylo to tehdy jen chvíli… hned jsem to zastavil…“
„Takže jsi věděl, že je to možné,“ konstatoval velmi klidně Grindelwald. „Věděl jsi dokonce, že se to někomu už podařilo, rozumím tomu správně?“
Mladík neodpovídal, jen byl viditelně čím dál nervóznější.
„Přesto jsi nepovažoval za nezbytné mě na tuto možnost ani poté upozornit,“ shrnul Gellert a stále se snažil nedávat své rozhořčení najevo. Pak ledabyle zvednul hůlku a dříve než si mladík stihnul uvědomit, co se děje, téměř něžně zašeptal: „Avada Kedavra.“

V deset se sešel nejužší okruh Smrtihlavů, Draco je už všechny bezpečně poznával. Jen Judita tu nebyla a Draca to překvapilo. Že by přeci jen ona byla tou zrádkyní?
Gellert přišel s o něco větším zpožděním než jindy, a Draco se nemohl zbavit dojmu, že každá vteřina zpoždění, každé gesto i tón hlasu byly pečlivě naplánovány.
„Myslel jsem, že jsem se obklopil schopnými kouzelníky. Inteligentními lidmi. Oddanými následovníky, kteří budou schopní a ochotní plnit své úkoly, aniž bych musel kohokoli trestat,“ začal studeně a po dramatické pauze dodal: „Mýlil jsem se.“
Rozhostilo se napjaté ticho. Všichni se tvářili, že se Gellertova slova týkají někoho jiného.
„Co se stalo, Gellerte?“ osmělil se, když se ticho stalo nesnesitelným, Baltazar Byrtus.
„Překvapuje mě, že máš odvahu se mě ptát zrovna ty,“ Gellert stále nekřičel, ale jeho chlad byl snad ještě děsivější.
Byrtus polkl. „Něco dnes v noci?“
„Co myslíš, Baltazare? Mohlo se něco stát dnes v noci?“
„Už jsem říkal, že možná bys nemusel sám…“
„Nebyl jsem sám. Ostatně bych těch pár hloupých děcek zvládnul i sám,“ zasyčel Gellert. „Chceš mě snad po své trestuhodné neschopnosti ještě urážet?“
„To skutečně nechci. Omlouvám se, Gellerte.“
„Baltazar to tak nemyslel. Jen má starost,“ snažila se situaci zachránit jeho přítelkyně Dietlinde Schillerová.
„Dietlein, pokud máte o mě starost, proč jste nesplnili úkol, který jste dostali?“ Gellertův hlas zněl stále znepokojivě přes zdánlivě trpělivý tón a dívka si toho byla očividně vědoma, protože ještě více zbledla.
„Snažili jsme se –“
„To nestačí!“ zvýšil Gellert konečně hlas a bouchl do stolu. „Měli jste Braunera sledovat! Chytit ho! Nebo mi snad chcete tvrdit, že jste o jeho včerejší akci věděli?“
Baltazar a Dietlinde se na sebe podívali, ve tváři bledí.
„Dietlinde, ty odcestuješ ke Steinerovi. Jsem si jist, že se v Německu uplatníš lépe.“
„Dobře,“ přikývla ulehčeně dívka.
„Teď hned,“ dodal nebezpečně Gellert.
Dietlinde polkla, pak se pomalu zvedla a opustila místnost.
„Mám také odejít?“ zeptal se Byrtus stísněně.
„Ne. Budeš se muset bez své milé chvíli obejít,“ ušklíbnul se zle Gellert a Draca napadlo, že v tom spočíval jejich trest. Dost mírný trest, pokud mohl porovnat se zvyklostmi Pána zla.
Gellert se otočil k Záviši Dvorskému, který se usilovně snažil tvářit neviditelně. „Mýlím se, že jsi celou akci dostal pod vedení ty?“
„Sledovali jsme je,“ odpověděl nervózně Záviš Dvorský. „S nikým se nestýkali. Opravdu to vypadalo, že toho nechali. Zdálo se nám nesmyslné, že by mohli skutečně…“ Odmlčel se, když však Grindelwald nic neříkal, sklopil hlavu a pokračoval téměř neslyšně: „Podcenili jsme je. Nezdáli se nebezpeční. Pár kluků a holek, kteří si mysleli, že jsou důležití.“
Gellert stále mlčel s rukama sepjatýma, jako by přemýšlel, co udělá, jak je potrestá. Draco si začínal myslet, že Záviše nebo Byrtuse zabije. Nebo oba, Pán zla by to v takové situaci nejspíš udělal. Atmosféra v místnosti každou sekundou houstla. Nakonec řekl ledově: „Oceňuji, že chápeš svou chybu, Záviši. Dám ti proto ještě jednu šanci. Máš dva měsíce na to, abys svou trestuhodnou nedbalost napravil.“
„Dařilo se nám monitorovat jeho dům v Kobylisích, ale pak jej opustil. Dává si teď opravdu pozor. Je nevystopovatelný,“ bránil se tiše Záviš.
„Nevystopovatelný?“ zúžil Grindelwald nebezpečně oči. „Nepoužívá telefon? Proč nevyužijete mudlovské spojence?“
„Požádal jsem je o monitoring. Nepoužívá mobil. Není připojený k internetu.“
„Ale zjistili jsme, že jeho žena je v Británii. Podařilo se nám chytit několik Braunerových sov,“ doplnil Záviše Byrtus živějším tónem.
„To nebude náhoda. Dostaňte ji sem. Chci ji živou. Dostanu z ní, co zjistila.“ Gellertova tvář byla opět zcela bez emocí. „Baltazare, ty se spojíš s našimi lidmi na ministerstvu. Už nyní by měli vědět, že ten Zložár způsobila ta šmejdka Nývltová, jestli nejsou úplně neschopní. Pokud jsou, budeš je muset trochu navést, holčička si tam zapomněla hůlku,“ ušklíbl se.
„Dobře Gellerte. Zařídím to. Přijdou na její spojení s Braunerem.“
„Ano,“ usmál se sebevědomě Gellert. „Zdá se, že nejsi úplně ztracený případ. Záviši, ty si vezmeš na starost mudlovskou policii. Hranice pro ně musí zůstat zavřeny, ať už se budou chtít přemístit, nebo použít mudlovskou dopravu. Jejich fotky budou všude. Bertolde,“ otočil se k štíhlému blonďákovi, „vzpomínám si, že před časem jsi mluvil o nějaké Dykastové z tvé skupiny, že je šikovná a měla by dostat víc prostoru. Je to náhodná shoda jmen?“
„Gvenda Dykastová je dobrá,“ přikývnul Bertold Paulinius. „Nevím, jestli jsou příbuzné, nikdy o Medě nemluvila.“
„Chci s ní mluvit. Možná by skutečně mohla dostat víc prostoru. Záviši, máte zpracované rodinné sítě všech těch hlupáků?“
„Ano,“ přikývl Záviš Dvorský.
„A?“
„Musel bych se podívat, nejsem si jist, ale pravděpodobně…“
„Chceš říct, že jste nezjišťovali, zda někteří z příbuzných těch pitomců nejsou mezi mými lidmi?“ Gellertův hlas zněl posměšně, ale byla v něm skrytá hrozba.
Záviš sklopil hlavu. „Uděláme to,“ zamumlal téměř neslyšně.
„Použij všechny své lidi. Budete je sledovat všechny. Někdo se prozradí. Dřív nebo později za rodinou půjdou.“
„Ano,“ přikývl Záviš.
„A chci je živé, pokud to jen trochu půjde.“
„Gellerte,“ začal váhavě jindy tak sebevědomý Konrád Pluh, „víš už, kdo… byla to…“
„Ne,“ odpověděl Grindelwald příkře, „Judita to nebyla.  Ale díky za připomenutí,“ ušklíbl se. „Sežeň mi nového ajťáka.“
„Jakub…“ polkl Konrád.
„Šíma je mrtvý,“ přikývnul Gellert. „Můžete jít.“
Draco se také začal zvedat, Gellert jej však zadržel a jeho hlas zněl příkřeji, než byl Draco zvyklý: „Zůstaň tu ještě chvíli, Draco.“
Opět se mlčky posadil.
„Vracíš se dnes domů?“
„Jsem už pryč dlouho, Gellerte, ale jestli chceš…“
„Nebudu tě zdržovat. Chtěl jsem se tě jen zeptat, jak se tobě daří plnit své úkoly. Ne že bych neoceňoval, že se ti podařilo přinést její repliku,“ usmál se studeným úsměvem, „ale nemyslíš, že je načase splnit svůj úkol skutečně?“
„Ještě ji nemám,“ sklonil Draco hlavu. „Ale vím už s jistotou, že ji Potter nemá doma, ani ve své kanceláři na ministerstvu. A není ani u jeho nejlepšího kamaráda.“
„Jsi očividně mistr slepých uliček,“ ušklíbl se Gellert. „A to proroctví?“
„Nic nového,“ zavrtěl Draco hlavou.
„Jsem zklamán, Draco,“ řekl Gellert ledově.
„Dělám, co můžu.“
„Děláš málo,“ pokrčil rameny Grindelwald, jeho pohled studil, až se Draco otřásl.
„Tak mi řekni, co mám udělat,“ odpověděl Draco a zlobil se sám na sebe, když jeho hlas zněl až příliš prosebně.
„Jsi inteligentní. Jistě jsi schopný něco vymyslet sám. Ostatně to od svých konzulů v jednotlivých zemích očekávám.“
„Konzulů?“ nechápal Draco.
„Nelíbí se ti ten titul? Až se ujmu oficiálně vlády, budeš mým konzulem pro celé Spojené království. Samozřejmě, pokud mě nezklameš. A pokud o to opravdu stojíš. Momentálně se mi však zdá, že pro mě otevřeně pracovat možná ani nechceš.“
„To tak není… Ale otevřená akce v Británii… Teď… Budu se muset skrývat, Gellerte. Nebudu už moci hrát svou roli.“
„Máš štěstí, že jsi byl včera ochotný k otevřené akci, Draco,“ zasyčel Gellert. „A že sis nevedl vůbec špatně. Jinak bych si myslel, že tvá podpora je hraná. Nebo že jsi zbabělec. Ale ty jsi jen stratég, že?“ zvedl posměšně obočí. „Nemusíš si s tím dělat starosti. Oni ti beztak nevěří, soudě podle toho, že jsi mi za celou dobu nepřinesl jedinou skutečně užitečnou informaci.“
„Ale… informace o hůlce… o proroctví…“ pokusil se protestovat Draco.
„Ty jsi ovšem nezjistil jako špión. Tvé krytí je dobré jen pro tebe, Draco,“ protáhnul Gellert nebezpečně svůj hlas. „Pro případ, že bych padl. Vcelku to chápu. Ale já nepadnu. A je na čase, aby sis skutečně vybral.“
„Už jsem si vybral,“ zašeptal Draco. „Řekl jsem ti to už ráno. Jen mi dej trochu času.“
„Kolik?“
„Tři měsíce. Do tří měsíců budeš mít svou hůlku. I s Potterem.“

[1] Neslyšně.
[2] Světelný prsten.
[3] Velký požár (staroslověnsky)
[4] Obraťte se!
[5] Ohnivý prsten.

Další kapitola

Poznámka:

Tentokrát kromě Nietzscheho přiznávám inspiraci také Tomášem Sedláčkem a francouzským sociologem Gustavem LeBonem.

469 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha třetí - Prameny

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář