Skip to content

Paralela snů: 19. – Sešlost

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

Štědrovečerní večeři spořádali ve třech za doprovodu gramofonu, načež se do noci bavili kouzelnými žabkami, historkami ze svých školních dnů a uplynulých Vánoc, a když se dostatečně rozveselili vínem, vyběhli ven do sněhu, koulovali se a stavěli sněhuláky. Skřítkové, jakmile měli v poledne navařeno, dostali volno, půlku pečené husy a láhev vína a vesele slavili ve vlastní společnosti.

.

Ráno Lyn probudil Cathaírův zvučný hlas, když vrazil do jejího pokoje s náručí plnou dárků a volal, že je čas rozbalovat, načež si zabral polovinu její rozestlané postele a začal trhat z balíčků papír.

Lyn dárky vybírala dva týdny před Vánoci z dárkových katalogů různých obchodů, pro které si poslala. Vůbec totiž netušila, co by si otec a bratr mohli přát, když se s Cathaírem dosud ani nesetkala. Zamilovala se do voňavých papírků z londýnské kouzelnické parfumérie, které jí bez předchozího varování přišly v průběhu listopadu, a tak pro oba vybrala lahvičku kolínské na základě úvahy, že tím snad nic nezkazí. Cathaír vybalil křišťálový flakónek s potěšeným výrazem a přisál se na něj nosem s blaženě zavřenýma očima, což Lyn stačilo ke klidu duše.

Když byli v polovině, přidal se k nim otec, který se rozesmátý jako měsíček přišel podívat, zda vybral ke spokojenosti obdarovaných.

Vím, že ti padnou maminčiny staré hábity, tak jsem jeden vzal a nechal z něj vzít míry, komentoval s úsměvem, když se Lyn z měkkého balíčku vylila do klína neskutečně živá, pudrově šeříková látka. „No tak, vyzkoušej si je, pobídl ji, „myslel jsem, že by sis je mohla vzít dnes na oběd, až přijdou hosté.

Byl to společenský hábit, nebo tedy po mudlovsku sváteční šaty. Byly jí tak akorát a vypadaly pohádkově. Látka ji zakrývala od krku ke kotníkům a zápěstím, což dávalo tušit, jaký měl otec názor na vystavování zboží, ale Lyn to nevadilo. Sukně byla bohatě nabíraná, ušitá z několika vrstev různých látek, z nichž ta nejsvrchnější byla poseta třpytivými kamínky, jinak byly šaty poměrně prosté a decentní a jejich barva příjemně ladila s Lyninou kůží, vlasy i očima. Vyplula ze své šatny a zatočila se v nich.

Jsi jako princezna, rozplynul se otec. „Ty staré společenské hábity mají všechny honzíka, tak jsem si říkal, že bys možná ocenila něco modernějšího a lehčího.

Jsou dokonalý, usmála se. „Moc děkuju, tati. Na oplátku ho políbila.

Já děkuju za tu vůni, pozvedl otec lahvičku. „Ale pro tvoji informaci, v téhle rodině nikdo z rodičů a starších příbuzných neočekává, že ho někdo zavalí hromadou dárků. Tuhle tradici tu máme jen pro nejmladší, abyste se měli na co těšit, když už s námi musíte trávit svátky, zubil se. „Pro nás jste dárky vy sami. A ty, moje malá, jsi propásla mnoho Vánoc s rodinou…

Lyn zjihla a místo řečnění otce jen objala, než se pustila do rozbalování zbytku balíčků.

Zůstala v šatech po zbytek dne; nemohla se nabažit toho hříšně příjemného princeznovského pocitu. Byla zvyklá na kalhoty a trička, levné a neutrální zboží, které nosila prakticky neustále, protože neměla diář zrovna nabitý společenskými událostmi, svátečními večírky a plesy a dny i večery obvykle trávila doma ve své vlastní společnosti. Připadalo jí, že se ocitla v poněkud netradičním domečku pro panenky nějaké bohaté a hrozně rozmazlené holčičky, a zve teď do svého pohádkového královstvíčka ostatní panenky a panáčky na čaj.

Skřítka jí k šatům zapletla vlasy, a to byla třešnička na dortu. Dlouho stála před velkým zrcadlem v síni a vnímala jak svůj nezvyklý vzhled, tak i zdobený rám zrcadla a krásu místnosti, kterou odráželo. Cathaír ji zaskočil cvaknutím, které vyšlo z povážlivě staré zrcadlovky, kterou prý šel hledat na půdu, jakmile ji viděl v těch šatech. Lyn se vděčně nechala vyfotit, abych si na tuhle fantazii mohla vzpomenout i dlouho po tom, co tento den skončí.

Pak se dokola fascinovaně probírala svými dárky. Byly to nejrůznější věci; od titěrných, jako hvězdy třpytivých šperků, přes luxusní školní pomůcky, oblečení a doplňky, až po fantaskní magické předměty, z nichž ani půlce nerozuměla. Na cedulkách, lístečcích a pohlednicích byla přehršle neznámých jmen; Lyn přemýšlela, kolik asi má dalších příbuzných, které dosud zahlédla nanejvýš na starých rodinných portrétech po domě, aniž by tušila, kdo jsou a jak se jmenují, nebo jakým způsobem je s nimi spřízněná.

.

Vypadalo to, že víceméně všichni zmínění na cedulkách se dostavili i k obědu. Lyn trochu nervózně postávala s bratrem vedle otce, kdykoli pouštěl dovnitř další lidi. Všichni měli v rukou pozvánky adresované konkrétně jim, nebylo výjimky – když se Lyn ptala Cathaíra, stručně jí vysvětlil, že tak funguje magická ochrana domu. Když oponovala tím, že tehdy donašeč pizzy žádnou pozvánku neměl, otec se usmál, že pro takové služby je v ochraně speciální výjimka.

Tati, to nemyslíš vážně, zalapala po dechu, když ji s blahosklonným výrazem minul Avery. Lord Downey se ošil.

Nemohl jsem ho nepozvat, šeptal koutkem úst, zatímco se široce usmíval na další příchozí. „Jsme rodina, nevypadalo by to dobře a rozhodně by to nepřispělo naší bezpečnosti ohledně Voldemorta. Dohlíží mu tady na nás, nesmíme poutat pozornost. Musíme to nějak překousnout.

Lyn jen rezignovaně potřásla hlavou.

Návštěvníci se štěbetajíce nahrnuli do obývacího pokoje a obsadili každou volnou plochu. Cestou nejeden z nich vrhal vzrušené pohledy na Lyn, která nasadila zdvořilý úsměv a držela se ho, až ji křečovatěly tváře. Občas k ní přistoupila nějaká tetička nebo strýček, nebo kdo že to, zahlaholili něco o jejím zdraví, jak vyrostla a tak dál, poplácali ji po tvářích a po ramenou, načež se přesunuli dál do místnosti a uzobli si z tácu jednohubku, než se zabořili do křesla nebo židle. Lyn se cítila tak na pět let, tváře jí hořely a pokoušela se schovat za bratra, který se záviděníhodně opomíjen při pohledu na ni smál do dlaní.

„Já tyhle lidi neznám, brácha,“ zamumlala zoufale. „Jen si zkus představit, jak by ses cejtil ty.“

Cathaírův úsměv povadl a bratr ji vzal za ruku. „Neboj. Všechny je časem poznáš. Jsou tvoje rodina.“

Jakmile se všichni usadili, vzal ji otec kolem ramen a přivedl před obecenstvo, jako kdyby jim ji chtěl představit. Lyn by si přála se propadnout do země, ale neodvažovala se na to příliš soustřeďovat, aby se tak doopravdy nestalo.

Lord Downey slavnostním hlasem všechny přivítal, vyjádřil svou radost, že letošní Vánoce tráví i se svou dcerou, která se po letech vrátila do školy, ladně obešel její „nemoc, ale podotkl, že „přišla o paměťa nikoho z přítomných si nepamatuje, aby na to brali ohledy, až s ní budou mluvit. Lyn si při té příležitosti prohlížela výrazy všech návštěvníků a kontrolovala jim emoce, aby si na ně předpřipravila nějaký názor, díky čemuž by ji pak nemohli snadno zaskočit a vykolejit. Byli to různí lidé, více i méně sympatičtí, konzervativní i pokrokoví, úzkoprsí i otevření, ale všeobecně při pohledu na ni vysílali onu sadu náklonnosti, starosti a zájmu, která signalizovala, že ji bez debat počítají za člena rodiny. Trochu se jí ulevilo.

Po tomto projevu ji otec konečně pustil a nechal vmísit se do davu dle vlastního uvážení. Okamžitě na ni začal mávat jeden starý kouzelník, jehož postoj i projev tak silně připomínaly otcovy, že nemohla pochybovat o tom, že je to starý lord Downey.

Pojď sem, holčičko, ať se na tebe podívám, přikázal kouzelník. Používal svůj hlas a tón jako nástroj vůle, ale v jeho nitru Lyn zřetelně rozeznávala nefalšovanou náklonnost. Vydala se k němu. „Jestli si z nás Tiarnach nestřílel, asi ti musím prozradit, že jsem tvůj dědeček, zasmál se ostře. Poklepal na opěrku svého křesla, aby si Lyn sedla. „Tak prý si nás nepamatuješ, co?

Lyn jen zavrtěla hlavou. Cítila se hloupě. Měla pocit, že by je měla všechny znát, ale jejich tváře byly cizí a nové. Nemohla si pomoct, ale vnímala to tak trochu jako nevděčnost ze své strany. Jistě si zasloužili, aby si je a jejich činy, slova a koneckonců i dárky k Vánocům pamatovala.

To se spraví, prohlížel si ji dědeček bezstarostně, jako by ztráta paměti byla něco jako špatně ostříhané vlasy. „Jak se ti vede ve škole, holčičko?

Dobře, hlesla Lyn. Co by na rodinných setkáních naprosto vyškrtla ze seznamu povolených témat ke konverzaci, byla rozhodně škola, vzdělání, zaměstnání a cokoli, co se toho jakkoli týkalo. Vždycky na to byla alergická a nezměnil to ani fakt, že nyní navštěvovala svou školu snů. Lord Downey se opět zasmál.

Na tom nesejde, má milá, mávl rozměrnou vrásčitou rukou, ve které držel dýmku. „Downeyové si mohou dovolit být nevzdělaní, protože se nikdo neodváží ani pomyslet na to, že by si z nás kvůli tomu utahoval. Jestli tě ve škole bude nějaký učitel příliš otravovat, jen mi to řekni, já už si s ním zajdu na slovíčko.

Lyn se přinutila k vděčnému úsměvu. V životě ji nenapadlo se chovat jako Draco Malfoy a neměla v úmyslu s tím začínat, ani když měla tu možnost. Poklepala dědečka nejistě po rameni a raději vstala a vzdálila se s tím, že se musí seznámit i s ostatními. Ve skutečnosti zamířila k bratrovi.

Copak, holčičko? napodobil Cathaír dědečkův hlas tak věrně, že ho za to pleskla po rameni. „Taky ti nabízel, že si podá někoho z profesorů? smál se.

Jo, ušklíbla se kysele Lyn, když si se založenýma rukama sedala vedle něj. „Jsem ráda, že se náš táta evidentně povedl po někom jiným a pochytil trochu svěžejší názor na věc. Propadla bych se studem, kdyby si vzal do hlavy, že nakráčí do školy a seřve každýho učitele, kterej se mi neklaní.

No jo, on je děda trochu staromódní, pokrčil rameny Cathaír. „Za jeho časů to na školách vypadalo jinak, vždyť je mu už přes osmdesát. On nechodil do Bradavic, víš. Některý z našich předků založil kouzelnickou školu tady v New Yorku, takže až na našeho tátu a strejdu tam byli všichni Downeyové pečení vaření.

„Fakt?“ podivila se Lyn. „Nedá se přehlídnout, že jsme rodina při penězích a s vlivem, ale že dokonce zakládáme školy… To je síla.“

„No, takže asi tušíš, jak děda reagoval na to, když si babička chtěla prosadit, aby táta se strejdou studovali v Bradavicích jako ona. Na co chodit na cizí školy, když máme vlastní, že? S babičkou se ale vyjednávalo hodně těžko, takže děda prohrál.“

Umím si to představit.“

Schováváš se? ozvalo se Lyn u ucha, až nadskočila. V jejím zorném poli se objevila tvář s důvěrným výrazem. Vzápětí se vedle nich vmáčkl poměrně mladý muž s hezkou hřívou hnědých vlasů a modrýma očima. „Chápu, pokračoval věcně, zatímco přežvykoval jednohubku. „Taky nemám rád, když na mě civí jako na opičku v zoo. Já jsem Mossie, tvůj oblíbený strýc, usmál se pak a podal jí ruku. Lyn jí zmateně potřásla.

Strejda Moss je mladší bratr naší mámy, doplnil Cathaír. „Není mu ani čtyřicet a na škole prý býval průšvihář, takže jste si přirozeně padli do oka.

Mossie se smál.

Já si myslel, že mám šanci udělat dobrý dojem, a on mě hned takhle v úvodu práskne, šťouchl do něj přes Lyn, která je oba sledovala se zájmem.

Mně se líbíš tím spíš, řekla bez okolků a podala si ze stolku nějakou pestrobarevnou dobrotu v mystičce. Bylo osvěžující mít starší příbuzné, kteří neměli sklony vás oslovovat jako malé děti, poplácávat po ramenou a cuchat vám vlasy.

Tvá slova mě hřejí u srdce, přitiskl si Mossie dlaň ke zmíněnému orgánu. „Jsem si jistý, žes mě měla ráda vždycky, ale možná si prostě hodně fandím. Každopádně snad budeme mít od nynějška víc příležitostí to zjistit.

Jasně že tě měla ráda, ozval se znovu Cathaír. „To ty jsi byl jediný, kdo jí nevymlouval názory, kvůli kterým ji táta zavřel.

Kdybych jen tušil, jak to dopadne, radši bych ti naopak domluvil, zvážněl Mossie.

To’s na mě měl takovej vliv? podivila se Lyn.

Věřila bys mu i to, že je tráva modrá a nebe zelené, broukl Cathaír.

Tak to bych neřekl, ušklíbl se Mossie. „Měla svoji hlavu.

Hlavu, ke které ti dala klíček. Táta na něj hrozně žárlil,“ dodal směrem k sestře. „Doteď ho nemůže vystát už jen proto, že si myslí, že nás kazí.

To je jeho problém, prohlásil Mossie lhostejně a protáhl se. „Já jeho metody taky neschvaluju.

Mossie, už zase je navádíš? ozval se ženský hlas. Nedaleko nich dosud tiše a nenápadně seděla žena s malou holčičkou v náručí. Vzhledem připomínala Mossieho a ve tváři měla vepsáno Matka. „Ne aby ses s Tiarnachem u oběda zase pohádal. Nemůžeš nikomu mluvit do výchovy dětí, už vůbec ne, když sám žádné nemáš.

Do výchovy dětí bych se neodvážil plést, Bel, sdělil jí klidně Mossie, „ale myslím, že dost dobře vím, jak zacházet s lidskými bytostmi.

Žena stočila pohled na Lyn a usmála se. Hned vypadala příjemněji, i když její oči stále vypadaly mírně skelně, jako by jen stěží vnímala svět kolem sebe. V její blízkosti postávaly a posedávaly tři další dívky podobných rysů a netvářily se nadšeně, že tu musí být.

To je teta Jezabel, Lyn, Mossieho druhá starší sestra, napovídal Cathaír. „Ty vzadu jsou její dcery, Scarlett, Sophie a Phoebe. Ta maličká je Erin, jsou jí tři.“ Děvčata se na ni sborem usmála. Všechny byly hezounké jako obrázek a na rozdíl od ní opravdu působily jako dámy. Lyn jim vřele oplatila; kdyby však dnes nebyla sama načančaná jako princezna, střípku závisti by se nevyhnula.

Tvůj tatínek je na tebe pyšný, to je vidět, řekla teta Bel měkce. „Mossieho neposlouchej, má jen plnou pusu pohádek, ale žádnou představu o skutečnosti.

Lyn i ji obdařila co nejupřímnějším vděčným úsměvem, ačkoli si myslela svoje. Vzhledem k tomu, že skutečnost byla zjevně stejně tvárná jako hrouda jílu, neměla Lyn zrovna sto chutí přizvukovat lidem, kteří stále žili v iluzi, že je svět jistý a neměnný jako skála.

Je mi líto, že nemohl přijít tvůj strýc, ale je na pracovní cestě v zahraničí, pokračovala Bel. „Snad se všichni setkáme v létě o prázdninách.

Budu se těšit, vytrvala Lyn. Mossie ani Cathaír se nedali oklamat její snahou o upřímný úsměv a když se od nich teta Bel odvrátila, odtáhli ji do příjemně prázdné haly.

Nemá cenu se zkoušet seznamovat se všemi, vysvětlil Mossie, jakmile byli z dosahu uší v obýváku. „Stejně si jich zapamatuješ sotva půlku. Budeš mít ještě dost příležitostí, o to se neboj. Downeyové a Sheehanové nevynechají jedinou příležitost k setkání, aby se mohli propalovat pohrdavými pohledy a častovat sarkasmem.

Proč? zajímala se Lyn.

Je to jednoduché – jedni jsou šlechta a ti druzí ne, zbytek si domyslíš.

Aha, protočila oči.

Ale z toho si nic nedělej, oni už jsou takoví, že si ty své malé guerillové boje jeden proti druhému užívají, šklebil se Mossie. „Kdyby bylo zle, zaklesnou se do sebe v nerozlučné formaci, uvidíš. Nebylo by to poprvé.

To se mi ulevilo, řekla Lyn a myslela to vážně. Bylo dost toho, že si vlivem samotné Voldemortovy existence šli po krku docela cizí lidé; rodina musela držet spolu stůj co stůj. „A co myslíš tím, že by to nebylo poprvý?

No, Voldemort přece povstal už podruhé, no ne?

Takže ty tomu taky věříš? Ve světě se to bere jako fáma.

Vím, čeho je schopný. A jestli Brumbál říká, že se vrátil, nehodlám se s ním přít. On není z těch, co by ze srandy rozšiřovali pomluvy. Mně osobně by stačilo už to, že se Avery začal zpíjet do němoty sedm dní v týdnu.

Jakej k tomu vlastně zaujímá postoj vaše půlka rodiny?

Mossie pokrčil rameny.

Taky víceméně neutrální. Přesněji řečeno si s tím moc nedělají hlavu. Naši rodiče se považují za příliš staré, než aby se ještě pouštěli do nějakého zbrojení, a Bel by v životě nenapadlo si ušpinit ruce. Holky jsou spíš takové moderní princezničky, asi si neumí ani představit, co znamená žít ve válce.

Nehledě na to, že by jim teta Bel a strejda Rob ani nedovolili něco podnikat na vlastní pěst, dodal Cathaír. „Té nejstarší je teprve šestnáct.

Jak to, že nechodí se mnou do školy? podivila se Lyn, když si uvědomila, co jí na tom obrázku nesedí.

Nešťastný starý O’Shea, to jako švagr, je zarytě přesvědčen, že dívky by neměly navštěvovat stejnou školu jako chlapci, takže všechny tři nejstarší chodí na dívčí magickou školu v Corku, povzdechl si Mossie, jako by je všechny litoval. „Právě tam je učí, jak se chovat a uvažovat jako cukrová vata. Maya se mu to snažila rozmluvit, ale když se Bel odmítla postavit proti manželově názoru, radši se do toho přestala míchat.

Maya? tápala Lyn.

Tvoje máma, hlesl Mossie. Najednou zvážněl. „To je tak bizarní, že si nepamatuješ ani jméno své vlastní matky, řekl tiše. „Neumím si představit, jaké to musí být.

Lyn mlčky pokrčila rameny. Mossie ji pohladil po tváři.

Ale vyrostla z tebe krasavice, usmál se. „Jen škoda, že nejsi víc podobná mamince.

No tak, Mossie, zabručel Cathaír. Lyn cítila, že mu začalo být teskno. Stiskla mu rameno.

No nic, pojďte zase zpátky, děcka, aby si pro tebe Tiarnach nenechal poslat, povzdechl si Mossie a zamířil zpět do obývacího pokoje, který stále bzučel hovorem.

.

« Předchozí kapitola                                                         Další kapitola »

473 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

4 Komentářů

Napsat komentář