BtCh. III – 55. Three Little Birds

Don’t worry about a thing,
‚Cause every little thing gonna be alright.
Singin‘: Don’t worry about a thing,
‚Cause every little thing gonna be alright!

Rise up this mornin‘,
Smiled with the risin‘ sun,
Three little birds
Pitch by my doorstep
Singin‘ sweet songs
Of melodies pure and true,
Sayin‘: This is my message to you

Singin‘: Don’t worry ‚bout a thing,
‚Cause every little thing gonna be alright.
Singin‘: Don’t worry (don’t worry) ‚bout a thing,
‚Cause every little thing gonna be alright!

Rise up this mornin‘,
Smiled with the risin‘ sun,
Three little birds
Pitch by my doorstep
Singin‘ sweet songs
Of melodies pure and true,
Sayin‘, This is my message to you:

Singin‘: Don’t worry about a thing, worry about a thing!
Every little thing gonna be alright. Don’t worry!
Singin‘: Don’t worry about a thing – I won’t worry!
‚Cause every little thing gonna be alright.

Bob Marley

Bradavice; 29. června 2012

Tohle bylo to místo. Konečně je našel. Nevelká mýtina uprostřed masivních stromů. Pokroucené silné kořeny vystupující vysoko nad zem a velké jako běžné kmeny. Kameny porostlé mechem. Spadané listí. A ta zvláštní lesní vůně, stejná jako tehdy.
Nadechl se. Cítil, jak se mu rozepínají plíce, jak mu bije srdce. Žije. Už dvakrát přežil svou smrt. Už dvakrát byl ochotný zemřít, ačkoli vůbec zemřít nechtěl. Jeho tělo se s každým nádechem radovalo, že může být, jen obyčejně, prostě být. Slyšel zpívat ptáky, staré stromy byly zelené a na nich byl život. Ony samy byly životem. Dokonce i toto místo, kde měl zemřít, bylo živé a plné naděje.
Znovu si připomněl, proč tu je. Snažil se zorientovat, odkud mohl tehdy přijít? Bylo to těžké, tehdy byla tma, vypadalo to tu jinak. Ty kameny, ano, šel tehdy po kamenech, to mohl být směr, odkud přišel. Snad. Jeho paměť zoufale selhávala.
Od rozhovoru s Brumbálovým obrazem byl již v Zapovězeném lese pětkrát. A kámen stále nenacházel. Musel se téměř usmát své naivitě. Jak by mohl po tolika letech najít něco tak malého… Malý černý kámen, spíše kamínek zapomenutý uprostřed listí. Mnoha vrstev listí, každý rok nových. A přesto se o to musí pokusit, protože pokud má být kámen nalezen, tak nalezen bude. A nejbezpečnější bude, když jej získá on. On přece už jednou dokázal odolat vábení moci držitele Relikvií smrti; o nikom jiném to říct nemohl. Musí se o to alespoň pokusit. Už jednou jej vlastnil, to se snad taky počítá, ne?
Vydal se cestou, kterou šel tehdy, ale opačným směrem. Díval se pod nohy, hůlkou zvedal listí a prohlížel si každý tmavý kámen odpovídající velkosti, na který narazil. Žádný z nich však nebyl tak dokonale černý a obroušený do pravidelného osmistěnu. Zkusil znovu přivolávací kouzlo, jako už tolikrát. A opět marně. Cítil se jako blázen, každému rozumnému člověku by jeho snaha musela připadat předem odsouzená k neúspěchu.
Vyšel z lesa a na prosluněné louce se položil do trávy. Sundal si brýle a zadíval se do modré oblohy. Byl zklamaný, že se mu opět nepodařilo relikvii najít. A přesto v sobě pocítil zvláštní klid a radost, kterou je možné cítit jen ve stínu starých stromů v letním dnu. Samotného ho to překvapilo. Bylo to jen několik týdnů, kdy se probudil z té hrozné noční můry, jen dva týdny od pohřbu Seamuse Finnigana. Nic vyřešeno nebylo, a on to věděl. Nenašel Kámen vzkříšení. Neporazil nepřítele. Mraky, které se nad nimi stahovaly, tu byly stále. Teď však cítil, že nemá smysl se trápit kvůli tomu, co bude. Co možná bude, protože ve skutečnosti nevědí, co přijde. Na to bude dost času, až to skutečně nastane. Každý den má své starosti, a dnes je poslední den školy a on zítra pojede bradavickým expresem, jako když byl malý. Tehdy také věděl, že to, co se na ně řítí, nezmizí jen proto, že začaly prázdniny. A přesto pokaždé cítil radost, úlevu z dokončeného roku, z poslední slavnostní hostiny, z Brumbálova projevu, z výhry školního poháru, z cesty na vlak. Byla to úleva po tom, co prožil, každý rok čelil nebezpečí, a přesto se dokázal radovat z krásného dne. Vždy, když mohl. Tak jako teď. Možná jen kvůli těmto momentům dokážeme překonat i to těžké? Jeho srdce bylo lehké a on se přistihl, že si pro sebe píská nějakou nesmyslnou mudlovskou písničku o ptáčcích. Zítra je čeká cesta bradavickým expresem. Co na tom, že je už otcem, co na tom, že pojede jako doprovod, protože Evropou už opět obchází strach… Je léto a oni pojedou na prázdniny.
„Harry?“ vyrušil jej překvapený hlas Hermiony. „Co tu děláš, Harry?“
Nadzdvihl hlavu a s úsměvem mžoural proti slunci. „Ležím a koukám na mraky,“ odpověděl. „Zkus to někdy.“
Hermiona se na něj nechápavě dívala, jako by nemohla uvěřit, že jej zde vidí. Anebo že jej vidí tak spokojeného? Usmál se na ni a ona mu úsměv vrátila.
„Vzala jsem děti ven. Můžeme si na chvíli přisednout?“
„To víš, že jo.“ Vstal a pomohl jí roztáhnout deku. Zvedl z kočárku chlapce, zatímco ona chytila Rose.
„Jak se vlastně jmenuje?“
„David. Je to syn –“
„Vím,“ přikývl. Věděl, kdo byli jeho rodiče, a věděl i to, že jsou mrtví. Ale nechtěl o tom teď mluvit. Nechtěl na to myslet. Dnes ne, alespoň jeden jediný den na tyhle věci myslet nebude. „Jsem rád, že s tebou můžu zase beztrestně mluvit,“ změnil raději téma.
„Jsem ráda, že aspoň tohle se vyřešilo,“ pousmála se Hermiona. „Ginny je v pořádku?“
„Ano. Je teď… víc si váží toho dobrého, mám pocit.“
Hermiona přikývla a zvážněla.
Harry ale dnes nechtěl hovořit o vážných věcech. „Přemýšlím, že bych se večer podíval na závěrečnou oslavu. Minerva mě pozvala.“
„Děti by byly nadšené,“ usmála se. „Takový malý projev…“
„Projev?!“ zašklebil se. „Nenávidím projevy!“
„Malou zdravici zvládneš.  Pár slov o soudržnosti, odvaze a přátelství…“
„Možná. Jen mi to připadá… nijaké. Plytké. Tohle se opakuje pořád dokola.“
„Od skutečného hrdiny to plytké není, Harry,“ řekla Hermiona vážně. „Myslím, že bys měl. Předáš pohár –“
„Kdo vyhrál?“ zeptal se dychtivěji, než si to zasloužilo.
„Zmijozel,“ pokrčila rameny.
„Protože Snape nadržuje své koleji,“ ušklíbl se.
„Obávám se, že v tomhle se nezmění. Ale možná má na to nepatrný vliv i to, že Zmijozel vyhrál  famfrpálový turnaj,“ pousmála se a v očích jí zasvítily drobné plamínky. Takové mívala, když byla děvčetem. Před tím. Až nyní si uvědomil, jak moc ji to, co se stalo v sídle rodiny Malfoyů, změnilo. Ale na to dneska nechtěl myslet. Dnes je konec roku, a zítra pojedou bradavickým expresem.
„Vyhráli ale hodně těsně,“ přijal raději její hru. „Takhle těsně, to už je vlastně náhoda. Takže Nebelvír je lepší a prohrál jen kvůli Snapeovi.“
„To víš, že jo, Harry,“ zasmála se Hermiona a vzala na klín Davida, který začal lézt z deky na trávu.
„Jaký to vlastně je, žít se… Promiň, na to bych se neměl ptát. Nevybrala sis to.“ Zamračil se. Proč se na to vůbec ptal? Jenže když byl s ní, nedokázal na Snapea nemyslet.
„Nevybrala i vybrala, Harry,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Nemusela bych s ním být, kdybych nechtěla. Mám přece na výběr.“
„Být sama,“ zamumlal téměř neslyšně.
„To ale neznamená, že na výběr nemám. Kromě toho bych nebyla úplně sama.“
Harry téma raději opustil, představa Hermiony a Snapea se mu nezamlouvala. Samozřejmě, že nežárlil. Jen se mu to jednoduše nelíbilo. „Jak jsi vlastně přemluvila Snapea, aby tě pustil na prázdniny do Doupěte?“
„Nejsem jeho vězeň, Harry,“ zamračila se Hermiona. „Pojede ostatně zítra vlakem s námi.“
„On bude v Doupěti s tebou?“ Harry se snažil neznít moc vyděšeně. Samozřejmě neměl žádné právo, aby mu mohlo vadit, že Hermiona bude u sebe doma se svým mužem. Jen si to nedokázal představit.
„Neděs se. Jen pár dní, chce znovu zkontrolovat ochranná kouzla. Pak se vrátí sem a bude nás jen navštěvovat. Prý tu má hodně práce. Rosie, ty chceš papat?“ Hermiona vrazila Davida do ruky Harrymu a se samozřejmostí, která Harrymu vehnala červeň do tváří, si rozepla blůzku a přiložila dcerku k prsu. „Zdá se, že Severuse představa léta v Doupěti děsí skoro stejně jako tebe,“ dodala.
Harry odvrátil hlavu a hrál si s Davidem. Chlapec se na něj smál, tak obyčejně šťastný, bezstarostný a plný důvěry.
„Adoptuješ ho?“ zeptal se, když si Hermiona zapnula blůzku.
„Ještě je brzy. Určitě má nějaké příbuzné, Alitea mi dokonce nechala kontakt na své rodiče. Jenže nám neodpovídají,“ vzdychla si. „Evandrusovi lidé se je snaží najít.“
„Kdybyste je nenašli… Ginny by třeba…“
„Osud ho svěřil nám, Harry. Pokud se jeho příbuzní nenajdou, adoptujeme ho my.“
Harry přikývl, i když si nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad. Představa Snapea jako otce byla zvláštní. Ale představa Snapea, který adoptuje cizí dítě… „To si nezasloužíš, Dave,“ pošimral chlapce po bosé nožce. Chlapec se rozesmál. „Za rodičema se letos dostaneš?“
„Přijedou na tři týdny do Doupěte.“
„Takže žádné cestování.“
„S dětma by to ani nebylo vhodné.“
Hlavním důvodem ale nebyly děti, to Harry věděl. A letním dnem se opět mihlo tušení stínu.
„Co tu vlastně děláš, Harry?“
„Zítra pojedu jako doprovod vlakem. To víš, ne?“
„Vím,“ přikývla Hermiona. „Jenže to je zítra. Neříkej, že jsi přijel kvůli tomu slavnostnímu večeru.“
„Vzal jsem si hlídku,“ zamumlal.
„Byl jsi v lese. Viděla jsem tě.“
„Nemůžu hlídat v lese?“ ohradil se.
„Něco jsi hledal. A všimla jsem si tě i předevčírem. To jsi byl v lese taky.“
Harry neodpovídal. Hermiona byla chytrá, vždy byla chytrá, nikdy se mu nepodařilo ji oklamat. Měl by jí to říci? Jenže říci to jí, znamenalo prozradit to i Snapeovi. A k tomu cítil nechuť. Možná iracionální. Možná nespravedlivou. Ale jednoduše to nechtěl. Neutajil Relikvie před Snapem i Brumbál, přestože mu vše ostatní řekl?
„Ty hledáš ten kámen?“
Harry se díval před sebe. Pak pomalu otočil hlavu. „Myslíš, že ho jde jen tak najít?“ snažil se říct co nejlhostejněji.
„Předstírání ti nikdy moc dobře nešlo, Harry. A mě to napadlo, už když jsem tě tu viděla minule. Grindelwald získal hůlku a plášť.“
„Nenašel jsem ho,“ přiznal konečně. Před ní opravdu nemělo smysl to tajit. „Už to asi vzdám. Může být zašlapaný hluboko do země. Přikrytý vyvráceným stromem. Mohl se kamkoli zakutálet nebo ho mohla odplavit voda. Bylo naivní si myslet, že půjde najít.“
„Myslím, že je dobře, že se ztratil, Harry.“
Harry přikývl. I když si tím nebyl tak docela jist. Ale neříkal snad Brumbál, že ho najde, pokud jej najít má? Ještě se o to pokusí. Pokaždé, když bude mít hlídku, bude mít oči otevřené. A pokud jej nenajde… tak jej zkrátka najít neměl. Kámen zůstane ztracen, a tak je to asi opravdu dobře. Beztak to byla po celou dobu jen hloupá pošetilost.

…

Poslední den školy se už neučilo a předstírání výuky skončilo obědem. Zítra odjede domů, společně s matkou, s Rosie, s Davidem. A se Snapem. Nedokázal si představit Snapea v jejich světlém a mudlovsky zařízeném domku. Snape byl ztělesněním starodávného, tak dokonale kouzelnického prostřední Bradavic, svým oblečením, svou mluvou, chováním… Představa, jak zkouší hrát na jeho počítači hry nebo jak debatuje s dědečkem a babičkou, kteří přiletí z Austrálie, byla dokonale absurdní. I když nejspíš tak absurdní nebyla, někde se s mámou scházet museli, zatímco on byl ve škole. Znovu pocítil iracionální osten žárlivosti, že Snape byl v jeho hájemství. Bez něj. A to se snažil nemyslet na to, co tam dělali. Ten pocit však rychle potlačil, budou prázdniny, uvidí opět Albuse a Lily, určitě budou aspoň občas v Doupěti i ostatní bratranci a sestřenice, třeba přijede i Furtuna… Těch pár dní se Snapem to vydrží.
Se Snapem… stále si nezvykl nazývat jej otcem, dokonce ani ve svých myšlenkách ne. Přitom teď neměl žádný konkrétní důvod se na něj zlobit. Musel rozumově uznat, že se k němu Snape chová mnohem lépe než k jakémukoli jinému studentovi. Ale ne tak dobře, jak se choval ke svým synům, a ostatně i k němu, Harry. Poznal také, že jej Snape respektuje, koneckonců, on jej také respektoval. A přesto se nemohl zbavit nechuti, dlouhodobě vypěstované nechuti, která se zrodila už kdysi, když byl malý a Snape byl jen neskutečnou a nepříliš sympatickou postavou z vyprávění. Ale nešlo jen o ta vyprávění… byly to jeho vlastní zkušenosti. Snapeovo nespravedlivé chování k Nebelvírským a Jamesovi zvlášť. To, že od samého počátku věděl, a jemu nic neřekl, a to, že se k němu veřejně nepřihlásil. Rozpaky a stud z toho, co Snape udělal matce, protože ačkoli to Joshua svým způsobem chápal, ve skutečnosti se to pochopit nedalo. To, že byl  bez varování zařazen do Zmijozelu, protože byl jeho synem…
Zlobil se na něj, chtěl se na něj zlobit, měl právo se na něj zlobit, protože kdyby mu to řekl dříve, bylo by to všechno jednodušší, včetně toho katastrofického začátku v koleji. Za vším, co jej poslední dva roky potkalo zlého, byl přímo nebo nepřímo Snape. Ostatně i za tím, že byl dítětem Osudu. Možná to nebylo až tak docela spravedlivé, věděl, že Snape měl pro všechno své důvody. A dokonce je i chápal, alespoň z části, ale to neznamenalo, že je uznal jako omluvu. Stačilo to však k tomu, aby s ním byl už opět schopný hovořit. A Snape hovořil s ním, se vzrůstajícím respektem, téměř jako rovný s rovným. Když ho dnes požádal o heslo do ředitelny, samotného jej překvapilo, že mu je bez otázek a jen s malým nadzdvihnutím obočí prozradil. A suše poznamenal, že je rád, že se tam nehodlá plížit v noci.
A tak tu teď seděl v  křesle svého otce a pozoroval portrét bývalého ředitele školy. Brumbálův obraz spal, stejně jako všechny ostatní. A najednou nevěděl, zda s ním vůbec o tom má mluvit. Může mu vůbec v něčem pomoci? Jak by mohl rozptýlit jeho nejistotu z toho, čemu má čelit, jeho pocit, že selže, strach z toho, že je v sázce příliš mnoho… Byl tu, protože se cítil sám, může mu však od samoty pomoci portrét? Ne, to nemá smysl. Vstal a vydal se ke dveřím.
„Zdravím tě, Joshuo,“ uslyšel za zády Brumbálův hlas.
„Už jsem vlastně na odchodu, pane řediteli,“ otočil se Joshua.
„Vždyť jsi sotva přišel,“ pousmál se Brumbál. „Posaď se. Přišel jsi kvůli tomu, co se stalo Lily?“
„Ano. Vlastně ne,“ zavrtěl hlavou Joshua. „Teda ano, ono to s tím souvisí,“ dodal. Posadil se a přemýšlel, jak začít. Má hovořit o tom snu? Připadalo mu to však pošetilé, hloupé, v denním světle mu jeho noční pocity připadaly absurdní a nereálné. Ne, o tom snu hovořit nedokáže. „To je teprve začátek, viďte,“ navázal raději na otázku Brumbála.
„Ano. Obávám se, že ano,“ pokývnul Brumbál vážně hlavou.
„Přál bych si, aby se to vůbec nestalo. Aby nebyl žádný Grindelwald.“
„Přál by sis, aby se to nestalo ve tvých časech,“ pousmál se Brumbál.
„Vy jste to také četl?“ zvedl obočí Joshua.
„Jistěže. Je to moudrý příběh. Pořád se o něj tolik zajímáš?“
„Jak víte, že se o něj zajímám?“ zeptal se Joshua nedůvěřivě.
„Tvůj otec mi to řekl.“
„Jistě,“ zachmuřil se Joshua. „Vy jste to věděl. Mluvili jste o mně spolu často?“
„Nemohl jsem ti prozradit více,“ nechal Brumbál bez odpovědi jeho otázku. Nebo na ni odpověděl?
„Vy ne. Na vás se nezlobím,“ zavrtěl Joshua hlavou a raději se vrátil k Brumbálově otázce. „Ano, zajímám se o tu knížku. Vy byste mi teď měl říct, že to by si přáli všichni, kteří v takových časech musí žít.“
„To by si přáli všichni, kteří v takových časech musí žít, můj mladý příteli,“ usmíval se s vážnýma očima Brumbál. „Ale o tom my nemůžeme rozhodovat.“
„Můžeme rozhodovat jen o době, která nám byla dána. A neměli bychom se otáčet zpět. Odkud tu knížku znáte? Je to mudlovská knížka, ne?“
„To už si nevzpomínám. Myslím, že jsem ji před mnoha lety dostal jako dárek. Jsem rád, že ten příběh čteš. Co myslíš ty, byl jeho autor mudla nebo kouzelník?“
„Považujete to za důležité, pane řediteli?“
„Ne, vůbec ne,“ usmál se Brumbál. „Ale zdálo se mi, že ty ano.“
„Ano a ne. Pro samotný příběh to důležité není, bude se mi líbit, ať je jeho autor kdokoli. Ale pro to, co chci vědět, to důležité je.“
„A co chceš vědět, chlapče?“
„Jestli to je pravda,“ zamumlal po několika okamžicích Joshua.
„Máš snad nějaký důvod myslet si, že je to pravda?“ podíval se na něj pátravě Brumbál.
„Ne,“ zalhal Joshua, aniž přesně věděl proč. A vlastně ani nelhal – copak jsou jeho pocity či sny skutečným důvodem? „Vlastně…“ zaváhal po chvíli, „napadlo mě, že elfové, o nichž Tolkien psal, jsou víly.“ Zvedl vyčkávavě oči k Brumbálovi.
„To je zajímavá myšlenka. Někteří ovšem existenci víl zpochybňují.“
„Vždyť se jejich vlasy používají do hůlek,“ pokrčil rameny Joshua. „A Vicky –“ zarazil se. O prababičce Vicky hovořit nebude. Dokonce ani s portrétem ne. Navíc tenhle portrét je až příliš upovídaný.
„Neřekl jsem, že jejich existenci zpochybňuji já, Joshuo. Ale na tvoji otázku odpovědět nedokážu. Ve skutečnosti mě to nikdy nenapadlo.“
Joshua se odmlčel. Brumbál o tom očividně nic neví. Jenže když o tom nic neví ani Brumbál, kdo tedy? Téměř podlehl přání mu říci vše, požádat tohoto muže, jehož slova zněla tak moudře, o radu. Ale něco mu bránilo. Nevěděl, jestli ty útržky a tušení jsou důležité, ve skutečnosti neměl jediný důvod neříct o nich Brumbálovi. Jenže lepší je nevěřit dobrému člověku, než prozradit příliš mnoho.
„Chtěl jsem vám taky poděkovat,“ změnil raději téma.
„Za co?“ podivil se Brumbál.
„Že jste neprozradil Jamese. Že jste se mnou mluvil na rovinu. I když až potom, co jsem… co jsme na to přišli.“
„Nemohl jsem ti to prozradit dříve. Možná jsem tě i tak vedl více, než jsem měl. Protože stále platí to, co jsem ti řekl tehdy – neměl bych zasahovat do světa živých.“
„Vždyť zasahujete,“ konstatoval Joshua. „Měl jsem právo to vědět,“ dodal.
„Teď už to víš. A myslím, že znáš i důvody, proč ti to otec nechtěl říct dříve.“
„Nejsem si jistý, jestli všechny,“ nespouštěl z něj oči Joshua.
„Možná je ani já všechny neznám.“
„Ale víte víc, než jste mi řekl.“
„To přece nemůžeš vědět. Pokud tomu tak však je, jistě pro to má tvůj otec vážné důvody. Tak jako je měl předtím. A já je respektuji.“
„Jak jinak,“ pokrčil rameny Joshua. „Já je sice tak docela nechápu, ale asi je taky respektuju. On má určitě dojem, že mě tím chrání. Takže si svůj dojem hodlám nechat pro sebe, než zjistím víc.“
„To je moudré rozhodnutí, Joshuo. Nesvěříš se ani svým přátelům?“
„A jste si tak jistý, že nějaké mám?“ odpověděl Joshua hořce. James s ním už dva týdny téměř nepromluvil. Teddy měl oči jen pro Vicky a Vicky pro něj. Scorpius mu sice dával najevo, že jeho přítelem je, jenže on byl Malfoy, věřit mu tedy nemohl. A William Silver… tomu věřit chtěl. Ale ani jemu věřit úplně nedokázal.
„Jsem si jistý, že máš, Joshuo. Nepohodli jste se s Jamesem?“
Joshua přikývl. „Myslí si, že jsem se měl pokusit zachránit Lily. Protože jsem jediný, kdo může Grindelwalda porazit. Jenže já bych to nezvládnul!“ vykřiknul obranně.
„Vždyť to nezpochybňuji. Nikdo to po tobě přece nechtěl, ne?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Joshua. „Ale James…“
„James je dítě. Nezlob se na něj. Určitě se to brzy urovná. Teď společně odjedete na prázdniny, je to tak?“
“Hm.“.
„Zkus se na to podívat z druhé strany: Svědčí to spíše o tom, že v tebe má velkou důvěru.“
„Myslí si, že jsem vyvolený,“ chtěl se ušklíbnout Joshua, avšak nepodařilo se mu to.
„A ty se toho obáváš,“ konstatoval Brumbál. Když Joshua neodpovídal, pokračoval: „Je normální, že se toho bojíš. To je ostatně hlavní důvod, proč tvůj otec nechtěl, aby ses to tak brzy dozvěděl. To břemeno je příliš těžké na třináctiletého chlapce.“
„Jenže –“ Nedopověděl. Nechtěl hovořit o tom, co mu řekla Galadhil, co mu řekli kentauři. Co se mu vracelo ve snech a tušeních. „Mám pocit, že jsem to věděl už předtím,“ zamumlal.
„Jenže ve skutečnosti pořád nic nevíš, Joshuo. Všechna znamení, věštby, proroctví jsou jasná až při pohledu zpět. A ani tehdy se nedozvíme, zda to bylo způsobené proroctvím, nebo naší vírou v ně.“
„Vy si myslíte, že to nebylo opravdové proroctví?“ zvedl Joshua s nadějí hlavu.
„Leckdy jsem se sám přistihnul při tom, že si nemyslím to, čemu bych nejraději věřil. Ale to, co si myslím já, přece není důležité. Nemysli na ně. Neřiď se jím.“
„To se nemám připravovat na boj, který mě čeká?“ nevěřícně se na něj podíval Joshua. „Tedy, možná čeká,“ dodal.
„To jsem neřekl. Ostatně připravovat se musíš tak jako tak; nevíš přece, jaké nebezpečí tě kdy potká. Ale nedělej si starosti, tím nic nezměníš. Věci se dějí bez ohledu na to, zda se jich obáváme, nebo si je naopak přejeme. Žij každým dnem, který ti je dán. Nikdo přece neví, co jej čeká příští den. Nenech se svázat něčím tak nejistým, jako je předpovídání budoucnosti. Jednoduše žij. Buď sám sebou.“
„Jenže kdo jsem? Jsem ve Zmijozelu –“
„Tvůj otec byl také ve Zmijozelu,“ podotknul Brumbál.
„Ne, že by mě to právě uklidňovalo,“ nadzvedl obočí Joshua.
„Tvůj otec se stal dobrým člověkem,“ řekl pevně Brumbál.
„Možná,“ pokrčil rameny Joshua. „A předtím? A já… mám větší sílu, než měl můj otec, ne? Co když… “ nechtělo se mu to dopovídat. Umí toho více než ostatní, nemluvě o Aodhfionnovi. Je předurčen k tomu, aby porazil staronového temného pána. Jenže moc konat velké dobro sebou nese i schopnost konat velké zlo. Jistě, to nechce. Jenže věděl, že hodně zla bylo způsobeno i lidmi, kteří chtěli konat dobro a snad si i mysleli, že dobro konají; knížek o tom četl dost.
„Je nejspíš dobře, že jsi si své síly vědom,“ řekl zamyšleně Brumbál. „To, že jsi silný, ani to, že jsi ve Zmijozelu, však neznamená, že jsi špatný. Pokud vím, nikdy jsi nikomu vědomě neublížil. Buď člověkem. Chovej se tak, abys naplnil podstatu toho, co znamená být člověkem.“
„Ale co to je?“ pokrčil Joshua čelo.
„Každý to v srdci ví. Někteří z nás to nechtějí vidět a slyšet a myslí si, že své špatné skutky utají, když je nepřiznají ostatním ani sami sobě. Ale nikdo, kdo se chová špatně, není v souladu sám se sebou. Se smyslem bytí. Člověk má přirozenou podstatu, kterou všichni instinktivně známe, přirozené tendence, k nimž nás naše srdce vede.“
„Ale co je ta přirozená podstata?“
„Zkus mi to říct ty,“ usmál se Brumbál.
„Touha po životě?“ napadlo Joshuu.
„Ano, tendence zachovat život v každé jeho podobě a neničit ho, není-li to nezbytně nutné. Napadá tě něco dalšího?“
„Chuť něco dělat, třeba si i jen hrát, nemusí to být nutně práce.“
Brumbál přikývnul. „Pro člověka není přirozené nic nedělat. I lidé, kteří nemusí či nemohou pracovat, potřebují něco vytvářet, něco za sebou zanechat, ať již je to sbírka obrazů, krásná zahrada nebo třeba kniha.“
„Harry pracuje. I když by nemusel. I teta Ginny.“
„Ano. Oba se snaží něco vytvořit, nějak přispět. Nesedět se založenýma rukama. A správně jsi postřehl, že i dítě se neustále o něco snaží, byť to dospělí mnohdy neberou vážně. Ale hra je vážná záležitost. Děti přirozeně nejsou schopné zůstat nečinné. To až dospělí někdy přestanou naslouchat své přirozenosti. Napadá tě něco dalšího?“
„Každý chce mít rád.“
„To je možná nejdůležitější přirozená tendence. Alespoň já jsem vždy považoval lásku za nejdůležitější sílu vůbec. Magie lásky je velmi mocná, a někteří na to zapomínají. Láska je mnohem víc než láska, tak jak ji běžné vnímáme. Jsem přesvědčen, že touha lásku dávat a přijímat je ještě silnější než touha po životě.“
„Zjistit, proč tu jsme. Co je tím důvodem.“
„To je jediné, co je vlastní pouze člověku, Joshuo. Touhu po pohybu, aktivitě, po životě, po náklonosti, to vše nalezneme i u některých zvířat. Člověk má však také touhu nalézt pravdu o sobě samém. A je obdařen i schopností ji nalézt, přestože ne každému se to podaří, a ne vždy vlastní vinou.
Každý ji však nalézt může. Co je čestné, co je spravedlivé, co je ušlechtilé – to se dotýká našeho srdce. Naslouchej mu.“

……………

Bradavice; 30. června 2012

V sobotu ráno se Joshua probudil brzy. Opatrně rozhrnul zelené závěsy kolem svého lůžka, a spustil bosé nohy na chladnou podlahu. Rozhlédl se po ložnici. Na dlouhé dva měsíce ji opustí. A pak se vrátí. Vrátí se však sem? Nechají ho rodiče? Nebo matka přesvědčí Snapea, že má být opět s nimi? Ta představa byla v podstatě lákavá, samotného jej překvapilo, jak moc. Ale nebylo by to správné. A chyběl by mu ten úchvatný pohled na podvodní svět, usmál se, když se zadíval na nazelenalou vodu prozářenou ranním sluncem.
Potichu zašeptal tišící kouzlo, aby náhodou své spolubydlící nevzbudil, a oblékl se. Vydal se opatrně ke dveřím, přitom si prohlížel chlapce, s kterými sdílel už druhý rok podstatnou část svého života. Hned vedle něj spal Scorpius Malfoy. Závěs neměl zcela dotažený na straně směřující k jeho posteli a Joshuu napadla absurdní myšlenka, že ho snad Scorpius špehuje. Vedle něj potichu oddechoval William Silver, vlasy rozcuchané do vrabčího hnízda. Ten si závěsy nezatahoval vůbec a při pohledu na jeho upřímnou tvář si Joshua vůbec nedokázal připustit myšlenku, že by mu mohl nedůvěřovat. Vedle nich spali Ethan Talkalot, který se letos marně snažil dostat za svou sestrou do famfrpálového družstva, Bran Vaisey, nenápadný kluk, který veškerý svůj čas věnoval učení, a Eric Sutton, černovlasý podsaditý nemluva, který i nyní ráno hlasitě chrápal. Ethan, Bran a Eric se sem přesunuli letos, potom, kdy Snape zjistil při výuce nitrobrany ty vzpomínky. Avery, Flint a Rahman nyní místo nich spali v druhé, menší chlapecké ložnici jejich ročníku. Bylo to tak lepší, nepochybně. Ani oni neměli dotažené závěsy, jakoby tím chtěli dát najevo, že nemají co skrývat. Nic proti nim neměl, ale ani se s nimi nikdy zvlášť nebavil. Díval se na klidné tváře svých spolužáků a přemýšlel, kdo z jejich otců patří k Smrtihlavům. Kdo z nich se stane Smrtihlavem… Když se na ně díval, nemohl tomu uvěřit. Byli to normální kluci, dokonce i Scorpius. A přesto je nikdo na škole neměl rád, nepřátelství ostatních kolejí bylo stále živé. A oni byli o to soudržnější v rámci své koleje, nikdo ze Zmijozelů téměř nechodil sám. O to se tvářili sebevědoměji a výlučněji. Nebo to bylo naopak? Nebyl si jist. Byli hrdí. Nikdo z nich nedal nikdy najevo, že by mu chování ostatních kolejí vadilo. Nikdo se nebavil s nikým mimo svou kolej, nikdo z nich o to ani nestál. Protože o to skutečně nestáli, nebo to byl nejbezpečnější způsob, jak nebýt odmítnut? Nevěděl. To nebylo dobře, nemohlo to vést k ničemu dobrému. Byli Smrtijedi, když byli malí, také takoví? Byli Smrtihlavové, kteří neváhali ublížit Lily, také předtím normální kluci? Nebo naopak – můžou se z Williama, Ethana, Scorpiuse také stát zlí lidé? Avery, Flint, Rahman, z těch ano. Ostatně minimálně o Averym a Flintovi věděl, že skutečně jsou z rodin Smrtijedů, a nejspíš mezi jejich neodsouzenými příbuznými budou i Smrtihlavové. Ale ostatní? Tomu nedokázal uvěřit, ale musel si připustit, že je ve skutečnosti nezná. Ve skutečnosti nevěděl, kým budou. Stejně, jako to nevěděl sám o sobě.
Znovu zalétl pohledem ke Scorpiusovi. Tvář měl otočenou k němu, mezera v závěsu byla na druhé straně než předtím. Víčka se mu chvěla, jako by spánek jen předstíral. Myšlenka, že jej špehuje, už mu nepřipadala zdaleka tak absurdní.
„Scorpiusi!“ zavolal polohlasem.
Scorpius se ani nepohnul. Jeho tvář byla zcela klidná, snad až příliš klidná na to, aby skutečně spal. Joshua pokrčil rameny a vydal se ven. Musí si na něj dávat pozor. To mu ale bylo přece jasné už dávno.
Vyšel po schodech ke dveřím vedoucím na chodbu, otevřel je a chtěl vyjít. Rozmyslel si to však, jen jimi hlasitě bouchnul, sešel těch několik schodů zpět a posadil se na koženou pohovku tak, že nebyl na první pohled vidět. Do ruky si vzal knížku, která ležela na nízkém stolku, ani netušil jakou.
Nečekal dlouho. Dveře, které pozoroval, se tiše otevřely a po chvíli se opět zavřely. Scorpiuse však neviděl. Ale byl tam, tím si byl jistý, protože když se skutečně soustředil, všimnul si, že se vzduch zvláštně vlní. Bylo to dobře udělané zastírací kouzlo, pokud by ho neočekával, tak by si ho nevšiml. A to vlnící se nic se pohybovalo po místnosti, neslyšně. Musel použít také tišící kouzlo. Stoupal po schodišti vedoucím k východu. Tam se na chvíli zastavil, a když byl nehybný, tak nebyl vidět vůbec. A pak si ho zřejmě Scorpius všiml, protože se vydal zpět k ložnici. Mihotavý stín zmizel vevnitř, dveře však zůstaly otevřené.
Scorpius jej sledoval, o tom Joshua nyní nepochyboval, přestože, striktně vzato, žádný skutečný důkaz neměl. Ve skutečnosti to mohl být kterýkoli z jeho spolubydlících, proti Scorpiusovi svědčilo jen to, že mu připadalo, že nespí. A že byl Malfoy. Oboje nemuselo nic znamenat, Snape měl samozřejmě pravdu, když říkal, že si musí dávat pozor na úplně všechny. Ale na Scorpiuse si bude dávat pozor dvojnásobně.

…

Po snídani už neměl nic na práci. Věci si sbalil už včera a do odchodu na vlak zbývaly ještě téměř dvě hodiny. Pohledem zalétl k nebelvírskému stolu. James se něčemu smál s Hankem Kirkem. Jak jinak.
Vstal a vydal se ven z hradu. Musí se ještě rozloučit s Hagridem. Usmál se, když si vzpomněl na otázku Brumbála. Minimálně Hagrida za přítele považovat může. Byl sice už starý, jenže Hagrid byl Hagrid. Přes svou velikost, přes prošedivělé vlasy a plnovous v něm zůstávalo něco klučičího. Ale nebyl hloupý, tedy… bylo to těžké popsat. Hagrid samozřejmě nebyl ani sečtělý, ani bystrý či lstivý a ani nijak zvlášť magicky nadaný. Ale přesto v něm bylao dobré mu naslouchat; skoro by ho nazval moudrým, kdyby to nebylo tak zoufale patetické.
Byl už téměř u Hagridovy hájenky, když ve stínu stromů Zapovězeného lesa zahlédl dívčí postavu s červánkovými dlouhými vlasy. Vypadala jako víla. A nebyla jí snad? Vydal se potichu k ní.
Vicky jej nevnímala. Měla oči jen pro les, na který hleděla s touhou.
„Je ti to líto, Vicky?“ zeptal se jí tiše.
Neotočila se ani nevypadala překvapeně. Jen zavrtěla hlavou. „Ne. Tedy … možná trochu. Ve skutečnosti mi to asi ještě úplně nedošlo. Nevím, jestli jsem se rozhodla správně.“
„Ale rozhodla ses. Tak to je. Už to nezměníš. Kromě toho si myslím, že jsi se rozhodla správně.“
„Zdává se mi o ní. Vždy se mi po ní stýská, a pak bloudím… Vždy bloudím a nikdy ji nenajdu. Jen se pak probudím a brečím.“
„Takže toho lituješ,“ řekl tiše Joshua.
„Vlastně ne,“ usmála se Vicky. „To jen ty sny. A teď… ve skutečnosti jsem nechtěla jít do lesa. Šla jsem za Hagridem, včera říkal, že má pro nás překvapení. Ty jsi tu taky kvůli tomu, ne?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Joshua. „Šel jsem se jen rozloučit. Nevíš, co má zajímavého? Doufám, že to nemá ani zuby ani drápy ani žihadla. Byla jsi se s ní rozloučit? Myslím tehdy.“
Vicky zavrtěla hlavou. „Možná právě proto… asi lituju toho, že jsem se s ní nerozloučila. Jenže já sem se nejdřív bála, že mě přemluví,“ Vicky téměř šeptala. „A pak už jsem tu cestu nemohla najít.“
Joshua chvíli mlčel. „Asi je správný se rozloučit. Jenže pokud jsi cítila, že bys rozloučení nezvládla… ona to určitě pochopila.“
Mlčeli a Joshua si v duchu promítal setkání s Galadhil. Byla krásná. Přitažlivá zvláštním světlem, které prozařovalo její obličej. Chápal Vicky. Muselo se jí po ní stýskat, protože i jemu chyběla, a to ji neznal tak dobře. A zároveň byl rád, že je pryč, pokud je pryč, protože v ní bylo něco znepokojivého.
„Tak tady ste,“ hlas Hagrida je přenesl do jiného světa, než byli. Do normálního lidského dne. Zvedl hlavu a usmál se. Za Hagridem k lesu sestupoval Teddy.
„Ahoj Joshi,“ pozdravil jej Teddy a pak se podíval s lehkou výčitkou na dívku: „Slíbila jsi, že počkáš u hájenky, Vicky. Hledal jsem tě.“
„Chtěla jsem to překvapení najít sama,“ usmála se Vicky. „Co to je, Hagride?“
„Přece překvapení,“ usmál se široce Hagrid. „Jsem rád, že jsi přišel, Joshi. James nepřijde?“
„Nevím,“ trhnul Joshua rameny.
„Nepřijde. Musí se ještě sbalit. Kdyby to udělal včera jako ostatní –“
„Většina se ale balí až dneska, Vicky,“ přerušil ji Teddy. „To jen mě jsi přesvědčila.“
„Tak buďte potichu. To překvapení se ukáže za chvilku samo,“ usmál se Hagrid a sáhl do široké kapsy svého kabátu, který nesvlékal ani v letním dni. Dlaň, z které tekla červená šťáva, rozevřel nad středně velkým plochým kamenem.
„Poďte trochu stranou,“ popostrčil je pryč od kamene, na kterém ležel nevzhledný chuchvalec ptáčnic a poněkud pomačkaných jahod. Potom jemně zapískal. A za chvíli tam byli. Tři ptáčci, kteří Joshuovi připadali jako kříženci vlaštovky a pěnkavy. Ale hodně zvláštní vlaštovky – byli celí výrazně, nádherně modří. Pustili se do krmení.
Joshua je okouzleně pozoroval. Nikdy nic takového neviděl. „Co je to za ptáky, Hagride?“ zeptal se po chvíli.
„To sou salašníci. Normálně žijou jen v Americe. Několik jsem jich sem koupil. Živěj se hmyzem, ale maj rádi taky ovoce. Ale tady žádný zatím neroste, tak sem je naučil na to krmítko. Udělal jsem jim budky, a ty jsem tak trochu…“ poklepal svým objemným deštníkem o pařez a usmál se. „To neni důležitý. Hlavně, že se jim nic nestane. Vypadaj spokojeně, ne?“
„Jo. Jsou neuvěřitelně modří, Hagride.“
„Kde normálně žijou?“ zeptal se Teddy.
„Normálně žijou vlastně víc v horách a chtěl jsem je napřed nechat támhle,“ Hagrid mávl rukou někam směrem k holým kopcům za lesem. „Ale pak sem jim ty budky udělal tady.“
„A proč?“ zeptal se Teddy.
„Protože jsou krásní,“ usmál se Hagrid. „Bude tu s nimi veseleji, ne?“
„Ale jsou to opravdu normální ptáci? To snad žijou na modrých skalách?“ divil se Teddy.
„Ne, Teddy. Proč?“ nechápal Hagrid. „Sou tam normální skály.“
„Tak proč jsou tak modří?“ nedal se Teddy. „To je přece nesmysl, takhle se nemohli vyvinout. Musí to mít nějaký důvod.“
„Proč, Teddy?“ zeptala se Vicky. „Jsou krásní, proč by to mělo mít nějaký důvod?“
„Protože nic není jen tak. Co přírodní výběr?“
„Myslíš, že věci nejsou jen tak bez příčiny krásný, Teddy?“ pochopil konečně Hagrid. „Hele, já o tom tvým výběru nic nevím, ale přírodu znám. A příroda je plná krásnejch věcí, podivej se kolem sebe. Proč by to muselo mít nějakej jinej důvod?“

Další kapitola

Poznámky:

1. Tentokrát vycházím z myšlenek známého bioetika R. A. McCormicka, který pro změnu vyšel z Tomáše Akvinského, jenž se dovolával Aristotela.
2. Salašníci nejsou magičtí tvorové, ale naprosto normální, jen neskutečně krásní ptáci.

448 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí