Paralela snů: 39. – Prošlé strasti

Všem chvíli trvalo popadnout dech. Lyn byla roztřesená jako osika, ale musela uznat, že to byla neskutečná jízda. Byla z úspěšného zápasu o život napumpovaná adrenalinem jako ještě nikdy a zalévala ji euforie ze zdařeného plánu a návratu postrádaného otce. A jak se tak rozhlédla místností a posondovala svým šestým smyslem, nebyla v tom sama. Na rozdíl od řad Smrtijedů neutrpěli žádné ztráty; byli na to patřičně pyšní.

„Vy jste ta nejnezodpovědnější, nejpaličatější a nejnebezpečnější sebranka čarodějů, které jsem kdy měl tu čest potkat,“ zachraptěl Tiarnach a marně bojoval s úsměvem, který se mu samovolně dral na tvář.

„Taky tě milujem, tati,“ zazubila se na něj Lyn.

Jakmile byl strýc Bearach schopen cílevědomého pohybu, ošetřil oba raněné. Děda Sheehan byl naštěstí jen omráčen, zato otec na tom byl podstatně hůř. Za celou dobu mu nedali pořádně najíst a napít a tělo mu pokrývaly modřiny a škrábance, jak si s ním zvlášť někteří Smrtijedi – Lyn připsala další tlusté černé čáry na účet milého Lucia Malfoye – užívali, když Voldy nebyl nablízku.

Bearach v Lyn svými léčitelskými schopnostmi vzbudil posvátnou bázeň: jemnými, ale sebejistými tahy hůlkou zahojil veškeré šrámy, napravil několik drobných zlomenin a pak udělal něco nesmírně složitého, co Tiarnacha viditelně osvěžilo. Nakonec zhmotnil džbán vody, sklenici a malou mističku soli a poručil bratrovi, aby pil.

Lyn si k němu přisedla a nalila do sklenice vodu. Otec si nabral na malíček trochu soli a slízl ji, načež ji štědře zapil.

„Co jsi to udělal, strejdo?“ zeptala se mezitím Bearacha. „To poslední?“

„Je to jedno náročné, ale nesmírně užitečné zaklínadlo, které do těla vpraví výživu a vláhu přímo tam, kde to nejvíc potřebuje,“ vysvětlil. „Existuje i lektvarová verze, ale tohle je při ruce vždycky. Obojí se musí používat obezřetně, protože rozhodně nenahradí pestrou stravu a tekutiny, ale hodně pomáhá nárazově, když je na tom pacient tak bídně, že pokoušet se do něj normálním způsobem dostat tolik živin, kolik by potřeboval, by mu mohlo spíš ublížit.“

Lyn se sevřel žaludek. Dvanáct dní mučení hladem a žízní, bití, přikován k podlaze holé kamenné cely. A to všechno proto, že namátkou zvolila špatnou společnost a nedokázala se v jejich přítomnosti zdržet kouzlení. Natáhla se a vzala otce za ruku. Podíval se na ni s úsměvem, ale když viděl její výraz, i jeho obličej potemněl.

„Za vaše bezpečí to stálo,“ broukl však. Lyn se mu v tu chvíli vrhla kolem krku a promočila mu špinavou košili slzami. Cítila, že z druhé strany se k ní přidal bratr. Otec je oba sevřel, jak nejpevněji ve svém oslabeném stavu dokázal a s úlevou vypustil veliký doušek vzduchu.

.

Zatímco zbytek rodiny si odskočil každý do svého vlastního domova, aby se převlékl a umyl, Lyn s Cathaírem se postarali o otce. Už dokázal jít, když ho podepřeli, a tak ho odvedli do koupelny. Pomohli mu z oblečení a do vany, kde ho pak nechali dobrou hodinu odmočit. Neměl námitek, naopak si poručil svůj speciální polštář do vany a pořádně si zdříml. Nedovolil jim však ho důkladně vydrhnout, to prý bylo pro daleko slabší lidi; vykázal je z místnosti a sám si nějak poradil. I čisté oblečení, které mu nechali na koši na prádlo, na sebe nasoukal a překvapil je, když bez opory vyšel z místnosti.

Původně krásné a bohaté vlasy měl naprosto zničené. Posměšně prohodil něco o tom, že vlasy byly vždycky Luciovo citlivé místo.

„Asi je holt čas změnit vizáž,“ pokrčil rameny,

Několika úspornými mávnutími hůlkou si je sám ostříhal, ale nechal pak Lyn, aby mu na hlavě vymodelovala střih a účes podle jejích představ. Cathaír se culil od ucha k uchu, když je pozoroval, a ke všeobecnému údivu byl nakonec spokojen i otec.

Nakonec nechali z kuchyně donést lehký, zdravý oběd, a najedli se, než se vrátil zbytek rodiny.

Uspořádali jednoduchou malou oslavu a nálada byla tak povznesená, že Downeyovi a Sheehanovi se pro jednou přestali pošťuchovat. Všichni byli po odplavení adrenalinu unavení, ale spokojení, a využívali společný čas k tichým rozhovorům.

Děda Downey si v jedné chvíli vzal Lyn stranou.

„Děvenko moje, vidím ti na očích ten úpadek respektu a jistý druh strachu,“ povzdechl si ztěžka. „Nemáš se čeho bát. Jsi rodina, budeš u mě vždycky na prvním místě, bez ohledu na okolnosti. Kdykoli je přede mě položeno rozhodování, nemusím se dlouho rozmýšlet; vždy chráním své vlastní. Ať to stojí, co to stojí.“

Lyn mlčky přikývla, ale do očí se mu nepodívala. Nemohla setřást pachuť smrti a s ním se jí držel i soud dědečkových metod.

„Ale tím jsem tě nepřesvědčil, že,“ ozval se tiše a připomněl jí opět, že je empatik jako ona. „Co tě ještě trápí?“

„Nemusel jsi ho přece zabíjet,“ hlesla Lyn téměř neslyšně. „A to nemluvím o těch dalších několika,“ dodala zamračeně. K jejímu překvapení se děda usmál.

„Tohle ti vadí,“ pochopil. „Chápu. Takový mladíček, možná tvého věku, nezasloužil si takový konec, možná uvnitř vůbec nebyl špatný, jen pomýlený, a tak dále. To všechno už jsem slyšel; a mluvčím bylo moje vlastní svědomí.“

Lyn vzhlédla. V dědečkově srdci cítila hlubokou lítost. Nejen nad ztrátou její úcty, ale i nad tím, co udělal. Bylo tam však i něco jiného: jistota, že kdyby musel, udělal by to všechno bez rozmýšlení znovu.

„Tak jak to můžeš dělat?“ hlesla. Děda si povzdechl.

„Život ve službě Voldemortovi není žádný život, děvenko,“ položil jí ruku na rameno. „Jistě, nemusel jsem ho zabíjet. Mohl jsem ho omráčit, a až by se vzbudil, potrestal by ho jeho páníček. Možná by ho nezabil, kouzelníky si nemůže dovolit plýtvat ani on – ale určitě by si za své selhání užil. A kdyby ho to náhodou přestalo bavit, myslíš, že by mohl jen tak podat výpověď a jít domů? Pokud nebyl zkažený, ale jen pomýlený, udělal jsem mu v podstatě službu; takový život jsou muka a nikdy by před ním nedokázal utéct živý. Byl alespoň zabit rychle a čistě, férově v souboji, na nohou a se svou hůlkou v ruce – nezemřel v kaluži vlastních tělesných tekutin po hodinách mučení a ponižování.

Nemusíš se mnou souhlasit, holčičko moje. Byl bych ale moc rád, kdybys mě za to nesoudila. Bolí mě, že si myslíš, že jsem bezcitný netvor. Cítil jsem jejich smrt stejně silně jako ty, ale byli to buď oni, nebo my – a nejen v tu chvíli, protože to rozhodně nebyla poslední příležitost k vzájemnému sbližování, co jsme se Smrtijedy dostali. Ale zatímco ty můžeš chránit svou rodinu na popud vnitřního nutkání, pro mě je to povinnost a nezbytnost. Nechci si ani představovat, co by bylo, kdybych selhal.“

Lyn vnímala tupou bolest v dědečkově hrudi. Zdálo se, že ho její reakce opravdu trápila. Vzala ho za ruku a pousmála se na něj.

Něco na jeho slovech bylo. Děda byl koneckonců velmi starý, i když vypadal mnohem mladší. Vyrostl ještě ve světě, kde mírotvůrci byli považováni za naivní a nebezpečné hlupáky. V boji se člověk nemohl zdržovat přemýšlením nad morální hodnotou svých činů, protože když neudeřil první, druhou šanci už nemusel dostat. Dědečkova oddanost rodině mu svým způsobem navracela čest, kterou ztrácel činy, jimiž ji chránil. Byl to jeho projev lásky a péče a na tom nebylo nic, za co by se měl stydět.

Nebylo to však všechno, co ji trápilo, a on to věděl. Pohladil ji po vlasech a čekal, až se odváží mu o tom říct.

„Lhal jsi mi,“ zašeptala. „Vzbudil jsi ve mně dojem, že empatici nejsou schopní krutosti.“

Dědeček se na ni smutně usmál.

„Všichni jsou schopní krutosti,“ potřásl hlavou. „Empatici za to jen platí férovou cenu. A mnozí dokážou své pocity dočasně držet od svého srdce dál – neznám však žádného, který by to dokázal dlouhodobě. Každý se nakonec musel postavit čelem tomu, co napáchal, a ne vždy se s tím dokázal vyrovnat. Moje jediná záchrana spočívá v tom, že ubližuju jen proto, abych chránil svoje vlastní.“

Lyn na chvilku zavřela oči. Tak to bylo. Nic na světě zřejmě nemělo moc udělat z lidí veskrze dobráky. Empatici byli jen přímým opakem psychopatů a za své činy byli vždy nuceni pykat.

Už se na dědečka nezlobila, ani ho nesoudila. Nemohla však setřást smutek z toho, co objevila. Vzklíčil v ní strach, čeho všeho bude s čarodějnou mocí schopná ona.

„Chybami se člověk učí, Lyn,“ řekl tiše děda. „Ale jsou i chyby, které stojí za to opakovat. I pokaždé za ně platit.“

Když bylo vše vysvětleno, vrátili se do hloučku ostatních. Skřítkové z vlastní iniciativy upekli dort na oslavu pánova návratu, a rodina se do něj právě pustila. Byl trochu křivý a barvy marcipánových kytiček byly všechno, jen ne květinové, ale Lyn při pohledu na něj jihlo srdce. Se slzou v oku jim poděkovala, než se zase ztratili v kuchyni. Potěšilo ji, že radost ze srdečného díku od pánů jim nebyla neznámá.

Po přeslazeném moučníku, kterému se Tiarnach musel vyhnout, se nálada v místnosti pomalu přesunula do ospalé. Lyn však na srdci stále ještě pálila otázka, na kterou nemohla tak docela zapomenout. Než se rodina sebrala k odchodu, aby jí umožnila se v klidu připravit na návrat do školy, požádala o soukromý rozhovor strýce Bearacha.

„Mám pro tebe jednu hrozně opovážlivou osobní otázku a vůbec se nebudu zlobit, když ji odmítneš zodpovědět,“ uvedla, když se usadili v soukromí otcovy pracovny. Bearach se ve zvědavém očekávání pobaveně usmál.

„Jen do toho.“

„Když děda zmínil… ehm, nějakou příhodu zahrnující tebe, Smrtijedy a… hm, tvé blízké…“ Lyn si olízla rty, zatímco jí mysl šrotovala na plné obrátky ve snaze najít slova, která by si strýc za žádných okolností nemohl vyložit jako opovážlivost či vlezlost. Ušetřil ji námahy.

„Chceš vědět, čeho se to týkalo,“ dokončil za ni. Nezdálo se, že by se urazil, pouze mu v očích pohasla jiskra, kterou zářily po úspěšné záchraně bratra; jeho útroby se mírně sevřely žalem. „Nemusíš se stydět se mě ptát, Elinor, není to nic tajného, zvlášť v rodinném kruhu ne.“

Lyn se s úlevou pousmála a v duchu poděkovala mentalitě Downeyových. Ve spoustě skupin už se cítila jako vetřelec a vyděděnec, další opravdu nepotřebovala. Downeyovi, přestože k nim vlastně tak docela nepatřila, ne z její perspektivy, ji přijali za svou tak nekompromisně, že ji nejednou pálily oční kanálky, když si to uvědomila.

„Je to už dávno,“ začal Bearach rozvážným tónem. Opřel se v křesle, odněkud z hábitu vytáhl dýmku, zapálil si a začal pokuřovat. Lyn tak věrně připomněl dědečka.

Vyprávěl jí o dívce – o prosté, neurozené dívce Kathy, čarodějce z mudlovské rodiny, která byla jeho spolužačkou na vysokoškolském studiu kouzelnické medicíny – další věc, která Lyn udivila, protože o ní v knihách nikdy nečetla. Strýci učarovalo, jak byla Kathy jemná a skromná, tak odlišná od urozených slečinek. Nedbajíc rozdílného společenského postavení se do sebe zamilovali, jejich láska však netrvala dlouho. Uťali ji mladí Smrtijedi – tehdy si ještě říkali Valpuržini rytíři a byli to vesměs nadutí členové „čistokrevných“ rodin, kteří si mysleli, že spolu s Voldemortem budou vládnout světu. Kahtyini rodiče totiž se nesmířili se zacházením, jaké se dostávalo jejich dceři i jim, a oni nadutí násilníci je jednoho dne všechny povraždili. Kathy přišla k horšímu osudu, než její rodiče; ti zemřeli rychle, ji však Smrtijedi pro vlastní pobavení k smrti umučili. Nechali ji na sklonku života uprostřed školního nádvoří, aby všichni viděli, co se může stát „mudlovským šmejdům„, kteří nedrží ústa a krok. Strýc Bearach měl tu čest ji takto vidět na vlastní oči. Zjistil, kteří z jeho spolužáků byli pachateli, a v zoufalé zuřivosti se je rozhodl potrestat. Jeho otec však věděl, k čemu se chystá, a zabránil mu v tom. Strýc byl nakonec rád, ale živá vzpomínka na Kathyino tělo a truchlení po její lásce jej vybočily z trasy, která nakonec mohla skončit ve spokojeném vztahu.

„To je tak krásný a smutný,“ popotáhla Lyn, kterou to dojalo k slzám. „Je mi to moc líto, strejdo.“

Bearachovo čelo se vyjasnilo, když se na ni podíval. Usmál se.

„Jsi moc hodné děvče, Elinor. Ale nebreč. Je to dávno za mnou. Proč tě to ale zaujalo?“

„Připomnělo mi to totiž…“ Lyn se zarazila uprostřed věty, když si uvědomila, že o jejím platonickém vztahu ke Snapeovi kromě Cathaíra neví vůbec nikdo. Srdce jí pokleslo ještě níž, když zjistila, že není schopná se svěřit. Pořád se cítila příliš ponížená a nechtěla, aby se na ni kdokoli díval shovívavě. „Ehm, moje kamarádka,“ vzpomněla si na Faridu, „je zamilovaná do staršího týpka, kterej není schopnej, nebo ani ochotnej ji milovat na oplátku, protože se pořád drží svý dávný lásky, která umřela před lety.“

„A ty jsi chtěla vědět, jaké to pro něj asi je, abys pochopila, proč je takový,“ přikývl Bearach s mírným úsměvem a zabafal z dýmky. „Rozumím tomu. Ale asi ti moc nepomůžu, jelikož mi připadá jako pořádný blbec.“

Lyn se nadechla k protestu, ale rozmyslela si to. Mohlo by to vyznít zaujatě.

„Proč?“ zeptala se místo toho.

„Poněvadž se drží své mrtvé lásky jako klíště po celou tu věčnost, aniž by jí za života vůbec pověděl, nebo aspoň naznačil, co k ní cítí, a ubližuje tím takovému klenotu, který si ani nezaslouží. Kdo si ksakru myslí, že je? Nějaký polobůh, který si může dovolit odmítat dívky, jako jsi ty, protože jich má na každém prstu deset?“

Lyn spadla čelist. „Já neřekla, že…“

„Nemusela jsi,“ povzdechl si Bearach. „Vím, co znamená, když někdo s rozpačitým výrazem vypráví, co se stalo jeho kamarádovi, ale chová se, jako by se ho to osobně týkalo. Když se mluví o starším muži v souvislosti se zamilovanou školačkou, je většinou jasné, že je to její učitel. A kromě toho až moc dobře znám ten jeho nešťastný příběh. Co se týče lásky, Snape tě může naučit jedině co v žádném případě nedělat.“

„V týhle rodině vědí všichni o všem,“ zabručela Lyn dotčeně. „Prosím, hlavně to neříkej tátovi. Myslím, že Snapea nemá zvlášť v lásce a jen čert ví, čeho by byl schopnej, kdyby se to dozvěděl.“

„Dovedu si představit, že by mu udělal ze života peklo a tebe pro jistotu znovu někam zamkl,“ ušklíbl se Bearach, „takže se neboj, neřeknu mu ani slovo. Neber to ale jako můj souhlas, nelíbí se mi to o mnoho víc, než by se to líbilo jemu. Ale teď mi o tom pověz víc.“

Svěřovat se s takovou věcí strýci, který jí zatím tak docela nepřirostl k srdci a jeho přítomnost nezevšedněla, bylo něco jiného, než vylévat srdce bratrovi, s nímž si byli blízcí ve vteřině, kdy se poprvé viděli. Nicméně dělala, co mohla, i když měla jazyk ztuhlý rozpaky. Strýc ji nepřerušoval, jen pokyvoval hlavou, pokuřoval dýmku a tvářil se nesouhlasně.

„Typické,“ uzavřel to. „Hlavně mu nevěř žádné rádoby hrdinské, sentimentální žvásty. Snapea znám celý jeho život a vím, že není žádný romantický snílek. Nenech ho, aby z tebe udělal svoji utěšitelku. Vsadil bych se, že jich už měl víc než dost.“

Lyn nepřítomně přikývla, přestože si nebyla jistá, zda s jeho soudem souhlasila. Zaujalo ji něco jiného.

„Odkud se vlastně znáte? Už když za mnou byl v léčebně, tvrdil, že tam směl jen proto, že jsou přátelé s tátou. Jenže on je mnohem mladší než vy a na školu jste spolu nechodili, tak kde jste měli příležitost se tak sblížit? Cathaír říkal něco o vzdáleným příbuzenským vztahu, ale nezeptala jsem se na podrobnosti.“

„Nějaká moje praprababička si vzala Prince,“ pokrčil rameny Bearach.

„Co, jako že jsme měli mezi předky královskou rodinu?“ zamračila se zmateně Lyn. „Jak to souvisí se Snapem?“

„To je příjmení,“ vysvětlil strýc. „Jeho matka byla Princeová. Poslední příslušnice zkrachovalé a tak upadlé větve Princeových, že její členy zavrhla a vydědila i jejich nejbližší rodina. Eileen ale byla dcera kamarádky mojí matičky a tak jí pomáhala, jak mohla. Byla o nějakých pár let starší než já a o něco mladší než Tiarnach, a tak jsme spolu trávili letní prázdniny. Byla moc hezká, milá i nadaná a hlavně z čistokrevné a kdysi vznešené rodiny a myslím, že máma tajně doufala, že si s jedním z nás padne do oka. Jedno léto ale k matinčinu zklamání přišla s tím, že si vzala mudlu, jakéhosi Tobiase Snapea. Byli hrozně zamilovaní a máma jim to částečně přála, ale na konci léta jim řekla, že by se už měli postavit na vlastní nohy, když už mají nakročeno k založení rodiny. Na léto už je k nám nezvala, ale velkoryse jim nabídla, že se kdykoli můžou stavit na návštěvu. Eileen ale byla hrdá osobnost, urazila se a už se neukázala. S Tiarnachem jsme k nim ale občas zašli na skok…“

Pokračoval vyprávěním o jejich neveselém osudu. O manželství, které zkrachovalo na bídě, nouzi a neochotě. O malém černovlasém chlapci, kterého posílali na prázdniny k Downeyovým, aby se doma mohli nerušeně hádat a prát. O tom, jak malý Severus našel útěchu a přítele v zrzavé sousedce jménem Lily Evansová. O smrti matky a jeho útěku z domu po ošklivé hádce s otcem, kdy se přišel uchýlit právě do domu Downeyových.

Lyn tak úplně nečekala, že by jí Snapeův životní příběh vehnal slzy do očí, ale než strýc skončil, prosmrkala tři papírové kapesníky. Mezi dvěma nešťastnými osudy to byla velmi uslzená půlhodina.

„Nějak mám pocit, že jsem si nepomohl tím, že jsem ti o tom vyprávěl,“ poznamenal suše strýc při pohledu na její tvář.

„Spíš ne,“ zachraptěla. „Měla bych bejt naštvaná, ale místo toho je mi ho hrozně líto.“

„Jen buď, holčičko,“ pobídl ji vážně. „Zvlášť pokud tě Severus odmítá kvůli ubohé duši, kterou nenechal na pokoji celých čtrnáct let. Věř mi, že mrtvá milovaná je nejtěžší překážka ze všech. Opravdu nechci, aby tě využil a pak ti zlomil srdce. Považoval bych za svou povinnost mu to jít vytmavit, ale tobě už by to pramálo pomohlo.“

Lyn si povzdechla. Chápala strýčkovy obavy; sama je částečně sdílela. To, co mezi ní a Snapem probíhalo, se snad ale nedalo nazvat povrchním, přestože se k tomu tak pokusil přistoupit onehdy po lektvarech. Jeho činy i slova si někdy protiřečily a mátly ji, ale možná to bylo proto, že sám netušil, kam zařadit svůj vztah k ní. Jestli to s Lily pokazil, jak naznačoval strýc, možná ho jen svazoval strach z toho, že svou chybu zopakuje. Někdo jako on jistě nemiloval snadno – když navíc musel vše, co cítil, schovávat před svým sadistickým páníčkem.

Co se týkalo utěšitelek, nebyla si jistá. Působil velmi sebejistým dojmem, kdykoli se rozhodl prozradit existenci svých nižších pudů, a měl podezřele šťastnou ruku a další části těla, když chtěl Lyn oslabit v kolenou. Bylo v něm však cosi neuchopitelně nevinného, ačkoli to vyplouvalo na povrch zřídka a očividně proti jeho vůli. Neuměla si představit, že by cíleně vyhledával dostupné ženy za účelem jednorázových fyzických záležitostí. Byl z masa a kostí, jak si uvědomila už dávno, a jeho pohledná tvář a tajemná aura si jistě našly svou klientelu, ale pochybovala o tom, že si takový život vybíral o vlastní vůli. Někdo, kdo se dokázal celý život držet lásky k jedné ženě, nemohl nacházet naplnění v bezvýznamných sexuálních výdobytcích.

A možná byly všechny tyto závěry jen Lyniny poslední pokusy udržet se platonického vztahu, který jí kromě utrpení zatím moc nedal. Ztěžka si povzdechla. Jindy by si v takovou chvíli přála být telepatem, ale v jeho případě by jí ani to nepomohlo.

„Elinor?“ probral ji strýc z transu. „Slib mi, že budeš opatrná. Někdo, kdo je schopen s tebou zacházet takhle, si tě nezaslouží.“

Lyn se chmurně usmála. „Ne vždycky dostanem to, co si zasloužíme, strejdo.“

Bearach se na ni starostlivě zahleděl.

„Snape by po svém boku zoufale potřeboval někoho, jako jsi ty, Elinor,“ hlesl. „Možná by konečně přestal žít ve snu.“

„Díky, strejdo. Pomohl jsi mi.“

„To jsem rád,“ řekl Bearach, na tváři však pořád tu samou starost. Zjevně od ní čekal něco jiného; možná přísežné prohlášení, že už se Snapem nechce mít nic společného. Lyn však měla na mysli něco jiného.

„Strejdo, když jste si teda byli tak blízký, nemáme někde fotky z jeho dětství?“

Bearachův výraz ještě potemněl. Pár okamžiků na ni dál zíral a žvýkal si jazyk, ale nakonec vstal a odešel z místnosti. Lyn napadlo, že její prosba už na něj byla moc, ale než se nadála, strýc byl zpět a v ruce nesl větší dřevěnou krabici. Beze slova jí ji podal a poté se opět odporoučel. Ve dveřích na ni hodil poslední starostlivý pohled a potřásl hlavou.

Lyn se posadila doprostřed huňatého koberce a jala se zamyšleně přehrabovat ve fotkách.

Zmítána vlastní bolestí byla ke Snapeovi tak nespravedlivá a necitlivá… Teď toho litovala. Možná že vše, co prožíval, se stalo jeho vlastním přičiněním, ale nezasloužil si, aby ho za to odsoudila. Byl nejspíš ztracený jako čerstvě vylíhlé kuře ve vysoké trávě. Potřeboval pomoc a pochopení, ne křik a obviňování. Toho se doma naposlouchal dost.

V krabičce jeho fotek nebylo zrovna mnoho, ale nějaké našla. Býval to takový vytáhlý šlachovitý klučina, samá ruka, samá noha, prakticky průsvitný. Dlouhé černé vlasy měl splihlé a bez života, pod očima kruhy, tváře vpadlé, pleť skutečně sinalou. Nevypadal zdravě ani šťastně. Choulil se plaše k boku matky a pokoušel se za ni schovat.

Eileen byla krásná žena. Na tváři se jí rýsovala urozenost, za což pravděpodobně mohl její hrdý výraz, který se naprosto nehodil k ošumělým svrškům, které měla na sobě. Vlasy měla rovněž tmavé, i když spíš hnědé, svázané do elegantního účesu. Její oči byly ledově modré, tvář podlouhlá a spanile řezaná jako synova, povědomě tvarované rty měla pečlivě nalíčené rudou rtěnkou. Vyfešákovala se jistě jen kvůli focení v pokusu dát najevo, že oni se přece mají dobře.

Tobias stál kousek stranou od ní, zřejmě neochoten předstírat lásku ani na fotce. Nebyl zrovna hezký, ale jeho obličej byl rozhodně zajímavý. Nos Severus každopádně zdědil po něm, stejně jako tu čerň ve vlasech i v očích. Jeho tvář však byla zbytečně moc tvrdá, zavilá, nerudná. Jistě býval přitažlivější v dobách, kdy se do něj Eileen zamilovala, ale manželství a rodičovství mu evidentně nesvědčilo.

Byl to žalostný pohled. Smutný a srdce lámající. Těch dalších několik fotek, které už ukazovaly Snapea v pubertě a čerstvé dospělosti, bylo v porovnání s tímto záběrem prakticky veselých. Z takové domácnosti si nemohl vzít dobrý příklad do života. A nebyla to jeho vina.

Lily mu musela být útočištěm, ke kterému se nemohl než přivázat. Měla v jeho srdci speciální místo, které nemohl nikdo nahradit. Ani Lyn.

A i přesto, přesto byl připraven si ji vpustit do života alespoň na kousíček. Odhalil jí své nitro a riskoval pro ni svůj život. Možná nikdy nebude schopen a ochoten ji milovat, jak si přála, ale bylo od ní unáhlené a neférové jej nařknout z toho, že ji používal jen jako náplast na bolístko. Pokud mu byla jakoukoli útěchou, rozhodně to nemohlo být všechno, co pro něj znamenala.

Mohla pro jednou zapomenout na vlastní touhy a potřeby a být mu oporou jako jeho přítel. Skutečných přátel nemohl mít nazbyt.

Schovala si jeho fotky do kapsy, zbytek vložila zpět do krabice a nechala ji na otcově stole. Nebylo v ní jinak nic moc zajímavého – zřejmě vzdálení příbuzní a přátelé – proto tam nejspíš dali i fotky Snapeových. V salonu pak strýci pošeptala, že už skončila, a on to vzal jako znamení k tomu, aby krabici zase nenápadně schoval tam, kde ji našel. Lyn se pro sebe usmála. Bearach nelhal, když jí slíbil, že její tajemství uchrání.

.

Rodina pobyla v sídle do večera a pak se jako jeden muž sebrala k odchodu. Lyn, ač nerada, rovněž musela odejít. Byla neděle a ona potřebovala být alespoň vzdáleně svěží na zítřejší vyučování.

S posledními se loučila s otcem a bratrem. Otec již byl prakticky v pořádku a vyhradil si asi půl hodiny, aby jí bez přestávky spílal za to, jak mu mohla provést něco takového, když on seděl v tom podělaném sklepě jen proto, aby ona byla v bezpečí; jak si představuje, že vypadá vděčnost, když podobným způsobem riskuje svůj život, aby zachránila ten, který by pro ni byl ochotně obětován, a nutí tak svého příliš starého otce zažívat víc strachu a starostí, než jeho srdce unese. Lyn ho pozorovala se slzou v oku a nechávala ho se vyvztekat, protože věděla, že ho to přejde – když se tak stalo, prohlásil, že je na ni vlastně ohromně pyšný. Lyn ho umačkala v láskyplném objetí, zlíbala jeho i Cathaíra, a zmizela v zelených plamenech v krbu.

Té noci usínala klidná a spokojená, ulehčená o tíhu starostí, úzkosti a strachu, a ač si po probuzení své sny už nepamatovala, zůstal jí po nich sladký pocit.

_______________________________________

Publikování se pravděpodobně ještě zpomalí, neboť jsem se zapsala do spisovatelského kurzu a budu se po tři měsíce intenzivně soustředit na originální tvorbu, abych možná konečně dokončila něco, co se dá vydat :D. Držte mi prosím palce ♥

350 Celkem zhlédnutí, 3 Dnešní zhlédnutí