Paralela snů: 47. – Včeličky

pondělí12. února 1996

Ráno nepřineslo tolik úlevy, v kolik Lyn doufala.

Dlouho se jí nedařilo usnout; záblesky ze snu ve vaně se jí vracely na mysl a mučily ji pokusy kápnout na to, co je vlastně realita. A když konečně zabrala, nedlouho potom se budila s výkřikem celá roztřesená; nezdálo se jí znovu to samé, ale její podvědomí jako by bylo na křížové výpravě proti ní samotné. Když ji k ránu vzbudil sen o tom, jak na ni na parkovišti u auta zaútočil tygr, Lyn toho měla dost.

Bylo pořád někdy uprostřed noci, ale jelikož stejně za nedlouho vstávala, aby stihla snídani v Bradavicích, vylezla z postele a šla se opláchnout. Trochu smýt ošklivou pachuť, kterou v ní nechaly obrazy naservírované její vlastní myslí.

Včerejší rostlinné napadení se neobešlo beze stop. Původně došla k závěru, že si zákus těch malých jedovatých zoubků jen představovala – kytky přece nemají zuby, pokud to nejsou masožravky, no ne? – ale jak se podívala do zrcadla, viděla pruh malých červených teček, který se jí táhl kolem trupu v místech, kde ji chaluha svírala nejmasitějším stonkem. Jak si šrámy prohlížela, měla dojem, že začínaly pálit a svědit, ale přičetla to opět své představivosti, neboť se jí už jen z toho pohledu dělala husí kůže.

V pokusu naladit mozek na jinou notu se prakticky osprchovala ve své oblíbené vůni, natočila si vlasy a obkreslila oči tekutými linkami.

Pak několik minut zírala do vlastních oříškových očí a pokoušela se najít nějaký detail, který by byl špatně, nějak jinak než si pamatovala.

Sny… Zajímavé to věci. Dokázaly úplně převrátit veškeré její pocity, i když většinou to netrvalo déle než do dalšího rána. Možná úplně zbytečně vyšilovala. Někde uvnitř se třásla strachy, že celý její život v téhle dimenzi byl jen výplod její bujné fantazie, a to se projevilo ošklivým snem. Mohlo to být úplně nevinné, jen souhra okolností… možná zhltala příliš mnoho filmů a seriálů.

Kdysi studovala způsoby, jak snít lucidně, a dařilo se jí, ale zjistila, že je celkem vyčerpávající bojovat v polospánku s vlastním podvědomím, a tak toho nechala. Věděla však dost, aby dovedla poznat, že spí a sní – většinou. Tahle realita nenesla žádné typické známky snu. Když se prstem píchla do dlaně druhé ruky, její tkáně zabránily prstu projít skrz. Cokoli, na co upřela zrak, bylo jasné a ostré a dávalo smysl, a její periferní vidění obsáhlo všechny podstatné vedlejší detaily. Nechyběly jí časové úseky, neobjevovala se nečekaně někde úplně jinde, poznávala místa a lidi kolem sebe – alespoň ty, které už znala.

Jediná snová věc byla magie.

Ale halucinace? Šílenství? Schizofrenie? Netušila ani, kde začít, kdyby je chtěla rozpoznat. Mohla být klidně schoulená v rohu polstrované cely a všechno, co viděla a cítila, mohl být výplod její nemocné mysli. Mělo by jí ke klidu stačit to, že si uvědomovala existenci té možnosti? Znamenalo to, že byla duševně zdravá a jen vyvedená z míry? Nebo to nebylo zdaleka tak snadné a jednoduché?

Pokud ale nezešílela a vše byla solidní realita, jak se sem vlastně dostala? A co ji tu drželo? Možná, že se tato dimenze může ještě rozhodnout ji vyplivnout zpátky a bude po srandě. A třeba i samotný její strach mohl být způsoben tím, že se blížila jakási expirační doba jejího fanouškovského zážitku…

Lyn se otřásla tou myšlenkou. Nevěděla, zda by byla schopná bez těžké deprese přežít návrat do světa bez magie, světa bez své nové rodiny, bez Severa… To by si asi rovnou mohla hodit mašli. Kromě vzpomínek na rodiče ji zpět netáhlo vůbec nic.

Nakonec konečky prstů nenaloženě prskla na svůj odraz trochu vody a opustila koupelnu.

Těch několik drobností, které si s sebou vzala na víkend domů, měla pořád zabalené v menší kabele u nohou postele. Oblékla se rovnou do školní uniformy, popadla kabelu, sešla dolů ke krbu a během minuty už se oprašovala na předložce v kolejní ložnici. Bylo v ní vylidněno, všechna děvčata evidentně už na snídani byla.

Ve Velké síni si našla osamělé místečko, jako vždy, a naložila si štědrou dávku slaniny s vejci. Až poté její zrak nepozorovaně utekl k učitelskému stolu.

Byl tam. Bledý proti černi svého hávu, hlavu mírně skloněnou k talíři a poháru, v ruce jakousi knížku, kterou četl při jídle.

Lyn si bezděčně povzdechla. Chtěla se na něj zlobit kvůli donášení otci, ale byl tak krásný, že vše, co v tu chvíli cítila, bylo divoké třepetání motýlích křídel v břiše. Jen se tiše ateisticky modlila za to, aby byl skutečný.

Snad na sobě musel cítit její pohled, protože vzhlédl a jeho oči neomylně spočinuly na ní. I na tu dálku Lyn poznala, jak zněžněly, a cítila, jak se sama uvnitř rozplývá. Bylo tak snadné mu všechno odpustit, jako by ji zrakem pokaždé nějak zhypnotizoval.

Potřásla hlavou a raději se soustředila na svou snídani. Nemohla to nechat bez připomínek; nabral by dojmu, že si může dělat, co se mu zachce, aniž by z toho vznikly důsledky.

Kromě toho jednoduše potřebovala vysvětlení a ukonejšení, že nic z toho, čím ji v posledních dnech zranil, nebylo myšleno jako útok nebo msta. Lyn si byla vědoma toho, že bylo velmi lehké se jí dotknout, zvlášť když jí tolik záleželo na tom, co si o ní někdo myslí, ale měl by to vědět i on, pokud mu to ještě nedošlo.

Snad k ní měl tolik úcty, aby příště alespoň postupoval opatrněji. Protože jestli ne, svolávala si tu na svou hlavu další z katastrof, kterých už měla na kontě víc než dost.

.

Runy se dnes neobyčejně táhly. Nemohla se dočkat lektvarů a hlavně přestávky po nich – měla v úmyslu si najít důvod se ve třídě zdržet po hodině, aby si mohli promluvit.

Před duševní zrak se jí neustále tlačil jeho obličej, ale ne ten skutečný: dokola se dívala do tváře tomu prazvláštně mudlovskému, opálenému Snapeovi ze svého koupelového snu a viděla pilulky v jeho dlani a zoufalou prosbu v jeho očích.

Ke klidu jí nepřispělo, že stopy po chaluze nepřestávaly pálit a svědit. Nebylo to nic, s čím by se nedalo pár dní žít, ale zdálo se jí, že se to pomalu zhoršuje. Škrábat postižená místa přirozeně nepomáhalo, a tak jen zatínala zuby a snažila se to ignorovat.

Asi si bude muset skočit na ošetřovnu. Už zase.

Když konečně zazvonilo, Lyn vystřelila z učebny mezi prvními. Ve sklepení si našla lavici úplně vzadu, aby nedávala Snapeovi záminku na ni vrčet, až si všimne, jak se pořád vrtí a ošívá. Snape dorazil přesně na čas jako obvykle a začal hodinu bez jediného pohledu jejím směrem, což bylo asi dobře. Zadal jim lektvar a jal se za stolem známkovat domácí úkoly.

S živou vzpomínkou na jeho poslední slova k jejímu výkonu vynaložila nadlidské úsilí, aby se soustředila i přes tu řadu věcí, které ji svědily uvnitř i vně. Nebyla to její nejlepší práce, ale daleko převyšovala výsledek, k němuž se dopracovala minule. Snape však, jako kdyby si uvědomoval, že to minule přepískl, se u ní tentokrát ani nezastavil.

Podupávajíc nohou se pak zdržovala u jeho katedry, dokud neoznámkoval vzorky všem.

„Pane profesore, mám potíže s esejí, kterou jste nám minule zadal,“ nadhodila dostatečně nahlas, aby zbytek lidí zaslechl, co bylo potřeba, než se vytratil na chodbě. Několik spolužáků se po Lyn zvědavě otočilo s posměšnými úšklebky na tvářích, mezi nimi i Draco a Pansy.

Snape na ni shlížel chladně a nezaujatě.

„Nerozumíte zadání, nebo si nejste schopná poradit s tématem?“ opáčil jízlivě.

Lyn protočila oči, ale jen v soukromí vlastní mysli.

„Nesedí mi tam jedna přísada,“ přiměla se pokračovat neutrálním tónem. „Moh byste mi poradit, v který knize najdu opravdu důkladnej rozbor jejích vlastností?“

Jakmile byla učebna studentů prostá, ztlumila hlas. „Můžeme si promluvit?“

„Tady ne,“ pokynul jí, aby šla s ním.

Přesunuli se chodbou do jeho kabinetu, ale jak se Lyn nadechovala k řeči, zarazil ji tím, že otevřel ony tajemné dveře, o kterých si myslela, že vedou do soukromých prostor. Spadla jí čelist a téměř bázlivě ho následovala dovnitř.

Byla to nevelká a skromně zařízená místnost, ale rozhodně jí za ty roky stihl vtisknout svou osobnost. Tapety byly v olivovém odstínu, dřevo nábytku hrálo trochu do červena, čalounění bylo potažené černou kůží, a tu a tam stála zvláštní suchá květina nebo kovová dóza jako dekorativní doplněk. Nad prostým krbem, v němž nyní hořel oheň, visel obraz jakési ponuré krajiny.

Bylo to místo vkusně zařízené, ale s poněkud smutnou atmosférou. Z pokoje vedly další dvoje dveře a Lyn došla k závěru, že tu nejspíš měl i vlastní kuchyň a koupelnu.

Docela přepych, pokud po něm nežádali nehoráznou sumu za pronájem.

„Co to mu říkáš?“ vyrušil ji z rozjímání. Díval se na ni s křivým úsměvem, evidentně pobaven tím, jak zvědavě se rozhlížela.

„Je to… rozhodně osobitý,“ uchechtla se. „Rozhodně tvoje. Líbí se mi tu, ale sneslo by to víc světla a barev.“

Usmála se lehce provokativně a zahýbala na něj obočím „Jsem první studentka, kterou jsi sem vpustil?“

Ústa se mu, očividně proti jeho vůli, roztáhla v úsměv.

„Nó,“ obrátil oči ke stropu v předstíraném zamyšlení, zatímco počítal na prstech. „Ano, jsi.“

Lyn se spokojeně zazubila. Měla další dílek do skládačky, až si zase bude před spaním malovat, jaké asi je s ním být. Jeho postel byla prostorná a vypadala velmi pohodlně.

„O čem jsi potřebovala mluvit?“ připomněl jí, snad aby přerušil její nebezpečný myšlenkový tok.

Lyn se poškrábala za krkem. Svědění a pálení opět vtlačilo do popředí jejího vědomí a zdálo se nemožné je opět ignorovat. Přišla za ním však ze specifického důvodu a potřebovala to ze sebe dostat, dokud na to nezapomene.

„Ty na mě dál bonzuješ otci, Severe?“ nadhodila varovným tónem a to náhlé bodnutí uraženosti jí pomohlo se přestat škrábat. „Měla jsem za to, že jsme si to vyříkali. To byla nějaká tvoje pomsta za to, že jsem si dovolila prohodit pár slov s Adrianem?“

Snape si povzdechl a posadil se do jednoho z křesel. Lyn zůstala stát.

„Tiarnach si mě tak jednou měsíčně podá a očekává hlášení. Řekl jsem mu, co chtěl slyšet. Myslí si, že nemám nic lepšího na práci, než sledovat, co s kým provádíš.“

Lyn si založila ruce na hrudi.

„Aha, takžes‘ mi zadělal na potíže jen tak bezmyšlenkovitě, protože je ti vlastně u prdele, co dělám?“

„Nepřijde mi nic špatného na tom, že je otec dcery informován, že adolescenti v jejím dosahu si jí konečně začali všímat,“ ušklíbl se s převahou.

„Á, tak to ti vadí,“ píchla prstem jeho směrem. „Že nemáš moji plnou pozornost čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu? Ujasněme si jednu věc, Severe: nejsem tvůj majetek.“

Protočil oči. „To jsem nikdy neřekl,“ bránil se klidně. „Jen jsem odvedl jeho pozornost jinam. Dokud bude předpokládat, že hrozba přichází od studentů, nebude ji hledat mezi učiteli.

Musíš přece vidět tu ironii: svěřil hlídání cudnosti své dcery zrovna do rukou muže, který její cudnost potají aktivně ohrožuje.“

Lyn zamrkala, vykolejená jeho trefnou logikou. Vypustila zadržovaný dech, uvolnila ramena a nakonec se svezla do křesla naproti němu.

„Promiň,“ hlesla. „To mě nenapadlo. Tvůj plán je teda krmit ho nepodstatnejma detailama, kvůli kterým pak přehlídne, co se mu děje přímo před nosem?“

„Přesně tak,“ usmál se. Pak ale jeho výraz opět ztvrdl. Přimhouřil oči. „Kdybych ti chtěl vážně ublížit, stačilo by mi zmínit, jak důvěrní přátelé jste s Blackem.“

A je to tady. Lyn tušila, že na to dojde řeč. Ztěžka si povzdechla.

„Ale to bych neudělal,“ pospíšil si Snape, než stačila cokoli říct. „Zabil bych tím sice dvě mouchy jednou ranou, ale je mi jasné, že bych u tebe skončil.“

„Jasně, nech si to až na případnou pomstu, pokud nám to nevyjde,“ zasyčela jedovatě.

„Nehodlám se ti mstít,“ potřásl hlavou nepohnutě. „Ale jestli dojde na rozhodnutí, jestli zachránit tenhle vztah, nebo tvůj život, Tiarnach se dozví dost na to, aby tě do Řádu už nikdy nepustil.“

Lyn opět na okamžik oněměla. Byl by vážně ochoten se jí vzdát, jen aby ji ochránil? Cítila, jak jí do očí vyhrkla slza nebo dvě. Polkla a rychle dojetí zahnala.

„Takže Sirius ti až zas tolik nevadí, jo?“ nadhodila s křivým úsměvem. Snape se zakabonil.

„Nejradši bych ho uřkl, kdykoli vidím, jak se tě dotýká, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě,“ zavrčel. „Je na něm vidět, jak po tobě prahne. Nejvíc mě ale štve, že si to všechno k tobě může dovolit nejen proto, že ho necháš, ale i proto, že se s tím nemusí tajit.“

Při poslední větě se na ni nedíval. Zrak zabodl do vyhaslého krbu a na tvář mu padl melancholický stín.

Lyn truchlivě naklonila hlavu ke straně. Chápala jeho frustraci.

„Chtěl bys mu vytřít zrak, co?“ pousmála se. „Místo toho čekáš, že mi tě přebere, protože by v tom pro mě bylo míň překážek.“

Nehledě na to, že mu to jistě připomínalo doby, kdy mu jiný Poberta odloudil jeho první lásku. Což ale Lyn raději neřekla nahlas. Nehodlala se přirovnávat k Lily, i kdyby jen proto, že by v té soutěži neobstála.

„Tak nějak,“ přiznal tiše Severus. „Ale i kdyby nešlo o Blacka, máš možností nad hlavu. Nemusíš se tu schovávat v koutě se mnou. Můžeš si vybrat někoho, kdo nemá tolik závaží.“

„Já vím a oceňuju tvoji starost. Ale už nějakou chvilku jsem schopná rozhodovat sama za sebe,“ mrkla na něj povzbudivě.

I na jeho rtech se objevil mírný úsměv a oči mu zněžněly.

Sama se uvnitř cítila lépe. Věděla, že nebylo zdravé hledat v každém muži narcise, ale už se prostě neuměla oddávat zamilovanosti tak volně a slepě jako kdysi. Severus ji však zatím mile překvapoval a ukládal její zjitřené obavy opět ke spánku.

Zatímco hloubala, nepřítomně si škrábala stopy po chaluze a Snape si toho všiml.

„Je ti něco?“ zamračil se.

„Napadla mě kytka,“ postěžovala si nevěřícným tónem. „Včera ve vaně, zničehonic.“

„Chaluha?“ nadzvedl obočí. Lyn přikývla. „Je vzácné nějakou potkat ve vaně. To nemohl být příjemný zážitek. Jsi v pořádku?“

„Ale jo. Mám jenom nějakou reakci, se kterou si musím skočit za madame Pomfreyovou.“

„Ukaž,“ pobídl ji a vstal.

Lyn jej napodobila. Přistoupila blíž a zamrkala, když ji do nosu jemně udeřila jeho vůně. Zadusila slastné zamručení, které se jí dralo z hrdla, a odtáhla límec košile, aby viděl na stopy, které po sobě rostlina zanechala. Snape se zamračil.

„Jak dlouho tě držela?“

„Nevím, usnula jsem,“ pokrčila rameny. „Když jsem se vzbudila, už byla omotaná všude kolem. Měla jsem dojem, jako by do mě zaťala zuby, když jsem se rozkřičela, ale tohle se ozvalo až ráno.“

Snape bez okolků natáhl paži a přejel po drobných rankách konečky prstů. Lyn nedokázala zadržet zachvění, které jí projelo. Jeho oči na okamžik skočily k jejím. Na rtech mu vykvetl úsměv, který by zasloužil být postaven mimo zákon, ale pak se naštěstí vrátil zpět ke zkoumání stop. Lyn se jen snažila klidně dýchat a nechat hormony se zase usadit, ale jeho dotek jako by zanechával ohnivou stopu.

Pak navrhl něco, co Lyn v nejmenším nečekala a co mohlo její utrpení jen znásobit.

„Jestli nechceš znovu cestovat na ošetřovnu, mám tu na to mast,“ řekl tiše. „Ale hádám, že ti s tím budu muset pomoct.“

Lyn ztěžka polkla. Stále byl velmi blízko, s prsty na její šíji.

„Myslíš, že je to dobrej nápad?“ podařilo se jí zakrákorat.

Odtáhl se a vrhl na ni pobavený úsměv.

„Přijde mi jen fér ti oplatit péči. Kromě toho už jsi ze mě viděla víc, než kdokoli na této škole, a já chci svůj díl. Přinejmenším otestujeme, kam až můžeme zajít, aniž by se nám to zvrhlo.“

Lyn se neubránila smíchu. Jeho oči už klouzaly po její hrudi, jako by hodnotil situaci. Rychle si rozpomněla, kde všude by se jí musel dotknout, aby ošetřil, co bylo potřeba. Nakonec usoudila, že bude schopná to přežít s důstojností, a přikývla.

Pohled, kterým sledoval každý její pohyb, věcem nijak nepomáhal. Byl v něm hlad, jaký cítila sama, kdykoli se na něj podívala. Jako by jí zrakem pomáhal se svlékat.

„Nechceš si skočit pro tu mast?“ nadnesla slabě, když se jala rozepínat svou blůzu.

„Za chviličku,“ vydechl. Lyn se smíchem potřásla hlavou.

Cítila, jak jí do tváří stoupá horkost. Vyhákla posledních pár knoflíků a téměř stydlivě si nechala látku sklouznout z ramen.

Pod uniformu si vždy brala podprsenku. Látka blůzy naprosto selhávala v maskování bradavek, a to poslední, po čem toužila, bylo kazit nevinné dětské oči a koledovat si o průšvih u některého z profesorů. Teď za to byla vděčná. Byla to jen taková jednoduchá sportovní věc, která poctivě zakrývala vše podstatné, ale i přesto se cítila velmi odhalená.

Jistě za to mohl i fakt, že stála poprvé v životě uprostřed Snapeovy ložnice. Z nějakého důvodu si v tu chvíli víc než kdy dřív uvědomovala, že je to její učitel. Bylo to stejným dílem skandální i vzrušující.

Viděla, jak Snapeovi poskočil ohryzek, když se zrakem přišpendleným kdesi nad její košíčky polkl.

„Ještě pořád to chceš riskovat?“ nadnesla chvějícím se hlasem. „Moje hormony se momentálně bouří i bez provokace, budeš na to sám.“

Vrhl po ní zaujatý pohled zpod zdviženého obočí.

„Měl jsem za to, že máš nějakou permanentní mudlovskou ochranu. Pochopil jsem to špatně?“

Lyn se uchechtla. Jistě, vzhledem k jeho prvotním plánům to musela být jedna z věcí, které si v její mysli chtěl ověřit.

„Určitě ne permanentní,“ zavrtěla hlavou, „a navzdory mejm obavám se nepodepsala na hormonálních výkyvech, ani na mejch… chutích. Neudělala ze mě zen bytost, jen mám místo křečí klid a mír a… samozřejmě taky zajišťuje tu hlavní věc.“

„Cítíš, že to tam je?“ nadhodil zvědavě.

„Jsou to jen takový dva měkký káblíky,“ pokrčila Lyn rameny. „Chvíli jsem si zvykala, ale už o tom vůbec nevím. Ani při… aktivitě.“

Byl to její vlastní stud, nebo jen vnuknutá představa o tom, že téma „sex“ je na téhle škole absolutní tabu? Lyn se zase cítila jako malá školačka, když o tom měla mluvit, přestože měla své zkušenosti a zdálo se, že její partner na tom byl ještě líp než ona.

„Při sexu,“ přinutila se říct. Hm. Neznělo to tak divně ani mezi zdmi školy.

Škleb, který Snapeovi vykvetl na rtech, tomu však nasadil korunu.

„Co je?“ zamračila se. „Mám dojem, že zdejší dětičky netušej, ani jak fungujou motýlci a včeličky. Rozhodně bych nechtěla bejt první, kdo by na to téma zaved řeč, protože už úplně vidím ty rudý tváře a slyším to pohoršený lapání po dechu.“

„Ale to si piš, že tuší,“ culil se Snape dál. „Jen jsou velmi… britští. Je to defekt.“

Spolu se tomu zasmáli. K Lyninu příjemnému překvapení to pomohlo odstranit část nepohodlí a studu.

…

346 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí