Paralela snů: 48. – Nečitelná

…

Snape si skočil do kabinetu pro mast a když se vrátil, jeho výraz byl věcný.

„Zneutralizuje to jed a urychlí hojení,“ informoval, zatímco odšroubovával víčko.

Lyn přikývla a popošla k němu blíž. Snažila se držet myšlenky, že je to z jeho strany jen profesionální pomoc, která by se nelišila od té na ošetřovně, ale jakmile se jeho prsty ponořily do dózičky a nabraly hrst namodralé hmoty, která vypadala jako vazelína, její mysl podklouzla k představám, kde všude si ty prsty přála mít.

Odkašlala si, zamrkala a divoce potřásla hlavou.

„Už dlouho jsi vysazená na ruce?“ nadhodil Snape tiše a sjel ji hříšným pohledem. Lyn si povzdechla. Profesionalita jim dlouho nevydržela.

„Co si pamatuju, tak jo,“ pokrčila rameny. „Chlap může pro mě za mě všude jinde vypadat jako Adonis, ale vošklivej pařátek bych mu dřív zlomila, než bych mu dovolila jím na mě sáhnout. Brr,“ bezděky se tou představou otřásla. „To sis taky přečet z mý hlavy?“

„Ne. Všiml jsem si, jak se ti zastírá zrak, kdykoli přistane na těch mých,“ pousmál se. „Vážně jsou tak zajímavé?“ Pozvedl ruku s mastí do vzduchu a kriticky si ji prohlédl.

Lyn si odfrkla. Zajímavé je ani zdaleka nevystihovalo. Raději však mlčela; vypadlo by z ní něco, co by zásadně ztížilo její schopnost snést jeho dotek ve vší počestnosti.

Snape se jen pobaveně ušklíbl a přistoupil k ní. Chladná mast ji přiměla sebou cuknout a trochu ztlumila její nadšení.

Začal na šíji a pomalu postupoval k dekoltu, kde si musel druhou rukou trošku odtáhnout její podprsenku, aby se dostal ke šrámům pod ní. Lynina víčka se zachvěla a v sebeobraně zavřela, neboť pohled na jeho výraz jí na klidu nepřidával. V duchu si opět zpívala onu starou sprostou písničku, aby odvedla svoji pozornost od toho, jak něžně ji jeho prsty laskaly.

Možná to přece jen raději měla nechat na madame Pomfreyové; bylo však už pozdě, a tak musela zatnout zuby a nějak to přežít.

Když byl hotov s rankami vpředu, obešel ji a ošetřil ty na zádech. Mast se vstřebávala překvapivě rychle a neměla prakticky žádný zápach: to bylo na jednu stranu dobře, na druhou to ovšem ponechávalo více prostoru k podklouznutím.

Šokovaně vytřeštila oči, když ji jemný polibek polechtal na levém rameni. Snapeovy dlaně se zhmotnily na jejích holých bocích a jeho obličej se zabořil do jejích vlasů. Lyn zalapala po dechu a tělem jí projel příjemný třas stavící do pozoru všechny chloupky. Okrajově si uvědomovala, že stopy po chaluze už nesvědily ani nepálily, což byl jen další hřebík do rakve jejího sebeovládání.

Než stihla zaprotestovat, Snape si ji přitiskl k tělu a ovinul pažemi její trup. Jeho rty ohledávaly citlivá místečka na její šíji hned pod lalůčkem a jeho horké dlaně klouzaly po jejím břiše.

Lynino tělo reagovalo bez porady s mozkem. Opřela se do něj, zatímco slabá kolena ji sotva zvládala udržovat ve vzpřímené poloze, a zaklonila hlavu, aby mu dala lepší přístup. V odpověď ji jemně kousl a ukradl tak z jejích plic zbytek kyslíku.

Odtáhl se jen na tak dlouho, aby si ji přitočil čelem. Lyn popadla látku jeho roucha a sevřela ji v pěst, aby si jej přitáhla ještě těsněji k sobě. Zatímco ji drtil v sevření, jeho ústa zaútočila na její. Čelist jí samovolně poklesla a pozvala jej dovnitř. Jeho polibek byl naléhavý, hladový; Lyn mu skoro nestíhala oplácet.

Jeho ruka sklouzla po jejích zádech a nabrala plnou hrst její hýždě. Lyn zalapala po dechu, když stiskl, a její noha se instinktivně pokusila vyšplhat po jeho boku. Pomohl jí s tím tak, že ji chytil pod stehnem, a Lyn zamručela do jeho úst, když ucítila potlačené napětí, které mezi nimi rostlo.

Přišlo jí nefér, že jen ona je svlečená, a tak její prsty nahmataly vrchní knoflík jeho košile a daly se do práce. V tom ale uvolnil stisk a jeho prsty se zhmotnily okolo jejích zápěstí, aby ji zadržely.

Snape se odpotácel o pár kroků dozadu lapaje po dechu, nepatrně rozcuchaný a naprosto vyvedený z míry. Lyn se dostalo k mozku dost kyslíku, aby se i ona probrala s transu; přitiskla si dlaň na ústa a druhou se pokusila zakrýt trochu kůže, zatímco bojovala se slabostí a potřebou zhroutit se na podlahu.

Odvrátil se a přešel na druhý konec místnosti, kde vyhlédl z okna. Muselo být začarované, neboť navzdory tomu, že byli pod zemí, nabízelo výhled na sluncem zalité školní pozemky. Lyn mezitím rychle posbírala své svršky a oblékla se. Její tělo už teď hlasitě protestovalo a požadovalo návrat do jeho náruče, ale zahanbení její nutkání zvládlo trochu zchladit.

„Omlouvám se,“ zaznělo od okna téměř neslyšně. Povzdechla si.

„Věděli jsme, že riskujem,“ připomněla mu. „Mohlo to dopadnout hůř.“

Otočil se na podpatku a v jeho obličeji bylo sebepohrdání.

„Byl jsem si jist, že tentokrát už se dovedu ovládnout,“ zachrčel. „Tak jist, že jsem choval jako hlupák. Mohl jsem všechno pokazit…“

„Nic se nestalo,“ konejšila ho Lyn. Odvážila se přiblížit a chytit ho za ruku. „Na to, jak dlouho jsme kolem sebe jen tančili, to zvládáme dobře. A nebyls‘ v tom sám,“ pousmála se. „Mohla jsem tě kdykoli zastavit… kdyby mi fachal mozek.“

„Nemělo by to být potřeba,“ trval na svém. „Měl jsem za to, že má disciplína je silnější než jakékoli pudy. A měla by být. Ale zjišťuju, že s tebou selhávám. Možná proto, že už mě za ta léta unavilo nedostávat to, co chci. Moje vlastní mysl se bouří a obrací se proti mně.“

Lyn mu obtočila paže kolem pasu a zabořila obličej do hábitu nad klíční kostí.

„Možná pomůže víc fyzickýho kontaktu,“ zamumlala. „Někdy člověku nejvíc schází trocha něhy a všechna selhání se odvíjí od toho.“

Severus chvíli odolával, ale nakonec ji objal na oplátku. Opřel se tváří o vršek její hlavy, vydechl a uvolnil se.

„Na tom něco bude,“ zavrněl jí do vlasů. „Tohle je… příjemné.“

Lyn se pro sebe usmála. Nebyla si jistá, zda Snape neuhlídal své emoční projekce, nebo jí k tomu stačila stará dobrá mudlovská empatie a vlastní zkušenosti s nedostatkem lásky a pohlazení, ale ulevilo se jí, že na to kápla. Soucit a pochopení snad ještě nikomu neublížily, zato uměly zahojit rány, o kterých člověk už ani nevěděl, že je má. A Severus byl někde hluboko uvnitř stále tím malým vyzáblým klukem, který místo lásky dostával jen křik a násilí.

„Měli bychom si skočit na oběd,“ připomněl jemným hlasem Snape. Nezněl přesvědčeně.

„Ještě chvilku,“ vzdychla Lyn a držela se ho dál. Nebyl jediný, kdo si to užíval.

„Chceš zůstat tady se mnou? Skřítci nám můžou dvě porce doručit sem.“

Lyn se zaujetím vzhlédla. „To by se mi líbilo,“ usmála se.

„Tak vydrž minutku tady, ať tě nevidí.“

Pustil ji a zmizel za jedněmi z dveří. Uslyšela tlumené prásknutí, pak ještě jedno, a Snape už na ni z vedlejší místnosti volal. Lyn vešla do malé místnosti určené pro přípravu a konzumaci jídla a uznale protáhla obličej.

Všechno tu bylo nezvykle moderní a minimalistické. Linka byla sestavena prakticky jen z kovových polic a tyček; působila jako velmi funkční místo, které bylo snadné udržovat dokonale čisté, až sterilní. Malý stůl a dvě židle byly ve stejném stylu jako nábytek v ložnici. Zem pokrývaly kamenné kachličky a na zdech byla betonová stěrka. Vytvořená atmosféra byla opět velmi chladná, ale u kuchyně to Lyn vůbec nevadilo.

„Kdes‘ proboha v Bradavicích splašil všechny tyhle poslední výkřiky módy?“ zajímala se.

Snape se pobaveně usmál.

„Učitelské byty tu mají podobné vlastnosti jako Komnata nejvyšší potřeby,“ vysvětlil prostě. „Přizpůsobují se svým nájemníkům.“

„Takže tohle všechno je tvůj vkus,“ hádala Lyn. Snape přikývl a ona hvízdla.

„Nepřekvapuje, že máš styl. Nepočítala jsem ale s tím, že učitelé maj tolik svobody co do výběru vybavení. Kolik že bereš?“ uchechtla se a posadila se za stůl. „Možná přihodím učitele do seznamu profesí, který by mě mohly zajímat.“

„Věř mi, po pohodlí, co nabízí Downeyových sídlo, by se ti z mého platu žilo těžko,“ potřásl hlavou Snape.

Tón měl posazený velmi nízko a Lyn z jeho směru pocítila střípek hořkosti. Koutkem oka zahlédla zlatý odlesk svých hodinek, které odhalila, jakmile položila ruce na desku stolu, a s vtíravým pocitem studu je rychle zakryla.

Severus si toho ale všiml.

„Nemusíš se schovávat, vím přesně, jaká finanční propast mezi námi je,“ podotkl suše. „I když je to poprvé, co vidím, že máš na sobě podobné odznaky své třídy.“

Lyn ohrnula ret. „Dostala jsem tyhle věci k Vánocům, ale bála jsem se, že je poztrácím,“ hlesla. „Za život jsem vlastnila jedinej tenkej zlatej řetízek a i ten jsem někde ztratila. A nevím, kolik času mi v týhle realitě ještě zbejvá, tak si to chci trochu užít, než se zase vrátím k životu od vejplaty k vejplatě.“

To Snapea zarazilo. Zřejmě si při přehrabování její hlavy všímal úplně jiných věcí než toho, jak podobná jejich majetková situace byla, než objevila svou novou rodinu.

„To jsem nevěděl,“ přiznal tiše. Podal jí příbor a posadil se naproti ní. Po minutě zamyšleného ticha po ní vrhl pohled a zamračil se. „Myslíš, že tu nejsi natrvalo?“

„Nevím,“ povzdechla si Lyn. „Ale včera v tý vaně jsem měla fakt děsivej sen. Probrala jsem se v mudlovský cvokárně a vypadalo to, jako kdybych si celou tuhle realitu vymyslela. Taková obrácená verze toho, co lidem tvrdil otec, když mě držel u Munga.

Líbí se mi tu. Nechci, aby to byla pravda.“

V jeho tváři snad ještě neviděla tolik soucitné něhy. Chtěl ji tím zřejmě ukonejšit, ale místo toho Lyn věrně připomněl prosebný výraz mudlovského Snapea z jejího snu. Otřásla se.

V očích mu probleskla bolest. Natáhl k ní paži a konečky prstů ji pošimral po spánku. Lyn došlo, že si z její hlavy vzal i obraz svého snového já. Musela se odvrátit.

„Neschovávej se,“ šeptl.

„To říká ten pravej,“ uchechtla se.

„U mě je to podmínka přežití,“ protočil oči. „Nikdy jsem nebyl v obležení lidí, jimž bych mohl svěřovat své nejniternější záležitosti. Slibuju, že na tom budu pracovat. Ale doufám, že ty víš, že mi můžeš důvěřovat se vším.“

Lyn se v tu chvíli málem nenáviděla za to, jak moc na ni platila jeho slova i gesto. Stále ji to vracelo k tomu snu a děsivé eventualitě, že Snape v nějakém bodě použije svůj vliv proti ní. Bylo ale asi zbytečné zapírat, neboť to dávno musel vědět.

Pohlédla mu do očí a nechala vzpomínku vyplynout na povrch. Snape se zachmuřil ještě víc.

„Rád bych řekl, že něco takového se nemůže nikdy stát. Ale vím, že kdybych věřil, že nejsi v pořádku, udělal bych, co bych považoval za nutné, abych ti pomohl.“

„Upřímnost je jedna z věcí, kterou na lidech oceňuju,“ pousmála se Lyn smutně. „Ale taky už vím, jak uvažuješ. Proto tě můj vlastní mozek obrátil proti mně.“

„Pořád ale nedává smysl, proč tvé podvědomí dospělo k závěru, že bys mě poslechla,“ pozdvihl obočí.

„Nenuť mě se ponižovat tím, že bych ti hláskovala něco, co už sis dávno vylovil z mojí hlavy,“ povzdechla si nenaloženě a naplnila si pusu kusem řízku. „Nešimrám ego na povel.“

Chvíli mírumilovně přežvykovala, ale když se ticho nápadně protáhlo, vzhlédla. Snape na ni hleděl s přimhouřenýma očima a zdálo se, jako by nad něčím divoce šrotoval, jako by nepochopil, co tím chtěla říct.

„Elinor,“ řekl nakonec, „příležitost si v tobě počíst hloubkově jsem dostal jen jednou, nedozvěděl jsem se ani polovinu a je to už dávno a věci se změnily. Tvým povrchovým myšlenkám se doslova nedokážu vyhnout, ale zbytek je pro mě bez invazivních metod naprosto nedosažitelný,“ vysvětlil zamračeně. „Asi by mi mohlo lichotit, že si myslíš, jak tě nemám přečtenou, ale silně jsi mě přecenila. V naprosté většině případů spoléhám jen na své zkušenosti s lidmi. Mám jen teorie a domněnky. Tápu v temnotě zrovna tolik co ty.“

Lyn poslouchala s pokleslou čelistí. To pro ni byla novinka. Trochu se jí ulevilo, ta podezíravější část jejího já se však pokoušela odhalit lež.

„Chceš říct, že ani s telepatem se nemůžu spolíhat na to, že mi bude číst myšlenky?“ uchechtla se nevěřícně. „Nakonec na tom asi fakt nejsme o moc jinak. Na jednu stranu mě to těší – a je mi už taky jasný, proč i přede mnou pořád schováváš svoje pocity. Taky nikomu neservíruju moc nade mnou, když se tomu můžu vyhnout.“

Snape se hořce pousmál. „Přesně tak.“

Chvilku se navzájem pozorovali přes stůl jako dva hráči pokeru. Lyn si nemohla pomoct a uvažovala, jestli se třeba nemýlila ve svých závěrech ohledně jeho citů k ní. Snažila se však takové myšlenky rychle zaplašit: živit plané naděje bylo cestou do emočních pekel.

Mohla být zamilovaná, ale nesměla být hloupá. Nechtěla už nikomu foukat bolavé srdéčko, jen aby jej dal jiné, jakmile se zotavil. Třeba nějaké zrzavé, zelenooké, která mu nahradí jeho ztracenou osudovou lásku lépe, než ona.

V duchu zaklela a navenek na něj vrhla odzbrojující úsměv.

„Tak ať nám to nevystydne,“ pokynula k talířům na stole.

Znovu se tedy pustili do jídla a chvíli strávili v tichu. Když se úspěšně blížili finiši, Lyn prohodila:

„Jsme si tak nepozorovaně udělali rande, co?“

„Představoval jsem si to lepší,“ ušklíbl se Snape. „Večeře v restauraci, obsluha, svíčky. Celý ten balíček. Hádám, že by se ti to líbilo.“

Lyn se uchechtla. „Určitě by mi to nevadilo, ale netrvám na klasice. Chápu, že tobě už to zevšednělo, ale mně se tu líbí.“ Spokojeně se rozhlédla. „V tvým osobním prostoru,“ zazubila se.

Tiše se zasmál a kolem očí se mu udělal vějíř vrásek. Ten pohled Lyn zahřál do morku kostí.

„Třeba se příště můžeme sejít v tom tvém,“ zahýbal obočím. „Až bude Tiarnach bezpečně z domu.“

„Rád riskuješ?“ vyprskla Lyn pobaveně. „Kdyby nás přistih, i ve vší počestnosti, zabil by mě. A ty bys stoprocentně přišel o místo.“

Snape naklonil hlavu ke straně a podíval se na ni vážně. „Elinor, kdyby se o nás dozvěděl, zabil by mě a tebe znovu někam zamkl. Pro svoji princeznu chce jen to nejlepší a já to nejsem.“

Povzdechla si. „Podle něj určitě ne. Navíc by asi bral jako pěknou podpásovku už jen ten fakt, že jsi můj učitel a on ti věřil, že mě uhlídáš.“

„To rozhodně,“ přisvědčil temně. „Ale ta škodolibá část mě by si přála vidět jeho výraz. Je to malicherné, ale trochu se mě dotýká, že ho ani nenapadne, že by ses zhlédla v někom jako já.“

„Myslí si, že jsem pořád dítě,“ potřásla hlavou Lyn. „Kdyby tušil, kde se pohybuje můj vkus, jeho pozornosti bys neušel, tím jsem si jistá. Na jednu stranu mě to štve, na tu druhou nám to poskytuje další vrstvu bezpečí. Tak to holt skousnu.“

„I proto bych mu neříkal o Blackovi, pokud by to nebylo nevyhnutelné,“ zašklebil se. „Je stejně starý jako já, mohl bych si to zavařit, i kdybys mi zázrakem nedala košem.“

Lyn se rozesmála. Možná to řekl z legrace, ale uhodil na ty správné struny. Na jeho opatrnosti i pochybnostech bylo něco odzbrojujícího. Znělo to… rozkošně nejistě. Jako by si přál si ji udržet, ale pochyboval o tom, že to bude lehké. Zřejmě opravdu netušil, jak beznadějně byla poblázněná.

„Už sis zavařil, abys věděl,“ pozvedla obočí. „Otec mi začal domů tahat ‚dobrý partie‘ a hrát si na dohazovače. S tíms‘ nepočítal, co?“

Zhrozený pohled na Snapeově tváři byl odpovědí sám o sobě.

„Jak to myslíš?“

„Včera pozval na oběd nějakýho Cavendishe a celá rodina na nás významně mrkala. On naštěstí neměl zájem, ale to znamená jen to, že taťka brzo dovalí někoho dalšího. Jak dlouho myslíš, že mu potrvá, než natrefí na někoho, s kým si padneme do oka?“ usmála se sladce.

Snape chvíli doutnal, vinou jejích zpráv i tónu.

„Měl jsem za to, že se ti pokusí veškeré nápadníky udržet co nejdál od těla, ale evidentně jsem se přepočítal,“ zabručel. „To mě… opravdu mrzí, to jsem nechtěl. Cavendish, Cavendish… Nevybavuju si ho, ale z toho jména nemám dobrý pocit. Nějaký degenerát s modrou krví?“

„On tě zná,“ pokrčila rameny. „Chodil do Bradavic. Bavili jsme se o tom, jak jsem se tu ocitla, a měl k tomu nějaký zajímavý připomínky, tak jsme se předběžně domluvili, že podniknem nějaký pokusy. Pamatuješ, jak jsi v cvokhausu říkal, že by se třeba moje vzpomínky daly nějak obnovit?“

Nečekala, že se zachmuří ještě víc.

„Elinor, vážně po tom tak toužíš, že bys nechala cizího člověka, aby si zahrával s tvou hlavou?“

„Ještě jsem mu na to napevno nekývla,“ bránila se Lyn. „A to víš, že se bojím. Ale takhle to dál nejde. Nepamatuju si ani vlastní matku. Jestliže sem vážně patřím, ty vzpomínky by přece měly někde bejt. A jestli nejsou…“ Nechala slova viset ve vzduchu.

Severus ji přes stůl vzal za ruku.

„Neřekla jsi před chvilkou, že si to tu chceš užít, i kdybys neměla už moc času?“ nadhodil měkce. „Nemůžeš takhle uvažovat. I kdybys sem nepatřila, tvá rodina tě beze zbytku přijala a… jsou tu i další, kterým bys chyběla,“ dokončil s něhou v očích.

Lyn se mírně rozplynula, ale tušila, že za jeho slovy je hlavně touha jí rozmluvit nebezpečné pokusy s magií.

„Uvidíme, Severe,“ povzdechla si a stiskla mu ruku. „Jestli přijde s něčím solidním, chci to zkusit. Bude k tomu ale asi potřeba lektvar, zřejmě něco ultra složitýho. Můžu se spolehnout na to, že bys mi s tím pomoh, kdyby na to došlo? Sobě s přípravou něčeho tak důležitýho nedůvěřuju.“

„Jestli se mi nepodaří tě odradit, určitě u toho chci být a pomoct ti s tím,“ přikývl vážně. „Nenechám nějakého zhýčkaného hejska provádět na tobě pokusy bez dozoru.“

Zeširoka se usmála a cítila se hned mnohem bezpečněji. Vyzněl sice povážlivě podobně otci, ale říkal tím jasně jednu věc, za niž byla vděčná: nebyla mu ukradená. Na jednu stranu ji štvalo, že se ji oba pokoušeli omezovat, na druhou věděla, že to dělají z milého důvodu. Se Severem poskytujícím morální a technickou podporu byla ochotná podstoupit i riskantní experiment.

„Napadá mě alternativa,“ pokračoval Snape zamyšleně. „Nebylo by to úplně to samé, ale mohlo by ti to dát, co potřebuješ, aby ses mezi námi cítila… patřičněji,“ pousmál se. „A v tomto případě by zisk mnohonásobně převyšoval risk, protože ten prakticky neexistuje.“

„A co to je?“ pozvedla zvědavě obočí.

„Co takhle, že bych tě překvapil příští týden?“ navrhl. „Ve středu bude Svatého Valentýna.“

Lyn se v šoku mírně zaklonila a na tváři jí pomalu kvetl udivený úsměv.

„Ty se mnou chceš slavit Valentýna?“ ujišťovala se. „A já bych se byla vsadila, že podobný svátky naprosto ignoruješ.“

„Obvykle ano,“ pokrčil rameny, „ale letos mám důvod s tím přestat.“

I on se usmál a Lyn se balonek v hrudi nadmul tak, že se rozesmála.

„Moc ráda, Severe,“ přikývla. Vstala, vytáhla jej za ruku ze židle a vrhla se mu do náruče. „Už se těším. Ty jo, ale to budu muset vymyslet, jak ti to oplatit. Co by sis představoval jako ideální dárek k podobný příležitosti?“

„Elinor, mně stačí, když ten večer strávíš se mnou,“ potřásl hlavou. „Nic víc nepotřebuju.“

„Skromnost sama,“ zabručela mu do roucha. „Já něco vymyslím.“ Slyšela, jak se nadechuje k protestu, a tak rychle dodala: „Nic okázalýho, slibuju. Milou maličkost. Dobře?“

Jeho hruď zavibrovala hrdelním smíchem.

„Dobrá. Maličkost může být.“

314 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí