BtCh. IV. – 8. Undenied

Your softly spoken words
Release my whole desire
Undenied
Totally

And so bare is my heart, I can’t hide
And so where does my heart, belong

Beneath your tender touch
My senses can’t divide
Oh so strong
My desire

For so bare is my heart, I can’t hide
And so where does my heart, belong

Now that I’ve found you
And seen behind those eyes
How can I
Carry on

For so bare is my heart, I can’t hide
And so where does my heart, belong

Belong

Portishead

„A stůjte při sobě, ale ne příliš blízko sebe; neboť pilíře chrámu stojí odděleně a dub nestojí ve stínu cypriše, ani cypriš ve stínu dubu.“ 

Chálíl Džibrán

Grimmauldovo náměstí, 11. srpna 2012

„Jsou krásní,“ usmívala se Lenka nad postýlkami dětí. „Zavěs jí ten amulet nad postýlku. Udělám co nejdříve další pro Davida,“ podívala se na klidně oddychujícího půlročního chlapečka dudajícího si palec.
„Díky,“ usmála se Hermiona. Ačkoli v účinnost amuletu příliš nevěřila, oceňovala Lenčinu starost. A třeba… třeba skutečně pomůže. Štěstí budou tyhle děti rozhodně potřebovat. „Je mi to líto, to s Nevillovou babičkou. Ale měla jsem si to uvědomit, když nebyla na svatbě. Jak to Neville nese?“
„Zlobí se na ni. Když použila tu kletbu –“
„Ona použila kletbu? Na Nevilla?“ nevěřila Hermiona svým uším.
„Nic vážného, ale… To jen proto, že neviděla Sungifu. Kdyby ji viděla… určitě by se s tím smířila. Copak může být něco špatného na něčem, co vede ke vzniku nové lidské bytosti?“ zeptala se Lenka bez stínu pochyb.
„Někteří si to myslí.“
„Hm,“ přikývla nepřítomně Lenka a urovnala pokrývku Davida. „Ale tím se to nestává pravdou. Dokonce ani kdyby si to mysleli všichni, nebude to pravda.“
„Augusta byla vychovaná v jiné době. Narušili jste její představu správnosti. A… ty ani Neville jste neměli závazky, ale kdyby… bylo by to stále dobré?“
„Bylo,“ odpověděla Lenka s jistotou. „Cokoli vede k životu, je dobré. Je to přirozené. Pokud tomu pravidla brání, jsou to nepřirozená pravidla.“
Hermiona neodpovídala. Nebyla si jistá, zda s ní souhlasí, ale ani nemohla říct, že by s ní zcela nesouhlasila. Bylo to všechno složitější a jí se o tom nechtělo přemýšlet.
„Chtěla bych ještě jedno dítě,“ pokračovala Lenka. „Ale Neville nechce.“
„Protože bude válka?“ zeptala se tiše Hermiona.
„A bude?“ podívala se na ni Lenka svýma velkýma očima, díky nimž působila stále trochu dětsky naivně.
„To nevím. Ráda bych řekla, že ne, Lenko.“
„Nechci, aby byla,“ řekla prostě Lenka a pozorovala děti. „Třeba nebude. Jaký vlastně je?“
„Kdo?“ nechápala Hermiona. „Severus?“
„Ne,“ usmála se Lenka. „Gellert Grindelwald přece. Proč to dělá? A proč Draco? Proč je na jeho straně? To přece původně nebyl.“
„Je to Malfoy,“ pokrčila rameny Hermiona.
„Ale i on je otec.“
„To byl Lucius Malfoy také.“
„Ale Draco… nemyslím, že byl tak… ty jsi nebyla poslední rok školy v Bradavicích, Hermiono. Nemyslím, že byl úplně špatný.“
„Nevím,“ zamračila se Hermiona. „To, co udělal… byl za tím únosem Lily. A byl u toho, Lenko. Když ji mučili, aby Harryho donutili vydat se. Možná nebyl úplně špatný, dobře. Ale teď je,“ prohlásila nekompromisně.
„Nevěřím, že někdo může být úplně špatný. Dokonce ani Lucius Malfoy nebyl. Když jsem byla u nich vězněná… víš, bála jsem se tehdy, že… ale chovali se ke mně vlastně docela slušně. Myslím, že i kvůli Dracovi. Víš, že si se mnou někdy chodil povídat?“
„Lucius?“ vytřeštila oči Hermiona.
„Ne,“ zasmála se Lenka. „Draco.“
„O tom jsi nikdy nemluvila,“ odpověděla Hermiona zaraženě. Draca, chodícího si povídat do sklepení s Lenkou, které se vždy posmíval, že je střelená, si opravdu představit nedovedla. „Ty jsi sluníčko, Lenko. Asi to cítili i oni.“
„Draco byl možná příliš bázlivý, než aby se vzepřel zlu. Ale on není svou podstatou zlý. Něčeho se bojí. Z nějakých důvodů si myslí, že podporovat Grindelwalda je správné. Proč?“
„Lenko,“ s povzdechem zavrtěla hlavou Hermiona. „Ty v každém vidíš dobro. Jenže… ve skutečnosti Draco nepotřebuje víc důvodů, než že mu Grindelwald něco slíbil. Třeba moc nad Británií, až ji získá. Kromě toho… viděla jsem některé vzpomínky Judity – tu jsi neviděla, Lenko, to je ta Grindelwaldova milenka… a…“
„Vím, kdo je Judita. Dneska se o ní přece mluvilo. Ráda bych ji poznala. Co říkala o Dracovi?“
„Že mezi nimi je více než jen spojenectví, že oni… spolu…“ Hermiona se odmlčela. Některá slova bylo pro ni těžké vyslovit.
„Že jsou milenci? Proč to neřekneš rovnou?“ pokrčila rameny Lenka. „Na tom přece nic není.“
„Draco je ženatý,“ stiskla rty Hermiona. „To není jako King-“ zarazila se. Tohle bylo tajemství, a tím by mělo zůstat. Není na ní, aby o tom s kýmkoli mluvila, dokonce ani s Lenkou ne.
„Jako Kingsley a Evandrus?“
„Ty jsi to o nich taky věděla? Promiň, mělo mi být jasné, že když to došlo mně…“ Hermiona mávla rukou.
„Myslíš, že o tom někdo nevěděl?“ zauvažovala Lenka. „Šla jsem Evandrusovi říct, jak mi je to líto, a Harry na mě divně koukal. On to opravdu nevěděl?“
„Myslím, že ne. Prostě ho to nikdy nenapadlo.“
„Ano,“ pokývala Lenka vážně hlavou. „Tím to bude. Takže ty si myslíš, že Draco podporuje Grindelwalda, protože je do něj zamilovaný.“
„Nejsem si jistá, zda použít tohle slovo, spíš jej… fascinuje. Je to člověk, který věří tomu, co chce udělat. Má svou šílenou vizi a za tou jde. Je to blázen, ale přesvědčivý a charismatický blázen.“
Lenka kývla nepřítomně hlavou a dívala se někam do prázdna. „Jenže Draco není blázen. Něco nevíme. Něco důležitého,“ řekla téměř pro sebe, jako by přestala Hermionu vnímat. „Jak se vlastně Grindelwald vrátil?“ zeptala se obrazu hrajících si kluběnek, který visel nad Davidovou postýlkou. Aniž by čekala na odpověď, potřásla hlavou a vstala. „Budu už muset jít, Hermiono.“
Hermiona přikývla a následovala ji. Opatrně zavřela dveře ložnice ve třetím patře a vydala se s Lenkou po schodišti dolů. V prvním patře u dveří malého salónu přiléhajícího k Harryho ložnici ji zastavila hlasitá otázka Billa Weasleyho. Stejná, na jakou se před několika okamžiky ptala Lenka: „Jak se vlastně Grindelwald vrátil?“
Lenka se zastavila. „Nenapadlo to jen mě, Hermiono,“ usmála se klidně. Hermionu nikdy nepřestalo udivovat, jak samozřejmě se Lenka umí tvářit v jakékoli situaci.
„Říkáš, Rone, že ho musíme zabít. Jenže jak víme, že se potom nevrátí zpět?“ pokračoval Bill.
„Proč jsme tohle neprobrali v Řádu?“ podívala se na Hermionu bezelstně Lenka. „Myslím, že by to zajímalo i ostatní.“
Hermiona nevěděla, jak zareagovat. „To vypadá jen na rodinnou diskusi,“ řekla potichu.
„Taky mě to napadlo,“ uslyšela George. „Burton o tom taky jednou začal, ale ty jsi ho, Harry, přerušil. Měl jsem tehdy dojem, že o tom nechceš přede všema mluvit, tak jsem se na to neptal. Ale když Ron říká, že ho musíme zabít, tak je čas mluvit i o tomhle, ne?“
Odpovědi Harryho nerozuměla a Lenka asi také ne, protože vytáhla z rukávu hůlku a řekla tiše: „Vocaliter plusculus.“
„…můžou to být věci i živé bytosti,“ zesílil okamžitě Harryho hlas. „U Voldemorta to byl Nagini. Co si vyrobil Grindelwald, a jestli vůbec vyrobil, netuším. Nechci, abyste o tom mluvili před nikým jiným. Čím méně lidí o téhle odporné magii ví, tím lépe. Musíte mi to slíbit. Oba.“
„Měly bychom jít. Přece nebudeme poslouchat za dveřmi,“ chytila Hermiona Lenku za rukáv.
„Mohli použít Ševelissimo,“ pokrčila rameny Lenka. „Tebe to nezajímá?“ podívala se na Hermionu. Pak se pousmála. „Nezajímá. Ty to víš, že,“ pokývala pro sebe hlavou. „Takže proto měl Neville zabít Naginiho. A udělal to, i když netušil proč. Jen Harrymu věřil. Pořád máte nějaké tajnosti. Je toho tolik, co neřeknete nikomu. Dospěli jste k závěru, že my to vědět nemusíme,“ konstatovala bez stopy výčitky.
Hermiona si skousla ret. Lenka měla pravdu. Tajili toho hodně. Že nebudou před nikým hovořit o viteálech, se všichni tři dohodli hned po bitvě o Bradavice. Nedělala si iluze o tom, že se tato informace nemůže šířit, ale rozhodně nebylo nutné jejímu šíření aktivně napomáhat. Teď to kluci prozradili Billovi a Georgeovi, a Lenka si to nejspíš také domyslela. Tehdy to bylo správné rozhodnutí, ale dnes, když čelili dalšímu nepříteli, který podle všeho umění výroby viteálů ovládl, to už opravdu nemělo smysl tajit. Jenže Harry – a v tomhle byl vzácně naprosto zajedno se Severusem – si vždycky myslel, že každý má vědět jen tolik, kolik nezbytně potřebuje. Nepochybně je musel nakazit Brumbál.
„Takže vlastně nemá smysl ho zabíjet,“ prohlásil zpod zavřených dveří zřetelně slyšitelný hlas George.
„Nemyslím, Georgi,“ oponoval mu Bill. „Od jeho smrti trvalo skoro patnáct let, než se znovu objevil. U Toho-jehož-nevzpomínáme to bylo ještě trochu déle. Kdybychom získali patnáct let, které můžeme využít k pátrání po té věci…“
„Nemusí mu to trvat tak dlouho. Pokud instruoval svoje věrné…“ upozornil Harry.
„I tak to stojí za pokus. Minimálně tím získáme nějaký čas,“ trval na svém Bill.
„Takže jestli tomu dobře rozumím, budeme hledat něco, co může být úplně cokoli, úplně kdekoli, pravděpodobně hlídané smrtícími kouzly. Zapomněl jsem něco?“ shrnul George.
„Nemusí jít o jednu věc,“ doplnil jeho výčet Harry.
„Jo,“ souhlasil Ron. „A jde to zničit jen zložárem nebo baziliščím jedem.“
„Posloucháte za dveřmi?“ dopadla jí na rameno dlaň jejího muže a ona se překvapeně otočila. Jak je možné, že ho vůbec neslyšela přicházet? Snape si ji přísně měřil, obočí zdvižené do nesouhlasných oblouků.
„Já… jen jsem šla vyprovodit Lenku,“ řekla obranným tónem a ihned se za to na sebe hněvala. Nemá se mu přece proč omlouvat! Tak proč si připadá jako studentka přichycená při něčem nekalém? Protože za dveřmi se neposlouchá, musela si hned přiznat.
„To jsem zavinila já, pane pro- Severusi,“ pokusila se o obranu Lenka. „Hermiona mě šla jen doprovodit a chtěla jsem se ještě rozloučit s Harrym. Jenže pak jsme uslyšely, že bychom tam možná nepřišly vhod…“
„Chápu,“ ohrnul rty Snape. „Jistě už spěcháš, Lenko.“
„Ano, spěchám,“ odpověděla beze stopy špatného svědomí či zloby Lenka. „Proč nechcete o těchto věcech mluvit?“
Založil ruce na prsou a upřeně se na ni podíval. „Pokud Harry nechce něco říct, má proto jistě své důvody, které já zpochybňovat nebudu. Pokud však chceš slyšet můj upřímný názor, Lenko, tak si nedokážu představit, k čemu bys to potřebovala vědět. Půjdeš snad zabít Nepřítele?“
Lenka zavrtěla vážně hlavou. „Nepůjdu. Dobrou noc, Severusi. Hermiono, doprovodíš mě?“
Když došli do přízemí mezi dvoje zabezpečené dveře, odkud se dalo přemístit, podala Hermioně ruku. „Nemáš to s ním jednoduché,“ pousmála se.
„On to také nemá jednoduché. Je mi líto, že –“
„Mě se to nedotklo,“ zavrtěla hlavou Lenka. „Problém ale je, že on tak mluví s každým. Dělá si zbytečně nepřátele. A má jich více, než si myslí.“
„Nedělá si iluze o své popularitě, Lenko. Kdyby tehdy zemřel… teď by z něj byl hrdina. Ale živý Severus Snape… s tím si nikdo neví rady.“
„Ne tak docela,“ usmála se Lenka. „Někdo přece. Dobrou noc.“
„Dobrou noc. A pozdravuj Nevilla.“

…

Když se vrátila do ložnice, její muž tam nebyl. Uslyšela zakníknutí z vedlejšího pokoje, kam si nastavila hlídací kouzlo, protože se nechtěla spolehnout pouze na skřítku, a vydala se ihned k nim. Vzala Rosie do náruče a posadila se s ní do širokého ušáku. Rozepnula si blůzku a Rosie začala dychtivě pít. Hermiona zavřela oči. Milovala takové chvíle. Absolutní klid, blízkost dítěte. Pocit míru. Z druhé postýlky začal pofňukávat i chlapec.
„Dave, počkej broučku,“ snažila se ho uklidnit, ale chlapečkův pláč začínal nabírat na síle.
Ve dveřích se objevil tiše její muž, chlapce vzal z postýlky a choval jej, dokud holčička nedopila. Pak jí ho beze slova podal a Rosie si vzal a vydal se s ní do koupelny.
„Přebalím ji potom,“ zavolala na něj polohlasem, on jí však neodpověděl.
Po několika minutách Rosie uložil zpět do postýlky a posadil se vedle ní. Něco jí téměř neslyšně povídal a Rosie mu broukáním odpovídala. Po chvíli zmlkla, ale on od dcerky vstal, teprve když Hermiona dokrmila i Davida.
„Přebalím i jej,“ nabídl se.
„Rosie už spí?“
Přikývl a vzal si od ní chlapce.
„Půjdu se ještě podívat za Joshuou.“
„Byl jsem tam.“
„Spí?“
Snad už její otázku neslyšel, když bez odpovědi zmizel za dveřmi koupelny. Podívala se na dcerku. Opravdu spala. Nechápala, jak ji tak rychle dokázal uspat, jí to obvykle trvalo déle a neobešlo se to bez houpacího kouzla nebo chování.
Joshuu našla v bývalé Siriusově ložnici, kterou na Grimmauldově náměstí sdílel s Jamesem, Albusem a nyní i Georgeovým Fredem. Chlapci ještě nespali, na podlaze měli rozloženou hru, kterou James dostal k narozeninám. Nikdy úplně nepochopila všechna její pravidla – ale věděla, že základním úkolem každého hráče bylo vyrobit co nejvíce zboží. K tomu jim sloužily kartičky s městy i venkovskou krajinou, figurky řemeslníků i zemědělců a nejrůznějších zvířat, které se pohybovaly po již postavené krajině a pokřikovaly na sebe. Všimla si, že se z jedné hory kouří.
„To je sopka, kluci?“ zeptala se.
„Ne. Tam žije drak, teto,“ odpověděl Albus. „Můj drak.“
„A k čemu je dobrý drak?“
„Bere z měst poklady. A ty jsou pak moje.“
„Jenže můj rytíř ho dostane, nemysli, Ale. Jen co vyrobím ten meč,“ prohlásil Fred.
„To by sis nejdřív musel vytáhnout kovárnu. A pak ještě její vylepšení,“ pokrčil rameny Albus. „A musíš si znovu postavit důl na železo, když jsem ti ten minulý zničil. A postavit cestu až k hoře. A nemáš most. Nezabiješ ho, nezabiješ a nevyhraješ,“ prozpěvoval si sebevědomě.
Fred otočil další kartičku, byla na ní pekárna. Chvíli se mračil, pak se podíval na Jamese: „Vyměníš pekárnu za kovárnu, Jamesi? Máš už dvě.“
„Jo,“ souhlasil James. „Staré knihy říkají: nenecháš draka žít,“ prohlásil krvelačně a vzal si od Freda obrázek pekárny.
„To se ještě uvidí, kdo vyhraje,“ řekl Albusovi a položil kovárnu do svého města uzavřeného hradbami. Ze svých figurek jednu vzal a postavil ji do kovárny. Obrázek se ihned změnil na maličkou třírozměrnou budovu bez střechy. Postavička se v ní chvíli rozhlížela, pak se poškrábala na hlavě a začala něco hledat.
„Stejně je ti na nic, na nic… to už nestihneš, nestihneš…“ prozpěvoval si Albus a zálibně si prohlížel draka, který právě vylezl z hory a rozletěl se k městu Joshuy.
Ten si ho nevšímal, jen vytáhl další kartičku. Byl na ní obrázek zoraného pole. Bezmyšlenkovitě ji postavil vedle obrázku, na němž stály kamenné zdi domku bez střechy. Uvnitř si Hermiona všimla malé postavičky, která okamžitě vstala, vzala do ruky motyku a vyšla na pole, které ihned začala okopávat. Pole se zazelenalo.
„Táta nás zítra vezme do zoo, teto,“ hlásil Albus. „A mám hlad. Není ještě něco k jídlu?“
„Vy půjdete do zoo?“ zeptala se nevěřícně a přemýšlela, zda to Albus myslí vážně. Nikdo z chlapců mu však neodporoval.
„Táta to slíbil,“ pokrčil Albus samozřejmě rameny.
„My půjdeme s tátou taky,“ hlásil Fred. „A strýček Bill s Louisem a Dominikem taky.“
„Já mám na zítřek jiný program, neboj mami,“ řekl Joshua a Hermiona se na něj pátravě zadívala. Joshua však nevypadal zklamaný ani naštvaný.
„Jé, mám tržiště,“ zvolal vesele Albus.
„A to znamená co?“ zeptala se Hermiona automaticky, aniž by ji to skutečně zajímalo. Nemohla pustit z hlavy zítřejší výlet do zoo. To je Ginny opravdu pustí?
„Všechno, co vyrábím, se mi zdvojnásobí. Až uzavřu město, teď se mi do žádnýho uzavřenýho nevejde,“ vysvětloval Albus. „Ještě lepší je univerzita, to jde všechen pokrok o dvě úrovně výš a nemusím si k tomu vytáhnout upgrade. A přineseš mi teda něco k jídlu? Prosím,“ dodal rychle a přiložil tržiště do rozestavěného města.
„Přinesu. Joshuo, Jamesi, dáte si taky?“
Chlapci přikývli. Joshua se zvedl: „Mám ti pomoct, mami?“
„Jen hraj, vypadá to hodně zajímavě,“ zavrtěla hlavou Hermiona a vydala se po schodech dolů.
Už na chodbě ucítila vůni teplého mléka s medem. V kuchyni uviděla Ginny, která právě chystala dva hrníčky.
„To připravuješ pro kluky? Albus mě vyslal pro proviant.“
„Mě poslala Lily,“ pokusila se o úsměv Ginny. Hermiona se na ni s obavami podívala. Na první pohled vypadala a chovala se normálně. O tom, co se stalo Lily, nechtěla mluvit. Jen se téměř nikdy nesmála. Hermiona ji chápala – ostatně do smíchu teď nebylo nikomu.
„Kluci chtějí také druhou večeři. Jaké sendviče má rád Albus?“
„Sýrové s rebarborovým čatní. A James slaninové s vajíčkem. Krátura je připravil, tady jsou,“ podala jí talíř přikrytý skleněným poklopem. „Jestli chceš, vezmu jim to. Vypadáš unaveně, Hermiono.“
„To ještě zvládnu. Nedala jsem Joshuovi dobrou noc,“ zavrtěla hlavou Hermiona a vzala si od ní talíř se sendviči. Byl studený od ochlazovacího kouzla. „Ginny,“ začala váhavě. „Albus říkal, že Harry… že zítra půjdou do zoo. Víš to?“
„Do zoo?“ zarazila se Ginny ve dveřích. „Ne, o tom nic nevím,“ řekla tiše a vydala se nahoru.

…

Vrátila se do ložnice ve druhém patře, kterou zde sdílela se Severusem. Byla prázdná. To ji překvapilo, protože dům na Grimmauldově náměstí nebyl tak velký, aby Severuse nepotkala. Pokud není třeba u Arthura. Nebo mohl zajít k Harrymu a říct mu, že s Lenkou poslouchaly ten jejich rozhovor o viteálech… Okamžitě se cítila zahanbeně, neměla to skutečně nechat dojít tak daleko. Mohla ji odvést. Neměla ji nechat použít to zhlasovací kouzlo. Lence samozřejmě mohli důvěřovat, jenže ona byla natolik zvláštní, natolik z jiného světa… Mohl být problém, že to ví? Chtěla si odpovědět, že ne, ale ve skutečnosti tu jistotu neměla. Možná už Severus v domě vůbec není, bodlo jí někde, kde by podle jejích chabých znalostí anatomie mělo být srdce. Ale to by neudělal. Neodešel by bez rozloučení. Podívala se pootevřenými dveřmi do malého pokojíku, ve kterém spaly děti. Úlevou zavřela na okamžik oči. Seděl tam v křesle, v tmě viděla jen obrysy jeho postavy. Nespal, na to seděl příliš vzpřímeně.
„Severusi?“ zavolala jej polohlasem.
Neodpověděl jí, jen spojil špičky prstů a opřel si o ně čelo. Černé vlasy mu zakryly obličej. Očividně přemýšlel a nechtěl být rušen.
Hermiona vešla do koupelny dveřmi z ložnice a připravila se ke spánku. Z koupelny vyšla druhými dveřmi do dětského pokoje. Zastavila se před manželem. On na její přítomnost nijak nereagoval. Podívala se na obě děti, ty již klidně oddechovaly.
„Severusi,“ řekla znovu. Bylo jí jasné, že se zlobí. A ona se zlobila na něj, vadilo jí, že se tak k ní chová, připadalo jí to nespravedlivé. A zlobila se na sebe, že tu stojí, jako by se doprošovala, že jí vadí, že je odtažitý, že nedokáže si jen tak jít lehnout a tvářit se, že se jí to nedotýká.
„Děkuji za pomoc s dětmi,“ řekla do ticha.
Konečně zvedl hlavu. „Přijdu za tebou. Teď mě ještě chvíli nech.“
Chvíli ještě nad ním stála, pak se otočila a šla si lehnout. Jenže spát nemohla, přestože se o to snad i snažila. Zlobila se. Na sebe, protože skutečně neměla poslouchat za dveřmi. Bylo to dětinské. Neměla připustit, aby Lenka bez porady s ostatními něco zjistila. Bylo to nefér, zejména vůči Harrymu. Bylo to neopatrné. Neopatrné to samozřejmě bylo zejména od Harryho, ale on byl doma, v místě, kde měl právo se cítit bezpečně. A zlobila se také na svého muže, protože neměl právo chovat se k ní jako profesor ke studentce a probouzet v ní pocity provinilého dítěte. Bylo jí to líto, a bylo jí líto sebe sama, protože ho chtěla mít vedle sebe, potřebovala v nejistotě, ve které se ocitl okolní svět, cítit jistotu, kterou jí dával. A toužila po něm, protože o prázdninách spolu skutečně příliš času netrávili.
Když se už po kdovíkolikáté překulila na druhý bok, uslyšela jeho tiché kroky mířící do koupelny. Netrvalo dlouho a lehl si vedle ní. Hůlkou zhasl světlo v koupelně. Mlčel. Neřekl nic. Určitě si myslel, že spí. Čekal, až usne, aby s ní nemusel mluvit?
Ležel klidně. Pravidelně a téměř neslyšně oddychoval. Ležel vedle ní, a bylo to, jako by byl ve vedlejším pokoji. V jiném bytě. V jiném světě. Plynula minuta za minutou a Severusův dech byl pravidelný. Přesto si však byla jistá, že také nespí. Nedokázala by přesně říct proč, snad, že byl příliš nehybný, jeho dech až příliš tichý a pravidelný, příliš neměnně pravidelný.
„Já nespím, Severusi,“ řekla černému stropu nad sebou.
Dech jejího manžela se prohloubil do vzdychnutí. Odpověděl však až po dlouhé chvíli: „Proč?“
„Ty se na mě zlobíš,“ konstatovala spíše, než-li by se ptala.
Neodpověděl hned. On málokdy odpovídal hned, většinou o odpovědi přemýšlel. „To je složitější,“ řekl konečně.
„Já vím, že jsem tam neměla poslouchat. Je mi to líto, Severusi,“ dokázala přiznat svou chybu nahlas.
„Neměla,“ souhlasil.
„Ale ty ses ke mně nemusel chovat jak ke studentce. Jako k dítěti.“
Severus se posadil a rozsvítil malou lampičku. Podíval se na ni a řekl s nádechem výsměchu: „Skutečně? Nechovala jsi se snad dětinsky?“
„Ale já jsem tvoje žena!“ oponovala pobouřeně a posadila se do tureckého sedu naproti němu.
„Jistě,“ přikývl. „To znamená, že tě musím chránit. Starat se o tebe. Zejména, když to nedokážeš sama.“
Hermiona sevřela pěsti. Teď už se skutečně zlobila. Tohle jí říkat neměl. „Nejsem dítě,“ procedila. „Jsem dospělá žena. Matka třináctiletého syna. Byla jsem tajemnice Starostolce. Žila jsem dost dlouho sama a uživila jsem se.“
„Zapomněla jsi říct, že jsi bojovala s Pánem zla,“ odpověděl klidně. „Jistěže to je všechno pravda. Tak se podle toho chovej.“
„Nebereš mě jako partnerku,“ vyčetla mu.
„Beru tě přesně takovou, jaká jsi.“
„A jaká jsem?“ podívala se na něj zpod přivřených víček.
„Chytrá. Umíš uvažovat nejen logicky, ale i strategicky. Neuvěřitelně sečtělá, navíc, co si přečteš, to si pamatuješ a umíš to dávat do souvislostí. Statečná. Obětavá. Dobrá. Důvěřivá. Ženská. Něžná. Dravá. Nádherná. A neuvěřitelně přitažlivá.“ Poslední slova již šeptal a Hermiona pod jeho podmanivým hlasem téměř začala příst jako kočka. Dotkl se rukou jejích vlasů, pak ji ale pustil dolů a vzdychnul si. „Ty jsi si ale chtěla promluvit, že,“ vrátil ji zpět.
Hermiona si v tu chvíli nebyla jistá, zda to v tuto chvíli ještě opravdu chce, ale přikývla. A racionálně to chtěla, samozřejmě, že chtěla, protože mezi nimi bylo příliš nevyřčeného. Přestože po něm toužila, ta touha ji téměř až bolela. On to věděl, byla pro něj čitelná jako kniha. Určitě slyšel i její bušící srdce. Jenže jsou věci, kterým je možné se poddat, a jsou věci, kterým je nutné se vzepřít. Má se nyní poddat? Toužila po tom, bylo by to pohodlné, bylo by to příjemné a snad i přirozené. A přesto si nebyla jista, zda smí a zda vůbec chce.
„Nebylo to správné, to už jsem říkala, Severusi,“ začala potichu. „Jenže to nebylo správné ani od Harryho.“
„Jistě. Už jsem s ním o tom mluvil. Rozhodně neměl o takových věcech mluvit bez zabezpečení. Ale nemyslíš si, doufám, že tě to omlouvá?“
„Už jsem se omluvila dvakrát. Nebudu se omlouvat znovu,“ zavrtěla unaveně hlavou. „A nebylo to správné ani od tebe. Nejsem dítě, byla bych ráda, kdybys to vzal na vědomí. Ale chtěla jsem mluvit hlavně o něčem jiném,“ dodala rychle, když viděla, jak se Severus nesouhlasně nadechuje. „Možná bychom si měli opravdu promluvit i s ostatními, jak se Grindelwald vrátil.“
„A ty to snad víš?“ nadzvednul obočí.
„Vím, že Vol-“
„Jistě,“ ušklíbl se. „Pán zla měl viteály, takže si myslíš, že Grindelwald je má také.“
„Ty snad ne?“
„Považuji to za pravděpodobné. Nikoli však za jisté. My to nevíme, Hermiono. Navíc nevíme vůbec nic o tom, co by jimi mohlo být, kde jsou… Uvědomuješ si, že ty viteály – nebo pravděpodobněji jen viteál –  si musel udělat nejméně před šedesáti lety? Může být kdekoli. Neznáme ho, nevíme, jak uvažuje. Dokud o tom nevíme víc, je zcela zbytečné to říkat dalším lidem. Já naprosto chápu, proč nechtěl Brumbál – a později ani vy tři – aby se o této černé magii vědělo.“
„Proč si myslíš, že má jen jeden viteál? A-“ zarazila se, „Severusi, jak víš ty o viteálech?“ Harry jim tehdy řekl, že Brumbál o nich Severusovi neřekl. Byla si téměř jistá, že to nebyl ani Harry, o Ronovi nemluvě. Nemohl to zjistit díky jejich spojení? Všimla by si toho?“
„O existenci viteálů jsem věděl, Hermiono. Pro někoho, kdo studoval černou magii skutečně do hloubky, to nemůže být tajemství.“
„To je ale o důvod víc, jim o tom říct. Když to pro Smrtijedy není tajemství a nevědí o tom jen dobří kouzelníci -“
„Kromě vás tří, samozřejmě,“ přerušil ji Snape s nádechem ironie. „Pak by to skutečně nemělo smysl. Ale není tomu tak, Hermiono. Jsem přesvědčen, že většina nás Smrtijedů,“ zkřivil ústa, „to neví. A pokud jde o vás světlé – nemysli si, že ta hranice je pevně daná. Většina lidí není ani úplně dobrá, ani temná. Jen málokdo odolá pokušení, pokud se mu nabízí. A stejně tak nás nebylo mnoho, kdo tuto nejčernější magii aktivně vyhledával,“ dodal tiše.
„Nemyslela jsem to tak, Severusi,“ sklonila hlavu Hermiona.
Snape přikývl. „Vím, kým jsem. Nemá smysl předstírat cokoli jiného. Ale k tvé první otázce: Když čaroděj vytvoří viteál, nezůstane to bez následků.“
„Poškodí svou duši,“ řekla potichu.
„Vzdá se části svého lidství. Ty jsi Pána zla viděla dost zblízka.“
Hermiona přikývla. Viděla ho. Tu noc. Byl nelidský. A jak by mohl nebýt nelidský, když stvořil sedm viteálů? Sedmkrát roztrhl svou duši. „Gellert Grindelwald je stále člověkem.“
„Nezašel tak daleko jako Pán zla. To však nic nemění na tom, že najít ten jeden viteál může být obtížnější než sedm Pána zla.“
„Protože nepřítele neznáme.“
Snape přikývl.
„Judita ho zná.“
„Může to pomoci. Ale ani ona neví vůbec nic o muži, jímž byl před svým návratem.“
„Brumbál. Brumbál ho znal.“
„Znal ho před tím, než se stal tím, čím byl. Bude to obtížné, Hermiono.“
„Ale ne nemožné.“
Snape přikývl, pak se zamyšleně zahleděl stranou. Po několika okamžicích se otočil zpět k Hermioně. „Dneska jsem přemýšlel o jiné věci. Možná teď není ta správná chvíle, ale… nemá smysl to odkládat. Tví rodiče se chtějí příští týden vrátit domů. A vědí o tom, že Joshua je Prince.“
„Vždyť není Prince!“ odporovala Hermiona. „Je naprosto nepravděpodobné, aby to někomu došlo!“ Její muž jen zvednul obočí, mlčel však. „A i kdyby…“ dodala tišeji, „oni to nikomu neřeknou, Severusi.“
„Neřeknou. Nebudou si to pamatovat.“
„Ne! Už jednou jsem ti říkala, že… víš, že jsem jim slíbila, že to neudělám.“ Zlobila se sama na sebe, že její hlas zní prosebně. Úzkostně. Nervózně si kousala spodní ret. Je dospělá žena. Nesmí přijímat roli závislého dítěte, které poslouchá a které se doprošuje.
„Já jsem nic neslíbil. Nemůžou takto odjet.“
„Nemůžou věčně zůstat v Doupěti!“
„To po nich ani nechci.“
Jistě. To dokázala pochopit. Vyhýbá se Doupěti proto, že tam jsou? „Nedělej to, Severusi. Prosím. Slíbil jsi, že mi nikdy nebudeš nic přikazovat,“ zkusila poslední argument.
„Nic ti nepřikazuji, Hermiono,“ řekl velmi pomalu. „Co udělám já, je jen moje odpovědnost.“
„Jde o moje rodiče!“
„Jde o mnohem více než tvé rodiče,“ díval se na ni bez pohnutí. „Je mi líto, Hermiono. Ale rozhodl jsem.“

…

„Harry?“ Ginny otevřela dveře malého obývacího pokoje vedle jejich společné ložnice. „Můžu dál?“
„Proč se ptáš? Samozřejmě,“ podíval se na svou ženu nechápavě Harry. „Děti už spí?“
Ginny přikývla. „Je už půl dvanácté. Spí už docela dlouho.“ Zůstala stát a dívala se na své bratry.
„Rone, Georgi, vstáváme,“ pochopil její výraz Bill.
„Proč?“ nechápal Ron.
„Dobrou noc, kluci,“ vstal Harry.
„Ginny, děje se něco?“ otočil se ke své ženě, když osaměli.
„Nezeptal jsi se na tu zoo. Jednoduše jsi to klukům slíbil.“
„Ale… Ginny, tam půjdou i George a Bill… a tvůj otec… přece… Situace se zklidňuje,“ dodal tiše.
„Zklidňuje? Je to právě týden, co vypustili ten plyn v divadle! Týden bez útoku! Situace je očividně naprosto klidná!“ Ginnin hlas řezal jako nůž.
„Začínáme to mít skutečně pod kontrolou, Ginny,“ bránil se Harry. „Ten sarin v divadle byl prvním útokem po deseti dnech. Slíbil jsem jim to už začátkem prázdnin, pak ale… tehdy to samozřejmě nebylo rozumné.“
„A teď je? Chceš riskovat životy kvůli zábavě?“
„Jsou celé léto v Doupěti. Nikam nechodili. V září odjedou do Bradavic. Nemůžou prožít celé dětství uzavření v Doupěti nebo ve škole.“ Harry vstal a došel k Ginny. Téměř až k ní, zůstal stát kousek od ní, jako by ten poslední krok nedokázal překonat.
„Lily chceš vzít taky?“ Ginny si založila ruce na prsou a vyčkávavě si Harryho měřila.
„Ještě jsem jí to neslíbil… ale… víš, jak ji bude mrzet, když zůstane tady?“ Překonal konečně poslední krok a chytil ji kolem ramen. „Ginny… tohle může trvat dlouho. Musíme žít normálně.“
„Nezeptal ses mě,“ ustoupila dozadu a podívala se stranou.
„Navrhl to George. Bill souhlasil. A já také. Půjde s námi i Ron. A tvůj otec. Dokonce i Fleur s Léonem a Angelina. Bude nás dost. Zvládneme to.“
Ginny neodpovídala, jen mlčky vrtěla hlavou. Harry k ní přistoupil, vzal ji za ruku a rezolutně dovedl k oknu.
„Podívej. Tam venku je svět, Ginny. Vidíš ty lidi, jak vystupují z taxíku? Byli v divadle nebo jen tak v baru, co já vím… ale žijí, chápeš?“
„Já žiju,“ řekla tiše.
„Ne. Od té doby co… ne, Ginny, ty nežiješ. Pojď tam zítra s námi. Chceme pak zajít i na Příčnou…“
„Ne!“ vykřikla a vytrhla se mu. „Lily nepůjde.“
„I Lily musí začít žít normálně. Burton žije normálně. My si děláme ze života vězení.“
„To je něco jiného,“ vrtěla hlavou. „Nic jsi mi neřekl. Nezeptal ses mě.“
„Protože bys nesouhlasila.“
„A jak sis to představoval?“ ustoupila od něho několik kroků, složila ruce opět na prsou a nepřátelsky si ho měřila. „Že ráno zmizíš i s dětmi a já si toho nevšimnu?“
Harry neodpovídal. Mezi nimi se rozhostilo napjaté mlčení.
„Musí přece zajít na Příčnou, Ginny,“ zkusil to znovu. „James potřebuje věci do školy… Musíme jim dovolit mít tak normální dětství, jak jen to půjde. Já chápu, že se bojíš. Vzpomeň si ale, jaké to bylo tehdy… Také jsme žili. Musíme žít. Jinak to nejde.“ Ginny stále neodpovídala. „Bude nás dost,“ pokračoval Harry vemlouvavě a opět se přiblížil až ke své ženě. „A budeme připravení. Můžu povolat i několik bystrozorů…“
„A Severus?“
„Myslíš, že se bez něj neobejdeme?“ zamračil se Harry.
„Severus pustí Joshuu do zoo?“ ponechala Ginny otázku bez odpovědi.
„Joshua sám řekl, že mají na zítra jiný program. Snapea jsem se proto neptal.“
„Bez něho děti nepustím,“ prohlásila rezolutně.
Harryho pohled ztvrdl. Ustoupil od Ginny a bez hnutí si ji měřil. „Jsem jejich otec. A slíbil jsem jim to.“
„Ne,“ Ginny sevřela rty do tenké čárky.
„Ty mi nedůvěřuješ? Myslíš, že sice můžu být schopný ochránit celou Británii, ale moje vlastní děti mi svěřit nemůžeš? Jak mám přesvědčit ostatní, když vlastní žena si o mně myslí tohle?“ Harry sevřel pěsti a začal zvyšovat hlas. Pak se trochu uklidnil a pokusil se znovu dotknout své ženy. Ginny uhnula. „Musím tam jít, Ginny,“ pokusil se znovu o smířlivý tón. „Je to důležité. Bill tam pozval i tisk.“
„Ty to neděláš kvůli dětem,“ měřila si ho Ginny zúženýma očima. „Ale kvůli těm volbám.“
„Myslíš, že toužím po křesle ministra? Myslíš, že to dělám kvůli sobě?“ začal Harry opět zvyšovat hlas. „Mám své povinnosti, Ginny!“
„Ach, jak jsem mohla zapomenout!“ ušklíbla se Ginny. „Vzala jsem si zachránce světa! A co tvoje děti? Jsi ochotný pro svět riskovat i jejich životy?!“
Harry se k ní otočil zády a došel beze slova ke krbu. Přestože bylo teplo, vytáhl hůlku a zapálil připravená buková polena. Několik minut pozoroval rozrůstající se plameny. Pak vstal a otočil se ke své ženě: „Myslel jsem, že tohle chápeš,“ řekl se sevřenými rty, dokázal však nekřičet, přestože bylo zřejmé, že klidný zdaleka není. „Nehodlám riskovat jejich životy. Bude nás tam dost. Dokážeme je v případě potřeby přemístit. Jsem plně kvalifikovaný bystrozor, Ginevro, jsem plně způsobilý ochránit svou rodinu. A nedělám to kvůli těm volbám, to Billyho napadlo až potom, co jsme se rozhodli. Chci žít tak normálně, jak jen to půjde. Vezmu je tam. Už jsem se rozhodl.“
Ginny se na něj chvíli nevěřícně dívala, pak se prudce otočila a vyběhla do čtvrtého patra do ložnice, kde spala Lily s Roxanne. Sesunula se na koberec před postel své spící dcery a rozplakala se. Seděla tam dlouho, seděla tam, i když jí už došly slzy lítosti a vzteku. Seděla a čekala, až Harry přijde.

Ale on nepřišel.

Další kapitola

469 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí