Paralela snů: 49. – Vyšetřovatelka

Před večeří bylo ve Vstupní síni nezvykle plno. Dav se shromáždil pod novou vývěskou a emoce, které z lidí sálaly, Lyn děsily dlouho předtím, než se konečně dostala dost blízko, aby si to mohla taky přečíst.

Málem ztratila chuť k jídlu.

Dolores Umbridgeová se povýšila do role zvané Vrchní vyšetřovatelka. Lyn si to představovala jako záminku a výmluvu k čmuchání v soukromí všech na škole. Co přesně se snažila vyšetřit, neměla tušení, ale jistě to zahrnovalo i důvěrné informace ohledně otcova pobytu na Voldyho hradě.

Velkou síní to šumělo po celou dobu oběda. Lyn zachytávala velké množství obav, ale i značnou dávku zvědavosti. Doloresin vliv na hradě se rozšiřoval jako lesní požár. Co přijde příště?

.

To, čeho se obávala, si ji bohužel našlo dřív, než se stačila vzpamatovat z těch novinek. Jen se stihla navečeřet a už měla profesorku za zády.

„Slečno Downeyová!“ vypískla Dolores nadšeně, ale z jejího radostného tónu čouhala samolibost jako malá rudá vlajka. „Věřím, že už si na mě najdete chvilku času.“

Lyn vydávila milý úsměv. Bylo jí jasné, že tentokrát se z toho nevykroutí. Pokrčila rameny na znamení rezignace a následovala samolibě se tvářící ženu do jejího kabinetu.

Jakmile vstoupila, oči se jí v sebeobraně zavřely. Vnitřek kabinetu vlastně ještě nikdy neviděla, neboť Snape i za svého času učitele obrany úřadoval ve svém sklepení, ale takhle určitě nemohl vypadat pořád. Všude byla růžová. Lyn neměla nic proti té barvě samotné, naopak, ale tohle byl sprostý výsměch veškerému vkusu. Dečky, volánky, i ta zpropadená rozkošná koťata to dělala ještě daleko horší, než to muselo být.

„Děje se něco, drahoušku?“ zašvitořila Umbridgeová, když si všimla Lynina výrazu.

Lyn měla chuť jí vmést do obličeje své závěry o jejím duševním zdraví, ale ovládla se. Poručila ústům, aby se poskládala do zdvořilého úsměvu.

„Roztomilý koťátka,“ pochválila jen s kapkou pohrdání v hlase. Dolores buď její tón nerozkódovala, nebo se rozhodla si ho nevšímat, a rozzářila se.

„Jsem velká sběratelka,“ napřímila se pyšně.

Jestli se mě pokusí v tomhle růžovým očistci držet dýl jak pět minut, asi vrhnu duhovou šavli, pomyslela si Lyn, zatímco manévrovala mezi růžovými křesílky k jejímu stolu. Nebyl dobrý nápad vstupovat do této místnosti hned po jídle.

„Takže,“ nadhodila Umbridgeová, jakmile se usadily naproti sobě. Na tváři jí hrál dychtivý výraz. „Doslechla jsem se, že lord Downey se vrátil domů.“

Asi očekávala, že na Lyn tím výrokem udělá větší dojem, neboť udělala krátkou pauzu na to, aby mohla pozorovat její reakci. V Lynině obličeji se ale nepohnul ani sval, a tak byla nucena pokračovat v monologu.

„Zvěsti okolo jeho zmizení i návratu jsou vskutku vzrušující. Všichni – a tím myslím celé ministerstvo – se snaží dopátrat toho, kde vlastně byl a co tam dělal. Byl-li komplicem, nebo obětí Siria Blacka.“

Sirius Black. Lyn by opravdu zajímalo, jak dlouho ještě budou schopni se držet toho sebeklamu. Bude to Popletal dál hystericky házet na Siria, dokud jej sám Voldemort nevyšle do věčných lovišť?

„Můj otec je značně soukromej muž, paní profesorko,“ řekla klidně Lyn. „Jestli se o něm chcete dozvědět víc, budete se muset zeptat jeho. Nevidím do toho, co dělá ve svým volným čase, a už vůbec nemám ponětí, co dělá a nedělá s jakoukoli významnou figurou magickýho společenství.“

Úsměv na rtech Umbridgeové mírně ztvrdl. Koťátka na zdech přestala povrnívat.

„Nechte mě hádat – následujete jeho instrukce,“ řekla poněkud chladně. „Jste už dospělá žena, slečno Downeyová. Za jakékoli své kriminální chování odpovídáte jen vy sama. A jestli odhalíme, že se váš otec podílel na Blackově teroru, ani jeho zlato vám nebude schopno pomoct z maléru.“

To přimělo Lyn se zeširoka usmát.

„Nemůžete odhalit zločin někde, kde se nestal, paní profesorko. Můj otec je váženej gentleman a respektovanej člen společnosti. Zajímalo by mě, proč zrovna jeho činy sledujete tak pozorně. Nevšimla jsem si, že byste zpovídala Draca Malfoye, co jeho taťulda dělal po těch nocích, kdy mizeli lidi. Je možný, že můj otec neleze panu ministrovi do zadku tak důkladně jako Lucius?“

Dobrá, to možná nebyla ta nejlepší cesta, po které se mohla vydat, ale neuměla si pomoct. Smrtijedi se za bílého dne procházeli ulicemi s hrdými výrazy, zatímco její nevinný otec byl štván jako zvěř.

Dolores přimhouřila oči.

„Downeyovi jsou s Malfoyovými spřízněni poměrně úzce,“ řekla zamyšleně. „Je možné, že máte nějaké informace, které nám unikly? Víte o nějakých nekalých činnostech Lucia Malfoye?“

Páni. Lyn spadla čelist; to nečekala. Je možné, že by i známý ulízaný rektální alpinista neměl tak neotřesitelné postavení, jak si myslel?

„Vím o pár, ale bohužel nemám žádný důkazy,“ pokrčila rameny. Kromě toho souvisejí s člověkem, jehož návrat celé ministerstvo tak horečnatě popírá.

„Slečno Downeyová,“ nadechla se Umbridgeová, „dovolím si hádat, že navzdory svému pobytu v psychiatrické léčebně nejste blázen. Nevěříte přece ani slovu, které v posledních měsících vyšlo z úst tomu Potterovic chlapci a řediteli Brumbálovi. Nebo ano?“

V jejím tónu bylo varování, ale Lyn už udržovala tolik tajemství, že ani nezamrkala, když hbitě odpovídala:

„Proč bych měla věřit takovejm nesmyslům?“

„V tom případě si neumím představit, že by existovalo cokoli, čeho byste se mohla obávat. Sirius Black je masový vrah. Jeho dopadení by mělo být i vaší nejvyšší prioritou – bude-li ve vazbě, budete v bezpečí i vy a vaše rodina. Vraždícímu šílenci přece nemůžete důvěřovat v tom, že vám nijak neublíží jen proto, že s ním vaše rodina spolupracuje.“

„Já mu důvěřovat nemusím, paní profesorko. Moje rodina by se nikdy nesnížila ke spolupráci s takovým póvlem,“ přinutila se Lyn zavrčet. Snažila se vypadat rozčilená kvůli tomu, že by je někdo vůbec mohl podezírat z něčeho tak nedůstojného, ale ve skutečnosti měla chuť Dolores vyškrábat oči za to, jak mluvila o Siriovi.

Umbridgeová se usmála. Zřejmě si konečně potvrdila alespoň část svých domněnek. Koťata se znovu rozvrněla.

„Á-ha,“ protáhla spokojeně. „Tím pádem jediné vysvětlení náhlého krátkodobého zmizení lorda Downeyho je to, že se vás Black pokusil vydírat. Dozvěděl se o vašem neobvyklém talentu a došel k závěru, že byste se mu i s rodinou hodili jako posily. Je to tak?“

Lyn o tom musela chvíli přemýšlet. Otec se rezolutně držel přesvědčení, že Lyn nemusí Umbridgeové říkat vůbec nic. Ten plán tak úplně nevyšel a nyní se dostala do situace, kdy by jí malá lež mohla nakonec i prospět. Lyn však nebyla žádný velký politický myslitel ani šachový stratég, aby předpověděla všechny tahy na daném hracím poli.

Mohla by říct skoro celou pravdu. Jí by rozhodně odlehlo, ale… Byl to dobrý nápad? Siriovi víc ublížit nemohla, ale co Dolores udělá, pokud bude přesvědčená o tom, že se Lyn spolu s rodinou stala obětí? Jistě by se pátrala po detailech, které by ministerstvu pomohly dopadnout „Siria“ a jeho imaginární bandu zloduchů – ty však Lyn neměla.

„Paní profesorko,“ nadechla se zhluboka, „kladete mi tu na srdce, abych se zachovala jako správnej občan a nahlásila jakejkoli zločin, o kterým vím. Zkuste se na to podívat z mýho úhlu: ministerstvo dopustilo, aby odsouzenej a uvězněnej zločinec pláchnul z nejlíp střeženýho vězení v zemi a už přes dva a půl roku ho není schopný dopadnout. Cokoli se mohlo, nebo nemohlo stát mojí rodině jeho přičiněním, o to se – hypoteticky – dokážeme líp postarat sami. Nemám zájem vkládat bezpečí svejch blízkejch do tak nekompetentních rukou.“

Doloresiny oči málem vypadly z důlků, Lyn však ještě neskončila.

„Až bude Sirius Black v bezpečí pod zámkem – někde, odkud se mu už nepodaří zdrhnout – jsem si jistá, že i můj otec bude víc než ochotnej proti němu svědčit a svěřit vám všechny detaily.“

Doloresin dotčený výraz a uvadající nadšení v jejím nitru Lyn napovědělo, že vsadila na dobrou kartu. To bylo dobře. Ze vší té růžové ji začínala bolet hlava.

„S tím se zřejmě nedokážu přít, slečno Downeyová,“ hlesla vyšetřovatelka po chvíli úvah. „Korneli- tedy pan ministr bude velmi zklamán vaším nedostatkem důvěry, ale jistě ocení váš závazek do budoucna. Promluvím s ním ohledně možností, které bychom vám byli schopni nabídnout výměnou za informace. Budu doufat, že ochrana, kterou dokážeme poskytnout, vám stačí k pocitu bezpečí. Věřte mi, Sirius Black není nedotknutelný – a pokud opravdu chcete, aby byl dopaden, je na vás, abyste nám s tím pomohli.“

„Nepochybuju o tom, že se pokusíte nám zajistit ochranu,“ ušklíbla se Lyn. „Na druhou stranu si neumím představit, že byste plejtvali svejma nejlepšíma prostředkama jen za tu naději, že s naší pomocí dokážete dotáhnout tuhle záležitost do konce. Nicméně dám vědět otci, o čem jsme dneska mluvily. Jestli si rozmyslí svoje rozhodnutí, jsem si jistá, že se vám ozve sám. Do tý doby si už nemáme co říct. Ve vší úctě,“ dodala sladce a zvedla se k odchodu. „Teď mě omluvte, ale chci stihnout ještě nějaký úkoly, než budu muset spěchat na doučování.“

Umbridgeová ji nezastavila; neřekla nic. Seděla u svého stolu jako splihlý muffin a nenaloženě zírala do protější stěny. Lyn se rychle propletla lesem křesílek a nedočkavě vyklouzla ze dveří.

Na chodbě dlouze vydechla. Ten výslech v kombinaci s vizuálním útokem na její estetický cit z ní vymačkal nesmírné množství energie. Bude muset otci přetlumočit, jak vyřešila tohle dilema, a nebyla přesvědčená o tom, že se mu to bude líbit. Už to ale nemohla vzít zpátky, a tak nezbylo než doufat, že Dolores dá alespoň na chvíli pokoj.

.

„Ta příšerná ženská,“ vydechla hned na prahu kabinetu lektvarů, jakmile její předlouhý studijní den skončil. Po Snapeovi hodila jen rychlým „ahoj“ a plácla sebou do židle před jeho stolem. „Myslí si, že má z boží vůle právo k mejm rodinnejm záležitostem jen proto, že se vedrápala na novou důležiťáckou pozici, kterou si ministr vycucal z prstu, protože je to paranoidní starej kozel? Nasrat!“

„Beze všeho, pojď dovnitř, posaď se, povyprávěj mi, co tě trápí,“ ušklíbl se Snape zpoza svého stolu. V ruce držel brk a zjevně byl v procesu známkování domácích úkolů.

Lyn po něm hodila varovný pohled. „Zrovna od tebe bych čekala jinou reakci, jmenovitě zapojení se do vodopádu nadávek.“

„Jsem teď myslí někde trochu jinde,“ povzdechl si a přeletěl očima nejsvrchnější pergamen. „Popravdě jsem teď na chvilku na Umbridgeovou nemyslel a byla to příjemná změna.“

„Promiň,“ hlesla Lyn. „Mluvily jsme po obědě, ale od tý doby vržu zubama.“

„Ta ženština mívá ten efekt,“ zabručel. Odložil brk a konečně na ni vrhl upřímný úsměv. „Přišla ses rozptýlit?“

Lyn se koutky úst samovolně roztáhly a tiše se zasmála.

„Tak nějak. Chtěla jsem tě vidět. Nebyl jsi na jídle.“

„Říkal jsem si, že když jsme se dnes oba neukázali na obědě, některé přemrštěně všímavé mozky by mohly pojmout podezření, pokud budeme ve Velké síni na večeři,“ pokrčil rameny. „To je zase moje paranoia,“ dodal v reakci na její pozdvižené obočí. „Už jsi to pocítila minulý týden na hodině. Vím, že jsem se tě dotkl. Nemůžu říct, že by jediné slovo nebyla pravda, ale kdybychom byli v jiné situaci, prostě bych mlčel a promluvil si s tebou v soukromí po hodině. Chtěl jsem ukonejšit jakákoli podezření, jež by Pán zla mohl mít, skrze Potterovo podvědomí a Dracovo svědectví. Vyvolat dojem, že k tobě cítím novou vlnu opovržení kvůli ponížení, které jsi mu naservírovala, i Cruciatu, jímž mi oplatil selhání.“

Lyn zavřela oči a klesla na židli ještě níž.

„Došlo mi, že to byla nějaká taktika,“ vydechla ztěžka. „Jen jsem si nepředstavovala, že tahle tvoje hra je až takhle drsná a že ji vlastně teď budeme muset hrát oba.“ Promnula si kořen nosu. „Nevím, jestli jsem na to dost chytrá a mazaná. Je to jen můj pocit, nebo půlka Zmijozelů ani nemůže za to, že se v nich tak hojně pěstuje přetvářka?“

Severova víčka se zachvěla a vnitřní zrak přesunul kamsi do neznáma. Sklonil hlavu.

„To nebude jen pocit,“ zamumlal. „Občas přemýšlím nad tím, jak jiný můj život mohl být, kdybych byl zařazen do jiné koleje. Možná by si ti grázlíci vybrali za terč někoho jiného. Možná bychom nebyli nuceni si vybrat mezi loajalitou ke koleji a naším přátelstvím…“

Poslední větu sotva zašeptal, ale Lyn to nepotřebovala přeslabikovat, aby pochopila, o čem mluvil. U srdce ji bodlo, ale udržela výraz netečný a povrchové myšlenky neutrální. Věděla, že tuhle soutěž nevyhraje, stejně se však nedovedla ovládnout a kdesi uvnitř doufala.

„Neměls‘ to lehký,“ zabručela. „Nechci si ani představovat, jak bych dopadla, kdyby mi zdejší realita nevytvořila teplý místečko. Teď jsem excentrická,“ ušklíbla se. „Bez tátovejch peněz bych byla jen divná nula, cvok, kterej nikam nepatří. Nemám zájem si to zopakovat.“

Snape na ni vrhl pohled, v němž byly soucit i zvědavost.

„Nikdy jsi mi nepovyprávěla o životě tam… doma,“ nadhodil měkce.

„Není co,“ pokrčila rameny lhostejně. „Byla jsem naprosto bezvýznamná. Kromě rodičů se mi prakticky po ničem nestejská. Možná tak po internetu,“ frkla pobaveně.

„Co je internet?“ zamrkal nechápavě.

„To nic,“ mávla rukou. „Sem to beztak už za chvilku dorazí, i když potrvá ještě dobu, než se to rozšíří. Neboj, až si budeš chtít koupit svůj první počítač, ukážu si, jak se s ním pracuje,“ zasmála se.

„Vydrž minutu,“ pozvedl ukazováček. „Ty nejsi jen z jiné dimenze, ale i z jiného času? Z budoucnosti?“

„Osmnáct let,“ přikývla Lyn. „Jeden by řek, že to není moc, ale za tu dobu se ve světě změnilo fakt spousta. Aspoň v tom mudlovským. V Bradavicích si dětičky dál budou muset všechno zapisovat ručně, takže je fajn, že k tomu máte aspoň tu magii. Ale řeknu ti, jestli si čarodějové nedaj pozor, mudlové je za chvilku dohoní – technologie je svým způsobem druh magie. Nakonec možná i přijdou na to, že nejsou ve světě sami, a bude průser.“

„Hmm,“ protáhl Snape a zamyšleně se zabořil do zádové opěrky.

„Možná to taky bude úplně jinak,“ pospíšila si Lyn. „Nejsem jasnovidec. Ale jsem ráda, že brácha je vědec. Evidentně ne všichni kouzelníci usnuli na vavřínech. Některý makaj na tom, aby si ten náskok před zbytkem populace udrželi. Je možný, že kouzelnickej svět zažije stejně strmej pokrok jako ten mudlovskej a všechno bude v suchu.“

Severus se pousmál a vypustil dlouhý povzdech.

„Přežili jsme už tak dlouho, trocha technologie nás nezastaví,“ řekl povzbudivě. „Vždycky tu budou staromódní lidé, kteří se drží starého, jako by na tom závisel jejich život, stejně jako průkopníci. Svého času jsem přepisoval učebnice lektvarů,“ uchechtl se.

„Fakt?“ ožila Lyn. „Jseš fakt dobrej. Možná tě ředitel nechává u tohohle předmětu proto, že na něj máš prostě talent. Chce, abys předal svý znalosti dál.“

„To samé by se dalo říct o obraně,“ přimhouřil oči Snape, ale jeho podrážděnost očividně nebyla směřována k ní. „Ale prý bych byl moc na očích a lidé by se mohli začít vyptávat – kde jsem byl za minulé války a tak. Chce si mě nechat hezky blízko, pod dozorem, to je jediné, o co mu doopravdy jde, Elinor.“

„Fajn, ty to musíš vědět líp,“ trhla rameny. „Jen jsem tě chtěla povzbudit.“

„Já vím,“ hlesl a rty se mu zkroutily do úsměvu. „Jsem vděčný za ten pokus. Letos jsem dostal příležitost ukázat, co ve mně je, a nic špatného se nestalo. Možná příště, až Albus bude mít na vybranou, mi to místo dá bez cavyků.“

„Příští rok?“ zakývala obočím.

„Uvidíme,“ usmál se tajemně.

Na chvilku upadli do ticha. Snape se vrátil ke známkování, jako kdyby k žádnému vyrušení nedošlo, a Lyn se ztratila ve svých myšlenkách.

Zmínka o černé magii a o tom, co Snape vlastně dělal za minulé války, ji přivedla k temným úvahám. A zatímco uvažovala o temnotě v něm, narazila i na zasunuté závěry o té vlastní.

…

---

Pardon za to zpoždění, ale toto je předposlední díleček z toho, co mám napsáno, a zatím mě chuť pokračovat nepřepadla T.T Píšu, ale jiné věci. S Paralelou mám trochu krizi a teprve se uvidí, jestli se rozřeší. Držte mi prosím palce :).

474 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí