BtCh IV – 14. Ring Them Bells

Ring them bells ye heathen from the city that dreams
Ring them bells from the sanctuaries cross the valleys and streams
For they’re deep and they’re wide
And the world on its side
And time is running backwards
And so is the bride.

Ring them bells Saint Peter where the four winds blow
Ring them bells with an ironhand
So the people will know
Oh it’s rush hour now
On the wheel and the plow
And the sun is going down upon the sacred cow.

Ring them bells Sweet Martha for the poor man’s son
Ring them bells so the world will know that God is one
Oh the shepherd is asleep
Where the willows weep
And the mountains are filled with lost sheep
Ring them bells for the blind and the deaf
Ring them bells for all of us who are left
Ring them bells for the chosen few
Who will judge the many when the game is through
Ring them bells for the time that flies
For the child that cries
When innocence dies.

Ring them bells Saint Catherine from the top of the room
Ring them from the fortress for the lilies that bloom
Oh the lines are long and the fighting is strong
And they’re breaking down the distance between right and wrong.

Bob Dylan

„Ptala ses, co je láska, ptala ses, zda tě miluju. Můj slib je v každém doteku. Nejsou třeba slova.“ Lumos

Bradavice; 7. září 2012

Byla téměř půlnoc a Joshua stoupal za Jamesem a Vicky na Astronomickou věž na noční výuku s nebelvírskou kolejní ředitelkou, profesorkou Sinisterovou. Byl rád, že je opět ve škole. Všechno to zlé, co se dělo tam venku, se zde zdálo vzdálené. Samozřejmě, že věděl, že nic z toho nezmizelo. Věděl, že nebezpečí nezmizí, když strčí hlavu pod peřinu, jak si myslela Lily, když si jako malí hráli na schovávanou. I ona už ví, že tohle nepomáhá; musela se to naučit příliš brzy. A nejen ona. A přesto bylo příjemné být zde a moci se soustředit na starosti jako jsou domácí úkoly nebo esej z přeměňování, kterou jim včera zadala Megan Jonesová a kde měli vysvětlit, co všechno se nesmí přeměňovat. Ze zdí Bradavic se zdál svět v pořádku.
Samozřejmě, že nebylo všechno jen příjemné. Musel zase vstávat téměř o čtyři hodiny dříve, než si navykl přes prázdniny, a práce měli skutečně dost od prvního dne, kdy jim Clearwaterová zadala esej na téma Magie a nadpřirozeno v mudlovském umění a on se pustil do srovnání knižní a filmové podoby Pána prstenů. Ale to vše bylo vlastně dobře, protože neměl čas téměř na nic jiného, kromě jednoho malého rozhovoru s profesorem Binnsem. Bylo pohodlné nemyslet na jiné věci. Třeba na to, že ostražité pohledy na koleji byly nyní opět častější, když na rodiče či příbuzné řady z nich jeho domnělý otec vydal zatykač. Ale nikdo si nic nedovolil. A to mu stačilo.
První týden školy byl ve skutečnosti ještě docela odpočinkový. Měli více volna, protože dva předměty – francouzština a péče o kouzelné tvory – přestaly být povinné, přitom výuka nepovinných předmětů měla začít až příští týden. Museli se zapsat do tří z dvaceti nepovinných předmětů, které byly rozděleny do tří skupin. Z každé si museli vybrat právě jeden a Joshua se stále nemohl rozhodnout. Z první skupiny mu připadalo zajímavé téměř všechno, a on stále váhal mezi teorií magie, kterou učila McGonagallová, starověkou magií Sinisterové, studiem starodávných run s Babblingovou a zelenou magií, kterou měla vyučovat bylinkářka Goshawková.
„Joshi,“ přidala se k nim Marigold. „můžu být dneska u dalekohledu ve dvojici s tebou?“
„Proč ne,“ přikývl automaticky a pokračoval ve svých úvahách. James chtěl samozřejmě pokračovat v obratnosti, která byla ve třetí skupině, tam se mu rozhodně nechtělo. A když letos poprvé zařadili do druhé skupiny výrobu magických předmětů, kterou učil strýček George, tak chápal, že ho nepřemluví, aby šel jinam. Ledaže by se tam nedostal, zadoufal a hned se za to zastyděl. Samozřejmě, že Jamesovi přál, aby se dostal, kam chce. Nebude to sice jednoduché, protože bude mít tvrdou konkurenci i z vyšších ročníků, ale musí být u archů jednoduše včas. Pokud s ním chce alespoň na jeden nepovinný předmět, bude se mu muset přizpůsobit v první skupině. Nebude-li ovšem James trvat na jasnovidectví.
„Jamesi, už jsi se rozhodl, kam se zapíšeš?“
„Jo. K Georgeovi, už jsem ti to říkal, ne?“
„A kdyby ti to nevyšlo?“
„Tak nevím. Nic jinýho tam nestojí za nic. Co bys chtěl ty, kdyby ti ta výroba magických předmětů nevyšla, Joshi?“
„Z druhé skupiny? Kouzelnický zeměpis a cizokrajnou magii. Ale já se tam zapíšu rovnou,“ upřesnil.
„Ty nechceš k Georgeovi?“ nechápal James.
„Já půjdu na ty magický předměty, Jamesi,“ otočil se k nim Hank Kirke. „Tvůj strejda je naprosto skvělý. Všichni ho obdivujou. Budou tam chtít jít určitě všichni.“
„Nemyslím. Holky půjdou hodně na kouzla pro domácnost. Já ale ne,“ zavrtěla hlavou Vicky. „Chci jít na péči o zdraví.“
„To já taky,“ rozzářila se Marigold. „Proč tam nechceš jít ty, Joshi? Vždyť…“ zatvářila se nejistě a zmlkla.
„Madam Pomfreyová vypisuje jen deset míst jednou za tři roky. Nechci tam zabírat místo těm, které to opravdu zajímá. Třeba tobě a Vicky.“
„A ty to nepotřebuješ,“ řekla Marigold tak potichu, že ji mohl slyšet jen on. Zarazil se, ale rozhodl se na to nereagovat. „Ale na literaturu budeš se mnou chodit pořád?“ usmála se na něj a odhrnula si kudrnaté vlasy za ucho.
„Nevím. Uvažuju taky o francouzštině. Bude tam i Teddy. Minulý rok ji nedělal, takže bychom byli spolu v jednom ročníku.“
„To by bylo fajn, Joshi,“ přikývla Marigold. „Francouzština se mi vždycky líbila. Bylo by hezké v ní pokračovat.“
„Vždyť ti nikdy nešla,“ otočila se na ni podezíravě Vicky, po chvíli se ale podívala z ní na Joshuu a usmála se. „Joshi, netušíš, proč nám odpadla historie?“
„Proč bych o tom měl něco vědět?“ zabručel Joshua.
„Snape ti nic neříkal? Nebo máma?“ zeptala se Vicky.
„Jo, asi ji bude učit máma. Bavili se o tom,“ zamumlal Joshua.
„Ale co je teda s Binnsem?“ obrátil se na něj James. „Duchové přece nemůžou být nemocní.“
„Ono těch duchů zmizelo v poslední době víc,“ prohodila Vicky a zamyšleně se na Joshuu podívala.
„To budeš mít dobrý, když oba tvoji rodiče budou učit,“ řekl Hank. Na Joshuův nevraživý pohled rychle dodal: „Samozřejmě vím, že Snape není tvůj -“
„Zmlkni, Hanku,“ utnul ho James. „Ale aspoň písemky od mamky z historie bys sehnat mohl, ne?“
„Pochybuju,“ zavrtěl hlavou Joshua.
„Jamesi, ty zůstaneš na obratnosti, že jo,“ nevydržel Hank dlouho mlčet.
„Hm,“ zabručel James. „Jenže nevím, co z tý první skupiny. Tam jsou samý příšernosti.“
„To máš pravdu,“ horlivě kýval Hank. „Nevím, co je horší, všechno to vypadá hrozně těžký. Ale nejpřísnější je prý ředitelka, takže teorii určitě ne. A u věštění z čísel se prý pořád něco počítá. Gorawen říkala, že u run se musíš naučit i ten hrozný starý jazyk, že tam určitě chodit nemám… Škoda, že si nemůžeme vybrat dva z druhý skupiny. Já bych třeba docela rád chodil na Péči o kouzelný tvory. Ty taky, Jamesi, ne?“
James přikývl a otočil se k Joshuovi: „Nemohl bys to zařídit, Joshi? Já si fakt z jedničky nevyberu.“
„Ty si opravdu myslíš, že by zrovna pro tebe Snape udělal výjimku?“ zvedl obočí Joshua.
„Já vím. Snape mě nesnáší,“ zabručel otráveně James.
„Ale když si vzal tvoji mámu, tak bys přece mohl…“ zkoušel to Hank.
„Nikomu by nevyhověl, Jamesi,“ ignoroval Joshua Hanka. „V tom rozdělení do skupin je přece záměr. Aby sis musel vybrat i z toho, co nechceš. První skupina je teoretická, druhá praktická a třetí… tak trochu umělecká, ne? Co třeba zelená magie? Goshawková je docela rozumná…“
„Minimálně to nepřehání s esejema. A co to vlastně je?“ zeptal se James bez zájmu.
„Říká se jí taky magie Země. Je založená na porozumění všemu živému i neživému,“ odpověděl Joshua.
„Třeba rostlinám nebo drahokamům,“ doplnila jej Vicky.
„To jako že si budeme povídat s kytičkama a kamínkama?“ ušklíbl se James.
„Na tom není nic směšného, Jamesi,“ podívala se na něj přísně. „I rostliny mají smysly. Je to nejstarší obor magie. Používají ji třeba šamani Laponců, indiánů, sibiřských národů…“
„A taky víly,“ usmál se na ni Joshua a Vicky mu úsměv vrátila.
„Ty tam půjdeš, Joshi?“ zajímala se Marigold. „Mě by to docela zajímalo. Hodilo by se to dobře k Péči o zdraví, kdybych se k madam Pomfreyové dostala. Anebo bych šla taky na jasnovidectví, tam jdou Iris a Coleen. A učí je kentaur, to je zajímavé, ne?“ otočila se na Joshuu s otázkou ve svých velkých očích.
„Tak v tomhle zrovna mám docela jasno. Na Jasnovidectví ne,“ odpověděl Joshua.
„Proč? Vždyť poznat budoucnost –“
„Tak toho bych fakt raději zůstal ušetřen,“ zavrtěl hlavou.
„Tak půjdeme všichni na Zelenou magii, ne?“ usmála se Vicky. „Bude tam mimochodem taky Teddy. Minulý rok začal s Věštěním z čísel, ale nebaví ho to.“
„Tak jo,“ souhlasil James.

……………

Bradavice; 8. září 2012

Uprostřed Komnaty nejvyšší potřeby stál velký kulatý stůl, který vypadal jako z artušovských legend. Židle čalouněné kůží se postupně zaplňovaly. Obnovený Fénixův řád se poprvé scházel v Bradavicích.
Hermiona pozorovala vážné tváře příchozích. Vývoj na ministerstvu byl znepokojivý. Názor na Cormaca přesto nezměnila – nemyslela si, že by aktivně sloužil druhé straně. Ne, on byl jenom hloupý. Ale nebylo i to dost? Nebylo snad jedno, proč člověk škodí? Vlastně jí na něm paradoxně možná vadilo nejvíce právě to, že šel proti svým vlastním zájmům. Stupidita byla ve skutečnosti víc rozčilující než aktivní zlo. Možná jí to vadilo i proto, že Cormacovo chování vnímala jako vlastní selhání, přemýšlela, co měli udělat jinak, čím k jeho chování přispěli. Možná mohli, možná byla chyba, že ho nevzali do obnoveného Řádu hned na začátku, možná byla chyba, že kandidoval Harry, aniž měl jistotu, že ho zvolí… jenže to vidí až nyní zpětně. Ne, nemá smysl se zabývat minulostí. Důležité je to, co bude. Nyní je jejich povinností Cormaca na svou stranu získat, v tom se její názor nezměnil. Nebo alespoň udržet co možná nejvíce lidí na ministerstvu – zejména Harryho, který do toho příliš chuti neměl. Souhlasil však, že nebude dělat žádné kroky do dnešní schůzky.
Z úzké chodby za obrazem zlatovlasé Ariany se vynořil pan Weasley se svým nejstarším synem.
„Vítám vás, Arthure, Percy,“ řekl Harry poněkud přiškrceným hlasem.
Hermiona také vstala a zamířila k nim. „Ráda tě tu vidím, Percy,“ podala ruku jedinému Weasleymu, který dosud členem Řádu nebyl.
„Věděl jsem, že je Fénixův řád obnoven,“ odpověděl tiše Percy. „Jsem rád, že mi konečně důvěřujete.“
„To není tak, že bychom –“
„Nemluvme o tom, Harry,“ odpověděl vážně Percy. „Nemyslel jsem to jako výčitku. Jen jsem rád.“
„Co tu děláš, Percy?“ zvedl Ron oči od Levandulina výstřihu.
„Harry mě pozval.“
„Tak to jo, jasně,“ odpověděl Ron zakrývaje rozpaky. „Bylo to statečný, Percy,“ dodal rozpačitě, „to jak jsi podpořil Harryho. Fakt.“
„Statečné?“ zavrtěl Percy hlavou. „Když tomu tak chceš říkat…“
„Váš bratr má zřejmě na mysli, že věděl, že jeho hlas nic nezmění, a přesto tak hlasoval, Ronalde. Já bych to nazval jinak, ale respektuji nebelvírskou terminologii, byť je poněkud nepřípadná,“ vešel chodbou Snape těsně za Romildou Vaneovou a Ailith Farleyovou a hůlkou uzavřel obraz.
„Jsi poslední? Aberforth nepřijde?“ zeptala se Hermiona.
„Poděkoval za pozvání. Aberforthovo místo je tam, kde je. A on to ví. Jsme všichni?“ Přelétl očima místnost a posadil se ke stolu.
„Asi máte pravdu, pane profesore,“ k Hermionině překvapení se Percy konečně usmál. „Bylo to nebelvírsky bezhlavé. Ale přesto jsem rád. Bylo to tak správné.“
„Percy, my si tu všichni tykáme, Severusovi je určitě nepříjemné, že ho oslovuješ tak formálně, že?“ řekla sladce Hermiona a podívala se na svého muže.
„To ale není nutné,“ namítl rychle Percy.
„Hermiona má pravdu,“ přikývl stroze Snape. „Všichni členové Řádu si tykají.“
„Jsem ale členem Řádu?“ zeptal se Percy.
„Jestli dovolíte, tak zahájím, a tímto bodem bychom mohli ostatně začít,“ vstala Minerva. „Vítám vás všechny, co jste se rozhodli sobotní odpoledne věnovat Řádu. Harry navrhl členství pana Percivala Weasleyho, pana Gawaina Robardse a pana Patricka Finnigana. Vedení Řádu s tím souhlasilo a všichni tři již složili slib. Percy Weasley je synem Arthura a dobře známe všechny jeho sourozence. Gawain Robards byl donedávna vrchním ředitelem odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a nyní je opět bystrozorem. Patrick Finnigan je členem Starostolce a otcem Seamuse, který obětoval svůj život ve službě Řádu. Má někdo nějaké závažné námitky?“ podívala se kolem sebe, když jmenovaní vstali.
„Proč jste Percyho Weasleyho za člena dřív nechtěli?“ zeptala se Ailith Farleyová.
„To není důležitý,“ mávl rukou Ron. „My se za něj zaručujeme. Celá rodina.“
„Ale já si myslím, že to důležité být může. Jste tu všichni. Proč zrovna Percy nebyl?“ nenechala se odbýt Ailith a Hermiona si všimla, jak Percyho bledá tvář ještě více zbledla.
„To není tak, že bychom Percyho nechtěli,“ ujal se slova Harry. „Ale nebyl členem původního Řádu, ani Brumbálovy armády. Takže nebyl důvod ho oslovit.“
„Dobře. Ale proč tehdy nebyl členem ani Řádu ani té vaší armády?“ přidal se k Ailith Basil Brown.
„Strýčku, nebyl už ve škole, když Harry Brumbálovu armádu založil. A ředitel Brumbál ho jmenoval předtím prefektem Nebelvíru a pak primusem. Určitě mu tedy důvěřoval,“ naklonila se k němu Levandule a široce se usmála na Rona.
Basil Brown přikývl, ale nepřestával se tázavě dívat na Harryho.
„Pracoval jsem pro Popletala,“ ujal se potichu slova Percy. „A choval jsem se jako idiot. Chápu, že mi ani po válce tak docela nevěřili.“
„Percy bojoval v bitvě, Basile,“ stiskl rty Harry. „Já ti věřím,“ otočil se ke švagrovi.
„Nebojoval Cormac McLaggen taky v bitvě?“ zeptal se Ernie Macmillan.
„Panu Weasleymu věří celé vedení Řádu. Vzali jsme v úvahu všechny okolnosti,“ řekla Minerva rozhodně. Hermiona se překvapeně otočila na svého muže, protože o přijetí Percyho nevěděla. Ani on o tom zřejmě nevěděl, protože lehce zvedl obočí a podíval se na Minervu. Nic však neřekl.
„Já jsem to vždycky bral spíš tak, že Percy Weasley členem Řádu být nechce,“ dodal Burton Battley. „Nevím o žádným důvodu, proč bysme mu neměli věřit. Já jsem s jeho přijetím souhlasil. Teda s přijetím obou.“
Ale já ne, měla chuť namítnout Hermiona, ale rozhodla se po vzoru svého muže mlčet. Jednak proti přijetí Percyho ve skutečnosti nic neměla, jednak si uvědomila, že nic jako vedení Řádu nikdy oficiálně určeno nebylo. Jistě, patřila do užšího kroužku, který se scházel podstatně častěji než celý Řád. Ale bylo to vedení Řádu? Vzpomněla si na večer na Grimmauldově náměstí, kdy poslouchaly s Lenkou za dveřmi. Očividně byly věci, které šly mimo ni. A přestože si to snažila nepřipouštět, dotýkalo se jí to. Vždy chtěla mít o všem přehled a nesnášela pocit, že je opomíjena. Od dětství byla Harryho nejbližším člověkem. Změnilo se to. Bylo to proto, že byla Snapeová? Možná, nedůvěry vůči svému muži si nemohla nepovšimnout. Jenže nechtěla do Řádu vnášet nejednotu. Nějakými protesty ostatně nic nezlepší.
„Nemrač se, nesluší ti to,“ zašeptal jí Severus do ucha. „Je přijetí Percyho problém?“
Zavrtěla hlavou. „Jen, že se mohli –“
„Mohli. Ale ve skutečnosti to není důležité,“ stiskl jí pod stolem ruku a věnoval svou plnou pozornost opět dění u stolu.
„Já nic nenamítám, Minervo,“ pokrčil rameny Basil Brown. „Jen mi to nebylo jasné.“
„Když jsme si toto vyjasnili, můžeme pokračovat. Že byl Percy odvolán v pátek z funkce, všichni nejspíš víte,“ řekla Minerva věcně a Hermiona si všimla, jak Percyho rysy ztuhly. Vadilo mu to, to bylo zřejmé. A Hermiona ho chápala. I jí práce na ministerstvu chyběla, jenže ona teď měla jiné starosti a jinou náplň života. Percy do kariéry dal vše, věděla o něm, že je velmi pracovitý a poctivý úředník, snad jen až příliš pečlivý. Rozhodně si nezasloužil být bez důvodu odvolán, a rozhodně měl právo cítit pocit křivdy.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Ernie Macmillan. „To jsem nevěděl.“
„Bylo to v pátečním Denním věštci, Ernie,“ poznamenala Hermiona.
„Tak jsem ho asi nečet,“ pokrčil rameny Ernie.
„Ale proč?“ zeptala se Romilda Vaneová. „Nenapsali žádné důvody. A proč Cormac odvolal tebe, Harry, a Gawaina?“
„Ty už taky nejsi na ministerstvu?“ podíval se na Harryho nevěřícně Ernie. „To by si přece Cormac netroufnul! Vypadal by jak malá pomstychtivá krysa,“ vrtěl nevěřícně hlavou.
„Ne, že by jí nebyl,“ utrousil George.
Minerva si vzdychla. „Harry na ministerstvu stále je. Ministr ho jmenoval právě na místo Percyho. Technicky vzato ho povýšil, přitom ho velmi efektivně odstavil od bezpečnostních věcí. Jako vedoucího bystrozorů jmenoval Garetha Savage. A na místo vrchního ředitele odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů Amose Diggoryho.“
„Ten byl přece na odboru pro dohled nad kouzelnými tvory,“ podivila se Ailith. „S bystrozory ani Starostolcem neměl nikdy nic společného. Navíc je… takový… neškodný.“
„Chceš říct neschopný,“ ušklíbla se Alice Thomasová.
„To je nejspíš ten důvod,“ vzdychl si Arthur.
„A taky je synovec Conora Diggoryho,“ dodala Hermiona.
„A jak to s tím souvisí?“ podíval se na ni nechápavě Ron.
„Conor Diggory je člen Starostolce, Rone,“ odpověděla trpělivě Hermiona.
„A volil McLaggena, ne?“ pochopil Ron.
„Jo,“ přikývl Harry. „A teď je otázka, jestli tam mám zůstat. Minerva, Burton a Arthur si myslí, že ano. Jenže já si tím nejsem jistý. Když tam zůstanu, dám McLaggenovi alibi, že je všechno v pořádku. Navíc je to nefér vůči Percymu. Navíc, když je to všechno kvůli mně…“ sklopil hlavu.
„A když odejdeš, budeš působit jako rozmazlený a nezralý kluk, který neunesl porážku,“ poznamenal Snape.
„Rozhodně tam musíš zůstat, Harry,“ řekl Percy. „Vůči mně je nefér to, co udělal pan ministr. Ty za to nemůžeš. Ani za to, jak jsem hlasoval. Rozhodl jsem se při vědomí všech rizik, pana ministra znám dost dobře. Já budu raději, když tam budeš ty, než někdo, kdo zničí, o co jsem se tolik let snažil,“ dodal tiše.
„Díky,“ zamumlal Harry a podíval se po ostatních.
„Zůstaň,“ řekl Burton Battley. „Nechci se opakovat, už jsem ti k tomu svý řek.“
„Otázka je, zda tam Harry dokáže něco změnit,“ řekl zamyšleně Bill Weasley.
„Možná by otevřená opozice vůči tomu pitomci nezaškodila,“ mračil se Ron.
„To nemyslíš vážně, Rone,“ zvýšila hlas Hermiona. „Možná bychom si mohli zopakovat, kdo je Nepřítel. Cormac McLaggen to není. Potřebujeme ho o tom přesvědčit, ne to zhoršovat. Náš nepřítel je Gellert Grindelwald. Asi je to potřeba nacpat do hlavy nejen tomu tupci.“
Ron se nadechoval k odpovědi, ale předešla ho Levandule: „Nedělej z Rona hlupáka, Hermiono. Cormac možná náš nepřítel není. Jenže se jako nepřítel chová. Kdybychom šli proti němu, tak by se ho třeba podařilo odvolat. Když tam Harry zůstane, bude to vypadat, jako že ho podporuje a že je s ním tedy všechno v pořádku.“
„Ať se Harry rozhodne sám. On tam bude muset být,“ řekla Romilda Vaneová. „Budeš nám na ústředí chybět, Harry.“
„Nepochybuji o tom, že Harry se rozhodne podle toho, co je potřeba, a na ministerstvu zůstane,“ zvedl obočí Snape a ani Hermiona si nebyla jistá, zda mluví vážně či ironicky.
„Nelpím na funkci,“ řekl Harry. „A vím, že bychom potřebovali se s tím pitomcem smířit. Jen nevím, jak na to.“
„Pro začátek bys mohl zkusit o něm nemluvit ani neuvažovat jako o pitomci, Harry,“ podotkla Minerva. „Evandrusi? Jak to vidíš ty?“
Evandrus se pohodlně opřel o opěradlo, a sepjal ruce před sebou. Chvíli ještě přemýšlel, než pomalu promluvil: „Musíme se oprostit od osobních pocitů. Všichni, Harry. Musíme začít brát ministra vážně. Není to už váš spolužák, kterého nemáte rádi. Je to člověk, na němž bude záviset mnohé. Jeho moc je reálná. Možná bychom ho dokázali porazit, pokud bychom se tomu opravdu věnovali. Na to ale není vhodná doba. Hermiona má pravdu. Nepřítel je někdo jiný. Takže jej musíme získat na svou stranu. Je to životní nutnost pro celou zemi.“
„A já?“ zeptal se Harry.
„Zůstaň tam, samozřejmě,“ odpověděl Evandrus. „Odchod by bral jako potvrzení nepřátelství. Zůstaň a chovej se co nejloajálněji. Nezavdávej nejmenší důvod jeho podezíravosti. Nechoď na Ústředí bystrozorů, nestýkej se viditelně s nikým z nich.“
„Ústředí je ale důležitý,“ namítl Ron.
„Jistě. A máme tam dost lidí. Burton zůstal ve funkci zástupce ředitele.“
„Zatím,“ řekl temně Harry. „Ten pitomec ho je schopný taky odvolat.“
„Ministr, Harry. Tak na to mysli, až s ním budeš příště mluvit. Kromě toho tě na ministerstvu potřebujeme. Všechny vás tam potřebujeme,“ postupně se zastavil pohledem na všech členech Řádu, kteří pracovali pro ministerstvo. Zastavil se i u Hermiony. „Hermiono, je potřeba, aby ses vrátila ke Starostolci.“
„Já?“ zarazila se Hermiona a srdce se v ní při té představě rozbušilo. Samozřejmě by tam chtěla. Jenže její místo bylo tady. S dětmi. Nikdy by to sama nenavrhla. Ale když by to bylo potřeba… „To bude těžké. Cormac, tedy ministr,“ usmála se na Minervu, „mě tam nebude chtít.“
„Ale nic s tím nenadělá,“ nedal se zviklat Evandrus. „Máš na to právo. Nemůže tě propustit, aniž by prokázal závažné porušení zákona. Nepsala jsi ten zákon o služebním poměru úředníků ty?“
Hermiona se pousmála a přikývla. Na svého muže se ale neodvážila ani podívat.
„Evandrus má pravdu,“ přidal se Battley. „Nemáme u asistentů Starostolce nikoho. A že jsou jejich pravomoci důležitý, o tom snad právě tebe přesvědčovat nemusíme, Hermiono.“
„Nejen pravomoci. Také informace,“ dodal Harry. „Já chápu, že se ti tam nechce, ale potřebovali bychom tě tam.“
„Neměla jsem to ještě v plánu. Ale… pokud je to opravdu třeba… A když už není ředitelem Stonehedge… s Colemanem jsem vždycky dobře vycházela. Jenže děti jsou malé. To nepůjde,“ zavrtěla hlavou a podívala se konečně na svého muže. Ten ale nijak nereagoval, jen se s neproniknutelným výrazem díval před sebe. Nesouhlasil s tím, to bylo Hermioně jasné. Jenže nesjpíš si i on uvědomoval, že by to bylo potřeba.
„Pokud by to měla být překážka, postarám se o ně, Hermiono,“ nabídla se Molly.
„A přestěhuješ se kvůli tomu do Bradavic, Molly?“ promluvil konečně Snape.
„Hermiona se přece nemůže na ministerstvo každý den přemísťovat z Bradavic,“ namítla Molly. „Když jsou odpojené od Letaxu… na kraj pozemků je dost daleko.“
Snape neodpověděl, jen stiskl rty.
„Raději bych zůstala tady, Molly. Ale děkuju,“ řekla Hermiona.
„Potřebujeme dostat co nejvíc našich lidí nejen na ministerstvo, ale i do Bradavic,“ prohlásila Minerva. „Angelino, když tu teď George učí, máte nárok na učitelský byt. Nechci tě nijak nutit, ale bylo by to řešení.“
„Jo, tak fajn,“ přikývla věcně Angelina. „Jestli se mi Hermiona nebojí svěřit děti.“
„A mě se na to nezeptáš?“ podíval se na svou ženu překvapeně George.
„Ne,“ usmála se, „proč? Ty snad nechceš něco udělat pro Řád?“
„To už dělám, když jsem tu vzal ty hodiny a hlídky. Ale kompenzace za to měly být ty dva volné večery,“ vzdychl si George tak hlasitě, že bylo Hermioně jasné, že přehrává.
„Příští týden můžeš nastoupit, Hermiono,“ ignorovala jej Angelina.
„Toto jsme tedy vyřešili, Hermiono. Takže nastupuješ příští pondělí?“ podívala se na ni Minerva.
Hermiona pomalu přikývla a netroufla se přitom otočit hlavu doprava, kde seděl její manžel.
„A co výuka?“ promluvil nesouhlasně. „Ten tvůj nepovinný předmět je vypsaný, nemůžu ho jen tak zrušit. Navíc Binns zmizel bůhvíkam.“
„Možná je načase najmout živého učitele, Severusi,“ podotkla Minerva.
„O tom právě mluvím,“ zavrčel Snape. „Potřebujeme Hermionu v Bradavicích. Neříkala jsi to sama? Členy Řádu potřebujeme nejen na ministerstvu.“
„Hermiona by se nám ale opravdu hodila u Starostolce,“ podpořil ji Arthur Weasley. „A do Bradavic jste získali George a Angelinu. Hermiona se navíc bude každý večer vracet.“
„Neřekl jsi mi, že bych měla učit i historii. To slyším poprvé,“ řekla váhavě Hermiona. „Ostatně – jak bych to při péči o ty dva zvládla?“
„O děti se přece bude starat Angelina,“ odpověděl nevzrušeně Snape.
„Ale to jen, aby se Hermiona mohla vrátit na ministerstvo, Severusi,“ namítla Angelina. „Což je ti samozřejmě jasné.“
„Ehm,“ zakašlal Percy, „možná bych… snad bych tu historii zvládl… A co je ten nepovinný předmět?“
„Kouzelnické právo, Percy,“ odpověděla Hermiona a divila se sama sobě, že ji tato možnost nenapadla hned. Percy je ideální volba. Je teď bez místa a z pozice vedoucího by se mu kamkoli jinam nastupovalo jen obtížně. Učitelská pozice znamená čestný ústup. „Ano, to by bylo skvělé, Percy, kdybys to byl ochotný dělat. Jsem si jistá, že bys oboje zvládnul perfektně.“
„Dobře, takže domluveno. Percy, v pondělí tě očekávám v ředitelně v půl deváté ráno,“ přerušila nadechujícího se Snapea Minerva. „V úterý začneš učit. A Hermiona se bude v pondělí hlásit u pana Colemana a nastoupí příští týden. A teď ten další problém: potřebujeme přesvědčit ministra, že nejsme jeho nepřátelé.“
„To je zbytečný,“ zavrčel Ron. „Toho pitomce stejně –“
„Rone,“ zavrtěla hlavou Hermiona.
„No co, já mu tak říkat můžu, ne? Na ministerstvu fakt pracovat nehodlám. Toho pitomce nepřesvědčíme. Nebo jak to jako udělat?“
„Je to váš bývalý spolužák. Z naší koleje,“ řekl zamyšleně Bill. „Kdo jste se s ním tehdy kamarádili?“
„Ministr má jednu slabost, jak jsme zjistili,“ začal pomalu Evandrus. „Ženy.“
„Jestli narážíš na články o něm a o Hermioně -“ začal Harry, ale zarazil se, když Hermiona prosebně zavrtěla hlavou.
Všichni zmlkli a napětí ve vzduchu by se dalo krájet.
„To by byla cesta,“ přerušil nepříjemné ticho Burton Battley. „A máme i svobodné členky,“ podíval se na Romildu Vaneovou a Alici Tolipanovou.
„Cormac kdysi po Romildě koukal,“ prohodila Levandule. „Jenže ta tehdy měla oči jen pro -“ Levandule zmlkla, a podívala se překvapeně na Rona.
Burton Battley se zkoumavě zadíval na svou podřízenou, jako by si až teď uvědomil, jak krásná ve svých třiceti letech je. Pokýval hlavou. „Romildo, nikdo tě samozřejmě nenutí, ale… jsi ochotná tuto… misi převzít?
Romilda se lehce začervenala a podívala se tázavě na Harryho.
„Mohlo by to být užitečné, Romy,“ řekl Harry, aniž se jí dokázal podívat do očí. „Na druhou stranu tohle si musíš rozmyslet sama.“
Romilda nejistě přikývla.
A Hermioně připadalo, že v jejím pohledu vidí nejen nejistotu, ale hlavně bolest. Připadala jí jako chycená do pasti, když se na ni ostatní dívali s očekáváním. Nikdo neřekl nahlas, co její zvláštní mise měla všechno obnášet, ale jasné to bylo určitě nejen Hermioně. A Hermionu najednou napadlo, zda ve skutečnosti není důvodem, proč zůstala svobodná, Harry. Zda on není dokonce i důvodem, proč se stala bystrozorkou – tato jemná černovláska s mandlovýma očima jí nikdy příliš akční nepřipadala. Na škole rozhodně do Harryho zamilovaná byla, jak by bez Ronova zásahu připomněla Levandule. Dokonce natolik, že mu tehdy připravila očarovanou bonboniéru, kterou pak omylem snědl Ron. A v Hermioně se všechno vzbouřilo. Tohle nebylo správné. Ať se děje cokoli, tohle by nikdo neměl po žádné ženě chtít. A už vůbec ne ten, koho ta žena miluje.
„Romildo, to nemusíš,“ řekla rychle. „To byste po ní chtít neměli.“
Romilda odhrnula své dlouhé, vlnité vlasy za ucho a hrdě vztyčila hlavu. „Jsem členka Řádu. Udělám, co je potřeba.“

…

Když už většina členů odešla a zůstali tam jen ti, které Hermiona považovala za vedení Řádu¸ otočila se k Harrymu: „Nemluvili jsme o těch mladých lidech z Čech. Proč? Nevěříte jim?“
„Vyslechli jsme je,“ odpověděl Evandrus Virdee. „Jsem jim nakloněn věřit. Ale nemáme ještě všechny informace přeložené.“
„Neumí dobře anglicky?“
Evandrus zavrtěl hlavou. „V tom není ten problém.“
„Nitrozpyt?“ podívala se na svého muže. „Takže vzpomínky v cizím jazyce.“
Severus přikývl.
„Vzpomínky teď zpracovává stejný specialista jako u Judity? Nebo už… teď, když jsi odešel…“ zarazila se Hermiona. Nechtěla se Evandruse dotknout.
„To na loajalitu mých lidí nemá žádný vliv,“ pousmál se Evandrus. „Ano, zpracoval to stejný specialita.“
„A nemohli bychom přijmout do Řádu i toho tvého specialistu? Někdo se znalostí jazyka prostředí té země by se nám hodil,“ pokračovala Hermiona. „Nebo někdo jiný z tvých lidí. Jsou důvěryhodní, ne?“
„Jsou,“ odpověděl Evandrus. „Ale je to zbytečné. Pokud jsem členem já, je to, jako by byli i oni. V rozsahu, který je nutný. A ten můj specialista,“ Evandrus se pousmál, „Je osmdesátiletá dáma. Nevím, zda –“
„A má být?” zvedla hlavu Minerva a stiskla rty do tenké čárky.
„Mně to připadá rozumné, co říká Evandrus. Pokud chceme rozšiřovat Řád, měli bychom pečlivě rozlišovat úrovně,“ poznamenal Harry. „Jestli ti lidé jsou loajální tobě i potom, co…“ Harry se rozpačitě odmlčel, pak se konečně poprvé tento večer dokázal podívat Evandrusovi do očí, „Když bude potřeba, aby někdo z nich věděl víc, tak ho přivedeš, ne?“
„Jistě, rozlišovat úrovně,“ zkřížil ruce na prsou Snape. V jeho hlase však nebyl znát žádný nesouhlas. „To je samozřejmě potřeba. Mám také jeden návrh na rozšíření. Wolfrica Scamandera.“
Harry se zamračil. „Raději ne. Nejsem si jistý, že mu můžeme věřit. Vždyť on je…“ nedořekl, jen se zamračil.
„Chtěl jsi říct, že je vlkodlak?“ zvedl obočí Snape. Pak zavrtěl zamyšleně hlavou. „Ne, to by ti nevadilo. Svatého Remuse jsi miloval, že, Harry. Je to jinak. Wolfric je špión. Ten, kdo zrazuje své. Takovým samozřejmě věřit nelze.“

…………

Edinburgh, The Witchery; 15. září 2012

Magdalena se dívala na sebe do zrcadla. Ve svatebních šatech, s náhrdelníkem, který jí daroval Wolfric před čtrnácti dny, si připadala jako někdo jiný. Nasadila si závoj, ale hned ho zase sundala. Od rána si připadala jako ve snu. A ten pocit neskutečna nyní ještě vzrůstal. Svět kolem se zbláznil, zprávy, které přinesl její bratr, nebyly vůbec dobré. Jako by se před ní odvíjel film od konce k začátku, zpět k šílenství války, o které sice věděla, ale jejíž realitu nikdy plně nepřijala. Copak něco takového jako koncentrační tábory, rozmetaná a hořící lidská těla, zřícené domy… copak něco takového může skutečně existovat tam venku, za bezpečnou realitou každodenního života? Když četla knížky o druhé světové válce, když viděla záběry z válek v jiných zemích… to nebylo totéž. To nebylo skutečné. Na tom londýnském nádraží, tehdy, předtím, než se dozvěděla o rozmetaném vlaku v tunelu, jímž měla za hodinu poté projíždět, to už byla skutečnost. Skutečnost byla i to, že její matku odvedli a Hynek netušil, kde je. Že jejich otec je snad skutečně živý a zdravý, ale zavřený při práci na projektu, s nimiž by jejich máma zcela určitě nesouhlasila. Vlastně o něm vůbec nic nevěděli. Byla sama. Tohle byla skutečnost. Válka byla realita. Doba byla šílená, čas běžel pozpátku… a ona zde stála v šatech nevěsty. V očích ji začalo pálit. A najednou si vůbec nebyla jistá, zda má na své štěstí za těchto okolností vůbec právo.
Takhle to nemělo být. Máma tu měla být s ní. Co by teď dala i za pitomé poznámky otce, kterými jí ještě nedávno tak rozčiloval!
„Sluší ti to, ségra,“ ozval se jí za zády hlas jejího bratra.
„Díky,“ donutila se usmát. „Kdy jsi přijel?“
„Nepřijel jsem,“ opřel se Hynek uvolněně v křesle. „Radka mě přemístila. Je to fajn.“
„To ti není špatně?“
„Ne. To bylo jen zpočátku.“
„Jak bylo v Londýně?“
„Ani se neptej,“ ušklíbl se Hynek. „Nikam jsme se nedostali. Celou dobu nás vyslýchali. Zvlášť jeden týpek vypadal šíleně. Děsně vošklivej, celej v černým, nikdy se neusmál. A lezl mi do hlavy. Radce taky.“
„Proč?“ posadila se Magdalena naproti němu. Něco jí unikalo. Když se před dvěma týdny její bratr tak neočekávaně objevil, Wolfric se s ním a s tou čarodějkou zavřel do pokoje. Řekl jim, ať vůbec neopouští hostinec. A potom, když se po úplňku vrátil, jim řekl, že s nimi chtějí mluvit nějací lidé. A nic jí nevysvětlili. Ani Wolfric, ani Hynek. Nic nedostala ani z Radky, ale to po mlčení těch dvou už ani neočekávala.
Hynek neodpovídal, jen se díval stranou.
„Co mi nechcete říct? A proč?“ zamračila se.
„Já bych ti to i řekl, ale tvůj nastávající trval na tom, že nesmím. Slíbil jsem mu to. Promiň,“ pokrčil omluvně rameny.
„Ale proč?“
„To ti taky nemůžu říct.“
„Proč vás vyslýchali? A proč jsi vlastně přijel?“
„Vlastně jsem ti neměl nejspíš říkat ani to, že mě vyslýchali,“ povzdychl si Hynek. „Zkus na to zapomenout, jo? A přijel jsem, abych tě viděl, to je jasný, ne?“
„Přijel jsi s falešnými doklady. Kde jsi je sehnal?“ pokračovala Magdalena ve výslechu.
„Bez přítomnosti svého obhájce na žádnou otázku neodpovím,“ zadeklamoval Hynek s hranou vážností. „Nejsi ráda, že jsem tu?“
„Jsem,“ přikývla. „Dobře, nebudu se ptát, když mi nevěříte.“ V očích jí zase začaly pálit slzy lítosti i naštvání. Proč jí nedůvěřují? To nebylo fér! Wolfric byl její snoubenec, jak to, že poslední dobou trávil víc času s Hynkem než s ní? Jak to, že jemu říkal věci, které před ní tajil?
„To není, že by ti nedůvěřoval.  Madlo, nedělej si s tím starosti,“ naklonil se až k ní a podal jí kapesník. „Stejně už nemáš čas. Za deset minut tě musím odvést, nevěsto. Vlastně jsem pro tebe přišel.“
„To říkáš až teď! Ale já si ještě musím vyžehlit vlasy! A namalovat se!“ zpanikařila a vrhla se k toaletní taštičce.
„To tě ještě ten tvůj nepřesvědčil, že fakt nemusíš?“ zavrtěl Hynek hlavou. „Vlasy pod závojem stejně nebudou vidět. Přece nechceš přijít pozdě i na vlastní svatbu?“
„Beze mě stejně nezačnou,“ usmála se a začala si sponkami upevňovat závoj.
Když byla po necelých patnácti minutách hotová, podívala na sebe. Opravdu jí to slušelo. Hrdě vztyčila hlavu. Dnes je její den. A přestože je válka, ona jednoduše má právo být šťastná. A alespoň dneska šťastná bude.
„Jdeme, pane svědku,“ usmála se na bratra.

Další kapitola

 

171 Celkem zhlédnutí, 4 Dnešní zhlédnutí