Skip to content

BtCh. IV. – 13. Ve sladký ulici

[Celkem: 7    Průměr: 3.9/5]

V komatu nebylo dobře
vlci nebyli bratři
nejdřív to byly malý tečky
teď už je můžeš úplně spatřit
jak za tebou běží plání
a zatím koušou do prázdna
jsou jako špatný myšlenky černý
je jich docela velká smečka

už se ženou!

ve sladký ulici
je pole minový
holčička kope do
klubíčka z pavučiny
já tam jdu- kličkuju
a mám nohu v kráteru
možná to dokážu
a najdu tu odvahu

bude to jiný
úplná nádhera ideální
bude to jiný
a osedlám koberec létající
já vím
že to ještě přežiju

ve sladký ulici
je pole minový
dravci tam číhají
a čekají na kořist
já tam jdu – kličkuju
srdce v krku
nohu v kráteru
možná to dokážu
najdu tu odvahu

bude to jiný
úplná nádhera ideální
bude to jiný
a osedlám koberec létající
já vím
že to ještě přežiju

Vypsaná fixa

„Způsobilost či nezpůsobilost člověka pro vykonávání určité státní funkce lze předem odhadnout podle těchto tří podmínek: buď rozumí své věci sám a nikoho dalšího nepotřebuje, nebo si umí dát od jiných schopných poradit, anebo sám nic nedovede posoudit, ničemu nerozumí a na rady neslyší – a ten není k ničemu.“

Niccolo Machiavelli

 

Londýn, Ministerstvo čar a kouzel; 3. září 2012

„Je šéf volný, Loelio?“ opřel se Harry o stůl plavovlasé nakrátko ostříhané třicátnice dohlížející na brk klouzající po pergamenu.

„Jo,“ odpověděla, aniž zvedla hlavu od práce.

„A můžu dál?“ nezvedal se Harry.

Loelia se na něj konečně podívala: „Co blázníš, Harry, samozřejmě běž dál, to je snad jasný, ne?“

Harry přikývl a zamířil ke dveřím svého šéfa.

Gawaina Robardse si Harry vážil. Když po válce nastoupil do bystrozorského výcviku, řídil Ústředí bystrozorů, a Harry pod ním pracoval rád. Gawain byl věcný, pracovitý a naprosto poctivý. Možná byl až příliš opatrný, až příliš dbal na to, aby bystrozoři ani v nejmenším nepřekračovali své pravomoci, ale to bylo samozřejmě v pořádku. Když jej Kingsley před sedmi lety povýšil do funkce vrchního ředitele Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, Harry po něm převzal vedení Ústředí. Pod Gawaina nyní spadalo kromě bystrozorů i administrativní zázemí Starostolce, oddělení nepatřičného užívání kouzel a odbor zneužívání mudlovských výtvorů, kde kdysi pracoval Arthur Weasley.

„Jo, Harry,“ zarazila jej Loelia, když už téměř otevíral dveře. „Možná…“ ztišila hlas, „vlastně zvaž, jestli to fakt spěchá. Trochu mu vadí to s tím Stonehedgem.“

„Co je s ním?“ vrátil se Harry zpět ke stolu a také automaticky ztišil hlas.

„Ty to ještě nevíš, Harry?“ naklonila se Loelia až k němu. „Ministr ho jmenoval náměstkem. Přitom šéf samozřejmě čekal, že se jím stane on, když je nejdýl sloužícím vrchním ředitelem. A ministr tam jmenoval  Stonehedge, což je šéfův podřízený, a navíc…“ Loelia nedořekla, její výraz byl však dostatečně výmluvný.

„Navíc si ho moc nevážil, jo, to vím,“ zamračil se Harry. Matthiase Stonehedge také neměl příliš rád. Vlastně proti němu před jeho jmenováním do funkce vedoucího ústředí administrativních služeb Starostolce nic neměl, věděl o něm jen, že je pracovitý, pečlivý. Neviditelný. Jenže pak začaly ty články o Hermioně, které ji spojovaly i s ním… Od toho by se samozřejmě dokázal oprostit, rozhodně na Hermionu už nežárlil, jenže Stonehedge se k ní zachoval nefér. A on neměl rád lidi, kteří se chovali nefér k jeho kamarádům. Jenže jeho jmenování bylo logické, tedy bylo logické z pohledu Cormaca. Stonehedge byl proti Hermioně. Hermiona byla s Harrym. Tedy Stonehedge byl na straně Cormaca. A Gawain volil Harryho, stejně jako Percy. A třetí z vrchních ředitelů, Edmund MacDonald, se raději omluvil pro nemoc. Jenže to bylo málo, protože nepodpořil ani Cormaca, a jeho hlas mohl chybět. Jak je svět pana ministra jednoduchý! Potřebuje se obklopit lidmi, kterým věří… Na schopnostech, čestnosti, odvaze, na tom nezáleží.

Loelia se omluvně usmála. „To si ale necháme pro sebe, Harry. Nechceš tu svou záležitost raději odložit?“

„Risknu to,“ ušklíbl se Harry a odhodlaně vzal za kliku.

Gawain Robards seděl shrbený nad stolem a listoval tlustým fasciklem pergamenů.

„Dobré ráno, šéfe,“ pozdravil Harry a snažil se, aby to znělo stejně jako těch předchozích třináct let.

„Jsem rád, že jdeš, Harry,“ zvedl Robards hlavu. „Zrovna čtu složku toho Calmana. Pořád žádné stopy?“

„Skoro jsme ho měli, dostali jsme tip od informátora. Ale byl pryč.“

„Kdo o akci věděl?“ zeptal se Robards úsečně.

„Taky tě napadlo, že… Jen Battley, Savage, Wolpert. Všem důvěřuju.“

„A mimo Ústředí?“

„Nikdo. Nikdo, o kom vím.“

„Prověř, jak to uniklo. Na to, abych věřil na náhody, jsem moc starý. Ale ty jsi chtěl něco jiného. Povídej.“ Robards byl stále úsečný, Harry se však nenechal odradit, na to jej znal příliš dlouho. Možná byl trochu nepříjemnější než jindy, ale to po článku o neschopnosti chytit Calmana  – a po jmenování Stonehedge – docela chápal.

„Jde o ten zatykač na Malfoye a jeho partičku. Pořád nikoho z nich nemáme.“

„Všimnul jsem si,“ odpověděl suše Robards. „Museli očekávat, po kom půjdete.“

„Jo, připravili se. A neriskují. Chceš říct, jak probíhá pátrání?“

„Ne, jsem si jistý, že pro to děláš všechno,“ zavrtěl hlavou Robards.

„Je to priorita. Ale… neděláme všechno. Určitě jim pomáhají… Mám tady návrh na zatykače na Narcisu Malfoyovou a Astorii Malfoyovou. Není možné, aby o něm nevěděly. Napomáhání-“

„Ne,“ přerušil ho rázně Robards. „To nemyslíš vážně, Harry. Dobře víš, že manželky a matky nemusí vypovídat proti svým mužům a synům.“

„I ony jsou povinny překazit vraždu více osob. Ministerský výnos číslo 38 z roku 1999,“ odpověděl tiše Harry. „Jsou důvodně podezřelé, že o aktivitách Draca Malfoye vědí. Nejde jen o ten únos.“ Položil před něj složku papírů. „Je tam i písemné odůvodnění. Mám to podložené, Gawaine.“

Robards vzal pergameny do ruky a začal jimi listovat. Po chvíli je podal zpět Harrymu. „S tím budu muset za ministrem, Harry,“ řekl vážně.

„Je to v tvé kompetenci.“

„Harry… Nechtěl jsem tě rozrušovat… ale… Ministr si už ve čtvrtek vyžádal zprávu o tomto případu. Chce tě z něho odvolat pro střet zájmů.“ Harry zatnul pěsti a nadechl se k odpovědi, ale Robards ho nenechal promluvit: „A ty jsi ve střetu zájmů, Harry. A ministr má právo být o takto závažných případech informován.“

……………..

Ústí nad Labem, Předlice; 7. září 2012

Vyšli z tmavého a zapáchajícího průchodu vedoucího do dvora plného odpadků na podivně prázdnou ulici. Lukáš si připadal jako v jiné zemi. Nalevo od nich byly ohořelé trosky domu s černými dírami místo oken, dům před nimi okna ještě měl, ale omítku už dávno ne.

Z otevřených oken byla slyšet hloupá písnička z rádia, ostrý křik nějaké ženy, pláč dítěte. Ty zvuky se nesly tou zvláštní ulicí téměř nepřístojně. Nikde nikoho neviděli, ale po chvíli vykoukla zpoza rohu černovlasá, copatá hlava s velkýma očima. Neviděli však stále nikoho z dospělých a Lukáš přemýšlel, co dělat. Najednou mu celá tato výprava připadala jako hloupý nápad. Do počítače Grindelwalda se jim od nepodařené akce v Kojaticích dostat nepodařilo, ale dostali se do počítače mudlovské policie a také jedné mudlovské bojůvky, která se nyní hrdě nazývala domobranou. A teď tu byli a měli za úkol varovat místní obyvatele. Lukášovi to připadalo ještě šílenější, než když se tak včera rozhodli.

„Tak co teď,“ otočil se ke svým společníkům. Několik z nich patřilo k více než dvaceti novým členům, které se jim přes léto podařilo získat. „Budeme obcházet byty a zvonit?“

„Myslíš, že tu fungují zvonky?“ zeptal se pochybovačně Aleš Martan.

„Hlavně netušíme, kolik máme času. Měli bychom se rozdělit.“

„Dobře. Doubravko, Zbyňku, Vítku, začněte naproti, Aleši, Ari, my se podíváme po tomhle domě.“

„Dobře, šéfe,“ přikývla Doubravka a následována oběma nováčky se vydala přes tichou ulici.

„Počkejte tady,“ odpověděla Dora Ronovská a zastrčila hůlku do rukávu. „Podívám se za tou holčičkou.“

„Patriko,“ vyklonila se z přízemního okna mladá žena, a za chvíli vyběhla ven ze dveří polorozpadlého činžáku. Oběma mladým kouzelníkům věnovala pohled rozzuřené lvice a vydala se rázným krokem pro dítě.

Když se vracela, dívenku držíc téměř až křečovitě za ruku, Lukáš jí zastoupil cestu.

„Musíme s vámi mluvit, paní.“

„Nemám o čem s takovýma mluvit,“ prohlásila žena nepřátelsky. „Už jsem to řekla tý tvojí,“ pohodila hlavou zpět, kde ji následovala Dora krčící rameny.

„Opravdu s vámi musíme mluvit,“ přidal se Ari Maisel. „Chceme vás varovat.“

Žena se podívala z jednoho na druhého, jakoby chvíli přemýšlela, jestli má začít křičet. „Tak jo,“ konečně přikývla a vešla do domu. Vedla je špinavou a zanedbanou chodbou. Stěny pokrývaly ostrůvky omítky, její barva se však rozeznat nedala. Byla zde cítit zatuchlina, plíseň, kanalizace spolu s výpary z mnoha kuchyní.

Vešli rovnou do kuchyně, která je překvapila svou čistotou a až kýčovitě vyumělkovanou zdobností.

„Patriko, tady zůstaneš,“ otevřela dveře a vstrčila holčičku do vedlejší místnosti. „Budeš hlídat děcka. Každou chvíli se vzbudí. A to si ještě vypiješ. Zakázala jsem ti jít ven,“ zahartusila.

„Ale on mě zavolal Daník, mami.“

„A to má být co? Buď zticha, než ti jednu ubalím,“ zavřela žena za dcerkou dveře. Opřela si ruce v bok a vyzývavě se na návštěvníky podívala: „Tak co chcete? Něco s Dušanem?“

„To je váš muž? O něm nic nevíme.“

Žena se zarazila, pak přikývla. „Tak co tu chcete, když ho neznáte?“ Posadila se, vytáhla z krabičky cigaretu a zapálila si. „Kdo ste?“

„Naše jména nejsou důležitá. Víme ale, že vás chtějí odvézt pryč. Nevím, co chtějí udělat, ale vaše lidi z Rumunska, Maďarska, Bulharska… už někam odvážejí. Mají nějaké vzorové pracovní tábory, ale počty neodpovídají. Myslíme si, že…“ zarazil se. Tohle říkat nahlas nechtěl. Zvlášť, když si tím ve skutečnosti nebyli úplně jistí a když vedle mohla poslouchat ta holčička s velkýma očima.

Žena beze slova potahovala z cigarety. Pak vstala. „Zavolám mamu,“ vyšla na chodbu. Do bytu, tak odlišného od prostředí domu i ulice, zavanul opět nepříjemný zápach. Za chvíli se vrátila i s hubenou vrásčitou ženou, které mohlo být stejně dobře čtyřicet i sedmdesát let.

„Co po nás chcete,“ posadila se ke stolu a naklonila se ke kouzelníkům. „Proč nás chcete strašit? Není toho tuná dost? V stredu zhorel henten barák,“ mávla neurčitě rukou, „byli tu policajti, že vraj elektrika, jak ju tu mame napojenu po našem, ale to nebylo od drátů, bylo to schválně,“ ztišila hlas. „Dušan se nevrátil predvčerom a neni sám. Chcú nás dostat preč a my bysme šli, jak by bylo kam,“ pokývala hlavou. „Tu už neni život. Prácu nemáme a jesť sa musí. Donesli ste peňaze?“

Lukáš rozpačitě zavrtěl hlavou. „Musíte pryč. Hrozí vám tu nebezpečí. Musíte říct ostatním-“

„Prečo by sem musela? Jisto že hrozí. Všeci to víme. To není prvý raz. Je to horší a horší. O tom Maďarsku som taky počula, prišla sem bývať sesternica z Fiľakova. A co?!“ rozhodila ruce. „Co dělat? Kam máme ísť? Kam má ona ísť, s děckama?“

Lukáš sklopil hlavu. Všichni tři zaraženě mlčeli.

„Nemáte někoho… kdekoli. Ještě dneska sem přijedou. Pak už bude pozdě,“ Dora mluvila rychle, téměř překotně. „Přece musí být místo…“

„Proč nás chtějí odvíst?“ zeptala se mladší z žen. „A kam?“

„To nevíme,“ uhnul Lukáš pohledem. „Ale můžou tu být každou chvíli. Vezměte děti a zmizte. Kamkoli. Máte určitě nějaké příbuzné…“ jeho hlas vyzněl do ztracena.

Žena jen vrtěla hlavou. „Jak víte, co chtějí? Možno nám dají nový byty… Už to řikali, co spadl ten barák na jaře… A proč by sem vám měla věřit,“ zamračila se. „Nevěřím vám,“ řekla, jako by ujišťovala samu sebe.

„Proč bychom vám lhali,“ pokrčil rameny Lukáš a vstal. „Kde vlastně máte muže?“

„Po tom vám nic není,“ měřila si je teď mladá žena už vyloženě nepřátelsky.

„Dostali dopis, kde sú tamti, co zapálili,“ odpověděla její matka zamyšleně. „Odišli včera večer.“

„To je špatně,“ zamračil se Lukáš.

„Proč? My si máme nechat všechno líbit?! Zůstaly tam děti!“ založila ruce v bok mladší z žen.

„Mohla to být past,“ doplnil Aleš a Lukáš si všiml, jak se mladé ženě strachy rozšířily oči.

A v tu chvíli uslyšeli pod okny přijíždějící auta. Příliš mnoho aut na tuto chudou čtvrť.

………

Domamil; téhož dne

Ucítil pod nohami pevnou podlahu a snažil se rozdýchat nevolnost, kterou v něm přemísťování stále vyvolávalo. Marně. Předklonil se, a až nyní si uvědomil, že stále drží dlaň Kazi. Pustil ji a ulevil rozbouřenému žaludku.

Kazi klidně tu spoušť uklidila, ale on se přesto cítil nepříjemně. Došel ke dřezu, vypláchl si pusu a pak si zalezl na gauč v rohu místnosti. Zapnul na televizi zpravodajský kanál. I ta televize pro něj byla nezvyklá – obvykle hledal informace i zábavu jen na internetu, vlastně si nevzpomínal, kdy naposledy pouštěl televizi před svým návratem do Čech.

„Je ti už líp, Tome?“ položila mu Kazi dlaň na čelo. Příjemnou dlaň. Přesto ji ze sebe setřásl a zamračil se. Není žádný chudáček, kterého má litovat. Už tak bylo dost to, že si proti ní připadal jako nesoběstačný invalida, protože neuměl kouzlit.

„To je jen otázka času,“ přisedla si k němu blíž a vzala jeho dlaň do ruky. Tentokrát ji nechal. „Mohla bych ti donést lektvar…“

„Dík, už je to dobrý,“ podařilo se mu usmát. Na Kazi se zlobit nedokázal. Navíc za jeho hloupé zažívání skutečně nemohla.

„Už jste zpátky, skvělý. Jak jste dopadli?“ posadil se naproti nim Jarek Žito.

„Perfektně,“ odpověděla hrdě Kazi. „Hlavně díky Tomášovi, fakt Matěje Dančevského přesvědčil. Zmizel ke kamarádovi. I s rodinou. Stihli jsme to.“

„Nevím, jestli nám úplně uvěřil, ale vzal nás vážně,“ doplnil ji Tomáš Brauner. „Už mu několik kamarádů zmizelo.“

„Řekli jste mu o magii?“

„Ne. Jen o Anonymních. Ale… uvažoval jsem o bližší spolupráci. Řekl jsem mu, jak nás může kontaktovat. Teď je to na něm. Pokud se ozve, můžeme mu říct víc.“

„Chtěla jsem ho vzít do některého z našich úkrytů, ale Tomáš nechtěl,“ dodala Kazi. „Má malou dcerku a těhotnou manželku…“

„Nemůžeme ukrýt všechny, co mají malé děti a těhotné manželky, Kazi,“ odpověděl Jarek. „Varovat, pomoct za hranice, ale nikoho do našich úkrytů. Nemáme je jak živit a mohla by to být past. Měl jsem dojem, že na tomhle jsme se už shodli,“ mračil se. „Jak na vás Dančevský působil?“

„Dobře. Milý kluk. Chytrý. A realistický, vlastně jsem si ho představoval jako mnohem většího idealistu, asi kvůli jeho tátovi, ale takoví už mezi politiky dávno nejsou,“ ušklíbl se. „Co ostatní? A co ty?“

„Našel jsem je, varoval, uvěřili,“ zvedl Jarek palec nahoru.

„Lukáši -“ vtrhla dovnitř Šimona Vršanská, ale zůstala zklamaně stát ve dveřích, když svého přítele mezi těmi, co se přemístili do domu, neviděla.

„Vrátí se brzy, neboj,“ usmál se na ni Jarek.

Mlčky pokývala hlavou a posadila se vedle Kazi. „Měla jsem jít s ním.“

„Víš, že-“ začala Kazi, ale Jarek ji mávnutím ruky zarazil a zesílil televizi.

„…vrhnul do Dunaje, kam spadl po zřícení mostu v Budapešti autobus. Přestože je zde proud velmi prudký a zrádný, podařilo se mu vyplavat s pětiletou Marikou Nagyovou. Amatérské záběry pořídil pan Jókai, který také malé Marice zavolal pomoc…“

„Myslíš, že je to On?“ vydechla Šimona.

„Tiše,“ mávl rukou netrpělivě Jarek, zatímco Tomáš nechápavě pozoroval záběry mladého muže v mokré bílé košili, sklánějícího se na travnatém břehu řeky.

Roztřesená amatérská nahrávka byla vystřídána rozhovorem se starším mužem opírajícím se o kolo, který tlumočnice překládala: „Zavolal jsem pomoc, ale nikoho dalšího se vytáhnout nepodařilo. Nechápu, jak mohl ten mladík vyplavat, jsou tu nebezpečné víry. A potom hned zmizel, nečekal na poděkování, jen se ujistil, že je holka v pořádku. Byl to zázrak. Jako by ho seslal Bůh.“

„Neznámý zachránce se ale neobjevil jen v Maďarsku. Sledujete další amatérské záběry – tentokrát je natočila teta zachráněných dětí Pilar Fernandézová při lesním požáru ve Španělsku.“ Na nekvalitní nahrávce byl rozpoznatelný světovlasý muž v bílé dlouhé košili bez límce. Vynořil se z hustého dýmu a jen kousek za ním byly vidět šlehající plameny. V náruči držel malé dítě, za ruku pak černovlasého, asi desetiletého chlapce.

„Byl to zázrak. Modlila jsem se k Panně Marii, aby seslala zázrak,“ líčila rozrušená žena do kamery, „věděla jsem, že sestra s manželem a dětmi nestihla z domu v lese včas odejít. Byl to anděl – předal mi děti a odešel zpět do toho pekla. Antonio mi řekl, že byl popálený, ale ten mladík ho uzdravil dotykem. Panna Marie ho seslala,“ pokřižovala se žena. „Byl to zázrak.“

„Odešel, aby se o několik kilometrů dál objevil s pětiletou Nereou Álvarezovou. A to nebyl jediný případ. Pověsti o mladém zachránci se šíří i v dalších zemích. V Litvě neznámý blonďatý anděl zachránil těhotnou Saulé Kalvisovou ze zaplaveného domu, v Paříži vyvedl Sophii Beauchampovou z hořícího metra i s jejími dvouletými dvojčaty.“

„Bylo to peklo,“ překládal tlumočník slova mladé Francouzky, „Všude byl hrozný zmatek. Ucítila jsem zápach, jako by hořely pneumatiky, a začaly mě pálit oči. Došlo mi, že někde hoří, ale vůbec jsem nevěděla, co dělat. Lidé se kolem mě začali tlačit k nouzovému východu a Maxime a Maël plakali a já jsem prosila nějakého muže, aby vzal Maxima, že oba neunesu… Nikdo mi nepomohl… Už tam skoro nikdo nebyl a byl už vidět kouř a já jsem stále stála u kočárku… Začínalo se mi dělat zle a věděla jsem, že jestli neodejdu hned, že tam všichni tři zůstaneme… Jenže já jsem nemohla odejít, nedokázala jsem žádného z nich opustit… jen jsem se modlila…“ mladá žena se rozplakala. Pak si utřela oči a pokračovala: „Pak se objevil anděl. Musel to být anděl, protože se vracel, když se všichni hnali pryč. Chytil oba do náruče a řekl mi, že už musíme jít. Sotva jsme byli v bezpečí, odešel. Ani jsem mu nestihla poděkovat.“

„Jak vypadal?“

„Byl krásný. Měl světlé vlnité vlasy dlouhé asi na ramena, jemnou a laskavou, téměř ženskou tvář. Bílou obyčejnou košili, džíny a sandály. Jako Ježíš. Děkuji, děkuji,“ šeptala mladá žena dojatě.

„A nyní se podíváme na předměstí Paříže, kde zuří boje mezi muslimskými přistěhovalci a…“

„Je to určitě on,“ prohlásil Jarek. „Co tím sleduje?“

„Roman měl tmavé vlasy,“ namítla Šimona.

„Tak je z nějakého důvodu chce mít světlejší. To přece není problém ani pro mudly.“

„Stylizuje se do anděla. Ti jsou přece blonďatý,“ ušklíbla se Kazi. „Byl to on, Šimono, jsem si tím jistá.“

„Ale proč by ty lidi zachraňoval, když nejspíš všechny ty nehody byly jeho dílo,“ kroutila hlavou Šimona.

„Vy si myslíte, že to je ten Grindelwald?“ nevěřícně se ujistil Tomáš.

„Jo,“ odpověděli jednohlasně Kazi a Jarek.

V té chvíli se v pokoji objevila stříbřitá veverka. Hlasem Doubravky Pohanové řekla: „Jsme v bezpečí. Lukáš a Vítek jsou zranění. Nečekejte nás, dokud si neověříme, zda nezachytili naši stopu.“

…………..…

Londýn, Ministerstvo čar a kouzel; 6. září 2012

„Harry,“ zaklepal Gawain Robards na dveře, „můžu dál?“

„Samozřejmě,“ sundal Harry nohy ze stolu a okamžitě vyskočil. „Jdeš od McLaggena? Něco nového?“

„Dá se to tak říct,“ odpověděl Robards tiše a ztěžka se posadil.

„Děje se něco?“ zachmuřil se Harry. „Odvolal mě z toho vyšetřování? Nebo mě chce odvolat i z funkce?“

„To nevím. Ale mě odvolal, Harry.“

„Gawaine…“ Harry sklopil hlavu. Tohle nečekal. A bylo to kvůli němu, o tom nepochyboval. Posadil se naproti Robardsovi. „Měl jsem odstoupit,“ řekl tiše. „Promiň.“

„Ty se omlouváš?“ zvedl Robards nevěřícně hlavu. „To není tvoje vina. Odvolal by mě, i kdybys odstoupil, protože tvůj vliv by nezmizel jen proto, že nepracuješ na ministerstvu. A mě si zařadil mezi tvé příznivce,“ usmál se. „Nelituju toho, že jsem tě volil, Harry. Udělal bych to znova.“

„Dík,“ utrousil Harry. „Řekl ti nějaký důvody?“

„Vlastně ani ne. Jen… pomalé vyšetřování případů, hlavně toho Calmana… a pak nějaké věci, které s tebou nesouvisejí, jako třeba rozmáhající se používání upravených mudlovských aut. To je zas věc Nata Perkinse, tipuju, že ten ve funkci taky dlouho nevydrží. Ale odvolat mě může i bez důvodu.“

„Jenže to vypadá hloupě.“

Robards pokrčil rameny. „Má na to právo.“

„Co budeš dělat?“

„No, to vlastně záleží na tobě. Odvolal mě z funkce, ale vyhodit mě díky zákonu o úřednících nemůže. Takže se hlásím do služby, šéfe.“

Harry polkl. „Ale to…“

„Být řadový bystrozor není nic špatnýho. Ke komu mě přidělíš?“

„Povedeš skupinu k případu Calman. Jako by se po něm zem slehla. Souhlasíš?“

„Dobře. Ale… případ své dcery nemůžeš vést osobně. Na tom ministr skutečně trval.“

„To jsem čekal. Tohle teď vede Burton. Ale jestli chceš… budu rád, když mu pomůžeš.“

„A parťáka dostanu?“

„Vezmi si k sobě Lyonesse Spinnetovou. Je to sestřenice Alice, a ta má tendenci ji moc chránit. Je potřeba, aby se holka postavila na vlastní nohy. Je šikovná. Víš už…“ Harry se zarazil. Možná by se na to ptát neměl, alespoň ne teď, ale opravdu to potřeboval vědět. „Víš, koho chce McLaggen jmenovat? Nebo už někoho jmenoval? Já to asi nebudu, že,“ ušklíbl se.

„To bych nevylučoval, Harry,“ nesouhlasil Robards. „Nebyl bys první ani poslední, koho odklidili nahoru. McLaggen by tím dal najevo, že důvodem změn není mstivost, což teď po odvolání mém a tvýho švagra-“

„Cože?!“ vstal rozčileně Harry. „On odvolal Percyho?“

„Dneska ráno,“ přikývl Robards. „Je mi to líto, Harry. Hlavně si to neklaď za vinu. Za to může jen McLaggen. Zopakuj to po mě,“ vyzval jej, když Harry neodpovídal.

„Za to může Cormac McLaggen,“ zamumlal Harry neochotně.

Jen,“ dodal Robards.

Jen McLaggen,“ zopakoval Harry, aniž by o tom byl přesvědčený.

„McLaggenovi by se tak podařilo odstřihnout tě od terénu, aniž by ho za to mohl kdokoli kritizovat. Byl by to chytrý krok.“

„Tak to ho McLaggen neudělá. Je hlupák.“

„Nepodceňoval bych ho.“

„Můžu to odmítnout?“

„Ne. To bych ti opravdu nedoporučoval. Potřebujeme tě tady. Nedělej ukvapené kroky bez porady s přáteli.“

„Přáteli?“ podíval se na něj pátravě Harry.

Robards přikývl. Harrymu připadalo, že chce něco říct, ale vyrušilo je zaklepání na dveře.

„Harry, můžu?“ nakoukla do místnosti Galiana. „Máš jít k ministrovi. Hned. A máš vzít složku Můra,“ strčila mu do ruky rozsáhlý šanon.

„Tak je to tady,“ usmál se ponuře Harry.

„Zlom vaz, Harry.“

„Galiano, přines panu Robardsovi složku Lolita. Gawaine,“ otočil se ke svému bývalému šéfovi, „počkej na mě tady. Pak uvidíme.“

Když došel do předpokoje kanceláře ministra, Jane Cattermoleová s úsměvem vstala.

„Pane Pottere, pan ministr vás už očekává,“ drmolila nadšeně. „Myslím, že má pro vás dobré zprávy,“ naklonila koketně hlavu.

„Díky, Jane. Moc rád tě vidím. Uvedeš mě? Na povídání si budeme muset najít vhodnější místo, ať se pan ministr nezlobí,“ dokázal říct bez ironie.

„Jistě,“ vyskočila a zaklepala na dveře. „Pane ministře? Je tady ředitel Potter, jak jste si přál.“

„Ať jde dál, Jane,“ uslyšel nadutý hlas McLaggena.

Harry vstoupil a zůstal stát na konci dlouhého stolu, v jehož čele seděl McLaggen a soustředěně si četl nějaký pergamen.

„Pojďte blíž, pane Pottere, a posaďte se,“ řekl, aniž by zvedl oči.

Harry se posadil na židli nejbližší Cormacovi a mlčky čekal. Nepozdravil, nebyl k tomu důvod, když McLaggen nebyl schopný říct ani dobrý den.

McLaggen ho ještě chvíli napínal, pak před něj položil pergamen, jehož čtení usilovně předstíral, a zeptal se: „To jste myslel vážně?“

Harry vzal do rukou pergamen a poznal v něm zatykač na Astorii a Narcisu Malfoyovy, který v pondělí předal svému šéfovi. „Dosud jsem žádný zatykač nemyslel jako vtip, pane ministře.“

„Nepochybně jste však nečekal, že tohle podepíšu, pane řediteli. Jak jinak si to tedy mám vykládat než jako žert?“

„Nevidím důvod, proč byste to neměl podepsat, pane ministře. Ministerský výnos číslo-“

„Nepřiložil jste jediný důkaz, který by svědčil o jejich vině. Máte vůbec představu, co všechno dělají? Internátní škola pro motáky, mudlovská škola, financují sanatorium pro staré a nevyléčitelně nemocné… Madam Narcisa Malfoyová na to vše dohlíží osobně.“

„Má co napravovat. Kdyby do konce života-“

„Madam Malfoyová nikdy nebyla shledána vinnou. Astorie tehdy byla dítě. Je mi líto, co se stalo vaší dceři, ale osobní záležitosti do práce nepatří. Nikdy se nepronásledovaly manželky. Ani za minulé války ne,“ zavrtěl McLaggen rozhodně hlavou.

„Ženy nemohou spáchat zločin? Jak gentlemanské,“ zvednul Harry obočí.

„Mohou. Ale ne tím, že neudají své muže nebo syny, i když o jejich aktivitách vědí.“

„Uznáváte tedy, že o Dracovi mohou vědět? Nezdrželi bychom je dlouho. Potřebujeme je jen vysle-“

„Ne. Je to absolutně nepřijatelné. Máte sebou ten spis?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. Šanon, který mu nachystala Galiana, rozhodně McLaggenovi bez kontroly dávat nebude.

„Vzkazoval jsem vaší asistentce, že ho máte vzít sebou,“ zamračil se ministr.

„Omlouvám se. Říkala mi to. Zapomněl jsem vzít kopii spisu,“ podíval se mu Harry do očí bez stopy po jakékoli kajícnosti.

„Pošlu s vámi Jane. Dáte jí ho. Originál.

„Spis musí zůstat na oddělení. Vynášet lze pouze kopie. Ministerský výnos číslo padesát osm z roku 1997,“ nespouštěl z něj Harry oči.

„Kopii už mám,“ vrátil mu pohled McLaggen. „Jak vám jistě sdělil bývalý vrchní ředitel Robards, nemůžete vyšetřovat vlastní případ.“

„Vím. Již se na něm nepodílím. Vyšetřování vede Burton Battley.“

„Nesouhlasím. Je to příliš důležitý případ. Bude na něj osobně dohlížet nový ředitel Ústředí bystrozorů.“

V Harrym se zhoupl žaludek. Tak je to tady. Skutečně ho odvolal. Mýlili se. Veřejné mínění mu je ukradené.

„Smím vědět, kdo to je?“ zeptal se dutým hlasem.

„Ale jistě, pane Pottere. Gareth Savage, bystrozor, s kterým jste byl, podle mých informací, vždy spokojený. Nový ředitel má samozřejmě za úkol prověřit všechny kroky ve vyšetřování, zejména oprávněnost všech dosud vydaných zatykačů.“

„Bývalému ministrovi důkazy stačily.“

„Současnému ministrovi teď důkazy nestačí. Pokud shrnu, co vím, tak rozhodně důkazy nejsou neprůstřelné. Vaše dcera byla unesena. Ze spisu není jasné proč. Výslech vaší dcery chybí. Výslech vaší manželky chybí. Je zde mrtvola se známkami pokousání vlkodlakem, která byla nalezena na vašem pozemku. Dejme tomu, že budu považovat za prokázané, že Seamuse Finnigana zabil vlkodlak. Co tam ale v noci tato soukromá osoba dělala, není nijak vysvětleno. Informace o únosu své dcery opíráte pouze o výpověď malé dívenky, která si ve skutečnosti téměř nic nepamatuje, skutečné důkazy nemáte ostatně ani pro samotný únos – což samozřejmě neznamená, že jej zpochybňuji. Zmíněna je vzpomínka vaší dcery na přítomnost Draca Malfoye. Ta ale není dostupná, a není ani v archivu. A přitom na ní stojí celé obvinění Malfoye a všechny související zatykače i na údajné,“ McLaggen nahlédl do poznámek, „Smrtihlavy. A kdo jimi je, opíráte o seznam, o jehož původu spis mlčí. Není jasné, z čeho dovozujete, že Malfoy a vlkodlaci byli ve spojení.“ Vyčkávavě se na Harryho podíval.

Harry neodpovídal. Z proslovu McLaggena mu bylo jasné, že celý spis neviděl. Merlin žehnej Burtonovi Battleymu za rychlost, pomyslel si. O tom, jak se dozvěděli o spojení mezi Malfoyem a vlkodlaky, skutečně neměl v úmyslu mu říct vůbec nic.

„Čekám na odpověď, pane Pottere.“

„Jejich spojení je zřejmé z toho, že Lily unesli vlkodlaci a že Draca Malfoye viděla.“

„Ten zatykač byl ale vydán před jejím návratem.“

„Měli jsme informace od zpravodajců.“

„Jistě, od pana Virdeeho, chápu… Vycházíte spolu dobře?“

„Standardně.“ Harry musel stisknout zuby, když si uvědomil, na co McLaggen podle všeho naráží.

„Nicméně pan Virdee požádal o dočasné uvolnění ze své funkce, to asi víte, že?“ Podíval se zvědavě na Harryho, ale když Harry neodpovídal, pokračoval: „Jsem překvapen, že tohle bývalému ministrovi mohlo stačit. Ledaže by kopie spisu nebyla úplná, pane Pottere. Pokud mám být upřímný,“ naklonil se směrem k němu, „téměř to na mě působí dojmem, že si něco necháváte pro sebe. Je tu příliš nejasností. První oficiální hlášení je antidatované. Jako by tu kromě oficiálních orgánů existovaly nějaké… jiné,“ zúžil oči a ztišil hlas. „Ale to vše si brzy ověříme, nepředbíhejme událostem,“ opřel se v křesle a ve tváři se mu rozlil sebevědomý úsměv. Sáhnul do šuplíku a podal mu zapečetěný pergamen. „Omlouvám se, málem jsem zapomněl.“

Harry jej převzal a vstal. „Můžu už jít?“

„To se ani nepodíváte, co je tam napsáno?“ usmíval se McLaggen a Harry měl chuť ho uhodit.

Ovládl se však a pokrčil rameny: „Když na tom trváte.“ Proč by si odvolání nepřečetl zde. Neudělá mu tu radost, aby si myslel, že na to potřebuje soukromí. Rozlomil pečeť a četl. Nebylo to odvolání. Tedy nebylo to jen odvolání, McLaggen ho zároveň povýšil. Ale nejmenoval jej na místo vrchního ředitele odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, jak očekával Gawain Robards. McLaggenův tah byl chytřejší, opravdu by ho neměli podceňovat. Jmenování na místo Percyho do odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce ho dokonale odřízne od bystrozorů i Starostolce. Vrazí klín do rodinných vztahů. A přitom nebude moci být nařknut ze mstivosti. Vždyť svého oponenta jmenoval vrchním ředitelem, a tedy i dočasným členem Starostolce.

„Nemám zkušenosti s řízením mezinárodních vztahů, pane ministře,“ pokusil se protestovat. Měl by to jmenování odmítnout. Ale bez porady s ostatními se to neodvážil. Bylo přeci důležité, aby někdo na ministerstvu zůstal. A na odvolání Percyho to už nic nezmění. Odstoupit může ostatně vždy.

„Nebuďte zbytečně skromný,“ usmíval se McLaggen ironicky. „Jsem přesvědčen, že s vašimi schopnostmi a mezinárodním věhlasem vše hravě zvládnete, pane Pottere. A teď už skutečně můžete jít.“

Harry odcházel jako v mrákotách. Během jednoho dne přišli o dva své lidi na ministerstvu a on přestal být bystrozorem.

Když zavíral dveře, zaslechl ještě hlas McLaggena: „Jane, zkoordinujte s Valerianem Belbym nejbližší možné jednání Správní rady Bradavic. Chci se jí zúčastnit.“

Další kapitola

 

266 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha čtvrtá - Bílý jezdec

Jeden komentář

Napsat komentář