Skip to content

BtCh IV – 16. Ocelové město

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

Sípe město ocelový
přidušenou fistulí
zas vlci ovce loví
a jakoby stu lip
vítr otrhával v nářku
mladý listoví
běž tím městem tou nocí a snář kup
snad ti odpoví

Usnula žena s chlapcem
v nečas ten pod jabloní
na nebeský kladce
vytáhne a nakloní
Bůh k sobě jejich duše
a pokoj vdechne v ně
město sípá, rve se, kluše
a oni dotýkaj se pně

Pro meriben les kamav…

Běží za chlapcem a ženou
oheň – bolest, smrt a dým
jenom za nimi se ženou
nebo štvou se za každým
města obnažené spáry
města cévy-ulice
držej silou, zrozenou z páry
komín-pušku u líce

Pro meriben les kamav…

Sípe ocelový město
a než ho rána přetaví
mlha před i za nevěstou
skryje ho jak představy
a té noci v města břiše
vše co chceš, se uděje
kdo žil, zemře, odejde, kdo přišel
a každý děj se doděje

Joj, na kamav, na kamav,
joj, na kamav, na kamav
na kamav, na kamav
na kamav tut

Radůza

„Ó, zadržte! Což nenávist a smrt se musí vrátit? Zadržte! Musí lidé zabíjet a umírat? Zadržte! Nevyčerpejte až do dna urnu trpkého proroctví! Svět je unaven minulostí.“

Shelly (Hellas)

Domamil; 19. září 2012

„Lukáši!“ Ve staré chalupě se ozval dusot, jak Šimona sbíhala schody.
Tentokrát to byl už opravdu on. Po zraněních, která utrpěl při poslední akci v Předlicích, se cítil ještě slabý, přesto se usmál a Šimonu objal. Schoulila se mu do náruče a držela se ho pevně, jako by ho neviděla věčnost. A těch jedenáct dnů skutečně věčností bylo, i pro něj. Jedenáct dnů, z nichž se polovinu potácel mezi životem a smrtí a pět dalších Doubravka nedovolila, aby se přemístil – a jiné způsoby přepravy nepřipadaly nyní v úvahu. A kromě občasných patronů nemohli dát ani nijak vědět – soví poště se důvěřovat nedalo a ten mudlovský způsob komunikace, s kterým přišel Tomáš Brauner, sami neovládali.
„Miluju tě,“ zašeptal jí do vlasů, aby jej slyšela jen ona. Ne že by ostatní o jejich vztahu nevěděli či vědět neměli – ale ani jeden z nich nebyl zvyklý jej stavět na odiv.
„A mně pusu nedáš,“ usmívala se na Lukáše Kazi, zatímco Jarek Žito sevřel v náručí Doubravku Pohanovou. Pak se otočil k němu.
„Rád tě vidím,“ poplácal jej po zádech a Lukáš sebou trhnul. Nová kůže byla ještě citlivá. „Tebe taky, Ari. Kde jsou ostatní?“
„Vítek na tom ještě není dobře. A ostatní jsou s ním, kdyby něco… Dora se od něj prakticky nehla,“ usmála se Doubravka. „A pak ti mudlové…“ opatrně se podívala z Jarka na Lukáše.
Romové v jejich pečlivě připraveném úkrytu byli samozřejmě problém; znal velmi dobře názor Jarka na schovávání ohrožených mudlů. Nemohli ukrýt všechny, tehdy s ním souhlasil. Ale nemohli je tam ani nechat. Ne, jakmile znáte někoho jménem, tak už to nejde. Jinak přistupujeme k druhému, kterého neznáme, než kterého známe jménem. Proto věznice, koncentrační tábory nahrazovaly jména čísly. Jakoby pak číslo už neoznačovalo člověka, a tedy bylo snazší s ním krutě zacházet, manipulovat, zabíjet. A vlastně ani to jméno není nutné, stačí, když se mu podíváte do tváře, když se mu zadíváte do očí, když jej začnete vnímat jako člověka. Tisíce obětí, pokud znáte jen počet, to nic neznamená. To je jen anonymní, neosobní masa. Děsí, to ano, protože víte, že vás to děsit má. Jenže to víte jen rozumem, a hlas rozumu lze umlčet. Pokud ale znáte jméno a tvář… teprve tehdy je to váš bližní. A nemůžete nechat trpět bližního, pokud jej můžete zachránit.
„Vy jste je sebou vzali do úkrytu?“ zamračil se Jarek. „Kolik?“
„Nešlo to jinak,“ zavrtěl rozhodně hlavou Lukáš. A snad to udělal ten pohyb, který byl příliš prudký, snad kvůli rozhořčení, které cítil vůči Jarkovi, protože nemohl nebo nechtěl rozumět – svět se s ním zatočil a v uších mu začalo hučet. Musel se opřít o Šimonu a zdálky slyšel starostlivý hlas Doubravky.
„Nic mi není,“ snažil se jim vysvětlit, ale obě dívky ho nekompromisně vedly k pohovce. Neodporoval jim. Jednak na to neměl sílu, jednak přivítal několik minut, které tím získal, než opět bude čelit Jarkovi.
Ari ho však předešel. „Vím, že jsme se dohodli, že nikoho nebudeme brát do úkrytů. Že je máme jen varovat a pomoci jim za hranice, pokud to bude třeba. A to přesně máme v úmyslu. Dostaneme je za hranice.“
„Kolik jich je?“
„Ani ne dvacet. Ženy a děti.“
„Co se stalo s ostatními?“
„Odvezli je. Někteří uhořeli,“ odpověděla smutně Doubravka. „Muže z velké části odlákali už den předem.“
Jarek si vzdychl. „To mi je líto. Jak ale tolik lidí dostaneme ven?“
„Dostaneme,“ prohlásil bez zaváhání Ari.
„Myslíš, že tvoji lidé… neříkal jsi, že…“ zarazil se Jarek.
„Ještě jsem s nimi nemluvil. Ale ano, spoléhám na to, že způsob jsou schopní najít.“
„Přesto ale příště -“
„Příště uděláme přesně to samý, Jarku,“ Ari vypadal už téměř rozzlobeně. „Proto jsme tam šli, ne? Abychom jim pomohli. Moc jsme jim pomoci nedokázali, ale opravdu nepotřebujeme výčitky i za těch pár, co se nám podařilo zachránit.“
„Jenže je jich na nás moc a my nedokážeme všechny zachránit.“
„Nedokážeme pomoci všem, souhlasím. Ale to není důvod nepomoct aspoň někomu.“
„Kdo zachrání život, zachrání svět,“ usmála se Kazi na Ariho.
„Pořád si nejsem jistý, že naším cílem má být je dostávat za hranice,“ řekl Jarek. „To není řešení, ale útěk.“
„Útěk je pro konkrétní ohrožený lidi dost efektivní řešení, Jarku, vždycky, když nemaj šanci přežít jinak,“ namítla Šimona, která stále téměř křečovitě svírala Lukášovu ruku.
„Když všichni ohrožení utečou, tak fakt už nikdo k boji nezbyde,“ zamumlal.
„Nemyslím,“ oponoval Ari. „Tady bojovat nebudou. A když, tak jen zoufalý poslední boj kočky zahnané do kouta. To může bolet, ale na věci to nic nezmění,“ řekl hořce. „Jen v zahraničí máme šanci vybudovat skutečnou armádu.“
„Z Romů stejně nikdy žádná armáda nebude,“ pokrčila rameny Doubravka.
„To nemůžeš vědět,“ řekl Ari.
„Co se tam vlastně dělo, že jste se nemohli tak dlouho vrátit?“ zeptala se Šimona a odhrnula Lukášovi dlouhé blonďaté vlasy z krku. „To byla spálenina?“ pozorovala znepokojeně načervenalou kůži na krku. „Bolí to? Bylo to moc zlý?“
„Ne, už ne. Poslední týden už ne,“ usmál se Lukáš. „Já bych se vrátil už před týdnem, ale Doubravka nechtěla.“
„Jistě, ty by ses vrátil hned, jak ses probral z bezvědomí. Po odštěpu se nemá aspoň deset dnů přemísťovat.“
„Ty jsi měl odštěp?“ podívala se na něj Šimona.
„Jen proto, že jsem byl v bezvědomí, když mě Doubravka přenášela,“ zabručel Lukáš.
„Měl hlavně ošklivou spáleninu od toho Molotovovýho koktejlu, který mu přistál za zády.“
„Nechcete začít popořádku?“ zeptala se Kazi.
„Vlastně toho ani moc není,“ odpověděl Ari. „Šli jsme do jednoho bytu, za ženou, která vyšla ven. Mluvili jsme i s její matkou, ta nám snad na rozdíl od té mladší začala věřit. Jenže už bylo pozdě, přijeli.“
„Mudlovští policajti?“ zeptal se Jarek.
„Ne. Bojůvka holohlavých naducaných týpků v bomberech. Nevím přesně kolik jich bylo, ale podle všeho to vypadalo, že v jeden okamžik začali v celých Předlicích. Byl jsem se tam potom podívat – všechny domy byly vyhořelé.“
„Ve zprávách nebylo nic,“ poznamenala zaraženě Kazi.
„Ne,“ odpověděl, „to mě už nepřekvapuje. Mám ale fotky, dám to všechno Tomášovi, v našich zprávách to bude,“ pousmál se sveřepě. „Všude nejspíš postupovali stejně – vrhli se k domům, hodili do nich ty zápalné lahve a ty, kteří začali vybíhat, chytli a odvezli.“
„Nikdo se jim nepostavil na odpor?“
„Myslíš kromě nás?“ zvedl obočí Ari. „Ne. Místní chlapi byli odlákaní den předem pryč, zůstali jen staří a ženský s děckama, to už jsme říkali, ne? My jsme se rozdělili do dvou skupin, ještě než přijeli. Kluci s Doubravkou se pustili do boje, my jsme měli trochu problém, když ta flaška zasáhla přímo Lukáše.“
„Ari mi poslal patrona,“ pokračovala ve vyprávění Doubravka, „že je Lukáš vážně popálený.“
„Vzplál jak pochodeň,“ poznamenal Ari a Šimona se vyděšeně na něj podívala. Lukáš ji k sobě jednou rukou přivinul.
„Dostali jsme se k nim a pak jsme se s pár místníma, co jsme zvládali, přemístili. To je všechno,“ uzavřela Doubravka.
„Vlastně to dopadlo docela dobře. Zranění byli jen Lukáš a Vítek. Byl to obyčejný oheň, kdyby nebyli tak zatraceně rychlí, tak by se to nestalo. Nebyli tam čarodějové, takže těch pár mudlovských rádoby vojáků jsme vyřídili bez problémů,“ dodal skromně Ari.
„A Lukáš pak měl ten odštěp, takže to bylo trochu komplikovanější léčení,“ vzdychla si Doubravka. „Vítek měl průstřel plíce.“
„Průstřel?“ zvedl obočí Jarek. „On se nebránil štítem?“
„Asi v tom zmatku nemyslel na to, že to musí být štít proti mudlovským zbraním. Ostatní to naštěstí zvládli.“
„Nebo se ti hezouni netrefili,“ ušklíbla se Kazi.
„Jsi výborná léčitelka,“ podívala se na Doubravku vděčně Šimona.
„Právě že nejsem vůbec léčitelka,“ zakabonila se Doubravka. „Trvalo mi to hrozně dlouho! Teď jsem měla být v nemocnici pod vedením mistra lékouzelníka, místo toho se učím sama z knížek a ze svých kamarádů dělám pokusný králíky…“
„Jsem rád, že jsem ti mohl být pokusným králíkem, Doubravko,“ usmál se Lukáš Čarek. „Bez tebe bych nejspíš nepřežil.“

…………….

Dachstein; 30. září 2012

Hlava se mu točila, v uších mu hučelo, všeho bylo příliš. Příliš pocitů, příliš vůní a zápachu mužského těla, příliš nepohodlí z rukou spoutaných za zády a z rukou svírajících jeho vlasy, příliš málo vzduchu, příliš bolesti, příliš rozkoše. A přesto chtěl víc. Chtěl všechno, co mu nabízel, chtěl dát cokoli, co si chtěl vzít. A zároveň se své touhy bál, protože nebylo správné nemít věci pod kontrolou…
„Uvolni se,“ uslyšel jeho tichý hlas, „nemáš jinou možnost, cítíš to? Nic jiného ti nezbývá… nemůžeš se ani hnout… tohle už není na tobě…“ Šepot zněl těsně u jeho ucha, uvnitř jeho hlavy. Nebylo tu nic než ten šepot, než ty ruce, které byly snad všude…
A on se vzepjal v posledním odporu, pokusil se vymanit z pout – ne že by snad skutečně chtěl, spíše se chtěl ujistit, že se mu to nepodaří. Nepodařilo. Přestal bojovat, uvolnil se, poddal se rukám, které mu přinášely rozkoš vším, co dělaly. A konečně přestal přemýšlet, co je a co není správné, protože nic z toho, co se nyní dělo, nemohl ovlivnit.

„Už jsi vzhůru, Draco?“ uslyšel zezdola z jídelny veselý hlas. „Jsi ty ale spáč… Byl jsem venku, slunce je už vysoko a je tam nádherně. O hodně jsi přišel.“
Draco se posadil a zvědavě si promnul zápěstí. Nic na nich nebylo znát, dokonce ho ani nic nebolelo. Naprosto normální ráno, které ničím nepřipomínalo nic z toho, co se zde dělo v noci. Vstal a oblékl si župan, pečlivě připravený na stolku vedle postele.
„Dobré ráno, Gellerte, jsem za chvíli dole,“ odpověděl a odešel do koupelny.
Když sešel do jídelny, Gellert se už hladově vrhl na vajíčka se slaninou.
„Nezlobíš se, že jsem na tebe nečekal, Draco?“ usmál se bez stopy po jakékoli omluvě.
„Ne. Oceňuju, žes mi něco nechal,“ odpověděl Draco a posadil se naproti němu. Cítil se lehce. Cítil se skvěle, snad poprvé bez jakýchkoli pocitů rozpaků a nesprávnosti. Nalil si čaj a namazal toust máslem. „Vlastně jsem ti ani včera nestihnul pogratulovat.“
„K čemu?“ odpověděl Gellert s plnou pusou. „Snad ne ke zvolení do té bezvýznamné funkce?“ ušklíbl se.
„Obdivuju tě, Gellerte. Být principem Rady evropských ministrů čar a kouzel není zcela určitě bezvýznamná funkce.“
„Princeps… první mezi rovnými. To ale není ještě to, co chci, Draco,“ zablýsklo Gellertovi nebezpečně v očích.
„To mi je jasné,“ přikývl Draco. Na včerejším jednání ministrů v Bruselu byl. Gellert tam vystupoval pod jménem Roman Wulf, a přestože jeho skutečné jméno nikdo nahlas nevyslovil, Draco nepochyboval o tom, že ho všichni znají. Proč by jej jinak volili? Jaký jiný důvod by mohli mít pro podporu neznámého muže z nevýznamné země na pomezí Východu a Západu? Navíc na funkci, která dosud neexistovala, která vznikla pro něj, kterou si vytvořil sám pro sebe – a nikdo o tom nepochyboval.
Byli tam všichni evropští ministři, kromě jediného. Britského. Dospěli s Gellertem a Baltazarem Byrtusem k závěru, že jeho přítomnost není žádoucí. Přirozeně že ho nebylo možné nepozvat. Ale zařídit, aby se oficiální pozvání ztratilo, nebylo zas tak obtížné. Navíc to teď bude na Potterovi, když je teď odpovědný za mezinárodní vztahy. Malý bonus navíc.
„Do poslední chvíle jsem nevěřil, že tě všichni podpoří,“ dodal. „Ale to by ani nebylo potřeba, ne? Stačila by většina.“
„Nestačila. A nebyli všichni.“
„Ale o McLaggenovi –“
„Ano. O tom jsme se bavili. Nemyslel jsem toho tvého McLaggena. Irský ministr se zdržel.“
„Irský?“
„Slyšel jsi o té zemi, ne?“ zkřivil Gellert ústa. „Takový malý ostrov za Anglií.“
„Irsko tradičně podléhá britskému ministerstvu čar a kouzel,“ řekl Draco. „To, že si irští rebelští mudlové založili republiku, na kouzelnických zvyklostech nic nezměnilo. Nemáme ani skotské ministerstvo, i když si skotští mudlové dokonce začali vydávat své vlastní peníze.“
„Jsem rád, že si bereš k srdci mou radu a sleduješ, co dělají mudlové. A bylo by ještě lepší, kdybys lépe sledoval i náladu mezi vašimi kouzelníky.“
„Našimi? Hovoříme o Irech!“
„Neodporuješ si trochu, Draco?“ usmál se snad až příliš klidně Gellert. „Netvrdil jsi před chvílí, že irští kouzelníci své vlastní ministerstvo čar a kouzel nemají, protože podléhají britskému? V tom případě jde ale o území v pravomoci britského konzula. V tvé pravomoci, Draco. V tvé odpovědnosti,“ zúžil Gellert oči.
„Ale mluvil jsi o tom, že uznáváš toho samozvance McNellise, který tvrdí, že je irským ministrem čar a kouzel!“ protestoval Draco.
„Brion Mac Niallais je člověk, který má podporu svých lidí. A já chci podporu jeho. Zatím ji nemám.“
Draco přikývl a nevěděl, co má říct. O Irsku hovořit nechtěl. V jejich politice se nikdy příliš neorientoval, jediné, koho z Irska znal, byli Strážci. Jenže vůbec netušil, jaké mají vztahy s ostatními irskými kouzelníky, kteří se právě v tuto dobu tak nepříhodně rozhodli emancipovat.
„Pokud se rozhodli, že chtějí být samostatní, tak mě nejspíš jako Angličana respektovat chtít nebudou,“ řekl konečně, když se mu mlčení zdálo příliš dlouhé.
„Chceš tím říct, že mám požádat Baltazara, aby našel irského konzula?“ zeptal se Gellert posměšně.
„Pokud chtějí být samostatní –“
„Na to není čas,“ Gellertovy oči na okamžik ztvrdly a Dracovi naskočila husí kůže. Byl to však jen okamžik, dál pokračoval přátelsky. „Ty nejsi přece jen Angličan, Draco. Tvoje babička byla Irka. Ailbe Slaneová.“
Dracovy oči se rozšířily. Jak se Gellert dozvěděl o jeho babičce? Mohl vědět něco o Strážcích? „To ano,“ podařilo se mu nakonec udržet klidnou tvář, nebo v to alespoň doufal, „ale –“
„To znamená, že musíš mít v Irsku poměrně blízké příbuzné, Draco,“ nenechal jej domluvit Gellert. „Mezi čistokrevnými kouzelníky, protože šmejdku by si Malfoyové do rodiny nevzali, že?“
„To jistě, ale my se s nimi –“
„Najdi je, Draco. A než kontaktuješ McNellise, nauč se vyslovovat jeho jméno v podobě, v jaké on chce, aby se vyslovovalo.“
Draco přikývl. Skutečnost, že on irsky už dost slušně mluví, si ale nechal pro sebe.
„Udělám to, Gellerte. Nějaké stopy v záznamech naší rodiny určitě budou, promluvím o tom s matkou. Tvůj projev včera byl skvělý,“ snažil se vybruslit z nebezpečných vod. „Překvapilo mě, jak byl otevřený.“
„A jak to vzali,“ usmál se Gellert spokojeně a Draco si oddychl. „Jsou to naši lidé, teď už si tím můžeme být naprosto jisti. Byl čas odkrýt karty, aby o sobě vzájemně věděli i oni. Aby věděli, že už nemusí své názory skrývat.“
„Takže politika oddělení světů oficiálně padla. Začal jsi svou moc používat před mudly otevřeně.“
„Začal jsem,“ přikývl Gellert a ostře se na Draca podíval. „Protože je to součást mého plánu. To však nic nemění na tom, že zákon o utajení bude s výjimkou zasvěcených mudlů, našich spojenců, platit stále. Ale pokud tím myslíš, že už je nebudeme nadále ponechávat sami sobě, tak ano, naše světy nemohou zůstat odděleny – protože nikdy ve skutečnosti odděleny nebyly. Je jen jeden svět – a kouzelníci před tím trestuhodně zavírali oči. Příliš dlouho. Doktrína nevměšování se do mudlovských záležitostí je definitivně a oficiálně opuštěna. Nemůžeme nechat mudly, aby si vládli sami, to by byla sebevražda. Jejich technika je příliš daleko, kouzelníci to nebezpečně dlouho ignorovali. To, co jsou schopni vyvinout, to s čím si hrajou, jako by byli nedospělé děti…  Jejich vědci se museli zbláznit, když souhlasili, že budou na něčem takovém, jako jsou atomové bomby, pracovat pro válečné účely!“ rozohnil se Gellert a položil příbor. „Jako by s chladnou hlavou plánovali zničení světa. Milují vědu a pokrok, ale jsou slepí k následkům svých činů.“
Draco přikývl. Tentokrát zcela upřímně. „I můj otec dělal tuto chybu. Pohrdal jimi, a proto se o ně nezajímal. Byla to trestuhodná nedbalost. Neříkal jsi, že budeš omezovat ten jejich smradlavý průmysl? Zahubit nás nemusí jen válkou mezi sebou.“
„Samozřejmě. Budu. Ale všechno má svůj čas. Přece sis nemohl myslet, že to udělám hned. To bychom byli zranitelní. Dokud existují nepřátelé, kteří mě chtějí zničit – a země, které tu techniku používají – nemůžu přestat ty jejich vymyšlenosti využívat. Ale zůstává to našim konečným cílem, nepochybně.“
„Říkal jsi, že Amerika nezasáhne.“
„Ano, a říkám to i nadále. Ale na světě neexistuje jen Amerika. Kromě toho jsem se naučil být připraven na všechny eventuality. Tedy i na tu, že Amerika proti všem očekáváním v Evropě zasáhne.“
„A není tvým konečným cílem ovládnout i Ameriku?“
„Jistě,“ pousmál se Gellert, „je to mým cílem, i když bych jej nenazýval konečným. Ale to není otázka dnešního dne.“
„Pokud tedy nenapadnou oni tebe, napadneš časem ty je. Válka bude tak jako tak,“ konstatoval Draco.
„Vždy jsem věděl, že jsi chytrý, Draco,“ přikývl v dobrém rozmaru Gellert. „Válka je nezbytná, a nejen pro svůj cíl, válka je cílem sama o sobě. Nutí lidi stát se silnými, dovoluje přežít jen těm, kteří jejím nárokům dokážou dostát. A člověk musí být nucen k tomu být silný,  nucen nepřetržitě, jinak se jím nestane – na to příliš podléhá svým sklonům k lenosti a změkčilosti. Ony velké líhně silného, nejsilnějšího typu člověka, jaký dosud existoval, aristokratická společenství na způsob prvotního Říma nebo Sparty, chápaly svobodu přesně v tom smyslu, jak slovu svoboda rozumím já: jako něco, co člověk chce a co dobývá. Jako vůli k odpovědnosti za svůj lid i za sebe. Lhostejnost vůči útrapám, tvrdosti, strádání, slabosti, a dokonce i vůči životu. Ochotu k nutným obětem, včetně oběti sebe sama. Vědomí vlastní síly, vášnivá odvaha bránit své, ale také schopnost poznat hranice svého. Vědomí, že to, co je mé, je součástí celku, souručenství bratrů, že v rámci tohoto celku je nutné se podrobit – ale ne jako otrok, ale jak svobodný člověk rozpoznávající vůdce a potřebu vůdce. Svobodné rozhodnutí se k věrnosti, k jednotě, protože nejednota oslabuje a vede k porážce. Nechci svobodu v otroctví, ve slabosti, změkčilosti, soucitu a žadonění o soucit, ale v síle, ve vítězství! Svobodný člověk nemůže být slabochem. Ne, skutečně svobodný člověk je bojovník. Disciplinovaný bojovník.
Jenže svoboda není možná tam, kde jí lidé nejsou schopni. Pak je to jen hra, jako když domorodci v Tichomoří křičeli do dřevěných krabiček a mysleli si, že se vrátí bílí muži a zasypou je dary; slyšel jsi o cargo kultu, ne?“ na Dracův nechápavý pohled jen mávl rukou. „Většina lidí jsou jen stádo. A nemůže tomu být jinak, protože lidé v tomto počtu už nemůžou žít skutečně svobodně – pokud chtějí žít, musí se prodávat, musí se neustále přizpůsobovat, a tím ztrácejí hrdost a získávají instinkty otroka. A poznané nutnosti, které čelí, těm několika metrům, které jim jejich okovy dovolují udělat, bezpečí a zaprděnému teplu své klece pak říkají svoboda!“ Gellert se znovu rozohnil, Dracovi téměř připadalo, že na jeho přítomnost zapomněl.
„Ne, to není svoboda. Otrok potřebuje pána a masy potřebují vládce, a my budeme těmi vládci. Ale to není konečný cíl, ne, tím je svobodný člověk. A já je donutím, aby se stali opět svobodnými, donutím je stát se tím, čím byli!  S mým jménem bude jednou spojována vzpomínka na cosi nesmírného – na krizi, jaká dosud na Zemi nebyla, na zpochybnění všeho, v co se doposud věřilo, co se požadovalo, co bylo posvátné. Bude je to bolet. Bude je to hodně bolet, ale historie mi dá zapravdu. Ti, co přežijí, budou svobodní. Jiné cesty není.“
„Jiné cesty není,“ zopakoval Draco potichu. Gellertova vize světa, kde nebudou masy mudlů, ale zbydou jen silní, jen ti, kteří dokážou přežít, jej fascinoval. Jen přemýšlel, zda v tom světě silných a svobodných mužů dokáže své místo uhájit i jeho syn.
Ale pochybnosti hned zahnal. Proč by to nedokázal? Postará se o to, aby měl dobrou výchozí pozici, Scorpius není žádný hlupák ani slaboch, dokáže to. Musí to dokázat, nic jinému mu nezbyde.
Ostatně, kdo ví, co se do té doby stane, kdo ví, zda tento konečný cíl bude naplněn. Jediné, na čem teď záleží, je, aby v té druhé fázi, která nyní počíná, patřil k těm, k nimž svým rodem má právo patřit – k vládcům.
A to dokáže, ať již vyhraje Gellert, nebo Strážci.
„Přísahám, že tě budu tě následovat, kamkoli půjdeš, můj pane,“ pronesl slavnostně a vážně a chvíli se obával, zda to Gellertovi nebude připadat až příliš teatrální, zda nerozpozná příměs neupřímnosti.
Nerozpoznal.
„Já vím, Draco, já vím,“ pokývnul spokojeně a položil svou ruku na jeho.

……………….

Liverpool; 6. října 2012

„Pane Weasley, ráda vás vidím,“ uvítala Judita hosta ve svém království. Nebo snad ve svém vězení? Nebyla si jistá. Mohla volně vycházet ven. Ale téměř nevycházela, protože to nedoporučovali a ona se snažila vše dodržovat, jak chtěli. Z řadového domku v Pansy Street chodila pouze v přestrojení na nedlouhé procházky do parku kolem Leedsko-Liverpoolského kanálu sledovaná vždy někým ze svých osobních strážců. Někdy zabloudila i do neutěšených průmyslových prostor doků, které byly mnohem větší, než odpovídalo současnému provozu v nich. Do města nechodila, přestože Liverpool jako místo jejího úkrytu vybrali z důvodu, že zde téměř žádní kouzelníci nežili. Oni si to však nepřáli, a ona nechtěla zavdávat žádný důvod jejich nedůvěře. Byla už unavená z čekání, kdy se něco změní. Z nicnedělání, v němž plynuly její dny.
Původně neměla v úmyslu se tu tak dlouhou zdržet, chtěla jen získat spojence a vrátit se zpět. Nebo něco dělat tady, pomáhat jakýmkoli způsobem, který bude potřeba. Ale oni po ní teď už nic nechtěli. Plynul den za dnem, kdy se nestalo vůbec nic. A ona v sobě nenašla odvahu sama odejít. Nevěděla, jak se vrátit zpět, aniž by to byla akce předem odsouzená k neúspěchu. Chtěla pomoci, ale neměla v úmyslu se nechat nesmyslně a zbytečně zabít. Tak plynul den za dnem, týden za týdnem, léto se měnilo v v podzim, a ona stále žila ve zchudlém průmyslovém srdci mudlovské Anglie. A čím déle zde žila v tom podivném bezčasí, tím více se bála svůj úkryt opustit, tím více si připadala neschopná cokoli na tom podivném provizóriu změnit.
„Judito, vypadáte báječně,“ řekl pan Weasley a Judita se na něj nevěřícně podívala. Z dlouhého lenošení trochu přibrala, neměla ani důvod se pro někoho strojit, česat, dělat se krásnou – to vše způsobilo, že si připadala nezajímavá a nepřitažlivá.
„Děkuji, pane Weasley. Jsem ráda, že vás vidím. Jak se má Lily?“
„Dobře. Vzpamatovala se z toho mnohem rychleji a lépe, než kdokoli z nás předpokládal. Díky vám. Posílá vám obrázky,“ podal jí několik mudlovských tvrdých papírů.
Judita si s úsměvem prohlížela dětské kresby. „Tohle jsem já?“ zeptala se překvapeně.
„Ano. A když pošimráte toho psa pod krkem, bude štěkat.“
„To je pes?“ usmála se a udělala, jak jí Arthur Weasley poradil. Pes zaštěkal. „Je šikovná. Jsem ráda, že jsem vám mohla pomoct,“ usmívala se. Když viděla muže, kterého zachránila, a obrázky Lily Potterové, připadala si hned méně zbytečná. „Je od vás milé, že jste mi je donesl. Už jste zvážili moji žádost o -“ Judita se zarazila a přemýšlela, zda má o tom, že chce navštívit nového britského ministra, mluvit s panem Weasleym. O Gellertovi dosud mluvila jen s Harry Potterem, Evandrusem Virdeem, Severusem Snapem a jeho ženou. A s bývalým ministrem, samozřejmě, jenže ten je teď mrtvý. Nevěděla, jestli je do všeho zasvěcen i Potterův tchán.
„Myslíte vaši návštěvu u ministra McLaggena? Mluvili jsme o tom, ale rozhodnutí zatím nepadlo, slečno Judito. Čekáme na -“  Tentokrát se zarazil on. Judita se nedivila a ani jí to nevadilo. Jejich nedůvěra byla pochopitelná. A čím méně bude vědět, tím lépe, pokud má přesvědčit hlavně toho protivného Snapea, že jim nebude nebezpečná.
„Ale nepřišel jsem jen kvůli tomu. Vyhledal mě Marko Karela. Chce vás vidět.“
„Marko Karela?“ rozčileně vstala. „Jen on, bez Timey? A je to opravdu on?“
„Ano. Řekl správně heslo už v Děravém kotli, jinak by mě nekontaktovali. A prověřili jsme ho.“
„Chci ho vidět. A kde je Timea? Je jen sám?“
„Ano, je sám. Ostatní vám určitě bude chtít říct osobně.“
„Ale vy to víte! Tak mě nenapínejte! Žije Timea? A babička?“
Arthur Weasley se podíval stranou a na chvíli se odmlčel. „Nevím. Ani on to neví. Řekne vám všechno, co ví, Judito.“
„Kde je Timea? Řekněte mi to vy, prosím, pane Weasley,“ dívala se na něj s úzkostí. Samotnou ji přikvapilo, jak moc ji na jejích posledních žijících příbuzných, o nichž donedávna neměla ani tušení, záleží. Nevědí, jestli je její sestra a její babička mrtvá. V tom byla naděje. Možná. Snad.
Místo odpovědi Arthur Weasley zmáčkl kouskem sirky několik písmen na jednoeurové minci. „Bude tu za chvíli, Judito. Připravíte trochu čaje?“

Judita zaraženě pozorovala muže, o kterém se teprve nyní dozvěděla, že je už od srpna její švagr, a snažila se pochopit vše, co jí řekl.
Marko společně se svým otcem posledních několik měsíců trávil tím, že se pokoušel dostat lidi z ohrožených osad pryč. Někteří se přesídlili do větších měst. Některé se jim podařilo dostat přes hranice s Ukrajinou, a dál východní cestou pryč. Na Západ to nešlo, ne bez falešných pasů, a ty se jim zajistit nepodařilo.  I Timeu s babičkou po svatbě přesvědčil, aby se přestěhovaly do Košic, do malého bytu ve velkém paneláku osídleném bílými. Chtěl je dostat za hranice, ale Timea bez něj odjet nechtěla. Pocit bezpečí ve velkém anonymním městě se však ukázal jen iluzí. Při jednom ze svých návratů našel jen prázdný byt a až od svých sousedů zjistil, že ji měla zatknout policie. Příliš se s ním nikdo bavit nechtěl, nejspíš věřili, že obě ženy byly z něčeho podezřelé – co také jiného očekávat od cikánek! Nebo to pro ně bylo pohodlnější, protože jim to umožňovalo zachovat si iluzi normálního světa? Anebo se jen báli, pochopili, co se děje a rozhodli se přežít? Vlastně jim to nemohla zazlívat. Oni vinni nebyli, jestli někdo byl vinen, byla to ona sama.
Bylo to v ten samý den, kdy se odehrál jeden z největších zátahů na košickém sídlišti Lumík a zároveň v několika osadách poblíž Fiľakova.
Marko se prostřednictvím svých bílých přátel snažil zjistit, co se s nimi stalo. Narazili na zeď mlčení. Když zmizel první z těchto přátel, vzdal to.
„Musím je najít,“ řekla česky směrem k Markovi.
„Ako?“ zeptal se stroze Marko. „Ty vieš, čo sa s nimi mohlo stať? Odváža aj slovenské Romy na Sibír?“
„To nevím,“ zavrtěla hlavou Judita. „Když jsem byla… s ním, tak se to nedělalo.“
„Kam presne ich vozili? Čo tam s nimi robia?“ dorážel na ni Marko.
„Nevím, já si ty jména nepamatuju,“ vrtěla nešťastně hlavou Judita. „Ale… najdu je. Chci odjet. Hned,“ obrátila se na Harryho a pana Weasleyho anglicky.
Harry jen zavrtěl hlavou a začal se nadechovat k odpovědi.
Judita ale prudce vstala. „Nemáte právo mě tady držet! Udělala jsem všechno, co jste chtěli. A už mi je jasné, že mi nepomůžete, tak mi ale aspoň nebraňte!“
„Judito, chápeme, proč chcete odjet, ale… dejte nám ještě nějaký čas. Potřebujete naši pomoc -“
„O kterou jsem vás marně žádala několikrát!“ přerušila jej rozhořčeně.
„Nevěděl jsem, že jste nás o ni žádala,“ odpověděl rozpačitě Harry.
„On vám to pan Snape ani Virdee neřekli?“
Harry zavrtěl hlavou. „Mluvili jsme jen o vaší žádosti, že chcete mluvit s McLaggenem. A kvůli tomuhle potřebujeme, abyste ještě zůstala, Judito.“
„Vždyť mě k němu stejně nechcete pustit! A Marka, pustíte k němu Marka? Váš ministr by měl vědět, co se děje!“
„Máme i další zdroje. Pracujeme na tom, Judito, musíme vědět, jestli ministr není na druhé straně. My si myslíme, že není, že se jen mýlí, když nebezpečí podceňuje, ale nejsme si jistí. Nemůžeme ohrozit vás nebo pana Karelu, ani nikoho jiného. Dejte nám měsíc. Připravíme všechno. Pokud budete chtít potom odjet, nebudeme vám bránit. Naopak – pomůžeme vám.“
„Slibujete? Pan Snape s tím nesouhlasil,“ mračila se pořád Judita a přemýšlela, zda by raději neměla hned po jejich odchodu utéci. Nemohla vyloučit, že až si promluví o jejím přání odejít, že jí v tom budou chtít zabránit – a že ji možná budou i nepřetržitě hlídat, jak dělali po jejím příchodu. Na druhou stranu jejich pomoc by se jim hodila.
„Potřebujeme vaši pomoc, pane Pottere,“ řekl Marko pomalou angličtinou, jako by četl její myšlenky. „Chci najít svou ženu, ale nejenom. Teď musíme dostat co nejvíc lidí do bezpečí. Můžete nám pomoci s tímto?“
„Ano,“ přikývl vážně Harry, „myslím, že ano, vypadá to, že by tu byly určité možnosti… ale dejte nám nějaký čas. Nejste náš vězeň, Judito, ale já vás prosím, abyste ještě vydržela. I vy, pane Karelo.“
„Potřebujete se poradit s těmi vašimi ostatními, pane Pottere?“ zeptala se Judita hořce.
„Ano. Ale pomůžu vám, i pokud ostatní nebudou souhlasit. Máte mé slovo, Judito.“
„I můj slib máte, slečno Judito,“ přidal se Arthur. „Přestože bych byl nerad, abyste se vracela do země, kde vám hrozí smrt.“
Judita přikývla. Hrozila jí tam smrt. Nepochybně. Pokud by ji dostal Gellert… zamrazilo ji. Strachem či vzrušením? Možná jsou i horší věci než smrt. Ne, nemiluje ho. Už ne. Už nikdy nesmí podlehnout jeho vábivému volání.
A nepodlehne, to slíbila sama sobě, své mrtvé matce, ztracené sestře i babičce, a všem těm dalším mrtvým. Včetně těch, které neznala.

Další kapitola

48 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha čtvrtá - Bílý jezdec

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář