Už nekřičela. Jen němě přijímala další kolo zvráceností a trestů. Dny se jí slily do jedné dlouhé parodie. I když byla extrémně vyčerpaná, dobrovolně bojovala s víčky. Nesměly klesnout za žádnou cenu. Hrozilo by ještě horší mučení. Mučení její vlastní hlavy. Gowdie jí potají dával lektvary na bezesný spánek, protože odmítal přijít o důležitý dílek v jeho genetické skládance. Monitoroval její funkce a když po pár týdnech zaznamenal v její krvi další hormon, mohl se zbláznit radostí.
Rozrazil dveře sálu. Většina by odvrátila zrak, ale jak víte, on nebyl většina. Pohrdavě odfrkl.
„Lushi, odteď ti zakazuju jakékoliv násilí na Sereně,” přikázal mu stařec. Oslovený zvedl obočí. Svalil se z Patricie.
„Ty nemáš absolutně žádné právo mi cokoliv přikazovat,” zasyčel.
„Je gravidní!” Ticho. A pak se ozval smích. Celá síň se ním zaplnila. Gowdie nakrčil nos. Tohle se mu ani trochu nelíbilo.
„A? Tak se toho zbav, neskončil jsem s ní,” řekl Lush a napil se vína. Podíval se na spoře oděnou Patricii, která se na něj oplzle usmívala. Miloval to. Brát si, co chtěl. Ten pocit moci, který mu tekl žilami.
„Dohoda zněla jasně. Dostanu tě z vězení a přivedu ti ji. Naoplátku spojíte své magické potenciály a necháš mě to zkoumat!” zavrčel Gowdie. Neohroženě si stoupl před vůdce Temného řádu. Mezi nimi se rozehrál oční souboj.
„Vypadni, Patricie. Musím tady tomuhle starci vysvětlit pár věci.” Žena si odfrkla, ale nedokázala odporovat. Rychle si upravila šaty a opustila místnost. Lush si oblékl hábit a přešel ke karafě s červeným vínem. Nalil si a pomalu se otočil na muže, který mu začal lézt na nervy.
„Podívej se, Gowdiei, nudíš mě,” prohodil a napil se, „je to moje hračka a já se nehodlám dělit.”
„Můžeš si hrát na pána světa, ale se mnou si nezahrávej. Zkoušela to jiná esa a teďka hnijí v zemi,” zavrčel stařec. Jeho pohár trpělivosti se začínal nebezpečně blížit k okraji.
„Nezapomeň, kdo má tvou hůlku,” začal Lush. Stařec se uchechtl.
„Ty jsi tak naivní,” sykl. Překřížil dlaně, otočil a vyslal k muži světelnou kouli. Ten hůlkou odklonil hrozící nebezpečí. Schytal to sloup. Byl překvapený. Na Kruvalu o tom způsobu slyšel, ale nikdy se mu to nepodařilo. Dostal vztek a začal po soupeři pálit kletby. Nic nebylo platné. Zuřil a přestal se ovládat. Gowdieovi stačila chvilka a uvěznil ho na trůnu. Vytrhl mu hůlku a přitlačil na krk.
„Stačí mi jedno slovo a můžu tě podříznout jako podsvinče. Takže diskuze ukončena. Necháš ji na pokoji do té doby, dokud ti nedám svolení. Beze mne se z ostrova nikdy nedostaneš. Vím, jak zrušit runovou ochranu proti přemístění,” řekl bez jakékoliv emoce, „rozumíš?” Měl ho v šachu a Lush musel souhlasit.
„Zkus mě ještě jednou podrazit a garantuju ti, že celý ten tvůj řád zničím během mrknutí oka.” Odhodil hůlku stranou a zrušil kouzlo. Stařec s úsměvem opustil síň.
***
Přiložil jí na čelo další obklad. Nakonec ji musel uvést do hibernace. Tělo se začalo pomalu léčit. Bohužel neměl všechny potřebné přísady do lektvarů. Štvalo ho to. Lashovi lhal. Na zrušení hranice proti přemisťování potřeboval zničit všechny runy najednou, ale nemohl najít tu poslední. Serena ho přelstila. Vytvořila někde pojistku. Ten runový kruh může být kdekoliv. Schován klidně pod nějakým kamenem. Sedl si na křeslo vedle lůžka. Bylo načase zkontrolovat plod. Vytahl hůlku, kterou mu Lush okamžitě vrátil. Zdálo se, že je v pořádku. Rány se zacelily a modřiny už téměř nešly vidět. Co nevidět by se měla probudit. Nechával tomu volný průběh. Promnul si čelo. Musí ji přesvědčit, aby s ním spolupracovala. Zásoby docházely a nálada obyvatel začala být poněkud nervózní.
,,Už jsi spokojený?“ Šepot se nesl pokojem. Zvedl hlavu. Serena měla otevřené oči. Už nepůsobila tak strhaně.
,,Je to na dobré cestě,“ řekl a mírně se usmál. Obrátila oči v sloup. Přiložil ji k ústům flakonek s růžovou tekutinou. Jemně usrkávala. Zavřela oči a polkla poslední doušek. Nastalo ticho, které občas přerušilo praskání ohně.
,,Jak dlouho?“ zeptala se, aniž by otevřela oči.
,,Dva měsíce.“ Ušklíbla se. Měla radost, že nezvládl najít ten poslední runový znak, který bránil přemístění.
,,Oba víme, že je to jenom otázka času. Ty sama mi to moc ráda řekneš. Přece nechceš, aby se tvému dítěti něco stalo…“ Prudce otevřela oči.
,,Lucas je v bezpečí…“
,,A kdo mluví o něm?“ zasmál se Gowdie, ,,podařilo se. Sice ne úplně hezkým způsobem, ale v lůně ti roste malý géčkový magický potenciál. Gratuluju ti, čekáš dalšího potomka. Tentokrát víme i kdo je otcem.“ Lush! Chtělo se jí zvracet. Všechno se jí najednou vrátilo. Ty hodiny, co musela snášet v jeho ložnici. Zvíře. Rozplakala se. Sledoval ji, ale nic to s ním neudělalo. Pro něj se stala pouze schránkou. Pokud potvrdí svou genetickou teorii, je schopen si sehnat méně spurné dárkyně potenciálu F.
,,Jsi odporný,“ zasyčela. Jenom se usmál. Nic nového pod sluncem. Trhla hlavou, když se ji pokusil pohladit po tváři.
,,Pomstím se ti. A tentokrát tvá smrt bude opravdová,“ zavrčela temným hlasem, ,,říkal jsi dva měsíce?“ Stařec neochotně přikývl.
,,Dobrá,“ přes obličej ji přeběhl temný úsměv, ,,čas se naplnil.“ Načež zavřela oči a začala se připravovat na otevření prány. Potřebovala se propojit se starými duchy a bohužel měla jenom jeden pokus. Cítila, že duše pomalu začali odpovídat na její volání a procházet skrz otevřený portál ministerstvu. Bude nějakou dobu trvat, než se k ní všichni dostanou. Do té doby bude čerpat energií a vymýšlet plán.
Gowdie hleděl na nehybnou ženu. Chlad začal pomalu pronikat do místnosti. Nesnášel podzim. Ozvalo se ťukání na dveře. Do místnosti vešel jeden z Lushových poskoků.
,,Našli jsme tu poslední runu. Byla schovaná v jednom hrobě. Lush chce vysvětlení. Za dvě hodiny v síni.“ Stařec přikývl a vykázal nezvaného hosta pryč.
,,Konec hry. Dneska se otevřou portály a ty mi k tomu pomůžeš,“ řekl směrem k ženě, která měla úplně jiné plány.
***
Seděla na kolenou. Hlavu zvrácenou dozadu. Ruce jí začaly ochabovat, až nakonec spadly na kolena. Duše starých mágů pomalu opouštěly její tělo. Hustá mlha, která svírala její mysl, se začala rozpouštět. Přestala se stávat divákem a pomalu se vracela zpět. Cítila, že něco není v pořádku. Jakoby jí něco důležitého opustilo. Jen přijít na to co? Prsty na rukou jí začaly brnět a nakonec přišla neuvěřitelná křeč v nohou. Sesunula se na stranu. Pomalu natahovala končetiny. Přetočila se na břicho. Začala se plazit ke schodům. Všude smrdělo spálené maso. Puch jí plnil nosní dírky. Musela se držet, aby se nepozvracela. Dokázala se dostat ke sloupu. Opřela se o něj a rozhlédla se po té zkáze. Spálila je téměř na prach. Nikdo nepřežil. Podívala se na ruce, které ještě před chvílí žhnuly. Jen na pár minut… Rezonovalo jí v hlavě, když zavřela únavou víčka. Upadla do kómatu. Tělo se svalilo na stranu. Nad ostrovem stoupal černý dým. Ze strážné věže v Boreray se ozvaly zvony. Harry Potter pokynul komandu bystrozorů, aby se přesunuli loděmi na Hirtu.
***
„Probuď se…“ Slyšela to, ale víčka byla tak těžká. Pomalu otevřela oči, ale nikoho neviděla, stále byla v tom pekle. Postavila se pomocí sloupu a přesunula ke kamenné zdi. Nějak se dostala z bývalého sálu. Ovál ji studený vítr. Zachvěla se. Přece jenom byla nahá. Pomalým krokem kráčela k sovinci. Jako jediný se zdál být neporušený. Byla to jenom taková malá bouda na kraji útesu. Cítila, že v ní nikdo není. Tahle vlastnost jí zůstala. Otevřela dveře. Sluneční paprsky hrály krvavé stínové divadlo. Milovala západy slunce a na tento nikdy nezapomene. Rychlé utřela zbloudilou slzu. Otevřela starou truhlu, do které se dávalo zrní. Zbytky dala stranou, odklopila falešné dno a vytáhla uzlík. Uvnitř se ukrývali černé kapsáčové kalhoty, těžké boty a tričko s tmavou zateplenou parkou. Namáhavě se oblékla a rozbalila pergamen.
Jakou příchuť má konec?
Nepatrně zvedla koutek v náznaku úsměvu. Roztrhala vzkaz na malé kousky a strčila do kapsy bundy. Ozvaly se výkřiky. Přitiskla se ke stěně a pozorovala, jak několik bystrozorů vyskočilo z lodi. I na takovou dálku poznala starého Pottera, který křičel rozkazy. Část kouzelníků postupovala k ruinám bývalé základny, další k bývalému portálu do věznice. U dvou lodí zůstal jeden strážce. Slunce zapadlo za horizont a tma pomalu začala přebírat nadvládu. Mladík stal zády k moři. Sledoval kolegy.
„Žádní přeživší. Vorgu, pojď za námi,“ ozval se zesílený hlas. Neznala ho. Vyplížila se ze sovince a schovala za zbytky zídky. Sledovala vzdalující se žádá posledního bystrozorů, který za malou chvíli zmizel v bývalém ústředí. Potichu vyšla ze svého úkrytu. Jejím cílem byla jedna z lodí. Brzy pochopila, že je krádež nereálná. Byly kouzelné – poháněné magií z hůlky. Tu překvapivě neměla. V příšeří prohledala vnitřek – bezúspěšně. Žádná erární hůlka ani místo, kam se schovat. Přemýšlej! Přikázala si. Byla bezradná. Kecla si na lavici a chytla obličej do dlaní.
„Tak tohle jsem fakt nečekal,“ ozvalo se zřetelně z mola. Srdce měla až v krku. Popadla volně ležící provaz a nějakým způsobem se dostala na střechu kabiny. Protáhla jednu stranu provazu smyčkou a udělala lodní uzel. Lehla si na záda, aby splynula se střechou. Ruce zahakla za oka a doufala, že se udrží.
„Tohle jsem v životě neviděl,“ řekl potichu Potter, „chvílemi jsem musel odvrátit zrak, jak se mi chtělo zvracet.“
„Co myslíš, že se tam stalo?“ zeptal se někdo.
„Absolutně netuším. Budeme muset přivést odborníky.“ Ozvalo se souhlasné mručení.
„No, a co Vernová? Kde vůbec je? Má s tím něco společného, jak tvrdí ministr?“
„Serena? Děláš si prdel?“ Ten hlas jí byl povědomý, ale nedokázala k němu přiřadit obličej.
„Neříkám, že je svatá, ale to je ten poslední člověk, který by nechal Temný řád zvítězit. Raději by se zabila, než aby Lush rozpoutal apokalypsu.“ Usmála se. Ten někdo ji znal.
„Mám teorii,“ promluvil Potter, „tohle je její práce…“
„Ale hovno, zas taková výjimečná není! Tohle by nezvládla.“
„Taky že nezvládla, pokud by neměla znalosti, o kterých se nám může jenom zdát. Ruku na srdce, kdo z vás rozumí něčemu, co dělají na odboru Záhad? Před lety jsem tam bojoval proti smrtijedům a bylo to děsivé místo. Řekněte mi, kdo by tam dobrovolně pracoval? Oni ví něco víc.“ Ach, kdybys jen věděl! Pomyslela.
„Velitel má pravdu. Na tohle musíme přizvat ty nejlepší. Bude potřeba identifikace těl – nebo aspoň toho, co z nich zbylo. Navrhuji, aby zde jedna skupina zůstala. Zajistila místo a počkala na odborníky.“
„Souhlasím. Zabini, vyber si, kdo tu zůstane. Máš to tu na povel, zbytek se přesune zpět do Londýna. Tam si rozdělíme úkoly. Jasný?“ Ozval se hromadný souhlas a Serena doufala, že je v té správné lodi.
Vylodili se na nenápadném molu kousek za neznámou vesnicí. Oddechla si.
„Začněte se přemisťovat, počkám tu na naší spojku, abych předal loď a pokyny. Sejdeme se na ministerstvu,“ řekl Potter. Chvíli se nic nedělo. Jenom vlny narážely do lodi a šumění jí začalo otupovat mozek. Víčka se přivíraly.
„Už jsme tu sami. Chceš pomoct dolů?“
„Jaksi…? Vždyť je to jedno. Pomoc by se hodila, díky.“ Cítila, jak ji tělo začalo pomalu levitovat. Konečně se ocitla v tváří tvář prošedivělému bystrozorovi.
„Vypadáš hrozně.“
„Ale nepovídej!“ odfrkla a posadila se na bobek, kam se uvazují lodě. Zkoumavě si ji prohlížel.
„No jo, chtěla jsem nějakou změnu. Ve volných chvílích jsem si odbarvovala vlasy. Studená blond. Pěkný, co?“ Zakroutil hlavou. Sarkasmus ji neopustil.
„Mluvil jsem s Thomasem i kámoškou vědmou. Nemusíš si přede mnou na nic hrát. Vím, že to způsobil výbuch magie,“ řekl a uchopil ji jemně za dlaň, „říkali…“ myšlenku už nedokončil. Bolestný vzlyk ho umlčel. Vtáhl ji do objetí.
„Je to pryč. Nic necítím,“ zašeptala, „na tom prokletém ostrově jsem ztratila to jediné, proč jsem byla výjimečná,“ vydechla a odtáhla se od něj. Podal jí kapesník. Mírně se usmála.
„Veříš mi?“ zeptal se jí. Přikývla. Znovu si ji přitáhl do náruče a společně se přemístili.
***
Bílé vlasy měla rozprostřené po polštáři. Dívala se do stropu. Míhaly se na něm světelné odrazy projíždějících aut. Bylo to jako stínové divadlo. Na nočním stolku ležela lahvička s lektvarem. Nedotkla se ho, tak nějak tušila, že by stejně stoprocentně nezabral. Její magická podstata zmizela. Vrzly dveře a dovnitř vstoupila Cassandra. Přešla k menší lampičce a rozsvítila. Místností se rozlilo jemné žluté světlo. Přistoupila k lůžku a posadila se na kraj. Serena nic neříkala. Nebylo potřeba.
„Měla jsem tě varovat,” promluvila Cassandra. Serena ji chytila za ruku, aby ji umlčela.
„Věděla jsem, že o něco přijdu, ale tohle mě dost zaskočilo. Co si budeme povídat.” Otočila hlavu a podívala se na smutnou přítelkyni.
„Přišla jsi o mnohem víc…” Serena povzdechla a jemně si sáhla na břicho.
„Připravila jsem ti regenerační lázeň,” řekla Cass a pomohla jí dostat se do mramorové koupelny. Bylinky příjemně voněly. Saténový župan spadl na zem. Přidržela se a opatrně se položila do vany. Cassandra se chystala k odchodu.
„Zůstaneš tu se mnou?” poprosila ji Serena. Žena přikývla a posadila se vedle vany. Vytáhla pouzdro s cigaretami.
„Taky si dám,” ozvalo se za ní.
Týden uběhl jako voda a Serena se cítila mnohem lépe. Seděla v kuchyni na barové stoličce a pila kávu. Pročítala Denního věštce. Každý den se v otvíráku věnovali novinkám ohledně případu Indictia. Teorie, rozhovory, fotky.
„Jak se dneska cítíš?” zeptala se Cassandra. Serena pokrčila rameny. Fyzicky se cítí skvěle. Musela uznat, že vědma je opravdová odbornice i po téhle stránce. Bohužel psychika…
„Sama na to znáš odpověď. Jsou zranění, která žádné výtažky nevyléčí. Přemýšlela jsem,” řekla a napila se pressa, „je jen otázka času, kdy na veřejnost prosákne, že jsem naživu. Obě víme, že nejsem ve stavu čelit dotazům, popřípadě soudnímu přelíčení. Nicméně potřebuju odjet. Ještě nevím na jak dlouho.”
„Rozumný nápad. Od Thomase vím, že léčba Albuse skončila. S Lucasem jsou u Potterů.” Serena přikývla. Srovnávala, kalkulovala a nakonec se rozhodla, že pojede sama. Trhalo jí to srdce, ale potřebovala se z toho dostat. Nehodlala ukázat před svým synem slabost. Dítě by nemělo být svědkem psychických záchvatů rodiče. Rozhodla se.
„Sama to nezvládnu, potřebuju tvoji pomoc. Daleko odtud. Jsi ochotná zavřít krám a odjet se mnou k Indickému oceánu?” nadhodila Serena a postrčila k přítelkyni notebook s cílovou destinací, „pronajala jsem si chatu na Kokosových ostrovech. Dost odlehlé místo. Daleko od všeho. Podle informací bych tam neměla narazit na žádné kouzelníky.” Cassandra si prohlížela obrázky a četla texty. Nakonec přikývla.
„Pojedu. Vypadá to dobře, až na ty odpadky. Doufám, že jsi vybrala místo, kde nejsou,” zasmála se, „ale setkáš se s Lucasem a všechno mu vysvětlíš.”
„Samozřejmě.” A bylo.
Před setkáním se synem musela vypít uklidňující elixír. Nasadila si sluneční brýle a klobouk. Domluvili se s Thomasem, že Lucase přivede do cukrárny kousek od bytu Cassandry. Byl nejvyšší čas vyrazit.
U obsluhy objednala zmrzlinový pohár a šla se posadit. Zrovna se hrabala v kabelce, když se jí obmotaly Lucasovy paže kolem krku. Přivinula jej k sobě a zavřela oči.
„Maminko,” něžně ji oslovil.
„Promiň mi to, zlatíčko. Je mi to tak líto. Nezlob se na mě.”
„Nezlobím. Thomas mi to všechno vysvětlil. Jsem na tebe tak pyšný.” Rozplakala se. Odtáhli se od sebe a Lucas ji začal utírat slzy. V tichosti si hleděli do očí.
„Nebudu ti lhát, že je všechno v pořádku. Na to jsi až moc všímavý. Lucasi, na tom ostrově se stalo moc věcí, a nejsem schopná se s tím vyrovnat. Trhá mi to srdce, ale nemůžu ti to udělat,” řekla a utřela si slzy do kapesníku, „změnilo mě to tam. Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla příběh o kouzelníkovi, který si zahrával s magií a ta ho potrestala?” Přikývl.
„Musela jsem udělat moc těžké kouzlo, abych ty lotry porazila a to si vybralo svou daň. Nenávratně jsem ztratila svůj magický potenciál.”
„Jakože už nikdy nebudeš moct kouzlit?” Pohladila ho po tváři. Čím dál víc se podobal svému otci. Zakroutila hlavou a sklopila oči.
„Ale mně to nevadí. Budu kouzlit za tebe!” Podařilo se mu ji rozesmát. Přitiskla si čelo na jeho.
„Ty víš, že tě miluju nejvíc na světě, ale musím odjet pryč. Jsem nemocná. Ale nemůžu se v Anglii léčit. Nebude to lehká cesta. Domluvila jsem se s Harrym Potterem, že na tebe dohlédne.”
„Já vím, děda Harry mi to říkal. Zlobil jsem se, ale chci, aby ses mi uzdravila. Neboj se o mě. S Potterovými to zvládneme. Všichni jsou ke mně moc milí. Dokonce mám svůj vlastní pokoj,” zazubil se, „musím ti říct tajemství. S Albusem si hrajeme, že je můj táta. Učí mě spoustu věcí, létáme na koštěti a tak. Prostě chlapské věci.” Kdyby neobjímala Lucase, vyvrátila by se.
„Ehm… Dobře. To je moc dobře,” pokusila se o úsměv, „kdo by to řekl, že bude někdy Albus Potter tak zodpovědný.” Lucas jí začal líčit všechna dobrodružství, která spolu s otcem zažili. Poslouchala ho a občas se i usmála. Bylo až překvapivé, jak to všechno vzal. Na svůj věk byl velice vyspělý a chápavý. Za dvě hodiny si ho vyzvedl Harry Potter. Předal jí obálku s falešným mudlovským pasem.
„Averno, musíš mu to říct,” zašeptal jí během loučení do ucha. To musím, ale jak?
112 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...