The trees are whispering,
I hear them calling for me.
Is this a nightmare,
Or reality?
Oh, I wanna go home,
This is more than I can take.
We hold each other’s hand,
We know we won’t survive,
This haunted place,
Just won’t let us get out alive.
Oh, I wanna go home,
We never should have come to the lake.
Can you feel,
Death’s dark embrace?
In the water,
Shines a pale white face.
When you go down,
You’ll never come back up again, no, no.
The children were buried,
In this cold, black grave.
Too young to be forgotten,
Too dead to be saved.
In the silent night,
I feel that evil is awake.
This night will be my last,
I now know it for sure.
Hope is lost,
I’ve never felt this way before.
Oh, I wanna go home,
This is more than I can take.
I scream out for my mum,
But she’s not here for me,
These twisted spirits,
Lead me to insanity.
Oh, I wanna go home,
We never should have come to the lake.
There’s something hiding,
In the woods I know,
It’s coming closer,
As the wild winds blow.
Please don’t let me,
Drown here, in this lake.
Deep beneath the surface,
Gather the stolen souls.
Restless shadows,
From the beds.
I’m drawn towards the water,
Fear has abandoned me.
As I’m invited,
Too their mass.
Don’t let me drown here,
In this lake.
„Jsi laskavý,“ odpověděl Frodo. „Ale nemyslím, že by mi jakákoli slova pomohla. Vím totiž, co mám udělat, ale bojím se to udělat, Boromire — bojím se.“
J.R.R. Tolkien: LOTR
Bradavice; 12. listopadu 2012
Ta země, kterou již několik hodin šli, se mu nelíbila. Divné místo. Země mrtvá ve všech významech toho slova. Cítil pach zániku, dokonce ani rostliny zde nebyly živé, tráva pod jejich nohama byla zahnědlá, její kořeny ve vlhké půdě nepochybně již dávno shnily. Byly zde i stromy, jejich uschlé pahýly kymácející se ve větru ukazovaly, že i zde byl život. Ty stromy byly mrtvé a pocit zla a beznaděje pouze prohlubovaly.
Potřeboval si odpočinout, zoufale by chtěl alespoň na chvíli ulehnout, nebo alespoň usednout, avšak půda pod jejich nohama byla vlhká; byla spíš močálem než cestou. Každá jejich šlépěj se během několika okamžiků naplnila hnědou, páchnoucí vodou. I ta voda byla mrtvá. A přestože měl žízeň, nenapil by se jí, dokud by nebyl na pokraji smrti. A možná ani potom ne.
Vlekl se dál, nohu kladl před nohu, a když se zakymácel, zachytila jej ruka přítele. Něco mu říkal, ale on jej nevnímal; byl příliš unavený. Zastavil se a zavřel oči. Jeho břemeno jej tížilo. Musí jít dál. Je to jeho povinnost. Ale tato mrtvá země v něm probouzela pocit zmaru, smrti, konce. Všechny smysly mu říkaly, že odtud nevyvázne – oči viděly neživé zbytky dříve kvetoucí země, uši slyšely divoký vítr šeptající si o jejich konci… Jejich smrt mohl cítit s každým nádechem dusivého vzduchu. Dostal se tak daleko, ale zde ho opouštěla veškerá síla i naděje. Ve skutečnosti nikdy žádnou naději neměli; to jen zde na něj to, co věděl od počátku, dolehlo s dusivou úporností. Chtěl domů, jednoduše si lehnout do trávy, ucítit vůni květin, ještě jednou uslyšet ptáky… Zde žádní ptáci nežili. Chtěl tam, kam patřil, co bylo jemu do her mocných? Chtěl svou matku, volal ji celým svým srdcem. Jenže jeho matka tu nikdy pro něj nebyla. Jeho matka nechtěla, aby se narodil. Pro svou matku nebyl nikdy natolik důležitý, aby mu přizpůsobila svůj život a byla jen s ním; vždy měla důležitější věci na práci. Byl sám – vždy byl ve skutečnosti sám.
„Pánešek nesmí stát. Musí jít, pánešek musí jít,“ vrátil jej zpět hlas jejich podivného průvodce.
Jenže on už nikdy nechtěl otevřít oči. Nechtěl už klást nohu před nohu, nekonečno za nekonečnem, tak dlouho, než dojde k smrtícímu cíli. Jenže jeho chtění nebylo důležité. Byl tu jeho úkol, jeho břemeno.
Otevřel oči a poslechl jej, aniž by přemýšlel o tom, co nepochybně přijde. Nesměl přemýšlet, protože rozumem by sílu jít dál nenalezl. Každý krok bolel, možná více v srdci než v nohou. Napřímil se. V dálce viděl nehostinné hory. Zlo, které skrývaly, jej drtilo a břemeno, jež nesl, ztěžklo, přestože již předtím bylo k neunesení. A jeho srdce zaplavila beznaděj, snad ještě větší než ta, kterou cítil před několika okamžiky. Ihned vrátil oči k zemi.
„Nesmí se dívat do vody, tady ne,“ šeptalo vemlouvavě a ustrašeně to podivné stvoření, na jehož přítomnost si jen neochotně zvykal.
Snažil se je poslechnout a sledovat své nohy nořící se do podmáčené půdy. Jedna míjela druhou. Musí sledovat jen ty nohy, nic jiného. Jenže hladina vody jej přitahovala jako čistě ustlané lůžko. Stačilo by málo, a byl by konec. Volala ho, lákala, slibovala mu, že její objetí bude něžné, že beztak není jiné cesty. Tuto cestu nemůže přežít, a to co přijde, bude mnohem horší než měkké spočinutí ve vodách smrti…
A on byl unavený, tak unavený. Zastavil se a jeho pohled přitáhla tmavá hladina. Překvapilo ho, jak byla nyní čistá. To nebyla zahnívající a páchnoucí voda drobných kaluží a jezírek, mezi kterými šli posledních několik hodin. Zde začínalo jezero plné sice téměř černé, ale překvapivě průzračné vody. A žízeň jej začala pálit, jazyk se lepil na patro, okoralé rty a vyschlé hrdlo toužily alespoň po kapce tekutiny.
Sklonil se, aby se napil. A ke svému překvapení zahlédl pod hladinou bledou tvář. Krásnou tvář dítěte rámovanou světlými vlasy, které se jako řasy vznášely kolem klidného obličeje. A kousek dál uviděl další. A další… To jezero bylo hrobem snad desítek, snad stovek či dokonce tisíců mrtvých, osvětlených zvláštními světly. Vypadali, jako by spali, jejich tváře byly klidné. Ale byli mrtví, jako tato země a jako naděje v jeho srdci.
A jeho břemeno těžklo, táhlo jej níž a níž a on klesal, klesal k hladině, klesal pod hladinu…
…
Lapavě se nadechl. Bylo krásné dýchat, nikdy dřív si to neuvědomil. Trvalo několik okamžiků, než mu došlo, kde je a kdo je. Ležel v bezpečí svého lůžka ve zmijozelské ložnici, pokud zmijozelskou ložnici mohl považovat za bezpečné místo. Byl to jen sen. Další z jeho snů, příliš živých na to, aby byly pouhými sny. Ten pocit bezvýchodnosti, strachu z úkolu, který měl splnit, tíha z břemene, jež mu bylo dáno nést… Ten pocit zoufalství a beznaděje jej neopouštěl. Co to bylo za přízračnou zemi, mrtvou zemi s mrtvými pod hladinou? To už přece někde viděl, to už četl…
To byla Frodova cesta do Mordoru! uvědomil si s ulehčením a téměř se rozesmál. Byl to jen film, jen vymyšlený příběh – nikdy přece nenašel nic, co by svědčilo o opaku.
Lehl si a zachumlal se do přikrývky. A než znovu upadl do neklidného spánku, uvědomil si, že Frodo nikdy ve filmu ani v knize svou matku nevolal. Frodo Pytlík si přece svou matku vůbec nepamatoval.
…
Profesorka Goshawková je na další hodinu vzala k lesu, kde se učili rozpoznávat magii běžně se vyskytujících kamenů. Ukázala jim, jak se staví malí kamenní strážci, umění, které bylo mezi britskými kouzelníky již téměř zapomenuto. Z hodiny nespěchal, protože po ní měli až do skončení obědové přestávky volno. James na něj tentokrát nečekal, zmizel někam s Nonou Towlerovou. Nečekali na něj ani Teddy s Vicky. Tedy – nečekal na něj nikdo.
„Půjdeš už, Joshi?“ usmála se na něj Marigold.
„Myslel jsem, že jsi už taky odešla.“
„Čekám na tebe,“ odpověděla Marigold a krátce se na něj podívala. Pak se raději schovala za hřívou světle hnědých vlasů. Medových vlasů — Joshua si uvědomil, že vlasy Marigold mají nádhernou barvu. Skoro stejnou jako vlasy jeho matky.
„Máš hezký vlasy, Mari,“ řekl, a aniž by čekal na odpověď, vydal se směrem ke škole. „Jdeš taky?“
„Jo, už běžím,“ odpověděla vesele Marigold, přehodila si přes rameno plátěnou tašku se školními pomůckami a rozeběhla se za ním.
Šli mlčky, Marigold se na něj občas podívala, usmála, ale mlčela. Joshua měl pocit, že by měl něco říct on, že na to Marigold čeká, ale nevěděl co. Všiml si, že jej Marigold v poslední době vyhledává, a začínal i tušit proč. Občas se na ni kradmo podíval a jednou se jejich pohledy střetly. Joshua rychle uhnul očima. A stále nic neřekl. Bylo to zvláštní, protože předtím, než si všiml Marigoldina zájmu – a že je opravdu hezká – s ní neměl problém mluvit. Tak proč teď? Musí něco říct. Cokoli.
„Chceš, abych ti pomohl s tím esejem o historii mezinárodní regulace zakázaných kleteb?“ zeptal se konečně, ale Marigold se na něco, čemu nerozuměl, zeptala zároveň s ním.
„Nerozuměl jsem.“
„Ptala jsem se, jestli mi pomůžeš s tím úkolem do historie.“
„Já jsem ti to právě nabízel,“ odpověděl Joshua rozpačitě.
„Vím,“ přikývla Marigold. „Můžeme jít hned po obědě do knihovny, Joshi. Jestli tedy nemáš nic –“
„Tiše,“ zarazil ji Joshua a chytil ji za paži. Kousek od pěšinky, po které se vraceli ke škole, zahlédl za keři u jezera něco podezřelého.
Marigold se zastavila a tázavě se na něj podívala. Nadechla se, že něco řekne, ale Joshua si položil varovně prst před ústa.
„Nemo audiatur,“ zašeptal a bezhlesně se vydali kolem houštiny. Po chvíli opět zastavil Marigold. Skrytí větvemi uviděli skupinu svých spolužáků. Flint, Avery, Rahman. A jedna dívka, ve které poznal Flintovu mladší sestru. Výsměšně pozorovali klečící dívku, podle velikosti nejspíš prvačku a podle černožluté šály Mrzimorku. Hnědorezavé vlasy měla spletené do dvou krátkých cůpků, přesto byly rozčepířené, Joshuovi připomínala vrabčáka.
„Neslyšela jsi nikdy o kouzlech?“ ozval se přezíravý hlas Flintovy sestry. „To jsou všichni mudlovští šmejdi opravdu tak hloupí, Thorne?“ otočila se k bratrovi, zatímco se zrzka snažila sbírat ze země nějaké pergameny. „Co to tam vlastně máš?“ vytrhla jí jeden z ruky. A snad náhodou, které však Joshua nevěřil, se ostatní opět rozletěly. Ne, nemohlo to být náhodou, té náhodě někdo musel pomoci, protože pergameny odlétly od děvčete dost daleko. Jeden se dostal dokonce kousek před Joshuu a Marigold. Překvapeně na něm poznal podobu usmívajícího se strýčka George. Na to, že byla prvačka, uměla ta holka malovat dost dobře, pomyslel si. Ale proč strýčka George?
„To je Weasley,“ řekl překvapeně Avery. „Ty jsi do něj zamilovaná, šmejdko, co?“
„Ukaž,“ vytrhl mu obrázek Flint. „Hezky v objetí na jednom koštěti… to musíme někam vyvěsit, určitě se na to rádi podívaj i ostatní… Dívej, ségra,“ podal obrázek své sestře.
„Tenhle taky vystavíme, Thorne. Fakt je do něj zabouchlá,“ řekla prvačka s nepříjemným výrazem.
„Dej to sem,“ zavrčela dívka, postavila se a udělala krok k Zmijozelům.
„Cos to řekla? Tak ty jsi ještě drzá?“ dala si Laura Flintová ruce v bok. „Tak tobě nestačilo, že jsi do mě včera vrazila, ale budeš ve svých drzostech ještě pokračovat?“
„To jsem udělala omylem. A hned jsem se omluvila.“ Hlas malé Mrzimorky vůbec nezněl omluvně.
„Tak se omluv ještě jednou,“ zkřivil obličej Thorn Flint.
„Promiň,“ zamumlalo děvče neochotně.
„Pořádně,“ tyčil se nad ní Flint.
„Promiň,“ řekla Mrzimorka hlasitěji. Hlas se jí trochu třásl. Možná hněvem, možná strachem. Možná obojím, tyto dvě emoce se nevylučovaly, to Joshua dobře věděl. „Nechtěla jsem. Byl to omyl.“
„Pořádně,“ zopakoval Flint výhružně a vytáhl hůlku. Mrzimorka se proti své vůli ocitla před jeho sestrou na kolenou. „Oprav se. A odpusť si tykání lidem z pořádných rodin, když jsi nemanželský parchant mudlovský děvky.“
„A začni řádným oslovením,“ přidala se se samolibým výrazem jeho sestřička. „Slečno Lauro Nevo Flintová…“
„Slečno Lauro Nevo Flintová,“ začala roztřeseným hlasem zrzka, „omlouvám se, že –“
To už Joshua nevydržel. V uších mu začalo hučet. Vykročil vpřed, a aniž by použil hůlku, znehybnil všechny přítomné Zmijozely.
„Nepoučitelní,“ řekl pomalu a zřetelně a zavrtěl hlavou. „Myslel jsem si, že tohle jsme si už vyjasnili. Mari, postarej se o tu prvačku,“ otočil se ke kamarádce, zatímco Marigold acciem shromáždila všechny dívčiny výkresy a podávala jí je.
„Nejsem prvačka, Grangere,“ zvedla zrzka hlavu.
„To je Pippa Longstockingová. Je v našem ročníku, Joshi. Ty sis jí fakt nikdy nevšimnul?“ divila se Marigold.
„No,“ zarazil se Joshua. Připadal si hloupě. Teď, když to Marigold řekla, si uvědomil, že tu malou zrzku opravdu už viděl. Ale zezadu ji nepoznal a pak neměl čas si ji prohlížet. A tahle holka vždy seděla stranou mezi mrzimorskými a s ním se nebavila. „Vlastně si vzpomínám. Ale teď už běžte.“
„Pojď s náma, Joshi,“ řekla Marigold a chytila jej za ruku.
„Mám tu ještě nějakou práci, Mari,“ usmál se a s uspokojením zaznamenal, že jeho zmijozelští spolužáci zbledli. Nic však neřekli. Protože jim to dosud nedovolil. „Běžte,“ přikázal děvčatům.
Marigold se na něj váhavě podívala a vyměnila si znepokojený pohled s Pippou. „Joshi, všechno je v pořádku. Nic se nestalo. Pojď, prosím.“ Znovu jej chytila za ruku a dívala se na něj… zvláštně. Znepokojeně, a přesto mile. „Joshi, prosím,“ řekla znovu, když neodpovídal. A v jejím hlase ucítil strach.
Joshua se na ni beze slova díval a v tu chvíli nikoho jiného neviděl. Ani tu nepříjemnou zmijozelskou čtveřici, ani tu malou mrzimorskou myšku. Marigoldina dlaň ho hřála a vracela zpět. Pomalu mu přestávalo hučet v uších. A uvědomil si, že nechce, aby se ho Marigold bála.
Pomalu se otočil ke Zmijozelům, Marigoldiny ruky se však nepouštěl. Věděl, že je to jen její ruka, která ho zadržuje. A věděl, že je dobře, že ho donutila vrátit se zpět. „Zakazuji vám komukoli ubližovat. Jestli se někdy dozvím, že jste můj příkaz porušili – a já se to dozvím – potrestám vás.“
Pak se obrátil zpět k Marigold a Pippě. „Jdeme, holky.“
Když byli dost daleko, Marigold se zeptala: „Toho kouzla je nezbavíš?“
„Za chvíli. Neuškodí jim to,“ ušklíbl se. „Pippo, kdybys měla jakýkoli problém, řekni mi. A jsem Josh.“
„Dobře, Joshi,“ přikývla Pippa. „A díky.“
„Není zač. Jdeme na oběd?“
…
„Minervo, prosím, posaď se.“
„Co se děje, Severusi, že jsme to nemohli probrat při večeři?“ zeptala se Minerva McGonagallová znepokojeně a posadila se do křesla naproti němu.
Snape před ni beze slova položil Denní věštec, který minulý večer četla Hermiona. A který ji vyvedl z míry natolik, že to znepokojilo i jeho. Protože pokud takto reagovala jeho žena, jak tato již zpola zapomenutá obvinění vnímají rodiče studentů školy? Svým způsobem to bylo horší než těsně po druhé válce. Tehdy nikdo Dorcas Meadowesovou nevytahoval. Natož Carmichaelovy, u nichž nemohl na svou obhajobu říci ani to, co řekl Hermioně o Meadowesové.
Minerva si nasadila pomalu brýle a noviny vzala do ruky.
„Nedělej, že jsi to nečetla,“ utrousil Snape. Chtěl tu trapnou chvíli urychlit.
„Četla,“ přikývla Minerva a složila noviny před sebe. „To přece není nic nového. Albus věděl, že –“
„Albus byl Albus. Ty jsi to také věděla. A Elphias, Hestie… všichni starší členové Řádu. Ti mladší vědí jen to, že jsem nebyl špiónem vždy.“
„Ale Dorcas –“
„Nemluvím o Dorcas, Minervo, i když ani její smrt nechci omlouvat.“ Jméno Carmichaelových nevyslovil.
„Byla válka.“
Snape přikývl. „Nemusíme si nic nalhávat. Tohle je nebezpečné. Je rozdíl vědět, že jsem udělal něco, a jiné je, když to něco dostane tak přesné obrysy. A že je dostane ještě přesnější, o tom nepochybuj. Chtějí mě dostat ze školy.“
„Tím jsme si už prošli, Severusi,“ opřela se Minerva unaveně o opěradlo. „Tohle ustojíme. Ve skutečnosti to přece není nic nového. Všichni vědí, že jsi byl Smrtijed. A vše o okolnostech smrti Dorcas už řešil Starostolec. Nikoho to přece nemůže překvapit.“
„Řešil to před třiceti lety. To je dost dlouhá doba, aby to někoho překvapilo. A dost dlouhá doba, aby mohli zapomenout na okolnosti, za kterých to bylo. Brzy budou lítat sovy od rodičů.“
Minerva si povzdychla. „Vlastně… už jsem nějaké dopisy dostala.“
„A budou další,“ řekl suše Snape.
„Budou i další články, Severusi,“ napřímila se Minerva. „A další dopisy. Další nepřátelství. Nic, na co bys už dávno nebyl zvyklý.“
„Nepřipadáš mi překvapená.“
„Nejsem. Vlastně jsem ti to možná měla říct už tehdy, ale nechtěla jsem ti zbytečně přidělávat starosti. Ministr dost tvrdě požadoval tvé odvolání. Nemyslím ale, že by to znamenalo, že je na Jeho straně. Jednoduše má jeho nejstarší dcera nastoupit příští rok do školy, a on na tebe nemá nejlepší vzpomínky. Apeloval na členy Rady, že člověk jako ty jednoduše nemá zastávat takové postavení. Řekla jsem jim, že by nejdříve museli odvolat mě.“
Snape spojil špičky prstů před svou bradou a chvíli přemýšlel. Snad je to skutečně tak. Snad jde opravdu jen o McLaggenovy obavy. Ale ať je to jakkoli, odvolání Minervy si jednoduše nemůže dovolit. Radou jmenovaný ředitel by sice neměl pravomoci skutečného ředitele, ale měl by dostatečně velké pravomoci, aby mohl výrazně zkomplikovat ochranu hradu. Ne. Minerva McGonagallová musí za každou cenu na pozici formální ředitelky školy zůstat.
„Odvolej mě.“
„Cože?“ vytřeštila oči Minerva. „Vždyť ředitel jsi ty! Jak já můžu odvolat tebe?“
„Ve skutečnosti mě samozřejmě odvolat nemůžeš, Minervo. Ale pokud je za tou začínající kampaní skutečně jen Správní rada nebo McLaggen, tak by je tento formální akt mohl uspokojit.“
„Třeba to je jen náhoda. Jen jeden článek a dál bude klid. Můžeme počkat, až jestli to nebude pokračovat, Severusi.“
„Tomu sama nevěříš. Potřebuji, abys tu zůstala. Nemůžeme si dovolit, aby tě odvolali a dosadili sem nějakého loajálního šťourala. Vzpomínáš na Umbridgeovou?“
„Jak bych mohla zapomenout na sladkou Dolores. Neodvolají mě.“
„Snad. Rozhodně to ale nemůžeme riskovat. Pokud důvodem toho všeho je jen McLaggenův strach o dcery, tak by to mohlo pomoci.“
„Vadíš mu i na učitelské pozici. Myslí si, že jsi zbytečně krutý ke studentům,“ řekla tiše Minerva.
„To jsem pochopil,“ přikývl stroze Snape. Tohle téma ho už unavovalo. Copak nikdo nechápe, že falešná dobrota těm dětem ve skutečnosti nepomůže? Nechtěl po nich přece nic víc, než chtěl sám po sobě. „Dělám jen to, co je třeba, aby tu zůstaly alespoň vnější známky pořádku,“ stiskl rty.
„Není to nutné. Ne všichni jsou tak… přísní,“ zavrtěla hlavou Minerva.
„To ani není potřeba. Někdo ovšem toho přísného hrát musí. Jak by se těch pět stovek nezodpovědných bláznů, kteří ve skutečnosti neznají dosah svých schopností, chovalo, kdyby tu byli samí Kratiknotové nebo zasněné Goshawkové?“
Minerva si povzdychla. „Brumbál mě naučil tě respektovat, Severusi. Přesto ani já s tvými metodami nesouhlasím. Vždy jsem si myslela, že to přeháníš.“
„Nikdy jsi to neřekla.“
„Respektovala jsem tvoji autoritu učitele a později ředitele, Severusi. A rozhodnutí Albuse. Ostatně, Albusi,“ obrátila se směrem k portrétu, „nedělej, že spíš, a řekni, co si o žádosti Severuse myslíš ty.“
Portrét bývalého ředitele otevřel oči a pousmál se. „Minervo, nechtěl jsem rušit. Nemám ostatně pocit, že Severus mou radu potřebuje. Domnívám se, že se již rozhodl.“
„My naše názory nevnucujeme, drahá kolegyně,“ doplnil jej upjatě Armando Dippet. „A už vůbec ne tomu, kdo více než dokázal, že o ně nestojí.“
„Ředitel Snape o vaše názory jistě stojí,“ poznamenala Minerva. „Souhlasíte s jeho rozhodnutím? Albusi?“
„To rozhodnutí není jednoduché,“ odpověděl Brumbál. „Vše má svá pro i proti. Tvé argumenty jsou racionální, Severusi. Je potřeba, aby zůstala obrana Bradavic neporušena. Bude ovšem nejdřív samozřejmě potřeba vybrat nového oficiálního zástupce ředitele. Doporučoval bych, aby byl také on – či ona – do situace zasvěcen.“
Minerva se zamyšleně otočila ke Snapeovi. „Promluvíme si o tom znovu, až určíš svého zástupce. Někoho, koho jmenuješ jako svého nástupce na místo mne. Najdi ho a zasvětíme jej.“
„Pro to není důvod. Moje nástupkyně jsi ty,“ sevřel rty Severus.
„Je mi téměř osmdesát let,“ namítla Minerva. „Můžu kdykoli –“
„Každý může kdykoli,“ přerušil ji Snape. „Jsi zcela v kondici, Minervo. A při tvé vitalitě a magické síle budeš nejméně dalších třicet let, spíš déle.“
„Nástupce by měl být z podstaty věci mladší než ředitel, pokud se ředitel nedomnívá, že mu bezprostředně hrozí smrt,“ podívala se na něj pátravě a Snape pomalu zavrtěl hlavou. „Pokud to není tento případ… Cítím se už unavená, Severusi. A pro bezpečnost tvého syna musíme udělat maximum.“
„Pro bezpečnost mého syna?“ zvedl Snape obočí a tázavě se podíval na Brumbála.
„Nic jsem neprozradil, Severusi,“ usmál se Albus. „Ovšem neříkal jsem ti už, že bys Minervu neměl podceňovat?“
„Nepodceňuji,“ zamumlal Snape a otočil se ke své zástupkyni: „Co přesně naznačuješ, Minervo? Nejsem si jistý, zda ti rozumím.“
„Jsem si jistá, že mi naprosto přesně rozumíš, Severusi. Poté, co jsi mi tehdy před svatbou řekl, jak je to mezi tebou a Hermionou, nebylo těžké si to všechno spojit, i když jsem to tušila již předtím. Já přece vím, jak se jmenovala tvá matka za svobodna. A že Joshua je tím, kdo je naší nadějí.“
Snape na ni mlčky hleděl a záviděl Minervě jednoznačnost jejího přesvědčení. A přál si, aby se druhou část proroctví nikdy nedozvěděl.
…
Seděl nedaleko domu své matky a jejího muže u louží, které zbyly po nočním dešti. Měl radost, rád stavěl z hlíny hráze, vyráběl nová koryta stružek, rád si po nich pouštěl loďky vyrobené z odřezků z otčímovy dílny. Ty stružky byly v jeho mysli řekami, kaluž jezerem, dřevěné kostičky lidmi a cesta před domem celým světem.
Náhle na jeho svět padl stín a čistá řeka plynoucí poklidnou krajinou, kde pracoval a radoval se jeho lid, se zkalena vylila z břehů a zaplavila několik domů vyrobených z kamínků a bláta, pole pečlivě zapíchaných stébel trávy i sad z malých větviček. Vzhlédl nad sebe a poznal Hirama, syna hrnčíře. Kolem úst mu hrál úsměšek.
„Povodeň,“ zasmál se krutě a vrbovou větev, kterou držel, znovu ponořil do vody a vyvolal další záplavovou vlnu.
Voda řeky se rozbouřila a znovu se vylila z břehů do země jeho lidu. Námořníci z korábů odvážejících úrodu z vesnic do města popadali do vody a topili se. Po osadě, poli ani sadu nezbyla ani stopa. Vše zaplavilo hnědé bahno. A pocítil zlost, až se roztřásl, v uších mu začalo hučet.
Vykřikl: „Ty mizero, ty darebáku, ty hlupáku, co ti udělala ta vesnice a ty lodě? Proč jsi zničil ten sad? Teď uschneš jako strom, který nemá ani listí, ani kořeny, ani ovoce!“
A Hiram uschl.
Překvapeně se na něj díval a nechápal. Vztek z něj pomalu vyprchával. To, co se stalo, však už změnit nedokázal.
…
A byl tu jiný obraz. Šel po ulici a nesl domů matce chléb od pekaře. Běžel proti němu jiný chlapec a vrazil do něj. Chléb spadl do prachu. A ten kluk se ani neotočil.
Rozzlobil se.
Otočil se a plný hněvu řekl: „Ty daleko nedoběhneš.“
A dítě padlo mrtvé.
…
A byl opět jinde. Seděl ve škole, zůstal tam sám po vyučování, a učitel ho nutil přeříkávat abecedu. Proč? Vždyť už mu ji řekl, řeklo mu ji i několik chlapců před ním, přece si o něm nemůže myslet, že je takový hlupák, aby si ji nezapamatoval. Ale on si nedal pokoj a začal mu vyhrožovat výpraskem.
Aniž by vstal, řekl: „Jestli jsi opravdu učitel, a znáš dobře písmena, pověz mi o alef a jeho smyslu, a já ti povím o bet.“
A ten hlupák se prudkým krokem vydal až k němu a dal mu pohlavek. Silný pohlavek. V uchu pocítil silnou bolest, tvář ho pálila, v očích se mu objevily slzy bolesti a ponížení.
Stiskl rty i zuby a začal zrychleně dýchat. V uších mu začalo hučet. Podíval se na učitele a řekl: „Staň se takovým, jakým už dávno uvnitř jsi.“
A ten muž začal sesychat, v očích děs a hrůzu.
Trvalo jen několik okamžiků, než místo něj zůstala jen vysušená mrtvola potažená pergamenovou kůží, jako by ležela zahrabaná v písku po mnoho let.
A on pocítil strach a lítost a vinu. A jeho vztek mizel jako písek unášený proudem vody. Roztřásl se.
…
Joshua se probudil promočený potem. Před svýma očima viděl stále mrtvé oči svého učitele, v nichž dohasínal život. To nechtěl udělat! Nemůže za to, je přece ještě malý, není mu víc než sedm let! To je příliš málo na to, aby moc, kterou měl, mohl poznat a ovládnout. Nikdo jej za to nemůže vinit!
A nikdo ho také nevinil, kolem něj bylo ticho narušované jen klidným oddechováním chlapců. Ležel ve své ložnici.
Jeho dech se zklidňoval, když mu došlo, že se nemá čeho bát, že nic z toho neudělal. Nic z toho nebylo skutečné. Byl to jen sen.
Jen další z mnoha nepříjemně živých snů, které jej poslední dobou pronásledovaly.
Nikomu nikdy takto neublížil. Nikdy by to neudělal, ani v největším vzteku, dokonce ani když byl tak malý jako v tom snu. Tohle by přece neudělal ani Averymu, Flintovi nebo Rahmanovi – a to měl možná i pádnější důvody, než jeho mladší alter ego ve snu! Nepřál si přece, aby se Willbur Burke tím pádem z koštěte zabil! Tohle není on! Ten sen nebyl skutečnost, jen pokroucené vzpomínky na to, co se přes den stalo, na to, co se stalo minulý týden na famfrpálovém tréninku. Jeho mysl ho chtěla varovat. Nic více – a nic méně.
Další kapitola: Balada o odchodu do ráje
12 Celkem zhlédnutí, 3 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...