Ať není mi líto, tak jako teď,
ať srdce, můj přítel vede mě vpřed.
Ať za každou vášní na vodě kruh,
láska, jak znáš ji, hořký je druh.
Živote můj, má krásná představo,
železo kuj dřív, než by žhnout přestalo.
Ať za každou vášní na vodě kruh,
láska, jak znáš ji, hořký je druh.
Ať všechen můj soucit se obrátí ven,
na bytosti jsoucí i čekající jen.
Ať za každou ránou na vodě kruh,
plachta a ráhno a čistý je vzduch.
Radůza
„Naděje není přesvědčení, že něco dopadne dobře, ale jistota, že to má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
Londýn, 24. října 2012
„Jaký jsem byl?“ Cormac se široce usmíval, když vyslovoval tu nejpitomější větu, kterou muž může vůbec poté vyslovit. Vypadal na první pohled sebevědomě, Harry by ho nepochybně označil za arogantního, ale Romilda si tím už zdaleka nebyla jistá. Žádný muž, který si věří, nemá potřebu tuhle větu vyslovovat.
Na škole však Cormac arogantní byl. Choval se tehdy jako hlupák – přesně proto tehdy jeho snahám nevyhověla. Byl protipólem Harryho, a ona ho nedokázala s ním nesrovnávat.
Objektivně byl hezčí. To ano. Jenže krása nikdy nebyla to, co by ji na mužích zajímalo nejvíc. Harry byl skromný, téměř plachý – i když si svou aureolu Vyvoleného dobře uvědomoval. Právě to bylo jedním z důvodů, proč se do něj tehdy zamilovala.
Nebyl to ale důvod, proč ho milovala. Tiše. Oddaně. A naprosto zbytečně – i patnáct let poté.
„Ty jsi byla úžasná. Vždycky jsem věděl, že jsi skvělá v posteli.“
Romilda se na chvíli otočila a nevěděla, jestli se má hystericky smát, červenat se, nebo se cítit polichocena. Ve skutečnosti cítila všechny tyto pocity současně.
Skvělá v posteli. Co to vlastně znamená? Vždyť se vůbec nesnažila. Udělala jen jedno – zapomněla na chvíli na rozum a přenechala otěže svému tělu. Nechala věci plynout. Odrážela jen to, co po ní chtěl.
Pravda, Cormac posouval její hranice někam, kam by se sama neodvážila – a jí se to líbilo. Ale to bylo v něm, ne v ní.
Musela se usmát. Na svůj věk byla trestuhodně nezkušená. S Harrym neměla nikdy nic, i když si jeden čas myslela, že by možná… snad… Některé jeho pohledy byly delší a pátravější, nikdy však neudělal nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo první krok. A neudělala ho ani ona – nechtěla v jeho očích klesnout, a ještě víc nechtěla, aby klesl on v jejích.
Nežila v celibátu. Muži o ni měli zájem, ona si občas s někým vyšla. Jenže s nikým nevydržela dlouho – nedokázala se zamilovat, když vedle sebe měla Harryho. Pokaždé, když to zkoušela s někým jiným, měla pocit zrady, přestože věděla, jak absurdní to je. Byla přesvědčená, že leckterá o deset let mladší žena je zkušenější a dovednější než ona, která stále jen obtížně překonávala stud.
Tak proč to Cormac řekl?
„Myslíš to vážně?“ otočila se zpět k němu.
„Naprosto. Máš to v sobě. Sice se to snažíš tajit, ale u mě to máš marný,“ zasmál se. Hůlkou přivolal skleničku s vínem a podal jí ji. Romilda se napila a vrátila mu ji. Napil se a odlevitoval ji zpět na nízký stolek. Přitáhl si ji k sobě. Políbil ji a chvíli držel v objetí.
„Jsem s tebou rád, Romildo,“ řekl překvapivě normálně.
„Já s tebou taky,“ odpověděla mu tiše a s překvapením si uvědomila, že ani nelže. Byla tu přece proto, aby plnila úkol. K jejímu překvapení jí to však činilo mnohem menší obtíže, než očekávala.
Cormac vstal a s povzdechem se začal oblékat. „Ale přesto musím jít. To víš, moc práce,“ zatvářil se důležitě. Jenže ona teď už věděla, že ta jeho důležitost a nabubřelost je jen maska.
„Máš to těžké,“ přikývla a také vstala. „Já taky musím. Momentálně vyslýchám svědky, kteří měli zahlédnout Malfoyova švagra. Budu mít průšvih.“
„Nedovolím, aby ti kdokoli cokoli řekl,“ zamračil se Cormac.
„Ale dovolíš, pane ministře,“ zasmála se Romilda. „Přece nechceš, aby si o nás začali povídat.“
Cormac se podíval stranou, neodpověděl však. „Koho jsi to říkala, že máš vyslýchat?“ zeptal se po chvíli, když už byl téměř oblečený.
„Svědky. Nedůležitý. Stejně to bude s křížkem po funuse,“ mávla rukou Romilda.
„Svědky čeho?“ nedal se odbýt Cormac.
„Viděli Yaxleyho.“
Cormac se zamračil. „Stejně ty zatykače budu muset zrušit.“
„Proč?“ podívala se na něj Romilda co možná nejnevinněji. „Jsou podezřelí, ne?“
„Nejsou tam žádné skutečné důkazy. Já vcelku chápu, proč po nich Potter šel, kdyby někdo něco takovýho udělal mojí Viviane… Víš, že jsou stejně staré? Chápu, že kolem sebe kopal a zuřil… Jenže to nestačí. Důkazy jsou chabý, vlastně žádný – a už na mě hodně tlačí. Vlastně jsem to už měl zastavit.“
Romilda měla co dělat, aby mu nezačala vysvětlovat, že ty důkazy skutečně existují, že ona jim stoprocentně věří, jenže za to by jí Harry nepoděkoval. Měl nepochybně své důvody, proč nechtěl prozrazovat, odkud ta jména mají, a na ní nebylo, aby to měnila či zpochybňovala. Otočila se k zrcadlu a začala si upravovat vlasy do svého obvyklého ohonu. „Harry mi připadal, že si je tím hodně jistý. A Pastorek by to taky jen tak nepodepsal, ne?“ řekla, aniž se ke Cormacovi otočila.
„Jo, to je přesně ten důvod, proč jsem to ještě nezastavil, Romy. Napadlo mě, že Pastorek věděl něco, co já ne. Jinak to nedává smysl. Dal jsem Potterovi ale dostatečný čas, ne? Pokud tedy něco vůbec někdy měl.“
„A Malfoy?“
„To je něco jiného. Na něj důkazy jsou. Možná neobstojí před Starostolcem, pokud Potter nenechá vypovídat tu malou, to nechci předjímat. Ale na stíhání to stačí.“
„Proč jsi ho vlastně odvolal, Cormacu?“ zeptala se tiše.
„Vždyť jsem ho povýšil, ne?“ ušklíbl se. „Nechci o tom mluvit. Tobě to vadí?“
Pokrčila rameny. „Harry nebyl špatný šéf. Někdy trochu prudký, možná ne vždycky úplně taktický, ale… byl spravedlivý. Myslím, že vždycky všechno myslel dobře.“
„Nestačí myslet věci dobře, Romy. Trochu prudký, málo taktický… jo, máš pravdu. On vždycky dřív jednal, než myslel, a ty lehký sklony k hysterii…“ podíval se na ni, v očích žádost o potvrzení a Romilda přikývla. „Navíc ten střet zájmů… to nešlo, fakt ne. Dostal možnost ukázat, co v něm je. A ukázal,“ řekl pohrdlivě. „Dělá jednu botu za druhou.“
„To je Harry,“ dokázala se usmát Romilda s lehkostí, kterou sama od sebe nečekala. Nesmí se ho zastávat, opakovala si v duchu. Nesmí ho ani pomlouvat, to by nepůsobilo přirozeně. „Je to opravdu tak hrozný?“
„Není ve funkci ani dva měsíce a už jsou tu dva velké problémy.“
„Vážně?“ vykulila oči Romilda. „Snad to ale půjde napravit, ne?“
„To první těžko. Nevím, jestli jsi to zaznamenala, ale koncem září se v Bruselu uskutečnilo jednání všech evropských ministrů. Nějakým záhadným způsobem Potter dokázal zašantročit pozvánku. Británie byla jedinou zemí, která tam nebyla. To je dost velká mezinárodní ostuda, nemyslíš?“
„A co ti na to řekl?“
„Že o žádné pozvánce nevěděl. Jenže pak se zjistilo, že přišla, její stopy končí v jeho sekretariátu. Nejspíš to udělal schválně, aby mě znemožnil. Žárlí.“
„Mohla to udělat i jeho sekretářka.“
„Jo, to říkal. A už ji vyměnil.“
„Ty mu ale nevěříš,“ konstatovala Romilda.
„Proč by to ta sekretářka dělala? Ona důvod neměla.“
„A bylo tam něco důležitého?“
„Samo o sobě je to důležité, ne? A ty fakt nevíš, co se tam stalo?“
„Zvolili nějakého Němce? Jako předsedu nebo něco takového.“
„Jo, něco takového,“ přikývl Cormac ponuře. „A já nevím nic, když jsem tam nebyl.“
Romilda chvíli mlčela, pak řekla: „Jsem ráda, že jsi tam nejel. Třeba bys už tady nebyl, jako Kingsley Pastorek. A to by mi bylo líto.“
„Tohle přesně mi řekl Potter. Tedy, bez toho, že by mu to bylo líto, což by nepochybně nebylo.“ Pátravě se na ni zadíval. „Proč si to myslíš? Ty jsi s ním o těch jeho paranoidních teoriích někdy mluvila?“
Romilda nervózně polkla. Věděla, že se ocitla na tenkém ledu. Ale zvládne to. Musí to zvládnout. Musí získat jeho absolutní důvěru. Přesvědčit jej. Cormac není špatný, tím si byla čím dál jistější. „Moc ne, jen něco říkal, když jsme dělali na tom únose Lily.“
„Ty tomu věříš?“
„A nebudeš se zlobit, když řeknu pravdu?“ dala najevo nervozitu, což jí momentálně nedělalo vůbec žádný problém.
„Romy,“ zavrtěl hlavou, „po tak skvělým sexu se na tebe fakt zlobit nedokážu. A už vůbec na za to, že se o mě bojíš. I když zbytečně.“
„Já tomu věřím, Cormacu. To, co se dělo přes léto… a na kontinentě ještě děje… mě to znepokojuje. Co když se opravdu vrátil Grindelwald, jak Harry říká?“
„Tolik let poté? Jak?“ zavrtěl Cormac nevěřícně hlavou.
„Nevím. Jak se ale vrátil Ten-jehož-nevzpomínáme? Tehdy měl Harry pravdu. I když mu nikdo nevěřil.“
Cormac neodpovídal, jen začal nervózně přecházet po místnosti. „Harry se mnou nehraje fér hru.“
„To já nedokážu posoudit, Cormacu. Ale to přece ještě nemusí znamenat, že nemá v něčem pravdu. Co je vlastně ta druhá věc, pro kterou se na něj zlobíš?“
„Irsko. McNellis se rozhodl tvářit se, že není součást Británie.“
„Irové přece autonomii mají už skoro sto padesát let, ne?“
„Autonomii. To je ale něco jiného.“
„Proč ti to tak vadí? Nemáš snad irské předky?“
„Mám. O to víc mi to vadí. A o to víc by mohli chápat, že k sobě patříme.“
„Já nevím, tomu moc nerozumím,“ vzdychla Romilda. „A co s tím má společného Harry?“
„Vůbec mě neinformoval. Musel jsem informovat já jeho,“ zavrtěl unaveně hlavou Cormac. „A když jsem se ho ptal, co navrhuje, nedokázal říct nic rozumného. On snad ani neví, že kouzelnické Irsko není na rozdíl od mudlovského na Británii nezávislé. Neznal ani jméno McNellis. Člověk odpovědný za zahraniční vztahy! Je neschopný.“
„Proč ho tedy neodvoláš?“ zeptala se Romilda s hranou lhostejností a srdce se jí divoce rozbušilo. Nepozná Cormac neupřímnost?
„To nejde. Je to všeobecně oblíbený hrdina, ne?“ usmál se ponuře Cormac. „Mnohem raději bych byl, kdyby se mi ho podařilo získat na svou stranu, než když je můj nepřítel.“ Vytáhl z kapsy hodinky na řetízku. „Už opravdu musím jít, Romy. Ozvu se. Odejdi do mezipatra a pak se přemísti, ale nejdřív za čtvrt hodiny,“ políbil ji rychle na tvář a odcházel ke dveřím.
„Já vím,“ přikývla Romilda. Věci se vlastně nevyvíjely vůbec špatně. „Cormacu,“ zastavila ho ještě u dveří a usmála se, „jak ses ptal… jo, byl jsi skvělý. Měl bys trochu přibrzdit, jinak hrozí akutní nebezpečí, že se do tebe zamiluju.“
…
Bradavice; 25. října 2012
Potichu zavřela dveře a svlékla si kabát. V jejich bytě už bylo ticho. Opět nestihla večeři. Nakoukla do dětského pokoje, Rosie tiše spala, paleček v ústech. Nemohla se na ni vynadívat; tak moc se jí celý den stýskalo. Cítila se vyčerpaně, nejen z práce, ta by jí sama o sobě nevadila, ale z nepřátelství, kterého se sice rozhodla si nevšímat, ale o to nebylo méně skutečné. To nebyla jen Leanne.
Na stolku ležel výtisk Denního věštce a Hermiona se zamračila. Některá z jejích milých kolegyň jí ho dnes položila do kanceláře, aby se mohla potěšit dalším z článků Rity Holoubkové. Proč jen si myslela, že tohle už je za ní? Téměř proti své vůli noviny přitáhly její oči, a ačkoli věděla, že jí to ublíží, nedokázala si ten článek nepřečíst ještě jednou. Byl psaný nezaměnitelným rádoby korektním stylem Holoubkové a Hermiona slyšela její afektovaný hlas, jako by stála přímo před ní, a viděla ji v jejím jedovatě zeleném kostýmku, jak se vztyčeným ukazováčkem říká:
„Paní Snapeová je nyní vdanou ženou. To je jistě chvályhodné, přestože se provdala až půl roku po narození svého druhého nemanželského dítěte. Je však nyní skutečně vše v pořádku? Nemáme si jejího návratu do pozice, kde má příležitost rozhodovat o osudech čarodějek a čarodějů, všímat? Nemyslíme si to. Její sňatek nic nezměnil na tom, že její obě děti byly počaty mimo manželství. Nezměnil nic na tom, že se k jejímu synovi jeho otec nepřihlásil.
A přibyly další otázky a pochybnosti: Je akceptovatelné, aby manželem tajemnice Starostolce byl bývalý Smrtijed?
Nemluvíme nyní o formální vině, jsme si dobře vědomi toho, že Severus Snape byl oficiálně zbaven obvinění, když byla uznána jeho zásluha na pádu Toho-jehož-nezmiňujeme. Mluvíme však o morálce. O vyšší úrovni bezúhonnosti, kterou jistě není přehnané požadovat po lidech v tak důležitém postavení. Byla by však Hermiona Snapeová nestranná, kdyby šlo o jejího muže? Obáváme se, že nikoli. A jistě nejen my vzpomínáme i na oběti první války, kdy dokonce ani Severus Snape netvrdil, že byl po celou dobu jejího trvání špiónem ve službách dobra. Před Starostolcem po skončení první války bylo prokázáno, že se vědomě podílel na únosu Dorcas Meadowesové, že osobně zavraždil Maxe a Georgii Carmichaelovy, že spáchal mnoho dalších zločinů. To není samozřejmě tajemstvím a starší čtenáři si to jistě pamatují. Není však na škodu tuto téměř zapomenutou historii připomenout i mladším. Přestože vina Severuse Snapea byla tehdy prokázána nade vší pochybnost, Starostolec jej na základě svědectví Albuse Brumbála osvobodil. Jsme však přesvědčeni, že z hlediska vyšších mravních principů formální zbavení viny neznamená – a nesmí znamenat – že Severus Snape je naprosto bezúhonný.
Ptáme se ministra, zda mu nevadí, aby na takové pozici byla manželka natolik kontroverzního muže, která sama navíc neproslula bezúhonným životem.“
Hermiona si položila hlavu na rozložené noviny a jen tiše pozorovala Rose. Nejraději by se tam už nevracela. Nechtělo se jí čelit jejich zvědavým, posměšným nebo otevřeně nepřátelským pohledům, bylo jí z toho fyzicky nevolno. Přesto věděla, že zítra znovu vstane a půjde plnit svou povinnost. Neměla ve zvyku se vzdávat, a tohle byl její úkol od Řádu.
„Ty už jsi doma?“ ozval se ve dveřích hlas jejího muže. „Dnes tu na tebe opět čekal Joshua. Stejně jako předevčírem,“ konstatoval věcně. Technicky vzato jí to nevyčítal.
„Zítra se pokusím přijít dřív. Je to těžké, snaží se mě přinutit, abych to vzdala sama.“
„Což ty nepochybně neuděláš,“ poznamenal Snape. „Půjdeš si už lehnout?“
Hermiona přikývla. Všimla si, že její muž pozoruje článek, nic však neřekl, a ona se rozhodla o něm také nemluvit. Otočil se a po chvíli uslyšela tiché zaklapnutí dveří ložnice.
Nebyla ale schopna se hned zvednout. Potřebovala vidět svou dceru, i když už spící, dýchat její vůni, načerpat sílu z toho prostého faktu, že je. Jenže oči se jí stále vracely k článku. Přestože o zavraždění Carmichaelových Holoubková psala jako o notoricky známém faktu, ona o něm nikdy neslyšela. Nevěděla ani o jeho podílu na únosu Dorcas Meadowesové, o jejíchž schopnostech Elphias Dóže hovořil s takovým nadšením, že měla pocit, jako by ji odjakživa znala. Věděl to Elphias? Nejspíš ano, pokud samozřejmě měla Rita Holoubková pravdu. Starostolec jej osvobodil, to by jí mělo stačit. Tak proč se jí z toho svíralo srdce? Nevěděla snad, kým její muž byl? Mění to, že se o tom už opět nemlčí, něco na tom, jaký je nyní?
A jaký je vlastně nyní?
Když se konečně v noční košili objevila v ložnici, s ulehčením zjistila, že je zhasnuto a její muž tiše oddychuje. Po špičkách došla ke své straně lůžka a lehla si zády k němu. Po několika okamžicích ucítila jeho ruce na sobě. Nereagovala, dokonce se trochu odtáhla, na tohle dnes náladu neměla. On si ale její nespolupráce nevšiml, nebo možná nechtěl všimnout. Jeho ruce byly pevné, rozhodné, nepřipouštějící odpor.
A její tělo se nezávisle na vůli začalo probouzet a ona si dovolila zapomenout na vše a jen se poddat jeho vůli a své touze.
…
Ležela tiše a poslouchala jeho oddychování. Spal už? Ona spát přes tělesné uvolnění nemohla. A nebylo to tím, že by se jí to nelíbilo, nebo že by se zlobila, že se nenechal odradit její nechutí. Proto se na něj nezlobila. Milovala ho, to ano, možná ho milovala více každým dnem, jenže to na tom nemohlo nic změnit. Vlastně právě proto, že ho milovala, ji ten článek tolik rozrušil. A nebyl to jen ten článek. Znovu se jí vybavila vzpomínka na dva týdny starou příhodu s přistiženým párem na chodbě školy. Zlobil se tenkrát ve skutečnosti na ni? Proto byl takový? Jenže i kdyby to byla pravda, neomlouvalo ho to! To, že nedovolil té dívce zapnout si blůzku, bylo v jejím věku kruté. Jak se musela cítit, když tak rozhalená, s viditelným spodním prádlem, musela vstoupit do kolejní společenské místnosti? Bylo to za hranou. Kdyby se tohle dostalo ven… kdyby si studenti stěžovali… Tohle přece byla šikana, navíc se sexuálním podtextem. Nešlo jen o to, že to bylo hnusné, bylo to i nezákonné, a tedy nebezpečné. Proč to udělal? A byl to skutečně jediný případ? Nebo tohle dělal často? Proč se vlastně choval ke studentům tak strašně?
„To kouzlo trvalo jen krátce. Před návratem do společenské místnosti se to děvče mohlo samozřejmě upravit,“ uslyšela za sebou jeho tichý hlas.
„Nemám ráda, když mi čteš myšlenky.“
„Po milování jsou příliš intenzivní. Nelze je nevnímat, Hermiono.“
Neodpověděla.
„Je mou povinností udržet ve škole pořádek. Nemůžeme si dovolit, aby nám tu čtrnáctileté dívky otěhotněly, musel jsem je vystrašit. Měl jsem snad namísto toho informovat bystrozory?“
„Neptala jsem se,“ odpověděla tiše.
„Ptala. Máš však skutečně dojem, že právě mé výchovné metody jsou nyní to nejdůležitější?“
„Jsou dost důležité,“ odpověděla tiše. „Když jsem byla studentka, přeháněl jsi to. A přeháníš to i nyní. Není to nutné.“
„To nech na mně,“ odpověděl odměřeně. „Je to moje odpovědnost.“
„Neříkám, že nemáš být přísný. Ale mohl bys přitom být trochu férový. Třeba jak jsi vždycky nadržoval Zmijozelu – “
„To bylo nezbytné. I dnes je to nezbytné. A ty tomu nepochybně rozumíš.“
Hermiona unaveně zavrtěla hlavou. „Nechci se hádat. Jen bych byla ráda, kdybys o tom přemýšlel. Ten článek nebyla náhoda.“
„To nepochybně nebyla.“
„Je jen otázka času, kdy na tebe vytáhnou i tvou… tvé výukové metody. Jdou teď i proti tobě, možná především proti tobě.“
„Na mých výukových metodách není nic špatného,“ odpověděl chladně. „Snažím se vychovávat studenty k plnění povinností, k disciplíně, k práci. To je samozřejmě nepříjemné, ale jinak to nejde. A přes usilovnou snahu těch pitomých děcek jsem dosud neměl při výuce žádný vážný úraz – což bych bez skutečně přísné disciplíny nikdy nedokázal. Tobě přece nemusím vysvětlovat, jak může být výroba lektvarů nebezpečná.“
„To nemusíš,“ odpověděla Hermiona. „Jen si to příliš – “ zarazila se.
„Neužívám si to,“ odpověděl na její nevyřčenou větu téměř uraženě.
„Dobře,“ zavřela unaveně oči. Snad si to jen namlouvala. Snad má pravdu a nepřekračuje meze. Neužívá si to. Je to jen maska nezbytná pro udržení autority, vždyť té dívce ostudu v koleji neudělal. Dělá jen to, co musí, nebo co si myslí, že musí. Určitě to tak bylo i u Dorcas nebo u Carmichaelových.
„Nebudu se vymlouvat, podílel jsem se na únosu Dorcas Meadowesové, přestože jsem věděl, že ji Pán zla hodlá zabít,“ odpověděl bezbarvě na její další nevyřčenou otázku. „V té době jsem už byl ve službách Brumbála. On o tom věděl. Jenže o té akci jsem věděl dopředu jen já sám. Kdybychom ji varovali, ztratil by Řád špióna. To Brumbál považoval za horší než smrt Dorcas. Přesto nezastírám, že to bylo moje rozhodnutí a že jsem byl za ně plně odpovědný.“
„Bylo to rozhodnutí Brumbála,“ řekla pevně Hermiona. Brumbálovo rozhodnutí jistě nebylo dobré, ale bylo v rámci tehdejší reality nutné. „A byla to jeho odpovědnost. Nevyčítám ti to. Vždyť jsme se o tom už bavili – nemyslím si, že by ses z toho měl vinit. Na tom se nic nezměnilo.“
Tentokrát neodpovídal její muž.
Hermiona se otočila k němu a zavrtala se hlavou pod jeho paži. Zavřela oči. A snažila se nemyslet na to, že jí Severus nic neřekl o tom, jak to bylo s Maxem a Georgii Carmichaelovými. Protože ať to bylo jakkoli, nemělo to s tím, jaký byl její muž nyní, žádnou souvislost.
…
Liverpool; 6. listopadu 2012
Šero se pomalu měnilo v tmu, Judita si však nerozsvítila. Nepustila si žádnou hudbu, originál Lukjaněnkovy Noční hlídky ležel opuštěný hřbetem nahoru na stolku. Seděla, bradu opřenou o kolena, a nebyla schopná dělat vůbec nic. Neměla chuť vstát a připravit si k večeři, protože kdyby něco dělala, musela by se i rozhodnout – a ona se svého rozhodnutí obávala.
Dobíhaly poslední hodiny měsíce, který slíbila vyčkat. A Harry Potter se tu neobjevil. Jednou se za ní stavil Arthur Weasley, přinesl koláč od své manželky, jenže koláč – dokonce ani koláč ukazující podporu a přátelství – její situaci vůbec neřešil. Jednou k ní vzali Marka a ona byla z jejich setkání rozpačitá. Chtěl po ní plán, který neměla. Chtěl po ní informace, které si při svém nepromyšleném útěku neodnesla – a trpce toho už tolikrát litovala. Chtěl po ní rozhodnutí, protože on sám se nebyl schopen rozhodnout, zda se má snažit o evakuaci lidí, nebo zda má hledat svou ženu a její babičku.
Zklamala ho, protože právě proto za ní přijel – aby mu řekla, co dělat, aby mu pomohla najít Timeu, aby pomohla jeho lidem. Ne, ne jeho lidem, jejich lidem. Věděla jen, že Romové z Rumunska a Maďarska byli odváženi někam na daleký východ. Neznala však názvy míst, neměla žádný záchytný bod. Navíc si byla jistá, že tábory jsou hlídané magicky – najít je ve studených a divokých pustinách ruského Dálného východu a proniknout do nich bude bez pomoci jejich kouzelnických strážců obtížné, ne-li nemožné. Nalézt právě ten, kde je Timea a babička – když ani nevědí, zda tam vůbec jsou… To by byla nepravděpodobnost hraničící se zázrakem. Pokud jí ovšem někdo nepomůže, vzpomněla si na přátelskou tvář Jegora, který byl kdysi u nich ve škole na stáži. Byl to šílený nápad, a nejspíš předem odsouzený k nezdaru, jenže jiná možnost, než se ho pokusit najít, ji nenapadala.
Z haly se ozval zvuk signalizující, že se k ní někdo přemístil. Sevřela automaticky hůlku a vyčkávala. Nebála se, neočekávala, že by se k ní mohl dostat někdo od Gellerta jinak než zradou. A ačkoli se svými britskými hostiteli ne vždy souhlasila, věřila jim.
„Proč tu sedíte potmě, slečno Markytánová?“ ozval se mladistvě, snad až dětsky nevinně působící hlas Harryho Pottera.
Rozsvítila. „Už jsem myslela, že nepřijdete, pane Pottere. Vítám vás, pane Virdee, zdravím, Marko,“ přivítala i ostatní návštěvníky, jakmile si jich všimla.
„Slíbil jsem to,“ pokrčil rameny Harry. „Mluvil jsem s ministrem. A nepustím vás k němu, Judito, nic byste nezměnila, jen sebe ohrozila. Ukázal jsem mu vaše vzpomínky. Možná je dokonce začíná brát vážně, ale… chtěl vás vidět a pochybuju, že by vás pak nechal odjet. Řekl, že pokud je to všechno pravda, tak se nemůžete jen tak volně pohybovat. Že hrozí nebezpečí, že jste ve skutečnosti stále v jeho službách, nebo jednou opět budete. Křičel na mě, že vás musím okamžitě přivést. Nevěřím mu, že by vás nezavřel… Ne, opravdu to není milý člověk,“ zkřivil ústa ve výrazu, který na něm Judita dosud neviděla.
„Nemusí… nemusíte se se ničeho obávat. Nikdy už nebudu v jeho službách,“ odpověděla pevně a v tu chvíli o tom byla naprosto přesvědčená. Přestože se jí o něm zrovna v noci na dnešek zdálo. A přestože si musela přiznat, že ten sen rozhodně nebyl nepříjemný. Můžeme toužit po někom, koho nenávidíme? Jenže to jí v tuto chvíli připadalo nepodstatné – bez ohledu na to, že po něm pravděpodobně stále touží, mu už nikdy nehodlá podlehnout. Je její nepřítel. Pokud ji najde, zabije ji, a možná i něco horšího.
„Neobáváme se, Judito,“ řekl Harry.
„Pomůžete mi tedy?“ zeptala se, a když Harry přikývl, sklouzla pohledem z něj na Evandruse Virdeeho.
„Měla byste vědět, že považuji za vhodnější, aby jel pouze pan Karela,“ odpověděl vážně Evandrus Virdee. „Pro vás je ta mise příliš riskantní.“
„Pomůžete mi?“ zopakovala svůj dotaz.
„Ano,“ odpověděl Evandrus Virdee. „Ale jen proto, že respektuji slib daný panem Potterem a panem Weasleym. Pokud vás však zajímá můj názor – “
Judita zavrtěla hlavou. „Musím jet. Tedy… ne že by mě váš názor nezajímal… ale jednoduše musím.“
„Chápu,“ Evandrus Virdee na sobě nedal znát žádné emoce. Ani podráždění z jejího přerušení, pokud nějaké vůbec cítil. „Víte však už, čeho tam chcete dosáhnout? A jak? Hodláte hledat svou sestru a babičku, nebo pomáhat při evakuaci ohrožených lidí?“
„Nejdřív musíme zjistit, zda stále nejsou na Slovensku,“ odpověděla Judita tak věcně, že ji to samotnou překvapilo. Tento strohý muž v ní probouzel její racionální stránku. „Chci nejdřív navázat na staré kontakty v Čechách a na Slovensku, zjistit víc. A pak, pokud je to tak, jak se obávám… napadá mě jeden kontakt v Rusku, nevím ale, jestli se mi ho podaří najít. A pak jde taky o to… myslím, že musíme pomoct těm, co ještě neodvezli.“
Harry přikývl. „Vaše pomoc je opravdu potřeba. Měli byste vědět, že v tom nejste sami. Existují cesty, jak vaše lidi dostat pryč. A jsou lidé, kteří se o to dokonce i snaží. Problém je teď v tom, že vaši lidé jsou teď hodně nedůvěřiví, což naprosto chápu. Už jsem o tom s panem Karelou hovořil,“ podíval se na Juditina švagra.
„Udělám, co bude třeba,“ odpověděl Marko přiškrceným hlasem. „Vím, na koho se obrátit mezi našimi… spojíme je s těmi lidmi, o kterých mluví pan Potter, a třeba přitom najdeme Timku nebo o ní něco zjistíme… A pak… musím udělat všechno, co půjde, pro svou ženu.“
„Pak odjedeme na východ,“ přikývla Judita. „Souhlasím. Nejdříve tedy odjedeme do Čech. Nebo na Slovensko?“
„Do Čech,“ odpověděl Harry. „Je to sice pro vás riskantnější, ale máme tam spojence. A oni mají své lidi i na Slovensku, i jinde. Chtějí s vámi ale nejdřív mluvit.“
„To chápu,“ přikývla Judita. „Jak se s nimi domlouváte? Soví pošta – “
„Není spolehlivá, to víme už dlouho, slečno Markytánová,“ dopověděl Evandrus Virdee. „Jsou i jiné možnosti. My však nemáme právo vám je prozrazovat. Zejména vaše přítomnost v Čechách je poměrně dost riskantní. A vy sama jste vnímaná nejednoznačně, to vám nebudu zastírat.“
„Vím,“ sklopila hlavu Judita.
„Měla byste ještě jednou zvážit, zda skutečně do Čech chcete. Mohli byste se také rozdělit, ve skutečnosti jsou potřeba kontakty spíše pana Karely než vaše,“ stiskl rty Evandrus. „Mohla byste odjet rovnou do Ruska.“
„Pokud se rozdělíme, tak se možná už nikdy nesejdeme,“ zavrtěla hlavou Judita. Možná to bylo pošetilé, ale ona v tom úkolu, který ji děsil více, než byla ochotná přiznat i sama sobě, nechtěla zůstat sama.
„To je vaše volba. Takže: Už víte, že jsme navázali spolupráci s lidmi uvnitř, mám dokonce pocit, že je budete znát,“ začal suše Evandrus. „Nepřítel kontroluje hranice magicky, zejména samozřejmě vnější hranice Evropského kouzelnického společenství, jehož je nyní princepsem. Jsou schopni identifikovat jakékoli magické přestrojení. Takže žádná zastírací kouzla, žádný mnoholičný lektvar, žádné magické změny. Mají fotky těch, které hledají. Nepochybně i vaši, Judito, i když si nemyslím, že očekává, že se tam sama dobrovolně vydáte. Vaše přestrojení musí být tedy dobré a – mudlovské. Zítra za vámi přijde můj kolega z mudlovských tajných služeb, který vám s ním pomůže. Je třeba, abyste se přepravili do nějaké nepravděpodobné země. Navrhuji Albánii, není ještě Nepřítele, a mám tam své lidi. Tam dostanete novou identitu, nové přestrojení. A mudlovské auto. Odtud se vydáte přes Černou horu, Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko do Čech. V Černé hoře a Chorvatsku je už dost mudlovských turistů z vaší země, neměli byste být nápadní. Přes hranice se nedá přemísťovat, uvnitř zemí to monitorovat nedokážou, ale přesto doporučuji nepoužívat žádnou magii, pokud to nebude bezpodmínečně nutné. Dáme vám jen adresu kontaktu v Albánii, ten vám pak dá další. Vždy jen jeden kontakt.“
„Když ho nenajdeme?“ zeptal se napjatě Marko.
„Tak se budete muset vrátit k tomu minulému. Nemůžeme riskovat více, i tohle je dost,“ odpověděl klidně Evandrus.
„My to chápeme. A děkujeme,“ pousmála se Judita. Její cesta dostávala konkrétnější kontury, a to v ní probouzelo naději. Dokáže to. A pokud ne, to už bude osud. Důležité je, že se o to alespoň pokusí, že udělá vše pro to, aby napravila svou vinu, svůj podíl na tom všem, co se řítilo na svět. To přece mělo smysl samo o sobě, bez ohledu na to, jestli to dopadne dobře.
A Evandrus Virdee, jako by jí četl myšlenky, dodal: „Pokud budete opatrní, pak je zde určitá pravděpodobnost, že vás nechytí při příchodu do jeho zemí. Víc vám zaručit nemůžu.“
…
Vnější Hebridy; téhož dne
„Jsi si jistá, Esmée?“ podívala se Lovella nevěřícně na léčitelku.
„Jistě,“ usmála se Esmée Haywoodová, jedna z několika nevlkodlačích manželek, které si členové Smečky přivedli na ostrov. „Vždyť ty to také víš, nemám pravdu?“
Lovella s úsměvem přikývla. Esmée měla pravdu. Tušila to už několik týdnů, jen tomu nechtěla uvěřit, aby opět nebyla zklamaná – protože zklamaní můžete být jen tehdy, když něco očekáváte. V poslední době se jí stále vracela vzpomínka na ten zvláštně živý sen o Áine. Ona jí to přece slíbila. Jenže jí kladla na srdce, že nesmí okusit krve, a ona věděla, že tu noc nedokázala přemoci své instinkty. Áine po ní chtěla nemožné – nebylo možné odolat, bylo to přece proti její přirozenosti! Ale nyní věděla s jistotou, že to nebylo důležité. Byl to jen sen, nikoli skutečná Áine – neukázala to snad právě ta skutečnost, že otěhotněla, přestože ji nedokázala uposlechnout? Jaký jiný důkaz by chtěla, že zákaz v jejím snu nebyl skutečný?
„Nikomu to neříkej, Esmée, co kdyby…“
„Já vím,“ chápavě přikývla lékouzelnice. „Je to zázrak, Lovello. Těhotenství, které přečkalo už dva úplňky, má nepochybně naději. Ale nebudeme pokoušet osud a necháme si to pro sebe. Zatím mi však připadá, že je vše v pořádku. Dokonce si myslím, že jsou dvě,“ široce se usmála.
Když Lovella vyšla před kamenný dům s břidlicovou střechou, v němž Esmée se svým manželem Ullmarem žila, nadýchla se slaného a štiplavě studeného vzduchu vanoucího z oceánu. Měla chuť rozběhnout se po vřesovištích ostrova, ponořit se do prastarého rytmu přírody, jejíž byla součástí – a dnes to cítila více než kdy jindy. A pocítila touhu přeměnit se do své zvěromágské podoby. Bylo to zvláštní. Tuto podobu příliš nevyužívala, posledních několik let vlastně vůbec ne, přestože kdysi po ní toužila. Když se ve druhém ročníku rozhodla, že se o to pokusí, šlo to překvapivě snadno – nepochybně proto, že ke svému zvířecímu alter egu měla mnohem blíže než ostatní kouzelníci. Lišilo se to od vlkodlačí proměny s lektvarem i bez něj. Její vědomí bylo v podobě vlčice zachováno, i když trochu zjednodušené a s posílenými přirozenými instinkty. Ve skutečnosti byla ve své zvěromágské podobě mnohem lidštější než jako vlkodlak neovlivněný vlkodlačím lektvarem. Avšak mnohem více vlčí než po vlkodlačím lektvaru, tedy přirozeně vlčí.
Ovládnout tohle umění si kdysi tolik přála – jenže pravidelné měsíční nedobrovolné přeměny jí zvířecí podobu záhy znechutily. Tak proč po ní nyní toužila? A proč ta touha byla tak silná? Měla by se možná vrátit k Esmée a zeptat se jí na to. Jenže pak by jí léčitelka přeměnu určitě zakázala. Přitom přeměny jejímu dítěti – nebo dětem – usmála se, když si vzpomněla, že se Esmée domnívá, že možná čeká dvojčata, očividně nevadily. Tak proč by jim měla vadit její zvěromágská podoba? Pokud po tom tolik touží, potom to musí být přirozené – o tom nyní, když se cítila součástí bytí jako nikdy předtím, nepochybovala. Věřila svému tělu, věřila svému instinktu.
A aniž by se musela jakkoli snažit, téměř mimoděk a s lehkostí, která ji však nepřekvapovala, byla najednou vlčicí – pravou vlčicí. Rozeběhla se náhorní plošinou, ochutnávala jazykem vítr, pozorovala ptáky. Napila se z potoka a rozeběhla se dál.
Neměla žádný cíl. Jen byla. Bez starostí, bez viny a bez pochybností.
128 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...