Když budeš pořád klepat na pekelnou bránu, dřív nebo později ti někdo otevře.
Z filmu „Čtyři bratři“
Bylo to jako zlý sen. Jako nějaké pošahané déja vu. Stejná rozlehlá hala, stejná Soudní Rada, stejná situace. Jen tentokrát nesoudili Smrtijeda.
Harry potlačoval cukavé nutkání začít si rvát vlasy z hlavy. A ona tam jen tak stála, připoutaná řetězy a hleděla před sebe s výrazem, jako by právě sledovala nějaký rádoby zábavný pořad na mudlovském televizním programu.
Když se to doslechl na Ústředí, připadalo mu, jako by mu někdo vrazil facku. Okamžitě se vydal hledat Samanthu, ale byla k nenalezení. Na ministerském sekretariátu panoval rušný chaos a nikdo mu nebyl schopen říct, kde by mohla být. Hodiny letěly a tak se raději vydal dolů.
A tam ji taky v soudní síni konečně objevil. Seděla v jedné z horních řad. Hbitě se vydal nahoru ve chvíli, kdy všichni povstali při příchodu Soudní Rady. Dopadl ztěžka vedle ní na lavici.
„Zbláznily jste se obě dvě, nebo co?!“ zasyčel na ni.
Klidně se po něm podívala.
„Tohle má snad být součást toho jejího plánu? Jak si to…“
„Buď zticha, Harry!“ umlčela ho rázně Samantha.
Někteří přítomní se po nich otáčeli, zatímco žalobce už povzneseně zahajoval proces.
„Nerozumíš tomu,“ ztišila co nejvíc hlas, ale mluvila naléhavě. „Vysvětlím ti to pak.“
Harry se dusil otázkami, které se mu draly na jazyk, ale donutil se mlčet. Obrátil pohled zpět k hnědovlásce, která byla připoutaná ke stejnému podstavci jako před šesti týdny Draco Malfoy.
„Obžalovaná Angela Mary Rosier Blacková, narozena dne 19. září 1980 bude souzena především za napomáhání uprchlému Smrtijedovi a za pokus o vraždu pana ministra Merogha,“ prohlásil žalobce Velius na celou síň a patřičně nadutě přitom sledoval pohledem řady nad sebou.
Harry znovu nafučeně zabodl pohled do Sam, ale ta si ho nevšímala.
Rominius Velius se pak obrátil k připoutané. Něco říkala, ale tak tiše, že jí nebylo rozumět, i když Harry špicoval uši, co se dalo. Chvíli se dohadovali a pak se žalobce obrátil k ministrovi a čtyřem dalším členům Soudní Rady, které se podařilo shromáždit v tak krátké době.
„Pane ministře,“ pronesl váhavě.
„Ano?“ povzbudil ho Merogh.
„Obžalovaná chce vypovídat.“
Merogh na něj vytřeštil oči.
Za ty tři hodiny, kdy ji měli jeho nejlepší lidé k dispozici, neřekla ani jedno jediné zatracené slovo. Byl u toho osobně. Nepomohly kletby, násilí ani Veritasérum. Neřekla absolutně nic a to věřil, že z ní vytáhne spoustu informací o upírech. Netušili, jak to dokázala, ale chtěl jí to teď dát pořádně sežrat. A ona by ta mrcha najednou chtěla mluvit?
Harry znovu hledal ztracený dech. To snad nemůže myslet vážně…
Pak ministr vážně pokývl hlavou.
Skrovné obecenstvo, které se zde dokázalo nahrnout za tu dobu, kdy se informace o útoku na ministra šířila do všech stran, zahučelo údivem. To bylo něco nebývalého.
„Výborně,“ přikývl Velius, předstíraje, že ho to nepřekvapilo a přistoupil ke svému stolu, kde měl naloženy stohy složek. Připravoval se sice narychlo, ale pečlivě.
Mezitím dva strážní napojili „panel Pravdy“ k místu, kde byla Angela připoutána. Kromě nich byli v síni ještě další čtyři, včetně dvou Lovců. Očividně nehodlali nic riskovat.
„Mám tady pár výpovědí… Jak vašich, tak výpovědí vašich, ehm, přátel. Založím své otázky na nich, když dovolíte,“ začal Rominius s vypočítavým šklebem. „Byla jste služebnicí Pána zla, že ano?“
„Ano,“ přitakala obžalovaná okamžitě.
Velius očekával, že to začne nějak obkecávat, ale ona nic. Chvíli na ni podezřívavě civěl, než pokračoval.
„Jak dlouho?“
„Čtrnáct měsíců.“
„Na čí popud?“
„Mojí matky.“
„Ááá, zmrtvýchvstalá Mary Blacková, že? To, že jste o tom věděla a nenahlásila ji úřadům, už víme. Jak zemřela?“
„Zabila jsem ji v sebeobraně,“ odvětila obžalovaná.
Velius na ni zůstal překvapeně civět, Rada rovněž. Upírka ani nehnula brvou.
„Při jaké příležitosti?“ otázal se žalobce zaraženě.
„Když jsem pomáhala Harrymu Potterovi a Billu Weasleymu osvobodit Remuse Lupina ze zajetí na Hradě temnoty.“
Žalobce se odmlčel, chvíli se hrabal v papírech a mnul si nos.
„Ach tak…“ vylezlo z něj nakonec. „Takže jste při výpovědi po porážce Pána zla opět lhala, že?“
„Ano.“
„To mne ostatně vůbec nepřekvapuje… Věděla jste, že se Draco Malfoy stal Smrtijedem?“
„Ano.“
„Stýkala jste se s ním i poté?“
„Ano.“
„Jaký byl mezi vámi vztah?“
„Byli jsme přátelé….“
Panel zrudl.
„Tehdy,“ dodala.
Barva pomalu mizela.
„A poté?“ protáhl potměšile Velius. „Stali se z vás milenci, že?“
„Ano,“ odvětila tiše.
„Jistě,“ odfrkl si Velius. „Nic jiného bych od vás nečekal.“
V očích se jí nebezpečně zablesklo, ale nikdo si toho nevšiml.
„Jak dlouho jste mu pomáhala, když byl na útěku?“ pokračoval ve výslechu.
„Na to nemůžu odpovědět přesně,“ zahučela obžalovaná.
„Tak jinak,“ reagoval okamžitě Velius. „Pomohla jste jemu nebo jiným Smrtijedům proniknout do Bradavického hradu při útoku v prosinci 1997?“
„Ne,“ odsekla nevrle.
„Dala jste se poté Smrtijedy zajmout dobrovolně?“
„Ne,“ vydechla Angela, která už nedokázala zakrýt, že je trochu vyvedená z míry.
„Pomohla jste tehdy už hledanému Malfoyovi osvobodit jeho matku Narcisu Malfoyovou při převozu do věznice?“
„Ano,“ připustila konečně.
„Výborně, další případ objasněn!“ rozzářil se Rominius. „A poté?“
„Setkali jsme se až o dva roky později.“
„To už jste byla upírkou, že?“ nakrčil žalobce nos.
„Ano.“
„Jak jste se jí stala?“ vyštěkl na ni Velius.
„Měli jsme dohodu. Šla jsem za nimi dobrovolně, abych zachránila…“
„Odporné!“ vyprskl žalobce, aniž ji nechal domluvit. „Nechat se dobrovolně proměnit na zrůdu! Zabila jste nějaké Lovce?“
„Ano,“ odpověděla, aniž se nějak bránila.
„Kolik?“
„Dvacet čtyři.“
Přítomní členové Odboru se značně zachmuřili. Merogh se nedokázal ubránit výrazu vítězství, který už se v této chvíli rozléval v jeho tváři.
„Zabila jste jako upírka i nějaké nevinné oběti?“
Nastala krátká pomlka.
„Ano.“
Harry se prudce nadechl. Sam se po něm podívala. Byl bledý jako stěna.
„Toto téma už myslím dále nemusíme rozebírat, že?“ ušklíbl se Velius, spokojen nenávistným ovzduším v síni.
„Proč jste dnes vnikla na Ministerstvo?“ otázal se ještě, aby učinil všem zadost. „Chtěla jste ministra Merogha zabít, že?“
„Ano,“ vydechla obžalovaná.
„Vážená Rado,“ obrátil se na Merogha a spol. zprudka žalobce. „V tomto případě se mi jeví, že tady opravdu není co soudit. A pokud nechce snad přítomnou někdo obhajovat…“ otočil se pro změnu k řídkému obecenstvu.
Harry chtěl vyskočit na nohy, ale Samantha ho prudce strhla.
„Seď, krucinál,“ zasykla naštvaně.
Zaťal zuby i pěsti a silou vůle se udržel, aby se jí nevytrhl. Držela ho za paži jako klíště.
„Neblbni,“ hučela do něj. „Ještě všechno zkazíš!“
Merogh se na chvíli obrátil k ostatním členům Rady, pak se podíval na Blackovou, která na něj vyzývavě hleděla.
„Kdo je pro výrok vinna?“ přeptal se spíš pro pořádek Merogh.
Všichni zvedli ruce.
Ministr si odkašlal a vstal.
„Obvyklým trestem by bylo nejméně padesát let v Albaranu,“ prohlásil studeně. „Pokud bych bral v úvahu pouze skutečnost, že je obžalovaná upírkou, byla by okamžitě usmrcena. V tomto případě však rozsudek bude znít jinak, vzhledem k tomu, co jsme se tu dozvěděli. Všichni tu víme, že upíři bez krve dlouho nevydrží…“
Odmlčel se, všichni na něj napjatě hleděli.
„Angela Blacková je tímto odsouzena k umístění do věznice Albaran do té doby než…“ krátce se nadechl „Chcípne hlady,“ zasyčel nenávistně.
Síní to spokojeně zabouřilo, strážní se vrhli k Blackové jako supi ke kořisti.
„Tohle všechno bylo domluvené, Harry,“ naléhala Sam šeptem a držela ho za loket, zatímco Angelu za pomocí hrubého postrkování a posměšků odváděli. „Ona to tak chtěla! Chtěla, aby ji zavřeli!“
„Co to je za kravinu?“ prskal Harry nakvašeně. „Co chce jako dělat?“
„To nevím. Nevím, proč tohle všechno plánovala, ale vyšlo jí to perfektně,“ pokračovala Samantha. „Co takhle jí trochu věřit?“
Prudce se k ní obrátil a zadíval se jí do očí.
„Copak nevidíš, že se právě nechala dobrovolně zabít? Není možnost, aby se z toho vězení dostala! To tu mám jen tak sedět?!“
„Ano! Nic jiného už dělat nemůžeš, Harry,“ prohlásila vážně.
Nasupeně se otočil znovu dolů, ale strážní i s odsouzenou už byli pryč.
„Harry…“
„Nech mě!“ zasykl neurvale, vstal a se skloněnou hlavou se vydal k východu.
Docela chápavě se za ním dívala. Taky se jí to celé nezdálo. Dost pečlivě se do těch materiálů o Albaranu taky koukla a moc nadějně to teď pro Blackovou a Malfoye skutečně nevypadalo. Ona jen udělala, o co ji Angela požádala. Pomohla jí na Ministerstvo, zahrála si na věrnou služebnou Merogha, čímž od sebe odvrátila dosavadní podezření a zabránila Harrymu, aby udělal nějakou blbost. Tím podle slov Blackové splatila svůj dluh.
***
Lhala by sama sobě, kdyby si nepřipustila, že v průběhu cesty do Albaranu nesčetněkrát zaváhala a pochybovala o správnosti svého rozhodnutí. Co když dělá neodpustitelnou chybu? Co když se jí to nepodaří a ona tím nadobro odsoudí jak sebe tak Draca?
Úporně zaháněla tu nejistotu, která ji svírala. Teď už bylo stejně pozdě. Musela se soustředit na to, co bylo třeba udělat. Pokud ne, tak by to dopadlo špatně určitě.
Její strážci s ní zacházeli neurvale, ale ne natolik, aby jí to rozčilovalo. Chovali se k ní ostatně podstatně lépe, než ti hajzlové, co si říkali ´Zvláštní vyšetřovací tým Ministerstva kouzel´, kteří byli z hloubi duše přesvědčeni, že jim po pár hodinách úporného naléhání vyklopí celý svůj životopis, včetně intimních zážitků.
Soustředila se raději na okolí. Zatím to přesně sedělo s tím, co se dočetla z těch tajných materiálů. Mýtina, nenápadná budova, protivná ženská, a pak přišel vodní příkop.
Ohromilo ji, s jakou lehkostí dokázali zacházet s plošinou, která je přes něj přenesla. Potvrdilo se i její podezření, že ve vodě něco je. Po zhlédnutí několika prudkých pohybů pod hladinou si nespokojeně musela přiznat, že nemá nejmenší tušení, co by to mohlo být.
Pak zhluboka nasála vzduch a ucítila síru. Uhodilo ji poznání.
Oni tu mají draky! No, výborně, to nám to trochu komplikuje…
Vznesli se výš. Snažila se udržet si klidný dech. Nechtěla dát najevo strach.
Vysadili ji před bránou, kde na ni čekal zástup strážných v tmavě modré. Upřeně na ni civěli. Upírku jim tu nepřiváděli každý den.
„Vítejte doma, madame,“ uvítal ji vysoký strážný s vousem posměšně a pokynul jí k otevřené bráně.
Zaťala zuby a pomalu prošla mezi nimi dovnitř. Pak už ji popadli a odvedli do malé místnosti s jakousi kamennou židlí. Připoutali ji do ní.
„Kvůli tobě jsme si museli připravit speciální značkovač,“ vyštěkl na ni strážný s nesmírně bledým obličejem uštěpačně.
Nijak na to nereagovala. Dívala se na druhého, který odněkud vytáhl dlouhou tyč, na jejímž konci se lesklo zvláštně tvarované stříbro. Nedokázala od toho odtrhnout pohled. Další modrák jí hrubě vyhrnul rukáv volné halenky na pravé ruce až na rameno. Za chtivých pohledů ostatních jí ten bledý zarazil značku do paže.
Neubránila se bolestnému křiku. Za poslední dobu měla stříbra opravdu plné zuby. Když ji odvázali, skoro nedokázala stát na nohou. Vlekli ji přes halu, pak ke schodům.
„Počkat,“ zarazil se v prvním patře ten, který ji u brány uvítal. S ohavným úsměvem se k ní otočil. „Ještě ti něco ukážeme na uvítanou, holubičko!“
Uhnuli z původního směru a zamířili do chodby vlevo. Postrkovali ji s posměšky kolem množství kobek plných strachu, zápachu a smrti. Napadlo ji, jak Draca v tomhle obrovském vězení s množstvím tmavých cel sakra dokáže najít.
Poté ji hrubě přirazili k jedněm mřížím, až si o ně sedřela tváře.
„Jen se koukni,“ zasyčel jí jeden do ucha, až ucítila jeho smradlavý dech. „Víme, že vidíš dobře.“
Zamrkala. Před očima měla jednu z těch temných děr. V jejím rohu si s hluboko skloněnou hlavou objímala kolena nějaká vyhublá postava, jako by se chtěla skrýt před celým světem. Nehýbala se. Ztěžka zalapala po dechu. Byl to Draco.
Nepotřebovala mu vidět do tváře, aby ho najisto poznala. Přece ho dokázala vycítit. Zmocnila se jí lítost a spolu s ní chladný vztek.
Nic neřekla, ani se na sebe nepokoušela upozornit. Stejně na první pohled příliš nevnímal. Odtrhli ji od mříží a otočili k sobě. Škodolibě se rozesmáli jejímu nenávistnému výrazu, kterému nedokázala zabránit. A už ji vlekli pryč.
„Když budeš hodná,“ prohlásil ten sviňák cestou. „Možná ti ho jednou přivedeme na návštěvu.“
„Nevím, jestli o to ještě stojí, šéfe,“ zahýkal jeden z těch, co ji držel.
Znovu se začali smát. Angela zaťala zuby.
„A jestli do té doby vůbec vydrží!“ chechtal se vlastnímu vtipu další.
Zarytě si jich nevšímala a snažila se zapamatovat si cestu. Vyšli ještě o patro výš a zamířili do pravé chodby, pak ještě jednou vpravo. Zůstali stát před jednou z cel, která měla speciálně vyrobené mříže. Otráveně poznala další stříbro.
Vousáč se k ní ještě jednou otočil. Prohlédl si ji od hlavy až k patě a nechutně se pousmál. Vztáhl ruku a natočil k sobě její obličej. Zabodla do něj pohled, před kterým by se jiným rozklepaly kolena, ale s modrákem to neotřáslo. Nahnul k ní tvář.
„Možná tě dřív přijdu navštívit já, ty malá couro. S upírkou jsem to ještě nezkoušel…“
Angele se obrátil žaludek naruby už jen při té představě.
„Na to bacha, šéfe,“ upozornil ho jeden. „Je to sice kus, ale nebude s ní žádná sranda.“
Ten hajzl se jen ušklíbl a krátce pokynul rukou. Hned na to ji vhodili do úzké kobky a pečlivě zabezpečili vchod. Se sprostými urážkami na rozloučenou se vytratili.
Angela se pomalu posbírala do sedu. Rameno ji stále příšerně pálilo, ale nebolelo ji to ani zdaleka tolik, jako když spatřila, v jakém je Draco stavu. Kdyby jednala jen trochu rychleji… Opřela se stále v sedě o zeď a snažila se uklidnit. S roztěkanými myšlenkami se do toho pouštět nemohla. Pak by bylo všechno zbytečné. A když jednou začne, už to nemůže vrátit.
***
Maileen si házela do brašny učebnice na odpolední vyučování, poslouchala zprávy v rádiu a do toho se ještě stíhala vyčítavě dívat po Darie, která seděla na posteli se zkříženýma nohama a sklesle zírala do prázdna.
Nakonec to nevydržela a posadila se vedle ní.
„No, tak, Dario,“ zkusila to za posledních patnáct minut už potřetí. „To nepůjdeš na tu přednášku? Víš, že tahle je životně důležitá. Jak chceš zvládnout zkoušku? Nebylas ani na obědě, holky se po tobě ptaly. Jsi jak přešlá mrazem!“
„Nikam nejdu,“ zahučela černovláska. „Stejně bych vůbec nevnímala.“
„Co ti je?“ naléhala sympatická brunetka.
Daria neřekla nic, ale pohled jí utekl k Věštníku, který obíhal každý den Campurií.
„To kvůli ní?“ zeptala se Maileen, když její pohled sledovala a na první straně spatřila fotografii Angely Blackové při procesu. Byla toho plná jídelna. Někteří ji i obdivovali. Že měla odvahu vtrhnout sama až k ministrovi. Ne všude se těšil velké oblibě…
„Byla to moje kamarádka,“ vydechla Daria.
Její spolužačka jen zamrkala překvapením.
„Je,“ opravila se pak Daria. „Myslela jsem, že je mrtvá, že uhořela, už jsem ji obrečela a teď… Nechápu to!“ posteskla si ztěžka.
Maileen poslouchala a mlčela.
„Ten požár tedy přežila, ale to jsem jí ani nestála za to, aby mi za ty čtyři týdny nebo kolik dala vědět?“ chrlila se sebe čím dál rychleji Prescottová. „A teď si napochoduje na Ministerstvo, pokusí se zabít Merogha a nechá se zavřít!“ nečekaně hbitě vyskočila na nohy. „To mu chtěla být blíž nebo co?!“ zvýšila rozhořčeně hlas.
„Tím myslíš Malfoye?“ povytáhla její kamarádka obočí, která měla celý článek bedlivě pročtený už dvakrát.
„Koho jiného?!“ vyštěkla Daria v odpověď. „A teď tam budou hnít oba!!“
Maileen na ni vážně hleděla. Takovou ji neznala. Dariu vztek přešel, do očí jí vhrkly slzy.
„Co to plácám,“ vzlykla ztěžka a sesula se zpět na postel.
Maileen ji objala kolem ramen: „Tys to tak nemyslela, že jo?“
„Jen mě mrzí, že jsem jí ani nestála za to, aby mi o sobě dala vědět,“ dostala ze sebe Daria a marně se bránila lítosti.
Brunetka se zamyslela.
„Určitě bylo bezpečnější, aby o ní nikdo nevěděl, nemyslíš?“ nadhodila poté opatrně. „Musela se skrývat. A nejspíš se chtěla pomstít za to, že zavřeli toho Malfoye.“
Daria zvedla hlavu: „Tak proč se jim potom takhle vydala?“
„To nevím, Dario,“ pokrčila její kamarádka rameny. „Ty ji přece znáš mnohem lépe.“
„Právě mám pocit, že už ji neznám vůbec,“ reagovala smutně.
***
Alex zůstal pozdě odpoledne zírat na palcové titulky jako opařený. Pohled mu padl na pravidelně donášené noviny hned poté, co se z práce vrátil domů. Na Groundwille se ta zvěst přes den ještě nedostala.
Velice ztěžka dosedl do křesla u vyhaslého krbu a nechal noviny klesnout. Tak teď tam jsou oba. Pocítil podivné bodnutí výčitky. Neměl z toho radost, i když by po právu měl mít.
Tohle přece nechtěl. Angele nic špatného nepřál a ona nejprve skoro uhořela a teď ji odsoudili k smrti vyhladověním… Nic hezkého pro člověka natož pro upíra. To si nezasloužila. A nejspíš ani on ne…
Zachmuřeně odhodil noviny na stolek. Za těch několik týdnů se mu spousta věcí rozležela v hlavě. Dokázal uvažovat mnohem klidněji.
Malfoy si sice zasloužil trest za to, co udělal, ale copak už netrpěl dost? Copak sám neviděl, co s ním jiní provedli? Ani jeho sestra nebyla moc nadšená z toho soudního procesu. Když ji doprovázel zpět do školy, byla zamlklá a hrozně smutná. Neměla žádnou radost z odsouzení vraha jejich rodičů.
Vzpomněl si taky na tu odevzdanost, co mu viděl v očích, když byl odhodlán ho zabít. Kdyby to opravdu udělal, jen by se Malfoyovi ulevilo…
Zabořil hlavu do dlaní a sám sobě se tiše rozesmál.
Snad z toho nebudeš mít těžké svědomí? To snad ne, Alexi.
***
Strach i pochybnosti ji svíraly jako obruče a hrozily pohltit její odhodlání udělat cokoliv, aby se z téhle díry i s Dracem dostala. Navíc si ji sotva po hodině, kterou strávila ve svém novém obydlí, zase odtáhli ti odporní modráci a šoupli ji do nějaké oddělené místnosti spolu se dvěma mozkomory. Dobře si přitom vědomi toho, že na ni očividně jejich přítomnost působila extrémně špatně. Po době, která jí připadala nekonečná, ji hodili zpátky. Od té chvíle se z toho snažila vzpamatovat a vyhnat si ten hnusný chlad z hrudi.
Vyhnat si jej mnohem příjemnějšími vzpomínkami…
… raději tohle, než abych tě nechal umřít…
Ubližuješ mi tím, že mě od sebe odstrkuješ.
Ještě pořád chceš, abych odešel?
Ty jsi důvod, proč můj život ještě za něco stojí.
Přes tvář jí přeletěl prchavý úsměv: Ty můj taky, Draco…
Pak konečně otevřela oči a bez dalšího zaváhání si zvedla levou ruku k ústům. Dravčím pohybem se kousla do zápěstí. Vlastní krví kolem sebe začala pečlivě vykreslovat zvláštní kruh znaků, které byly mezi sebou propojeny. Dokončila ho a zůstala se zkříženýma nohama sedět.
Na tom rituálu bylo zvláštní a zároveň děsivé to, že ho kouzelník či čarodějka mohli provést bez pomoci hůlky. Se správnými instrukcemi by to dokázal i nejtupější mudla. Jen by přitom určitě přišel o život.
Její vlastní krev, zaklínačský kruh a pár slov – jen to bylo klíčem k úspěšnému přivolání.
Nadechla se a zavřela oči.
„Veni Algol ab Dense, veni mie,“ pronesla hlasem, který jí připadal cizí.
Pak větu opakovala.
„Veni Algol ab Dense, veni mie.“
Připravila se potřetí a…
„Nemusíš se obtěžovat,“ rozlehl se její celou chraplavý hlas, který jí otřásl do hloubi duše. „Už jsem přece tady.“
Vytřeštila oči do podlahy. Její kruh rudě žhnul. Pracně polkla a pomalu zvedla hlavu. Ležérně se opíral o zeď naproti ní a vypadal až děsivě normálně. Vysoký, velmi štíhlý, oblečený od hlavy až k patě v černém, polodlouhé uhlově tmavé vlasy, ostré rysy obličeje, bezkrevné rty zkřivené v cynickém úsměšku.
Bylo na něm něco nesmírně přitažlivého ale zároveň nechutně odpudivého. Barva jeho pokožky by mohla soutěžit s čerstvě nabílenou stěnou. Oproti tomu jeho oči byly jako dvě hluboké propasti. Černé jako sama nejtemnější noc a prosté jakéhokoli náznaku bělma.
Na krátký moment se do nich zadívala. Zmocnil se jí pocit, že padá. Že ji nepropustná temnota toho pohledu popadla, a už ji nikdy nepustí.
Nakonec se toho dokázala zprostit, ale došlo jí, že to bylo jen díky jeho vůli.
„Krásná a ještě k tomu upírka,“ promluvil znovu tím zvláštním hlasem, který vibroval nehybným vzduchem v kobce. „Takhle už se mi dlouho nepoštěstilo.“
„Ty jsi Vi-…“ začala Angela.
„Mlč!“ přerušil ji tónem, který švihl jako bič. „Mé jméno si nech od cesty. Můžeš mi ale říkat Michael,“ dodal už stejně jako předtím.
Potlačila nutkání se mu pozvracet k těm vysokým botám. V knize byl nazván ´Viriobscurus´ neboli Mocný temný.
To si radši ukousnu jazyk, než ho takhle oslovím, pomyslela si.
Civěl na ni, jako by jí viděl až do žaludku, ale pohledu do jeho očí už se pečlivě vyhýbala. Starostlivě se však ohlédla po mřížích své cely.
„Neměj obavy,“ ušklíbl se. „Nemůže mě vidět ani slyšet nikdo kromě tebe.“
Vrátila se pohledem k němu. Až teď si všimla podivné aury, která se kolem něj vznášela.
„Každému se zjevuješ jako člověk?“ otázala se a snažila se udržet si klidný hlas.
„Ano,“ odtušil.
„Proč? Přijde mi to nechutné,“ vyjádřila se upřímně.
Aniž se jakkoli pohnul, náhle z něj čišela smrtelná hrozba.
„Ty nechceš vidět mou pravou podobu,“ jeho hlas zhrubl.
„Nemám strach,“ odvětila tiše. „Chci vidět, s kým to doopravdy jednám.“
Na obličeji se mu rozlil potměšilý výraz: „Jak chceš… Angelo.“
Přišlo to nečekaně. Proměnil se rychleji, než by stačila jen mrknout.
Ztěžka zasípala a pracně potlačila nutkání odsunout se od něj co nejdál.
„Máš krásné jméno,“ pronesl s širokým úsměvem, ze kterého jí přeběhl mráz po zádech.
Nebyla schopna říct jediné slovo. Vše pohlcující temnota z jeho neforemné postavy čišela bez jakýchkoli zábran a ovíjela se kolem ní jako provazy.
Už ani nevěděla, kde je. Jen zírala na to, co se objevilo před ní, a nevnímala čas.
A náhle byl zpět ten samolibý muž, u kterého se nedal určit věk. Věděla, že na pohled, který se jí právě naskytl, v životě nezapomene. Uvědomila si, že se neovladatelně třese a sevřela ruce v pěsti.
„Takhle to bude asi pro oba pohodlnější, ne? Vzhledem k tomu, proč jsi mne zavolala.“
Jen němě přikývla.
„Oceňuji, žes neomdlela,“ pronesl uštěpačně. „Ale od nemrtvé jsem trochu chladnokrevnosti čekal.“
„K věci,“ dostala ze sebe Angela.
„Samozřejmě,“ přikývl.
Seděl vedle ní. Škubla sebou, až jí louplo za krkem. Byl tak rychlý… Vůbec nepostřehla jeho pohyb. Otřesně spokojeně se usmíval.
„Pravidla, jak předpokládám, znáš, ale mám ve zvyku se vždy řádně domluvit. Rád to dodržuji, takže když dovolíš…“
Pořád otřesená jeho nenadálou blízkostí mlčela.
„S mou pomocí dokážeš téměř cokoli, ale nejsem žádný kouzelník. Budeš rychlejší a silnější než kterýkoli člověk. Nemůžeš však porušit veškerá pravidla vašeho světa. Nebudeš moci například projít zdí jako nějaký zatracený duch, ale můžeš ji jediným dotekem nechat rozpadnout na kusy. Nemůžeš létat, ale nebude ti dělat problém skočit dolů klidně z půl kilometru. V mých možnostech jsou samozřejmě zahrnuty i takové prkotiny jako změna podoby, chůze po vodě, telekineze a ovládání živlů. Můžeš dosáhnout téměř čehokoli, po čem jen tvé srdce touží. To všechno má ovšem časové omezení…“
„Jak dlouho?“ zeptala se jen.
„Vzhledem k tomu, že jsi nemrtvá, bych to hádal tak na šest hodin, ale déle ne. Následky nezaručuji.“
Angela upozornění přešla nevšímavě: „A cena?“
Uchechtl se. Nevěřila by, že takový zvuk vůbec dokáže vydat.
„Tu určím až potom. Vyberu si cokoliv, co budu chtít, ale to přece víš. Souhlasíš?“
Po téměř neznatelném zaváhání přikývla.
„Skvěle. Tak už vylez z toho pitomého kruhu,“ vyzval ji a náhle stál. „Neříkám, že bych se přes něj nedostal, ale není mi to příjemné, takže bych prosil…“
Pokynul jí svou bílou rukou a Angela se postavila. Sama se sobě divila, že už se jí netřesou kolena. Pak překročila znaky a zůstala stát pár centimetrů od démona. Vztáhl ruku a dotkl se její tváře. Znovu se roztřásla neovladatelnou zimou.
„Podívej se mi do očí,“ poručil.
A ona poslechla.
Nějakou dobu o sobě vůbec nevěděla. Když znovu otevřela oči, všechno bylo stejné ale zároveň úplně jiné. Klečela na zemi a zrychleně dýchala. Démon byl pryč.
Ne, opravila se okamžitě.
To rozhodně nebyl. Byl v ní. Cítila ho tam tak zřetelně, jako by jí seděl přímo v hlavě. Vidění se jí podivně zostřilo, stejně jako ostatní smysly. Zabušení na mříže jí zadunělo v hlavě jako kovadlina.
„Co tady řveš?“ obořil se na ni strážný. „Nemám tě jít trochu zkrotit?“
Pracně se zvedala. Vlastní tělo jí připadalo cizí, ale rychle si zvykala.
Zvedla hlavu a zabodla pohled do modráka za mříží. Ten protáhl obličej a couvl. Zvedla se a vyrazila k mříži. Byla u ní rychleji, než sama čekala a překvapeně se zarazila těsně před ní. Strážný na ni vytřeštěně civěl, i když by ji docela zajímalo proč a snažil se něco říct, ale z hrdla se mu nevydralo nic. Couvla a vztáhla ruku k té zatracené mříži. Vytrhla se bez odporu ze zdi a přimáčkla modráka tak, že se nedokázal ani hnout.
Až teď začal řvát na poplach, ale ona jen pohnula skoro něžně dvěma prsty a on zmlkl. Hlava mu teď bezvládně plandala na zlomeném krku. Rozhlédla se po chodbě a připomněla si cestu, kterou ji sem přivedli. Nad tím, že právě bez zaváhání zabila člověka, se ani nepozastavila.
Nezabralo jí ani tři vteřiny, aby se dostala před Dracovu celu. Dva strážní, kteří jí stáli v cestě na schodech, na nich leželi v bezvědomí. Trhla dlaní a další mříž skončila na kamenné podlaze. Vrhla se dovnitř, ale násilím se donutila zpomalit.
Draco seděl ve stejném rohu, kde ho viděla předtím a jeho krhavé zapadlé oči k ní vzhlížely bez sebemenšího zájmu. Sklonila se k němu, odtáhl se.
„Draco…“ vydralo se jí přes rty tak podivným hlasem, že okamžitě zmlkla a zkusila to jinak.
Draco, to jsem já. Neměj strach, mluvila k němu v myšlenkách. Dokážeš vstát?
Napřáhla k němu dlaň. Stále na ni hleděl a ani se nepohnul. V očích měl prázdno, které ji děsilo. Na chodbě se rozlehly výkřiky a dusot mnoha nohou.
„Na tohle není čas,“ zachraplala, rázně ho popadla a postavila na nohy.
Nejspíš to přehnala, protože zasyčel bolestí. Znovu si musela připomenout, že má teď jiné možnosti než dřív. Když ho však pustila, svezl se znovu na zem. Nedokázal sám stát. Polkla kletby, které se jí draly na jazyk na adresu místních strážných, a dělala, že přeslechla škodolibý smích ve své hlavě.
Dala si jednu jeho paži kolem ramen, znovu ho zvedla a bez větších problémů ho táhla s sebou. Když se v díře po mřížích objevila skupinka modráků, bez rozmýšlení proti nim rozpřáhla prsty volné ruky. Rozlétli se na všechny strany jako hadrové panenky.
Vyrazila chodbou, pak po schodech dolů, do haly. Míhaly se kolem ní modré šmouhy. Zastavila se až před bytelnou branou a ohlédla se. Odevšad se sbíhali pokřikující strážní, stále nechápajíc, co se vlastně děje. Draco na ní visel úplně bezvládný se skloněnou hlavou. Zakázala si myslet na to, v jakém je stavu.
Bytelná železo dřevěná obrovská brána se pod jediným pohybem jejích prstů rozpadla na tisíc ostrých kousků. Ty se rozlétly do všech stran a padaly dolů ze skály jako podivný déšť.
Vyrazila na okraj. A za ní jasná zeleň kleteb. Teď už se je nepokoušeli zastavit, chtěli je zabít.
O sebe strach neměla, ale Draca mohli zasáhnout snadno.
Otočila se a strážní, kteří už vyběhli za nimi, to odnesli letem dolů, přičemž dlouze řvali hrůzou. Pak vytvořila místo původní brány silové pole, přes které se ostatní nemohli dostat. S klidem s Dracem vycouvala k okraji.
Pak se rychle odvrátila a dřív než by mohla pustit uzdu svému strachu, se odrazila a skočila do hlubiny. Modráci, které teď už nic nedrželo, se vyhrnuli ven, třetina zamířila zpět pro košťata. Když se nahnuli přes okraj, viděli už jen, jak ta svině upírská ladně doskakuje na nohy bezpečně na zemi, Malfoye stále přidržujíc. S otevřenými ústy civěli, jak se obrátila zpět vzhůru a na její tváři, ač byla z téhle výšky malá, uviděli spokojený úšklebek.
Strážní pořvávali jeden přes druhého a netrpělivě pobízeli ostatní, kteří už se vyřítili ven na rychlých košťatech.
Angela se dole bez dalšího zdržování rychle vydala přes holou pláň k příkopu. Běžela rychle, ale s Dracem se neodvážila pohybovat takovou rychlostí jako předtím. Zem pod jejíma nohama už se chvěla hrozivým duněním. Nalevo od nich se rozlehl hladový řev. Vytušila tu stvůru někde nad sebou ve chvíli, kdy dosáhla břehu příkopu. Vzhlédla v pravý čas, aby zastavila oranžovo žluté plameny, které se draly z tlamy obrovskému drakovi. Odklonila je od nich a se štěstím je nasměrovala k tmavým obrysům, které letěly jejich směrem. Bylo to těsně. Cítila horko těch plamenů na kůži. Drak se však na ně řítil bez sebemenšího zaváhání.
Soustředila se teď jen na něj a vztáhla dlaň. Děsivé zvíře se nejprve zastavilo ve vzduchu, jako by narazilo na neviditelnou překážku. Drak chvíli zmateně mával křídly na místě, než náhle odletěl stranou a svalil se do prachu.
Nečekala, až se vzpamatuje a se sebezapřením se vydala na vodu. Nesmírně se jí ulevilo, když zjistila, že ani v tomto případě démon nežvanil do větru. Řítila se přes příkop, až za ní voda stříkala. Nečekaně přímo před ní vyletělo z vody dlouhé slizké bílé tělo a na hlavu jí zamířily krátké řady ostrých zubů. Instinktivně napřáhla ruku a stvůra od nich odlétla v cárech. Ztratila však rovnováhu a padla po zádech na hladinu.
Draco se jí vysmekl z náruče a zmizel. Mysl jí zavalil panický strach. Zajela do vody za ním, aniž si všimla, že se těsně vyhnula dvěma kletbám, které už vyslali strážci z druhého břehu.
Pod vodou ho neviděla a strach jí ubíral vzduch v plicích, ale pak se konečně správně natočila a zahlédla jeho světlé vlasy.
Vystřelila jako šipka a popadla ho pod rameny. Pak ho musela přidržet jen jednou rukou, protože se k nim řítil dobrý tucet těch nechutných potvor. Zbavila se jich tak rychle, že si ani nestačila uvědomit, že je všechny zabila, stejně jako každého strážného na jakého do té chvíle ukázala.
Prudce se kopáním dostala s Dracem až nahoru. Jakmile se jejich hlavy dostaly nad hladinu, zorné pole se jí zalilo jedovatou zelení.
Mohla děkovat jen démoním schopnostem, že se dokázala i s Dracem z vody vynořit rychle jako blesk a v příští chvíli už zasévala zkázu mezi modrásky, jejichž hábity se začaly barvit krvavou červení.
Vztekle se rozhlédla kolem. Na opačné straně se rozléhal řev draků, kteří dál než k příkopu z nějakého důvodu nemohli, na obloze zahlédla další strážné na košťatech.
Rychle se sklonila k Dracovi, kterého stačila položit do trávy. Nedýchal.
Na nekonečně dlouhou vteřinu jí přestalo bít srdce a nebyla schopna jediného pohybu. Pak se však rázně pustila do umělého dýchání, a smrtelně bledý mladík se za chvíli rozkašlal. Vytáhla ho na nohy a skoro si ho hodila na záda. Hlava mu klesla. Už nebyl schopen jakéhokoli samostatného pohybu.
Strážní, kteří k nim doletěli nejrychleji, zakončili svou kariéru v Albaranu ve vodě. Za pět sekund po nich nebylo ani památky.
Angela spěchala ke kamenné budově, ze které na ni začaly létat další kletby. Nemusela se ani příliš namáhat. Prostě před sebe napřáhla levou ruku, kterou si nepřidržovala Draca a kouzla odlétala do všech možných směrů. Napochodovala do průchozí chodby, rozplácla další tři strážné o zeď a zůstala stát před bezpečnostním štítem.
Vztáhla k němu ruku. Pálilo to, žádná hrůza, ale Draco…
Namířila prsty na klenbu nad sebou. Kamení se začalo pohybovat. Zaslechla někde v dálce sprosté nadávky.
Klenba v oblaku prachu sletěla dolů, ale štít pořád držel. Otočila se a zamířila k zavřeným dveřím. Rozlétly se před ní dokořán, vevnitř někoho vycítila. Nejprve od sebe musela odvrátit další dva chabé pokusy o zabití, poté jejich původce a až nato vešla dovnitř.
Šedovlasá ženská, která se tam v rohu klepala s hůlkou v ruce, se ani nepokusila o obranu. Švihla s ní o zeď, kde se praštila do hlavy a upadla do bezvědomí.
Angela vyšla zase ven. Štít byl pryč. Vyběhla zpod stínu budovy, vycítila za sebou nebezpečí a skoro poslepu odvrátila další kletby. Otočila se až mezi stromy. Zbavila se sice spousty modráků, ale oni jako by se množili snad ze samotných pekel. Vytvářeli teď společně jedno obrovské zářící kouzlo.
Ve chvíli, kdy ho chtěli vypustit, nad nimi něco vybuchlo. Celá šedavá budova se začala rozpadat a kamení pod sebou uvěznilo spoustu modrých uniforem.
Tak to stihla, pomyslela si Angela spokojeně.
S odvracením toho kouzla by možná měla trochu problém… Ty, co zůstali po výbuchu šokovaně stát v obranném postoji vpředu, odhodila na střechu a vyřítila se do lesa. Další modráci za ní. Odněkud vytáhli košťata a svištěli mezi větvemi. Vyhnula se přemisťovací mýtině, původně ji sice napadlo, že by ji mohla využít, ale pak usoudila, že je to příliš riskantní.
Ohlédla se. Jednomu strážnému vrazila do krku ulomenou větev. Byl docela hezký, teď se však válel v jehličí a z hrdla mu vycházelo nepěkné klokotání.
Spěchala dál a nevšímala si chodidel, které ji bolely a svědily, jak si je vždy někde poranila a ony se hned hojily.
Zaslechla povzbuzující pokřik a předávání informací mezi strážnými. Musí se jich zbavit. Blížili se k místu, kde na ně měla čekat Narcissa.
Pak ji zahlédla. Čekala v přirozeně vytvořené dolině, košťata připravená ve vzduchu. Seskočila i s Dracem dolů. Za ní vyslané ohnivé kouzlo porazilo dva stromy. Jejich větve je šlehly po zádech.
Obrátila se k Narcisse a ta zděšeně couvla. Zírala na ni očima vytřeštěnýma hrůzou a zároveň utíkala pohledem k bezvládnému synovi.
„Není čas!“ zasyčela Angela.
Posadila Draca před sebe na koště a naskočila za něj. Narcissa už se mezitím probrala ze zatuhlosti a bránila se dvěma strážným, kteří se objevili. Angela se jen obrátila a odhodila je někam do lesa. Narcissa zalapala po dechu.
„Do vzduchu!“ vyštěkla na ni.
Konečně také nasedla. Pak spustila její past. Lesem se teď nesl řev zasažených modráků. Bez zaváhání se vznesly a řítily se pryč. Strážné Narcissina smrtelná past zdržela, ale nezastavila. Za chvíli už je zase měly za zadkem. Potřebovaly se nutně dostat z chráněné oblasti, aby se mohly přemístit.
Další smrtelné kletby. Angela se otočila a prudkými pohyby strážné shazovala z košťat, ale musela zároveň držet Draca a řídit to své. A nepřátel byla spousta.
Pak se jeden objevil téměř nad nimi a zasáhl koště Narcissy. Začala se řítit k zemi. Angela k ní vztáhla volnou ruku a její prudký pád se změnil ladné přistání na nohou. Sletěla k ní a obrátila koště čelem ke strážným. Zuřivě se bránily jejich útokům.
„Vypadni!“ zasykla Narcissa namáhavě, jak udržovala obranný štít. „Vezmi mého syna a zmiz!“
Angela jí pohlédla do očí. Znovu v nich uviděla strach. Její koště se pod nimi rozpadlo v prach a musela držet Draca.
Strážného s vousem, který se rovněž přiřítil, odhodila na nejbližší strom.
„Pojďte,“ vyzvala Narcissu a začala postupovat stejným směrem, jako když ještě letěly.
Jenže velice pomalu a strážní stále útočili. Pak zaslechly řev. Vzali sebou draky.
„Dobrotivý Merline,“ zašeptala chraplavě Narcissa, když jeden z nich přistál s praskotem větví mezi stromy a začal chrlit oheň. „Tak vypadněte!“ zařvala na Angelu.
Ta na to nereagovala, popadla ji za paži a vystřelila pryč. Narcissa jí však nestačila, zpomalovala ji. Draco zasténal. Madame se jí vyškubla, metla kletbou po dalším modrákovi na koštěti a podívala se jí do očí, ač měla strach.
„Běž…“
Angela chytila pevněji Draca, přivřela oči a vytvořila kolem Narcissy zvláštní bariéru.
„Nevzdávejte to,“ pronesla tiše.
Madame Malfoyová přikývla, pak se nahnula a políbila syna na čelo. Ještě ho stačila jemně pohladit po ztrhané tváři. Pak obě bojovaly dál.
Vzápětí se k nim valil rudo černý drak a smetl vše, co mu stálo v cestě. Narcissa se od ní odtrhla, nějací strážní se soustředili jen na ni. Angela se snažila chránit ji i sebe.
Pak se však ten hnusný drak dostal k Narcisse zezadu. Vykřikla, když to postřehla. Angela posílala do pekel několik modráků najednou a zareagovala pozdě.
Pokusila se přitáhnout Narcissu k sobě, ale drak ji stačil zachytit drápy. Stvůra madame Malfoyovou doslova roztrhla na kusy. Angela chvíli nehybně zírala na její krvavý konec. Pak se odvrátila a vystřelila pryč veškerou rychlostí, kterou dokázala vyvinout.
Strážné rychle setřásla. Zastavila se až daleko za hranicí proti přemisťování, na nějakém bezejmenném kopci a obrátila se zpět. Nad lesem se vinul dým a někde v dálce hlučně zněl Albaranský poplach. Na obloze se honily mraky celé rudé zapadajícím sluncem. A Draco na jejích zádech dýchal jen mělce a nepravidelně.
„Děkuju vám,“ zašeptala v posledním pozdravu statečné dámě. „Za sebe i za vašeho syna, Narcisso.“
Pak zavřela pevně oči a přemístila se pryč.
560 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...