I waited ‚til I saw the sun
I don’t know why I didn’t come
I left you by the house of fun
I don’t know why I didn’t come
I don’t know why I didn’t come
When I saw the break of day
I wished that I could fly away
Instead of kneeling in the sand
Catching teardrops in my hand
My heart is drenched in wine
But you’ll be on my mind
Forever
Out across the endless sea
I would die in ecstasy
But I’ll be a bag of bones
Driving down the road along
Something has to make you run
I don’t know why I didn’t come
I feel as empty as a drum
I don’t know why I didn’t come
I don’t know why I didn’t come
I don’t know why I didn’t come
Sydney; duben 1999
Na písečné pláži severního předměstí Sydney zůstalo už jen málo lidí. Pláž se nacházela mimo rušná turistická centra a počasí již bylo také chladnější. Teď v podvečer si Hermiona raději přehodila přes ramena svetřík. Chvíli se jen tak procházela, pak si sedla do písku a nechala si šimrat nohy vlnami, které doběhly až k ní. Milovala moře, jeho vůni, jeho sílu, klid i majestátnost. Bylo nepředvídatelné, nezměrné. Bylo jako život.
Do nového domu v Sydney se přestěhovali už před třemi týdny. To Hermioně umožnilo vrátit se do školy – přes den byl Joshua s paní Grangerovou, večer se pak podle možností o něj starala sama. Téměř každý večer. Hermiona občas potřebovala být sama nebo s přáteli. Častěji ale sama. Se synem trávila málo času, méně než by měla a možná i méně, než by mohla. Nevěděla, jestli je dobrou matkou, i když se upřímně snažila být. Někdy to ale nešlo. Syn jí příliš připomínal pouto, na které chtěla zapomenout. Jako právě dnes. Když jí pak zatelefonovala Meg, jestli se spolužáky nepůjde na chvíli ven, ráda této příležitosti využila. Ale ani to nepomohlo, zábava s přáteli dokázala přehlušit její vnitřní úzkost jen na chvíli. Jejich veselí a bezstarostnost jí pak začaly naopak ještě více připomínat, že je jiná. Jak jí jejich řeči připadaly malicherné! Hermiona se snažila předstírat, že je jednou z nich, ale vydržela to vždy jen chvíli, pak se musela stáhnout.
Teď tu seděla a pozorovala odlesky slunce na mořské hladině. Byla sama. Nejen tady a teď, ale cítila se skutečně osamělá. V rodičích sice oporu měla, dokonce mnohem větší, než se kdy odvážila doufat, ale neměla přátele. Neměla přítele. Neměla Rona. Svou lásku. Milovala ho od dětských let a jemu trvalo tak dlouho, než to pochopil. A když už si vše vyjasnili, když cítila, že k sobě patří, tak ho musela opustit… Musela? Proč vlastně musela? Tehdy neviděla jinou cestu než zmizet pryč, daleko od toho všeho. Ale skutečně to byla jediná možnost? Mohli by zůstat přáteli přes to všechno? Dokázala by to? A dokázal by to on? Snad ano, odpověděla si, pokud by znal všechny okolnosti. Mlčky zavrtěla hlavou. Ne, nedokázala by mu to říci.
Snažila se představit si Ronovu tvář, vzpomenout si na jeho dotek. Nešlo jí to, místo ní viděla tvář jeho. Tvář, na kterou chtěla zapomenout. Zamrazilo ji a představu hned potlačila. To není její muž, ne. On je naopak důvodem, proč je zde.
V myšlenkách se vrátila k Ronovi a snažila se rozvzpomenout na poslední dny, které spolu strávili. Mohla něco udělat jinak?
……………………
Lasturová vila, Velká Británie; 17. dubna 1998
Písčitá pláž, na kterou se Hermiona s Georgem přemístila, byla čistá a zcela opuštěná. Moře bylo klidné a slunce svítilo. Nádherný den, jak stvořený pro pohodové rodinné odpoledne. Připadala si najednou po tom všem, jako by se ocitla v jiném světě. Není snad už v ráji?
„Tady je to, Hermiono. Lasturová vila,“ chytil George Hermionu za ruku.
Hermiona dům uviděla. Domov Billa a Fleur byl chráněn Fideliovým zaklínadlem, a bez pomoci George by jej nikdy nenašla; ani kdyby se náhodou ocitla těsně vedle něj. Byl to skvělý nápad, že se vydala do Kratochvilných kouzelnických kejklů v Příčné ulici. George s Fredem sice nevěděli, kde Ron a Harry jsou, ale považovali Lasturovou vilu za nejlepší místo, kde by se Hermiona mohla ukrýt.
Vila nebyla úplně přesné označení. Stavení vypadalo spíše jako přerostlá rybářská chýše, postavená z kamenů a se střechou pokrytou lasturami. Byla poněkud bizarní. Ale přes to Hermioně připadala neskutečně krásná. Z místa dýchala pohoda a láska, klid. Tak někde ještě existuje místo, kde jsou lidé šťastní, pomyslela si.
George zaklepal na dveře.
„Bille, Fleur, podívejte, koho vám vedu!“ zavolal.
Vila zevnitř byla mnohem větší, než se zdálo zvenčí. Trvalo proto chvíli, než uslyšeli kroky a dolů sešla Fleur.
„Errmionne!“ zvolala. „Ty žiješ! To budou mít chlapci radost. Pak se zarazila a obrátila se ke Georgeovi. „Georrge, je to ona, zkontroloval jsi to?“
Nebylo divu, že se obávala léčky. S Hermionou se Harry a Ron viděli naposledy za velmi dramatických okolností a její náhlé objevení bylo vlastně velmi podezřelé.
„Nemusíš mít starost, Fleur. Je to ona. A není pod Impériem. Máme své metody,“ usmál se chlapec. „Přišla k nám dnes dopoledne do obchodu. Vypadala úžasně, byla perfektně zamaskovaná.“
„Ron a Harry jsou tady?“ nechtěla věřit Hermiona té náhodě.
„Vypadáš vyčerpaně, Ermionne,“ chytila ji za ruku Fleur. „Pojď si odpočinout. Chlapci by tě nenechali v klidu, a ten teď potřebuješ nejvíc. Všechno nám řekneš později.“
To se ale hned nepodařilo. Ron už slyšel nezvyklý ruch v přízemí a scházel po schodech.
„Hermiono!“ vrhnul se k ní a chtěl ji obejmout. Hermiona instinktivně o krok ustoupila, jako by ji jeho prudkost polekala. Pak se, najednou zcela vyčerpaná, opřela o zeď. Měla silný pocit nevolnosti, myslela, že omdlí. Události posledních dní na ni dolehly až teď. Předtím si to nemohla dovolit. Nyní ale byla v bezpečí, mezi přáteli. Nedokázala ani promluvit. Jen se mlčky dívala na Rona. Fleur ji chytila kolem ramen a podepřela ji, aby se nesesunula k zemi.
„Kde jsi byla? Co se stalo? Jak jsi nás našla?“ spustil Ron příval otázek.
„Rone, na to bude čas později,“ prohlásila Fleur s razancí, na kterou nebyl Ron u své jemné švagrové zvyklý. „Teď Ermionne uložím a připravím jí posilující lektvar. Nech ji prospat.“ Spolu s Lenkou, která také sešla dolů, ji vzaly mezi sebe. V pokoji ji svlékly, umyly, uložily. Byla příliš slabá, aby jim odporovala, a s úlevou o sebe nechala pečovat.
Prospala pak dva dny, i díky lektvarům Fleur, než našla sílu vrátit se mezi přátele. Všechny zajímalo, jak se jí z domu Malfoyů podařilo uniknout. Řekla jim, že i ji Dobby přenesl. Protože se však Belatrix podařilo ji zachytit, nepřenesla se s nimi, ale ocitla se někde jinde, kde to neznala. Navíc byla zcela vyčerpaná po mučení. Nebyla proto schopná se hned přemisťovat a také musela najít vhodný převlek. Netušila ani, kde má přátele hledat. Do domů Weasleyů se vrátit nechtěla – byl určitě pod dohledem a příchod kohokoli by mohl být snadno zpozorován. Napadl ji proto obchod dvojčat. Byla přesvědčená, že i jej mají Smrtijedi nebo ministerští, což bylo nyní vlastně totéž, pod dohledem. Ale předpokládala, že mezi zákazníky se ve vhodném převleku ztratí. Trvalo jí proto dva dny, než se tam mohla objevit.
Historce uvěřili. Billovi sice připadalo její nepovedené přemístění divné, o ničem takovém dosud neslyšel, nikdo však neměl důvod Hermionino vyprávění zpochybňovat. Fred s Georgem ji otestovali, pod Impériem nebyla. Že to byla skutečná Hermiona, zjišťovala už dvojčata a všichni si to opakovaně ověřovali mnoha otázkami, na něž nikdo jiný odpovědi znát nemohl. Navíc nebyl čas na rozebírání minulosti. Měli příliš úkolů před sebou. Harryho spojení s Voldemortem sílilo a ta záležitost s pohárkem Helgy z Mrzimoru všechny zaměstnala natolik, že neměli čas zabývat se Hermionou. Ani ona neměla čas zabývat se tím, co se jí stalo. Všechny ty dramatické události jí vlastně přinesly úlevu. Byla v boji a v boji se nemyslí na zranění.
……………..
Bradavice; květen 1998
Po bitvě Hermiona necítila radost ani smutek. Viděla všude kolem sebe spoustu emocí – nadšení i zoufalství, slzy bolesti i radosti. Ona však necítila nic, snad jen úlevu. Svou schopnost cokoli cítit musela utlumit, protože jinak by nebyla schopná žít. V tu chvíli byla ještě přesvědčená, že je po všem, že teď se vše pomalu začne zlepšovat.
Tomu, co se s ní děje, nerozuměla. Sama nechápala, proč se jí udělalo tak zle, když ji Ron bezprostředně po bitvě políbil. Ta slabost byla fyzická, měla pocit, že celé její tělo protestuje proti doteku muže. Ale pořád nebyl čas zabývat se sama sebou. Všude bylo tolik zraněných! Hermiona automaticky, jako stroj, začala pomáhat madam Pomfreyové. Ošetřovna byla provizorně zřízena v jednom z mála zachovalých křídel poničeného hradu. Začaly docházet lektvary a ona se zapojila do jejich výroby. Do sklepení a hájemství Severuse Snapea se jí samotné nechtělo, ale byla jednou z nejlepších studentek; kdo jiný se toho měl ujmout, když i Křiklan byl zraněn? Trochu ji překvapilo, že se tam dostala bez potíží, že jeho soukromé laboratoře nebyly zabezpečeny. Ale nepřipisovala tomu větší význam, po bitvě bylo v Bradavicích mnohé jinak. K ruce nikoho nechtěla. Být sama u práce, která vyžadovala naprosté soustředění, jí vyhovovalo. Na nic nemyslet, pracovat, nemuset na nic odpovídat, to bylo přesně to, co teď potřebovala. Ostatním se instinktivně vyhýbala, ven vycházela zřídka, téměř jen když odnášela své výrobky.
Nesla zrovna novou zásobu kostisrostu, bolest utišujícího lektvaru a dalších léčiv lékouzelnici, když uslyšela za zástěnou hlas, který ji znehybnil.
„Musím ovšem složit poklonu tvému umění, Poppy. Nečekal jsem, že přežiju. Jak se ti podařilo dát mi tak rychle protijed? A kdo mě vlastně našel?“
„Já vlastně nevím, Severusi. Našla jsem tě zde, v bezvědomí. Jen jsem tě uložila stranou toho všeho, někdo by ti mohl ublížit. A já svým pacientům ubližovat nenechám. Válka ani trestání do nemocnice nepatří. Nic dalšího jsem s tebou téměř nedělala. Rána vypadala klidná, nekrvácela. Dostal jsi jen krvetvorný a posilující lektvar. Protijed… ne, nedala jsem ti žádný protijed. Nevěděla jsem, že jsi byl otráven, vypadalo to jen jako velká ztráta krve po zranění žil na krku. Myslela jsem, že mi to vysvětlíš ty.“
„Potom tomu nerozumím. Kousnutí Naginiho nelze přežít bez protijedu. A vzhledem k tomu, že kousnutí bylo takto blízko hlavy, musel by být podán protijed do několika minut.“
„Je to zvláštní, Severusi, ale není to nevysvětlitelné. Jsou tři možnosti, i když všechny dost nepravděpodobné.“
„Tři možnosti? Mě napadají jen dvě – krev jednorožce a slzy fénixe. A krev jednorožce můžeme rovnou vyloučit. A fénix… Fawkes přeci po Brumbálově smrti zmizel. Co je ta třetí, Poppy?“
„Třetí… ta je ještě méně pravděpodobná, nemá cenu o tom mluvit. Jsou to slzy manželky. Skutečné manželky.“
„To je nesmysl. O tom bych snad musel něco vědět. Musel to být Fawkes.“
„Ano, to je nejpravděpodobnější,“ zamyšleně odpověděla Poppy. „Ale to by znamenalo, že….“ Hermiona uslyšela v léčitelčině hlase radostnou úlevu, „že jsi skutečně nevinný! Fawkes by nikdy nepomohl nepříteli Albuse Brumbála.“ Ano, vše do sebe zapadalo, bylo to logické vysvětlení.
Hermiona nechtěla, aby jí někdo přistihl, jak naslouchá rozhovoru. Uložila přinesené lektvary do lékárničky a rychle odešla. Byla zmatená. Co se to vlastně stalo? To přeci nebyl fénix. To byly její slzy. Slzy skutečné manželky. To je nesmysl. Měla by se tomu zasmát a zapomenout na to. Jenže do smíchu jí nebylo, spíš se cítila jako chycená v pavučině. V zádech ucítila mrazení. Skutečná manželka. Co to znamená?
Do sklepení se nevrátila, ale zamířila tam, kde byla zvyklá hledat odpovědi na všechny své otázky. Bylo skvělé, že knihovna v tom všem zmaru zůstala prakticky nedotčena. Knihovna a ředitelská pracovna, srdce a paměť hradu. Napadlo ji, že knížky jsou vlastně to nejcennější, co Bradavice mají. Mnoho starých tisků a rukopisů bylo ze středověku i starších. Jejich zničení by byla nezměrná škoda, stejná, nebo snad i horší, než oběti na životech.
Knihovna byla zcela opuštěná. Všichni měli jiné starosti. Nemusela hledat dlouho. Vyznala se tu, zamířila bez dlouhého hledání do oddělení kouzelnického práva. V knize o rodinném právu nalezla pouze stručnou zmínku o tom, že kromě úředního manželství, které se dnes užívá, přetrvávalo až do počátku dvacátého století manželství nezrušitelné, neboli, jak je někteří nazývají dodnes, manželství skutečné. Autor pak s tímto názorem polemizoval a tvrdil, že právní manželství není o nic méně skutečné než pouto magické.
Hermiona hledala dál. Nakonec objevila knihu z roku 1885 – „Naučení o právech a povinnostech manžela a manželky, jakož i dítek a osvojencův jejich, jakož i o majetku, a jiných záležitostech jejich“.
Odnesla si knihu ke stolu. Netrpělivě listovala, než nalezla kapitolu, která ji zajímala. Začala číst.
Manželství uzavírá se slibem ženy a muže před členem staroslavného Starostolce složeným nebo před ouředníkem Ministerstva čár a kouzel anebo před mistrem anebo před představeným obce kouzelnické. Za uzavřený jest považován i svazek před mudlovskými autoritami stvrzený, při čemž je nutno oznámiti svazek onen některé z autorit kouzelnických, jak jest výše vyjmenováno.
Přelétla rychle očima text týkající se znění manželského slibu, úvahy o magické podstatě právních úkonů a jejich účincích, počtu svědků a povolování manželství nezletilým kouzelníkům. Očima zachytila slovo, které hledala.
Kromě manželství ouředního jest mezi lidem obzvláště na venkově stále ještě přežívající zvyk manželství nezrušitelného, tudíž svazku opravdového, též manželství skutečné nazývaného, jenž na věky mezi mužem a jeho manželkou uzavírán jest. Toto manželství, jak sám jeho název označuje, není možno zrušiti, jest tedy pouto takové obdobné podoby, jakož i slib nezrušitelný jest. Manželka či choť její, kdyžto kdožkoli z nich poruší z povinností svých něčeho, mohou zemříti; podle závažnosti provinění jejich.
Manželství nezrušitelné jest uzavíráno přinejmenším před pěti svědky krve čisté, manžel s manželkou musí vyměniti si vzájemně z krve své a zaslíbiti se vzájemně jeden druhému. Zásada Consensus facit nuptius[1] platí i zde, nejasná je zde však otázka vůle svobodné. Ovšemť, vůle býti projevena musí, i zde platí však starobylých zásad – Coactus voluit, tamen voluit,[2] při čemž plně dostačující jest, aby muž projevil vůli ženu pojmouti a ochraňovati, a žena s tímto souhlasila svým slovem či skutkem a do ochrany a vůle mužové se svěřila. Připomenuta budiž zde i zásada Eadem vis est taciti atque expressi consensus.[3]
Manželství toto jest manželstvím opravdovým, magickým poutem, které nepotřebuje stvrzení či pečetí žádných autorit ouředních, kouzelnických či jiných.
Totéž, a měrou výraznější, jest podstatou prastaré formy manželství nezrušitelného, manželství osudu též nazývaného, z barbarského dávnověku zachovaného. I zde musí svědci býti krve čisté o stejném počtu a jest pouto magické podmíněno krevní pečetí. Tento ohavný obřad však již v zemích civilizovaných naštěstí vyšel z užívání; nebudeme se zde tudíž o tomto nepřístojném mravu šířiti. Snad pouze na okraj záhodno poznačiti, že síla magická manželům daná jest zde větší než u prostého manželství nezrušitelného. To však nemusí býti jen výhodou, může se to i v nevýhodu obrátiti při porušení podstaty pouta manželského.
Povinnosti a práva manželů opravdových obého pohlaví jsou stejné jako u manželství ouředního; esenciálními povinnostmi, které nesmí býti porušeny, jsou u manželky věrnost zachovávati a manžela svého ctíti a poslouchati a u chotě jejího manželku svou ochraňovati a kroky její správně ku prospěchu jejímu říditi; v míře pro život a zájem její nezbytné. Manželé si mohou při ústní přísaze či slibu plnění dalších povinností vymíniti a přislíbiti; ovšemť, je-li slib ústní skládán, což podmínkou vzniku pouta tohoto není. Jinak platí vždy povinnosti esenciální, jak uvedeno jest ve větě předcházející.
Následky porušení těchto povinností jsou stejné jako porušení slibu nezrušitelného, jak bylo pojednáno výše.
Hermiona dočetla a nechtěla věřit svým očím. Co to má znamenat, takový středověký přístup k vztahu muže a ženy! Postavení ženy v nezrušitelném manželství ji pobuřovalo, vždy nesnášela jakoukoli nespravedlnost a vztah muže a ženy popisovaný v knize byl mírně řečeno nevyrovnaný. Nejvíc jí to připomínalo vztah skřítka a jeho pána. Ale co to má společného s ní? Ona přeci žádný slib neskládala, žádnou krev si se Snapem nevyměňovala. Najednou jí to došlo. Přečetla si celý text znovu. Měla pocit, že se jí zastavilo srdce. To nemůže být pravda. Bylo to příliš kruté.
…
Později, k večeru, seděla na břehu jezera poblíž hradu a přemýšlela, co bude dělat. Nedokázala se ubránit slzám, vše jí připadalo neuvěřitelné, nespravedlivé. Nechtěla nést toto pouto. Celý kouzelnický svět jí náhle začal připadat cizí, zlý. Proč by měla být jeho součástí? Proč by měla být bezmocnou loutkou v rukou muže, kterého nenávidí, kterému nedůvěřuje? S kterým ji nic dobrého nepojí?
V tomto stavu Hermionu zastihl Ron, chtěl ji obejmout. Ucukla. Teď už začínala chápat, proč Ronův dotyk nemůže snést, proč se jí po jeho polibku udělalo fyzicky zle. Copak je nevěrou, když jsme s tím, koho milujeme? Ale ano, podle těch ohavných středověkých zákonů kouzelnického světa ano.
Celou noc tehdy proseděla mezi prastarými stromy, nohy si jako teď nechala omývat studenou vodou jezera. Chtěla jít za Ronem na místo, kde měli smluvenou schůzku, ale nedokázala to. Do rána přemýšlela, jak mu to vysvětlí. To však vysvětlit nešlo. Sotva uviděla první rozbřesk, odešla pryč. Pryč od toho všeho.
…………………
Prasinky; 22. března 1999
Bylo už k večeru, když do hostince U Tří košťat dorazil mladý muž, který byl zahalen do hnědého cestovního pláště. Nechtěl být poznán, těžko by si pak uchoval soukromí a kromě toho by Ginny těžko vysvětloval, proč se s ní nesešel.
Měli po svatbě a Ginny, již ve vysokém stupni těhotenství, se snažila v předstihu individuálně složit poslední, výběrové zkoušky – OVCE. Věřil, že to dokáže, pak už školu opustí a budou spolu. Proč by ji tedy teď vyrušoval?
Měl tu schůzku s někým jiným. Když se bystrozorským specialistům stále nepodařilo najít Harryho vzpomínku o místě, kam Hermiona poslala své rodiče a kde se domnívali, že se bude ukrývat i ona sama, pan Weasley doporučil, aby požádali o pomoc největšího specialistu v oboru – Severuse Snapea. Harrymu se do toho nechtělo, odkládal to. Vzpomínky na hodiny Nitrobrany nepatřily k jeho nejšťastnějším a obával se také toho, jak Snape zareaguje. Pátrání však stále příliš nepokročilo, a proto se Harry odhodlal k tomu, aby požádal svého bývalého profesora o schůzku. Ve skutečnosti neměli výsledky žádné, samozřejmě, pokud nepovažujete za výsledek odhalení, kudy cesta nevede. Teď už věděli, že Hermiona není na území Británie. Věděli, že žádná z hledaných žen není čarodějkou, a začali proto prohledávat i mudlovské databáze. Ministr dokonce požádal o spolupráci mudlovského ministerského předsedu; zatím však ani toto nové pátrání nepřineslo výsledky.
Seděl v soukromém salónku madam Rosmerty, pomalu upíjel máslový ležák a čekal na svého bývalého nepřítele. Bývalého? Snad už ano, i Snape věděl, že mu Harry zachránil život. Po skončení války začaly soudní procesy se Smrtijedy. Většinu z nich Starostolec poslal do Azkabanu, část z nich na doživotí. Nemalou část dokonce odsoudili k polibku mozkomora. I Snapea postavili před soud. Snape se choval podivně – jako by se vůbec nechtěl bránit. Kdyby nebylo svědectví Harryho, profesorky McGonagallové a Poppy Pomfreyové, skončilo by to asi polibkem. Zejména zásluhou Harryho však Snapea v plném rozsahu zprostili obvinění. Mohl se pak vrátit i do Bradavic; profesorka McGonagallová, kterou Ministerstvo čar a kouzel jmenovalo ředitelkou školy, prosadila dokonce jeho ponechání v čele zmijozelské koleje. Odůvodnila to tím, že nelze trestat děti Smrtijedů a že právě Severus Snape jim bude i v budoucnu spravedlivou oporou. Kouzelnická veřejnost se s tím nedokázala zcela vyrovnat, názory a diskuse v tisku byly velmi bouřlivé. Bez Harryho veřejné pomoci by to pro Snapea nikdy takto nedopadlo – mohl by snad být tedy i trochu vděčný.
Přesto se Harry cítil velmi nesvůj, když po chvíli, poté co Snape na místo setkání dorazil, mu přednesl svou prosbu. Nečekal ze strany svého bývalého profesora přílišné nadšení, ale odpověď, kterou dostal, ho přeci jen překvapila.
„Pane Pottere, pokud se slečna Grangerová rozhodla zmizet, má na to nepochybně právo. Nebo snad něco spáchala, že po ní celé ministerstvo pátrá?“ zvedl Snape ironicky obočí.
„Ne, pane, samozřejmě, že nic neprovedla. Máme ale o ni strach. Obávali jsme se, že ji někdo unesl…“
„Ale už se neobáváte. Nebo snad ano, pane Pottere?“ přerušil ho Snape ostře a zabodl do něj svůj pohled. „Ne, neobáváte. Dokonce i vám došlo, že odešla dobrovolně…,“ řekl polohlasem jakoby pro sebe. „Ne, pane Pottere, nepomohu vám. Pokud slečna Grangerová zmizela, měla jistě své důvody. Až bude chtít, sama se vrátí.“
„A když ne?! Co pak?!“ zeptal se Harry naléhavě.
„Když ne? Tak to zjevně bude znamenat, že se vrátit nechce. Respektujte ji, Pottere.“
Snape se chvíli ještě na Harryho díval, pak vstal a klidně odcházel. Ve dveřích se zastavil a obrátil se znovu na Harryho: „Nemusíte mít o ni strach. Je v pořádku.“
Na Harryho otázku, jak to může vědět, již neodpověděl.
[1] Manželství vzniká souhlasem. (lat.)
[2] Chtěl donucen, ale přece jen chtěl. (lat.)
[3] Souhlas mlčky daný má stejnou sílu jako souhlas výslovně projevený. (lat.)
723 Celkem zhlédnutí, 3 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...