When it all went down and the pain came through
I get it now I was there for you
Don’t ask me how I know it’s true
I get it now I was there for you
I make my plans like I always do
But when I look back I was there for you
I walk the streets like I used to do
And I freeze with fear but I’m there for you
I see my life in full review
It was never me it was always you
You sent me here you sent me there
Breaking things I can’t repair
Making objects out of thoughts
Making more by thinking not
Eating food and drinking wine
A body that I thought was mine
Dressed as Arab dressed as Jew
A mask of iron I was there for you
Moods of glory moods so foul
The world comes through a bloody towel
And death is old but it’s always new
I freeze with fear and I’m there for you
I see it clear I always knew
It was never me I was there for you
I was there for you my darling one
And by your law it all was done
Don’t ask me how I know it’s true
I get it now I was there for you
Bradavický hrad, 22. března 1999
Jak to vlastně věděl? Harryho otázka se do něj zabodla jako nůž. Co měl tomu klukovi říct? Pravdu? Nepochopil by ji a nejspíš by se ho pokusil zabít. Nebo by ji alespoň nepochopil dříve, než by se ho pokusil zabít – v tom velký rozdíl neviděl. Navíc, ani slečna Grangerová nenašla sílu, chuť či odvahu svým přátelům cokoli říci, naopak – raději odešla, než by musela čelit otázkám. Chtěla být sama, chápal to. Muselo jí být hrozně, byla tak mladá. Nevinná. Kdyby to věděl… Jednal by jinak? Měl tehdy jinou možnost?
Ne, nemohl mu nic říct. To nebylo jen jeho tajemství, i když ani on sám si nechtěl tu nechutnou záležitost připomínat. Bylo to ale především tajemství slečny Grangerové, a to bude vždy ctít. Všichni ostatní, kteří u toho byli, jsou již po smrti; o část z nich se v průběhu bitvy ostatně postaral sám. Nyní již bylo očividné, že tajemství zůstalo tajemstvím, jinak by se to minimálně Potter jako bystrozor dozvěděl. Že je dívka v pořádku, o tom nepochyboval, i když pro to neměl žádné hmatatelné důkazy. Samotného jej překvapilo, co Potterovi řekl; bylo to něco mimo jeho obvyklou racionalitu. Na rozumové úrovni to totiž nevěděl, ale přesto si tím byl jist. A nebylo to jen nejasné tušení; připadalo mu, jako by tehdy mezi nimi vzniklo zvláštní pouto, jehož podstatu nechápal a ani po ní nepátral. Asi tomu tak opravdu bylo – jak jinak lze vysvětlit její věštecký sen? Byl rád, že je pryč; bylo by těžké se jí po tom všem podívat do očí. Je to tak pro oba jednodušší.
……………………
Tamtéž, noc z 1. na 2. května 1998
Z Astronomické věže byl za dne obvykle dobrý výhled jak na celý areál školy, tak i na poměrně vzdálené okolí. Teď toho však příliš neviděl. Bradavický hrad byl téměř celý ponořen do tmy. Teprve se probouzel před nadcházející bitvou. Celé okolí hradu vypadalo klidně. Zatím. Bylo ticho, ticho před bouří;to napětí cítil až do morku kostí. Pozoroval okna hradu – pomalu se rozsvěcela, jak se učitelé i studenti postupně probouzeli do začínajícího pekla. Že to bude peklo, o tom nepochyboval. Uměl si dost dobře představit naivní nadšení dětí před bitvou – uvědomují si, že se řada z nich nedožije zítřejšího rána? Ne, v tomto věku jsou lidé ještě v hloubi duše přesvědčeni, že smrt je nepříjemná záležitost, která se týká vždy jen těch druhých.
Boj s Minervou jej mrzel. Nechtěl s ní bojovat, tak snadno jí mohl skutečně ublížit – a hrad ji potřeboval. Bude na ní, aby zorganizovala obranná kouzla. Bránit se ovšem musel, jeho čas ještě nepřišel. Ten přijde až před svítáním. A z rukou někoho jiného.
Od chvíle, kdy věděl, jak skončí, byl klidný. Ne, netoužil zemřít. Ale připadalo mu to jako nejlogičtější vyústění celého jeho života. A nejlogičtější řešení posledního úkolu, který mu zanechal Albus Brumbál.
Mělo to tak být, z mnoha důvodů, jimiž se nechtěl zabývat.
Celou dobu se domníval, že Brumbálův plán měl jednu slabinu. Jak měl Potterovi říci, a to až na poslední chvíli, o střípku duše, který nese? Mohl by jej člověk, kterého nenávidí, přesvědčit o tom, že jedinou nadějí pro svět je, aby zemřel? To si nedovedl představit. Měl obavy, že v tomto svém nejdůležitějším úkolu selže, a kvůli němu pak selže celý Brumbálův plán. Nevěděl, zda to velký kouzelník nedomyslel, nebo zda spoléhal na osud, na sílu věštby. Počítal s tím, že se problém sám vyřeší, že osud sám nabídne příhodnou dobu a okolnosti? Ano, tak to muselo být, i když ředitele nepodezíral z toho, že předpokládal či dokonce plánoval, že to bude znamenat i jeho, Snapeovu, smrt. Bezesporu s ní však byl srozuměn. V tom ostatně na tom byli stejně – Severus Snape s touto možností při plnění nebezpečné role dvojího agenta musel počítat neustále. A kromě toho – Brumbál se stejnou racionalitou do svého plánu zahrnul i smrt Pottera a ostatně i svou vlastní smrt. Nemohl mu to proto zazlívat.
Teď ta těžká hádanka měla díky vizi, kterou viděl v mysli slečny Grangerové, řešení. Jediný, kdo Harryho může přesvědčit, že má zemřít, je ten, kdo sám umírá. Ano, to dávalo smysl, byl to chybějící dílek skládačky.
Znamení začalo pálit až k nesnesení. Temný pán se cítí v úzkých a zuří. Musí k němu jít, je čas. Až poté bude moci dokončit vše, co je potřeba zařídit před koncem.
…
Když se Snape dostal před Voldemorta, padnul před ním na kolena a zašeptal: „Pane, odpusťte. Váš služebník selhal.“
Voldemort ho zdvihl.
„Severusi, nezastírám, že mě selhání tvoje a Carrowových nemile překvapilo. Jak mi vysvětlíš, že hrad nebyl řádně zabezpečen? A že jej teď mají v rukou?“
„Pane, nemohl jsem nic dělat. Ve zdech tohoto hradu je celá budoucnost kouzelnické krve,“ téměř šeptal s hlavou pokorně skloněnou. „Kdybych bojoval, ohrozil bych děti vašich nejvěrnějších.Přejete-li si však, abych se vrátil, vrátím se. Udělám vše pro to, abych Pottera přivedl.“
Pozoroval, jaký účinek jeho slova vyvolají. Věděl, že i kdyby neměla žádný vliv na Temného pána, budou mít bezesporu vliv na Smrtijedy, kteří se kolem nich postupně shromažďovali a z nichž většina měla ve zdech hradu své potomky. Nemýlil se. I Voldemort vycítil náladu svých lidí. Objal Snapea kolem ramen.
„Musíme šetřit životy našich dětí, Severusi. Dáme jim možnost se vzdát. V dětech je síla a budoucnost naší čisté krve.“
Snape si oddychl. K otázce nezabezpečené chodby, o níž celou dobu samozřejmě dobře věděl, se Voldemort už nevrátil.
Když Temný pán poté promluvil k obyvatelům hradu a dal jim ultimátum k vydání Pottera, měl Snape dost času, aby se vytratil a vrátil se zpět. Cítil, že Minerva spolu s dalšími začala již obklopovat hrad ochrannými kouzly. Proti němu však fungovat nemohla – byl to on, koho škola poslouchala. Žádné obranné kouzlo Bradavic se nemohlo obrátit proti řediteli školy.
Doletěl k oknu ředitelny, zkontroloval, zda je prázdná, dotykem hůlky okno otevřel a vstoupil dovnitř. Poté celé prostory související s pracovnou zabezpečil proti nezvaným hostům. Teď potřebuje být sám. Nemůže marnit síly a čas zbytečnými boji s kolegy či studenty. Postavil se na parapet, vytáhl hůlku a napojil se na kruh členů Fénixova řádu a učitelů, kteří pokračovali v budování ochranného štítu kolem školy. Spolu s ostatními odříkával prastaré složité litanie. Neviděl ostatní ani je neslyšel, ale jejich mysli byly spojeny stejně, jako se spojoval štít, který jejich soustředěná síla vytvářela.
Kouzlo bylo vyčerpávající. Když těžce dosedl do křesla, uslyšel Brumbálův hlas: „Severusi, to bylo neobyčejně působivé. Těší mě, že mám tak schopného nástupce.“
„Děkuji, pane, ale největší díl práce odvedla Minerva. Já se jen přidal.“
„Jsi zbytečně skromný, chlapče, bez tebe by to nedokázali.“ Odmlčel se a zadíval se Snapeovi do očí. „Vidím, že už máš plán.“
Snape pohled laskavých modrých očí opětoval, jeho výraz však nebyl laskavý. Nebyl však ani sarkastický, spíše unavený. „Jste stále přesvědčen, že vše dobře dopadne?“
„Přesvědčen?“ zvedl v údivu obočí Brumbál. „Nikdy jsem o tom nebyl přesvědčen. Ale jestli tím myslíš, zda máte naději, tak ano. Bezpochyby máte naději. Vše jde podle plánu, to přeci sám víš, Severusi,“ usmál se povzbudivě. „Harry to dokáže. A ty také.“
Po krátkém odpočinku Snape pokračoval v zabezpečování ředitelny a knihovny – byly to nejdůležitější části hradu. Na práci se plně soustředil, umožňovala mu nemyslet na to, co přijde potom. Vytvářel postupně složité obrazce hůlkou po celém obvodu ředitelny a později i knihovny a soustředěně přitom deklamoval zaříkávadla v starém, již nepoužívaném, jazyce. V knihovně byla uložena moudrost staletí. Celá řada knih byla jedinečná a velmi vzácná. Nemohl dopustit jejich zničení. Ředitelna v sobě ukrývala podstatu Bradavic, byly zde nejen obrazy bývalých ředitelů, nejen Kniha studentů, pergameny, uložené vzpomínky minulých ředitelů. Do prostor ředitelny byla zakleta kouzla, která udržovala magickou sílu hradu, ochranná kouzla zamezující přenášení v prostorách Bradavic, kouzla zabraňující, aby pravou podobu Bradavic viděli mudlové, a magie, která udržovala v chodu složité soukolí bradavických chodeb, schodišť, Komnaty nejvyšší potřeby, celého fascinujícího světa, který byl pro kouzelnický svět něčím mnohem podstatnějším než pouhou školou.
Když ochranná kouzla dokončil, vrátil se do ředitelny a zavolal Winky.
„Musím mluvit s profesorkou McGonagallovou. Najdeš ji?“
Skřítka přikývla. „Winky řekne profesorce McGonagallové, že má přijít za pánem.“
„Ne, Winky. Minerva nesmí vědět, že tu jsem. A budu potřebovat, abys ji při příchodu trochu… zaměstnala.“
„Winky jí má podrazit nohy?“
„Tak nějak. Stačí, když odvrátíš její pozornost. Zvládneš to?“
Winky znovu přikývla a zmizela.
Pro tento úkol byla Winky vhodná, působila na skřítka velmi něžně a Snape předpokládal, že Minerva od ní nebude nic zlého očekávat. Potřeboval ale ještě skřítka, který bude alespoň trochu použitelný pro organizaci boje – a k tomu potřebnou inteligenci a samostatnost od Winky, a bohužel ani od ostatních bradavických skřítků, očekávat nemohl. Nejvhodnější by byl Dobby, i když je otázka, jestli by jej poslouchali. Ovšem ten zmizel a nikdo nevěděl kam. Ale ano, znal ještě jednoho schopného skřítka, jehož jeho již mrtvý pán pověřoval velmi nebezpečnými úkoly.
Otevřel zásuvku svého stolu, vyňal z ní malou krabičku a došel ke krbu. Z krabičky odsypal trochu zeleného prášku do ohně, vstrčil do něj hlavu, řekl adresu domu Blackových a zavolal: „Kráturo, tvůj pán je ohrožen. Přijď na pomoc!“
Netrvalo to dlouho a Krátura se objevil. Když uviděl Snapea, uklonil se a zaskřehotal: „Krátura přišel na pomoc pánovi. Kde je pán?“
„Tvůj pán je teď zaneprázdněn , ale potřebuje od tebe pomoc. Shromáždi všechny skřítky a pomozte mu při obraně hradu. Udělejte vše, co je ve vašich silách. Bradavice jsou v ohrožení. Tvůj pán je v ohrožení.“
„Proč bych tě měl poslouchat,“ hudral Krátura, „ty nejsi můj pán. Kde je pan Potter?“
„Není tu!“ hrozivě se k němu přiblížil Snape. „Není čas na otázky! Poslechneš, když k tobě mluvím! Určitě poznáš proč,“ natáhl ke skřítkovi ruku.
Krátura se ruky dotknul, zavřel na chvíli oči a přiblížil obličej ke Snapeově ruce, jako by ji očichával. „Ano, pane, udělám, co je třeba.“ Uklonil se a zmizel.
Snape se obrátil k obrazu bývalého ředitele, který jej po celou dobu zvědavě pozoroval. „Pane, je to samozřejmě na vás, ale velmi bych ocenil, kdybyste se po dobu mého rozhovoru s Minervou na chvíli… vzdálil. Obávám se, že jeho začátek by vám nebyl příliš po chuti.“
„Když si to přeješ. To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat, drahý chlapče.“
Snape unaveně došel k myslánce a zkontroloval, zda je připravena k použití. Poté uvolnil ochranná zaklínadla kolem ředitelny, stoupl si vedle otevřených dveří, tak, aby nebyl vidět, a s připravenou hůlkou tiše vyčkával.
Netrvalo dlouho a uslyšel hlas profesorky McGonagallové: „Nechápu, proč je ředitelna nezabezpečená. Jak to, že nebylo potřeba heslo? Proč jsou dveře otevřené?“
„Winky neví, paní, když tu Winky byla, byly dveře už otevřené. Žádné heslo nepotřebovala. Asi je to rozbité.“
Minerva McGonagallová zavrtěla hlavou. „Ne, to nemůže být. Ale mohlo by to znamenat, že Bradavice už nemají ředitele.“
Snape se pousmál. Úvaha nebyla špatná, přesně to by se stalo, kdyby zemřel, aniž by stihnul předat svůj úřad dál.
Minerva vstoupila dovnitř, hůlku přichystanou k uhašení požáru, který měl zachvacovat knihy a dokumenty uložené v zadní místnosti spojené s ředitelnou. Když zjistila, že tomu tak není, tak prudce ustoupila, chtěla se vrátit, dveře za jejími zády se však s hlasitou ránou zavřely a ona uviděla Severuse Snapea. Než však stihla zaútočit, zakopla o Winky, která se jí zamotala do dlouhého hábitu.
„Expeliarmus!“ využil Snape její nepozornosti a zamířil svojí hůlkou na její. Hůlka vyletěla obloukem z její dlaně a ona odletěla až ke dveřím, u kterých se zhroutila. Než se stihla vzpamatovat, použil Snape svazovací kouzlo a dokonale jí znehybnil ruce. Pak jí zdvořile pomohl na nohy a odvedl ji ke křeslu v rohu místnosti.
„Přijmi mou omluvu, Minervo,“ lehce se uklonil. „Bohužel bez této drobné nepříjemnosti bych tě nepřiměl k tomu, abys mě v klidu vyslechla.“
Profesorka McGonagallová chvíli nebyla schopna slova. Jen se nevěřícně a rozhořčeně dívala na Snapea. „Jak ses mohl opovážit! Jak se můžeš stále roztahovat v jeho pracovně!“ Bezmocně se otočila k obrazu, kde měl být bývalý ředitel, ale obraz byl prázdný.
Snape namísto odpovědi přešel klidným krokem k psacímu stolu a ze zásuvky vytáhl pergamenový zapečetěný svitek. Donesl jej až k profesorce, hůlkou se dotkl pečeti a svitek se roztáhnul tak, aby si jej spoutaná žena mohla sama přečíst.
Když profesorka McGonagallová listinu dočetla, zaraženě na něj pohlédla.
„To jsi skutečně napsal už na začátku školního roku? Myslela jsem, že tvoji zástupci jsou Carrowovi.“
„Pouze formálně, ve skutečnosti nikdy mými zástupci nebyli. Nepovažoval jsem však za vhodné tě s tím seznámit. Nikdo nesměl tušit, že věci nejsou takové, jaké se zdají být. Ani ty ne, Minervo.“
„Nerozumím ti. Ať je to všechno jak chce, jsi vrah.“
Severus Snape hned neodpověděl, jen přecházel po místnosti s rukama složenýma za zády. Oknem začaly probleskovat záblesky světla, z dálky sem začal doléhat podivný jek. Bitva začala.
„O tom teď hovořit nebudeme, Minervo. Není to důležité. Nemáme na to dost času. Budeš se muset brzy vrátit, potřebují tě.“ Zastavil se. „Minervo, škola má sice ředitele, kterého jmenuje školní rada, a to může, avšak nemusí být pravý ředitel. Víš proč Dolores Umbridgeová nemohla pracovat v ředitelně?“
„Měla raději svůj odporný přeslazený kabinet?“
„To možná také. Ale hlavně ji ředitelna neposlouchala. Nemohla se vůbec dostat dovnitř, a i kdyby se sem dostala, stejně by neměla přístup ke Knize studentů. Nedokázala by ani nejjednodušší kouzla na obranu hradu, nemohla by ovládat nic z toho, co dělá Bradavice Bradavicemi. To může jen skutečný ředitel a do jisté míry jeho zástupce. Avšak ani zástupce nezmůže nic v rozporu s vůlí ředitele.“
„Ten štít se ti moc povedl, Minervo, ale bez Severuse bys ho nedokončila,“ ozval se z obrazu Brumbál.
Snape se otočil a pichlavě se na něj podíval.
„Teď už přeci můžu, Severusi. Požádal jsi, abych nebyl u odzbrojování Minervy, a to jsem splnil,“ usmíval se Brumbál. „Ale nechám hovořit tebe. Zasvěcení je vždy práce pouze a jedině ředitele školy.“ Obrátil se k profesorce McGonagallové. „Minervo, možná ti připadá zvláštní, že jsem to nebyl já, kdo by tě seznámil s podstatou ředitelské funkce školy. Jenže,“ odmlčel se, „nástupce ředitel obvykle jmenuje, až když cítí, že brzy zemře. A poslední půlrok před mou smrtí byl mým zástupcem Severus, mou nástupkyní jsi tedy nikdy nebyla.“
„Albusi-“ chtěla jej přerušit profesorka.
„Vím, Minervo, nebylo to ode mě hezké. Nebylo to proto, že bych nedůvěřoval tobě nebo tvým schopnostem. Ale bylo nutné, aby po tuto těžkou dobu byl oficiální ředitel i skutečným ředitelem. Jen tak bylo možné ochránit studenty. Severusi,“ obrátil se Brumbál na Snapea, „myslím, že bys měl Minervě odstranit pouta. Předpokládám, že se tě již zabít nepokusí. Což by se ti ostatně nepovedlo, Minervo. Ne v této místnosti.“
Snape mávl hůlkou, a pouta kolem ženiných rukou zmizela. Profesorka si mnula zápěstí a Snape jí s mírnou úklonou vrátil její hůlku.
„Minervo, měla bys vědět, že přísaha platí navždy. Je to svou podstatou nezrušitelný slib,“ řekl jí vážně.
Profesorka McGonagallová přikývla.
„Potom tedy povstaň.“
Snape se narovnal, chytil zápěstím levé ruky Minervino levé předloktí a ona učinila totéž. Povstali též všichni ředitelé, kteří byli přítomni ve svých obrazech. Pak stávající ředitel Bradavic vážným, téměř až ceremoniálnímhlasem pronesl: „Minervo McGonagallová, přijímáš svobodně, vážně a navždy závazek vykonávat po mé smrti úřad ředitele bradavické školy?
„Ano, přijímám.“
„Slibuješ, že budeš všemi svými silami pečovat o bezpečí studentů a o předávání nejlepších tradic kouzelnického světa?“
„Slibuji.“
„Slibuješ, že budeš ctít vůli a dědictví všech zakladatelů této školy, tedy Godrika Nebelvíra, Roweny z Havraspáru, Helgy z Mrzimoru a Salazara ze Zmijozelu?
„Slibuji,“ přikývla žena po krátkém zaváhání.
Po každém slibu Snape hůlkou vyčaroval světelný provazec, který jejich ruce na chvíli svázal, provazce se spletly do složitého vzoru, pak zmizely. Po dokončení slibu se jejich ruce opět rozpojily. Snape i Minerva McGonagallová vyčerpaně usedli.
„Severusi, proč si vlastně myslíš, že zemřeš přede mnou?“ zeptala se profesorka tiše. „Co když zemřu dříve než ty?“
„Tak to se budu honem muset poohlédnout po novém nástupci,“ odpověděl Snape téměř pobaveně. „Ale to si nemyslím.“
„A co když zemřu brzy po tobě a nebudu mít čas udělat toto všechno?“ mávla Minerva pergamenem.
„Slavnostní forma slibu a písemné jmenování nejsou nezbytné, Minervo, i když jsou bezpochyby lepší,“ vložil se do hovoru Albus Brumbál. „Můžeš slib přijmout v rychlosti jen ústně nebo dokonce můžeš ředitele jmenovat i bez jeho vědomí. Slib může složit i sám zde před tváří bývalých ředitelů. Myslím, že mu ho někdo z nás bude schopný poradit.“
„Lze ale doporučit, abys to dotyčnému či dotyčné dala vědět,“ dodal Snape s nádechem ironie, kterou si nedokázal odpustit ani tváří v tvář konci.
„A co když slib nesloží?“
„Pak bude linie pokračující od Godrika z Nebelvíru přerušena,“ prohlásil vážně Brumbál. „Vybírej proto dobře, Minervo.“
…
Po odchodu Minervy si Snape uvědomil, že už udělal vše, co udělat chtěl. Ten okamžik se blížil. Teprve teď na něj plně dolehla tíha toho, co jej čeká. Najednou měl pocit, že se nemůže ani pohnout, že nedokáže vstát a jít čelit svému osudu. Uvnitř prsou cítil těžký kámen. Proč právě teď má strach? Teď, když se již dávno rozhodl? Proč se bojí dokončit to, co začal?
Cítil se najednou unavený, vyčerpaný. Jak je to dlouho, co se dal na dráhu Brumbálova špeha? Jak je to dlouho, co plní jeho vůli? Najednou si uvědomil, že život, který prožil, vlastně ani jeho životem nebyl. Ne, to nebyl on, kdo to začal. Nejdříve byl ve vleku Temného pána, pak hrál jen roli ve scénáři Albuse Brumbála.
„Říkal jste, že mám plán, pane. To ale není můj plán. To nikdy nebyl můj plán.“ Pomalu vstal a přešel k oknu. Najednou se prudce otočil. „Pořád považujete za tak samozřejmé, že udělám vše, co chcete?“
„Už nejméně pět let nepochybuji o tom, že uděláš, co je potřebné, Severusi. Ale to neznamená, že to pokládám za samozřejmé. Naopak, velmi si tě pro to vážím.“
„Proč? Pokud je vše dopředu dané, tak nemám na výběr… To přeci není moje svobodná vůle, moje rozhodnutí. Proč si vážit někoho za to, že udělá to, co bylo dáno, že udělá?“
„Rozumím ti, Severusi. Myslíme si, že naše osobní hodnota se odvíjí od toho, co děláme, protože to, co děláme, záleží na nás samotných. Vždyť proč bychom si měli někoho vážit, být mu vděčni, být šťastni, že nás někdo miluje, když by nebyla svobodná vůle? Když by ten člověk jednal z nahodilosti, z neosobní příčiny či souhry mnoha příčin? Chceme svobodnou lásku. Lásku, která je volba toho, kdo miluje. Jestliže mi někdo pomohl z neosobní příčiny, proč bych mu měl být vděčný, když to, že mi pomohl, nezáleželo na něm? A proč bych naopak někomu odpouštěl něco, co nezáleželo na něm, za co on osobně nemohl?
Vlastně nám na ničem jiném nezáleží více, než právě na tomto.
Ale to, že je něco dané, neznamená, že je to známé. Závisí to na myriádách drobností, které se skládají v celek, na okolnostech vnějších i vnitřních, jak se rozhodujeme, jak se v nejtěžší chvíli nakonec rozhodneme. Ale je to naše rozhodnutí a jeho vážnost nelze snižovat tím, že skutečnosti, které mu předcházely a které jej předurčily, tak docela v našich rukou nebyly. Nebo možná vůbec nebyly.“ Albus Brumbál se odmlčel.
„Severusi, samozřejmě, že je vše dané. Ale proč by to mělo znamenat, že naše vůle není svobodná?“
785 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...