Now out of the night
New as the dawn into the light
This child, innocent child,
Soft as a fawn
This child is born
One small heart
One pair of eyes
One work of art
Here in my arms
Here he lies
Trusting and warm
Blessed this bond
A child is born
John Hunter Hospital, Newcastle; 20. ledna 1999
Už od časného rána bylo hrozné horko. Na to vedro si Hermiona nemohla stále zvyknout, zvláště ke konci těhotenství ho špatně snášela. Teď to ale bylo ještě horší. Ležela na porodním sále, kolem ní bylo nepříjemné světlo a hluk. Všude cítila nemocniční zápach – proč to v nemocnici vždy smrdí tak, že si vzpomenete na všechna příkoří, která se tam od dětství udála? Bála se. Připadala si tak sama, na vše sama. Nepřála si mít matku u porodu, a teď záviděla ostatním ženám v sousedních boxech, které tam byly s manžely. Ona byla sama, a tak to i zůstane. To dítě… Kdyby tak mohla zastavit tu drásající bolest, která ji v pravidelných a čím dál kratších intervalech zachvacovala! Ale s tím nic neudělá, je jen hříčkou v rukou osudu, přírody, života nebo jak chcete tu pradávnou sílu nazývat. A to všechno kvůli tomu vetřelci, který se v ní roztahuje, jako by mu její tělo patřilo. Připadala si bezmocná, bez možnosti ovlivnit to, co se bude dít, co se děje s jejím tělem. Každou chvíli někdo přišel, vyšetřil ji, tolik lidí, tolik cizích rukou… Poprvé zalitovala, že se rozhodla opustit magii. Nevěděla sice z vlastní zkušenosti, jak rodí čarodějky, i když o tom samozřejmě leccos četla, ale bolest utišující kouzlo a klidné prostředí nemocnice svatého Munga jí teď připadaly jako nedostižný sen.
„Mio, tak jak nám to pokračuje?“ uslyšela najednou hlas porodní asistentky. Byla ráda, že ji oslovuje jménem, dohodly se tak na tom při příjmu. Připadala si najednou lépe.
Slabě se usmála: „To mi řekněte vy, Elsie, mně je hrozně.“
Asistentka ji vyšetřila. „Už to nebude dlouho trvat, vše je v pořádku.“
Netrvalo to dlouho. Přesto se Hermioně ta poslední půlhodina zdála jako věčnost. Když uslyšela křik dítěte, necítila nic jiného než obrovskou úlevu. Oči měla zavřené a vychutnávala si chvilku klidu. Byla vyčerpaná. Nijak nezareagovala ani na oznámení, že má syna. Nepodívala se na něj, byla jen ráda, že je konec, že to má za sebou.
Náhle ucítila, že jí něco položili na břicho.
„Mio, podívejte, je překrásný.“
Hermiona otevřela oči. Na břiše leželo dítě. Její syn. Ruce Elsie ho obratně přidržovaly. Chlapec už neplakal, slyšel tlukot matčina srdce a to ho zklidnilo. Opřela se o lokty, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Byl krásný. Nejkrásnější chlapec, jakého kdy viděla. Překvapilo ji, jak husté a černé vlasy má – vždy si miminka představovala jako plešatá. Hermiona se ho opatrně dotkla. Ty drobné ručičky, malé prsty – jak to, že je tak maličký, a přitom tak dokonalý?
Sestra přisunula chlapce blíže. Mátožně zvedl hlavičku. Vypadal, jako by si Hermionu prohlížel. Nebo spíše jakoby něco hledal, i když možná spíše čichem než zrakem. Elsie ho navedla a chlapec to, co instinktivně chtěl, našel. Přisál se hladově k matčinu prsu. Hermiona nebyla schopna slova. Připadalo jí to jako zázrak, a ona byla tvůrkyní toho zázraku. Najednou měla pocit, že nikdo nikdy neprožil nic takového, měla pocit jedinečnosti, pocit, že na světě neexistuje nic důležitějšího než tento chlapec. Její syn. Byla královnou, protože dokázala něco úžasného. Královnou bez krále – uvědomila si, že jí chybí, že tu s ní není nikdo, kdo by syna obdivoval s ní. Kdo by obdivoval i ji, kdo by jí poděkoval za největší dar. Ale i to byla součást osudu. Ten, koho by tu mít chtěla, tu být nemohl. A ten, kdo by tu být snad měl… Ne, ten ne. Nějak si ani nedokázala představit, že by jí za tento dar byl vděčný. Je jen ona a její syn. Zvládne to a nikoho dalšího nepotřebuje.
„Joshua. Budeš se jmenovat Joshua Granger,“ dotkla se lehce jeho hlavičky. „Vítám tě na světě.“
……………………
Hrad Houska; 20. ledna 1999
Byly dvě hodiny ráno a na hradě Houska, české škole čar a kouzel, byl klid. Studenti i učitelé spali ve svých ložnicích, nebyl tu nikdo, kdo by postřehl světlého siamského kocoura, který se opatrně přibližoval k ředitelně. Byl zde už potřetí a nechytili ho. Jak můžou být tak neopatrní! Tím lépe – pokud je celý kouzelnický svět ukolébán v pocitu bezpečí, půjde jeho plán snadněji. U ředitelny se kocour změnil v tmavovlasého, štíhlého chlapce. Hůlkou se dotkl dveří, potichu něco zašeptal a dveře se otevřely.
Byl spokojený. I bez hůlky osudu neztratil téměř nic na své síle. Dobrá hůlka je užitečný nástroj, ale skutečná síla je v kouzelníkovi. Hůlka je cestou, prostředkem – sílu usměrňuje, modifikuje, ale netvoří. Grindelwaldova současná hůlka ve skutečnosti nestála za nic. Byla jen provizorní, než si oficiálně půjde koupit svou „první“. Vyrobil si ji sám, použil lísku a jako jádro doplnil několik chlupů ze své zvířecí podoby. Do boje by se s ní nepouštěl, ale na základní kouzla stačila. Ostatně, byl s ní lepší než mnoho jiných kouzelníků s profesionálně vyrobenou hůlkou. Dveře uzavřené ochrannými kouzly by většina kouzelníků neotevřela. On ale není obyčejný kouzelník, usmál se sebevědomě.
V ředitelně se rozhlížel. Byla zařízena starým zdobeným nábytkem. Kolem stěn byly až ke stropu police plné knih v kožených vazbách se zlatými nápisy. Jak má nalézt tu pravou? Věděl, že každá škola má knihu studentů, kde jsou zapsány všechny kouzelnické děti okamžikem, kdy se u nich projeví kouzelnické schopnosti. Předpokládal, že by tam měl být zapsán i on, po propuštění z nemocnice do domu Hellerových si svou sílu vyzkoušel brzy. Nevěděl však, pod jakým jménem bude v knize zapsán, zda kniha zaznamená jeho fyzickou, nebo skutečnou identitu. Nemohl riskovat, že se zde objeví jeho pravé jméno.
Zkusil použít přivolávací kouzlo. Nefungovalo. Pustil se do prohlížení polic. Rukou projížděl kolem knih, kniha studentů bude určitě vyzařovat silnou magii a on by měl být schopen ji detekovat. Mezi knihami v knihovně však nic zajímavého nenašel. Přešel k starobylému sekretáři, který řediteli zřejmě sloužil místo psacího stolu. Prohlížel postupně všechny zásuvky, nic stále nenacházel. V jedné zásuvce náhle pocítil energii. Pečlivě proto prozkoumal všechny předměty v ní uložené. Pak mu to došlo – dvojité dno.
„Cistem Aperio!“ zamířil hůlkou na okraj zásuvky. To se otevřelo a uviděl ošoupanou knihu v jednoduchých kožených deskách, bez jakéhokoli nápisu či ozdoby. Položil si ji na psací desku sekretáře a opatrně v ní začal listovat. Až téměř na konci našel i svoje současné jméno. Oddechl si. Obával se zbytečně. ‚Roman Heller, narozen 20. ledna 1988, v Praze. Matka: Hana Hellerová, mudla. Otec: Martin Heller, mudla. Žije: Praha 10, Jahodová 25.
Bude pro všechny mudlovský šmejd, uvědomil si. Ne, když už je tady, tak to tak nenechá. Chvíli listoval knihou, než nalezl jméno, které se mu líbilo. Namířil hůlkou na zápis v knize. Na místo jména Martin Heller se objevilo jméno Siegfried Wulf, čaroděj. Rodinu Wulfů znal, šlo o starou čistokrevnou kouzelnickou rodinu a někteří její členové patřili mezi jeho přívržence.
Vše po sobě uklidil – nespěchal, do rána zbývalo dost času. Když opustil ředitelnu a ubezpečil se, že po něm nezůstaly žádné stopy, přeměnil se znovu do své kočičí podoby. V klidu odešel na nádvoří hradu a lehl si pod lavičku. Do rána se trochu prospí, pak se vrátí domů a začne pracovat na své nové identitě. Dnes bude slavit s rodiči narozeniny. V duchu se usmál – svým způsobem se dnes opravdu narodil.
……………………
Fagaraš, Rumunsko; 22. ledna 1999
Vysoko po jednom z mnoha bezejmenných bočních hřebenů pohoří Fagaraše šel vysoký štíhlý muž. Před chvílí se sem přemístil. Poprvé po mnoha dnech se trochu utišila sněhová bouře, a bylo možné vyjít konečně ven. Bouře opět sílila, musí si pospíšit, když to místo nenajde teď, tak už nikdy.
Tady by to mělo být, pomyslel si, když uviděl nenápadnou, mělkou jeskyni. Přestože všude byla spousta sněhu, zde ho bylo méně, a i když nebyly vidět žádné stopy lidí ani lidské činnosti, už jen fakt, že vchod do jeskyně nebyl zavátý, ho přesvědčil, že našel, co hledal. Vešel dovnitř, vytáhl hůlku a zašeptal: „Deschis la. Am un prieten la nevoie.“[1] V jeskyni se najednou objevila průrva, která se pomalu zvětšovala. Když byla dostatečně velká, protáhl se. Ocitl se v nečekaně velkém sále, který byl spoře osvětlen jedním úzkým vysokým goticky lomeným oknem. Neviděl však žádné dveře.
Přestože byl nervózní, nezbývalo mu nic jiného než čekat. Vědí o něm a je na nich, aby se mu ozvali.
Najednou jakoby přímo ze zdi vyšla starší žena.
„Fiule,[2]“ objala ho kolem ramen, „jdeš na poslední chvíli. Bouře tě zdržela, viď.“
Charlie přikývl. „Nemohli jsme už dva týdny vyjít ven, vrăjitoare[3]. A porod už začal. Možná jsem ji ani neměl opouštět. Ale je její první a já… bál jsem se, že to nezvládnu. A teď je tam sama. Měl jsem ji vzít asi raději sem. Ale přemístit ani přenášet jsme se už neodvažovali, ani na koště bych ji už nepustil.“ Škoda, že zde nefunguje letaxová síť, o tom ale mluvit ze slušnosti nechtěl. V Rumunsku byl daleko od civilizace, na kterou byl zvyklý, což se mu ve většině případů líbilo. Občas to však mělo i nevýhody.
„To by ani v tomto stavu nešlo. Hned půjdu s tebou.“
Za chvíli už byli v malé útulné místnosti dřevěné horské chýše. Na měkkých kožešinách vedle plápolajícího krbu ležela mladá žena schoulená na boku s pokrčenýma nohama. Plakala. Charlie se k ní hned vrhnul.
„Už jsme tady, miláčku. Vše bude dobré. Neplač, neplač…“
Vědma se k ženě sklonila. Zběžně zkontrolovala její stav a obrátila se na Charlieho.
„Synku, ty připrav vodu a dej vařit tuto směs. Stejné množství vody a stejné lektvaru. Až začne vařit, přidej tam tři kapky tohohle,“ vytáhla z kapsy lahvičku s jasně červenou tekutinou, „zamíchej třikrát doleva a šestkrát doprava a dej tam devět kapek tohohle,“ podala mu druhou lahvičku, tentokrát se zlatavým obsahem. „Hned mi to dones, nesmí se to vařit déle! Vody udělej pak víc, začni ale tím lektvarem. Ten je potřeba hned. Zvládneš to?“
Charlie mlčky přikývl. Políbil svou ženu na zpocené čelo a pohladil ji po hlavě.
„Všechno bude v pořádku, Vulpe[4]. Jsi hrozně statečná.“
Teď už mohla rodičku zkontrolovat důkladněji, když zaměstnala nervózního muže. Ach, ti otcové, pomyslela si. Většinou jen překážejí a matku znervózňují. I když tento britský chlapec se jí líbil. Znala ho z dřívějška, několikrát ošetřovala jeho zranění. Vulpe znala od malička, ve zdejších horách vyrostla. Byla to divoká dívka, téměř chlapecká. To ostatně věděla hned po jejím narození, když poznala její jméno. Nepřekvapilo ji proto, že si vybrala práci s draky, přestože se podle jejího názoru pro ženy nehodila.
Charlie k ní přišel a v rukou držel pohár s kouřící se tekutinou. „Je vše v pořádku? Kdy se dítě narodí?“
„Ano, vše je na dobré cestě. Děvče má správnou polohu a je klidné. Nespěchej, chlapče. Vše má svůj čas a řád.“ Vědma se usmála. „Je to nejkrásnější práce, mnohem lepší než sešívat ty vaše věčné rány od draků.“
Charlie se vděčně usmál a podal vědmě lektvar.
Zkontrolovala jej. Byl připravený správně. Podala ho ženě. „To ti pomůže, răutate.[5]“
Vulpe teď byla klidnější. Když byla sama, cítila úzkost. Draků se nebála, ani hor. Ale ty síly, které cítila ve svém těle, ji znejišťovaly. Věděla, že je nyní jen prostředkem síly, která ji přesahuje, něčeho, co neovládá. Nechtěla být sama. Jak se bála, že se Charlie včas nevrátí! Měli naplánované, že tři týdny před porodem se v klidu přesunou do horského útulku léčitelek. Jenže ta dlouhá bouře jim nedovolovala ani vyjít ven, natož použít koště. Navíc na ni bolesti přišly trochu dříve. Pomalu upíjela teplý lektvar, který ji téměř zbavoval porodních bolestí, avšak nezakaloval jí vědomí ani nezabraňoval kontrakcím. Už jí je dobře, vše je v pořádku. Její muž seděl vedle lůžka a držel ji za ruku.
…
Charlie ani Vulpe nevěděli, kolik času uplynulo, nesledovali to. Venku už svítalo, když poprvé uslyšeli křik své dcery.
„Jak jmenuješ, fiică[6]?“ položila jí vědma ruku na čelo.
„Já… my… mysleli jsme, že se bude jmenovat Dana, je to stejné v rumunštině i angličtině… To se jí bude v budoucnosti hodit…“ navrhl Charlie.
„Dana… to není její pravé jméno. To není ona. Jak se doopravdy jmenuješ?“ ptala se novorozeněte vědma. „Cítím z tebe sílu, velkou energii. Dokážeš si poradit s draky i s muži,“ usmála se. „Bouřlivá. Jmenuješ se Furtună, răutate.“
Charlie se dojatě díval na svou ženu. Jak byla statečná! Cítil k ní obdiv, vděčnost, lásku. Jeho amazonka, tak silná a obratná při krocení draků, mu najednou připadala tak křehká, zranitelná. Ale také nekonečně krásná, jak ležela a držela jejich dceru. První dceru. Furtuna. Proč ne. Slovo znamenalo v rumunštině bouři a ona se narodila v bouři. Jméno mělo příhodný význam i v jeho rodném jazyce. A je to i šťastné jméno.[7]
Po počátečním křiku se jejich malá dračice ztišila a usínala. Jestli bude po jeho matce, nebo ostatně i po své matce, bude to jméno docela přiléhavé, usmál se. Ať už je s ní čeká cokoli, zvládnou to. Jsou na vše tři.
[1] Otevři se. Jsem přítel v nouzi. (rumunsky)
[2] Synku (rumunsky)
[3] Vědma (rumunsky)
[4] Dračice (rumunsky)
[5] Maličká (rumunsky)
[6] Dcerka (rumunsky)
[7] Fure – dračice, tune – ladit; fortunate – šťastný, mající štěstí (angl.)
751 Celkem zhlédnutí, 3 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...