On the ground I lay
Motionless in pain
I can see my life flashing before my eyes
Did I fall asleep?
Is this all a dream
Wake me up, I’m living a nightmare
I will not die
I will survive
I will not die, I’ll wait here for you
I feel alive, when you’re beside me
I will not die, I’ll wait here for you
In my time of dying
On this bed I lay
Losing everything
I can see my life passing me by
Was it all too much
Or just not enough
Wake me up, I’m living a nightmare
Bradavický hrad, 2. května 1998
Přestože ještě stále byla hluboká noc, ne více než hodina po půlnoci, záblesky osvětlovaly okolí hradu dostatečně. Kolem začínala apokalypsa. Na pozemky hradu pronikali Smrtijedi, a nejen oni. Přišly tlupy lapků, podivných živlů, které zlo vždy přitáhne, protože jim umožňuje projevit to nejhorší, co v nich je. Bylo slyšet vytí vlkodlaků a cítit podivný neklid v Zapovězeném lese. Na hrad se snášely kletby, prozatím je však odrážela ochranná bariéra, kterou se kolem hradu podařilo vytvořit. Objevovaly se však první trhliny. Jednotlivé kletby již několikrát pronikly až k hradu, zatím však nedokázaly způsobit větší škody – jen rozbíjely okna a odštipovaly kousky bytelných zdí. Z dálky bylo slyšet kvílivý jekot mandragor, který přehlušoval i křik prvních obětí boje.
Náhle se ozvala hromová rána, která viditelně otřásla celým hradem. Snape vytáhl hůlku, otočil se k otřásající se budově a horečně něco šeptal. Ne, proti tomuto školu ochránit nedokáže. Jediné, co obránci hradu dokážou, bude vpád trochu zbrzdit. Vyhrát šanci nemají – kouzla jsou příliš silná, přesila příliš početná. Kletby vrhané proti hradu nepřestávaly, jedna hrozivá rána střídala druhou. Obloha byla prosvětlená záblesky natolik, že již bylo vidět jako ve dne.
Stál s hůlkou v ruce a snažil se zůstat nepozorován v stínu rozložitého stromu, nepříliš vzdáleného od hradu. Odtud mohl, byť velmi nedostatečně, jak si bolestně uvědomoval, přispět na pomoc obráncům. Záblesky rudých a zelených světel spolu se siluetami temných postav viděl již v těsné blízkosti hradní brány. Za chvíli se Smrtijedi dostanou dovnitř. Viděl, jak se brána hradu prolomila a skupina Smrtijedů skutečně do hradu pronikla. Snape zamířil hůlkou na záda mužů v kápích a podařilo se mu alespoň dva vyřadit, zbytek však už byl mimo jeho dosah.
„Expulso!“ namířil Snape hůlkou na skupinku dalších Smrtijedů, kteří se pokoušeli vniknout do brány hned za prvními odvážlivci. Zároveň však na téměř stejné místo dopadlo hned několik nesnesitelně jasných světelných spirál. Synergický efekt mnoha kleteb měl strašlivý následek – nezřítil se pouze oblouk brány, kouzla rozmetala ve zlomku vteřiny celou přístupovou chodbu a vážně poničila zdi hradu. Hrad se otřásal ještě více než prve, Snape si chvíli myslel, že se zřítilo celé hradní křídlo. To naštěstí vydrželo, ale stěna školy již byla otevřená, ačkoli přístup přes hromady kamenů nebyl snadný.
Okamžik bylo ticho, jako by se i Smrtijedi zděsili z toho, co udělali – zaútočili na společné a nejcennější dědictví generací britských kouzelníků, na dědictví nejen Godrika Nebelvíra, ale také Salazara, kterého všichni ctili. Byla to však skutečně jen chvíle – vzápětí začaly směrem do otevřené školy dopadat další a další kletby, rudá a zelená světla se křižovala a s hřmotem dále ničila dosud stojící hradní stěny. Když Snape uviděl obří pavouky, nechtěl věřit svým očím – to přeci nemohou myslet vážně – tyto obludy nikdo neovládne! Budou útočit na všechny! Zatím však, nepochybně pod Impériem, přelézali jeden přes druhého zborcené zdi hradu. Snape jich několik zabil, ale zdaleka to nemohlo stačit. Obránci hradu se akromantule rovněž snažili zneškodnit – několik prvních mrtvých či omráčených pavouků spadlo na ty pod nimi, takže se mnoho z nich zřítilo na zem do obřího příšerného klubka. V tomto okamžiku se je Snape pokusil zneškodnit Bombardem; věděl sice, že tak blízko základů hradu je to nebezpečné, ale nebylo nyní vyhnutí. Exploze měla za následek pád dalších částí hradního křídla, rozsah škod však v oblaku prachu nebylo vidět. Pavouci skončili zasypaní zdivem – snad to alespoň většinu z nich zabilo.
Zborcené zdi přelézali další a další útočníci, bylo slyšet rány padajících kamenů, tříštila se poslední dosud celá okna. Prostor kolem něj se pomalu vyprazdňoval, jak se boj přesouval do vnitřních prostor školy.
Najednou uviděl, jak směrem k němu běží dvě postavy ve studentských hábitech. Nechal je doběhnout blíže – „Expeliarmus!“ vyšlehl z jeho hůlky záblesk nafialovělého světla a odhodil první postavu. Druhá postava, zdálo se, že dívka, namířila hůlku tam, kde tušila útočníka. Nebyla však dost pohotová – Snape nečekal a odzbrojil i ji. Chlapec i dívka na sobě měli barvy Mrzimoru. Poznal je – byli to Rhonda Fladburyová a Sullivan Fawley. Studenti šestého ročníku. Nemohlo jim být víc než šestnáct let. Děti. Zabíjejí děti. Ještěže alespoň tyhle dvě měly dost rozumu, pomyslel si Snape. Bezvládná těla odtáhnul do stínu stromu. Ve spěchu zašeptal několik ochranných kouzel a přikryl je pláštěm. Při troše štěstí se jim zde nic nestane do doby, než se opět proberou. A pak… pak to bude na nich.
Tady již zůstat nemůže. Zvolna vyšel ze svého úkrytu. Čekal, že každou chvíli ucítí volání Temného pána, už byl čas. Chvíli se obával, že jej snad nepřivolá a že věštecká vize, kterou viděl a na kterou spoléhal, byla mylná. Hořce se pro sebe usmál. Skutečně se obává, že by zmeškal pozvánku na vlastní smrt? Celá situace mu náhle připadala absurdní. V tu chvíli však spíše ucítil, než uslyšel, za svými zády blížící se chvatné kroky. Otočil se.
„Luciusi, rád tě vidím. Jdeš se konečně připojit k ostatním?“ ukázal na bitevní vřavu, která zuřila nedaleko od nich.
„Od tebe to sedí, milý příteli. Nevypadáš zrovna zaneprázdněně,“ ušklíbnul se Malfoy. „Boji se nevyhýbám. Byl jsem u Pána zla. Poslal mě pro tebe.“
„Netušíš, z jakého důvodu, Luciusi?“ řekl Snape pomalu. Celým tělem mu pronikal chlad a horkost zároveň.
Malfoy jen zavrtěl hlavou.
„Na tom ostatně nezáleží. Kde jej naleznu?“
„Počkej,“ zarazil ho Malfoy. „Draca, neviděl jsi Draca?“
„Bohužel.“ Zavrtěl hlavou Snape. „Kde pána naleznu?“ zopakoval svou otázku.
„V Chroptící chýši, Severusi.“
Snape šel, připadal si jako loutka, kterou někdo vede. Jakoby to ani nebyl on. Boj pokračoval se stále větší intenzitou. Snape však věděl, že jeho se již netýká. Jakoby byl již někde jinde, rány hroutících se dalších a dalších částí hradu, záblesky, křik raněných a umírajících, to vše k němu doléhalo jen z velké dálky. Když uviděl Hagrida, jak se pokouší bránit ty osminohé potvory, a ty ho vzápětí odnášejí pryč, připadalo mu to jako nesmyslný surrealistický obraz, který se skutečností nemá nic společného. Jako ve snu šel dál a už se neohlížel. Nezpomalil, ani když uviděl siluety obrů blížících se k hradu a uslyšel hrozivý dusot jejich nohou. Neohlédl se, ani když ucítil, jak se vzduch ochladil, když se k hradu blížili mozkomoři. To se ho již netýkalo. Jeho úkol končí.
…
Přestože věděl, co se má stát, v okamžiku, kdy se k němu blížila obrovská hadí tlama, propadl téměř panice. Kdyby mohl, tak si to v tuto chvíli rozmyslí, na výběr však již neměl. Jen vytřeštil oči a instinktivně sáhl po hůlce. Projela jím hrozná bolest, když mu had prokousl hrdlo. Mýlil se, nebyl připraven, na to nelze být připraven. Ten strašný výkřik přeci není jeho, je to jen sen… Sen, který už jednou viděl… Svět kolem něj se začal točit, hůlka mu vyklouzla z ruky, kolena se mu podlomila a on se sesul k zemi. Ruce si tiskl k hrdlu a snažil se zastavit unikající život. Teď nesmí zemřít, ještě ne, ještě musí splnit svůj úkol… Bolest cítil celým tělem, tepala mu v hlavě, zastírala mu vědomí. Ani nevnímal, kdy Voldemort odešel, neslyšel, zda něco řekl. Snažil se ze všech sil soustředit, zoufale hledal oči chlapce, kvůli kterému zde byl.
Když jej uviděl, natáhl ruce a se silou, kterou nečekal, že ještě může vyvinout, jej přitáhl za hábit k sobě. „Vezměte si… to… Podívejte se… na to…“ Soustředil se na vzpomínky, které musí předat, aby Potter pochopil. A aby mu snad i odpustil.
Cítil, jak ho opouštějí poslední zbytky sil spolu se vzpomínkami a krví. Z posledních sil jen zašeptal: „Podívejte se… na… mne…“ a zavřel oči. Svět kolem něj se rozplýval.
…
Padal do propasti nebo letěl někam daleko? Slyšel ženský hlas, z velké dálky. Jeho žena. Volá jej. Lily, Lily… jdu za tebou… Ale ne, ještě není jeho čas, ten hlas ho táhne zpět… Lily, ty žiješ?
Propadal se do nicoty a znovu se z ní vynořoval. Černé vlny bolesti se střídaly se záblesky, s útržky zvuků, se slovy, jež slyšel, ale jejichž významu nerozuměl. Svět se točil. Vše bylo neskutečné, vzdálené a blízké zároveň. Svět končil i začínal.
Obrazy se tříštily a opět skládaly do nesmyslných celků. Viděl matku, jak připravuje večeři v jejich domě v Tkalcovské ulici, ne to byla Lily, ty vlasy patřily Lily… otočila se – ani Lily to nebyla, žena měla obličej slečny Grangerové… To nebyl jeho dům, ta místnost byla příliš velká, a uprostřed ní… to není jídelní stůl, to místo, kde leží slečna Grangerová, s rukama spoutanýma za hlavou, obličejem bílým jako nevěstin závoj a s očima široce rozevřenýma hrůzou… Kolem ní jsou postavy v kápích, mučí ji, Lily křičí… Ne, to je on, kdo jí ubližuje… Lily, nechtěl jsem ti ublížit! Odpusť, já to udělat musel… Odpusť, co jsem ti udělal…
Cítil na sobě ženské ruce, něžné a pevné, pečovaly o něj. Je snad u matky? Mami… Kam jdeš, mami? Ruce se opakovaně vracely, na světě neexistovalo nic než ty teplé ruce. Neopouštěj mě… Proč mě nechceš? Ne, to není jeho matka, je to jeho žena, je to Lily.
Otevřel oči, ale nebyla to ani matka, ani Lily, byla to Poppy. Uvědomil si, kde je, uvědomil si, že žije, i když měl zemřít. Proč nezemřel? Chtěl být tam, kam se již vydal, chtěl jít za Lily, za svou ženou…
Nemá přeci ženu, uvědomil si najednou s bolestivou určitostí. Lily mu nikdy a nikde patřit nebude. Nikdy mu nepatřila. Vybrala si jiného a po jeho boku i zemřela. Je sám.
Proč přežil? Svůj úkol přeci splnil.
840 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...