Skip to content

BtCh I: 9. Rehab

[Celkem: 3    Průměr: 4.3/5]

They tried to make me go to rehab but I said ‚no, no, no‘
Yes I’ve been black but when I come back you’ll know know know
I ain’t got the time and if my daddy thinks I’m fine
He’s tried to make me go to rehab but I won’t go go go

I’d rather be at home with ray
I ain’t got seventy days
Cause there’s nothing
There’s nothing you can teach me
That I can’t learn from Mr. Hathaway

I didn’t get a lot in class
But I know it don’t come in a shot glass

They tried to make me go to rehab but I said ‚no, no, no‘
Yes I’ve been black but when I come back you’ll know know know
I ain’t got the time and if my daddy thinks I’m fine
He’s tried to make me go to rehab but I won’t go go go

The man said ‚why do you think you here‘
I said ‚I got no idea
I’m gonna, I’m gonna lose my baby
so I always keep a bottle near‘
He said ‚I just think you’re depressed,
this me, yeah baby, and the rest‘

They tried to make me go to rehab but I said ‚no, no, no‘
Yes I’ve been black but when I come back you’ll know know know

I don’t ever wanna drink again
I just ooh I just need a friend
I’m not gonna spend ten weeks
have everyone think I’m on the mend

It’s not just my pride
It’s just ‚til these tears have dried

Amy Winehouse

Sydney, Nový jižní Wales, duben 1999

V pubu U Marnotratné dcery seděla odpoledne skupinka mladých lidí. Kolem sebe měli rozložené učebnice a sešity. Rádi se sem chodili učit – odpoledne zde ještě byl klid a večer, když se začínala zábava oživovat, odkládali učení a většinou zůstávali až do noci. Hermiona poslední dobou také.

Zpočátku chodívala hned ze školy domů, pečovat o syna. Jak se však postupně sbližovala se spolužáky, začala chodit do studijního kroužku, který se zde scházel. Diskuse se spolužáky ji bavily, pomáhaly jí doplnit si učivo, které zameškala, a pomáhaly tříbit nejen myšlenky, ale také schopnost argumentace. Tedy vše, co se po budoucích právnících vyžaduje. Tím sama sebe přesvědčila, že její návštěvy hospody jsou vlastně nezbytnou součástí studia, a tím se to také snažila vysvětlit doma. Postupně začala zůstávat i na večerní volnou zábavu. Nejdříve jen výjimečně, posledních několik týdnů však postupně čím dál častěji – zasloužila si přeci trochu normálního života, trochu odpočinku od starostí.

Rodiče nic neříkali, dokonce ani když Hermiona začala chodit domů ne vždy ve střízlivém stavu. Asi je to trápilo, ale zřejmě to považovali jen za přechodné období. Svým způsobem bylo přirozené, že se Hermiona potřebuje vybouřit – nikdy si normálního života mladých lidí jejího věku neužila.

„Poslouchejte, to je ale blbost,“ prohlásila Leah a začala hlasem napodobujícím jejich učitele právní historie a filozofie deklamovat: „Právní úkony, například mancipatio, musely být vykonány zcela přesně, jinak nemohly být platné. Každé slovo, každý pohyb měl význam. Přitom tyto rituály byly plné zaříkávadel, jako by vykouzlily práva a povinnosti. Vlastnické právo bylo chápáno jako magická síla, kterou člověk ovládá ducha v předmětu vlastnictví. Závazek pak jako magické pouto mezi osobami.“ Pateticky zavřela knížku a bouchla s ní o stůl.

„Proboha, proč se takový pitomosti musíme učit? K čemu nám to asi bude? Celý tenhle předmět bych zrušila. Čáry máry, budeme čarovat místo psaní smluv,“ ušklíbla se.

Všichni mladí lidé sedící kolem stolu se rozesmáli. Jen Hermiona seděla zamyšlená. Chápala, proč se spolužáci smějí, věděla, že pro ně je něco jako magická podstata slibu či magické pouto mezi lidmi nepochopitelné. Ale citace ji zaujala. Znamenalo to, že v dobách starého Říma ještě nebylo vědění kouzelníků a mudlů zcela oddělené. O kouzelnickém právu toho moc nevěděla, v Bradavicích byly jeho základy až v sedmém ročníku jako nepovinný předmět. Našla si příslušnou kapitolu v knize a snažila se zde nalézt něco dalšího. Toto téma však autoři knihy zjevně nepovažovali za důležité – žádná konkrétní zaříkávadla či rituály neuváděli. Jak by také mohla očekávat, že v mudlovské knize budou skutečné informace o kouzelnickém světě? Ale bylo zřejmé, že obě práva mají společné kořeny. O magické podstatě závazků by se chtěla dozvědět více. Jak vlastně fungují? Může být magické pouto nějak zrušeno? Kdyby tak mohla raději studovat kouzelnické právo! Od profesorky McGonagallové věděla, že v Oxfordu je kolej nazvaná podle kouzelníka z doby císaře Diokleciána, která se na ně specializuje. Je součástí mudlovské univerzity a umožňuje tak i kouzelnickým studentům žít a učit se nepozorovaně mezi mudly – je tak na nich, kolik a zda vůbec se budou věnovat i mudlovskému právu. V Sydney taková možnost nebyla, Collegium Hermogenianum Oxfordi fungovalo pro celý anglicky mluvící kouzelnický svět a i pro větší část Evropy. Určitě je tam jedinečná knihovna, kde by se mohla dozvědět mnohem více o poutu, které ji svazuje.

Celá epizoda v ní prohloubila pocit cizosti, který úporně už měsíce překonávala. Do kterého světa vlastně patří? Na ten kouzelnický se snažila zapomenout, chtěla by zapadnout mezi spolužáky, žít normální život, bavit se, mít přátele…

Večer měla jít domů, slíbila, že dnes určitě přijde včas a postará se o Joshuu. Ale bylo to těžké – kamarádky ji přemlouvaly, navíc dorazil i Brett Hathaway, učitel právní argumentace a metodologie, kterého obdivovala. Nebyl vyloženě hezký typ, na to měl příliš kulatý obličej a málo vlasů, vlastně vůbec žádné. Ostatně hezký typ by Hermionu asi ani nezaujal. Ale byl chytrý, s přirozenou autoritou, která byla v jeho věku spíše překvapující. Bylo tak zajímavé se s ním bavit mimo školu! Zjistila, že kromě toho, že má ohromný přehled, že dokáže skvěle volit příklady pro probírané způsoby výkladu práva i roznítit diskusi ve třídě, je také perfektní společník. Byl to krásný večer – copak mohla jen tak odejít, když měla příležitost povídat si s nejzajímavějším chlapem na škole?

 

 

Byla hluboká noc, asi tři hodiny ráno. Chtěla spát, zoufale chtěla spát, ale Joshua si právě teď usmyslel, že něco potřebuje. Nejdříve jen trochu pofňukával – Hermiona si myslela, že ho utiší dudlíkem, ale ne, to mu nestačilo. Začal nabírat a pak skutečně ječet. Ne, to už je tuhle noc podruhé. Nebude vstávat. Vždyť to není ani hodina, co dostal najíst a co ho přebalila! Copak vždy, když usne, ji tenhle trapič bude budit? Co komu udělala? Ať se utiší sám, nebude ho rozmazlovat. V tomhle věku by přeci už mohl vydržet spát celou noc! Navíc jí nebylo dobře, cítila nevolnost v žaludku, asi to trochu přehnala s alkoholem.

Pláč neustával. Hermiona vstala a zvedla dítě. Bylo však už pozdě, sebelítost chlapečka už zachvátila natolik, že mu to nestačilo. Jeho křik se neměnil, ať s ním Hermiona houpala, jak chtěla. Hermiona začala cítit na chlapce zlost – zítra musí vstávat a je tak unavená! Co chce, co mu chybí? Vždyť mu dala vše, co bylo potřeba, všechno udělala! Houpala ho nervózně, neklidně, a chlapec se netišil. Najednou Hermiona měla pocit, že už to nevydrží, že ještě chvíli a udělá něco strašného. Položila syna, ne příliš jemně, do postýlky, popadla svou deku, zavřela dveře a odešla dolů do obývacího pokoje lehnout si na pohovku. Přitiskla si na ucho polštář, aby alespoň trochu ztlumila rámus stále hlasitě pronikající i přes dvoje zavřené dveře. Potřebuje se přeci vyspat a chlapci teď stejně není schopna pomoci.

Na chvíli neklidně usnula. Do mysli jí však stále pronikal neutišený dětský pláč a transformoval se do podivného snu. Byla v temném malém domku s Joshuou, držela ho a nemohla ho utišit. Joshua se na ni díval, připadalo jí však, že je mnohem starší – měl sice tělíčko malého dítěte, avšak tvář dospívajícího chlapce. Smutně se na ni díval a řekl: Budeš mě milovat, když odejdu? Nedokážu se pak vrátit zpět. Proč jsem milován, jen když jsem pryč? Chtěla mu říct, že to není pravda, že ho miluje, ale dítě jí vzal z náruče muž v černém. Ten muž odnikud nepřišel, byl tam s ní po celou dobu. Byl to jeho domek, to věděla. Neviděla mu do tváře, ale ve snu nepochybovala o tom, že je to její muž. Nepodíval se na ni, jen na dítě. Přitiskl ho k sobě a dítě se ihned ztišilo. Od dveří slyšela jen známý hlas: Na to jsi neměla právo.  Pomalým krokem odcházel pryč a ona nebyla schopná udělat nic, ani promluvit, ani jej zadržet. Chtěla křičet, ale křik nebyl slyšet. Nic nebylo slyšet. Žádný pláč. Kde je její syn?

Kde je Joshua?! byla její první myšlenka, když si zpocená sedla v na gauči a zaposlouchala se do ticha v domě. Už nebrečí! Určitě jen usnul, říkala si, ale sen byl příliš živý, aby dokázala jen tak zůstat ležet. Ani se neobula a bosá běžela nahoru do svého pokoje. Postýlka byla prázdná. Měla pocit, jako by se jí srdce zastavilo, to nemůže být pravda! Byl to přeci jen sen! Vyděšeně prohlížela pokoj, nebylo otevřené okno? Začala vyhazovat věci z postýlky, prohledávat nesmyslně všechny kouty a skříně…

Najednou se otevřely dveře, ve dveřích stála její matka, s překvapeným výrazem ve tváři.

„Zbláznila ses? Proč děláš ten hrozný rámus?“

„Mami!“ rozběhla se Hermiona k matce. „Kde je Joshua?“

„Kde by byl, spí vedle. Přebalila jsem ho a uspala.“ Matka se dívala nesouhlasně na Hermionu. „Plakal, a ty jsi tu nebyla. Myslela jsem, že se ještě někde bavíš. Odnesla jsem ho raději k sobě.“

„Už jsem doma. Dlouho. Jen jsem-“

„Jen jsi to s ním už nemohla vydržet, chápu,“ odpověděla paní Grangerová a pevně stiskla rty; nevypadalo to, že dceřino chování schvaluje či alespoň chápe. „Chtěla jsi spát, tak spi. O chlapce se postarám. Někdo to udělat musí.“

„Ale mami, já se o něj postarám. Je to můj syn,“ zdůraznila Hermiona slovo ‚můj‘. „Miluju ho, mami.“

„Dobrou noc, Hermiono. Teď už ho budit nebudeme.“  Paní Grangerová už chtěla odejít, když jí něco zarazilo.

„Hermiono, ty ses spálila?“ vzala ji překvapeně za ruku a prohlížela si sytě červené skvrny na dceřině zápěstí.

Hermiona se podívala na ruku. Od čeho to může být? Uvědomila si, že se jí na tomto místě večer její společník lehce dotknul, když něco názorně vysvětloval. „Ale ne, proč…“vzdychla. „Vždyť jsem nebyla nevěrná. To přeci nic neznamenalo.“

„Nerozumím ti, Hermiono. Jsi asi poněkud indisponovaná. Nevypadá to jako spálenina, bude to nejspíš jen alergie. Běž si lehnout, promluvíme si zítra. Buď tak laskava a vynech zítra své večerní… doučování,“ ukončila paní Grangerová s malou významnou odmlkou rezolutně rozhovor a zavřela za sebou dveře.

Hermiona byla vyčerpaná. Lehla si, ani si nesešla dolů pro přikrývku, jen přes sebe přehodila svetr. Nemohla ale usnout. Pořád musela myslet na ten sen. Vyděsil ji, opravdu byla přesvědčená, že Snape Joshuu unesl.  Poprvé ji napadlo, že se k němu nezachovala dobře. Měl by právo se na ni zlobit. Co vlastně dělá? Své zranění přežil. Ale netušila, co se s ním stalo dál. Že stále žije, to bylo jasné – magické pouto mezi nimi trvalo. A bylo to zřejmé i z vyrážky, která ji nyní nepříjemně svědila a pálila, a z pocitu na zvracení, který nebyl jen důsledkem vypitého alkoholu. Ten dotyk nemohl být zcela nevinný, její tělo ji spolehlivě varovalo. Cítila smutek smíšený se vztekem – na Hathawaye, na osud, na Snapea i na matku, která nic nechápe a chápat ani nemůže. A nejvíc cítila zlobu sama na sebe.

Následující den přišla Hermiona domů velmi brzy. Matčiny spíše naznačené než přímé výčitky se jí dotkly. Potichu zavřela domovní dveře – chtěla si na chvíli odpočinout, než matce bude čelit, tušila, že rozhovor nebude příjemný.

„Williame, nezlehčuj to!“ uslyšela ze zavřeného pokoje ostrý hlas své matky. „Ona není v pořádku! To co dělá, mě znepokojuje! Nejdřív s námi měsíce nemluví, je pořád zavřená u sebe, a teď se pro změnu pořád někde toulá! Včera zase přišla až v noci, a navíc opilá – když jsem ji viděla, byla úplně zmatená!“

Hermiona zůstala potichu stát a naslouchala.

„Ona se z toho dostane, Martho. Neříkám, že je v pořádku. Ale potřebuje čas a trpělivost.“

„Byla jsem dnes za psycholožkou, doktorkou Riversovou. Když jsem jí vylíčila Hermionino chování, to, jak popírala své těhotenství, nejspíš i sama před sebou, jak ztratila tak brzy mléko, jak teď utíká pryč… Myslí si, že jde o posttraumatický syndrom a hlavně, což je horší, že své dítě odmítá, protože,“ paní Grangerová se odmlčela, bylo zřejmé, že je obtížné pro ni něco takového vyslovit, „protože nejspíš byla… znásilněna,“ znovu se odmlčela. „Je těžké, aby milovala dítě, jehož otce nenávidí,“ dodala.

Hermioně vypadly z rukou klíče. Matka otevřela dveře pokoje.

„Hermiono, ty už jsi doma?“ zeptala se nejistě a zbytečně. Hermiona mlčela, v obličeji bledá.

„Ty jsi to slyšela, viď,“ konstatovala matka. „Pojď dál. Když už to tak dopadlo, měli bychom to probrat.“

Usadila ji do křesla.

„Je to pravda, Hermiono?“ zeptala se tiše.

Hermiona dlouho nic neříkala, jen si prohlížela stromy za oknem pokoje. Nakonec vzdorně promluvila: „Neměla ses do toho plést. Není to tvoje věc. Slíbila jsi to.“

„Hermiono, tvoje chování mi dělalo starosti. Potřebovala jsem se s někým poradit. A nejde zde už jen o tebe, ale i o Joshuu. Doktorka Riversová si myslí, že to jen těžko můžeš zvládnout sama. Je přesvědčená, že potřebuješ odbornou pomoc. Zvaž to, prosím.“

Hermiona jen zavrtěla hlavou. Nepodívala se na rodiče, dívala se pořád z okna. Ať se přestanou pořád starat! Má dost svých úzkostí, proč jí to ještě zhoršují. Byla naštvaná.

„Maminka má pravdu, Hermiono.“ Otec vypadal nejistě. „Podívej se na mě. Ublížili ti, ano, ale když to budeš dusit v sobě, nedostaneš se z toho.“ Odmlčel se. „Navíc by ten gauner měl být potrestaný,“ dodal s těžko potlačovaným vztekem.

Hermiona se hořce, téměř hystericky, rozesmála. „Potrestat? Myslíte, že je můžete potrestat? A koho? Voldemorta?“ Ztichla, v očích ji začaly pálit slzy. Vzdor ji však neopouštěl. „I kdybych vám to všechno vysvětlila, nikdy to nepochopíte. Ani vy, ani ta doktorka Riversová.“

Z kuchyně, kam paní Grangerová chlapce uložila na denní spaní, aby jej měla v případě potřeby na dosah, uslyšeli pláč, jímž Joshua zareagoval na napětí v pokoji. Obě ženy se rozběhly k postýlce. Paní Grangerová se na poslední chvíli zarazila a nechala dceru, aby dítě přivinula. Chlapec se u matky hned uklidnil, Hermiona se na něj usmála. Syn jí úsměv vrátil, s očima ještě se lesknoucíma od slz. Hermiona jím byla fascinovaná, připadal jí tak rozumný! A ona řekne, že svého syna odmítá!

„Jste úplně vedle. Ty, i ta doktorka. Je to můj syn a mám ho ráda,“ řekla odhodlaně. „A není pravda, že jeho otce nenávidím. Nebylo to…  Souhlasila jsem,“ dodala a odešla.

Ve svém pokoji si sedla do křesla, syna lehce pohupovala, prstem ho něžně hladila po čele a po kořeni nosu a pozorovala, jak chlapec pomalu usíná. Zavřela oči také a v duchu se jí vybavil tichý hlas:

‚Nemusíte to podstoupit… Pokud dáte raději přednost… konci, slibuji, že to nebude bolet.‘

Ne, to nebylo znásilnění. Ač donucena, tak přeci chtěla, vzpomněla si na latinská slova ze staré knihy. Bylo to její rozhodnutí, měla na výběr. Vybavila si jeho pohled, jeho oči… Mýlili se, celou dobu se mýlili, nebyl necitelný. Došlo jí, že pro něj to také bylo těžké, ne-li těžší než pro ni. Najednou si uvědomila, že kdyby tehdy jeho nabídku přijala, musel by nejspíš čelit hněvu Voldemorta. Nemohl předvídat, jak by pro něj taková situace dopadla. Ne, nemůže ho nenávidět.

 

Poznámky:
1) Římské právo bylo ve svých počátcích skutečně založené na formalizovaných rituálech magického charakteru. Zásada „Ač donucen, přece chtěl“ se nám nemusí líbit, ale skutečně takto uvažovali. Nemusíte ustoupit vyděrači a prodat mu dům pod cenou, můžete si vybrat čestnou smrt a odkázat dům synům. Nekruťte hlavami, nebo kruťte – také mi to přišlo nespravedlivé, když jsem to kdysi studovala. Mimochodem, práva a povinnosti manžela opravdového manželství nejsou příliš vzdáleny patria potestas otce římské rodiny.
2) Kolej není pojmenována po Hermioně, ale po skutečném (a slavném) římském právníkovi z doby císaře Diokleciána Hermogenianovi.

706 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha první - Zrození

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář