Září se rychle zhouplo ke svému konci. Ron se vytrvale snažil vytáhnout z Harryho, s kým to chodí a Harry se ho zase snažil přesvědčit, že to řekl jen v legraci, což mu samozřejmě nevěřil ani on, ani Hermiona.
Chtěl jim své sladké tajemství prozradit, ale na naléhání Angely slíbil, že své schůzky budou pečlivě tajit a nikomu nic neřeknou. Trochu ho to mrzelo, ale musel sám uznat, že kdyby se provalilo, že spolu něco mají, reakce obou kolejí by nejspíš nebyla moc přívětivá a následně by na sebe připoutali mnohem víc pozornosti, o což samozřejmě vůbec nestáli.
Se začátkem října jim skončilo v podstatě lenivé opakování a všichni profesoři se s plnou vervou pustili do probírání nové látky. Harrymu také začaly pravidelné hodiny nitrobrany, ve které se ke Snapeovu údivu stále lepšil a v lekcích telepatického domlouvání už také dosáhl značného úspěchu. Po větším soustředění už byl schopen vysílat k Angele jednotlivá slova, ale k její suverénnosti, se kterou k němu v myšlenkách mluvila, měl ještě hodně daleko.
Počasí venku se příliš neměnilo. Bylo permanentně zamračeno a často pršelo. K ránu i večer útočila na viditelnost hustá mlha a studenti vycházeli ven z hradu co nejméně.
O rvačce Harryho s Dracem už se naštěstí příliš nemluvilo, ale rozhodně se na ni nezapomnělo. Harryho pokaždé bodl osten žárlivosti, když viděl Angelu bavící se s Dracem, ale Angela mu řekla, že jsou jen kamarádi, takže jí věřil.
V polovině října se v Denním věštci objevil článek o Korneliusi Popletalovi. Byl zbaven funkce a v současné době nahrazen Kouzelnickou radou. Jména kandidátů na uvolněné místo ministra kouzel, o kterých se mělo v brzké době hlasovat, nechtělo ministerstvo za žádnou cenu prozradit. Potvrdilo však, že volby se budou konat co nejdříve.
O týden později už byla titulní strana novin mnohem temnějšího ladění:
Posledních pět mozkomorů, kteří byli až donedávna pod kompetencí Ministerstva kouzel, včera pozdě večer z Azkabanského vězení beze stopy zmizelo. Jeden z bystrozorů, který byl v době jejich zmizení přítomen ve vězení, byl nalezen venku na zemi před jeho branami. Podle našeho nejmenovaného svědka, na něm byly patrné známky Mozkomorova polibku. Tím se začíná jasně projevovat neschopnost ministerstva, zabezpečit pro naše občany ochranu před těmito stvůrami. Na veřejnost prosákla znepokojivá informace, že přešli, stejně jako jejich předchůdci, do služeb Toho, jehož-jméno-nesmíme-vyslovit.
V Azkabanu byl vyhlášen mimořádný stav a počet hlídkujících bystrozorů se zdvojnásobil. Kouzelnická rada má pádný důvod se obávat, že se Vy-víte-kdo pokusí osvobodit z vězení své přívržence – několik Smrtijedů, kteří byli zatčeni v červnu díky řediteli bradavické školy čar a kouzel Albusi Brumbálovi.
Celý kouzelnický svět už začíná být neklidný z podezřelého nedostatku událostí, co se týče aktivity Vy-víte-koho, jehož šokující návrat nedávno ministerstvo potvrdilo. Může se však bohužel jednat o pověstný klid před bouří…
Pro Denního věštce zvláštní dopisovatelka Rita Holoubková
Několik studentů, zvláště těch mladších, tato zpráva poněkud rozrušila, ale zanedlouho zapadla mezi stejné a nic neměnící zprávy z Věštce.
Ke konci října si začal Harry uvědomovat, že je Angela často duchem nepřítomná a mívá temné kruhy pod očima. Když se jí na to však zeptal, vždycky si našla nějakou výmluvu.
Ron s Hermionou se spolu stále tajně scházeli, i když jejich zamilovanost z nich doslova čišela a Harry se snažil neusmát pokaždé, když zahlédl Angelu. Vždycky se po něm podívala, ale jinak jí nedělalo problém nedat najevo žádnou změnu výrazu.
Jednoho rána za ním při snídani přispěchala Katie Bellová. Z původního famfrpálového mužstva už zbyla pouze ona a Harry. Také ještě měli z loňska Rona a dva odrážeče, ale o těch Harry nepředpokládal, že v mužstvu zůstanou.
Spolu s ní a s McGonagallovou se tedy domluvili na konkurzu na uvolněná místa střelkyň a odrážečů. Skoro úplně na konci jejich rozhovoru ho McGonagallová šokovala informací, že byl jmenován novým kapitánem mužstva. Katie se při pohledu na jeho překvapený výraz jen zachichotala a rozloučila se.
Ron Harrymu srdečně blahopřál, ale když přišla řeč na jeho post, mírně znervózněl. Harry doufal, že jeho pocuchané nervy z loňských dvou nepovedených zápasů, spravil ten poslední – vítězný.
V následujících dnech se počasí zlepšilo a bradavičtí studenti se konečně dočkali babího léta. Půda vyschla, vzduchem v mírném vánku poletovala spousta barevného listí, s nimi dlouhé jemné pavučiny a slunce teple hřálo. Díky tomu se Harry s Angelou domluvili na příští schůzce venku u jezera…
*
Sobotní jasné a větrné ráno slibovalo slunečný den. Výlet do Prasinek byl plánován na příští víkend a mnoho studentů s touto vidinou před sebou značně pookřálo. Všichni potřebovali nějakou změnu po věčně napjatém ovzduší hradu.
Angela přelétávala očima titulky čerstvého Věštce, ale myšlenky jí neustále utíkaly k večeru, kdy měla domluvenou schůzku s Harrym. Před Draca, který seděl naproti ní přistál velký výr. Trochu překvapeně mu odvázal od nohy dopis, na kterém poznal písmo svojí matky.
Angela odložila Věštce a bez sebemenšího projevu zájmu se pustila do snídaně. Draco se nejprve rozhlédl a pak otráveně roztrhl obálku. Čím déle četl, tím víc se zachmuřoval. Po chvíli ho složil a pohlédl na Angelu.
„Píše mi máti,“ oznámil tiše.
„No a?“ zahuhňala Angela s plnými ústy.
„Něco ti vzkazuje. Něco, čemu moc nerozumím.“
„Co?“ zvedla nuceně nezaujatě hlavu.
Draco ještě víc ztišil hlas: „Máš prý dnes přesně o půl jedenácté přijít tam, kde se setkává jezero se Zapovězeným lesem. Co to má znamenat?“
Angela se zakabonila.
„Říkala jsem, že sem nemá chodit!“ vyprskla tiše a odsunula od sebe prudce prázdný talíř.
„Kdo?“
„To ti tam nenapsala?“ zeptala se uštěpačně.
„Ne,“ odsekl Draco. „Tak za kým tam máš přijít?“
Angela prudce vstala.
„Buď rád, že to nevíš,“ zamumlala znechuceně a odešla.
*
K Harrymu a Ronovi, kteří hráli už druhou partičku Řachavého Petra, prudce přisedla Hermiona a něco si zlostně mumlala.
„Ať si nemyslí, že jim to vyjde. To jim zarazím. Musím, to prostě nejde…“
„Co je zas?“ obrátil oči v sloup Ron.
„Levandule a Parvati plánují nějaký tajný večírek,“ rozčilovala se Hermiona. „Zaslechla jsem je před chvílí. Mají už u sebe sáhodlouhý seznam hostů a samozřejmě to má být venku! Co si vůbec myslí? Jako by nevěděly, že se nemáme potloukat mimo hrad! A už vůbec ne po večerce!“
„Ale no tak Hermiono!“ ohradil se Ron. „Levandule má narozeniny, ne? Tak ať si to trochu užije!“
„Užije?!“ vyjekla Hermiona. „Tím, že za zády profesorů pořádá noční mejdan u jezera a porušuje tím nejen přísná bezpečnostní pravidla, ale také hned několik položek školního –„
„Hermy, nech toho,“ zarazil ji mírně Harry. „Přece je nechceš prásknout!?“
„Mám sto chutí to udělat,“ zamumlala Hermiona navztekaně. „Vždyť je to i nebezpečné. Co kdyby se někdo z příznivců Vol-, Voldemorta dostal na školní pozemky lesem a narazil na ně? Myslíš, že by z toho vyvázli se zdravou kůží?“
„Ale vždyť jsou celé pozemky ve dne v noci hlídané!“ ozval se Ron. „Jak to vůbec chtějí udělat, aby si jich nikdo nevšiml? Vždyť budou dělat příšerný rámus…“
„Mám takový pocit, že si z knihovny opsaly pár užitečných zaklínadel, jak ochránit určité místo před hlukem a světly. Jinak by je to ani nenapadlo,“ odvětila Hermiona.
„Hele, tys o tom nějak přemýšlela,“ ozval se Ron ironicky.
„Pch,“ odfrkla Hermiona. „Nech si raději svoje úžasné domněnky pro sebe, Rone.“
Harry se na ni zadíval: „Ale přece to neprozradíš, že ne? Určitě se nic nestane. Maximálně je nachytá Filch, ale to už bude jejich problém.“
„Jo, přesně to jsem se chystal říct,“ souhlasil Ron.
„Hmm,“ zahučela Hermiona velmi neurčitě.
*
Harry byl s Angelou domluvený na devět hodin. Nenápadně se vytratil ze společenky a za obrazem z kapsy vytáhl neviditelný plášť. Na chodbách už nebyla ani noha, takže by působil celkem nápadně. Brána byla zamčená, ale nijak náročným zaklínadlem, takže si pomohl hůlkou a vyklouzl z hradu. Na nebi zářily hvězdy a na to, že se blížil konec října, byla noc velmi teplá. Poklusem se stále pod pláštěm vydal na známé místo u jezera.
Angela tam ještě nebyla. Když si schovával plášť, zahlédl nedaleko mihnutí světla a na moment zaslechl smích a hudbu. Hned ale všechno ztichlo.
To byl určitě Levandulin večírek. Měli by trochu zesílit to ochranné kouzlo, pomyslel si Harry.
Zaslechl za sebou pomalé kroky a otočil se. Angela v zapínacím svetru a džínách došla až k němu.
„Ahoj, Angie,“ usmál se Harry a krátce ji políbil.
Angela se prchavě pousmála. Harrymu se na čele hned objevila starostlivá vráska a vzal ji kolem pasu.
„Je ti něco?“
„To jen… Jsem unavená,“ hlesla a pevně se k Harrymu přimkla.
Já ti to nevěřím.
Angela k němu překvapeně vzhlédla.
Jde ti to čím dál líp.
„Jo, ale neodváděj řeč od tématu,“ reagoval Harry.
„Nevyzvídej, prosím,“ zamračila se Angela a vymanila se z jeho objetí.
V tu chvíli se znovu zablesklo světlo a dolehlo k nim dívčí chichotání.
„Co je to támhle?“ ozvala se Angela udiveně.
„Jedna holka z našeho ročníku má tajný narozeninový večírek,“ vysvětlil Harry.
„No, to není zrovna rozumné,“ ušklíbla se Angela. „Alespoň by měli –„
„- zesílit to ochranné kouzlo. Jo, taky myslím,“ dořekl Harry.
Vzali se za ruce a vydali se na procházku kolem jezera.
*
O hodinu později už mířili zpátky k hradu, protože jim začínala být zima.
„Víš, Harry,“ ozvala se tiše Angela. „Je mi s tebou moc fajn.“
„To mě s tebou taky,“ usmál se. „Jen mě mrzí, že toho přede mnou tolik tajíš.“
„Vždyť nejsi jiný. Co o tobě vlastně vím?“ ohradila se Angela.
„Řekl bych že dost,“ povzdychl Harry. Šlehla po něm pohledem. „Dobře, uznávám… Někdy je to lepší, než o sobě vědět až příliš…“
„V tom s tebou souhlasím,“ reagovala poněkud sklesle Angela.
Došli k bráně a v tu chvíli, kdy chtěl Harry zase kouzlem otevřít, zaslechli sípavý hlas.
„Tak se půjdeme podívat, co je to za blýskání. Jen pojďte, pane profesore. Uvidíte sám.“
„Do háje,“ zašeptala Angela.
Harry zareagoval bleskurychle. Nestihli by utéct pod schody tak, aby je nikdo nezahlédl. Vyškubl z kapsy plášť. Zámek cvakl. Přehodil ho přes ně, popadl Angelu kolem pasu a zacouval s ní co nejblíže ke vchodovému sloupoví. Brána se skřípavě otevřela a okolí zalilo světlo školníkovy lucerny.
Angela na Harryho překvapeně zírala, ale ten si jen dal prst na ústa. Školník prošel se sípavým chechtotem těsně kolem nich a za ním plachtil Snape s dost kyselým výrazem. Paní Norrisová už byla pod schody.
Když jim světlo lucerny zmizelo v dálce, Harry shrnul plášť a oba rychle vklouzli do hradu.
„Neviditelný plášť,“ vydechla Angela s údivem. „No, páni. Odkud ho máš?“
„Zdědil jsem ho,“ odvětil tiše Harry, když ho zastrkoval zase do kapsy. „Po tátovi.“
„Šikovná věcička.“
„To rozhodně,“ zazubil se Harry. „Ale…“
„Neboj,“ zarazila ho Angela. „Nikomu o něm neřeknu.“
„Fajn,“ hlesl Harry. Dobrou noc.
Angela ho pohladila po tváří a pak dlouze políbila.
Dobrou.
Rozdělili se pod schody a každý se vydal směrem ke své společence. Harry svižně vyběhl po schodech, ale Angela se za ohybem chodby zarazila a sledovala ho až do patra. Poté se bez úsměvu neslyšně vydala zpět a brána se za ní tlumeně zabouchla. Ani ne o půl minuty později ze stejné chodby vyšel Draco Malfoy a vydal se stejným směrem.
*
Draco se rychle plížil tmou po stopách Angely k místu, kde naposledy zahlédl její stín. Stále víc se blížil k Zapovězenému lesu a daleko za ním se na břehu jezera odehrávalo ječivé protestní divadlo, kterého si vůbec nevšímal.
U velké vrby blízko jezera se zastavil a rozhlédl se noční krajinou jen chabě ozařovanou srpkem měsíce.
Kde jen může… Draco nestihl myšlenku dokončit. Náhle mu totiž přímo do obličeje mířila rozzářená hůlka.
„No jo, já to věděla,“ ozval se nabroušený hlas majitelky hůlky, podle kterého poznal Draco Angelu. „Tohle bys opravdu neměl dělat.“
„Angelo, skloň tu hůlku,“ zamručel Draco nevrle.
„To ani náhodou,“ odsekla. „Teď hned se otočíš a zalezeš zpátky do hradu.“
„Ale Angelo, já jsem jen chtěl…“
„Tys mě neslyšel?“ přerušila ho Angela tvrdě.
„Moje matka ví, s kým se tam máš setkat?“ odvětil Draco otázkou a pokývl hlavou k lesu.
Chvíli bylo ticho. Pak Angela sklonila hůlku, takže už mu světlo aspoň neblyštělo do očí.
„Ano.“
„Tak proč bych to neměl vědět i já?“
„Čím míň lidí to ví, tím líp,“ reagovala tvrdě. „A teď už zmiz. Ten, kdo tam na mě čeká, by z tebe neměl zrovna radost.“
Draco chvíli nerozhodně postával a chtěl ještě něco namítat, ale věděl, že je Angela pevně rozhodnutá nevzít ho sebou.
„No dobře, jdu,“ vzdal to konečně.
„Však se to jednou stejně dozvíš,“ poznamenala Angela tiše a zhasla hůlku.
„Vážně?“ zvedl Draco obočí do výšky.
„Podle mě určitě. Tak už běž,“ odvětil mu už jen tmavý obrys s povzdychnutím.
„Dávej na sebe pozor,“ zamumlal Draco sotva slyšitelně, rychle se obrátil na podpatku a kráčel nazpět k hradu.
Angela se za ním dlouho dívala. Když se Draco ještě naposledy otočil, byla pryč.
Ještě předtím, než se mohl vrátit, musel schovaný za schody počkat, než přejde spokojeně se pochechtávající Filch, za kterým se ploužil houf nebelvírských ve značně podroušeném stavu.
„Za každého z vás strhávám Nebelvíru třicet bodů,“ oznamoval jim Snape škodolibě, kráčející až na konci. „Profesorku McGonagallovou samozřejmě okamžitě informuji. Trest vás určitě nemine.“
Co Draca překvapilo a potěšilo zároveň bylo to, že před Snapem pochodovali Weasley s navztekaným výrazem a vedle něj ta mudlovská šmejdka Grangerová, která se tvářila jako hromádka neštěstí.
Jakmile za nimi zaklapla brána, Draco se málem škodolibě rozchechtal nahlas.
*
Angela už byla mezitím několik metrů za hranicí Zapovězeného lesa. Po chvíli zůstala stát, opřela se o široký kmen stromu a čekala.
Asi za dvacet minut se nalevo před ní objevilo jasné zelenkavé a poblikávající světlo. Bez jakékoli změny výrazu se vydala určeným směrem. Světlo ji vedlo stále hloub a dál do lesa…
738 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...