Během sobotního odpoledne se Harry konečně dostal k úkolům z minulého týdne. Jelikož měla být školní knihovna z nějakého záhadného důvodu v neděli zavřená, pobral hromadu pergamenů, brk s inkoustem a rázně seběhl ze schodů.
„Rone, nechceš jít se mnou do knihovny?“ oslovil svého kamaráda prosebně.
„Co? Ses zbláznil, ne?“ ohradil se Ron.
„Copak ty nemáš žádné úkoly?“
„Ne, nemám,“ odtušil Ron, ale pak postřehl podmračený Hermionin pohled.
„No… nějaké asi jo, ale udělám si je až zítra. Dneska se mi fakt nechce.“
„No jo, jak jinak,“ pokýval hlavou Harry. „A co ty?“ obrátil se na Hermionu.
Ta k němu skoro vyděšeně vzhlédla: „Já? No, já… já už mám všechny úkoly hotové,“ vykoktala.
„Aha, no tak nic,“ řekl Harry a odkráčel.
Ti dva vypadají, jako by mi zase něco tajili, pomyslel si cestou. A pořád si myslí, že jsem si toho nevšiml.
*
Shiernová jim tentokrát zadala esej na téma Vyhynulé i současné vodní bytosti, jelikož zjistila, že o nich nemají dostatečné znalosti. Harry přejížděl očima vazby knih už u třetího regálu a v náručí měl naložené dvě poměrně tlusté knihy. Zahlédl zajímavý titul a s mírnými obtížemi útlou knížku vytáhl. Zrovna v tu chvíli si uvědomil, že ho úzkou mezerou nad knížkami z druhé strany regálů někdo pozoruje.
Byla to Angela.
Ahoj.
Harry se usmál.
Jelikož mi zatím nemůžeš odpovídat, nechám ti tu vzkaz. Můžeš na něj napsat odpověď.
Na druhé straně tiše zašustil papír a zaklapla kniha.
Vodní rostliny a léčivé bylinky, dodala rychle a knížku zasunula na prázdné místo.
Poté se vydala chodbičkou pryč a Harry stejně tou svou. Když zahnuli, ocitli se samozřejmě proti sobě. Angela na něj s úsměvem mrkla a zamířila ke svému místu, kde už měla rozepsané poznámky nespíš na stejné téma jako Harry.
Harry rychle zamířil na místo, kde původně stála. Po chvíli našel udanou knihu, přidal ji k těm svým a odešel na druhý konec knihovny ke svému stolu.
Poté, co se usadil a naložil před sebe hromadu knih, se nejprve rozhlédl a rychle rozevřel složený lístek.
Když už dneska nemáš trest, tak bychom se mohli sejít na další lekci „telepatie“, co ty na to? Tentokrát bychom se měli raději sejít v Komnatě nejvyšší potřeby, to bude o bezpečnější než v té učebně jako posledně. Jestli souhlasíš, napiš, v kolik budeš mít čas, mě bude vyhovovat kdykoliv…
Vzkaz dej do stejné knížky, já si ho vyzvednu. A prosím tě žádná jména.
A.
Harry se spokojeně usmíval a už teď se nemohl dočkat večera. Znovu zkontroloval, jestli ho někdo nepozoruje a v rychlosti naškrábal na druhou stranu pergamenu odpověď. Vzkaz složil, založil na stejné místo jako původně a nenápadně ji vrátil.
Když se konečně pustil do té eseje, musel vynaložit trochu úsilí, aby se soustředil, ale nakonec to šlo líp, než by čekal.
*
Angela se ze svého místa zvedla asi po deseti minutách, kdy už to nemohla nedočkavostí vydržet. Zabočila do uličky, kde se nacházel kýžený regál a rychle vytáhla dotyčnou knížku. Vzkaz tam byl.
S úsměvem knihu dala zpátky, začala si zasunovat vzkaz do zadní kapsy kalhot a obrátila se k odchodu. Hned se však s úlekem zarazila. Těsně za ní, že do něj málem vrazila, se s rukama v kapsách opíral o regál s těžkými knihami Malfoy a mírně k ní shlížel. Občas jí až vadilo, že byl vyšší než ona.
Pomalu zasunula vzkaz úplně a založila si ruce na hrudi: „To mě jako špehuješ?“ vyštěkla tázavě a nepozorovaně zatínala nehty do dlaní.
Dracovi se zúžily oči: „Měl bych snad?“ zeptal se vyzývavě.
Angela zaťala zuby a upřeně se mu dívala do očí, ale nemohla se v něm vyznat. Postoupila blíž k němu, a pak ještě blíž, až se její rty skoro dotýkaly jeho levého ucha.
„Tentokrát tě varuju já, Draco,“ zašeptala nebezpečným hlasem. „Nech mě na pokoji.“
„Nebo co?“ odvětil stejně tiše.
Angela na něj vrhla ještě jeden ledový pohled a beze slova odkráčela.
Malfoy ji sledoval očima, ale neotočil se za ní. Na jeho tváři to sice nebylo vidět, ale zase ho dokázala naštvat. Za jeho chladnou maskou to bublalo vzteky a obavami. Vydal se k východu z knihovny, protože chuť pustit se do eseje pro Shiernovou ho docela přešla. V duchu se rozčiloval, i když věděl, že nejspíš úplně zbytečně.
Káča pitomá! Co si vůbec myslí? Jestli se nevzpamatuje sama a hezky rychle, tak jí budu muset pomoct!
Nevěděl to jistě, ale tušil, od koho byl ten lístek, co si strkala do kapsy.
Žene se do pořádného průšvihu. Jestli se to provalí, neodnese to jen ona a to…
Jeho přemítání utnulo v okamžiku, kdy prudce vrazil do drobné černovlásky, která se nečekaně objevila přímo před ním. Daria vyjekla překvapením a hromada knih a pergamenů, kterou měla nešikovně naloženou v náručí, se s rámusem rozsypala po zemi. Draco dívku na poslední chvíli zachytil, aby neupadla k nim.
Daria vzhlédla do Malfoyova chladného obličeje, úplně ztuhlá pod dotekem jeho rukou. Střetla se s jeho očima, šedýma jako letní bouřkové nebe a rozklepala se jí přitom kolena.
Draco se chvíli díval do jejích hlubokých modrých očí, neschopný se od nich hned odtrhnout a pak ji pustil.
„Promiň,“ zahučel tiše a poklekl k nepořádku na zemi.
„To nic,“ odvětila Daria, která se sklonila také.
Draco jí podal hromadu knih, poté co sesbírala pár pergamenů.
„Díky,“ vzala si Daria knížky a krásně se usmála.
Draco se skoro usmál také, ale na poslední chvíli se zarazil. Uvědomil si, že je to kamarádka Angely z Nebelvíru a jeho ještě před chvílí příjemný výraz zmizel. Nahradil ho opět chlad a opovržení.
Rychle se postavil a Daria ho stále s úsměvem následovala. Pak se ale znovu podívala Malfoyovi do očí a úsměv jí ztuhl.
„Příště dávej bacha na to, kam lezeš!“ vyštěkl Malfoy posměšně a prudce ji obešel.
Daria se zmateně dívala, jak spěšně vychází z knihovny.
*
V devět večer už měl Harry všechny úkoly hotové a mezi prvními toho večera opustil společenskou místnost. Dva popsané pergameny si odložil na parapet okna jejich ložnice. Venku byla už tma a drobně mžilo.
Ohlédl se k Ronově posteli, ale nebyl tam. A ve společence ho taky neviděl… Pokrčil rameny a zalezl do koupelny, aby se už po tolikáté pokusil alespoň trochu uhladit své neposlušné vlasy.
O půl desáté už scházel tiše ze schodů, prošel nenápadně nebelvírskou společenskou místností, kde se ještě nacházelo několik druháků, páťáků a prefekti a vyklouzl otvorem ven.
Za ty roky se naučil chodit v bradavických chodbách potichu, takže zřetelně zaslechl hlasy dvou smějících se lidí, vycházející zpoza rohu.
Po chvíli poznal Rona a Hermionu a překvapeně se zastavil.
„Proč už jdeme zpátky?“ protestoval Ron.
„V tom přístěnku byla strašná zima,“ chlácholila ho Hermiona.
„Ale ve společence ještě bude spousta lidí a…“ Ron zmlkl, protože zrovna v tu chvíli zabočili za roh chodby a oba zůstali zírat na Harryho.
Harry přeletěl pohledem z jednoho na druhého, pak na Ronovu ruku kolem Hermionina pasu a začínaly mu cukat koutky.
Ron zrudl a rychle zastrčil obě ruce do kapes.
„Harry… Pro Merlina, co ty tady,“ mumlal s falešným úsměvem. „My se zrovna vracíme, to no… od, ehm…“
„Nech toho, Rone,“ zarazila ho mírně narudlá Hermiona.
Harry se začal naoko mračit, založil si ruce a uraženě se zeptal: „Můžete mi vysvětlit, proč jste mi tak dlouho nic neřekli?“
„A co jsme ti jako měli říct?“ ozval se Ron naoko nevinně.
„Ty raději mlč!“ odsekla mu Hermiona. „Já opravdu chtěla, Harry,“ začala zkroušeně. „Podle mě bylo zbytečné se i před tebou pořád schovávat, ale tady Ronald byl proti,“ a dloubla loktem do Rona.
„Ale to přece není… Já jen…“
„Nech toho,“ skoro se rozesmál Harry, který to už nemohl vydržet. „Já se na vás přece nezlobím. Jen slepý by si nevšiml, že je mezi vámi něco víc než kamarádství.“
„No, ale že ti to trvalo,“ ohradil se Ron.
„Rone!“ okřikla ho Hermiona.
„Jen ho nech,“ zadržel ji Harry. „Má pravdu. Kdybych si vás trochu víc všímal, věděl bych to dávno.“
„Ale my ti to nevyčítáme, že ne?“ otočila se Hermiona zamračeně na Rona.
„Se ví že ne,“ potvrdil Ron.
„No nic, tak zatím, já jdu,“ poplácal Harry Rona po rameni a rychle se od nich vzdaloval.
Hermiona i Ron se za ním zmateně otočili.
„A kam to jdeš?“ zavolal za ním Ron zvědavě, načež se Harry za chůze otočil.
„Na rande!“ odvětil s úsměvem a zmizel jim z očí v další chodbě.
„Co? No to snad… On má holku a neřekl mi to?“ začal se vztekat Ron, ale Hermiona se mu pověsila kolem krku, takže zase rychle zmlkl.
*
Angela přišla do Komnaty asi pět minut po Harrym. Pokračovali stejným způsobem jako posledně, i když Harrymu dělalo větší problémy se uklidnit, když cítil Angelu před sebou. O něco později prohlásila, že je na komunikaci jen pomocí myšlenek přirozený talent. Harryho hodinky ukazovaly skoro jedenáct, když oba vstávali z pohodlných křesel.
Angela se trochu nervózně usmála a přešla k pevně zavřenému oknu. Na chvíli mezi nimi zavládlo napjaté ticho. Harry se postavil těsně za ni a pohladil ji po vlasech.
„Víš, co se říká o druhém polibku?“ ozvala se Angela tiše.
Harry si ji trochu roztřeseně otočil k sobě.
„Ne, to nevím,“ odvětil zvědavě.
„Že je ze všech nejtěžší,“ řekla Angela.
„Fakt? A není na čase tuhle teorii vyvrátit?“ vyzval ji odvážně Harry.
Angela se usmála a přitiskla se k němu blíž. Harry se k ní sklonil a něžně ji políbil na hebké rty. Po chvíli se jejich rty od sebe oddělily, ale obličeje měli stále u sebe.
„A co se říká o třetím?“ zeptal se Harry.
„Nemám nejmenší ponětí,“ odpověděla Angela.
„To vůbec nevadí,“ odtušil Harry a začal ji znovu líbat.
*
„Víš, co jsem si až teď uvědomil?“ ozval se Harry o několik minut později, když s Angelou na klíně seděl v polstrovaném křesle a pevně ji k sobě tiskl.
„Co?“ zeptala se Angela se zavřenýma očima.
Harry zvedl její obličej ze svého ramene, aby se na něj podívala.
„Že jsem se do tebe zamiloval, Angie,“ prohlásil tiše. Trochu se bál ta slova vyslovit, ale zároveň už je v sobě nechtěl dusit.
Angele se objevil v očích zvláštní výraz: „A víš co já, Harry?“
„Ne,“ vydechl napjatě.
„Právě jsem se zamilovala taky.“
***
Pozdě v noci, kdy už celý bradavický hrad spal, proklouzl do ztemnělé knihovny stín nějaké vysoké postavy, zahalené v plášti s kápí. Neslyšně zamířil k oddělení s omezeným přístupem a bez hluku přeskočil provaz oddělujícího od jiných částí knihovny regály s poněkud zašlými svazky.
Jistým pohybem vytáhl pomocí hůlky z nejhořejší police tlustý svazek a položil ho na zem. Stín zamumlal jakési kouzlo a o několik sekund později ležela vedle původní knihy její dokonalá kopie.
Duplikát vrátila tajemná postava zpět, originální knížku zmenšila a zasunula do hlubin svého pláště. Obezřetně se rozhlédla po okolí a stejně neslyšně jako přišla, tak zase zmizela.
738 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...