V noci se prudce ochladilo a ráno už krásně chumelilo. Rozmoklou zem pomalu pokrývaly hebké sněhové vločky. Bradavičtí studenti při snídani nadšeně vykukovali z oken. Konečně přišla nějaká změna po těch věčných deštích.
„Asi nemá cenu se tě ptát, kde jsi včera byla?“ zeptal se Draco tiše.
Angela se na něj ani nepodívala.
„To jsem si myslel.“
Stále žádná odpověď.
Draco se zachmuřil a stočil pohled k přilétajícím sovám, které prskaly po studentech rozpuštěný sníh. Angela vzhlédla od talíře teprve tehdy, když mezi nimi přistál vznešený černý výr.
Podívali se na sebe a Draco dopis pomalu odvázal výrovi od nohy. Angela ho napjatě pozorovala. Draco přelétl dopis očima, rychle ho složil a schoval do kapsy.
„Tak co?“ zeptala se netrpělivě.
„Matka chce, abychom jeli na Vánoce k nám domů,“ zamumlal Draco neochotně.
I když to už skoro nešlo, Angele poklesla nálada ještě víc: „Můj domov to není,“ vyprskla znechuceně.
„Žádný jiný momentálně nemáš,“ odsekl Draco v odpověď.
Angela do něj zabodla pohled: „Nepojedu, chci tady zůstat.“
„Tak to máš smůlu,“ oznámil jí nenuceně. „Budeš muset odjet se mnou.“
Angela se zarazila.
„Je to kvůli tomu, co myslím?“
„Matka to dost jasně naznačila…“
Angela přivřela oči. Draco upíral pohled do stolu a zamyšleně do něj poklepával vidličkou. Pak Angela vycítila někoho za svými zády a prudce se otočila. Byl to Snape a netvářil se nijak zvlášť přívětivě. Nepřekvapilo ji to.
„Vysvětlete mi laskavě, Rosierová, jak je možné, že jste včera nebyla na trestu?“ ucedil ledově.
„Nebylo mi dobře, pane profesore, Draco vám to nevyřídil?“ odvětila Angela bez záchvěvu ve tváři.
„To vyřídil,“ řekl Snape. „Záleží na tom, jestli to byla pravda.“
„Ano, pane. Je to pravda.“
Snape mlčel a zíral jí do očí. Angele vycítila, že se jí pokouší dostat do hlavy a ušklíbla se. Netopýr se stáhl zpátky a z očí mu šlehaly blesky.
„Takže ten včerejší trest si odbudete dneska. V osm v mém kabinetu,“ zasyčel opovržlivě a odplachtil k profesorskému stolu.
Angela se znechuceně otočila zpátky k Dracovi. Hlad, jestli nějaký vůbec měla, už ji přešel.
„Když jsem včera šel na ten trest, odcházel z jeho kabinetu zrovna Potter,“ zamumlal Draco a bedlivě pozoroval její reakci.
Angela pozvedla obočí: „No a?“
„Nic. Jen je to trochu divný.“
„Tobě to je ale ukradené, ne?“
„Hmm, jo a tobě?“
„Na co tím jako narážíš?“
„Já? Na nic.“
„Jo, jasně. Buď se vymáčkni, co po mě chceš nebo sklapni, Draco.“
Pokrčil rameny. „Jak myslíš …“
Angela stiskla rty, zjevně vytočená vyskočila od stolu a odešla. Draco si moc dobře všiml, jak se za ní otáčejí jisté zelené oči od nebelvírského stolu.
*
V Komnatě nejvyšší potřeby praskal oheň v krbu, za oknem padaly z noční oblohy velké vločky a na pohodlné pohovce se objímal zamilovaný pár. Nebyl to samozřejmě nikdo jiný než slavný Harry Potter z Nebelvíru a dcera pro svět mrtvé Mary Rosierové.
Vášnivě se líbali a náruživě se k sobě tiskli. Angela se s nikým jiným necítila tak bezpečně a Harry by s ní chtěl být pořád.
Angela si ho přitáhla ještě blíž k sobě a rukou mu zajela do vlasů. Harry ji líbal na krk a šíji a postupně přitom rozepínal knoflíčky u světle modré halenky. Tak rád se dotýkal její hebké kůže. Angela celá hořela, ale šťastnou chvíli jí stále kazily myšlenky na letošní Vánoce. Harry poznal, že je trochu mimo a když si uvědomil, že od toho nedokáže oprostit, se sebezapřením nechal poslední tři knoflíčky zapnuté a podíval se jí do očí.
„Je ti něco?“
„Já… Musím ti něco říct,“ povzdychla Angela a posadila se.
Harry si ji k sobě přivinul do náruče a povzbudivě ji líbl za ucho: „Tak ven s tím.“
Přitulila se k němu, ale odvracela pohled: „Víš, přemýšlela jsem o Vánocích a…“
„Už se na ně moc těším,“ přerušil ji nadšeně Harry. „Budeme mít na sebe mnohem víc času, skoro nikdo tu nebude a…“
„Harry, počkej. To asi nepůjde,“ zchladila ho Angela.
„Proč?“ zamračil se Harry.
„Já na Vánoce z Bradavic odjíždím.“
„Cože? To budeš raději trávit prázdniny u Malfoyových než se mnou?“ zakabonil se.
„Ale to ne, prosím tě, Harry, jak si tom můžeš myslet? Matka Draca chce, abych přijela. Bydlím teď u nich, takže by nebylo zrovna vhodné, abych to odmítla.“
„No, jasně,“ odfrkl si Harry nevrle.
Angela se obrátila a vzala jeho tvář do obou dlaní: „Vždyť já se taky těšila, že budeme spolu. Myslíš, že se mě tam chce?“
„Ale ne… Promiň. Jen mě mrzí, že místo se mnou budeš s tím blbcem.“
„Harry… Já vím, že se nesnášíte, ale nenadávej na něj přede mnou.“
„A on na mě před tebou nenadává?“
„Ani moc ne,“ odtušila Angela klidně. „Ale nechme toho, hmm? Jsou přece daleko příjemnější věci, které můžeme dělat.“
„Vážně?“ otázal se Harry potměšile. „Jaké třeba?“
„No…“ Angela se mu obkročmo posadila na klín a dala mu paže kolem krku. „Pro začátek bys mě mohl políbit.“
„Nebo ty mě.“
„Chceš se o to há –„
Harry zamkl její další slova polibkem. Byli spolu a šťastní a na tom záleželo.
*
Teplota venku klesla pod nulu a vypadalo to, že tak taky dlouho zůstane. Deset centimetrů čerstvého sněhu pokrývalo všechno kolem a slabé slunce, které vylezlo po dlouhé době, nemělo šanci jej rozpustit. Osmého prosince zapadalo v rudé záplavě, která poskytovala zvláštní tajemnou atmosféru kabinetu obrany proti černé magii.
Shiernová seděla za svým stolem, na kterém měla hromadu různých složek s informacemi a písemkami studentů, kolem zdí byla spousta polic nacpaných různými knížkami, příručkami, pomůckami na obranu proti kletbám a také množství různých lahviček po většinou plných.
Margaret obracela v rukou malou skleněnou lahvičku naplněnou hustou rudou tekutinou, nejspíše krví a zamyšleně se mračila. Byla to ta sklenička, kterou si před nedávnem přinesla do hradu, když narazila na naši známou skupinku ve Vstupní síni.
Před ní stálo pět větších sklenic, které byly skoro po okraj zaplněny béžovou kapalinou nejasného původu. Shiernová vzdychla a pohlédla do krvavého západu.
Rázně otevřela lahvičku a do každé před sebou z ní přesně trochu odlila. Zvedla se a šla ji vymýt. Pak všechny ostatní zavřela a schovala do zásuvky na zámek u stolu až na jednu. Tu si vzala do dlaně a pořádně ji protřepala. Kapalina dostala temně růžový nádech. Margaret se zhluboka nadechla a kopla do sebe celý obsah na jeden zátah. Její oči na moment rudě zazářily, ale snad to bylo jen světlem západu slunce.
Dveře jejího kabinetu se najednou bez zaklepání prudce rozlétly. Shiernová sebou škubla, bleskově zasunula prázdnou lahvičku do kapsy a vztekle se zadívala na hradního Netopýra.
„Tak přece,“ vydechl Snape vítězoslavně, jelikož zahlédl Margaretinu ruku sjíždějící do kapsy.
„Měl by ses naučit klepat, Severusi,“ prohlásila Margaret ledově.
„Už se ozývají ty tvoje choutky, že ano?“ přešel Snape bez povšimnutí její poznámku.
Shiernová se na moment odmlčela a krotila v sobě tu druhou, která byla vzteky bez sebe.
„Vypadni,“ ucedila takovým tónem, že jiným by se na místě zježily všechny chlupy.
Se Snapem to ani nehnulo.
„To sotva. Teď okamžitě mi vysvětlíš, jak to že jsi všem lhala! Uvědomuješ si, že tady všechny ohrožuješ!?“
„Nikoho neohrožuji,“ ucedila Margaret vztekle.
„Že ne?“ protáhl Snape. „Kdyby sis někdy zapomněla vzít to svinstvo, tak se klidně může stát, že tady v noci někoho vysaješ!“
„Nechápu, o čem to mluvíš. Už jsem přece řekla, že je to pryč.“
„Tak ty nevíš,“ Snape k ní přiskočil a překvapivou silou jí prudce vytrhl ruku z kapsy, ve které stále svírala prázdnou lahvičku. „A co je asi tak tohle?“
„Pusť mě,“ zasyčela Shiernová.
Snape ji však stále svíral.
„Myslíš, že kdyby se to dozvěděl Brumbál, nechal by tě tu třeba jen hodinu?! Uvědomuješ si, jak by riskoval!?“
„Myslím, že s tebou riskuje víc než se mnou!“ vyštěkla Margaret.
Snape od ní poodstoupil.
„To si myslíš?“ protáhl neurčitě. „No, dobře. Tak poslouchej. Já mu to neřeknu, ale budu si tě hlídat.“
„Nepotřebuji žádný dozor!“
„Ale ano, to potřebuješ. Jakou krev do toho dáváš?“
Žádná odpověď.
„Nevadí, ale až ti bude zase chybět, přijdeš za mnou a nebudeš se tajně vykrádat z hradu! Nějakou zásobu u sebe mám.“
„Nebudu poslouchat tvoje rozkazy!“
„Ale budeš! Kryju tě, takže jestli se některému ze studentů něco stane, bude to i na mou hlavu.“
Shiernová se konečně trochu uklidnila.
„Podívej se, Severusi. Dávám si pozor. Ještě jsem si to nezapomněla vzít ani jednou. Působí to skvěle. Dokonale se ovládám.“
„Dobře, ale stejně…“
„Ano, příště půjdu rovnou za tebou,“ vzdala to Margaret.
„A nezapomeň, že se musíš ovládat pořád. Kdybys někdy polevila a někdo ze studentů by viděl, jak doopravdy vypadáš…“
„Myslíš, že to nevím!?“
„Samozřejmě, že to víš, ale před chvílí jsi nevypadala zrovna jako obyčejný člověk a ani sis to neuvědomila.“
Shiernová zbledla a přejela si prsty po tváři: „Opravdu?“
Snape jen přikývl. Shiernová si znovu sedla a Snape se obrátil k odchodu. Ještě ve dveřích se ale otočil.
„Jen tak mimochodem, nescházíš se doufám s jinými upíry?“
Shiernová se sladce usmála: „Pokud nepočítám tebe, tak ne.“
„Mluvíš z cesty. Víš, že nejsem…“
„Ale částečně ano!“ odsekla mu Margaret. „A žere tě to, co?“ neodpustila si uštěpačnou poznámku.
Snape se zatvářil, jako by jí chtěl na místě přinejmenším udusit, ale ovládl se, prudce se otočil a práskl za sebou dveřmi tak hlasitě, až zadrnčely tabulky skla v oknech.
615 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...