Postavy v černých pláštích mlčky postávaly ve čtyřech půlkruzích s tvářemi většinou zakrytými smrtijedskými maskami a obrácenými k vysokému ebenově černému trůnu. Z obou stran u něj stáli další čtyři Smrtijedi, kterým Pán zla důvěřoval nejvíce. Samotný trůn byl zatím prázdný.
Obrovskou kamennou dvoranu bez oken ozařoval skrovný počet zvláštních pochodní, z nichž polovina plápolala nažloutle a polovina zeleně. Hala tak dostávala pochmurný nádech hrobky a teplota nemohla být vyšší než deset stupňů nad nulou. Žádný ze Smrtijedů se však nepohnul, aby se trochu zahřál. Všichni jen trpělivě čekali.
Angele se nervozitou stahoval žaludek a měla co dělat, aby vedle své matky na okraji prvního půlkruhu nepřešlapovala. Vedle Mary stála Narcissa, pak Draco a Lucius. Angela a Draco byli spolu se třemi dalšími jediní, kteří byli bez masek a na hlavách měli pouze kápě.
Když dorazili, Angela zběžným pohledem zjistila, že se zde shromáždilo kolem sedmdesáti Smrtijedů a překvapilo ji, jak se jejich počet mohl natolik zvýšit. Další tři přítomné bez masek znala z Bradavic. Byli to všechno sedmáci ze Zmijozelu.
Konečně se na severní straně dvorany otevřely jedny ze dvou dveří a mezi stojícími Smrtijedy to zašumělo. Nejprve vešli další dva přívrženci Pána zla, kteří se postavili nejblíže trůnu a pak už se jim objevila na očích vysoká vyhublá postava lorda Voldemorta a dveře se za ním samy s prásknutím zavřely. Voldemort neslyšně předstoupil před shromážděné a přelétl je rudým pohledem.
I když se s Pánem zla Angela už jednou osobně setkala, a nebylo to zrovna příjemné, přesto se znovu vší svou vůlí ovládala, aby se neotřásla odporem. Jeho mrtvolně bledá pokožka, vyhublé prsty na rukou, holá hlava, úzké rty, hadí nosní dírky a nejvíce ty rudé zorničky ji přiváděly do stavu, kdy musela využít všechno, co se zatím naučila, aby zakryla své znechucení. Strach oproti tomu mohla dát najevo kdykoli, jejich vůdce se v něm vyžíval.
Voldemort přivítal své přívržence, usadil se na trůn a nechával si podávat hlášení o dění na Ministerstvu kouzel, mozkomorech, upírech, vlkodlacích, obrech a v neposlední řadě o Albusi Brumbálovi a Harrym Potterovi. Nejbližší informace o těchto osobách mu mohl podat jen jediný Smrtijed – Angela poznala profesora Snapea po hlase.
Když Smrtijedi ukončili svá hlášení, Voldemort znovu povstal.
„Dnes pro vás mám překvapení, moji věrní,“ začal sykavě a nesmírně tiše, přesto ho všichni dobře slyšeli. Mezi Smrtijedy to zavlnilo zájmem. „Ale bude muset bohužel chvíli počkat,“ uťal jejich očekávání Pán zla.
„Jak všichni moc dobře víte, několik mých věrných, kteří mi letos v červnu měli na můj příkaz přinést věštbu z Ministerstva kouzel, zklamalo. Byli uvězněni a musel jsem se proto zabývat jejich osvobozením. Přestože mne… zklamali, nechat je nadarmo hnít ve vězení by bylo nevhodným mrháním.“
Voldemort se chvíli odmlčel.
„Skoro všechny z nich už jsem potrestal za to, jak moc mne zklamali, někdo nám však ještě zbývá…“ Voldemort upřel svůj pohled na Luciuse Malfoye, který padl na kolena.
„Mistře, víte přece, jak mě to nesmírně mrzí. Snažil jsem se…“
„Dost!“ zarazil ho Voldemort. „Vstaň!“ rozkázal se zúženýma očima.
Malfoy se zvolna postavil.
„Pojď ke mně, Luciusi,“ vyzval ho.
Malfoy přistoupil až na metr k němu a shrnul si dozadu masku na znamení pokory.
„Víš, že tě musím potrestat, Luciusi. Příkladně potrestat. Aby sis zapamatoval, že mě už nesmíš znovu zklamat.“
„Ano, Mistře,“ odvětil Malfoy a čekal na krutý trest.
Voldemort ho chvíli propaloval pohledem, ale pak se zaměřil zpátky na půlkruh Smrtijedů.
„Draco, přistup blíž,“ vyzval ho šeptavě ke zděšení Angely. Téměř okamžitě jí došlo, jak chce Voldemort Luciuse Malfoye potrestat.
Draco zvedl hlavu a pomalu vystoupil z řady. Nepřirozeně bledý Lucius se na něj otočil.
„Luciusi, tvůj syn teď prochází výcvikem, že ano?“
Světlovlasý Smrtijed trhaně přikývl.
„Místo tebe bude potrestán tvůj syn,“ vyslovil Voldemort konečně nahlas svůj trest.
Lucius Malfoy zbledl ještě víc, ale nijak neprotestoval, zatímco Draco jen nehybně stál s pohledem upřeným před sebe.
„A ten trest vykonáš ty,“ dodal Pán zla se znatelným potěšením v hlase.
Mezi Smrtijedy to zašumělo. Angela přesně tohle z jistých důvodů očekávala a jen sklopila pohled k zemi. Matka vedle ní nepohnula ani brvou.
Lucius ztuhl děsem. Vnímal jen nečitelný pohled v očích svého syna. Vychovával ho sice přísně a tvrdě ho trestal za každou slabost, ale byl to jeho jediný syn a on ho miloval. Jak také nemilovat vlastní krev.
Narcissa se úzkostlivě kousla do perfektně nalíčeného rtu a pak udělala prudký pohyb, jako by chtěla vytáhnout hůlku a svého syna bránit, ale Mary ji chytila za paži. Dlouho se jí dívala do očí, než Narcissa schlíple svěsila ruce podél těla a zabodla pohled do podlahy.
„Luciusi, vykonej můj rozkaz. Víš přece, co máš dělat,“ vyzval ho Pán zla tvrdě.
Malfoy starší mírně se chvějící rukou vytáhl hůlku. Draco se ani nepohnul, jen se na něj díval. Angela by nejraději utekla, ale nemohla se ani pohnout. Jako by to prožívala znovu. Jenže teď byl na jejím místě Draco…
Lucius se rozhodl. Přísahal svému Pánu věrnost a poslušnost. Ať ho to stojí cokoliv… Musel to doopravdy chtít udělat, jinak by kletba nefungovala. Vztáhl ruku s hůlkou a dvoranou se začaly rozléhat výkřiky mučeného mladíka, které kamenné zdi je vracely s několikanásobnou ozvěnou.
Angela zaťala nehty do dlaní a s pevně zavřenýma očima se snažila ovládnout svůj třas. Trvalo věky, než výkřiky konečně ustaly. Draco namáhavě dýchal a chvěl se v pokleku na zemi. Lucius Malfoy vypadal, jako by ho polili ledovou vodou.
Lord Voldemort se usmál: „Výborně. Jsem s tebou spokojen, Luciusi. Vraťte se na svá místa.“
Lucius Malfoy schoval hůlku, přistoupil ke svému synovi a chtěl mu na pomoc podat ruku. Draco však pomalu vstal sám a na nabízenou dlaň se ani nepodíval. Obrátil se k němu zády a zachytil lesknoucí se pohled zpod kápě Angely. Lucius se poté trochu ztuhle postavil vedle něj a nasadil si znovu masku.
„A teď můžeme konečně přejít k tomu překvapení,“ oznámil lord Voldemort. „Už před delší dobou se k nám vrátila jedna z mých věrných služebnic, o které byli všichni přesvědčeni, že je po smrti,“ Pán zla pokynul rukou Mary Rosierové a ta přešla k němu.
„Bylo nutné její přítomnost zde tajit, proto o ní ví jen velice málo z vás, ale teď už je myslím vhodné, aby se o jejím návratu dozvěděli všichni.“
Voldemort pohlédl na Mary a ta si stáhla masku z obličeje. Řadami Smrtijedů se ozval sborový překvapený výdech. Samozřejmě, že si všichni všimli další ženské postavy v jejich řadách, ale když se na ni ptali Narcisy, která se s ní jako jediná bavila, odkazovala je do patřičných mezí.
Teď tedy přišel ten čas. A před nimi stála mladá žena, která celý kouzelnický svět přesvědčila o své smrti.
„Mary sice vzbudila mou nelibost, když se neohlásila hned, jakmile ucítila Znamení,“ zašepotal Voldemort studeně. „Ale naštěstí pro ni to mohla vykompenzovat dobrou zprávou.“
Šeptající Smrtijedi zbystřili.
„Získala pro mé potřeby několik přívrženců v Evropě, kde se dlouho skrývala. Ti se k nám také zanedlouho přidají,“ osvětlil Voldemort spokojeně.
Shromáždění pochvalně zahučelo. Angela se ve stínu kapuce jen znechuceně ušklíbla.
Mary se samolibě usmívala: „Děkuji, Mistře, za vaše uznání,“ pronesla s úklonou.
Pán zla ji netrpělivým gestem poslal zpátky na místo, ale byl zjevně nadmíru spokojen. Angela nechápala, jak to dokázala, ale když se matka vracela k ní, zvedla hlavu a usmála se na ni. Mary zareagovala pokývnutím hlavy.
Lord Voldemort se usadil na svém vyvýšeném trůně.
„Další hromadné setkání bude přesně za měsíc,“ ohlásil sykavě. „Zůstanou tady ještě dámy Rosierovy a Malfoyovi. Ostatní mohou jít,“ propustil milostivě své věrné.
Každý ze Smrtijedů před ním postupně poklekal se sklopenou hlavou na jedno koleno a odcházel. Zanedlouho už ve dvoraně stálo pouze pět postav.
Pán zla je chvíli přejížděl ledovým pohledem. Pokynul Angele a Dracovi. Oba najednou postoupili dopředu a poklekli na zem.
„Vstaňte,“ vyzval je se záhadným podtónem v hlase.
Povstali a zpříma na něj pohlédli.
„Draco a Angela,“ poklepával Voldemort dlouhými nehty do opěrky trůnu. „Máte výcvik spolu, že ano?“
Oba přikývli.
„Jak dlouho?“
„Skoro šest měsíců, pane,“ odpověděla Angela za oba. Z toho, jakou barvu měla Dracova pokožka, moc nevěřila jeho hlasu.
„To už je skoro čas na první zkoušku…“ poznamenal lord. „Kdy má proběhnout vaše zasvěcení?“
„Slečna Rosierová bude plnoletá v září, takže může být až v říjnu, pane,“ odvětil za ně Lucius.
„Hmm, to jste ale začali s výcvikem pozdě, ne?“ zvedl hlas Pán zla.
Lucius trochu pobledl. Místo něj převzala slovo matka Angely.
„Ano, začali, Mistře. Poslední měsíce byly poněkud složité, ale oba jsou velice učenliví a pilní, takže to snadno doženeme.“
„Dobrá,“ přikývl Voldemort blahosklonně a vstal. „Takže nám schází jedna věc…“ dodal a přistoupil nejprve ke Dracovi.
Angele zadržela na chvíli dech, v pokusu uklidnit svůj zrychlený tep. Voldemort si chtěl ověřit, zda nemají v hlavě nějaké nesprávné myšlenky. Připravovala se na to postupně celý večer, takže se v tu chvíli soustředila jen na to, aby všechno co nesměl zjistit, schovala hluboko do podvědomí. Ostatním se mohl probírat po libosti, i když nadšená z toho nebyla. Její jediným štěstím bylo, že nitrobranu ovládala opravdu výborně. Její teta v ní byla mistr a všechno co znala, naučila i svou neteř. Své podvědomí tedy ještě pevně opevnila a zamaskovala tak, aby to nevypadalo, že něco skrývá a odevzdaně čekala.
U Draca stál velmi dlouho a v hale mezitím panovalo hluché ticho. Angelu se zděšením napadlo, že i od něj by mohl zjistit některé věci o ní, ale rychle tu myšlenku zahnala. Nesměla se nechat rozptýlit.
Konečně Voldemort spokojeně přikývl a Draco se uvolnil. Lord neslyšně přešel před Angelu a ona k němu bezelstně vzhlédla. Když uviděl v jejích očích strach, jen ho to potěšilo. To to bylo správně.
Angela ucítila v hlavě nechutnou přítomnost cizí mysli. Bezohledné drápy jí drásaly myšlenky a ona se od těch rudých očí už nemohla odtrhnout. Připadalo jí to nekonečné a když její duševní mučení konečně polevilo, příšerně jí rozbolela hlava. Pán zla se od nich odvrátil a usadil se.
„Jsem s vámi prozatím spokojen. Dělejte tak, ať to tak také zůstane. Brzy si vás vyzkouším. Teď můžete odejít. Luciusi, Narcisso, Mary, vy ještě zůstaňte.“
Draco a Angela se hluboce poklonili a rychle odešli. Jakmile byli skryti před pohledy jiných za dveřmi, chytila se Angela za hlavu a Draco se naprosto vyčerpaně opřel o zeď. Střetli se pohledem a v tu chvíli si naprosto rozuměli.
Počkali na manžele Malfoyovy a Mary, a pak se složitým systémem chodeb dostali nad úroveň země. Prošli černou okovanou bránou ven na druhé nádvoří. Všude byla tma a žádné světlo, ale Smrtijedi se tu vyznali a vedli je ven z obrovského hradu jehož, na první pohled pobořené věže vrhaly temné obrysy proti obloze prozářené hvězdami.
Angela okouzleně vzhlédla. Konečně přestalo sněžit, vyjasnilo se a v horách byl pohled na noční oblohu skutečně nádherný. Pozapomněla však na motající se hlavu a na schodišti vedoucí ven za hradby, klopýtla. Draco ji zachytil a ona k němu vděčně vzhlédla. Ten večer byla opravdu vděčná, že byl po jejím boku někdo, kdo jí rozuměl.
*
Jakmile se přemístili před vchod tajné chodby vedoucí do sídla Malfoyových, Mary chytila Angelu skoro bolestivě za loket.
„Omluvte nás na moment. Přijde za chvíli a já si ještě někam zaskočím,“ obrátila se na Malfoyovy a dost hnusným způsobem dceru odtáhla stranou.
Když blond rodinka zmizela, jako by se do země propadla, May upřela na dceru tvrdý pohled zpoza smrtijedské masky. Angela se jí prudce vyškubla.
„Co je?“ vyštěkla udiveně.
„Odpusť si ten tón!“ setřela ji Mary. „Pán zla u tebe vycítil něco, co se mu nelíbilo!“
V Angele by se v tu chvíli krve nedořezal.
„Týká se to té tvojí kamarádky. Prý s ní soucítíš a nemáš ráda Luciuse za to, co udělal.“
Nenápadně si oddychla. Čekala něco horšího…
„To je pravda,“ odvětila pak vzpurně.
„Přesvědčila jsem ho, že už tvé kamarádství s ní nadobro skončilo a dalo mi to značnou práci. Takže jak jsem řekla, okamžitě se s ní přestaneš stýkat. Nesmí se to opakovat!“
„To už jsi mi vysvětlila dostatečně, matko,“ odvětila Angela.
„Výborně, jsem ráda, že je ti to jasné. Takové hloupé myšlenky a pocity ze sebe vykořeníš, nebo uvidíš!“
„Ano, matko,“ přikývla toporně, dusíc v sobě výbuch, ve kterém by dala matce jasně najevo, že si nemyslí, že kamarádství s Dariou a odsouzení vraždy je nějaká hloupost.
„A teď mi zmiz z očí,“ rozloučila se s ní Mary.
To se jí nemuselo říkat dvakrát. Otočila se na podpatku a za moment už také zmizela v tajné chodbě. Ještě zaslechla hlasité prásknutí, jak se její matka přemístila a hned na to zuřivě kopla do kamenné zdi, až ji zabrněla noha od palce ke kolenu.
„Sakra, já blbec!“ zaskučela bolestí.
Umínila si, že příště musí být její nitrobrana ještě lepší. Mnohem lepší. Co kdyby tam někde v ní Voldermort našel její city k Harrymu? Její pravé city… Celá rozhozená se trochu kulhavě vydala chodbou ozářenou pochodněmi.
*
Draco zrovna vycházel z obývacího pokoje, když se Angela objevila ve dveřích do sklepa a zamířila ke schodům, v obličeji křečovitý výraz. Udiveně se na ni díval, jak přechází kolem.
„Co se ti stalo?“ zeptal se tiše.
Angela se na moment zastavila a prudce se otočila.
„Vůbec nic. Kde jsou tvoji rodiče?“ zeptala se zcela nesmyslně.
„Ještě ve sklepě,“ odvětil Draco udiveně. „Copak tys je neviděla?“
„Ne,“ odvětila Angela roztržitě a vypálila do schodů.
Draca něco ponoukalo, aby šel za ní: „Angelo, počkej chvíli! Proč tak spěcháš?“ zavolal za ní.
Neodpověděla a svižně kráčela dál. Draco se zamračil. Co ji tak sebralo?
Skoro ji dohonil, ale stejně mu stačila prásknout dveřmi svého pokoje před nosem. Zámek zacvakl.
„Angelo, otevři,“ naléhal Draco přes dveře. „Nechceš si promluvit?“ navrhl o něco tišeji.
Nic se zevnitř neozvalo, ale byl odhodlaný chvíli počkat. Náhle se z pokoje ozvaly hlasité tóny klavíru, až sebou Draco překvapeně trhl…
No fear…
Destination darkness
Klidné tóny nahradila hudba plná bubnů a kytar nějaké mudlovské skupiny.
„Angelo, neblbni!“ zavolal Draco, i když pochyboval, že ho přes ten randál slyší. Hudba začala hrát ještě hlasitěji.
Girl, you lived your life
Like a sleeping swan
„Dobře víš, že to moje matka nesnáší!“ zkusil ještě Draco.
Your time has come
To go deeper
Draco vztekle kopl do dveří, což by normálně nikdy neudělal, ale měl za sebou vážně těžký večer. Mohl by je odemknout kouzlem, ale proti její vůli to nechtěl dělat.
Girl, the final journey
Has just began
Your destiny
Chose the reaper
„Pěkně depresivní písnička,“ zamumlal Draco, vzdal to a odvrátil se od dveří.
*
Angela ležela na zemi, zírala do stropu a kolem ní duněla hudba, i když ve skutečnosti svou oblíbenou písničku ani pořádně neslyšela.
Girl, the rain falls dawn
From the nothern skies
Like a poisoned knives
With no mercy
Girl, close your eyes
For the one last time
Sleepless nights
From here to eternity…
*
Narcissa s Luciusem v závěsu vyšla ze sklepa a naklonila zamračeně hlavu. V patře nad nimi dál duněla hudba. Paní domu se velmi nepěkně zamračila.
„Co to má znamenat?“ otázal se Lucius.
„Nech to na mě. Naše slečinka má zase tu svou náladu, ale já ji varovala…“
Narcissa se v okamžení ocitla u dveří, odkud se linula už trochu klidnější, ale stejně hlasitá hudba a kouzlem si zesílila hlas.
„Angelo, okamžitě to vypni, jinak ti ten zatracený mudlovský krám vyhodím!“ zaječela výhrůžně a byla přichystaná třeba i vyvrátit dveře.
Hudba zmlkla a na chodbě se rozlil hluchý klid.
„No, proto,“ řekla Narcissa už normálně, ale stejně to Angela dobře slyšela díky stále působícímu kouzlu. „Ať už se to nikdy neopakuje!“
Narcissa se elegantně odvrátila od dveří a byla pryč.
Angela se v pokoji pro sebe ušklíbla. Kdyby tak věděla, že ta písnička zrovna skončila…
Vstala a teprve teď přehrávač vypnula, ještě než začal další song. Shodila ze sebe plášť a pohodila ho přes opěradlo křesla. Pomocí světla hůlky zpod postele vytáhla z tajné skrýše balíček cigaret, který si nedávno pořídila. Nějak jí ten Dracův zlozvyk zachutnal.
Připálila si, otevřela francouzské okno na balkon a opřela se o rám.
Kdo by se díval zvenku, mohl zahlédnout jen malé oranžové světýlko. Až po chvíli si však uvědomila, že to její není jediné. Na druhé straně domu, byl další větší balkon, pod kterým byla dole v přízemí zimní zahrada. Poblikávalo tam ještě jedno světlo cigarety. I když Angela viděla jen tmavý obrys postavy, věděla, že je to Draco. Ten balkon patřil k jeho pokoji.
Za chvíli jeho světlo zmizelo. Angela s povzdechem také dokouřila a hůlkou zlikvidovala nedopalek. Právě když zimomřivě zavírala okno, dolehly k ní skrz dveře tlumené rozčilené hlasy. Stále potmě prošla pokojem a na škvíru pootevřela a zvuky hádky zesílily. Poznala Malfoyovy.
Uprostřed chodby pak spatřila Draca, opírajícího se o zábradlí. Jeho tvář zezdola osvětlovalo žluté světlo z haly.
„Jak jsi to mohl udělat?“ zavřískla Narcissa tak hlasitě, že to dolehlo až k ní.
„Musel jsem,“ zazněla o poznání tišší odpověď.
Angela pomalu zamířila ke schodům.
„Musel? Musel?! Vždyť ty jsi mučil svého vlastního a jediného syna!“
„A co jsem měl podle tebe dělat?!“ zvýšil hlas Lucius. „Měl jsem se vzepřít příkazu našeho Pána?“
„Ano! Ano, to jsi měl! Pak by určitě potrestal tebe za neuposlechnutí rozkazu! Draco přece na ničem neměl vinu!“
„To já vím! Co se stalo, stalo se, to už nevrátím!“
Angela jemně položila ruku na Dracovo rameno. Letmo se na ni podíval a beze změny výrazu se znovu zadíval dolů.
„Ne, to tedy nevrátíš,“ skoro zašeptala Narcissa. „Mám toho dost. Je mi z tebe zle,“ řekla tiše a chtěla se od něj odvrátit.
Lucius ji popadl za paži: „Jak mi to můžeš vyčítat?! Víš, co jsem si kvůli vám vytrpěl?!“
„Řekla bych, že těch pár měsíců v Azkabanu ti jen prospělo,“ zasyčela Narcissa nečekaně zlostně.
Lucius ztuhl. Sevřel její paži ještě pevněji: „Tak už dost. To by snad stačilo. Okamžitě se uklidníš. Pojď.“
Narcissa chtěla protestovat, ale pohled v očích jejího manžela ji zarazil a nechala se už bez odporu odvést do kuchyně. Draco se narovnal a Angela nechala klesnout svou ruku.
„Draco,“ začala nesmírně tiše. „Já…“
„Nestojím o žádnou lítost,“ přerušil ji a rychle odkráčel ke svému pokoji.
Angela zamyšleně ještě jednou pohlédla do haly a pak si na něco vzpomněla.
*
Draco ležel na nerozestlané posteli s tmavým povlečením a bezduše zíral do stropu. Kdyby před sebe natáhl ruce, viděl by, jak se ve světle z krbu třesou. Bolelo ho celé tělo, ale nejvíce hlava. A ještě pořád se mi svíralo hrdlo ze slov, která vyslechl při hádce rodičů…
Na dveře se ozvalo tiché zaklepání. Draco byl v pokušení hůlkou zamknout a nenechat se vyrušovat, ale nakonec v něm převládlo dobré vychování.
„Dále,“ zahučel tiše.
Do jeho pokoje vklouzla Angela. Nikoho jiného ani nečekal.
„Co chceš?“
Hnědovláska se nedala chladným tónem jeho hlasu odradit a sedla si k němu na pelest.
„Něco pro tebe mám,“ řekla zvláštním tónem a rozevřela dosud sevřenou dlaň. Byla v ní malá lahvička se zářivě modrou tekutinou.
„Co je to?“ zeptal se Draco unaveně a s námahou se posadil.
„To je proti účinkům kletby Cruciatus,“ odvětila Angela potichu. „Přestanou se ti třást ruce a ta bolest taky po chvíli přejde. Jen se ještě asi dva dny budeš cítit dost divně.“
„Nic takového nepotřebuju,“ odmítl nevraživě. Nechtěl před ní přiznat svoji slabost.
Angela k němu jen mlčky natahovala ruku. Neochotně se jí podíval do očí. Měla v nich pochopení a únavu. Povzdechl si a lahvičku si vzal.
„To není zrovna obvyklý lektvar, že ne?“
„Ne. Patří do černé magie a na jeho výrobu je potřeba spousta času. Tuhle lahvičku jsem dostala pro nejhorší případy. Budeme se ho učit dělat až později.“
„Ale rozhodně ne ve škole,“ dodal Draco.
Angela se souhlasně ušklíbla.
„Od koho to máš?“ zeptal se Draco a otevřel ji.
„Kupodivu od matky. Je vidět, že na mě myslí,“ poznamenala cynicky.
Draco to do sebe bez zaváhání hodil a polkl. Nechutnalo to vůbec hnusně, trochu jako mátová zubní pasta.
„Můžu se tě zeptat?“ nadhodil pak.
Angela pokrčila rameny a tázavě se na něj zadívala.
„Co tě dneska tak vzalo?“
Hodnou chvíli mlčela, ale pak se najednou tiše rozmluvila.
„Když se moje matka objevila, bylo to už rok poté, co lord Voldemort povstal. A ani potom, co se vrátila do Anglie, se mu hned neohlásila. Dřív než to stihla napravit, už se o ní Pán zla dozvěděl a našel si ji. Potrestal ji stejným způsobem jako tvého otce,“ dořekla Angela navenek suše, ale hlas se jí chvěl.
Draco chápavě mlčel. Přesně věděl, jak jí bylo.
„V ten večer mě také Pán zla prozkoušel a rozhodl se, že jsem hodna stát se jednou z jeho věrných, přesně jak to chtěla moje matka.“
V Dracově pokoji na moment zavládlo ticho. Po chvíli jí Draco vrátil prázdnou lahvičku. Už mu bylo o hodně líp. Psychicky na tom však o moc lépe nebyl.
„Jaký má vůbec význam ten prsten?“ zeptala se Angela najednou.
Draco se zadíval na svou ruku: „Každý mužský pokračovatel rodů Malfoyů dostane jeden. Jsou to kopie originálu, který měl kdysi dávnou mocnou sílu. Je to prý vzácný symbol našeho rodu,“ ty věty vypouštěl z pusy s jakousi ironií, kterou Angela nepostřehla a dál obdivovala působivý šperk. K Dracovi seděl, ovšem ona sama by ho rozhodně nechtěla.
535 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...