Paralela snů: 52. – Slib

…

„Nezlob se na mě, Sirie,“ povzdechla si Lyn tiše a opřela se o stěnu chodby. „Mrzí mě, že jsem tě musela zklamat, ale to, s kým budu, je moje soukromá věc a nelíbí se mi, že se to ze mě snažíš vypáčit, jako bych ti něco dlužila,“ založila si ruce na hrudi. „Měla jsem za to, že jsme si vyjasnili, že bude lepší, když zůstanem jen kámoši.“

„Nebyla to pro tebe ta správná chvíle a já to chápal,“ rozhodil Sirius ruce. Tvář měl staženou; bojoval s ošklivými pocity, ale prohrával. „Ale zřejmě jsem tu vhodnou dobu prozíval, když najednou zjišťuju, že se přede mě vetřel někdo jinej.“

Hlas mu s každým slovem mírně stoupal, až hrozilo, že vzbudí portrét své matky.

Lyn udeřilo poznání a srdce jí kleslo až do džín. Sirius netušil, že ho tehdy odmítla kvůli jinému. Myslel zřejmě, že jen nebyla připravená, a tak jí dal čas. Nebylo divu, že se teď cítil dotčen.

Její opařené ticho mu prozradilo mnoho.

„Ale to není novinka, viď?“ Hlas opět ztišil a vkradla se mu do něj hořkost. „Žádnej novej objev. Proto jsi to zarazila. Nechtěla jsi podvádět jeho.“

Do všech řití světa.

„Promiň,“ sklonila hlavu. Útroby se jí provinile svíraly. „Nemohla jsem ti o tom říct ani tehdy. Nic mezi náma ale nebylo, Sirie, ještě ne. Ale chtěla jsem jeho, a bylo by ode mě podlý dávat ti planý naděje. Zbytek byl prostá špatná komunikace a za to se omlouvám.“

Chvíli si ji chmurně prohlížel.

„Kdo je to, Lyn? Spolužák to evidentně není, tak kdo to může bejt? Znám ho? Proto mi to nechceš říct?“

V Lynině hlavě zvonilo na poplach. Nemohla jej nechat to uhodnout, jako to udělali Bearach a Hermiona. U Siria by to neprošlo s mírným pohoršením a nepochopením následovanými upřímným slibem mlčenlivosti. Mohlo by se stát něco daleko horšího. A Lyn si upřímně ani nechtěla představovat co.

„Je z Filly,“ vykvákla přidušeně to první, co jí přišlo na mysl. Odkašlala si, aby si navrátila důvěryhodný tón. „Nic víc ti neřeknu. Neznáš ho a nepoznáš ho. Nepotřebuješ to vědět. Musí ti stačit, že už někoho mám, jinak u mě přátelství nehledej, Sirie.“

Nevěděla, zda byl dobrý nápad vsadit na pevné stanovisko a bránit své právo na soukromí právě v této situaci, ale nic lepšího nevymyslela. Cítila ze Siria dávku zoufalství – navzdory novým informacím nechtěl přijít o svou šanci u ní.

Někde v hloubi duše se za to styděla, ale ani ona nechtěla přijít o něj. Ta trocha alkoholu kolující jejími žilami ji vracela do nedaleké minulosti, kdy se teprve začala učit respektovat a milovat samu sebe. V návalu nostalgie se v ní znovu probudil emoční hlad nutkající ji sesbírat všechny dostupné drobty lásky teď hned, dokud se neodebraly o dům dál.

Snažila se, ale byl to zápas, který zatím neměla síly vyhrát.

„Chci, abychom zůstali kámoši, Sirie,“ dodala tiše a kousla se do rtu v očekávání jeho reakce.

Sirius si povzdechl a s hlavou mírně nakloněnou se na ni truchlivě zadíval.

„To není všechno, co chceš, Lyn,“ zachraptěl. Udělal krůček vpřed a tep jí vyskočil až do krku. „Podívej se mi do očí.“ Natáhl k ní ruku a jemným dotykem ji přiměl vzhlédnout. „Podívej se mi do očí a řekni mi, že o mě absolutně nemáš zájem.“

Lyn polkla. Jeho oči byly v přítmí skoro strašidelné. Musela mu dát body za odvahu; nemohl vědět, jakou pro něj měla slabost, ale i tak na tu kartu vsadil vše.

„Řekni, že mezi náma nic nejiskří, že nemáme spojení.“ Jeho hlas se ztišil do šepotu a jeho lehký dotek na její kůži vypaloval cejch. „Že jsem si to všechno jen vymyslel.“ Lyn se napůl obávala, že se skloní pro polibek, ale to by teď věcem nepomohlo a Sirius evidentně nebyl dost opilý na to, aby tak riskoval. „Řekni to a já si dám zpátečku.“

Měla něco říct. Měla lhát a potvrdit, že přesně to si myslí. Měla se překonat.

Místo toho jen rozechvěle mlčela. V tichu sledovala, jak Sirius nepatrně přikývl.

„Myslel jsem si to.“

Kdyby se samolibě ušklíbl, zachechtal, nějak to nevhodně oslavil, přiměl by ji zalhat. Ale jeho oči se jen naplnily frustrovanou touhou a onou opatrnou nadějí, s níž ji dokola zval s ním trávit čas.

„Takže prosím, klidně zejtřek věnuj jinýmu.“ Jeho prsty se pohnuly a palec přejel její spodní ret, načež jeho ruka s posledním letmým pohlazením sklouzla z její tváře. „Ale nečekej, že to jen tak vzdám. Počkám si na tebe.“

V příští chvíli byl zády k ní a vracel se do kuchyně k načatému večeru.

Lyn zůstala stát na chodbě dobrých několik minut a jen zhluboka dýchala. Byl to vážně špatný nápad sem dnes chodit. Severus ji varoval, ale přirozeně neposlechla. Teď toho litovala, sama v loužičce tlumeného světla a vlastní provinilosti.

Jak měl ten chlap vždycky pravdu?

Necítila se dost silná, aby se vracela ke společnosti a k Siriovi. Potřebovala se z toho vzpamatovat. Hodila na sebe kabát a kulicha, které našla viset na věšáku z trollí nohy hned vedle, a tiše se vydala z domu hlavním vchodem, přestože neměla ani páru, jak se tím směrem dostane zpět do školy.

V první chvíli se bezcílně brodila londýnskou břečkou s pocitem, že nechce vidět nikoho, ale brzy jí došlo, že to přece jen nebyla pravda. Chtěla být s tím jediným člověkem, v jehož blízkosti jí svět dával smysl.

Neuměla se však přemisťovat, Příčná ulice byla daleko a Grimmauldovo náměstí vypadalo uprostřed noci velice opuštěně, ne-li přímo nebezpečně. Takhle by se tu mohla potulovat celou věčnost, než by se někam dostala.

Nebylo jiné cesty; musela se vrátit a čelit zvědavým pohledům a vlezlým otázkám.

„U posraný prdele,“ zabručela si pod vousy nenaloženě a vydala se po svých stopách zpět.

___________________________________________

A/N: Tenhle příběh mě sám od sebe překvapuje zvraty na každém rohu. Tohle původně nebylo vůbec v plánu – ale vzhledem k tomu, že jsem příběh opustila víceméně z nudy, jsem velice ráda.

Jedna velmi radikální věc hrozila vzniknout v další části. Nakonec jsem si to rozmyslela – zřejmě stačilo, že jsem si to přehrála v hlavě a osvěžila tím svůj přístup k situaci. Rozhodně cítím, jak moc jsem se v poslední době naučila o psaní xD. Doufám, že to pocítíte i vy ♥

241 Celkem zhlédnutí, 3 Dnešní zhlédnutí