Help, I have done it again
I have been here many times before
Hurt myself again today
And, the worst part is there’s no-one else to blame
Be my friend
Hold me, wrap me up
Unfold me
I am small
I’m needy
Warm me up
And breathe me
Ouch I have lost myself again
Lost myself and I am nowhere to be found,
Yeah I think that I might break
I’ve lost myself again and I feel unsafe
Sia Furler
Doupě; 4. září 2010
Hermiona seděla u stolu a pozorovala zatažené nebe za oknem. V jejím malém domku bylo nezvyklé ticho. První volný den od začátku školního roku, první sobota, kdy snídala sama. V domě byl klid, nemohla si jej však vychutnat, cítila se z něj spíše stísněně. Až teď si uvědomila, jak moc se její život soustředil na Joshuu. I když měla svou práci, přátele, nejdůležitějším člověkem na světě pro ni byl syn. Byla nesvá, stále cítila pachuť jejich rozloučení-nerozloučení. Nejen že se nerozloučil, ale ignoroval ji i nadále, neposlal ani řádek. Uplynuly sice jen čtyři dny, nečekala, že bude psát každý den, ale… Proč nenapsal alespoň o zařazování? Ani neví, v jaké je koleji. Zavřela s bolestí oči. Bude muset zajít za Harrym a Ginny, James jim určitě napsal. Nechtělo se jí do toho, musela by přiznat, že Josh nepíše.
Bezmyšlenkovitě míchala lžičkou čaj, když na okno zaťukala sova. S nadějí okno otevřela, že by konečně přišel dopis Joshe? Zklamaně převzala od sovy ranní noviny srolované v ochranném pouzdře. Sedla si zpět ke stolu a automaticky si začala mazat toust máslem. Noviny se mezitím samy rozvinuly. Když vzhlédla od jídla, upoutal ji hned na první straně vpravo dole titulek:
Utajené dítě nebelvírské hrdinky ve Zmijozelu!
Jaké tajemství skrývá Hermiona Grangerová?
Pod titulkem byla její fotka ve slavnostním hábitu z jednoho z důležitějších jednání celého Starostolce. Na fotce hovořila, vášnivě rozhazovala rukama, asi přednášela obžalobu. Srdce se jí hlasitě rozbušilo, polévalo ji horko. Tak je to tady. Oboje, čeho se obávala, přišlo naráz. Její chlapec je ve Zmijozelu. A Denní věštec se o něm dozvěděl a rozhodl se udělat z toho aféru. Odložila noviny na stůl, neměla zatím odvahu si přečíst, co napsali.
Vstala a vyšla ven do jemného mrholení. Vydala se po cestičce vedoucí k nízkému kopci. Tam se před deseti lety přemístila s Joshuou, tam začal její nový život, život v Doupěti. Z louky k ní přiběhla černá kočka a začala se jí otírat o nohy. Jako tehdy Křivonožka. Hermiona si sedla na kámen, kočka jí vyskočila na klín a začala příst. Hermiona ji začala hladit mokrou srst.
„Raven,“ šeptala jí, „kde jsi byla, tulačko? Ty se máš, viď. Lovíš si, spíš, kdy chceš a jak dlouho chceš, užíváš si s kocoury, koťata tě nezlobí… A ty nezlobíš je.“ Hermiona přiblížila nos až ke kočce, ta jej olízla a začala vrnět. Ona to tak jednoduché neměla. Joshua se na ni stále zlobí. Určitě si spojil skutečnost, že je ve Zmijozelu, se svým neznámým otcem. Určitě už ví, že mu neříkala pravdu. Jak mu je? Jak to přijal? Jak to přijali ostatní? Jak se k němu chovají? Jak se k němu chová on? Cítila se hrozně. Až teď jí v úplnosti došlo, že před pravdou se utéct nedá. Všechno bylo jen logickým důsledkem její první chyby. Chybného rozhodnutí tehdy, po bitvě.
Její strach přijmout skutečnost vedl k tomu, že ublížila nejen sobě, ale i tomu, koho milovala nejvíce. Žila v sebeklamu, že popřením může změnit skutečnost. Že může vymazat to, co se stalo, že když strčí hlavu pod peřinu, okolní svět zmizí. Sebeklam však nemůže změnit nic na skutečnosti, jen nám ji pomáhá nevidět. Na chvíli může přinést úlevu. Lži se ale řetězí, jedna nepravda logicky vyvolá druhou. Pravda se nakonec vždy vrátí zpět jako bumerang, a čím déle a více popíráme, tím více pak ublíží. Kdyby hned řekla pravdu, nebo ji řekla alespoň po svém návratu do Británie, tehdy byl ještě čas vše napravit… Kdyby Joshe vychovávala ve vědomí, kdo je jeho otec, byl by na tuto chvíli připraven. Kdyby jeho existenci netajila, odbyla by si medializaci v době, kdy by z toho Josh neměl rozum, kdy mu to ještě nemohlo ublížit. Kdyby řekla, co se stalo, Ron by se s tím už dávno vyrovnal a mohl žít normálně… Vše to vzniklo z toho, že chtěla utajit existenci syna jeho otci. To byla její nejhorší lež. I on měl právo vidět jej vyrůstat. Třeba by nechtěl, ale ona mu možnost volby nedala. Na to neměla právo.
Můžou jí někdy odpustit? Může jí někdo pomoci? Oči ji pálily. Hladila kočku, jedinou živou bytost, které se mohla dotknout, ke které se mohla přitulit. Ne, bylo to jinak – kterou mohla přitulit. Kdo ale obejme ji?
Raven u ní dlouho nevydržela a po chvíli se rozeběhla dolů po cestičce. Zastavila se, otočila se k ní a naléhavě zamňoukala.
„Já vím, chceš papat, viď.“ Kočka znovu zamňoukala a nedočkavě se rozběhla k domu. Hermiona ji pomalu následovala.
Když dala najíst kočce, sedla si ke stolu a rozložila noviny.
„Hermiona Grangerová, která zastává odpovědnou pozici tajemnice Starostolce, a má tak možnost ovlivňovat stíhání zločinců, není zdaleka tak křišťálově čistou hrdinkou, za jakou se celou dobu vydávala. Čtěte více na straně 4 – exkluzivně od Rity Holoubkové!“
Uvnitř novin byla u článku fotografie Joshe s Harrym ze dne, kdy byli spolu na nákupech v Příčné ulici. Popisek u obrázku byl tentokrát správný. Článek nebyl dlouhý. Rita popisovala její pracovní pozici na ministerstvu, přičemž poněkud přeháněla Hermionin vliv, asi aby situaci učinila ještě zajímavější. Musela mít dobrého informátora i ve škole, protože dokázala přesně popsat zařazení i reakci Joshe na ně.
Hermiona ucítila slzy v očích. Joshuova zoufalá reakce ji dojala. Jenže to celou situaci muselo ještě zhoršit! Bylo jí ho líto, bylo jí líto, čím musí procházet. A to vše její vinou!
Rita psala dále o tom, že chlapec svého otce nezná, že však to má být nějaký mrtvý mudla. To však zpochybňovala, považovala za nemožné, že by syn mudly a čarodějky první generace – Hermiona se musela pousmát při tomto politicky korektním označení mudlovské šmejdky – byl zařazen do Salazarovy koleje. Nejhorší byl závěr článku:
„…Aniž bychom chtěli zpochybňovat zásluhy slečny Grangerové při porážce Vy-víte-koho, je nutné si položit některé otázky: Je vhodné, aby tak citlivou pozici zastávala žena s neprůhlednou minulostí? Je morální, aby v otázkách rodinných sporů připravovala podklady žena, která má dítě počaté mimo manželství? Jaká další tajemství slečna Grangerová skrývá? Nemůže být vydíratelná? Nezneužívá své výsadní postavení? Tyto otázky nás znepokojují stejně, jako celou kouzelnickou veřejnost. Případ budeme nadále bedlivě sledovat.“
Se zoufalým vztekem odhodila noviny na stůl. Bylo to horší, než si myslela. Rita jí neodpustila jejich dávnou rozmíšku a nyní udělá vše pro to, aby jí ublížila. A že při tom bude ubližovat i nevinnému dítěti, Holoubkové vůbec nevadí. Proč by mělo? Vadilo jí to snad kdysi u Harryho?
V tom někdo zaťukal na dveře.
„Hermiono, můžu?“ uslyšela Harryho starostlivý hlas.
„Jo, samozřejmě. Pojď dál,“ složila rychle noviny a vstala, aby jej přivítala.
„Co se děje, Harry?“ snažila se zklidnit svůj hlas a usmát se. „Je u vás všechno v pořádku?“
„U nás ano. Až na to, že Ginny… ale to je jedno. Přišel jsem za tebou.“ Očima zalétl na stůl k čerstvým novinám. „Ty jsi v pohodě, Hermiono?“
„Jistě. Proč bych neměla být?“
„Tak proč máš červené oči?“ Harry přistoupil nejistě k Hermioně. Položil jí ruku na rameno. „Přede mnou přece můžeš mluvit pravdu. Já jsem přece na tvé straně. Vždy budu na tvé straně, Hermiono.“
Hermiona nic neřekla, jen se k němu přivinula, jako by byl její jediná záchrana, jediná kotva, jediný pevný bod, který v tu chvíli měla. Harry ji překvapeně přitiskl a rozpačitě hladil po zádech. Hermiona si o něj opřela hlavu, pevně jej uchopila kolem pasu a přestala zadržovat slzy.
„Jsem s tebou, nedám tě,“ šeptal Harry a jemně ji políbil do vlasů.
V tu chvíli se utrhla lampa visící nad stolem a spadla do nachystané snídaně. Konvice s čajem se rozbila a její obsah vylil, v kuchyni vznikla neuvěřitelná spoušť. Hermiona překvapeně zvedla oči a uvědomila si nevhodnost svého chování. To dělat nemůže. Harry je sice jen kamarád, nedělá nic špatného, ale nebyla si jistá, jak magie nezrušitelného manželství funguje. Uvědomila si však také, že to není poprvé, co se něco podobného stalo. Tehdy s Ronem, když spadla za bezvětrného večera větev stromu těsně vedle nich, pak později, na jednom z kongresů v Oxfordu zhasla světla v celé mudlovské restauraci, když byla na večeři se svým bývalým učitelem ze Sydney, Brettem Hathawayem, nebo minulý rok, když si vyšla s jedním kolegou z práce do divadla – představení museli předčasně ukončit pro nevysvětlitelný a nesnesitelný zápach, který se najednou začal šířit poblíž místa, kde seděli. Co se to děje? Jako by ji něco hlídalo, aby nemohla svůj manželský slib porušit. Nebo ji hlídá někdo?
……………..
Londýn; téhož dne
Přestože byla sobota, v redakci Denního věštce bylo rušno. Rita Holoubková seděla ve své kanceláři, před sebou brčálově zelený hrneček se stříbrným okrajem, z něhož se linula vůně čerstvě uvařené kávy, a pročítala si další dopis, který jí toho dne ráno předal její šéf, Barnabas Cuffe. Jeho dcera Cora právě zahájila studium kouzelnické školy a ihned prokázala své novinářské zaujetí.
Ta šmejdka Grangerová něco skrývá. Něco hodně pikantního, když se stále neodhodlala říct ani svému synovi pravdu. Spala s nějakým Smrtijedem? Ale kdy? Musí si v první řadě zjistit maximum informací o tom, co dělala v době od… No jo, kdy se vlastně ten kluk narodil? Musí začít tím. Ona na to přijde.
Z úvah ji vyrušil hlas recepční. „Ehm, Rito, slyšíš mě?“
Rita otočila hlavu ke krbu. „Jistě, Penny. Co se děje?“
„Chce tě navštívit Potter. Harry Potter,“ dodala s očima vyvalenýma překvapením a téměř až nábožnou úctou.
Rita se narovnala a sebevědomě usmála. Začíná to být zajímavé. „No, a na co čekáš? Pošli ho sem.“ Když už hlava z krbu téměř zmizela, Rita za ní ještě zakřičela. „A kávu! Ať mi sem pošlou pro něj občerstvení!“
„Samozřejmě, Rito,“ odpověděla Penny.
Za chvíli se již ozvalo klepání na dveře její malé kanceláře. Rita vstala a se širokým strojeným úsměvem došla ke dveřím.
„Taková vzácná návštěva! Sám slavný pan Potter! Prosím, posaďte se,“ vybídla jej afektovaně a ukázala malé křesílko u konferenčního stolku. Na stolku se objevil podnos s kávou a rebarborovým koláčem. Rita si sedla naproti Harrymu, lehkým pohybem hůlky přivolala svůj šálek z psacího stolu k sobě.
„Nabídněte si, pane Pottere. Jako doma. Čemu vděčím za potěšení vás tu přivítat?“
Harry se na rozdíl od Rity Holoubkové neusmíval, seděl poněkud prkenně. „Přišel jsem kvůli tomu článku.“
„Skutečně? Měla jsem dojem, patrně mylný, že o mediální prezentaci nemáte zájem. Ale pokud jste si to rozmyslel, určitě se domluvíme.“
„Asi jste mi nerozuměla. Přicházím kvůli článku, který už vyšel. Dnes ráno.“ Harry vytáhl z kapsy zmuchlané noviny s článkem o Hermioně.
„Tak to mě skutečně nenapadlo, pane Pottere,“ zašveholila sladce novinářka a připravila si brk. „Zajímáte se o tento případ? Chcete mi k němu snad něco doplnit?“
„Chci, abyste nechala Hermionu Grangerovou na pokoji.“
„Ano? A dál?“ usmívala se Rita.
„Dál? Jak dál? Přestaňte jí ubližovat.“
„Já přeci nikomu neubližuji. Plním jen svou povinnost. Veřejnost má právo na informace a já mám povinnost jim je poskytovat. Máte snad jiný názor, pane Pottere?“ Hlas Holoubkové se táhl jak sirup.
„Samozřejmě, že mám,“ začal Harry zvyšovat hlas. „Vám je naprosto jasné, že mám! Jestli chcete, abychom spolu dobře vycházeli, tak…“
„Tak co, pane Pottere? Co přesně si představujete pod tím dobře vycházet?“ Hlas novinářky zněl najednou zcela chladně.
Harry se k ní naklonil a ztišil hlas. „Například, že nebudeme vyšetřovat, jak je možné, že jste neregistrovaný zvěromág.“
Holoubková se ostře a nepříjemně zasmála. „To jste mě docela pobavil. Já a neregistrovaný zvěromág? Měl jste si napřed zkontrolovat ty vaše ministerské záznamy, pane bystrozore. Já jsem registrovaný zvěromág. Máte něco dalšího, čím byste mě chtěl motivovat?“
Harry mlčel, vztek jím začal lomcovat a měl pocit, že cokoli řekne, situaci ještě zhorší. Téměř se napil kávy, ale vzápětí si uvědomil, že není vhodné brát si cokoli, co nabízí tato žena. Nedotčený šálek položil a zkusil to ještě jednou, jinak.
„Paní Holoubková, prosím vás… kvůli tomu dítěti… Má to už tak dost těžké…“ pokusil se apelovat na její city.
„Můžu snad za to? Jsem to snad já, kdo si upletl za svobodna děcko s neznámým hrdinou?“ ušklíbla se. „Proč vám vlastně na tom záleží, pane Pottere?“
„Je to moje kamarádka,“ odpověděl udiveně Harry.
„Kamarádka nebo přítelkyně?“
Harry prudce vstal, přitom převrhl podnos s občerstvením. Došlo mu, že cokoli udělá, cokoli řekne, použije tato žena proti němu. Ani se však nepokoušel nic uklízet, nebo se alespoň omluvit, jen se vztekle na ni podíval a bezmocně za sebou práskl dveřmi.
666 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...