You make it up as you go along.
Why pretend that you’re something that you’re not?
I believe in you and always will.
Ever since you told me you’re frill inside.
Emotional mood swings soon collide.
Now gather up all your tenacity.
Take my hand ‚cause I’m setting‘ you free.
Who cares?
He’s there to stare and
Tell you how to look.
I’m not even sure they know
You by name.
Who cares?
He’s there to share what they
Think of you.
Everybody in there plays the
Same fucking games.
Alright, alright, alright,
You’re such an energy.
Alright, alright, alright,
You’re such an energy.
Let me see your fire,
Put your fist up in the air.
Alive,
That’s how I want you to feel tonight.
Live,
You’re only here once, so do it well.
Find your own way to rise up and
Give ‚em hell.
There is no reason to wonder if you
Should go.
Tell them you can’t be bottled,
So break your silence and tell them
Who you are.
‚Cause they’re all witness to a shooting star.
Tell me, are you feeling strong enough?
Tell me, ‚cause all eyes are on you now.
Bradavice; 6. září 2010
Od pátečního střetu se Joshua vyhýbal zmijozelským ještě více. Rozhodl se, že se nesmí nechat zastrašit. Byl si jistý, že kdyby před nimi ustoupil a dal tím najevo, že se jich bojí, bylo by to ještě horší. Proto na páteční otevřený útok spolužáků zareagoval přesně naopak, než zřejmě očekávali, a změnil svou taktiku z minulého týdne, kdy je nechtěl dráždit. Evidentně nefungovala, když se k němu tak zachovali jen proto, že prohodil při péči o kouzelné tvory několik vět s nebelvírskými přáteli. Přes víkend trávil většinu času sám, čtením knížky o poslední válce. Bylo zajímavé číst si o lidech, které znal; překvapilo ho také, jak významnou roli hrála jeho matka. Ona ani Harry to tak nebrali. I když o celém příběhu věděl od Harryho hodně, viděl nyní věci v odlišných souvislostech. Jeho máma a hrdinka? Byla to máma. A chyběla mu. Zlobil se však na ni, nemohl jí odpustit, do jaké situace ho dostala, že mu nic neřekla. A že mu ani v budoucnu nejspíš nic říct nehodlá. Sice mu píše dopisy, ale v žádném není to, na co čeká. Ani slůvko vysvětlení. A to ani po tom hnusném článku, pro který se mu posmívali celý víkend.
První pondělní hodinu měli bylinkářství s Nebelvírem, kde pracoval ve dvojici s Vicky, pak přetrpěl historii čar a kouzel s duchem profesora Binnse, tu měly všechny koleje dohromady, takže si sedl mezi Jamese a Morgana – byli opět spolu, jako za starých časů. Po obědě měli létání a pak přeměňování s Havraspárem, seděl tedy opět vedle Morgana Flacka.
Jídlo však musel přetrpět vždy u zmijozelského stolu; incident se Snapem z prvního dne už rozhodně opakovat nechtěl. Rozhovor však sám s nikým nezačínal. Trochu jej mrzelo, že to ostatním nevadí nebo se tak alespoň tváří. Po třech dnech samoty mezi spolužáky ho proto překvapilo, a vlastně dost mile, když si k němu v pondělí večer přisedla dost hezká dívka s dlouhými světlými vlasy.
„Máš tu volno?“ zeptala se s milým úsměvem.
Joshua se na ni překvapeně podíval. Vedle něj bylo volno vždy a ona to musela vědět. Pak přikývl a mlčky vyčkával.
„Nevím, jestli si mě pamatuješ, už jsem se ti představovala. Jsem Cora. Cora Cuffeová,“ dodala.
„Hm, vždyť jsme se už bavili. Já jsem Josh.“
„To přece vím. Tvoje jméno si teď pamatuje celá škola.“
„Nějak si nejsem jistý, že mě to těší,“ odpověděl jí Josh s plnou pusou.
„Nejvíc lidi samozřejmě byli zvědaví na Jamese Pottera, ale myslím, že jsi ho už překonal.“
„Doufám, že ne. Klidně mu to přenechám.“
„Joshi, ty ale určitě znáš Harryho Pottera. Jaký je?“
„No, jaký… normální. Milý. Hraje dobře famfrpál, když má čas. Já nevím, mě zas tak zvláštní nepřipadá.“
„To tak je, když se s někým významným znáš dobře. Pro mě je Harry Potter skoro jako pohádková postava. Ostatně tvoje máma taky. Už jako malá jsem dostala obrázkovou knížku o tom, jak porazili Ty-víš-koho. Rudozlaté trio zasahuje. Určitě ji znáš, ne?“
Josh zavrtěl hlavou. „Ani jsem nevěděl, že něco takového existuje. Mamka žádnou knížku o tom nemá. A myslím, že ani teta Ginny.“
„Navštěvujete se často? Všimla jsem si, že se kamarádíš s Jamesem Potterem. Tak to se asi znáte od mala, že?“
„Jo, vždyť bydlíme hned vedle sebe. Harry a mamka si postavili domy u Doupěte. Chodili jsme společně i do školy k tetě Ginny. Bylo to bezva.“
„Takže jsi chodil i k nim domů? To je úžasný!“
„Ale ne, na tom nic úžasnýho není,“ odpověděl Josh, obdiv dívky mu však lichotil. „Je to tam docela normální. Harry je taky normální. Nějak nevím, co bych ti řekl…“ usmál se.
„A on k vám taky chodí? A byl jsi za ním někdy v práci?“ vyptávala se neúnavně Cora.
„Jo, taky k nám chodí. Hlavně za mamkou. Jsou kamarádi, víš. Ale i za mnou. Někdy mi přišel povídat před spaním. Bylo to bezva,“ zasnil se Josh. „A do práce nás vzal s Jamesem oba. A Albuse ještě ne, že je moc malý. James chce být taky bystrozorem.“
„A ty bys chtěl být taky bystrozorem? Jako Harry?“
Josh se usmál. Ta holka je skvělá, jak na všechno přijde. „Jo, samozřejmě. Albus ostatně taky, ale ten z toho ještě nemá rozum.“
„A tím třetím z tria, s Ronem Weasleym, se taky znáš?“
Josh zavrtěl hlavou. „Jen trochu. Je pořád pryč, chodí domů skoro jen na Vánoce, a to my býváme u babičky a dědečka v Sydney. Už jsem ho hrozně dlouho neviděl. Jen v novinách, píšou o něm kvůli famfrpálu. Ale znám dobře strýčka George a Billa a ostatní. Weasleyovi jsou všichni skvělí. Největší sranda je ale s Georgem. A nejzajímavější je Charlie, který žije v Rumunsku. Pracuje tam v dračí rezervaci. Možná tam v létě pojedu, abych se něco naučil.“
„To je úžasný, jsi hrozně odvážný,“ zadívala se Cora obdivně na Joshuu. Po chvíli, jako by ji zrovna něco napadlo, prohlásila: „Víš, že mi trochu Harryho Pottera připomínáš? Všimnul sis někdy, že jste si podobní?“ Pak se zarazila. „To jsem asi neměla říkat, že,“ sevřela rozpačitě rty.
„Ale to je v pohodě. Vlastně mě to jednou napadlo. Když jsem viděl tu směšnou záměnu v novinách, jak napsali, že jsem James. To bylo legrační, hrozně jsme se tomu s klukama nasmáli.“
„Hm… to musela být legrace. A Jamesovi to nevadilo?“
„Ne, proč by mu to mělo vadit?“
„No třeba… Víš, nechci vyzvídat, je to jen tvoje soukromá věc… Ale nenapadlo tě… Ty fakt nevíš, kdo je tvůj táta?“
„Ne,“ prohlásil Josh naštvaně. „Ona mi to nechce říct.“
„To ale není správné, Joshi! Měla by ti to říct! Já bych to chtěla vědět, ať je to kdokoli.“
„Já taky. Štve mě to. Proto jí nepíšu.“
„Ty jsi mámě ještě nenapsal, co jsi tady?“
Josh zavrtěl hlavou. „Ať mi to napřed řekne. Do té doby jí psát nebudu.“
„Ale ona ti píše. Všimla jsem si, že ti sova chodí každý den.“
„To s tím nemá nic společnýho,“ sevřel Josh rty.
„Třeba má dobrý důvod pro to, aby ti to neřekla. Ale nenapadlo tě někdy, že třeba svého tátu znáš, jen to o něm nevíš?“
Joshua se od ní odvrátil. Tohle bylo jeho citlivé místo, nechtěl o tom mluvit. Samozřejmě ho to napadlo. Kolikrát si pomyslel, že by bylo skvělé, kdyby Harry byl jeho opravdovým tátou. Od malička se o něj staral, skoro jako by byl jeho vlastní. Věnoval mu skoro stejně času jako Jamesovi. Pak, jak se spletl pan Olivander… byl to hezký pocit, když ho považoval za Harryho syna. A když viděl fotku v Denním věštci, vypadali opravdu jako otec se synem. Navíc teď, po rozhovoru s Lovellou, mu bylo jasné, že jeho otec nebyl ten neznámý mudla z Austrálie. Jeho otec byl silný kouzelník. Možná někdo ze Zmijozelu. Ale nechtěl snad Moudrý klobouk Harryho zařadit do Zmijozelu? Sice nezařadil, ale něco zmijozelského v něm být muselo, takže… Takže bylo jasné, že matka si tu historku vymyslela proto, aby něco důležitého utajila. Věděl, že rok studovala v Austrálii, těsně po válce. Tam se i narodil. Proč tehdy odešla od svých přátel? A proč se pak vrátila, aby žila vedle Harryho? Vlastně to takhle dávalo největší smysl.
Otočil se ke spolužačce. „Napadlo, Coro. Ale mluvit o tom nechci.“
…………………
Bradavice; 8. září 2010
Bylo brzy ráno, ještě před snídaní, bradavická léčitelka však již byla ve zvláštní místnosti vedle ošetřovny. Připravovala si odměrky a kontrolovala zdravotní karty studentů, kteří měli za okamžik přijít. Díky systému KZIP (Kouzelnický zdravotnický informační pomocník), který byl zaveden teprve před několika lety, bylo možné sdílet zdravotnické záznamy ode všech lékouzelníků, kteří se do systému přihlásili. Umožňovalo jí to bez jakéhokoli zdržování a zkreslení zjistit vývoj zdravotního stavu jejích pacientů za dobu prázdnin, kdy o většinu z nich pečovali jiní lékouzelníci. Část z nich však právě z důvodu svého prokletí zůstávala i přes léto v Bradavicích. A nejen kvůli lektvarům.
Studenti postupně přicházeli, Poppy Pomfreyová se jich ptala na obtíže a za použití diagnostických kouzel kontrolovala, zda jsou v pořádku. Léčba, kterou museli podstupovat, měla řadu vedlejších příznaků, časté bylo nechutenství, zvracení, krvácení z dásní a dalších sliznic, bolesti kloubů. Dlouhodobější užívání lektvaru pak mohlo mít za následek i poruchy krvetvorby, neplodnost i některé typy rakoviny. Při včasné diagnostice bylo však možné většinou trvalým následkům předejít nebo je alespoň zmírnit.
Všichni studenti byli už starší, chlapci i dívky, ze všech kolejí. Když se otevřely dveře a ucítili dobře známý mdlý zápach lektvaru, který každý týden museli užívat, jeden z nich, mrzimorský páťák Conor Diggory, pantomimicky předvedl, jak zvrací.
„Dej si pohov, Diggory,“ zavrčela otráveně dívka s prefektských odznakem.
Ostatní se tomu ani nezasmáli, bezprostředně po užití lektvaru jim téměř vždy bylo špatně od žaludku a na tom nic zábavného neshledávali. Navíc lektvar chutnal odporně a jeho chuť nebylo možné nijak zmírnit ani nebylo možné užít žádný lektvar zmírňující zvracení, aniž by jej to zneutralizovalo. Z kotlíku, jenž Snape opatrně nesl, se nesl slabý modrý kouř. Poppy Snapeovi podala připravené odměrky a on přesně, podle zapsané váhy každého ze studentů, odměřil každému potřebné množství lektvaru.
Studenti, kteří lektvar vypili, si sedali do křesel podél stěn, jedna havraspárská studentka zezelenala a lehla si na lůžko. Poppy je kontrolovala a pouštěla je postupně pryč. Když odešla i poslední studentka, Poppy si povzdechla:
„Je to hrozné, tolik nakažených mladých lidí. Obávám se však, že jich Šedohřbet pokousal ještě více a rodiny si je ukrývají doma bez léčení.“
„Ministerstvo udělalo vše pro to, aby mohli žít co nejvíce normálně, Poppy. Pastorek se skutečně snaží. A my ostatně také.“
„Ano, ale stejně dokážeme jejich potíže jen zmírnit. Vyléčit je neumíme.“
„Nejsou nikomu nebezpeční. To je důležité. Nicméně to mi připomíná, že bychom měli začít podávat lektvar i Lupinovi, Poppy.“
Ta zavrtěla hlavou. „Už jsi o tom hovořil, Severusi. Mé důvody znáš.“
„Samozřejmě, léčba má řadu vedlejších účinků. Ale v zájmu bezpečnosti–“
„Severusi, nemůžu dopustit, aby byl lektvar tohoto druhu podáván zbytečně!“
„A to chceš čekat, až někoho nakazí nebo zabije?!“
„Nikde jsem nenašla důkaz pro to, že je to dědičné!“
„Ale ani nebyl prokázán opak! Nebo jsi našla nějakou studii, která by potvrzovala, že k dědičnému přenosu nedochází? Já ne, Poppy.“
„Vyšetřila jsem Teddyho minulý rok několikrát a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se něco mělo stát, Severusi.“
„Ani nemohlo. Byl přece ještě dítě! Letos je mnohem vyspělejší. Teď už k tomu může dojít kdykoli!“
„Nemusíš mě poučovat! Vím, co mám dělat! Dokážu zodpovídat za zdraví svěřených dětí!“ zvýšila hlas Poppy.
„A Já jsem zodpovědný za jejich životy a bezpečnost,“ odpověděl ledově Snape.
„Ty? Snad Minerva, ne?“ reagovala poněkud jízlivě Poppy.
Snape sevřel rty a vztekle zamířil ke dveřím ošetřovny. Ve dveřích se otočil a dodal:
„Tím to neskončilo, Poppy. Vyšetři alespoň, jak je vyspělý. Pak si o tom v klidu promluvíme.“ Potom, kupodivu velmi tiše, zavřel dveře a odešel.
…
Ve středu ráno měly první ročníky Nebelvíru a Zmijozelu společně svou třetí dvouhodinovku lektvarů. Když Snape vešel do třídy, ještě rozzlobený po ranní hádce s Poppy, navíc bez snídaně, všiml si, že jeho syn se rozhodl zmijozelskou kolej provokovat i nadále a přisedl si k nebelvírským. Zamračil se. V koutku duše byl sice hrdý na to, že se syn nenechá nikým zastrašit, nicméně jeho chování nebylo prozíravé. Lépe by bylo, kdyby se pokusil najít přátele ve své koleji. S nimi bude trávit nejvíce času. A někteří noví studenti se mu zdáli i slibní – proč se třeba nespřátelí se Scorpiusem Malfoyem? Byl mnohem milejší, než býval jeho otec. Nebo alespoň trochu milejší. Také William Silver, který seděl vedle Malfoye, se mu zdál velmi chytrý. Líbilo se mu i to, že byl spíše zamlklý, k Joshuovi by se skvěle hodil. Oba navíc byli z dobrých rodin, a to by mohlo být pro chlapce v budoucnu užitečné.
Kromě toho se mu přátelství s nebelvírskými jednoduše nelíbilo. Nejmladší Potter byl stejně drzý a neposlušný jako jeho otec, jen mu připomínal Jamese ještě více než Harry, což v jeho očích rozhodně nebyl klad. Vicky Weasleyová byla docela milá, ale trávila veškerý svůj čas s Potterem, a co bylo ještě horší, s Lupinem – a s ním už vůbec svého syna vidět nechtěl. A teď si vedle něj sedla Bootová, dcera té přihlouplé Levandule Brownové, která se od nejútlejšího věku zajímala jen o kluky, a pro nic jiného jí v hlavě místo nezbylo. A zdálo se, že děvče bylo po matce. Vypadala starší než na svých jedenáct let. Pohled, jakým se na Joshuu zpod přivřených víček podívala, vůbec nebyl dětský. Proč to děvče raději nesedí se svou sestřenicí? Nejspíš proto, že nenosí kalhoty.
Opřel se rukama o katedru a chvíli vyčkával. Nemusel čekat dlouho, během několika okamžiků děti zmlkly.
„Jak je možné, že je již sedm minut po osmé a vy nejste připravení?“ Mávl hůlkou směrem k tabuli, kde se objevil recept na velmi jednoduchý lektvar, který on sám vařil s matkou dávno před nástupem do školy. „Kdo nezačne do pěti minut s přípravou, tomu strhnu pět bodů. Vše potřebné máte nachystáno ve skříňkách vpravo.“
Děti vstaly a nahrnuly se ke skříňkám. Ty však byly umístěné vedle lavic, které obsadili zmijozelští. Ti tam proto byli první a dělali vše pro to, aby mezi sebe nepustili děti z druhé koleje. Snapea proto nepřekvapilo, že když procházel kolem studentů a přesně po pěti minutách kontroloval, zda zahájili práci, z nebelvírských to stihli pouze někteří.
„Potter, Weasleyová, Bootová, Brownová, MacDonald, Wolpertová, Kirke, Towlerová, každému po pěti bodech, to máme čtyřicet bodů. To vás vaši starší kolegové nepochválí. Jste na nejlepší cestě jim prohrát školní pohár.“
Pak se otočil ke svému synovi, který rovněž s prací dosud nezačal. „Pane Grangere, vás zřejmě školní tresty baví. Obávám se, že budete muset začít svůj trest znovu od začátku.“
„Kdy, pane?“ zeptal se chlapec s kamennou tváří.
„Až vás zavolám, Grangere.“
…
U večeře seděl Josh sám, jako vždy, vyhlížel Coru, jestli zase nepřijde, ale ta dnes měla jiné plány. Seděla s kamarádkami, s malou pihatou Gythou Higgsovou a Gemmou Zabiniovou, kterou si pamatoval ještě od Olivandera. Holky se mu zdály docela normální, rozhodně lepší než zmijozelští kluci. Všechny tři vypadaly mile, navíc mu nikdy neprovedly nic z těch hloupých her. K ničemu většímu však od pátečního kouzla úplného spoutání nedošlo. Třeba je to přestane bavit. Najednou zaslechl svoje jméno, někdo ze starších spolužáků o něm mluvil. Zpozorněl, hovoru však nerozuměl, jen zaslechl jméno Harryho a své mámy a zlomyslný smích. Když se na ně podíval, viděl, že zase kolují mezi studenty noviny. Zavřel oči. Nechce nic z toho ani číst, ani slyšet. To ten minulý článek nestačil? Co ještě tak můžou vytáhnout? Vždyť napsali všechno!
Podíval se druhým směrem, aby neviděl, jak se spolužáci nad novinami baví, a zachytil soustředěný pohled Snapea. Bylo to zvláštní. I když musel uznat, že Teddy vůbec nepřeháněl, když o něm hovořil, a George a ostatní dospělí ostatně taky ne, on měl ze Snapea trochu jiný pocit. Jistě, byl odtažitý, uměl být nepříjemný, nic neodpustil a byl velmi přísný, na něj minimálně stejně jako na ostatní. Ale když byli sami, tak byl… no, milý by asi byl příliš silný výraz, ale cítil se s ním vlastně docela dobře.
„Hele, naše mediální hvězda,“ uslyšel nad sebou Joshua zlomyslný hlas. Patřil vytáhlému studentovi z vyššího ročníku. „Poslouchejte, vy malí,“ obrátil se k jeho spolužákům. „Poslechněte si příběh slovutného parchanta zlatého tria,“ řekl nabubřelým hlasem.
Joshua na to nic neřekl, nechtěl se nijak na této hře podílet. Vstal a zamířil ke dveřím. Do cesty se mu postavil prefekt.
„Kampak, Grangere?“ zeptal se s křivým úsměvem. „Od večeře se takhle neodchází. Sedni si. Půjdeš až s ostatníma.“
„Kde je Lovella?“ zeptal se místo odpovědi Joshua.
„Chtěl jsi říct, kde je slečna Blishwicková, pane prefekte?“ jízlivě opáčil Rosier.
Joshua mlčel. Pak přikývl. „Ano, přesně to jsem měl na mysli. Pane.“
„Pre-fek-te,“ slabikoval Rosier, jako by mluvil se slabomyslným.
„Prefekte,“ zamumlal neochotně Joshua.
„Slečna Blishwicková je na ošetřovně. Není jí dobře.“
„Co se jí stalo?“
„Do toho vám nic není, Grangere,“ ušklíbl se Rosier.
„Hm,“ odpověděl Josh a bez dalšího si sedl až na samý konec stolu, těsně vedle učitelského pódia. Vytáhl knihu a pokračoval v čtení o historii války s Voldemortem. Okolí si nevšímal. Slyšel sice, jak ten hubený mladík, který jej prve obtěžoval, stále předčítá článek, ale v místnosti byl naštěstí takový hluk, že mu nerozuměl. U stolu zůstal i poté, co ostatní odešli. Alespoň takto chtěl sám sobě dokázat, že se Rosierově příkazu nepodřídil. Chtěl se také co možná nejvíce vyhnout svým spolužákům, dát jim co nejmenší příležitost k jejich hrám.
Přesto se tomu však nevyhnul. Na cestě do zmijozelské koleje jej zastavili tři jeho spolužáci. Stejní jako v pátek – Avery, Flint a třetí s nezapamatovatelným arabským jménem.
„Ale, ale, Grangere,“ začal medovým hlasem Avery. „Tobě to nestačilo? Jsi tak hloupý, nebo nás chceš provokovat?“
„O co ti jde, Avery?“ odpověděl klidně Josh. „Nic ti nedělám, co ti brání dělat totéž?“
„Kouzelnické varování ti nestačilo. Na parchanta mudlovský děvky se musí jinak,“ ušklíbl se. „Podržte mi ho!“
Když ho ostatní dva pevně chytli, rozpřáhnul se a uhodil jej pěstí do obličeje. Joshuovi se zatmělo před očima, nejen kvůli ráně, ale také, nebo možná zejména, kvůli vzteku. Zaťal pěsti a snažil se ovládnout.
„Jak ses vlastně dostal v pátek na vyučování?“ zeptal se ho ten druhý, chlapec s křivými zuby i křivým úsměvem, Thorn Flint.
„Našel mě Hagrid,“ zalhal Joshua. Sám nevěděl proč, ale nechtěl, aby věděli, že se osvobodil sám.
„Doufám, že jsi nás neprásknul! Varuju tě! Jestli o tom někomu cekneš, tak se nedožiješ dalšího rána!“
„Kdybych o tom ceknul, tak bys už měl minimálně školní trest, nebo bys letěl ze školy, Flinte!“
„Hodný hošánek,“ pohladil ho po hlavě Avery. Josh jen zavřel oči a soustředil se na představu zahrady u Doupěte. Nesmí vybuchnout.
„Locomotor mortis!“ zvedl Avery hůlku.
Když Joshe pustili, měl co dělat, aby neupadl – tentokrát jej kouzlo nespoutalo celého, jen mu svázalo k sobě nohy. Joshua si byl jist, že by i nyní dokázal osvobodit, ale nechtěl, aby o tom Avery a jeho nohsledi věděli. Proto začal se spoutanýma nohama pomalu skákat ke dveřím zmijozelské koleje, za hlasitého smíchu zlomyslného trojlístku.
Trvalo mu samozřejmě dost dlouho, než se dostal až ke své koleji. Spolužáci se od něj nehnuli, pomalu jej následovali a posmívali se mu. Občas do něj strčili.
„Marcus Flint!“, řekl Thorn Flint s lehkým úsměškem nové heslo koleje.
Když se dostal dovnitř, Joshua strnul. Společenská místnost vypadala už na první pohled jinak. Namísto zeleno-stříbrných barev byly zdi pokryty bílými tapetami s velkými písmeny. Vypadaly jak zvětšené noviny. Když se podíval pozorněji, zaznamenal, že celá velká místnost je skutečně oblepená zvětšenými Denními věštci s článkem o jeho matce. Odvrátil oči, aby se na to nemusel dívat, a zamířil mlčky ke dveřím chlapecké ložnice prváků. Nebude si jich všímat. Vezme si věci a půjde ještě do knihovny. Než se vrátí, snad už je to přejde a nechají ho na pokoji. Neznámá síla ho však nadzvedla a přenesla do křesla, k němuž jej okamžitě připoutaly neviditelné provazy.
„To by nás ale opravdu mrzelo, kdyby naše práce byla nanic, chlapečku,“ uslyšel hlas toho uhrovatého hubeného bledého chlapce, který jej už u večeře obtěžoval s článkem. „Vždyť to děláme jen kvůli tobě, aby sis mohl přečíst o své matince. Aby se ti nestýskalo. Tak pěkně hačej a čti!“
Joshua pevně zavřel oči.
„No tak, nedej se prosit. Vždyť jsme to tady všechno tak pěkně vyzdobili jen kvůli tobě,“ nenechal se mladík odbýt. Joshuovi něco násilím otevřelo víčka. Snažil se však nevidět text všude kolem sebe. Bezúspěšně. Písmenka se skládala ve slova a slova jeho pohled i mysl přitahovala. Vždyť se ho to týkalo a je těžké nečíst o sobě, i když víme, že nám to ublíží.
„On asi neumí číst, Gregory, možná bys mu to měl přečíst ty,“ uslyšel další zlomyslný hlas, tentokrát dívčí.
„Myslíš, Morgaine? Tak třeba toto je zajímavé:
‚Slečna Grangerová žije zdánlivě sama, ale velmi často ji doma navštěvuje její dávný přítel, Harry Potter. Ostatně není se čemu divit, vždyť bydlí hned vedle sebe. Slavný Harry Potter si to uměl dobře zařídit – dva podobné domky, dvě ženy, dvoje děti… Náš zdroj uvádí, že Potter synovi Hermiony Grangerové chodil před spaním vyprávět. Synovi, jméno jehož otce slečna Grangerová nikomu nesdělila. To ale ani ostatně nemusela, kdo má oči, ten vidí, a kdo rozum, ten si domyslí.‘“
„Nepřehánějte to,“ ozval se protáhlý, ale poněkud lhostejný dívčí hlas.
„Nepleť se do toho, Ylvo,“ odbyl ji blonďák.
„U toho být fakt nemusím, Gregory. Stejně mi není dobře,“ odpověděla a pomalu zamířila do své ložnice.
Gregory pokračoval, jako by se nic nestalo. „Tohle je taky dobrý:
‚Slečna Grangerová se však neomezuje pouze na blízký vztah s ‚Vyvoleným‘. Opakovaně byla viděna v divadle se svým kolegou, tajemníkem Starostolce Mathiasem Stonehedgem. Náš zdroj uvádí, že svého času neminul den, aby se pan Stonehedge u slečny Grangerové nestavil a nepřinesl jí malou pozornost. Náš zdroj také uvádí, že stále udržuje nadstandardní vztahy se svým bývalým mudlovským učitelem nebo s vedoucím odboru finančního dohledu Cormacem McLaggenem .‘
Tak co nám k tomu řekneš? Je tvoje matka vážně taková štětka? Já bych si taky dal říct, je docela pohledná. Teda na svůj věk.“
Joshua ho přestal vnímat. Přestal vnímat i článek, nechtěl ty nechutnosti číst, nechtěl o tom slyšet. Došlo mu, kdo byl jeden ze zdrojů Denního věštce. Část z informací, které v pokroucené, zlé podobě četl, sám prozradil Coře Cuffeové. Díval se do plamenů a soustředil se jen na oheň. Přestal na chvíli vnímat své okolí. Byl jen on a oheň. A měl zvláštní pocit, že oheň byl zde, živý, že na něj mluví.
Jsi silný… Ukaž jim, kdo jsi… Oni to nevědí, stále ještě to nevědí… Ty nejsi jen tak někdo, patříš k nám, pomůžu ti…, šeptaly plameny.
Zaťal pěsti a snažil se ovládat. Nesmí se tomu poddat. Jako malé dítě míval záchvaty dětského vzteku, které někdy končívaly výbuchem divoké magie. Máma, Weasleyovi i Harry ho proto od dětství učili sebeovládání. A on se teď ovládal. Na samou hranici možného, vlastně za hranici toho, co lze od jedenáctiletého chlapce očekávat. Jenže to nestačilo. Když mu na hlavě přistálo něco neidentifikovatelného, co příšerně páchlo, nezvládl to.
Ta síla, která byla v ohni, která byla i v něm, která byla ohni i jemu společná, najednou vybuchla. Plameny zbělely a začaly se šířit z krbu jako živé bytosti. Nejdříve jen po stěnách a stravovaly ty odporné články, ty hnusné lži o jeho matce. ‚Jsi silný, ty jsi ta síla!‘ slyšel zpívat oheň.
…
Mezi dětmi i staršími studenty zavládla panika. Joshua vypadal nepřítomně, v jeho očích nebyl lidský výraz, jen odrazy plamenů. Většina studentů se dostala ven na chodbu hradu ještě předtím, než plameny začaly olizovat i dveře. Ostatní děti, které zůstaly uvězněny uvnitř, se schovaly alespoň ve svých ložnicích. Někteří ze starších studentů se snažili oheň uhasit, ale bezvýsledně. Oheň byl zvláštní – byl podivuhodně čistý, bílý jako chladné světlo hvězd a nešel z něj žádný dým. Plameny svým chováním připomínaly živou bytost, nebyla v nich živelnost, která je podstatou ohně. Jako by měly rozum, jako by šlo o nestvůrné končetiny nějaké zvláštní bytosti, cíleně ničily vylepené články jeden za druhým. Teprve když své dílo zkázy dokončily, obrátily se dovnitř místnosti.
V místnosti byl jen Josh, stále duchem nepřítomný, Cora Cuffeová, která stála jako zkamenělá a s hrůzou pozorovala, jak se k ní oheň blíží; Eadric Avery, Thorn Flint, Abdul Rahman a Gregory Higgs – ti všichni zůstali neschopni pohybu, neschopni vydat hlásku. V okamžiku, kdy plameny byly už téměř u nich, se prudce otevřely dveře. Ve dveřích se objevila stříbřitá laň následovaná asi metr dlouhým stříbřitým hadem. Oheň trochu ustoupil, ke dvěma patronům se přidal ještě velmi nezřetelný stříbřitý kotouč, který však ihned poté, co narazil na oheň, zmizel. Do prostoru uvolněného patrony vešel Snape, hůlku namířil na plameny a něco šeptal zvláštním zpěvavým jazykem. Oheň ustupoval, přes veškerou snahu se však stále nechtěl vrátit až do krbu. Studenty však již neohrožoval. Snape se jich hůlkou dotkl a jakoby z nich spadla zlá kletba, konečně se mohli pohnout. Jen se vyděšeně podívali směrem k ohni, který stále nebyl zcela pod kontrolou, a rychle zamířili ke dveřím na chodbu. Dovnitř naopak vešli dva studenti, chlapec a dívka, kteří Snapeovi v boji s ohněm pomáhali.
„Higgsi! Kam jdete! Vraťte se zpět a pomozte panu Boleovi vyvést studenty z ložnic. Počkáte v učebně lektvarů. Kde je Rosier?!“ Dveře ložnice se opatrně otevřely a z nich vystrčil hlavu zmijozelský prefekt.
„Rosiere! Okamžitě odveďte s Bolem studenty ven! Slečno Ollertonová, odveďte děvčata.“ Oba na něj chvíli vyděšeně zírali. „Neslyšeli jste? Něco nejasného?!“
Studenti začali otevírat dveře ložnic a spolu se svými staršími spolužáky odváděli mladší studenty ven. Rosier se ještě vrátil, aby zkontroloval, že nikdo v ložnicích nezůstal.
„Pane, je to hotovo. Již je tu jen tenhle,“ ukázal bradou na Joshuu, stále nepřítomně zírajícího do plamenů.
„Rosiere, počkejte v učebně s ostatními. Požádejte Etheldred Ollertonovou, aby zjistila, zda někteří studenti nejsou popálení, a pokud ano, aby je ošetřila. Jen pokud by to vypadalo opravdu vážně, což nepředpokládám, odlevitujete je na ošetřovnu. Rozumíte?“
„Ano, pane,“ odpověděl Rosier a zadíval s obavami opět k plamenům, které, přestože Snape nepřestával kouzlit, a tím je udržoval lokalizované, nebyly zdaleka zkrocené zpět v krbu. Naopak, když se Snape přestal na chvíli soustředit, protože hovořil, nabýval oheň opět na síle. „Nepotřebujete pomoci, pane? Mám pro někoho poslat?“
„To, co se stane ve Zmijozelu, je záležitostí Zmijozelu, na to jste tu snad dost dlouho, Rosiere!“
„Samozřejmě, pane, zdůrazním to znovu všem. Myslel jsem spíš, jestli nemůže pomoci někdo z nás,“ ptal se Rosier snaživě.
Snape zamyšleně zavrtěl hlavou „Obávám se, že nemůže. Pošlete však pana Bolea a slečnu Greengrassovou. Ať počkají přede dveřmi. Zavolám je, kdyby bylo potřeba.
A Rosiere,“ podíval se mu Snape do očí. „Zklamal jste mě. Nejste už prefektem.“
Když Snape konečně osaměl s Joshuou, přesunul se opatrně k němu. Chlapec stále vypadal nepřítomně, zdálo se, že dokonce nepostřehl ani to, že zmijozelští ze společenské místnosti zmizeli. Snape se k němu naklonil, položil mu špičky prstů na spánky a zašeptal naléhavě: „Joshuo, vše je v pořádku. Zastav to. Vrať se zpátky a zastav to.“
Chlapec k němu zvedl oči, byl zpět.
„Joshuo, slyšíš?“
Chlapec přikývl.
„Joshuo, je to na tobě. Já je můžu jen zmírnit, ovládnout je však může jen ten, kdo je vyvolal.“
Chlapec opět přikývl a soustředěně se zadíval do plamenů. Něco řekl jazykem, který Snapeovi připomínal jazyk, v němž jej učila kouzlit jeho matka. Zdivočelé plameny zmizely, v krbu zůstal jen malý, domácky vypadající a docela normální oheň. Joshua se vyčerpaně opřel o opěradlo křesla a zavřel oči. Vypadalo to, že ztratil vědomí. Snape nejdříve zkontroloval jeho dech i tep srdce. Když zjistil, že je vše v pořádku, začal navracet místnost do původního stavu. Přitom zjistil, co vlastně hořelo. S rozzlobeným výrazem v tváři nechal všechny zvětšené novinové články zmizet.
Když Snape opouštěl zmijozelskou kolej s Joshuou v náručí, společenská místnost vypadala, jako by se nic nestalo.
U dveří jen houkl na čekající studenty: „Byl někdo popálen?“
„Ne, pane,“ odpověděl Edward Bole.
Snape krátce přikývl. „Přiveďte všechny zpátky. Studenti sedmých a šestých ročníků na mě počkají ve společenské místnosti. A těch pět taky. Chci je zkontrolovat sám, zda jsou v pořádku.“ Oba studenti přikývli a vydali se splnit pokyny. Mladíka však Snape zastavil. „Edwarde, jako prefekt mi ručíte za to, že vše proběhne v pořádku.“
859 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...