Say your prayers little one
Don’t forget my son
To include everyone
I tuck you in
Warm within
Keep you free from sin
‚Til the sandman he comes
Sleep with one eye open
Gripping your pillow tight
Exit light
Enter night
Take my hand
Off to never never-land
Something’s wrong, shut the light
Heavy thoughts tonight
And they aren’t of snow white
Dreams of war
Dreams of lies
Dreams of dragons fire
And of things that will bite, yeah
Sleep with one eye open
Grippin‘ your pillow tight
Exit light
Enter night
Take my hand
We’re off to never never-land
Now I lay me down to sleep
Pray the lord my soul to keep
And if I die before I wake
Pray the lord my soul to take
Hush little baby don’t say a word
And never mind that noise you heard
It’s just the beast under your bed
In your closet in your head
Exit light
Enter night
Grain of sand
Exit light
Enter night
Take my hand
Off to never never-land
Bradavice; noc z 8. na 9. září 2010
Bylo již dávno po večerce, když Snape konečně dorazil do společenské místnosti své koleje. Studenti čekali, jak je požádal. Byli nezvykle tiší, zaražení. Chyběla jen prefektka Lovella Blishwicková. O tom Snape věděl, nebylo jí dnes dobře po vlkodlačím lektvaru, proto ji Poppy Pomfreyová nechala raději na ošetřovně.
Snape po nich přejel pohledem. Jeho výraz byl studený a přísný. Poté se mlčky sklonil ke studentům, kteří čelili plamenům zblízka, když nemohli utéct jako ostatní. Přejížděl hůlkou kolem jejich těl s pozorným výrazem ve tváři.
„Vše je v pořádku. Naštěstí to nebudeme muset řešit na ošetřovně.“
„Já se v pořádku necítím,“ postěžoval si Eadric Avery.
Snape zdvihl obočí a znovu jej prohlédl. „V čem konkrétně se necítíte v pořádku, Avery?“
„Ve všem. Málem jsem tam uhořel. Doufám, že ho vyloučíte.“
„Teď hovoříme o vás, Avery. Co máte za potíže?“ Když chlapec neodpovídal, obrátil se Snape na dívku, kterou pověřil kontrolou zdravotního stavu studentů. „Slečno Ollertonová, má pan Avery nějaké obtíže?“
„Ne, pane. Drobné popáleniny na rukou měl pouze Gregory Higgs. Cora měla lehkou popáleninu na noze. Je to už zhojené. Ostatní byli jen vyděšení. Dala jsem jim zklidňující lektvar. Měli by být už v pořádku.“
„Děkuji, Etheldred, vedla jste si skvěle,“ pokynul jí Snape. „Běžte do své ložnice, Avery, a svlékněte se. Vyšetřím vás.“
Když se chlapec nehýbal, Snape výzvu zopakoval, tentokrát o poznání ostřejším hlasem. „Čemu přesně jste na mém pokynu nerozuměl, Avery?“
„To nebude třeba, pane profesore. Popálený nejsem. Ale nemohl jsem se tady ani hnout. Bylo mi hrozně. Chtěl nás zabít.“
„Nikdo z nás se nemohl ani hnout,“ doplnil jej Abdul Azíz Rahman. „A je jasný, že to muselo být schválně, když si vybral zrovna nás, protože-“ chlapec se zarazil.
„Protože, pane Rahmane? Dokončete větu, prosím,“ vyzval jej Snape sametovým hlasem avšak s nebezpečným výrazem v očích.
Chlapec mlčel.
„Vysvětlí mi tedy někdo jiný, proč by měl mít pan Granger nějaký důvod chovat negativní pocity vůči pánům Rahmanovi, Averymu, Flintovi, Higgsovi a slečně Cuffeové? Co vás všechny spojuje?“
Stále mlčeli.
„Myslíte si snad, že jsem hlupák, pane Higgsi? Myslíte, že jsem si nevšiml, co jste dělal dnes u večeře?“
„Ale to co udělal on, je závažnější! Pro trochu legrace…“ Higgsův hlas pod Snapeovým pohledem znejistěl.
„Pan Granger nic neudělal, alespoň vědomě nic neudělal. Nebyl při sobě, když jsem přišel. I teď je v bezvědomí. Výbuch divoké magie může poškodit nejen okolí kouzelníka, ale i jeho samotného,“ zareagoval Snape ostře.
„Viděl jsem, co jste na něj připravili,“ pokračoval o poznání tišším hlasem, který však přesto nezněl o nic méně nebezpečně. „Vím, co jste od začátku dělali. A všichni ostatní tomu přinejmenším mlčky přihlíželi. Nebudu vás však trestat, vytrestali jste se již sami. Nezapomeňte, že akce vyvolává vždy reakci.“
„Ale on si začal! On se pořád choval, že k nám nepatří!“ ozvala se Morgaine Mortonová.
„A dali jste mu možnost, aby měl pocit, že sem patří?“ přejel pohledem po všech. „Ne, nedali. Naopak. Hned od prvního dne jste mu dělali problémy. Nebudeme se k tomu vracet. Pro nezvládnutí situace v koleji jsem vyměnil prefekta. A teď očekávám změnu.“
Mezi studenty to zahučelo. Výměnu prefektů nikdo z nich nepamatoval.
„Připomínám vám všem – a prefekt Edward Bole ručí za to, že se to dozví i mladší ročníky – že cokoli se stane ve Zmijozelu, je záležitostí Zmijozelu. Je to naše věc. Zmijozel si své záležitosti vždy řešil sám.“
Studenti souhlasně přikyvovali. Rozhodně si nikdo nepřál, aby se kdokoli zvenčí začal zabývat okolnostmi případu. Jen Avery vzdorně hleděl na Snapea a nic neříkal.
„Avery, přejete si snad, abych začal raději šetřit páteční zranění pana Grangera?“
Avery zrudl a nervózně polknul. „Ne, pane. Budu mlčet, pane.“
Snape přikývnul, jako by nic jiného nečekal.
„Slečno Cuffeová, pokud se chcete nadále věnovat činnosti reportérky, měla byste zvážit, zda je to v souladu se studiem této školy. A se staletými pravidly této koleje.“
„Ale já… já přece…“ zakoktala se dívka.
„Ano?“ vyčkávavě se na ni zadíval.
Dívka pod jeho pohledem zbledla. „Ale já jsem nic neřekla,“ bránila se. „Myslím, nikomu mimo Zmijozel,“ dodala neochotně pod jeho upřeným pohledem.
„Nyní však již víte, že člověk, kterému jste informace předala, naše pravidla porušil, že?“ propaloval ji pohledem. „A že mu tedy již nic říkat nemůžete.“
I studenti se nesouhlasně dívali na Coru a šeptali si. Na soukromí své koleje a dodržování zákona mlčení byli velmi citliví.
„Chci být studentkou školy. A budu zachovávat pravidla Zmijozelu,“ odpověděla.
Snape si ji ještě chvíli měřil, pak se beze slova otočil a vyšel ven. Na chodbě jej dohonil nový zmijozelský prefekt.
„Pane, nechtěl jsem před nimi… ale… můžete mi říct, co to bylo? Co se to vlastně stalo? Zkoušeli jsme leccos – Aguamenti, Finito incantatem… Ethel vyčarovala patrona… A nic. Nic nezabralo. Jak jste to vlastně zvládnul?“
„Zvládli jsme to společně. Počínali jste si oba dva – vy i slečna Ollertonová – skvěle,“ ocenil Snape svého nového prefekta. „Nejsem si jist, Edwarde, co to bylo. Vím však určitě, že nešlo o obyčejný oheň. Proto nemohlo zabrat Aguamenti. A nešlo o kouzlo, alespoň ne o úmyslné zaklínadlo, na které by platilo Finito incantatem. Patron mohl zabrat, kdyby jich bylo více.“
„Ale jak jste –“
Hovor přerušila skřítka, která se s prásknutím objevila před Snapem. „Pane, mladý pán se probudil. Pán se musí ihned vrátit.“
„Vrať se tam, Winky, hned tam budu,“ odpověděl Snape a otočil se ještě na Bolea. „Edwarde, důvěřuji vám. Vy to zvládnete.“
…
Když dorazil do svého pokoje, uviděl Winky, jak drží Joshuu za ruku a snaží se ho zklidnit.
„Pane, jste v bezpečí. Nebojte se. Winky vás hlídá.“
„Děkuji, Winky. Můžeš jít,“ řekl jí Snape unaveně. Skřítka se uklonila a zmizela.
Joshua se zmateně rozhlížel, vypadal rozrušený, vystrašený. „Kde to jsem?“ zeptal se nejistě.
Doma, měl na jazyku Snape. Místo toho odpověděl: „Jste u mě. Poznáváte mě, Joshuo?“
Chlapec přikývnul. „Co se stalo? Proč tu jsem?“
„Co si myslíte vy, že se stalo, Joshuo?“
„Nevím jistě. Byl jsem ve zvláštní zemi. Bylo to tam tak… jiné. Jiné barvy. Zvuky tam byly slyšet jinak. Jinak to tam bylo cítit… volali mě-“
Joshua se zarazil.
„Kdo vás volal?“
„Nikdo, pane. To byl jen sen.“
„Pamatujete si na ten oheň?“
„Aodhfionn,“ řekl automaticky.
„Co je Aodhfionn? Nebo kdo je to?“
„Nevím, najednou mě to slovo napadlo.“ Joshua zavřel oči a usilovně přemýšlel. Po několika minutách mlčení odpověděl. „Nejsem si jistý, pane. Pamatuji se, že jsem seděl v křesle a-“ znovu se zarazil.
„Pan Higgs vás donutil sedět v křesle a číst ty články,“ doplnil jej Snape.
Joshua sklopil hlavu. „Nevím, jestli se jmenuje Higgs,“ zamumlal.
„Co si pamatujete, že se stalo potom?“ ptal se jej Snape potichu.
„Nevím. Jen… měl jsem pocit, že na mě mluví někdo z krbu, jako by mě volal… oheň mi říkal, abych jim ukázal-“ Chlapec se zatvářil poplašeně a podíval se na Snapea. „Já jsem nic nechtěl udělat! Udělal jsem něco? Stalo se něco? Proč jsem tady?“
Snape mu položil ruku na rameno. „Nestalo se nic, co by už nebylo napravené. Teď spěte.“
…
Noc nebyla klidná. Joshua musel mít urputnou a opakující se noční můru, přestože dostal lektvar pro klidné spaní. V místnosti bylo chladno, oheň v krbu Snape uhasil ihned poté, co k sobě chlapce přemístil. Přivolal další přikrývku a pečlivě chlapce zabalil. Joshua byl však neklidný, převaloval se, stále ze sebe přikrývky shazoval. Něco mumlal ze spánku, jako by se s někým hádal. Jako by s někým nesouhlasil.
Najednou se vyděšeně posadil, nepřítomně se rozhlížel. Výraz v jeho očích byl cizí. V krbu začaly z vychladlého popela rašit nové, dosud nevinné plamínky.
„Mysli na vodu, dítě, nech vodou zaplavit svou mysl, nech vodu, ať uhasí ten oheň… Mysli na řeky, na potoky, na moře… mysli na vlny a na slunce odrážející se na nich…“ šeptal Snape s rukama přiloženýma na chlapcovy spánky.
Joshua se tvářil stále nepřítomně, rychle dýchal, na čele studený pot. Plameny v krbu se divoce rozhořely.
„Najdi světlo, chlapče, najdi slunce… slunce je radost, slunce je krása, slunce je život… Vzpomeň si na slunce, jak osvětluje vodu… Vzpomeň si na tvář matky, která se k tobě s láskou sklání… Mysli na radost, jak naplňuje tvé srdce…“ Snapeův hlas byl monotónní, vemlouvavý, zrak upřený do cizích očí svého syna. „Tvůj hněv mizí. Tvá bolest mizí. Oheň mizí. Vrať se, vrať se zpět, dítě moje…“
Joshua náhle uchopil svého otce za ruku. Zklidnil se. Plameny v ohništi zmizely. Díval se Snapeovi do očí, ten si však nebyl jistý, zda jej poznává.
Snape mu druhou ruku položil na čelo a jemně jí přejel směrem dolů, aby jej přiměl zavřít oči. „Spi. Říkám ti, spi.“ Jeho hlas byl tichý, přesto však autoritativní.
Joshua oči zavřel, lehl si a začal oddechovat klidným spánkem. Snape jej opět pečlivě zabalil do přikrývky. Opřel se o vysoké opěradlo křesla a unaveně zavřel oči.
Jeho dítě. Jeho syn potřebuje pomoc. A ostatní potřebují ochranu před jeho synem. S obavami se znovu podíval do jeho nyní již uvolněné spící tváře. Snažil se v ní vyčíst, kdo je, jaký je. Je dítětem osudu. Má magické schopnosti, které jsou silnější, než je běžné, silnější, než s čím se kdy setkal – přesně jak psali v té středověké knize. A které nemá pod kontrolou. Musí jej naučit, jak je ovládat, a zejména, jak ovládat sám sebe.
Aodhfionn. To slovo mu znělo v uších, cize, a zároveň povědomě. Uvědomil si, že je už slyšel, Aodh bylo zaklínadlo, které jeho matka používala, když chtěla rozdělat oheň. Druhé části slova však nerozuměl.
Chvíli zvažoval, že by měl poslat pro slečnu Grangerovou a o incidentu ji informovat. Pak myšlenku zavrhnul. Její přítomnost by těžko zůstala nepovšimnuta. A on nechtěl, aby se o tom, co se dnes večer stalo ve zmijozelské koleji, příliš mluvilo. Zmijozelskými si byl jist, nebo alespoň téměř jist. Zákon mlčení vůči ostatním byl prastarý a všichni jej ctili. Pochyboval pouze o Coře Cuffeové. Již dvakrát informace vynesla, předpokládal však, že to již neudělá. Ještě s ní promluví, mezi čtyřma očima.
Se slečnou Grangerovou se sejde v neděli. Hned zítra jí napíše, kde a kdy se se schůzka uskuteční. Mělo by to být klidné místo, stranou od kouzelnického společenství. Místo, které zná, aby se tam mohla přemístit. Musí si o synovi promluvit. Musí mu to říct. Oba společně. Musí mu vše vysvětlit, jak jen to bude možné. I když to bude zatraceně těžké. Ale chlapec má právo to vědět. A vzhledem ke svým schopnostem to vědět i potřebuje, jen tak jej bude moci účinně vést a chránit. Musí slečnu Grangerovou přesvědčit, aby se k synovi mohl hlásit i veřejně. Jeho syna nikdo nebude nazývat bastardem. A jeho ženu děvkou.
…
Ráno Joshuu vzbudila vůně opečených uzenek, fazolí a smažených vajec. Posadil se na posteli a překvapeně se rozhlížel. Byl ve stroze zařízené úzké místnosti, v posteli z masivního dřeva s prostým, bílým povlečením. Postel byla obyčejná, neměla nebesa jako v kolejní ložnici, byla také o dost širší. Vedle byl kožený ušák ze staré, už popraskané hnědé kůže, staromódní noční stolek s několika knihami a jednoduchá šatní skříň. V rohu byl krb, nyní zcela vyhaslý. Seshora, až téměř od stropu, pronikalo do místnosti trochu světla z malého okna. Místo působilo přísným dojmem, šero a chlad mu také na útulnosti nepřidávaly.
Joshua opatrně vstal. Překvapilo jej, když nohama nahmatal své domácí pantofle, které nosil jen v prostorách koleje. V dolní části nočního stolku našel připravené své čisté oblečení, včetně pečlivě složeného nového školního hábitu. Rychle se začal převlékat, spal oblečený tak, jak včera přišel do koleje, a jeho školní hábit byl zcela pomačkaný. Kde je? Jak se sem dostal? Přemýšlel, co se včera stalo a vybavil si matnou vzpomínku, na to, jak jej Snape ujišťoval, že je vše v pořádku. Je tedy asi u něj. Ale proč? Co je v pořádku? Co se stalo ve zmijozelské společenské místnosti? Vzpomínal si dost přesně, jak byla celá místnost oblepena novinami s těmi hnusnými články, vzpomněl si i na to, co říkal ten hubený vysoký blonďák. Higgs, vybavil si náhle jeho jméno, nemohl si však vzpomenout, odkud je zná. Co bylo potom, tím si jist nebyl. Byl to sen, či skutečnost? Zdálo se mu, že na něj oheň mluví, že mu šeptá, aby ukázal svou sílu, ukázal, kdo je, nebo se to opravdu stalo? Ta zvláštní země, kam jej duch z ohně vtáhnul, přece nemohla být opravdová. Nebyl si jist, nebyl si jist vůbec ničím. Něco se ale stát muselo, jinak by zde nebyl.
Když se oblékl, došel ke dveřím a sáhl po klice. Chvíli váhal, pak odvážně dveře otevřel. Ocitl se v trochu větší místnosti. Ta už tak ponuře nepůsobila, možná proto, že v krbu praskal oheň. A snad to udělala i vůně snídaně, která Joshuovi připomněla, že má hlad.
„Dobré ráno,“ uslyšel známý hlas ředitele své koleje. Hledal, odkud hlas vychází; Snape seděl v zákrytu dveří, které Joshua otevřel.
„Koupelnu najdete za dveřmi naproti vám. Z chodby doleva; vpravo je laboratoř, tam nechoďte.“
„Ano, pane,“ odpověděl Joshua překvapeně a vydal se do koupelny. Pak se zarazil a dodal: „Dobré ráno.“
Když se vrátil, Snape jej vyzval, aby se posadil na židli k psacímu stolu. Na psacím stole byla královská snídaně, jejíž vůně Joshuu vzbudila.
„Najezte se, pane Grangere, pak si promluvíme.“
„Pane, jak jsem se sem dostal? Proč jsem tady?“
Snape zvedl obočí a mlčky se dal do jídla. Joshua se dál neptal a raději jej napodobil. Přestože pociťoval úzkost, měl až vlčí hlad. Snape mlčel, dokud Joshua nedojedl.
„Jste tady, protože jste způsobil požár ve vaší společenské místnosti. A také proto, že přitom málem uhořelo pět vašich spolužáků, které jste kouzlem spoutal,“ konstatoval Snape věcným tónem, jakoby mu oznamoval, že si má vypracovat domácí úkol.
Joshua vyprskl čaj, kterého se zrovna napil, zakuckal se a hrnek položil na stůl. Bohužel tak nešťastně, že zbytek čaje vylil.
„Ale já…“
Snape odstranil vylitý čaj.
„Nepředstírejte, že si na nic nepamatujete. Chápu, je to pro vás pohodlnější. Nejjednodušší způsob jak se vyhnout odpovědnosti za to, co jste způsobil. A co jste způsobit mohl.“
„Říkal jste, že se nestalo nic, co by nebylo možné napravit. Nebo co nebylo už napraveno,“ pokusil se Joshua o obranu.
Snape zbrunátněl. Postavil se nad Joshuu, opřel se oběma rukama o stůl a hrozivě se přiblížil až k jeho tváři. „Jak se opovažujete to zlehčovat! Nicméně jsme si alespoň vyjasnili, že paměť vám slouží dobře, Grangere,“ zasyčel.
„Ne, neslouží! Já vůbec nevím, co se stalo! Jen si vybavuju, co jste mi řekl potom!“ vykřikl Joshua zoufale. „Je to celé zmatené! To, co si pamatuju, je tak neskutečné, že se to stát nemohlo! Nemohlo, že ne?“ dodal nejistě.
„Obávám se, že mohlo, pane Grangere,“ odpověděl Snape. „Včera večer jste ztratil sebekontrolu a nechal jste, aby vás váš hněv ovládl. Vyvolal jste síly, které jste neměl pod kontrolou a které mohly zabít vaše spolužáky.“
„Já jsem nic nevyvolával! Samo to přišlo. Nevím jak, ale –“
„Měl jste se ukáznit! Nesmíte se nechat ovládat hněvem!“ přerušil ho Snape hněvivě.
„Vy se snad vždy ovládáte?“
„Nebuďte drzý!“ zasyčel Snape a začal přecházet po pokoji s rukama složenýma za zády. Po chvíli dodal, už znatelně klidnějším hlasem. „Nikoli. Ale to neznamená, že se o to nesnažím. A že se vy o to nemusíte snažit. Musíte. A to ještě více, než já.“
„Proč?“
„Protože jste silnější. Vaše spontánní magie je velmi neobvyklá. A čím jste silnější, tím více musíte být schopen usměrnit svou energii, tím více jste nebezpečný, když se necháte unést. Ostatně výsledky jste viděl.“
„Ale já jsem to nechtěl udělat!“
„To – není – důležité!“ odsekával Snape každé slovo. „A ostatně si nemyslím, že jste to nechtěl. Přinejmenším část vaší mysli to chtěla.“
Joshua chvíli mlčel. Pak zvedl oči. „Co uděláte teď, pane,“ řekl rezignovaně. „Vyloučíte mě?“
„Ne, pane Grangere, nevyloučím. To co se stalo, zůstane mezi námi. Jen ve zmijozelské koleji. Připomínám však, o tom co se stalo, budete mlčet i vy.“
„Ano, pane, budu.“
„To, co se stalo, se už nesmí opakovat.“
„Já vím, pane.“
„Nepřerušujte mě! Budu vám proto dávat mimořádné hodiny. Kromě toho máte školní trest. Každý den po vyučování se budete po večeři hlásit u mě. Až dokud se neujistím, že se to nebude opakovat.“
„Každý den? Ale to nebudu mít žádné volno!“
„Včera jste měl volno, Grangere,“ odpověděl Snape s nehybnou tváří. „Teď mi však vysvětlete, proč si myslíte, že v místnosti zůstalo bez možnosti uniknout právě těch pět studentů.“
„Jak to mám vědět, když nevím, kteří to byli?“
„Nevíte?“ zvedl Snape obočí. „Zkuste se zamyslet. Určitě na to přijdete. Tak třeba pánové Avery, Flint, Rahman?“
Joshua mlčel. Jen nenávistně zúžil oči a stiskl rty. Nechtěl si stěžovat na to, co mu prováděli.
„Slečna Cuffeová?“
Joshua stále neodpovídal, zaťal však pěsti a musel se ovládat, aby při zaslechnutí jejího jména nevybuchl. Ona jediná jej opravdu ranila. Byla jedna z mála, co mu ve Zmijozelu nabídli přátelskou ruku a jen velmi obtížně se vyrovnával s tím, že právě tato přátelská ruka byla falešnou.
„Co jste čekal, když jste se svěřoval dceři šéfredaktora toho plátku,“ poznamenal Snape.
„To jsem nevěděl!“
„Ale měl jste vědět! Musíte se zajímat o druhé, vědět o nich co možná nejvíc – jen tak uspějete!“
Snape náhle zcela změnil výraz tváře a tón a dodal, zdánlivě zcela bez emocí: „Zdá se, že jste již po jídle, pane Grangere, předpokládám tedy, že jste schopen pokračovat ve výuce. Pokud vím, máte teď bylinkářství s kolegou Longbottomem. Studium mudlů už skončilo, nemusíte si však dělat starosti – u profesorky Clearwaterové jsem vás už omluvil.“ Mávnul hůlkou a před Joshuou se na psacím stole objevily jeho školní pomůcky. „Pojďte, doprovodím vás.“
……………………
Bradavice; 9. září 2010
„Je jako Potter! Je arogantní! Je drzý! Nectí pravidla! Není tady ani dva týdny a převrátil můj život vzhůru nohama!“ Snape přecházel rozčileně po ředitelně, ruce zkřížené na prsou. Všechny portréty, kromě Brumbálova, byly na základě jeho přání prázdné.
„To děti dělají, Severusi,“ odpověděl laskavě Brumbál. „A s tvým synem to bude těžší než s jinými dětmi. Je dítětem osudu, neříkal jsi mi to?“
„Co je Aodhfionn?“
„Nevím, ale zní to gaelsky. Myslím, že keltskou magii ovládáš lépe než já. Tak mě napadá – chtěl jsem kdysi jako nepovinný předmět zavést výuku gaelštiny a keltských zaklínadel. Nenašel jsem ale vhodného učitele. Nechceš se o to pokusit?“
Snape jen něco nezřetelně zavrčel.
„Co se stalo?“ zeptal se Brumbál trpělivě. „Co ten chlapec udělal?“
„Nejsem si jist,“ mračil se Snape. „Spojil se s nějakou bytostí, jejíž podstatou byl oheň. S bytostí odjinud. Nerozumím tomu. Nevím, co to bylo. Bylo to však očividně myslící. Myslící oheň. Démon? Ďábel? Existují ďáblové, Brumbále?“
„Co se s tím stalo, Severusi?“ zeptal se Brumbál vážně.
„Uměl jsem to jen potlačit. Zastavit to musel on. Podařilo se mu to. Co je zač? Co to vlastně znamená, být dítětem osudu?“
„Oceňuji, Severusi, tvou důvěru v to, že znám odpovědi na všechny tvé otázky. Obávám se však, že ve mně vkládáš větší naděje, než jsem schopen naplnit,“ odpověděl Brumbál vážně. Jeho oči se už neusmívaly.
„Nevím, co to bylo za sílu,“ pokračoval. „Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. Existují velmi staré pověsti o ohňových démonech, ale nic, o čem vím, jejich existenci neprokázalo. Nicméně nějakou podobu ďábla, satana, démonů, tedy bytostí, jejichž podstata odpovídá ohni, znají snad všechny lidské kultury. Nějaký prastarý skutečný základ tedy tyto mýty s největší pravděpodobností mají.
K tvé druhé otázce – být dítětem osudu znamená mít velkou magickou sílu. Nic víc a nic méně. Schopnost nalézt a načerpat magickou energii z čehokoli. Z vody, ze země, ze vzduchu. Nebo z ohně. A tvůj syn tuto schopnost má. To je zřejmé, to víme oba. Ale jeho síla nemá nic společného s tím, jaký je. Na to ti odpovědět nedokážu.“
„Byl zařazený do Zmijozelu! Co když to znamená, že z něj bude –“ Snape se zarazil, nechtěl vyslovit nahlas, co jej napadlo.
„Že z něj bude nový temný pán, Severusi?“ dokončil za něj velmi pomalu větu Brumbál. „To je nepochybně možné. Nicméně mě trochu překvapuje, že zrovna ty své obavy spojuješ s jeho zařazením do Zmijozelu. Nepovažuješ snad už Zmijozel za nejlepší kolej pro nadané kouzelníky?“
Když Snape neodpovídal, Brumbál jemně pokračoval: „Severusi, vždyť právě ty jsi příkladem, že ve Zmijozelu mohou být skvělí lidé. A ještě k tomu, co jsi mi říkal na začátku – pokud je jako Harry, tak mě to naplňuje nadějí.“
„Nepopírám, že Potter má řadu kladných stránek. Ale zrovna ty, které projevuje Joshua… Myslíte si snad, že je správné být arogantní, drzý a nedodržovat pravidla, Brumbále?“ ironicky odpověděl Snape.
„Jaká pravidla chlapec nedodržuje? Nepovažuješ to za horší, než to doopravdy je? A kromě toho – nepřeceňuj poslušnost.“
„Nikdy jsem s vámi nesouhlasil, pokud šlo o váš benevolentní postoj k tomu, jak Potter porušoval pravidla bez jakéhokoli následku, jak jste jeho prohřešky toleroval, nebo dokonce přímo či nepřímo podporoval a odměňoval, jak se Potter obratně lhaním vyhýbal trestu. Ano, náhodou to vedlo k dobrému výsledku, ale… To nebylo možné dopředu vědět. Účel prostředky nesvětí. A to říkám při plném vědomí toho, co jste donutil dělat mě. Nemíním však něco takového tolerovat u žádného studenta. Natož u svého vlastního syna.“
„Nepřeceňuj poslušnost, Severusi,“ zopakoval Brumbál naléhavě. „Pomiňme, že dodržováním řádu se dost často ohánějí právě ti, kteří si sami o sobě myslí, že se na ně samotné daný řád nevztahuje. Nemyslím si však, že všechna porušení pravidel zasluhují trest. Tím nechci samozřejmě tvrdit, že účel světí prostředky. Ale někdy musíme volit mezi větším a menším zlem. Kdo jiný než ty to ví lépe, Severusi?“ zeptal se se smutkem v hlase Brumbál. „Vím, přiměl jsem tě k tomu já. Oba však víme, že přesto jsi to ty, kdo to břímě nese. A chápu, že nechceš, aby stejné břímě nesl i tvůj syn.
Ale svět je složitý, Severusi, a nestane se jednodušším jen proto, že si to přejeme. A stejně jako ty, i on bude muset jednou volit mezi zlým a ještě horším. Všichni někdy musí, i když díkybohu ne v tak vyhrocené podobě, v jaké jsi to musel dělat ty.“ Brumbál se odmlčel a pozoroval s vážným výrazem Snapea. „A jak jsem musel volit já,“ dodal téměř neslyšně. Zavřel oči. Na chvíli se rozhostilo ticho.
„Můžeme si nalhávat, že některé věci se zkrátka nedělají a jsou špatné samy o sobě, ale pravdou je, že mohou nastat okolnosti, které ospravedlní porušení téměř jakéhokoli pravidla. Které ospravedlní téměř každé jednání. Chovat se správně neznamená jen dodržovat neměnná do kamene vytesaná pravidla. Někdy naopak pravidla nejen můžeme, ale dokonce musíme porušit.“
Brumbál se podíval na svého nástupce se svým obvyklým laskavým pohledem. „Měl by sis konečně odpustit, Severusi.“
Poznámky:
- Tykal Brumbál Snapeovi nebo vykal? V překladech Medka samozřejmě vykal. V originále to už tak jednoznačné není. Oslovování křestním jménem se obvykle považuje za tykání v našem slova smyslu, i když je používáno i v trochu jiných společenských situacích, než je u nás obvyklé. Používání křestního jména lze tedy skutečně překládat i jako vykání s použitím křestního jména, což angličtina neumožňuje. Alespoň v tomto je náš jazyk bohatší; ostatně to ještě využiju. Při plném vědomí Medkova překladu jsem však zvolila tykání, protože mi připadá k jejich vztahu přirozenější.
- Přiznávám volnou inspiraci Rasputinem, jak zklidňuje Alexeje, v podání Alana Rickmana. Mimochodem, je to úžasný film, Rickman je nepřekonatelný a ještě lepší než v HP. Nejen za to děkuji své dceři, která film cíleně stáhla a přiměla mě se na něj podívat.
- A ať to nemusíte hledat na webu – Aodhfionn je staroirské jméno a znamená „Bílý oheň.“
739 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...