Skip to content

Kapitola sedmnáctá – Náměsíčník v nebezpečí

[Celkem: 6    Průměr: 4.5/5]

Září utíkalo k nelibosti Harryho, Angely, Draca i Darie neuvěřitelnou rychlostí. Draco a Angela chodili tím zachmuřeněji, čím více se blížil termín jejich poslední zkoušky a rovněž zasvěcení a Harry a Daria, kteří věděli o tom, co jejich lásky čeká, si dělali čím dál větší starosti, i když o tom před nimi nemluvili.

Velice brzy všem studentům sedmých ročníků poněkud opožděně došlo, že jejich poslední rok v Bradavicích nebude žádná sranda. Byly na ně kladeny zatím největší nároky za celou dobu jejich studia a žádný z profesorů jim to rozhodně neulehčoval. Večer co večer všichni seděli nad zadanými úlohami a esejemi a Hermiona je nutila i do praktického procvičování kouzel.

Tím pádem na sebe měli Harry a Angela o dost méně času. Přesto se však vídali mnohem častěji než Draco s Dariou, kteří neměli ani společné hodiny díky tomu, že Daria studovala teprve šestý ročník. Pouze Hermiona a Ron měli čas upevňovat si svůj vztah tím, že vypracovávali úlohy společně, i když Ron se snažil po většinu doby opisovat, za což několikrát od Hermiony pěkně schytal.

Minuly sedmnácté narozeniny Angely, na které by oslavenkyně nejraději úplně zapomněla, ale Harry pro ni i tak nachystal malou oslavu v Komnatě Nejvyšší Potřeby, při které jí daroval plyšové rudé srdce, které ve svých útrobách skrývalo téměř nekonečnou zásobu čokoládových bonbonů.

Třetí zářijový týden se konaly v bedlivě hlídaných Prasinkách dodatečné zkoušky z přemisťování, kterých se kromě jiných zúčastnili i Harry a Angela. Jak se dalo čekat, s jejím zvládnutím neměli žádný problém…

*

Nastalo poslední ráno devátého měsíce v roce. Angela se probudila s pocitem, že bude nejspíš zvracet. V noci se měla konat poslední zkouška a sotva čtyřiadvacet hodin na to je čekalo zasvěcení.

Tedy spíš Draca čeká zasvěcení, opravila se hned v duchu. Já tam nepůjdu ani kdyby mi za to platili… Odolala nutkání přetáhnout si deku přes hlavu a vůbec nevylézat z postele a neochotně se posadila. Jen doufám, že to neodnese matka nebo Draco… úzkostlivě se kousla do rtu. Že jsem se do toho vůbec kdy namočila.

Teď už však bylo příliš pozdě na to, aby něco změnila. Přísahala věrnost Fénixovu řádu a nemínila ten slib porušit. Jen se strašně děsila ceny, kterou za to bude muset zaplatit…

*

Draco se probudil s až strašidelně podobnými úvahami a zachmuřeně civěl do stropu, i když slyšel, že ostatní jeho spolužáci už jsou dávno na nohou.

Takže dneska se nejspíš konečně dozvím, co je za tím divným chováním Angely… A moc dobrý pocit z toho teda nemám… Vykašle se na to nebo ne? uvažoval zachmuřeně. Nikdy nic nepřiznala přímo, ale když si teď vzpomínám… Ne, to neudělá! okřikl sám sebe. Přece by po takové době doopravdy nezradila mne, matku i Pána zla. Přece není blázen! Nebo ano?

Raději ty úvahy hezky rychle zaplašil. Když však přestal myslet na Angelu, vloudila se mu do hlavy Daria.

Jak asi bude reagovat, až se dozví, co se ze mě stalo? Nebo co když jí to Angela už řekla? zděsil se. Ne, ne… To by se chovala určitě jinak.

Pochybnosti v něm však dál spokojeně hlodaly.

*

Harry věděl, co Angelu v noci čeká a nesouhlasil s tím, ale také jí věřil, že nazítří na to zasvěcení nepůjde. Odpřisáhla mu to. Moc dobře si uvědomoval, stejně jako ona, co to nejspíš způsobí, ale Angela to byla ochotna podstoupit. Nechtěl si to přiznat, ale strašně se o ni bál. Měl strach, že ji ztratí. Že zase zůstane sám.

Udělal by pro ni cokoliv, kdyby mu to dovolila…

*

Daria už od svítání civěla do prázdna. Brzo se probudila a nemohla znovu usnout. Draco se sice před ní nikdy nezmiňoval o tom, co ho čeká v nejbližších dvou dnech, ale od Angely věděla, co se má stát a v duši jí klíčila hrůza z toho, co bude muset její láska podstoupit.

I když spolu nebyli příliš dlouho, poznala, že to není jen arogantní fracek z bohaté rodiny, ale citlivý kluk, který toho hodně prožil.

Nikdy mu neřekla, že ví, že se má stát Smrtijedem. Sama však netušila, jak bude reagovat, jestli u něj spatří Znamení zla. Připadalo jí to skoro k smíchu. Jeden Smrtijed, k tomu jeho otec, jí zabil rodiče a ona sama je teď do jednoho budoucího zamilovaná.

Tohle byla fakt krutá ironie osudu…

*

Večer se všichni čtyři v jídle jenom šťourali vidličkou, i když byl pátek a čekal je volný víkend. Harry a Daria házeli starostlivými pohledy ke zmijozelskému stolu, kde seděli Draco s Angelou a zaraženě civěli do svých talířů.

Hermiona si všimla, že Harryho něco už delší dobu žere a dnes vypadal zachmuřeněji než kdy jindy. Ron spokojeně dlabal a nevnímal kromě toho nejspíš nic.

„Harry?“ oslovila ho hlasitě, aby zaujala jeho pozornost.

„Co?!“ otočil se na ni Harry nechápavě.

„Děje se něco s Angelou?“ zeptala se tiše.

„Jak si na to přišla?“ mračil se Harry.

„Podle tvého výrazu,“ odvětila Hermiona. „Vždycky se takhle tváříš, když se jedná o ni.“

„No jo, zase máš pravdu,“ přiznal a konečně odložil vidličku. Stejně věděl, že do sebe nic nedostane.

Ron konečně zvedl hlavu: „Co se zase stalo?“ otázal se poté, co pracně polkl.

„Nejspíš bych vám to neměl říkat, ale… Au,“ zasyčel překvapeně.

„Co je?“ podivila se Hermiona, ale to už to ucítila také. Pozlacený náramek na ruce ji začal pálit. Ron škubl rukou a začal si třít zápěstí.

Hermiona se rozhlédla po stole a našla pohledem Nevilla. Ten se také tvářil udiveně a pravou ruku schovával pod stolem.

Angela o kus dál se jen prudce nadechla, ale jinak nedala najevo, že jí ten pitomý náramek nejspíš uškvaří kůži pod rukávem. Našla si pohledem Harryho. Nevšimla si, že Draco na ni podezřívavě zahlíží.

Taky vás pálí náramky? vyslala k němu dotaz.

Jo, přitakal Harry.

Co se zase mohlo stát?

To nevím, odvětil a zaměřil se na profesorský stůl. Brumbál a McGonagallová u něj nebyli a rovněž ani Snape.

Jděte první, vyzvala ho Angela. Vyřiďte, že já přijdu za chvíli.

Dobře.

Pak už se Harry naklonil ke svým přátelům. Ron dal nenápadně znamení Nevillovi a čtveřice se od nebelvírského stolu rychle vytratila.

*

Angela počkala dvě minuty a pak se zvedla.

„Už nemáš hlad?“ zastavil ji Draco.

„Ani ne,“ zabručela.

„Hlavně dneska zase nezaspi,“ poznamenal jízlivě.

„Pokusím se…“ hlesla nezvykle krotce a svižným krokem vyšla z Velké síně.

Draco se za ní nervózně díval, dokud její záda nezmizela. Pak zachytil Dariin starostlivý pohled. Povzbudivě se na ni usmál, i když to nevypadalo moc upřímně a raději se zase sklonil k načatému jídlu.

Angela cílevědomě zamířila po schodech nahoru do kabinetu profesorky přeměňování, jak bylo domluveno. Když zaklepala a vešla, Ron právě mizel v zelených plamenech. V místnosti se nacházela už pouze profesorka McGonagallová a Harry.

„Co se stalo, paní profesorko?“ vyhrkla Angela, zavírajíc dveře.

„Všechno se dozvíte na hlavním štábu, Rosierová,“ odvětila McGonagallová klidně a podala jí misku s Letaxem. Angela si zamračeně všimla, že se jí trochu chvěje ruka. Harry už mířil ke krbu. Znechuceně si nabrala trochu prášku a následovala ho. Při nepohodlné cestě krby si pomyslela, že by si taky na štábu mohli zařídit přemisťovací místnost.

Harry ji zachytil za paži, když vyklopýtala z krbu na Grimmauldově náměstí a zamířili ruku v ruce za Ronem, Hermionou a Nevillem. Když konečně dorazili do jednací místnosti Řádu, k jejich překvapení se zde příliš členů nenacházelo. Ti, kteří tu byli, postávali v hloučku vpředu u židlí patřících bratrům Brumbálovým a vzrušeně mezi sebou hovořili.

Jakmile se prodrali dopředu, hovor utichl.

„Co se děje, pane profesore?“ obrátil se Harry bez okolků na Albuse Brumbála.

Ten je nejprve přeletěl pohledem a pak se otočil k dospělým kouzelníkům: „Všichni víte, co máte dělat.“

Všichni členové, kromě Brumbálova bratra a právě příchozích studentů Bradavic, se okamžitě vytratili.

„Posaďte se,“ ukázal Albus Brumbál na nejbližší volná místa u stolu. „Hned vám vysvětlíme, co se stalo.“

Harry a ostatní se neochotně usadili a upřeli nedočkavé pohledy na oba bratry.

„Asi před třemi hodinami zaútočil lord Voldemort a jeho Smrtijedi na Merlinovu školu pro děti z kouzelnických rodin, které ještě nedosáhly jedenácti let a jejich rodiče nechtějí, aby chodili do základních škol pro mudly. Možná už jste o ní slyšeli,“ začal Aberfort Brumbál.

Ron a Neville pokývali souhlasně hlavami. Oba tam totiž docházeli. Angela poněkud zbledla a Hermiona napjatě naslouchala.

„Je to obrovská škola, dochází do ní víc než dvě stě žáků, protože je jediná v Anglii. Zásadně se v ní však nečaruje, na to nejsou malí kouzelníci dost staří. Hůlky tam měli pouze jejich učitelé… Ale ty všechny zabili Smrtijedi. Do jednoho,“ Aberfort se na chvíli odmlčel.

„Co je s těmi dětmi?“ ozval se Harry.

Odpověděl mu ředitel Bradavic: „Vypadá to, že použili jedovatý lektvar v plynné podobě v malých lahvičkách. Umístili je po třídách, uzavřeli celou školu a pak je na dálku vypustili. Děti to nezabilo, ze začátku jim dokonce nebylo vůbec nic, ale pak začaly postupně od nejmladších dostávat vysokou horečku, halucinace a upadat do bezvědomí. To zjistili naši první členové, když tam konečně dorazili. Začali je vynášet z budovy a Smrtijedi je napadli ze zálohy. Věděli, že se dřív nebo později objeví a čekali na ně.“

V síni se rozhostilo dusné ticho. Pokračoval Aberfort.

„Než dorazily posily z Ministerstva, byli už všichni Smrtijedi pryč. Nymfadora Tonksová a Pošuk Moody jsou ve vážném stavu u Munga, stejně jako všechny děti z Merlinovy školy. Dalších deset členů má naštěstí jen drobná zranění. Před několika minutami jsme obdrželi zprávu, že je to čím dál horší. Nemocnice je vzhůru nohama a nemají pro všechny malé pacienty ani místo.“

„Po vás budeme chtít, abyste šli lékouzelníkům pomoci,“ ozval se Albus. „Samozřejmě nejste vyučení v něčem takovém, ale opravdu tam teď potřebují každou ruku.“

Znovu to ticho.

„Ale to není všechno, co se stalo, že?“ ozval se tiše Harry.

Bratři Brumbálové se po sobě podívali.

„Ne, Harry. Není to všechno,“ odvětil ředitel. „Mezi prvními dorazil do školy také Lupin. Jak určitě víš, včera skončil úplněk, takže nebyl v nejlepší kondici a…“

„A?“ pobídl ho Harry.

„Nymfadora se mu snažila pomoci, ale nestačila na to. Než upadla do bezvědomí, řekla nám, že ho odvlekli Smrtijedi,“ dokončil Brumbál tiše.

Hermiona se pevně chytila Rona za ruku a Angela sklopila hlavu. Harry strnule seděl na svém místě, aniž se mu ve tváři hnul jediný sval a upřeně zíral před sebe. První, kdo se pohnul, byl Neville. Vstal, přistoupil k Harrymu zezadu a položil mu ruku na rameno. Harry se stále nehýbal.

„Harry, hlavně bys teď měl zachovat chladnou hlavu,“ ozval se Albus Brumbál. „Je celkem pravděpodobné, že jej chce Voldemort využít proti tobě.“

V Harryho obličeji se konečně objevil náznak nějaké reakce: „Spíš nad slunce jasné, než pravděpodobné,“ pronesl skrz ztuhlé rty.

Brumbál si těžce povzdychl a jeho bratr se šel posadit do svého křesla. Angela zamyšleně civěla na své ruce v klíně a ostatní úkosem pozorovali Harryho.

„Harry, já chápu, že…“ začal ředitel Bradavic, ale Harry jej přerušil.

„Chápete? Co vy můžete chápat? Jak po mě můžete chtít, abych zůstal klidný, když jeden z posledních lidí, které mám rád a kterému na mě záleží, je v rukou toho hajzla a jeho poskoků!?“ Harry začínal pomalu, ale jistě zvyšovat hlas.

„Nemůžete pro něj nic udělat, pane Pottere,“ ozval se sedící Brumbál.

„Že pro něj nemůžu nic udělat?!“ vyštěkl Harry a vstal. Znovu se po dlouhé době začala projevovat jeho zbrklost. „Tak to se pletete! Já ho najdu, ať je kde je a přivedu ho zpátky! A jdu hned!“

Harry se otočil k odchodu.

„Harry, vždyť nevíš, kde ho hledat,“ ozvala se tiše Hermiona, ale zastavilo jej to spolehlivěji, než kdyby se mu snažili zabránit v odchodu násilím.

„Ale já ano,“ promluvila poprvé za celou dobu Angela.

Všichni na ni překvapeně pohlédli a Harry se prudce otočil nazpět. Mladá Rosierová stále pozorovala své ruce se dvěma prstýnky. Nejvíc udiveně na ni hleděli Ron, Hermiona a Neville.

„Jak to myslíš, Angelo?“ zeptala se Hermiona bez dechu.

Angela vstala a obrátila se na Rona s Hermionou.

„Mohla bych vás požádat, abyste nás nechali o samotě? I tebe Neville.“

Oslovení se dotčeně otočili na Brumbála, ale ten jen přikývl a pokynul jim k odchodu.

„Aberforte, mohl bys také odejít?“ dodal ještě Brumbál a v Angeliných očích tím stoupl. Myslela si, že mu to také prozradil. Jakmile za nimi zaklaply dveře, Albus Brumbál chtěl okamžitě protestovat, ale Angela ho předběhla.

„Nepotřebuji slyšet žádné námitky, pane profesore. Moc dobře víte, jak to se mnou je. Je přece jedno, jestli se prozradím dneska nebo zítra.“

Harry ji upřeně pozoroval.

„Ale Angelo, to přece nejde. Kdybyste zítra jen nepřišla, není to tak hrozné, jako kdybyste se pokusila osvobodit Remuse Lupina,“ namítal Brumbál.

„Zrada je to tak jako tak,“ odfrkla si Angela. „Já jsem jediná, kdo tuší, kde je, může se k němu dostat a jak se dostat zase ven bez toho, že bych tam vypustila duši a vy to moc dobře víte.“

„To je sice pravda, ale já nemůžu dovolit, abyste takhle riskovala!“ stále odporoval Brumbál.

„Je to moje rozhodnutí a nemůžete mi v tom zabránit. Moc dobře vím, co Remus pro Harryho znamená,“ Angela pohlédla se slabým úsměvem na Harryho. „Navíc to nebudou tak brzy čekat. A ve mně samé se všechno vzpírá, když si uvědomím, co tam s ním můžou dělat,“ dodala tiše.

Brumbál se těžce posadil: „Ale sama tam jít nemůžete. To by byla sebevražda.“

„Správně. Půjdu tam s tebou,“ prohlásil Harry nekompromisně.

„Ale Harry…“ začala Angela a už se nadechovala pro horu námitek, on jí však skočil do řeči.

„Žádné ale nechci slyšet! Prostě jdu s tebou a hotovo! Tečka!“

Angela se ošívala, ale věděla, že mu to nerozmluví.

„Jak myslíš,“ svolila tedy s nechutí. „Ale budeš dělat, co ti řeknu, slibuješ?“

Harry se zaškaredil: „Proč po mě chceš…“

„Slibuješ?“ přerušila jej Angela naléhavě.

„Jo, slibuju,“ zahučel Harry.

„Ani já tě zjevně nepřesvědčím, že ne, Harry?“ ozval se Brumbál.

Mladý čaroděj zavrtěl rázně hlavou.

„Ale ještě někdo půjde s vámi. Někdo ze starších členů Řádu.“

„Ale musí to být naprosto dobrovolné,“ reagovala Angela. „Půjde o krk a já nechci, aby tam někdo šel z donucení nebo z pocitu povinnosti.“

„To se nebojte, Angelo.“

„Dobře,“ hnědovláska pohlédla na hodinky. „Musím ještě zpátky do Bradavic. Stejně je brzy. Takže o půl desáté tady v kuchyni,“ pohlédla na Harryho.

„O půl desáté?“ zeptal se Harry nevěřícně. „Angie, vždyť je tři čtvrtě na osm!“

„Ano, to je, Harry,“ přikývla pomalu.

„Ale to přece… Čím déle tam bude, tak…“ Harry ani nemohl úzkostí doříct větu.

„Já vím,“ odvětila s povzdechem. „Jinak to nejde, věř mi. Nemůžeme tam vlítnout tak brzy, musíme počkat, až… až ho někde zavřou.“

„Až ho zavřou,“ opakoval tiše Harry.

Angela se svíralo srdce, když jej viděla s takovým výrazem. Přistoupila k němu a něžně ho políbila na tvář, jako by tam Brumbál vůbec nebyl. Stejně o nich určitě věděl.

„Dostaneme ho odtamtud živého, to ti slibuju,“ prohlásila pevně a odtáhla se.

„Tak dobře,“ pokýval Harry těžce hlavou.

„Ty prosím tě, prověř toho, koho nám přivede pan profesor,“ řekla napůl vážně napůl v žertu Angela. „A taky byste si měli sehnat něco černého na sebe. Vrátím se o půl desáté.“

„Angelo, proč vlastně jdete pryč?“ ozval se Brumbál, kterému po dlouhé době zářily ty šibalské jiskry v očích.

„Musím pro něco, co Lupina trochu probere, až ho budeme vysvobozovat a taky jdu obhlídnout situaci,“ vysvětlila jim už za chůze.

Harry se zarazil: „Co myslíš tím obhlížením situace?!“ volal za ní, ale to už Angela spěchala nahoru po schodech.

Když její kroky odezněly, Harry si zarazil ruce do kapes, aby přemohl nutkání vytáhnout hůlku a pustit se za ní a zamračeně se zahleděl na kamennou dlažbu.

Brumbál poklepával prsty do opěradla své židle a starostlivě jej pozoroval. Angela mu dnes svým chováním jen potvrdila, co už dlouho tušil. V srdci mu o ty dva však klíčily velké obavy.

*

O hodinu a půl později Harry seděl u stolu v kuchyni spolu s Billem Weasleym, který dorazil na hlavní štáb se zprávami z Ministerstva a zaslechl, jak se s Brumbálem baví o možném kandidátovi na nebezpečný úkol. Když mu vysvětlili o co jde, okamžitě se nabídl. Hermionu, Rona a Nevilla odvedl Aberfort Brumbál už před nějakou dobou do nemocnice u Munga. Sice neměli žádné zvláštní vědomosti, co se týkalo lékouzelnictví, ale jejich pomoc se tam opravdu hodila. Pacientů bylo příliš a lidí, kteří se o ně starali, pomálu. Členové Řádu měli jiné starosti a Ministerstvo jak by smet. Někteří se snažili vystopovat Smrtijedy, další vyčišťovali zamořenou školu a jiní zase celou nemocnici hlídali.

I když se Bill bez váhání přidal k Harrymu, jeho matce raději nedávali nic vědět. Bill už v černém hábitu byl a Harry se před dvaceti minutami vrátil z Bradavic v tmavém oblečení a v kapse nacpaný neviditelný plášť jako vždycky. Angelu tam ke svému zklamání nepotkal.

V kuchyni panovalo dusné ticho. Natáhl bezmyšlenkovitě ruku k míse s jablky, která stála na stole. Jak minuty ubíhaly, cítil se čím dál hůře. Připadalo mu, že je Angela pryč už věčnost.

Otáčel zelené jablko v ruce a nemohl přestat myslet na Remuse. Při pomyšlení, co všechno si teď musí prožívat, se mu obracel žaludek. A to jen kvůli němu. Proč musí vždycky všichni trpět jeho vinou? Stále upíral vzdálený pohled na jablko a ani si neuvědomil, že už jej nedrží v dlani, ale že se vznáší ve vzduchu.

Bill si toho všiml a zamyšleně se díval, jak se jablko nad Harryho rukou otáčí ve vzduchu.

Harry si moc dobře pamatoval na Voldemortův zlověstný smích a krutost v očích, když někoho mučil. Na šílený výraz Bellatrix s tím jejím smíchem. Na smrtijedské masky, které nezakryjí bezcitné úsměšky. Už toho bylo příliš! Teď už měl strach skoro každý, co se zase příště stane. A dneska zaútočili dokonce na děti! Na nevinné děti!

Jablko se ve vzduchu točilo čím dál rychleji.

„Ehm, Harry?“ ozval se Bill opatrně, ale on jej vůbec nevnímal.

Už ne! Nikdo už nesmí doplácet na cizí touhu po krvi a smrti. Kvůli Voldemortovi už zemřelo příliš mnoho lidí. Nejen jeho blízcí, ale i spousta nevinných!

Harry už se neovládal a jablko, které se dosud svištivě otáčelo nad jeho dlaní, se rychlostí dělové koule rozletělo pryč od něj, těsně kolem tváře Billa a rozprsklo se na kousky o protější zeď, kde jen tak tak minulo vystavený obraz.

Oba dva chvíli zírali na rozmázlý flek na zdi. Pak se Harry konečně trochu vzpamatoval: „Omlouvám se. Ujely mi nervy.“

„To nic. Mě se takové věci taky stávají,“ reagoval Bill.

Harry ještě stále hleděl na zeď, když v krbu zaprskaly plameny a z něj k jeho úlevě vylezla Angela celá od popela, která namáhavě kašlala.

„Zatracený Letax!“ nadávala.

„Angelo!“ vyskočil Harry ze židle. „Kdes byla tak dlouho?“

„Jsem říkala o půl desáté, ne?“ ohradila se Angela s pohledem na hodiny na zdi, které ukazovaly za deset minut půl. Přitom postřehla i zvláštní kaši na zdi. „Hráli jste si na válku s hruškami nebo co?“

„Je to jablko,“ zahučel Bill.

„Aha, no nic,“ neřešila to raději Angela a otočila se k Billovi. „Ty jsi jeden ze starších Weasleyů, že jo?“

Bill vážně přikývl.

„Tak už jste zpátky, Angelo?“ ozval se hlas ode dveří, kde se objevil unavený Brumbál.

„Ano, jak to vypadá v nemocnici?“ zeptala se Angela.

Brumbál se zatvářil všelijak.

„Je to opravdu tak zlé?“ zeptal se Bill starostlivě.

„Bohužel ano,“ přikývl Brumbál. „Zemřely už tři děti. Pomáhá tam i vaše matka, kdybyste ji hledal.“

„Dobrá, děkuju.“

Brumbál je všechny přejel pohledem: „Nerad vás tam pouštím jen ve třech, ale je pravda, že takhle budete méně nápadní. Dávejte na sebe opravdu pozor. Dobrovolně vstupujete do hadího hnízda,“ dodal ředitel Bradavic tiše.

„Děkujeme, pane profesore,“ přikývl Harry vážně.

Brumbál ještě nerozhodně přistoupil k Angele: „Opravdu to chcete udělat, Angelo?“

Tázaná se vpila do očí Harrymu: „Ano,“ přitakala pevně.

„Dobrá. Někoho pak pošlu, aby na vás čekal na konci ulice. Určitě se přece budete přemisťovat.“

Angela pokývla.

„Zlomte vaz,“ rozloučil se Brumbál a rovněž se vzdálil.

Angela se s povzdychnutím posadila ke stolu.: „Tak poslouchejte.“

***

 

Před Hradem temnoty panoval klid. Blížila se desátá hodina. Před chvílí dorazili poslední Smrtijedi, kteří zjišťovali situaci v Merlinově škole a v nemocnici. Lord Voldemort mohl být spokojen. Ve škole pro malé kouzelníky se členům Fénixova řádu a speciálně cvičeným pracovníkům z Ministerstva stále nedařilo úplně vyčistit vzduch od nazelenalého kouře, u Munga panoval chaos a v redakci Denního věštce už určitě připravovali články pro ranní vydání. A jejich studentíci měli na svou poslední zkoušku dorazit až kolem půlnoci.

Goyle a Nott, kteří před chvílí vystřídali na hlídce u přemisťovacího pole své kolegy, spokojeně probírali výslech, kterého byli před chvílí svědky.

„Na vlkodlaka má ale slušnou výdrž,“ uchechtl se Nott.

„Ano, Pán nebyl příliš spokojený,“ reagoval Goyle.

„Chce to jen čas. Však On ho zlomí.“

Náhle se ozvalo dvojí hlasité prásknutí, které zakryly třetí o mnoho tišší, jak se blízko nich přemístily dvě postavy. Dlouhovlasá dívka jen tak tak stačila pustit ruce jejího doprovodu, když Smrtijedi okamžitě rozsvítili hůlky a v jejich světle rozeznali mladou Rosierovou, která už tu dnes jednou byla. V jejím stínu stál mladík s rozježenými světlými vlasy.

„Hele, naši budoucí kolegové!“ zvolal Goyle.

„Nejste tu nějak brzo?“ zeptal se Nott podezřívavě.

„Ano, to jsme. Ještě si musíme něco zařídit,“ odvětila Angela klidně.

„A co jako?“ uchechtl se Goyle pod maskou.

„Tohle,“ ozval se za jejich zády mužský hlas.

Smrtijedi se prudce otočili, ale to už Goyle padal v bezvědomí k zemi. Nott vztahoval na vetřelce hůlku, když ho červené světlo zasáhlo zezadu a složil se vedle prvního Smrtijeda. Mladík, který uspal Notta teď přesunul konec hůlky ke svým vlasům a něco zamumlal. Hned mu začaly černat a přitom si nasadil brýle, které měl schované v kapse. Angela převzala od náhle se zjevivšího Billa neviditelný plášť a nacpala si ho do kapsy u kabátu. Pak šla zhasnout dvě ze čtyř pochodní, které osvětlovaly vstupní bránu do hradu.

Harry s Billem mezitím použili na Smrtijedy kouzla naprostého znehybnění a společnými silami je postavili jako sochy k vnější zdi. Angela jim dala znamení, ať počkají a cílevědomě zamířila přes nádvoří k druhé bráně. Tam to bylo jednoduché. Jeden muž a žena ve smrtijedských maskách tam klimbali ve stoje. Na krátkou chvíli rozsvítila hůlku a Harry s Billem byli v momentě u ní. S druhou hlídkou naložili stejně jako s první, přehodili si přes hlavu a tvář černou kápi a neviděni vešli do nitra hradu.

S Angelou v čele a hůlkami v rukou postupovali obezřetně dlouhou chodbou. Zahnuli na úzké schodiště dolů a i když míjeli východy do dalších chodeb postupovali tiše stále hloub. Smrtijed u nejspodnějších dveří k nim stačil jen zvednout hlavu a složil se jim k nohám. Angela mu vzala svazek klíčů, Bill jej zase opřel o zeď a vstoupili do ledové a zatuchlé zakřivené chodby, která měla po obou stranách zamřížované kobky.

Angela si odhodila kápi. Otočili se k ní čtyři Smrtijedi.

„Hej, co tady sakra děláš?“ vyštěkl jeden z nich. Po hlase poznala Crabbea.

„Jdu na návštěvu,“ odvětila Angela s úsměvem a vztáhla hůlku ve chvíli, kdy ke dvěma Smrtijedům už mířily rudé paprsky. Dvou se zbavili, ale druzí dva se vyhnuli kouzlu a vyslali na ně vlastní odzbrojující kletby. Angela vytvořila štít a obrátila je proti nim. Harry s Billem zkusili mdloby znovu a tentokrát se jim to povedlo.

Smrtijedy nechali ležet a Angela nakoukla za roh, hned však hlavu zase stáhla zpátky a kletba, kterou po ní vyslal poslední Smrtijed, narazila do zdi chodby a vysypal se kus zdiva.

„Co si myslíš, že děláš, Rosierová!?“ ozval se halasně Smrtijed.

Domluvila se s Harrym posunky a přehodila přes sebe jeho plášť. S Billem počkali deset vteřin od chvíle, kdy jim zmizela z očí a oba najednou zaútočili. Harry sebou musel seknout na zem, aby se vyhnul kletbě, kterou na něj vyslala postava v plášti s maskou a Bill to zkoušel sám. Naštěstí Smrtijed najednou ztuhl a s žuchnutím dopadl na zem.

Angela ze sebe shodila neviditelný plášť, hodila jej do náručí Harrymu a prohrabávala s cinkáním svazek klíčů. Jak poznala, který to je, nechápal ani jeden z nich. Prostě jeden vybrala a poklepala na něj hůlkou. Pak se rozběhli po chodbě a bedlivě s rozsvícenými hůlkami nahlíželi do každé kobky skrz mříže.

Harry se staženým hrdlem konečně v jedné až skoro na konci něco našel. V jejím rohu někdo zhrouceně seděl s bezvládnou hlavou. Zesílil světlo a rozeznal světlé vlasy, které padaly vězni přes tvář. Najednou se mu nedostávalo dechu. Co když je mrtvý? Ne, Voldemort jej určitě chtěl živého. Trochu se vzpamatoval a přivolal Billa s Angelou, která zastrčila zeleně zářící klíč do zámku a mříž se otevřela. Vběhla s Harrym dovnitř, zatímco Bill zůstal na chodbě hlídat.

Poklekli k zakrvácené postavě v roztrhaném hábitu a Angela mu odhrnula vlasy. Harry prudce vydechl. Sice s rozbitým obličejem a sípavým dechem, ale byl to Lupin.

557 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Harry Potter a Soumrak lásky

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář