Draco Malfoy stál u otevřeného okna v prvním patře sídla Malfoyů, potahoval už z druhé cigarety a bedlivě pozoroval přibližně šest bystrozorů a tři kouzelníky z Ministerstva, kteří bezradně obcházeli kolem dokola jejich pozemku.
Sídlo zabezpečili společně s otcem dobře. Žádný z nich neviděl ani dům ani živý plot kolem něj, jen je vždy ochranné kouzlo odhodilo hezkých pár metrů dozadu, když se příliš přiblížili. Očividně si s tím nevěděli rady, i když si pozvali specializované odeklínače a žralo je to. Zuřivě rozhazovali rukama a hlasitě se dohadovali.
Slunce za domem rychle zapadalo a spolu s ním odcházel první den po dlouhé době, kdy nebyl ve škole a neviděl svou Dariu.
I když ona by mě stejně nejspíš nechtěla ani vidět, pomyslel si zasmušile. Musím se na to přece dívat trochu realisticky. Co si o mě asi teď může myslet? Co nevěděla, to jí určitě Angela vyslepičila.
Od chvíle, kdy mu lord Voldemort vypálil na paži Znamení zla, které jej ještě pořád nepříjemně svědilo, na ni neustále myslel, i když to nebylo příliš rozumné.
Jak se cítí? Určitě ne moc dobře. Ale nemůže se cítit hůř než já. Měl jsem to tušit, že moje štěstí nebude mít dlouhého trvání, přemítal dál v neveselém duchu. Všechno se to podělalo…
Minulou noc Pán zla usoudil, že příbuzní manželů Prescottových, kteří se jednou a zároveň naposledy pletli do věcí, do kterých jim nic nebylo, budou skvělými adepty na poslední zkoušku.
On sám měl navíc bezproblémový přístup do domu, což Pán naštěstí nevěděl.
Co kdyby došlo k nejhoršímu? ozval se znovu ten protivný hlas jeho svědomí. Jak by se asi zachovala, kdyby se mi nepodařilo tomu zabránit?
„Nejspíš by mě při první příležitosti zabila,“ zašeptal Draco a típl cigaretu o parapet. Líně švihl hůlkou a okno se zavřelo. Otočil se čelem do útrob domu, zamířil ke schodům a dál přemítal.
Když se po zasvěcení vydal za Angelou, sám moc nevěděl, co udělá. To zjistil, až když se jí ocitl tváří v tvář. Nevypadala dobře, ale tak by asi vypadal každý, kdo by se stal vrahem vlastní matky.
Vzpomněl si na rozhovor, který se odehrál poté, co se vrátil na Hrad temnoty a zlověstně se ušklíbl…
*
„Skláním se před vámi, Mistře,“ hlesl Draco Malfoy na kolenou a se smrtijedskou maskou na tváři. „Vím, že si zasloužím řádný trest za nesplnění Vašeho prvního úkolu.“
„Tebe trestat nebudu, Draco,“ zasyčel Pán zla překvapivě mírně. „Kdyby někteří z mých služebníků byli jen z poloviny tak schopní jako ty, nemusel bys tu zrádkyni Rosierovou vůbec hledat a špinit si s ní ruce!“
Lucius Malfoy, stojící nedaleko, sklopil hlavu.
„Alespoň že se ti podařilo zrušit to zasnoubení,“ pokračoval Pán. „Nesnesl bych, kdyby zrovna s tebou měla dál něco společného!“
„Ano, pane. A znovu se hluboce omlouvám, že jsem dopustil, aby si zavolala pomoc a já musel…“
Voldemort Draca přerušil: „Dost, Draco. Už jsem řekl, že ti to nevyčítám. Lépe, že ta mrcha teď utekla, než kdyby tě chytili. Však na ni dojde řada.“
Draco se s úlevou narovnal. Pán mu tedy jeho výmluvu spolkl celkem bez problémů. Ale nic si nenamlouval. Bylo to jen proto, že měl plnou hlavu jiných myšlenek, jinak by z Draca snadno vycítil lež. Protentokrát měl štěstí jak on, tak Angela.
„Luciusi, ty můžeš odejít,“ vykázal Voldemort Dracova otce z tmavého pokoje, který se nacházel v jednom z nejhořejších pater Hradu.
Lucius Malfoy se hluboce uklonil, naznačil Dracovi, že na něj počká venku a vytratil se. Pán zla si Draca chvíli zamyšleně prohlížel. Ten klidně stál a čekal.
„Draco, předpokládám, že ty znáš Rosierovou dost dobře, že ano?“
„Ano, Mistře,“ přikývl Draco a přemítal, kam tím Pán míří.
„A to jsi u ní nepozoroval žádné známky toho, že by chtěla… vyměnit stranu?“ zeptal se s odporem v hlase.
„Ne, pane,“ odvětil Draco pevně. „Sice se někdy chovala zvláštně a občas vedla prapodivné řeči, ale nepřikládal jsem jim nijak zvlášť velký význam.“
„Hmm, a netroufl by sis tedy alespoň odhadnout, proč to udělala? Proč mne zradila těsně před zasvěcením?“ otázal se Voldemort naléhavě. „Jak to, že byla schopná zabít vlastní matku?“
„Přece kvůli Potterovi, pane,“ odvětil Draco s mírným údivem v hlase. Stále se chladně ovládal. Voldemort zúžil podezřívavě oči.
„Co tím chceš říct, Draco?“
„Copak Vám to můj otec nebo Bellatrix Lestrange ještě neřekli, Mistře?“ divil se Draco čím dál víc.
„Co mi měli říct?“ zvýšil Pán zla hlas.
„Tehdy, když jsme je skoro dostali v tom pokoji nedaleko Vaší přemisťovací místnosti, tak jsme přišli na to, že Rosierová je do Pottera zamilovaná, pane. Udělala to… z lásky k němu. Nikoliv z loajality k Řádu nebo tomu vlkodlakovi.“
Voldemort na Draca upřeně zíral a mlčel.
„Myslel jsem, že už to víte, Mistře,“ dodal Draco a napjatě čekal.
„Z lásky?!“ zasyčel Voldemort opovržlivě. „Ti dva, zrovna tihle dva, spolu něco mají!?!“
„Ano, sami se tehdy prozradili,“ odvětil Draco sebejistě, ale s notnou dávkou zášti.
„A ty jsi o tom nic netušil?!“
„Ne, Mistře.“
Pán zla vstal ze svého křesla potaženého černým sametem, přistoupil k malému nezasklenému oknu a vzhlédl k temnému mraku, který se od jisté doby udržoval pouze nad oblastí Hradu.
„Jak dlouho už to může trvat?“ zeptal se náhle, zády k Dracovi.
„Těžko říct, ale nějakou dobu určitě, pane. A musí to být vážné. Proč by jinak udělala An- Rosierová něco takového?“
„Ano, máš pravdu. Ta malá bestie ho musí skutečně milovat. A on ji?“ otázal se Pán a tón jeho hlasu se začal pomalu měnit k mírnějšímu tónu.
„Když jí můj otec vrazil facku, byl Potter rudý vzteky a i ve své nezáviděníhodné pozici se odvažoval bránit ji a vyhrožovat. Takže se dá předpokládat, že je do ní úplný blázen,“ konstatoval Draco se znechucením.
„Hmm, ano, ano, dobrá,“ mumlal Voldemort a stále hleděl k temnému oblaku nad sebou. „Takže přece jen něco, co bychom mohli úspěšně využít…“
Otočil se zpět ke svému nejnovějšímu služebníkovi: „Sejdeš se s Pansy Parkinsonovou v neděli o půl jedné v noci a řekneš jí všechno, co o těch dvou víš. Ona už bude vědět, jak s tím má naložit. Bude na tebe čekat na okraji Zapovězeného lesa. Zařídím to.“
„Ano, Mistře,“ přikývl Draco.
„Trochu znepříjemníme naší malé zrádkyni další studia,“ usykl Pán zla zlověstně. „Dokud se mi nedostane do rukou samozřejmě,“ a usmál se tak, že Dracovi přeběhl mráz po zádech.
„A teď už jdi,“ pokynul Dracovi, který se hluboce uklonil a zamířil ke dveřím. „A… zavolej mi zpátky tvého otce, ano?“ dodal ještě Voldemort zlovolně.
„Jistě, Mistře.“
*
S otcem, kterému se nechtělo věřit, že by s ní zrušil zasnoubení a pak mu Angela s pomocí Řádu utekla, už to bylo horší, to musel Draco, scházející ze schodů pokrytých kobercem, uznat. Přesto se mu jej podařilo přesvědčit díky tomu, že se Lucius rovněž toulal myšlenkami někde jinde. Nejspíš u toho, že neřekl Voldemortovi o vztahu Pottera a Angely, když měl a jestli se mu to nevymstí. Doslechl se, že otec tušil dobře. Pán zla byl poněkud… naštvaný, že mu to neřekl už dříve.
Sešel do haly a jistým krokem zamířil ke skrytému vchodu do podzemí. Jakkoli se však zaobíral všelijakými úvahami o svém novém postavení, o otci, Angele či Pánovi zla, nebo o nadcházející schůzce s Pansy Parkinsonovou, za žádnou cenu se nemohl zbavit toho příšerného svíravého pocitu viny, že způsobil Darie, jediné osobě, kterou kdy miloval, takovou bolest. Že zradil její důvěru a lásku a sám sebe odsoudil k utrpení z pomyšlení, že jej nenávidí.
***
V Komnatě Nejvyšší Potřeby praskal oheň v krbu a osvětloval tváře dvou přítomných dívek.
„Je zvláštní, jak se dokáže všechno za jeden víkend podělat,“ pronesla Daria zamyšleně a pomalu usrkla z kouřícího šálku. Netušila, že v úplně stejnou chvíli se její bývalá velká láska zaobírá až příliš podobnými úvahami.
„Jo, to je,“ souhlasila Angela, sedící naproti ní v pohodlném křesílku v rukou rovněž plný šálek. Pohlédla na hodinky na svém zápěstí. Ukazovaly tři čtvrtě na sedm. Zhluboka si povzdechla a Daria povytáhla tázavě obočí.
„Za chvíli budu muset jít,“ osvětlila Angela svůj zhnusený výraz. „Mám u Snapea trest. První z dvouměsíčního,“ dodala pochmurně.
„Cože?“ vykulila překvapeně oči Daria. „Dva měsíce!? Co jsi mu u Merlina provedla?“
„No…“ protáhla Angela. „Plivla jsem mu do obličeje.“
„Co!?“ zděsila se Daria pro změnu. „To že jsi udělala? A to ještě žiješ?“
„Jak vidíš, tak ano,“ konstatovala. „Nevzmohl se ani na jedno slovo. Ale předtím měl blbé řeči na… mou matku.“
„Aha, tak to už tě trochu chápu,“ poznamenala Daria, která znala stručný obsah dopisu Mary Rosierové. Identita Angelina otce pro ni sice byla velkým překvapením, ale nešťourala se v tom, proč jí to Angela neřekla dřív.
Angela ze sebe vysypala všechno, co se událo od chvíle, kdy odešla v pátek večer z Velké síně, až do chvíle, kdy od ní odešel Draco. Pasáž jejich rozhovoru však záměrně co nejvíc zkrátila, protože viděla, že Darie působí i sebemenší zmínka o něm bolest. Daria byla jediná, které to všechno mohla bez obav říct.
Začaly se navzájem svěřovat už v nemocnici, ale poté, co je vrchní lékouzelník skoro násilím vyprovodil pryč, aby si odpočinuly, pokračovaly v Bradavicích v soukromí Komnaty.
„Sice jsem nikdy neměla Snapea v lásce, ale že je to takový zmetek…“ nedořekla Daria a zavrtěla nevěřícně hlavou.
Angela se zachmuřeným pohledem dopila šálek až do dna. Daria se zahleděla z okna ven, kde už panoval večerní klid.
„Nezdá se ti to zvláštní?“ ozvala se Angela nečekaně.
„Co myslíš?“ zeptala se Daria.
„No, ten lékouzelník přece říkal, že je tvá babička v hlubokém bezvědomí a že neví, kdy se probere, ale… to přece není účinek kletby… no, Cruciatus. To jsme se učili, ne?“
„No a?“ stáhla Daria obočí.
„Co vlastně tvůj děda přesně viděl nebo slyšel? Třeba Draco…“
„Chceš se snad toho hajzla zastávat?“ skočila jí Daria do řeči okamžitě.
„Ne, to ne, já jen… Nechce se mi věřit, že by to opravdu udělal. Že by tvou babičku… mučil,“ dořekla Angela rychle to, co ji celou dobu svrbělo na jazyku.
„A co jí teda udělal, že se neprobírá, no?!“ rozčilovala se Daria. „Tak mi to řekni, když jsi tak chytrá! Vždyť je to stejně jedno, co jí udělal! Ale udělal to!“
„To je pravda,“ souhlasila Angela.
„Stejně je to moje chyba,“ povzdychla Daria nečekaně a položila svůj už rovněž prázdný šálek na stůl.
„Cože?“ nechápala hnědovláska. „Jak to může být tvoje chyba?“
„Kdybych si s Dracem nic nezačala, nikdy by se do našeho domu nemohl dostat! Moje bábi by byla v pořádku!“
„To přece nemůžeš vědět,“ odporovala jí ne moc přesvědčivě Angela.
„Ale ano! Otevřela jsem mu dveře dokořán! Ještě jednodušší to mít nemohl! Je to moje vina. Jen moje.“
„To jsme to dopracovaly,“ odtušila Angela po chvíli napjatého ticha. „Obě dvě.“
***
Harry strávil skoro celé nedělní odpoledne tím, že stepoval na různých místech Bradavického hradu, u kterých předpokládal, že by se tam mohla Angela objevit. Od snídaně z ní však nezahlédl ani vlas a už zase mu to začínalo dělat starosti. V poslední době mu vůbec všechno, co se týkalo Angely, vytvářelo na čele vrásky.
Už to skoro vzdal, když ji konečně spatřil scházet z hlavního schodiště do Vstupní síně a ihned k ní s úlevou zamířil.
„Angelo! Kde jsi, prosím tě, byla?!“ vyhrkl polohlasem, jakmile se ocitl na doslech.
Angela se bleskurychle rozhlédla po nejbližším okolí a stejnou hlasitostí odpověděla.
„Nejdřív s Dariou v nemocnici a pak jsme byly v Komnatě. Trochu jsme si popovídaly,“ odvětila, přitom však dál rychle mířila k dalšímu schodišti.
„Aha, a kam tak letíš?“ divil se Harry, který s ní sotva držel krok.
„Na trest ke Snapeovi a už teď mám zpoždění,“ vysvětlila Angela, za pochodu políbila Harryho na tvář a už sbíhala schody do podzemní chodby.
„Já myslel, že zajdeme za Remusem!“ volal za ní Harry trochu dotčeně.
„Promiň, až zítra! Pozdravuj ho ode mě!“ zavolala v odpověď.
Harry se jí ještě chtěl zeptat, proč má u Netopýra ten trest, ale to už byla pryč. Povzdechl si, zastrčil ruce do kapes a vydal se nahoru na ošetřovnu sám.
Angela postávala před dveřmi do Snapeovy nory a pomalu v duchu počítala do desíti, přičemž zhluboka dýchala. Než si řekla všechna ta čísla od jedničky do desítky, dvakrát přemohla nutkání otočit se na podpatku a zdrhnout, dokud je čas. Ne jen kvůli tomu, co prováděl ten hajzl s její matkou, za což by mu nejraději vyškrábala oči z důlků, ale také proto, že Snapeovi nevěřila ani za mák, že je na Brumbálově straně a z toho vyplývalo, že by si mohl klidně dovolit jí něco udělat, nebo ji odvést ke svému pánovi. Vlastně se divila, proč se o to ještě nepokusil…
Nakonec se ujistila, že má hůlku u sebe a hlasitě zaklepala. Tentokrát si Snape dával na čas. Z jeho kabinetu se nic neozývalo. Angela tedy zaklepala podruhé a znovu čekala. Byla to zkouška trpělivosti, protože moc dobře věděla, že tam Netopýr je. Konečně se ozvalo líné „dále“ a Angela s mobilizovanou neprostupnou nitrobranou vešla.
„Jdete pozdě,“ ucedil Snape chladně na přivítanou. „Ostatně je úspěch, že tu vůbec jste.“
Angela zavřela dveře a suše pozdravila. Snape to přešel, jako by ani nic neřekla.
„Očekával jsem, že nedorazíte vůbec.“
„Neměla jsem k tomu daleko,“ prohlásila Angela a zabodávala do něj pohled.
„Snad se mě nebojíte?“ ušklíbl se Snape samolibě.
Angela zaťala zuby, aby udržela zlostný jazyk na uzdě. Když se Netopýr nedočkal odpovědi, krátce pokynul k židli naproti sobě.
„Sednout,“ procedil úsečně.
Posadila se do rozvrzané židle, jako by to bylo pohodlné křeslo a přehodila si nohu přes nohu. Snape na ni neomaleně civěl. Ona na něj rovněž. Teď byla otázka, kdo to déle vydrží. Angele už to připadalo nekonečné, když Snape konečně uhnul očima a sáhl po nějaké knize, která byla na vrcholu hromádky v pravém koutu jeho stolu.
„Dlouho jsem přemýšlel, co vás vedlo k tak sprostému chování, Rosierová,“ promluvil sykavě a knihu otevřel. Angela čekala, co z něj vyleze.
„A napadla mě jen jedna jediná věc, kvůli které byste mě najednou začala tak nenávidět,“ pokračoval Snape, přičemž líně otáčel stránkami knížky. Angele se stáhlo hrdlo. „Ano, tu nenávist máte v očích a někdy i ve tváři. Nejste za tak dobrá herečka,“ okomentoval Netopýr její výraz. „Vaše drahá matinka vám nejspíš před svým ubohým skonem stačila prozradit, jaký byl mezi námi vztah.“
Angela zaťala ruce v pěsti a stále mlčela, i když jí to začínalo dělat obrovské problémy.
„A nejspíš to okořenila spoustou lží a polopravd, že?“ ušklíbl se Snape a ohrnul přitom horní ret. „Víte, slečno Rosierová,“ oslovil ji ironicky. „Nechci, abyste živila své výčitky svědomí tím, že budete přesvědčena o tom, jaká byla vaše matka skvělá, že se obětovala pro vlastní dceru.“
„Já vás varuju, pane,“ ozvala se Angela náhle a chladně. „Zmlkněte nebo toho budete litovat.“
Snape prudce zaklapl knihu, kterou dosud listoval a nahnul se přes stůl: „Vy mi tady chcete vyhrožovat?!“
„To bylo jen varování, pane,“ ucedila Angela.
Snape se odporně usmál.
„Sténala jako děvka pokaždé, když jsem si ji vzal,“ zasyčel jí do tváře. „A je mi naprosto jasné, že vy…“ už nedořekl, ať bylo to, co chtěl říct, cokoliv.
Angela nejprve úplně ztuhla, pak Snapeovi vrazila stůl nestůl facku, až se mu mastné vlasy rozlétly kolem hlavy, vyletěla ze židle, na které doposud seděla, popadla ze stolu první, co jí přišlo pod ruku, což byla vysoká sklenice s nazelenalým dost nechutným obsahem a celou mu ji vylila na hlavu.
„Tak! Varovala jsem vás, to nepopřete!“ vyrážela ze sebe mezi prudkými nádechy a Snape ji nenávistně a šokovaně sledoval přes kapky slizu. „A klidně si jděte stěžovat třeba i na Ministerstvo, je mi to úplně u prdele! Ale už nikdy si neberte do huby moji matku!“
Pak se otočila na podpatku, vyrazila na chodbu a práskla za sebou dveřmi tak, že se z regálu vedle nich vysypaly na kamennou podlahu tři malé lahvičky.
*
„Ale já jsem naprosto v pořádku!“
„Ano, to tvrdí každý, koho tu mívám. Takže si zase lehněte!“
„V žádném případě! Už mě to tu nebaví, válet se na posteli, když mi nic není!“
„Nic vám není?! Vy jste se asi zbláznil! Ještě dneska ráno jste zase zvracel, máte oslabený organismus a špatně spíte, tak mi netvrďte, že je vám dobře!“
Z ošetřovny se ozývaly hlasité, hádající se hlasy Remuse Lupina a madame Pomfreyové. Harry vešel a našel dvojici pohledem.
„Lupine, prosím vás, musíte tu ještě zůstat a odpočívat! To, co jste prožil, zanechalo následky, které jen tak nevyprchají!“
Remus si něco brblal pod nosem, ale už mu docházely argumenty.
„Remusi, víš přece, že nemá cenu se tady s Madame dohadovat,“ prohlásil Harry hlasitě a zavřel za sebou dveře. Až teď si ho všimli.
„Vidíte, i pan Potter je rozumnější než vy!“ vyjela na Remuse Pomfreyová. „A teď si zase lehněte nebo se skutečně naštvu!“
„No, dobrá, dobrá,“ podvolil se konečně Remus a posadil se na postel za sebou. Madame odkráčela, ale stále Remuse na dálku kontrolovala při přípravě nějakého lektvaru.
Harry si sedl na vedlejší postel.
„To jsi mi teda fakt pomohl, díky,“ ozval se Lupin nevrle a Harry se zašklebil.
„Když jí nebudeš pořád přesvědčovat o tom, jak je ti dobře, tak tě dřív pustí,“ prohlásil z vlastní zkušenosti Harry.
„No, jen aby,“ povzdechl si Lupin.
„Nevíš, jak je na tom Tonksová a Moody? Já se normálně nic nedozvím,“ postěžoval si Harry.
„Moody je ještě v nemocnici a Nymfadora už je v pořádku. Byla mě navštívit,“ odvětil Remus klidně.
„Fakt? A co?“ zakřenil se Harry.
„Jak co? Nic, co by bylo?“
„Ale, prosím tě, Remusi,“ podíval se na něj Harry naoko káravě. „Myslíš, že všichni nevidí, jak se na sebe díváte?“
„Hele, Harry, nech toho laskavě, nebo zase vstanu a zacpu ti pusu osobně!“ naježil se Remus.
„No, jo, už mlčím,“ souhlasil se smíchem Harry. Ulevilo se mu, když viděl, že už je Lupinovi opravdu o hodně lépe.
*
Harry zachmuřeně pozoroval podivně hlučící hlouček zmijozelských před učebnou lektvarů a vůbec si nevšímal, jak se mezi sebou Hermiona a Ron dohadují kvůli nějakému eseji. Neustále po něm někdo z nich pokukoval a cynicky se ušklíbal. Největší debata hořela ve středu houfu, kde se nacházela Pansy Parkinsonová.
Na druhém konci chodby se objevila pomalu přicházející Angela. Byla bledá nevyspáním a hleděla jen na zem pod svými chodidly, takže nezpozorovala, jak se na ni upírá veškerá pozornost zmijozelských, kteří začali utichat.
Došlo skoro až k nim, než si všimla podezřelého ticha, zastavila se a udiveně zvedla hlavu. Všichni sedmáci ze Zmijozelu na ni posměšně a nenávistně zírali a Nebelvířští čekali, co se z toho zase vyvrbí. Angelu bodlo zlé tušení. Udělala ještě dva kroky, ale znovu se zastavila, když z hloučku vystoupila ta kráva Pansy se zástupem svých kamarádek.
Angela už tak měla nervy nadranc ze včerejšího trestu, než aby teď bez hlesu snášela tohle očumování.
„Co je?!“ vyletěla nevrle. „Co na mě tak zíráte?“
Podívali se po sobě s vědoucími úšklebky a některým zalétaly pohledy k nebelvírským. Pansy teď předstoupila přímo před ni a založila si ruce.
„Že máš ještě tu drzost se takhle ptát,“ protáhla s jízlivým úsměvem. „Jsi ještě větší zrádkyně, než jsme si mysleli!“
Zbytek Zmijozelu souhlasně zahučel.
„Řekni mi rovnou, o co ti jde nebo sklapni!“ vyštěkla Angela.
Harry mírně znervózněl. Ron a Hermiona se přestali hádat a zpozorněli.
„Tak ty nevíš! To jsi ale mohla tušit, že se to jednou provalí, ne? Že se to stejně všichni dozví!“ odsekávala s opovržením Pansy.
„A co sakra!?“ zeptala se Angela, která už toho měla právě dost.
„Přece to, že se kurvíš s Potterem!“ prohlásila Parkinsonová vítězoslavně.
Mezi nebelvírskými to zašumělo a začali se ohlížet po Harrym. Angele na moment došel dech a cítila, jak jí od nohou stoupá do těla mrazivý chlad. Pansy ji s úšklebkem upřeně pozorovala stejně jako zbytek Zmijozelu.
„To nám k tomu nic neřekneš?“ pokračovala Pansy.
Tak přece… pomyslela si Angela i Harry zároveň.
„Tak slyšíš?!“ zavřískla Pansy. „Odpověz, ty děvko!“
V jiné situaci by si Angela takové urážky rozhodně nenechala líbit, ale Pansy ji svým hlasitým prohlášením dokonale ochromila, i když to samozřejmě čekala. Někdo se Pánovi pochlubil s novými poznatky.
„To je tak dobrý v posteli? Nebo proč si toho prašivého nebelvírského psa vydržuješ?“
Harry zrudl a Hermiona jej opatrně chytila za rukáv. Angela zírala upřeně před sebe poněkud pobledlá v obličeji, skoro jako by Pansy ani neviděla. Hejno zmijozelských hus za ní se posměšně chichotalo.
„Chm! Pořád nic? Tos mě teda zklamala, Rosierová! Na všechny jsi takovou dobu hrála krásnou komedii a teď se nevzmůžeš ani na odpověď? To seš pěkná poseroutka,“ řehonila se Pansy.
Harry se Hermioně vytrhl a v mžiku byl po boku Angely.
„Ještě jedna taková urážka, Parkinsonová a já osobně ti tu nevymáchanou hubu jednou provždy zavřu!“ vyjel na ni vztekle a ruka mu sama sjela do hábitu k místu, kde měl hůlku.
Pansy ho opovržlivě sjela pohledem.
„Tebe se tak leknu, Pottere,“ ucedila a znovu se otočila k Angele. „Tak tvůj amant už se nám tu veřejně přiznal a co ty?“
Harry vyškubl hůlku z kapsy, ale Angela mu položila ruku na paži.
„Ne, Harry,“ řekla a upírala přitom pohled na Pansy. Po chvíli ji oslovila vcelku normálním hlasem.
„Tak já ti řeknu pravdu, Pansy. I všem ostatním,“ prohlásila nahlas a studenti, kteří se dosud pochechtávali nebo si mezi sebou naléhavě šeptali, napjatě ztichli. V chodbě zavládlo dusné ticho. Angela ještě pohlédla Harrymu do očí, který povzbudivě přikývl a chytil ji zezadu kolem pasu.
„Já se s Harrym rozhodně nekurvím, já s ním chodím. A to už dost dlouho,“ oznámila a skoro všichni na ni přitom nevěřícně civěli. Angela pokračovala. „Tobě ani nikomu jinému do toho vůbec nic není, takže okamžitě přestaň urážet mě i jeho, nebo ti rozškrábu ten tvůj prasečí ksicht, že sama sebe nepoznáš.“
Po tomto prohlášení se znovu rozhostilo ticho. Zmijozelští dvojici pozorovali nenávistně, Nebelvírští nevěřícně. Narušilo jej až otevření dveří podzemní učebny. Nikdo se ani nehnul. Snape, který nechápal, proč nikdo nevchází dovnitř, vyšel na chodbu a nevrle se rozhlédl.
„Co se to tady děje?!“ zasyčel svým obvyklým tónem a přeletěl studenty pohledem, až se zastavil na objímajícím se párečku a vytřeštil oči.
„Co to má znamenat!?“ vyštěkl a zamířil k Harrymu a Angele. Angela na něm poznala, že to ještě nevěděl.
Nikdo nic neřekl.
„Okamžitě mi to někdo vysvětlete!“ dožadoval se Snape.
Znovu hrobové ticho.
„Výborně! Všichni do učebny! Okamžitě!“ vyjel na mlčící dav. Studenti se pomalu rozhýbali. Harry s Angelou ale pořád stáli a Snape je spaloval pohledem.
„A co vy dva!? Co si myslíte, že děláte?! Okamžitě do učebny!“
Angela měla paradoxně co dělat, aby nevyprskla smíchy. Snape opravdu nevěděl, jak se má tvářit. Ruku v ruce zamířili do učebny a Snape jim přitom dýchal na záda.
„Ubírám Nebelvíru dvacet bodů!“ usykl značně vztekle.
Harry se šel bez poznámek posadit dozadu k Ronovi a Hermioně a Angela zamířila na své místo do druhé lavice. Úporně se snažila nevšímat si toho, že na ni civí celá třída. Předtím než stačila zahnout do uličky, jí Snape zasyčel do ucha: „Přece jsem vám říkal, že jste stejná jako vaše matka!“
Nechala to protentokrát bez odezvy. Jen byla zvědavá, jak Snape naloží po včerejšku s tím dvouměsíčním trestem. Odpovědi se jí dostalo záhy. Netopýr jim totiž zadal práci a když procházel kolem ní, ucedil: „Váš trest se prozatím odkládá, jelikož nemám chuť snášet ty vaše výjevy!“
Neuvěřitelně se jí ulevilo, ale náladu jí to příliš nezlepšilo.
*
Jako obvykle, když se něco stalo nebo prozradilo, zapracovala bradavická tichá pošta a ve chvíli, kdy začínalo odpolední vyučování, už o tom, že Angela Rosierová chodí s Harrym Potterem, věděla celá škola.
556 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...