V kuchyni sídla rodu Blacků se bez chuti najedli, přičemž je Krátura častoval nevrlými poznámkami, kterých si však vůbec nevšímali, pak si od něj nechal Harry přinést kus pergamenu a napsal na něj adresu hlavního štábu Fénixova řádu, jak to kdysi dávno udělal Brumbál.
Svěřil ho Remusovi, kterého to vůbec neudivilo. Nejspíš to celou dobu tušil. Dokonce pochvalně uznal, že Harry správně předpokládá, že to budou určitě potřebovat. Když se však Remus zeptal, zda může totožnost nového strážce Fideliova tajemství prozradit ještě někomu, Harry ho požádal, aby o tom informoval jen Aberforta Brumbála. Jemu jedinému věřil natolik, aby s tím souhlasil. Důrazně ale požadoval, aby to nikomu jinému neříkali.
Poté Angela a Harry zapadli do svých pokojů, kde na ně čekaly jejich sovy – Harryho sněžná sova Hedvika a Angelina černá lesní Roxana. Obě je, stejně jako ostatní sovy, výry, výrečky a všelijaké jiné druhy, už před nějakou dobou pustili lidé z Ministerstva ze školního sovince, kde byly neprodyšně zavřené.
Harry před Angelou skoro utekl a zamkl se u sebe. Prospali zbytek dopoledne i celé odpoledne, aniž si přitom vůbec uvědomili, že je Štědrý den a probudila je klepáním až večer v sedm hodin Tonksová.
Na hlavním štábu se už tou dobou začalo scházet množství kouzelníků a čarodějek. Přišli skoro všichni členové Fénixova Řádu, přeživší bystrozorové z Ministerstva, rovněž zaklínači a odeklínači a Ministerská rada, která se ujala prozatímní organizace kouzelnického světa. Většina z nich tu byla jen díky tomu, že jim Remus nebo Aberfort Brumbál dali přečíst umístění hlavního štábu Fénixova řádu z už zmíněného kousku pergamenu.
Z profesorského sboru Bradavic se dostavili také McGonagallová, Shiernová a Hagrid.
Velká porada se konala jako obvykle ve velké podzemní hale, kde byly pro tuto příležitost přistaveny další stoly a židle, aby se mohli pohodlně usadit všichni příchozí.
Místo dvou větších židlí, které byly vždy postaveny příčně ke stolům, jich tam bylo pět a byly obsazeny Aberfortem Brumbálem, Remusem Lupinem, Minervou McGonagallovou a nějakým cizím chlápkem z Ministerské rady. Ta prostřední – nejvyšší – zůstávala prázdná.
V místnosti bylo narváno a dusno. Málokdo promluvil. Harry, Angela, Hermiona, Ron a Neville seděli těsně u sebe na okraji jednoho z dlouhých stolů a příliš se kolem sebe nerozhlíželi. Nevšímali si zvědavých pohledů, které na ně většina kouzelníků vrhala. Zvlášť upřeně si je nějakou dobu prohlížela Shiernová.
Hermiona svírala mlčky Ronovu ruku.
„Jak to vypadá u vás doma, Rone?“ ozval se tiše Harry, který se bez rozmýšlení posadil vedle Nevilla, aby vedle sebe neměl zachmuřenou Angelu.
Ron, který byl stejně bledý a zamlklý jako jeho starší bratři sedící nedaleko nich, bezmocně pokrčil rameny.
„Mamka je z toho špatná,“ zahučel. „Ginnyina ručička na hodinách jí pořád ukazuje Nezvěstná.“
Harry si všiml, že paní Weasleyová v místnosti není.
„Alespoň víte, že žije… “ odvážila se pípnout Hermiona.
Ron po ní šlehl ne příliš vstřícným pohledem, že radši sklopila pohled ke stolu a už nic neřekla.
„Moje babička je z toho všeho nadšená,“ pronesl náhle Neville.
Všichni kromě Rona se na něj nechápavě podívali.
„Prohlásila, že je na mě i na všechny ostatní studenty strašně hrdá za to – Jak jsme těm hnusným černokněžníkům nakopali prdel – to cituju,“ pousmál se Neville nesměle.
Hustá atmosféra mezi kamarády trochu polevila, když si představili Nevillovu babičku, jak svého vnuka zahrnuje chválou a popleskává jej po tvářích.
„I když ji samozřejmě mrzí smrt těch…“ Neville ani nedořekl. Stejně všichni věděli, o čem mluví.
Když už delší dobu nikdo do velké místnosti nepřicházel, Dedalus Kopál, který byl ještě před chvílí nahoře v kuchyni, přistoupil ke kouzelníkům na pěti židlích a o něčem tam chvíli mluvili. Pak se vrátil s klepáním berle, se kterou chodil od včerejší noci, na své místo a Aberfort Brumbál se zvedl z křesla, které stálo vedle prázdného prostředního po jeho bratrovi.
Pohledy všech se na něj upřely. Zamyšleně si přejel prsty krátký našedivělý vous a přeletěl všechny přítomné pohledem.
„Všechny vás vítám na mimořádné poradě Fénixova Řádu místo svého bratra, který při včerejším napadení Bradavické školy čar a kouzel přišel o život,“ pronesl tiše na začátek.
Jeho vážná slova utišila i ten poslední šepot.
„Nejprve bych chtěl současné členy Řádu ubezpečit o tom, že všichni přítomní bystrozorové či jiní zaměstnanci Ministerstva složili slib mlčení, který se týká čehokoliv okolo Řádu či jeho členů ještě předtím, než jim bylo prozrazeno byť jen jeho umístění.“
Fénixovci, kteří se na přítomné ministry do této chvíle ohlíželi nervózně, se díky tomuto prohlášení trochu uvolnili.
„Přednostně bych chtěl apelovat na to, že bychom si měli zvolit nového vedoucího Řádu, který nastoupí na místo mého bratra. Nějaké návrhy?“
Postavil se Dedalus Kopál.
„Myslím, že byste to měl být vy, Brumbále. Včera jste mně i ostatním na Ministerstvu hodně pomohl a já osobně vám věřím stejně jako vašemu bratrovi,“ prohlásil pevně a zase se pomalu posadil.
„Souhlasím s Dedalusovým návrhem,“ zvedl se Remus Lupin. „Nemůžeme si do svého středu postavit nikoho spolehlivějšího.“
„Já také,“ ozvala se McGonagallová. „Vy jste věděl o všem, co se tu dělo a také jste byl našemu řediteli nejblíže. Často se s vámi radil. Jsem si jistá, že by to tak chtěl.“
„Já rovněž,“ souhlasil hlasitě mohutný vedoucí bystrozorů, sedící u zdi.
„Takže vysoké funkce zůstávají v rodině, že?“ ozval se štiplavě něčí vysoký hlas.
Byl to ten muž, který s nimi seděl na vysokých židlích, předseda Ministerské rady s nepříjemným fretčím obličejem.
„VY se do toho nemáte co montovat!“ okřikl ho burácivě Hagrid, který se tvářil značně zlověstně. Zřejmě předsedu neměl v oblibě. „Aberfort Brumbál je ta nejlepší osoba, kterou si do svého vedení můžeme postavit!“
„Přesně tak! Ano! Tak je to! Ať je to Brumbál!“ podpořili poloobra členové Řádu hlasitě. Předseda se mračil a mlčel.
„Tedy… Je někdo proti tomuto návrhu?“ otázal se vážně Remus.
Nikdo se neozval. Brumbál je chvíli mlčky pozoroval.
„Dobrá tedy. Když si to všichni přejete, podvolím se vašemu rozhodnutí,“ pronesl Aberfort s pověstným klidem, kterým vládl i jeho bratr Albus.
Všichni spokojeně pokyvovali hlavami, tedy až na předsedu Rady, Merogha.
„Takže bychom mohli postoupit dál…“ nadechl se Brumbál. „S panem předsedou i Radou ministrů jsme se shodli na tom, že pořádat volby nového ministra kouzel je zbytečné a nebezpečné. Kontroly nad kouzelnickým světem se tedy ujme Ministerská rada nejvyšších kouzelníků. Ta již na adrese, kterou vám všem později sdělíme písemně, jelikož je také chráněna Fideliovým zaklínadlem, umístila prozatímní ministerstvo, kde se budou moci vyřizovat formální záležitosti.“
Brumbál se na chvíli odmlčel.
„Co se týče ochrany hlavního štábu Fénixova řádu, chtěl bych vás informovat o tom, co už všichni tušíte. Můj bratr stačil před svou smrtí určit svého nástupce, který po jeho skonu tuto funkci okamžitě převzal. Jeho totožnost však kvůli bezpečnosti prozrazovat nebudu.“
Hermiona, Ron i Neville se po sobě tázavě podívali. Angela se pootočila a jen na malý okamžik se střetla pohledem s Harrym.
„Dále… Jak všichni víte, tak Denní věštec, jehož redakce zůstala netknutá, i když je v blízkosti Ministerstva, už začal včerejší noční události zveličovat,“ podotkl Aberfort Brumbál nesouhlasně.
Harry a Angela se nechápavě zahleděli na Rona, Hermionu a Nevilla, kteří zachmuřeně přikyvovali. Očividně už noviny četli, stejně jako většina přítomných, kteří se vědoucně mračili.
„Chtěl bych vám tady tudíž interpretovat, jak se to ve skutečnosti všechno událo,“ prohlásil Aberfort.
Napětí v místnosti už bylo doslova hmatatelné. Každý věděl něco, ale nikdo všechno.
„Chtěl bych zdůraznit, že jen díky tomu, že ochrana našeho štábu bylo zajištěna předem, se zrádci nepodařilo prozradit jeho umístění lordu Voldemortovi.“
Většina osazenstva haly se otřásla nebo se nespokojeně či vyděšeně zatvářila.
„Nemohl tedy na nás zaútočit a zničit naše sídlo, jak měl podle nás původně v úmyslu. Místo toho se pokusil již podruhé ovládnout Ministerstvo kouzel, což se mu bohužel povedlo. Máme za to, že velký podíl na tom mají jeho Smrtijedi, kteří bez našeho vědomí tajně pracovali na Ministerstvu.“
V místnosti panovalo hrobové ticho, které narušoval jen Brumbálův klidný hlas. Předseda Rady Merogh se mračil ještě víc.
„Při jeho útoku a obsazení Ministerstva zahynulo mnoho bystrozorů i úředníků, kteří jej bránili včetně Rufuse Brouska, kterého podle našich informací zavraždil sám lord Voldemort. Mezi oběti z Fénixova řádu, bohužel patřili také Alastor Moody…“
Harry úplně ztuhl, když si uvědomil, že si ani nevšiml, že tady starý bystrozor není.
„…který byl zabit v potyčce s pěti Smrtijedy, také Emmelina Vanceová a Elfias Dóže. Kromě těchto skvělých kouzelníků však také minulé noci zahynuli někteří studenti Bradavické školy…“
Brumbál se nadlouho odmlčel. Na skupinku mladých kouzelníků se znovu upřelo mnoho pohledů.
„Přibližně polovina Voldemortových Smrtijedů zaútočila na hlídky okolo bradavických pozemků ve stejnou chvíli, kdy Voldemort vnikl na tak pečlivě chráněné Ministerstvo. Podle výpovědí bradavických studentů, už byl v tu chvíli můj bratr Albus po smrti a profesorský sbor v bezvědomí. Smrtijedi se začali dobývat do hradu hlavní branou, kterou jim sice zrádce neotevřel zevnitř díky pohotovosti jistých studentů…“
Aberfort upřel hřejivý pohled na Harryho a Angelu.
„ …ale která byla smrtí původce ochranného kouzla oslabena. Zdolat ji, jim trvalo přibližně hodinu. Studenti se však vetřelcům postavili. Podle našich informací se jim podařilo hodně Smrtijedů zranit a zadržet několik zmijozelských studentů, kteří se bohužel snažili vypomoci ke zkáze hradu. Většina studentů pod ochranou svých starších spolužáků a profesorů, kteří se probrali z bezvědomí díky Angele Rosierové, utekli z hradu tajnou chodbou.“
Angela se neklidně zavrtěla, když vycítila oči mnoha kouzelníků, které se na ni upřely.
„V tu dobu už však hrad začínal hořet. Požár založili Smrtijedi. Skoro všichni studenti z hradu unikli… Za odvahu postavit se přívržencům lorda Voldemorta však někteří z nich zaplatili vysokou cenu. Levandule Brownová, Colin Creewey, Samuel Phillipss a Lenka Láskorádová byli při obraně své školy zabiti. A Ginny Weasleyová je stále nezvěstná. Všichni ostatní jsou v pořádku u svých rodin, či pod dohledem lékařů v nemocnici a to jen díky spolužákům, kteří se za ně obětovali…“
Hermiona i Angela měly stažené hrdlo a zadržovaly slzy, které se jim draly z očí. Ron zíral do desky stolu a Harry upíral skoro nepřítomný pohled na Brumbála. Neville rovněž.
„Podle našich prvních průzkumů, které jsme mohli provést až poté, co požár uhasl, bylo veškeré vybavení hradu zničeno plameny. Zůstalo jen to, co bylo z kamene.“
Všichni přítomní věděli, jaký rozruch tahle zpráva způsobila v kouzelnickém světě. I oni sami byli šokovaní ze zkázy místa, které bylo považováno za jedno z nejbezpečnějších.
„Zrádcem, který všechno tohle neštěstí způsobil a poté utekl, je Severus Snape, bývalý bradavický profesor lektvarů a jak všichni víte i člen Řádu,“ Brumbál se ani nesnažil zakrýt opovržení, které mu vibrovalo hlasem při vyslovování kouzelníkova jména.
Sálem to zahučelo a většina kouzelníků se zlostně mračila.
„Díky tomu, že má tento kouzelník přehled o všech členech Řádu a slib, který složil při vstupu do Řádu byl zřejmě vyrušen přísahou, kterou už dávno předtím složil lordu Voldemortovi, začnou hned zítra ráno zaklínači z Ministerstva kouzel za pomoci bystrozorů i naší, zabezpečovat domy všech členů, u kterých tak dosud nebylo učiněno, aby se předešlo případné pomstě či útoku ze strany Pána zla.“
Harryho překvapilo, že Aberfort Brumbál Voldemorta takto tituloval.
„Také dáme k dispozici vám i Dennímu věštci k uveřejnění seznam všech Smrtijedů, o kterých víme či o kterých jsme se dozvěděli včera, aby si na tyto osoby všichni dávali pozor nebo, aby nás mohli lidé upozornit na jejich případné objevení na veřejnosti.“
Harry se nemohl ubránit úšklebku. Spíš budou všichni držet jazyk za zuby, jen aby nepřišli k úhoně nebo o člena rodiny.
„Znovu na vás chci apelovat, aby nikdo z vás nikam nechodil sám ale v početnější skupině, abyste nevycházeli z domu po setmění a abyste dávali velký pozor na sebe i na své rodiny. Domluvte si hesla či kontrolní otázky se svými blízkými. Víte, co dokážou lektvary… Stejné pokyny dostanou všechny kouzelnické rodiny. Upřímně vám chci říci, že podle našich informací má lord Voldemort k dispozici přibližně tři sta padesát Smrtijedů, všechny mozkomory z Azkabanu i odjinud, jejichž přesný počet neznáme a doneslo se nám, že se k nim již přidali i někteří obyčejní kouzelníci, kteří se v jeho službách dosud neangažovali a skupina vlkodlaků, o jejichž výskytu nás informovaly naše hlídky.“
Nepříliš povzbudivá Brumbálova řeč, vnesla do místnosti napětí i závan strachu. Všichni dál mlčeli.
„A to je vše,“ pronesl ztěžka Brumbál. „Vím, že to nezní příliš povzbudivě, ale nesmíme podléhat bezmoci. Musíme udělat všechno proto, abychom se ubránili stále mocnějšímu zlu, které v nás probouzí strach. Vzdávat se tady rozhodně nikdo nebude!“ prohlásil pevně a hlasitě nakonec a sedl si zpět na své místo. Dal tím jasně najevo, že porada je u konce.
Kouzelníci a čarodějky se s velkým rachotem odsouvaných židlí začali zvedat k odchodu.
Harry dal důrazně Remusovi, Hermioně, Ronovi a Angele najevo už před poradou, že s nimi pak chce mluvit. Rozloučili se s Nevillem, počkali, až všichni odejdou, a když se za Aberfortem Brumbálem, který je bez otázek nechal v místnosti o samotě, zavřely dveře, Lupin si přisedl ke skupině studentů z bývalých Bradavic.
„Tak co se děje, Harry?“ ozvala se jako první Hermiona, která si hned všimla z jeho a Angelina chování, že se něco stalo.
Dlouho mlčel a upřeně pozoroval hůlku ve svých rukou, se kterou si pohrával.
„Něco se mi přihodilo a vy máte právo o tom vědět, protože nejčastěji trávíte čas v mojí přítomnosti,“ začal konečně s námahou.
Mlčky a vážně ho pozorovali. Angela si nervózně hrála s prstýnkem na své levé ruce.
„Remusi… Ty víš o té věštbě, že?“ obrátil se Harry nejprve na Lupina.
Lupin trochu váhavě přikývl.
„Ano, Brumbál o ní se mnou a Siriusem kdysi mluvil. Ale její přesné znění neznám. Vím jenom to…“
„Čeho se týká?“ dořekl za něj Harry trochu chraptivě.
Remus pokýval souhlasně hlavou.
„Dobře. Víte o ní tedy jen vy čtyři a zčásti i Voldemort. Jak doslova zní, vím teď už jen já, Angela a vy dva,“ otočil se na Rona a Hermionu. „Remusi, tobě ji když tak podrobně popíšu později, teď na to nějak nemám chuť…“
Remus jen chápavě přikývl.
„Je tu však něco, co nevíte,“ povzdychl Harry ztěžka. „Kromě Angely o tom věděl jen profesor Brumbál. Mezi mnou a Voldemortem se utvořilo jakési duševní spojení, když se mě tehdy pokusil zabít. Právě díky tomu spojení, mě někdy pálila jizva a cítil jsem jeho pocity předtím, než se mi podařilo naučit se pořádně nitrobranu. Jenže pokaždé, když jen trochu polevím v ostražitosti, on toho využije, jako by to vycítil. Už se to stalo dvakrát. Určitě si pamatujete, jak jsem tehdy, poté co jsme osvobodili Remuse, od sebe Angelu venku na ulici odstrčil a pak jsem se jí omlouval,“ otočil se na Rona a Hermionu. Přikývli. „To mě na chvíli ovládl jeho vztek. Jsem přesvědčený, že to přímé spojení nebylo chtěné a trvalo opravdu jen chvíli. Brumbál mě tehdy varoval, že se to může opakovat. Že se to může stát znovu. A podruhé…“
Zahleděl se na Angelu, která mu vážně hleděla do očí.
„Myslím si, že se nám chtěl pomstít za nezdar při pokusu zničit Fénixův řád a zato, že jsme utekli jeho Smrtijedům. Vědomě se mu podařilo se mě zmocnit a… zbil jsem přitom Angelu.“
„Víš moc dobře, že to byl Pán zla a ne ty,“ namítla Angela okamžitě.
„Ale udělal to mým prostřednictvím!“ odsekl. „Daří se mu to sice za cenu toho, že snáší nesnesitelnou bolest, stejnou jako já, ale to mu nejspíš moc nevadí… Kdysi jsem o tom mluvil s Brumbálem…“
Harry se odmlčel a zaťal zuby. Hermiona přeletěla krátkým pohledem Angelinu tvář. Na jedné straně úst byla dobře vidět hojící se podlitina. Po chvíli Harry pokračoval.
„Poté, co se mi podařilo ho ze své mysli vypudit, jsem dlouho přemýšlel…“
„Až moc dlouho, řekl bych,“ zahučel Lupin.
Harry na to nereagoval.
„A zůstanu tu jen za dvou podmínek,“ pronesl pevně.
„Jakých?“ otázal se Lupin zamračeně.
„Tak zaprvé…“ Harry vztáhl ruku se svou hůlkou k Angele. „Chci, aby sis ji vzala a schovala na místě, o kterém nebudu vědět.“
„Cože?“ vytřeštila na něj oči. „To nemůžeš! Nemůžeš být bez hůlky, Harry!“
„Musím! Když se to Voldemortovi podaří znovu, můžu s její pomocí kohokoliv z vás zabít! Musíš ji přede mnou schovat! A své vlastní si dobře hlídejte…“ dodal zachmuřeně.
Angela si jeho hůlku pomalu a nesouhlasně vzala. Nespokojeně se mračila, ale už nic nenamítala.
„A ta druhá podmínka?“ zeptala se Hermiona trochu roztřeseně.
„Musíte mě hlídat a nikdo z vás se mnou nesmí zůstat o samotě,“ dostal ze sebe těžce, ale pevně Harry. „Když se mnou budete mluvit, tak nikdy sami. Chci, abyste se mnou byli pokaždé alespoň dva. Nikoho se mnou nesmíte nechat o samotě. Je vám to jasné?!“
„Ale, Harry…“ ozval se Remus.
„Když s tím nebudete souhlasit, tak teď okamžitě odcházím a už mě tu neuvidíte!“ vyjel na něj Harry možná prudčeji, než sám chtěl. Byl opravdu rozhodnutý to udělat a nic a nikdo by ho od toho neodradilo. Všichni čtyři to na něm viděli.
„Tušíte vůbec, jak mi je?“ řekl už o něco mírněji. „S pocitem, že bych mohl ublížit jediným milovaným lidem, kteří mi zůstali?!“
„Tak dobře, Harry,“ souhlasila jako první Hermiona, i když na ní bylo vidět, že se jí do toho nechce.
Ron vážně přikývl, stejně jako Remus. Jen Angela hleděla do desky stolu a k souhlasu s podmínkami se neměla.
„Angie?“ pobídl ji netrpělivě Harry.
Vzhlédla a podívala se mu znovu do očí.
Angie, prosím tě, musíš mi to taky slíbit, promluvil k ní přes své myšlenky. Přísahal jsem sám sobě, že nedovolím, abych ti ještě někdy ublížil. Ale ty mi v tom musíš pomoct!
Hodnou chvíli neodpovídala.
„Slibuju,“ pronesla však nakonec tiše a svůj pohled zase sklopila.
„Dobře,“ řekl Harry s úlevou. „Děkuju.“
Nějakou dobu mezi nimi panovalo ticho.
„Proč se Brumbál zmiňoval o Denním věštci tak znechuceně?“ zeptal se Harry nečekaně, aby obrátil list. Už měl toho přemýšlení o tom, co by mohl udělat, plné zuby. Byl i celkem zvědavý, co zas v redakci vymysleli.
„Ani se neptej,“ odfrkla si Hermiona opovržlivě.
„Jestli chcete, donesu vám všechna poslední vydání,“ navrhl Remus Harrymu a Angele. „Přinesl je Dedalus. Ale je to akorát o nervy.“
„Jen je, prosím vás, přineste,“ prohlásila Angela. „Uvidíme, jestli už se naučili psát pravdu.“
Poté, co jim je Remus donesl, rozložili si výtisky mezi sebe a nevěřícně přejížděli očima nechutně velké titulky…
MINISTERSTVO KOUZEL OBSAZENO VY-VÍTE-KÝM!
MINISTR KOUZEL ZAVRAŽDĚN!
BRADAVICE VYPÁLENY – 5 studentů zahynulo!
„Přidali k mrtvým i Ginny. Mamce to moc nedodalo,“ zahučel nevrle Ron, který jim stál za zády, stejně jako Hermiona.
ALBUS BRUMBÁL PO SMRTI! ZRÁDCE UVNITŘ ŠKOLY!
Polovina obchodů v Příčné ulici je uzavřena
Na OBRTLÉ to žije!
KOUZELNICKÝ SVĚT VE STRACHU…
ČEHO SE JEŠTĚ DOČKÁME?
„Tohle je fakt hnus,“ procedila Hermiona mezi zuby. „Mají z toho úplnou atrakci!“
MINISTERSKÁ RADA SE SPOLČUJE S TAJEMNÝM FÉNIXOVÝM ŘÁDEM!
„A tohle mají odkud?“ vyhrkl Harry nechápavě.
„Merlin ví,“ pokrčila Hermiona rameny. „Ale zaslechla jsem něco o tom, že jim někdo z Ministerstva za velké prachy donáší nejnovější informace.“
Harry se zamračil, když spatřil další titulek.
STUDENTI BRÁNILI ŠKOLU A STÁLO JE TO ŽIVOT! MŮŽE ZA TO HARRY POTTER?
„Toho si nevšímej, Harry,“ podotkla Hermiona chlácholivě.
CHLAPEC, KTERÝ ZŮSTAL NAŽIVU, ZNOVU UNIKL SMRTIJEDŮM!
MÁ SNAD MOC POSTAVIT SE I TOMU, JEHOŽ JMÉNO…
Harry nedočetl. Angela totiž všechny výtisky shrnula rychle na hromadu a odhodila je dál na stůl.
„Je mi z toho zle,“ odfrkla si.
Harry mlčel.
„To jsou ty nejhorší Vánoce, jaké jsem kdy zažil,“ pronesl Ron tiše.
Nikdo na to nic neřekl, ale všichni s tím souhlasili.
Remus se po chvíli postavil a vytáhl z hromady novin výtisk, kde se psalo o „zrádci“. Nevěřícně zakroutil hlavou.
„Stejně pořád nechápu, jak mohl mít žaludek na to, aby to na nás hrál tak dlouho,“ pronesl tiše.
„Myslím, že Snapeovy myšlenkové pochody nemůže pochopit nikdo,“ reagovala Angela s úšklebkem. „Pro mě je to prostě hajzl, kterému dělá dobře, když může ničit jiným lidem život.“
„Musím s tebou souhlasit,“ přidala se k ní Hermiona. „Vždycky jsem věděla, že to je parchant, ale že je schopný něčeho takového…“
„Začínám být přesvědčená o tom, že má prsty ve všem, co se nám kdy špatného přihodilo. Jak nějaký démon, který každému přináší jen zkázu,“ pronesla Angela pochmurně. Sama v tu chvíli netušila, jak velkou právě řekla pravdu.
***
„Kdo je tam?“ ozvalo se tlumeně zpoza dubových dveří. Poznala Dariu.
„To jsem já, Angela,“ odvětila tiše. „Pusť mě dál, Dario.“
„Jakou podobu má tvůj patron?“ otázal se dívčí hlas okamžitě.
„Jednorožce,“ odpověděla klidně.
Až poté uslyšela za dveřmi nějaké šramocení, mumlání zaklínadla a dveře se otevřely. Podivně pobledlá Daria se na Angelu pousmála.
„Ahoj, pojď dál,“ pozvala ji. Angela vešla ze zimy do vyhřátého domu. „A promiň za ten výslech.“
„To nic. Takhle to teď dělá každý…“
Daria zase dveře zavřela a zajistila. Angela si pověsila kabát i šálu na věšák nad botníkem.
„Pojď, sedneme si do kuchyně. Právě jsem si chtěla udělat kávu. Dáš si se mnou?“ navrhla černovláska.
„Moc ráda,“ přitakala Angela a následovala ji do prostorné a útulné kuchyně.
Posadila se k úzkému stolu u okna, kterým dovnitř pronikaly paprsky zimního slunce a pozorovala Dariu, jak dává vařit vodu a chystá jim oběma hrnky.
„Jsi doma sama?“ zeptala se, když postřehla, že jinak je v domě klid.
„Ano,“ přikývla Daria hluše. „Babi je u dědy v nemocnici.“
„Cože? Jak to? Co se stalo?“ vyděsila se Angela.
„Těsně předtím, než mě přivezli domů, se sem doneslo, že byly Bradavice napadeny. Děda dostal srdeční záchvat,“ vysvětlila Daria.
Nasypala do každého hrnku dvě lžičky rozpustné kávy.
„Dario, to mě moc mrzí. Jak to s ním vypadá?“ vyzvídala se soucitem Angela.
„Špatně,“ odtušila Daria a mocně mrkala, aby vyhnala slzy, které se jí draly zpoza víček. „Lékouzelníci mu nedávají velké šance. Má slabé srdce.“
Chvějící se rukou přidala ke kávě po jedné kostce cukru. Angela vstala, přistoupila k ní a konejšivě jí objala.
„To bude dobrý, uvidíš. Dostane se z toho. Musíš věřit,“ šeptala.
„Já už v poslední době nevěřím vůbec ničemu,“ odvětila Daria a s vděčným pohledem se vymanila z jejího objetí.
O chvíli později už zalila kávu horkou vodou.
„Mlíko?“ otočila se na Angelu.
Zavrtěla hlavou. Daria nenalila ani sobě a odnesla plné hrnky na stůl.
„A co ty?“ zeptala se Daria. „Kde teď vůbec bydlíš?“
„V domě svého táty, jak jsem ti o něm už jednou říkala,“ odpověděla Angela tiše a opatrně usrkla horké hořké tekutiny.
„A Harry?“
„Je tam taky.“
„A nehlídají vás tak náhodou?“ otázala se Daria podezřívavě.
„Samozřejmě. Jako psi,“ pronesla Angela s nádechem nesouhlasu.
„A to tě pustili samotnou ven?“
„To určitě. Jen Kráturovi, to je domácí skřítek, jsem řekla kam jdu, aby to když tak dal vědět ostatním. Jinak by mě nikam nepustili ani s doprovodem.“
„Mají k tomu důvod, ne?“ smočila si Daria.
„Ještě ty s tím začínej! Dávám si pozor.“
„Před pomstychtivýma Smrtijedama se nikdy nemůžeš mít dost na pozoru!“
Angela neodpověděla.
„Stalo se ještě něco, že?“ zeptala se Daria nečekaně.
„Co by se ještě mělo stát!? To ti nestačí, co se teď děje?“
„Něco s Harrym?“ nedala se její kamarádka
„Jo,“ zahučela Angela neochotně. „Ale nechci o tom mluvit. Ani nemůžu. Promiň.“
„To nic,“ pokrčila Daria rameny.
„Už tu byli zaklínači z Ministerstva?“ otočila Angela list.
„Ne, proč?“
„Zabezpečují domy proti napadením.“
„Jo, tak… K nám asi jen tak nepřijdou. Nejsme dost důležití…“
Angela se zamračila. Chvíli obě mlčely.
„Dario, promiň, že se tě na to takhle ptám, ale…“ začala velmi opatrně Angela. „Co to na tebe vyslal Draco za kletbu na té chodbě?“ zeptala se na to, co jí už nějakou dobu vrtalo v hlavě.
Daria se zaškaredila: „Nevím a je mi to jedno! Tímhle mi jen dokázal, jaký je zmetek!“
„Cože? To ale nedává smysl,“ nechápala Angela. „Jak to jako myslíš?“
„To si děláš srandu?“
„Rozhodně ne. Kdyby chtěl, mohl tě zabít, Dario. Dokonce to měl udělat. Jeho otec nic jiného nechtěl. Ale neudělal to.“
Daria mlčela a zamračeně upíjela svou kávu.
„Ty ho pořád miluješ.“
„Tak to těžko!“ odsekla.
„To nebyla otázka, Dario,“ konstatovala Angela.
„Víš co?!“ vyjela na ni černovláska, vstala od stolu a lapala po dechu.
„Co?“ vyzvala ji Angela.
Daria prudce vydechla a odkráčela ke kuchyňské lince, opřela se o ni rukama a zůstala zády k Angele.
„Uleví se ti, když si přiznáš, co skutečně cítíš. Věř mi, vím to z vlastní zkušenosti,“ ozvala se uklidňujícím tónem Angela.
„Máš pravdu…“ hlesla Daria neochotně po delší chvíli ticha. „Pořád ho v hloubi srdce miluju. I když bych ho měla jen nenávidět!“ vykřikla bezmocně.
„Každý boj s láskou je předem prohraný,“ pronesla Angela ponuře.
Daria se k ní otočila se špatně skrývanými slzami v očích.
„Od koho to je?“
„Heliodoros,“ odpověděla Angela. „Myslím, že to byl Řek nebo tak nějak…“
„Nechutně pravdivé,“ povzdychla si Daria zhluboka a vrátila se ke stolu, aby si dopila kávu.
„Já sama nevím, co si mám o Dracovi myslet,“ vydechla Angela. „Na jednu stranu ho musím brát jako nepřítele, ale na tu druhou… ho lituju.“
***
Draco Malfoy, usazený v otevřeném vikýři půdy sídla Malfoyových, pomalu pohupoval nohama visícíma ve vzduchu a potahoval z cigarety. Pořád se toho zlozvyku nedokázal zbavit a zvlášť v poslední době kouřil čím dál víc. Nikotin ho uklidňoval.
Byl navlečený v dlouhém černém kabátě a kolem krku měl ledabyle přehozenou šálu. Zima mu nebyla, přestože mrzlo.
Jeho oči byly upřené na zářící hvězdnou oblohu, ale vlastně ji neviděl. Před očima měl úplně něco jiného – tvář dívky, kterou tolik miloval. Která se na něj ale dívala vyčítavě a nenávistně.
Mohl ji tehdy zabít, jeho otec to po něm i požadoval, ale neudělal to. Jak by mohl? Nedokázal by na ni vyslat smrtící kletbu, nikdy…
I Angela na něj nenávistně křičela, když Dariu poslal do bezvědomí. Ona už mu taky vůbec nevěří. Taky už je přesvědčená o tom, že je věrný služebník Pána zla. A přitom… Začínal mít divný pocit, že vlastně ani sám o sobě neví, kdo je.
Nečekaně sebou škubl a začal si třít levou paži. Na to náhlé prudké pálení si snad nikdy nezvykne. Odhodil zbytek nedokouřené cigarety do noční tmy a přehoupl se zpátky dovnitř.
„Draco!“ ozvalo se velmi tlumeně někde zdola. „Tak Draco, kde jsi?!“
Podle hlasu už ho zase hledá otec. Jako by sám nevěděl, co má dělat. Naposledy se zadíval ven. Jak tohle všechno jednou skončí?
Okenice vikýře zavřel ledabylým kouzlem a vydal se k příkrým schodům dolů z půdy.
***
Slabé ranní slunce se prodralo skrz trhající se mraky, které se pomalu posouvaly oblohou nad Londýnem. Celou noc sněžilo a mrzlo, až praštělo. S úsvitem sice sněžení ustalo, ale teplota zůstávala hluboko pod nulou. Lidem, spěchajícím pěšky do práce nebo na hromadnou dopravu, křupal namrzlý sníh na chodnících pod nohama. Pořídku rozmístěné stromy byly oblepené sněhem a z okapů domů rostly obrovské rampouchy.
Sluneční paprsky se odrážely od sněhobílé pokrývky a skrz rampouchy házely krásná prasátka blyštící obyvatelům Londýna do očí.
Osazenstvo v kuchyni na Grimmauldově náměstí dvanáct ranní zimní krásu obdivovat nemohlo, jelikož v podzemní místnosti se nenacházela žádná okna. Seděli u stolu, na kterém byly položeny hrnky s horkým kakaem, konvice s kávou, čerstvé pečivo, nakrájená šunka a smažená vejce. Celá kuchyně krásně voněla a bylo tu příjemné teplo, přestože byly její zdi vyložené kameny. Panovalo tu však mrtvé ticho.
Harry a Angela se mlčky věnovali svým snídaním, přičemž se Harry zarytě vyhýbal pohledům své přítelkyně. Remus je zamyšleně pozoroval a Tonksová něco zaujatě sepisovala na dlouhý kus pergamenu.
Předminulý večer po poradě, kdy už Hermiona a Ron odešli domů, se Angela pokusila zajít za Harrym do pokoje. Zase měl zamčeno. Pokusila se s ním domluvit přes myšlenky, ale neodpovídal jí. Strašně ji mrzelo, že se vůči ní tak uzavřel. Jako by už toho neměli dost za sebou… Minulé odpoledne strávila u Darie a vrátila se až pozdě večer. Harryho se jí nepodařilo ani zahlédnout.
Jeho hůlku skutečně pečlivě schovala, i když se jí do toho vůbec nechtělo, ale řekla o jejím umístění taky Remusovi. Měla prostě špatný pocit z toho, že by o tom nikdo jiný neměl vědět. Sice se tím vzepřela Harryho přání, ale nemohla si pomoct.
„Nechcete se s námi odpoledne podívat do Bradavic?“ navrhl nečekaně Remus, který chtěl, aby se oba nějak odreagovali. „Zatím jsme to tam pořádně neprohledávali. Třeba to některé z vašich věcí přežily.“
Tonksová na něj pohlédla trochu vyčítavě, ale toho si nevšímal. Harry a Angela se na něj dívali zaujatě.
„Ale varuju vás, není to moc pěkný pohled,“ dodal Lupin.
„Já myslím, že to snesu,“ pronesla Angela. „Možná tam fakt něco zůstalo…“
Harry si vzpomněl na své album s fotkami a Kulový blesk.
„Šel bych taky,“ prohlásil klidně.
„Dobře. Krby se nám nepodařilo vůbec obnovit, takže se přemístíme do Prasinek. Ve dvě,“ informoval je Lupin. „A… budeme mít samozřejmě doprovod.“
Angela se nespokojeně zašklebila a Harry na to vůbec nereagoval.
„A co kdybychom přibrali i Rona a Hermionu?“ ozvala se Angela. „Určitě by se také chtěli po svých věcech podívat.“
„To je dobrý nápad,“ přikývl Remus. „Zvlášť Ron se určitě rád dostane někam ven.“
„Něco nového ohledně Ginny?“ zeptal se Harry, i když znal odpověď.
Remus jen zavrtěl sklesle hlavou.
*
Skupina šesti čarodějů a jednoho poloobra opatrně vešla do zčernalého hradu obrovským obloukem, který tu zbyl po hlavní bráně a jejich kroky zaskřípaly na rozbitých dlaždicích.
Čtyři bývalí zdejší studenti se nevěřícně rozhlédli. Po obrazech tu zbyly jen kusy zčernalých rámů, všechna okna byla vybitá a místo nich zely ve zdech jen prázdné otvory. Vůbec to tu nevypadalo na to, že ještě před dvěma dny se ve Velké síni konala slavnostní večeře.
Zřícenina hradu byla hlídána jen zvenčí několika bystrozory. Nikdo nevěřil, že by se tu znovu objevili Smrtijedi.
„Nic smutnějšího jsem ještě nikdá neviděl,“ zabručel Hagrid, jehož hájenka zůstala nepoškozená a mohl v ní tedy zůstat, i když byl na bradavických pozemcích sám. Stejně často docházel do Prasinek nebo do Londýna.
Remus s Tonksovou i Hagrid zůstali dole ve Vstupní síni, zato Harry, Hermiona a Ron se vydali po hlavním schodišti, které bylo pokryté popelem a popadanou omítkou nahoru směrem k bývalé nebelvírské věži a Angela seběhla po schodech dolů do podzemní chodby.
Bývalá zmijozelská společenka vypadala strašně. Dopadalo sem sice pouze matné světlo ze dvou malých otvorů po nadzemních oknech, ale to jen dodávalo místnosti na pošmourném vzhledu. Po nějakých pohovkách či křeslech tu nebylo ani památky a k chodbě, která vedla k ložnicím, se musela dostávat přes slušnou hromadu sutin, protože se tu z bůhvíjakého důvodu sesypal kus stropu. Zubatou dírou viděla do chodby nad sebou. Opatrně se dostala až k ložnici, kterou sdílela se svými spolužačkami a lítostivě se rozhlédla.
Z postelí zbyly jen jakési ohořelé tyče, popadané všelijak na zemi. Přešla k místu, kde kdysi stávala její postel. Z jejího kufru, který pod ní nechávala, zůstala polorozpadlá kovová kostra. Měla toho právě dost. Stejně určitě nic ten požár nepřežilo.
Už chtěla odejít, ale náhle ji do očí uhodil nějaký záblesk. Udiveně se sehnula, odstrčila stranou zbytky svého oblečení a vytáhla lesknoucí se věc z hromady slizké černi. Byl to ten řetízek s drakem, který dostala od Draca k Vánocům.
Vždyť se v tom žáru musel roztavit!
Řetízek však držela nepoškozený v dlani. Pracně polkla, ale knedlík, který se jí utvořil v krku tím neodpudila. Chvíli na řetízek nerozhodně hleděla, ale pak si jej nacpala do vnitřní kapsy bundy.
*
Harry nevěřícně civěl na nepoškozený Kulový blesk, který vytáhl zpod zuhelnatělých zbytků postele.
„To snad není možný,“ vydechl a převracel koště láskyplně v rukou.
„Ohnivzdornej, hmm,“ zahučel uznale Ron.
Harry položil koště jemně vedle na kus alespoň trochu čisté podlahy a začal se prohrabávat hromadou podezřelých černých hadrů, kterým bývalo jeho oblečení. Ani nedoufal, že najde to, co hledá, ale pak se jeho prsty dotkly hladkého koženého povrchu. Roztřeseně vytáhl na světlo nepoškozené album s fotografiemi, které mu kdysi dal Hagrid. Musel na ně použít nehořlavé kouzlo, jinak se to nedalo vysvětlit.
Pocítil neuvěřitelnou vděčnost, že alespoň tohle mu zůstalo, i když to byly jen fotky. Ty fotky pro něj strašně znamenaly a už je měl za ztracené.
Ron teď nechápavě zíral na album v Harryho rukou.
„Ty máš teda štěstí,“ pronesl tiše.
*
Do dvaceti minut se zase všichni sešli dole v síni. Nikdo už na hradě nechtěl být ani o minutu déle. Harry si pevně držel svoje dva nalezené poklady, jako by je už nikdy nechtěl pustit.
„Ty jsi nic nenašla?“ zeptal se zamyšlené Angely, když vycházeli z hradu ven.
Zavrtěla hlavou, ale nedívala se přitom na něj.
Pod nohama se jim zase objevil sníh, který jim setřel popel a špínu z bot. Mířili mlčky k jezeru, kolem kterého se chtěli dostat do Prasinek. Hagrid je doprovázel.
Angelu něco přinutilo, aby zvedla hlavu a zahleděla se k okraji Zapovězeného lesa.
„Harry…“ vydechla najednou, zůstala stát a stiskla Harrymu rameno tak silně až překvapeně zasyčel. „Podívej…“
Ukazovala k Zapovězenému lesu. Podíval se tam a překvapeně zalapal po dechu. I na tu dálku rozeznal chabě oblečenou drobnou postavu s dlouhými zrzavými vlasy, která klopýtala směrem k nim.
„GINNY!“ vykřikl někdo za jejich zády.
Byl to Ron, který se už vteřinu na to bezhlavě hnal ke svojí sestře, až za ním sníh vystřikoval vysoko do vzduchu.
670 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...