Harry, s rukama založenýma na hrudi, pozoroval skrz mrazem ozdobené sklo okna na chodbě v druhém patře potemnělou krajinu za domem Blacků. Slunce zapadlo už před hodinou, ale i teď ještě rudý odlesk jeho červánků dodával domu i zasněženým korunám stromů nedalekého lesa zlověstný nádech. Přemýšlel. Tedy spíš se mu hlavou míhalo neskutečné množství pesimistických úvah.
Kousek od něj seděl v koutě těsně u zdi Ron, lokty opřené o pokrčená kolena a zíral do prkenné podlahy. Hermiona byla usazená blízko něj a se zavřenýma očima se opírala hlavou o zeď za sebou.
Angela nehybně postávala několik metrů za nimi a upírala pohled na nějaký obraz na zdi. Darie dala hned po příchodu na náměstí přes krb vědět, že je Ginny naživu. Černovláska jí za to byla strašně vděčná. S jejím dědou to zatím vypadalo spíš hůř než líp.
Po celé délce chodby pochodoval nervózně tam a zpátky Bill Weasley se zachmuřeným výrazem. Byly tu dokonce i dvojčata Fred a George, kteří si pro jednou odpustili jakékoli vtipy či pokusy o uvolnění nálady. Vedle zavřených dveří v polovině chodby stál Arthur Weasley a utěšoval svoji manželku Molly. Jejich další syn, Charlie, nebyl v současné době v Anglii. Tonksová a Lupin odešli před chvílí dolů do kuchyně, aby všem nachystali něco k jídlu.
Všichni netrpělivě vyčkávali a naslouchali, jestli se něco neozve zpoza zavřených dveří.
Po době, která všem připadala jako nekonečná, i když to bylo ve skutečnosti jen půl hodiny, se dveře pokoje konečně otevřely. Objevila se v nich drobná postava madame Pomfreyové, která na žádost Aberforta Brumbála přišla z nemocnice U Munga, kde vypomáhala, sem na hlavní štáb.
„Jak je jí?!“ vrhla se k ní okamžitě Molly Weasleyová. Ostatní otočili nebo zvedli hlavy směrem k nim. „Mluvte, madame, prosím vás!“
„Bude v pořádku,“ prohlásila madame uklidňujícím tónem. „Při první prohlídce sice vypadala hodně špatně, ale měla jen mírnou horečku. Potřebuje si hlavně odpočinout a doplnit síly. Jinak jí nic vážného není.“
„Říkala něco?“ zeptal se tiše Arthur Weasley, který svou ženu pevně držel za paži.
Madame zavrtěla hlavou.
„Ne, ale je při vědomí. Horečku jsem jí srazila a za dva dny by už mohla vstát z postele. Do té doby potřebuje hodně tekutin a vydatná jídla.“
„Já se o svou holčičku samozřejmě postarám! Děkuju vám mockrát, madame Pomfreyová!“ otírala si paní Weasleyová slzy úlevy.
„Ano, jsme vám moc vděční,“ přidal se i pan Weasley.
„Můžeme k ní?“ zeptala se Molly.
Madame se rozhlédla po chodbě plné lidí.
„Ano, ale prozatím jen vy a pan Weasley, prosím vás. Musíte ji udržet v klidu. Navštívit ji můžete postupně,“ prohlásila Pomfreyová nesmlouvavě.
Manželé Weasleyovi přikývli, madame jim ustoupila z cesty a oni rychle vešli do pokoje, odkud se linulo tlumené světlo. Ještě zaslechli tichý hlas paní Weasleyové, pak už pan Weasley za nimi zavřel dveře.
„A vy ostatní byste rozhodně neměli dřepět tady na chladné chodbě! Ještě se nastydnete!“ obrátila se Poppy s rukama opřenýma v bok na ostatní.
Nikdo se ani nehnul. Madame Pomfreyová zavrtěla hlavou.
„Co mám s vámi dělat…?“ vydechla skoro pro sebe.
„Opravdu bude Ginny v pořádku?“ ujišťoval se ze země Ron. „Není třeba…“
„Ano, určitě,“ přikývla ošetřovatelka rázně. „Vypadá to, že pořádně promrzla a nejspíš dlouho bloudila někde po lese podle toho, jak vypadala. Nepůsobí však na ni žádná kletba, to bych poznala.“
„Dobře, děkuju,“ zahučel Ron tiše.
Madame ještě jednou zakroutila nechápavě hlavou a odešla dolů do kuchyně, aby přichystala Ginny Weasleyové posilující lektvar.
Netrvalo příliš dlouho, než se dveře do pokoje opět otevřely, ale už se mezitím stačilo úplně setmět. Angela už před hodnou chvílí rozsvítila čtyři svícny na chodbě. Ze dveří vykoukl pan Weasley a zavolal dovnitř svoje čtyři syny. Ještě se omluvně zadíval na Harryho a dvě dívky a dveře se zase zacvakly.
Angela přešla k Harrymu, který stále postával u okna, i když venku už toho nebylo zrovna moc vidět. Hermiona se procházela po chodbě, ale pozorovala je. Angela mu položila ruku na rameno. Nehýbal se, ani se na ni nepodíval. Zaťala zuby, i když chtěla původně asi něco říct a svou ruku stáhla dolů.
Odvrátila se od něj, ale stačila udělat sotva krok, když se otočil a jemně ji chytil za paži. Podívala se na něj. Chvíli na sebe beze slova hleděli, než si ji Harry přitáhl k sobě, Angela si položila hlavu na jeho rameno a pevně se objali. Hermiona se neviděna pousmála.
Po chvíli vyšli na chodbu skoro všichni Weasleyovi kromě Rona. Paní Weasleyová, která se teď už tvářila mnohem klidněji se otočila k Hermioně, Harrymu a Angele.
„Chce vás vidět, tak za ní na chvíli běžte,“ řekla jim klidně a odcházela spolu s manželem za syny ke schodišti.
Hermiona okamžitě zamířila k zářícímu obdélníku, ale Harry se zastavil, když ucítil, že Angela stojí jako zařezaná.
„Co je?“ obrátil se na ni.
„Nevím, jestli bych tam měla jít taky…“ ozvala se nejistě hnědovláska. „Víš přece, že mě moc v lásce nemá.“
„Třeba už ji to přešlo. Jen pojď,“ prohlásil Harry nesmlouvavě a táhl ji za ruku k pokoji.
„A zkuste se jí opatrně zeptat, kde ty tři dny byla,“ ozval se mírný hlas vysoké postavy dosud nepozorovaně stojící u zábradlí kolem schodiště. Byl to Aberfort Brumbál. „Myslím, že by bylo dobré to zjistit. Pro jistotu.“
Harry jen přikývl.
Když spolu s Angelou vešli dovnitř a zavřeli dveře, Hermiona už seděla u Ginny na pelesti a Ron vysedával obkročmo na židli blízko postele. V pokoji hořely jen dva svícny.
„Harry…“ vydechla ležící Ginny s tvářemi ještě načervenalými od přestálé horečky a lesklýma očima. Rozechvěle se usmála. Pak jí pohled padl na Angelu, která se držela ve stínu Harryho.
„Angelo…“ pronesla klidně a úsměv jí z tváře nezmizel.
Angelu to skoro šokovalo, ale nedala to na sobě znát. Nevšimla si, že v tom úsměvu bylo něco strašně divného. Přistoupili oba k nohám postele.
„Cos nám to provedla, Ginny?“ oslovil ji Harry škádlivým tónem. Nikdo z přítomných si nevšiml, že se přetvařuje, aby nepoznali, jak se doopravdy cítí. „Víš, jaký jsme o tebe měli všichni strach?“
„Vím,“ kývla Ginny mátožně.
„Mamka tady bědovala nejmíň pět minut,“ osvětlil to Ron.
„Co se ti vůbec stalo, Ginny?“ zeptala se Hermiona. „Kam jsi to zmizela na ty tři dny?“
Ron po ní šlehl pohledem, ale Angele se ulevilo, že jí tenhle dotaz nemusí dávat sama.
„Už to vysvětlovala máti a tátovi, tak byste ji…“ začal Ron.
„Mě to nevadí, Rone,“ přerušila jej Ginny překvapivě rázně. „Klidně to zopakuju.“
Její bratr jen něco nespokojeně zahučel.
„Tehdy při bitvě jsme se ve čtvrtém patře rozdělily s Dariou. Zůstala jsem jen s nějakými šesťáky. Moc si toho nepamatuju, ani nevím, jak se mi podařilo se od nich oddělit, prostě jsem zůstala sama. Narazila jsem na dva Smrtijedy, kterým se mě podařilo omráčit. Když jsem se probrala, strašně mě bolela hlava. Na hradě se ozývaly podivné rány a cítila jsem žár. Došlo mi, že hoří. Utekla jsem skrz jedno rozbité okno. Musela jsem být úplně mimo, protože jsem utíkala ani nevěděla kam. Pak jsem omdlela. Když jsem znovu přišla k sobě, poznala jsem, že jsem se dostala do Zapovězeného lesa,“ Ginny se odmlčela.
Angela, která se ze začátku její řeči tvářila chápavě a soucitně, se začala mírně mračit. Něco se jí na tom celém nezdálo.
„Šla jsem po svých stopách, které stále byly vidět a doufala jsem, že mě vyvedou z lesa, ale pak se bohužel křížily s velkým množstvím jiných stop a nějak se mi podařilo ty moje ztratit. Skoro jsem neměla ponětí o čase ani nevím, jak se mi podařilo ty tři dny přežít. Pomocí hůlky jsem si rozdělávala oheň a místo vody jsem si rozpouštěla sníh. Nějakým zázrakem jsem po strašně dlouhé době poznala okraj lesa, a když jsem vyšla ven, v dáli jsem uviděla obrysy hradu. Vydala jsem se k němu a zbytek už víte.“
Ostatní se tvářili chápavě, ale Angela se pořád ušklíbala.
Tak narazila na dva Smrtijedy, ti ji omráčili a nechali jí hůlku, jo? pomyslela si kysele. A tři dny přežila sama v Zapovězeném lese? Buď měla víc štěstí než rozumu, nebo pěkně kecá… Ale možná že jsem vůči ní jen zaujatá, protože jsme se tak nesnesly.
„To jsi teda měla neuvěřitelné štěstí…“ pronesla tiše Hermiona.
Že by se to taky nezdálo někomu jinému? přemítala Angela.
„Jo, to měla,“ vydechla Ginny. „Stalo se někomu něco? V Bradavicích?“ zeptala se vážně.
Trojice se po sobě podívala.
„No, nejsem si moc jistá, že bychom ti právě teď měli něco říkat…“ ozvala se jako první Hermiona.
„Chci to vědět,“ odvětila Ginny pevně. „Jen do toho… Někdo zemřel?“
„Ano,“ přikývl pomalu Ron.
„Samuel z Mrzimoru…“ pronesla tiše Hermiona.
„Colin…“ vydechl Ron.
„Levandule…“ polkla Hermiona ztěžka.
„A Lenka…“ zašeptal Ron.
Ginny přeskakovala pohledem z jednoho na druhého a očividně zbledla.
„Tolik?“ zachraplala.
Nikdo nic neřekl.
„Jsem nějak ospalá…“ dostala ze sebe Ginny po chvíli.
„Promiň, už tě necháme být,“ prohlásil Harry okamžitě.
„Jo, půjdeme,“ souhlasila Hermiona a zvedla se z postele.
„Jsem moc ráda, že jste za mnou přišli,“ pousmála se nejmladší Weasleyová rozechvěle.
„A my jsme zase rádi, že jsi v pořádku zpátky, ségro,“ prohlásil pevně Ron.
Angela skoro bez mrknutí oka Ginny pozorovala a pořád nemohla přijít na to, co se jí na ní nezdá.
„Tak jdeme, víte přece, že má Ginny odpočívat,“ řekla Hermiona a vystrkovala Harryho a Angelu ven.
Chvíli po nich odešel z pokoje i Ron, poté co políbil svou sestru něžně na čelo.
*
Bylo už půl jedenácté večer, když to Angela nevydržela, přehodila si přes noční košili teplý župan a zamířila k Harryho pokoji. Zaklepala a vzala za kliku. Zase měl zamčeno.
„Harry, to jsem já… Pusť mě dovnitř,“ promluvila hlasitě a rázně.
Nedočkala se žádné odpovědi. Už toho měla dost. Nerada se nevnucovala, ale tohle už na ni bylo prostě trochu moc. Vytáhla z kapsy hůlku, odemkla si, vešla dovnitř a zase za sebou zavřela.
Harry, do té chvíle stojící u okna, což byla poslední dobou jeho obvyklá činnost, se k ní prudce otočil: „Angelo, odejdi!“ nakázal tvrdě.
„To mě ani nenapadne!“ odsekla. „Jak dlouho se přede mnou chceš takhle schovávat?!“
„Přece jsi mi slíbila, že už se mnou nikdy nezůstaneš sama!“ vyštěkl Harry.
„Jenže už dávno předtím jsme si my dva navzájem slíbili, že budeme vždycky držet při sobě!“ oponovala.
„To jsem ještě nevěděl, čeho jsem schopný!“
„Harry, kolikrát ti mám ještě opakovat, že jsi to nebyl ty!“ rozčilovala se Angela.
„To vyjde přece nastejno! Nedovolím, aby se to opakovalo! Už nikdy! A proto se mnou nesmíš zůstávat o samotě!“ Harry neustále zvyšoval hlas a v očích se mu odrážela bezmoc a strach. Strach ze sebe samého a z toho, co by mohl udělat.
Angela chvíli mlčela a dívala se mu do očí.
„Pořád se jenom podceňuješ, Harry,“ prohlásila klidně a přistoupila až těsně k němu. „Já ti věřím, ty se tomu dokážeš ubránit! Máš na to sílu! Já to vím!“
„Jak si můžeš být tak jistá!?“
„Znám tebe i tvou vůli. Sama jsem tě přece naučila dorozumívání pomocí myšlenek, a pomohla jsem ti zvládnout i nitrobranu! Vím, že máš na to, držet si od sebe Voldemortovu mysl!“
Harry se na ni chvíli nechápavě díval.
„Jak to myslíš? Jak že jsi mi pomohla s nitrobranou?“ ptal se naléhavě.
„Poznala jsem, že se ti někdo často vrtá v hlavě, a že ti to spíš škodí než pomáhá už předtím, než jsi mi o těch hodinách nitrobrany se Snapem řekl,“ odpovídala Angela neochotně. „Zároveň s tím, jak ses zlepšoval v komunikaci přes myšlenky se mnou, jsem tě naučila, jak si vyprázdnit mysl a udržet si ji klidnou.“
„Proč jsi mi to neřekla?“
„Nebylo to nutné. Hlavně že ti to pomohlo…“
Znovu se odmlčeli.
„Přesto bys mi neměla tak důvěřovat,“ odtušil Harry a odvrátil se od ní.
Angela zaťala zuby.
„Pamatuješ, co jsem ti řekla tehdy po Halloweenském plese? Tak pamatuješ? Že budu vždycky s tebou, ať se stane cokoliv! Pořád to platí! Nemůžeš se přede mnou zase uzavírat! Tím už jsem si jednou prošla! Jak myslíš, že mi přitom je?“
„Určitě ne hůř než mě,“ odvětil Harry trpce.
„Fajn! Skvělý! Jak chceš! Když chceš plýtvat tím drahocenným časem, který spolu ještě můžeme strávit, tak si posluž!“ vyštěkla Angela nečekaně zuřivě, prudce se obrátila a chtěla zamířit ke dveřím.
Harry ji však prudce popadl za ruku a otočil si ji k sobě: „Jak si tohle sakra myslela?“
„Oba přece dobře víme, že jednou dojde na to, že se mu budeme muset postavit!“ odpověděla Angela pohotově. „Nejen ty, ale i já! Kdo ví, jak to dopadne a ty mě od sebe odstrkuješ, i když teď ještě můžeme být spolu!“
Harry ji chvíli zaraženě pozoroval, než si ji k sobě neomaleně přitáhl a začal ji zuřivě líbat. Když se od sebe jejich rty oddělily, Angela ho zadýchaně objala kolem krku.
„Já tě strašně miluju, Angelo a nechci, aby se ti něco stalo,“ pronášel Harry pomalu a svíral ji u sebe tak pevně, jako by ji už nikdy nechtěl pustit.
„Já vím a taky tě miluju, Harry. Miluji tě tak, až to bolí,“ odvětila Angela přidušeně, jak se mu tiskla obličejem k rameni.
„Co jsme komu udělali, že si tímhle vším musíme procházet?“ povzdychl Harry.
Vzhlédla k němu.
„Sebelítost nám k ničemu nebude…“ zašeptala.
„Já vím.“
„Líbej mě ještě, Harry,“ vyzvala ho rozechvěle.
***
V přibližně stejnou chvíli, kdy se mezi Angelou a Harrym odehrával rozhovor plný emocí, vešel přímo hlavním vchodem do vznešeného sídla Malfoyů vysoký mladík s krátkými blond vlasy. Bystrozorové a jiní patolízalové už dávno neměli čas ani dostatečný počet lidí, aby hlídali domy rodin, které byly hledány pro spolčování s Pánem zla.
Draco podal hrbící se Jory svůj zasněžený kabát, tmavou šálu si stáhl z ramen a pohodil ji ledabylým pohybem na nedaleký věšák. Poté zamířil do honosného obývacího pokoje, kde v krbu plápolal oheň, jež byl rovněž jediným zdrojem světla v místnosti. Chtěl si dát něco ostřejšího k pití, aby se zahřál. Venku byla strašná zima. Pak ale zahlédl v křesle u ohně postavu a poznal svého otce, držícího v levé ruce sklenici s vínem. Zatím si ho nevšiml. Co nejtišeji se obrátil a chtěl odejít, ale zarazil jej jeho hlas.
„Draco, počkej. Neodcházej…“
Zastavil se a po chvíli se otočil zpět. Lucius Malfoy byl teď už odvrácený od krbu a díval se přímo na něj.
„Pojď si sednout tady ke mě,“ gestem mu nabídl křeslo naproti sobě.
Draco se trochu váhavě vrátil a posadil se.
„Dáš si se mnou?“ nabídl Lucius a přitáhl kouzlem na malý stůl z výstavní vitríny další vysokou sklenici.
Ani nepočkal na Dracovu odpověď a nechal skleněnou láhev, aby do ní nalila rudé víno, tmavé skoro jako krev. Poté svého syna hodnou chvíli upřeně pozoroval. Draco neuhýbal pohledem a čekal. Vytušil, že mu otec chce nejspíš něco důležitého.
„Chtěl bych si s tebou promluvit, Draco…“ začal tiše Lucius.
„O čem?“ zeptal se Draco naoko s nezájmem.
„O jednom tajemství, které se v naší rodině vznáší jako stín už hodně let… O tom, co se kdysi stalo tvojí matce. A o jejím malém parchantovi,“ odpověděl otec klidně.
„Proč o té malé tak mluvíš? Ona přece za nic nemohla,“ procedil Draco chladně mezi zuby.
„To jistě. Malé nevinné dítě,“ pronesl Lucius a škaredě se ušklíbl. „Kdybych ji nechal žít, tvoje matka by zemřela, to přece víš.“
„Ano, to vím,“ odtušil Draco tiše. „Ale něco jiného už ne. Hlavně ne jméno toho hajzla, co jí to udělal,“ pronesl a napjatě se odmlčel.
Lucius dopil zbytek vína ve sklenici a nalil si další. Zahleděl se do plamenů v krbu.
„Rozhodl ses mi to konečně prozradit?“ otázal se Draco, který už jeho mlčení nedokázal vydržet.
„Ano,“ přikývl jeho otec zdánlivě klidně.
„Proč teď? Co tak najednou?“ zeptal se s nezakrývaným sarkasmem.
„Víš, Draco, budu k tobě v tuhle chvíli upřímný… Obvykle si ani to totiž člověk nemůže dovolit. I když náš Pán a Mistr získává stále větší moc a čím dál více přívrženců, stát se může cokoliv. Každý vždycky musí počítat s tím, že může… zemřít. A třeba by se pak nedočkal pomsty, po které touží už několik let.“
Dracovi se ve tváři nehnul jediný sval, i když se začínal hodně divit.
„Proto chci, abys věděl, kdo nám zničil rodinné štěstí. A buď se pomstíme společně nebo ty za nás oba.“
Draco rozhodně přikývl.
„Musíš mi však slíbit, že nic nepodnikneš, dokud nepřijde ten pravý čas.“
„Cože? Ty po mě chceš, abych toho hajzla nechal být?“
„Je to nutné. Já musím ovládat svou touhu po pomstě už tolik let. Hned pochopíš proč. Tak mi to slib.“
„Slibuju,“ procedil Draco neochotně skrz rty.
Jeho otec pokýval hlavou a na chvíli se znovu odmlčel.
„Tvoji matku před desíti lety znásilnil a skoro tím způsobil její smrt… Severus Snape,“ pronesl pomalu a s důrazem Lucius Malfoy.
Draco úplně zesinal, sevřel rukama opěradla svého křesla a v očích mu zažehl oheň nenávisti. Jeho otec ho napjatě pozoroval. V Dracovi kypěl nahromaděný vztek a zášť. To snad ani není možné… A přitom byl celou tu dobu ve škole… V jeho blízkosti…
„Snape… Snape…?“ opakoval Draco chraplavě. „Ten hajzl… Já ho zabiju…. Já toho parchanta zasranýho zabiju!“ zařval už úplně bez sebe a vyletěl ze svého místa.
Ještě nikdy se netvářil tak vztekle a nenávistně jako právě teď. Lucius se okamžitě vymrštil a popadl syna za ramena.
„Víš přece, co jsi mi slíbil! Nikam nepůjdeš!“
„Jak se mám ale ovládnout?! Jak?! Já to nedokážu!“
„Musíš!“
„Ale proč? Proč jsi toho zmetka už sám dávno nezabil?“ nechápal Draco a snažil se ruce svého otce setřást.
„Z tvojí matky jsem jeho jméno vytáhl sotva před dvěma roky!“ vyštěkl Lucius. „Nechtěla, abych se to dozvěděl! Věděla, že jsem schopný ho zabít a nechtěla, abych skončil v Azkabanu, kdyby se to provalilo! A když Pán zla znovu povstal, ten slizák se u něj pojistil! Pán věděl, že ho bude ještě potřebovat v těch zatracených Bradavicích a mě zakázal cokoliv proti němu podniknout!“
Draco stále nechápavě kroutil hlavou.
„Ale neměj obavy, synu. Pomsty se dočkáme, uvidíš!“ pokračoval zaníceně Lucius. „Teď už není tak důležitý a brzy jej budu moct zabít, aniž by na mě padl hněv Pána. Jen musíš mít trpělivost! Trpělivost a pevnou vůli. Vždyť já už ji mám takovou dobu!“
Draco ještě hodnou chvíli zatínal zuby, ale nakonec se tlaku otcových rukou podvolil a sklonil hlavu.
„Dobře, otče. Tak dobře. Počkáme…“ pronesl zlověstně temným hlasem.
***
„Škoda, že se nám letos ty Vánoce tak zkazily…“ pronesla tiše Tonksová na druhý den ráno po snídani.
Ostatní přítomní v salónu, tedy Lupin, Angela a Harry jen zachmuřeně pokývli hlavou.
„Jo, stály za nic. Kromě našich věcí shořely v Bradavicích i všechny dárky,“ podotkl Harry a podíval se lítostivě na Angelu.
„Na dárcích mi ani tak nesejde. Stačíš mi ty,“ prohlásila Angela s úsměvem a chytila jej za ruku.
Lupin s Tonksovou si vyměnili vědoucí pohledy.
„Ale víte, co bych si moc přála jako opožděný vánoční dárek?“ pronesla Angela zamyšleně.
„Hmm, co?“ ptal se Harry zvědavě.
„Jmenovat se Blacková,“ odvětila Angela s povzdechem. „Myslíte, že by se to dalo zařídit?“ obrátila se na Lupina.
„Určitě. Je to jen drobná formalita,“ odpověděl. „Mohl bych ti zařídit návštěvu na tom prozatímním ministerstvu. Nebo tedy spíš o to požádám Brumbála.“
*
Po návštěvách několika kanceláří a dohadování se s ochrankou na všech možných patrech se konečně dostala před kompetentního kouzelníka. Na lesklém dubovém stole se mu skvěla tabulka s mnoha tituly a jménem Augustus Bremius Vox.
„Posaďte se, slečno Rosierová,“ vyzval ji vysoký blondýn s důrazem na její příjmení, oblečený v jasně modrém hábitem netrpělivě a až poté zvedl hlavu. „Nepřišla jste ale sama, že? Doslechl jsem se, že máte doprovod.“
„Ano, to mám,“ odvětila Angela nechápavě. „Venku čeká můj přítel…“ A dva bystrozorové, dodala v duchu.
„Harry Potter, že?“ otázal se blondýn.
Angela zamračeně přikývla. Pomyslela si, že tenhle chlápek určitě zbožňuje slovíčko ´že´.
„Dobře, nejprve vyřídíme tu vaši záležitost…“ prohlásil Vox a rozevřel velmi útlou složku, kterou měl nachystanou na stole. „Vy tedy žádáte o nějakou změnu v rodném listě, že?“
„Ano, o změnu příjmení,“ přikývla Angela.
Vox se ušklíbl, ale nekomentoval to.
„Musím vás upozornit, že dokumenty, které zde máme, jsou pouze ty nejnutnější kopie od listin, které bohužel všechny zůstaly na obsazeném Ministerstvu, ale váš rodný list tu naštěstí máme k dispozici…“ přeletěl dotyčný papír pohledem. Delší dobu civěl na kolonku se jménem matky.
„Na změnu příjmení máte samozřejmě právo, ale musíte mít důvod. A ten je?“
„Podařilo se mi zjistit, kdo je můj skutečný otec,“ odvětila Angela klidně. „A chci nosit jeho jméno.“
„Ano, jistě… Otec neznámý…“ pokyvoval hlavou Vox a nachystal si hůlku a zvláštní modrý brk. „Kdo to tedy je?“
„Sirius Black.“
Vox prudce zvedl hlavu a zůstal na Angelu neomaleně civět. Skoro se cynicky ušklíbla.
„Hmm, jistě… Sirius Black? Ten, co…“
„Ten, co ho nedávno zprostili všech obvinění,“ dořekla za něj Angela nebezpečným tónem.
„Samozřejmě… Máte pro to určitě nějaký důkaz, že?“ protáhl Vox. „Tedy, že je to váš otec.“
„Ano, oddací list,“ odvětila Angela, které už kouzelník začínal jít na nervy, sáhla do kabelky, kterou měla sebou a vytáhla složený dokument, pro který si došla do svého domu na Golden Street.
Vox si ho vzal a přeletěl pohledem.
„Dobrá, výborně…“ mumlal si pro sebe.
Mávl hůlkou a zářivě modrý brk začal něco škrábat do jejího rodného listu.
„A chcete příjmením Blacková úplně nahradit Rosierová, nebo si přejete ponechat obojí?“ zvedl k ní pohled Vox.
Angela se na moment zarazila. Tohle ji vůbec nenapadlo. Ale něco svojí matce přece jen dlužila…
„Nechte mi obojí.“
„Dobře,“ kývl zase Augustus.
Brk začal opět něco škrábat. Pak jí vrátil oddací list a podal jí rodný, aby si jej mohla prohlédnout. Kolonka otec, i údaje o něm, teď už byly řádně vyplněné a u jejího jména se skvělo příjmení navíc.
„Teď mi tohle ještě podepište. Celým jménem, prosím,“ vyzval ji Vox, vzal si zpět rodný list a podal jí pergamen. Přeletěla ho pohledem a rázně i s uspokojením ho podepsala.
„Na rodném listu, co máte doma, se nové údaje objeví automaticky,“ dodal Vox. „Mariello!“ vyštěkl poté.
Z vedlejší místnosti, která byla napojena na kancelář a byly do ní otevřeny dveře, vykoukla štíhlá tmavovláska, která dovnitř uvedla před chvílí i Angelu.
„Ano, pane Voxi?“
„Zavolejte mi sem Harryho Pottera, který čeká na chodbě.“
„Jistě, pane.“
Tmavovlasá Mariella odcupitala ke dveřím, jen se jí dlouhé náušnice s velkými stříbrnými půlměsíci zatřásly.
„Vy můžete jít, slečno Blacková,“ pohlédl na Angelu Vox s nezakrývaným výsměchem.
Brunetka se zvedla a probodla přitom úředníka pohledem.
„Sbohem,“ pronesla ledově a odvrátila se od něj. Na cestě ke dveřím se střetla s Harryho nechápajícím pohledem.
Nevíš, co mi chce? zeptal se jí.
Ne, ale je to blbec, odpověděla Angela suše a dveře se za ní zavřely.
„Sedněte si, pane Pottere,“ ukázal Vox na židli, až do této chvíle obsazené Angelou a Harry si sedl. „Mariello, máte nachystané ty dokumenty?“
„Jistě, pane Voxi, hned vám je donesu,“ přitakala Mariella a odkráčela zase vedle, přičemž se jí kolem stehen vlnily jasně červené krátké šaty.
„Přivedli vás až ke mě, když mi bylo dáno na vědomí, že jste tady se slečnou Ro- tedy Blackovou, protože jsme vás stejně chtěli předvolat.“
„Z jakého důvodu?“ otázal se Harry.
„Ve zříceninách bradavického hradu byla nalezena nezničená závěť bývalého ředitele Bradavic, Albuse Brumbála.“
„Opravdu?“ podivil se Harry. „Ale co to má společného se mnou?“
„Byl u ní nalezen dopis. Je určen vám.“
„To myslíte vážně?“ ozval se Harry.
„Samozřejmě, tady jste na ministerstvu, ne v cirkuse!“ naježil se nečekaně Vox. „O tak vážných věcech se nežertuje!“
Mariella se vracela, nesouc v rukou tlustou složku, zapečetěnou obálku a nějaké papíry. S mrkáním řas je podala Voxovi. Ten jí strčil do rukou Angelin spis.
„Děkuju, můžete jít a zavřete dveře,“ vykázal ji Vox. Pak se znovu obrátil na Harryho. „Musíte mi podepsat papíry, že jste ten dopis osobně převzal. Předvolali bychom vás už dřív, ale na tomhle náhradním ministerstvu máme momentálně dost velké zmatky,“ odůvodňoval náhlé novinky a podal Harrymu jeden pergamen s předepsaným prohlášením. Objevil se u něj i brk. „Řádně si to prosím přečtěte a podepište.“
Harry se k němu na chvíli sklonil. Podepsáním prohlašoval, že osobně převzal pozůstalostní dokument Albuse Brumbála od Augustuse Bremiuse Voxe, do vlastních rukou a při plném vědomí a za dalších obvyklých podmínek. Za moment už se na papyr klidně podepsal. Poté už konečně dostal onen zmíněný dopis, na kterém bylo úhledným písmem napsáno jeho jméno a Vox se s ním rozloučil.
Vyšel ven na chodbu, Angela se odvrátila od okna a tázavě se zahleděla nejprve na dopis v jeho rukou a pak na něj. Jen zavrtěl hlavou, zasunul si dopis do kapsy rozepnutého kabátu a rozešel se chodbou. Angela ho dohnala, poté už se k nim přidal Lupin, který si tu rovněž něco vyřizoval a dva bystrozorové, co je měli za doprovod a vydali se k pečlivě střeženému východu.
***
Milý Harry,
určitě si právě říkáš, co Ti ještě mohu chtít. Jako bych Ti už vším, co jsem Ti kdy řekl nebo prozradil, neotrávil život dostatečně. Je tu ještě něco, co bys měl určitě vědět, takže upřímně doufám, že se Ti tento dopis dostane do rukou.
Stálo mě to mnoho let hledání různých dokumentů, pečlivé prozkoumání rodu Tvého otce i různých pramenů o původu rodu Potterů a za celou tu dobu jsem přesto nedostal žádný přímý důkaz, jen náznaky pravdy, které jsem se chtěl dopátrat. Proto jsem Ti o tom také neřekl. Jsem si však skoro jistý tím, že právě Ty jsi dědic jednoho ze zakladatelů naší školy – Godrika Nebelvíra.
Harry zůstal na posledně napsaná slova nechápavě civět. Nějakou dobu se musel odhodlávat, aby četl dál.
Kdo jiný by si dokázal sám vybrat kolej, do které bude patřit? Kdo jiný by dokázal z Moudrého klobouku vytáhnout Nebelvírův meč jako Ty ve druhém ročníku? Komu jinému by mohlo být určeno věštbou, že si jej lord Voldemort označí jako sobě rovného? Kdo jiný by se mohl postavit samotnému dědici Salazara Zmijozela?
Kdo jiný než dědic Godrika Nebelvíra, kterým jsi podle mého názoru právě Ty. Avšak nejen díky tomu se můžeš pokusit zastavit lorda Voldemorta a možná i zvítězit. Ale také díky síle, kterou oplýváš, díky přátelům, které máš a díky lásce, kterou cítíš. Neumím si představit lepšího čaroděje, který by se dokázal postavit takovému zlu, než Tebe. Někdo se pro budoucnost světa přece musí obětovat. I když nejsem právě rád, že to musíš být zrovna Ty.
Přeji Ti hodně štěstí, síly a lásky Harry Pottere. Doufám, že uspěješ.
Albus Brumbál
Harryho ruce s papyrem poklesly. Zíral do prázdna a vstřebával informace, které se právě dočetl.
Já, a dědic Godrika Nebelvíra? pomyslel si stále nevěřícně.
Tak přece před ním Brumbál stále něco tajil… Přece mu neřekl zdaleka všechno.
Hodnou dobu jen nehybně seděl. Pak vstal, přešel k planoucímu krbu a hodil dopis i s obálkou do plamenů. Pak se díval, jak jeho okraje postupně černají a hoří.
***
Během prvního zimního měsíce v novém roce se bohužel vyskytlo mnoho útoků na kouzelnické rodiny. Zvláště na ty, které patřily k Řádu. Přese všechna bezpečnostní opatření. Angele se vrátily její věštecké sny, s jejichž pomocí se pokoušela vražedným útokům zabránit, ale poslaní bystrozorové obvykle dorazili pozdě. Smrtijedi byli sebejistí a dokonce se ukazovali i na veřejnosti. Ron s Ginny se nastěhovali na hlavní štáb stejně jako Hermiona. Jejich rodiče se o ně nezměrně báli a skoro je tam dostrkali násilím.
A po třech týdnech přišel čas na uskutečnění plánu, kterého se Ginny nemohla dočkat. Konečně se jednoho večera přihodilo, že byla vyvražděna další kouzelnická rodina, příbuzní jednoho člena Řádu, byl to jasný útok Smrtijedů, ale nad domem nezářilo Znamení zla.
Obyvatelé Grimmauldova náměstí dvanáct se na druhý den právě chystali k obědu. Angela pomáhala Tonksové s jídlem a Ginny chystala pro všechny k pití džus a horký čaj.
Když do kuchyně vešel Harry, ze všeho nejdřív přistoupil zezadu k Angele a objal ji kolem pasu. Otočila se k němu s úsměvem a nechala se políbit. Z očí jim zářila láska a štěstí. Jiná osoba v kuchyni je však kradmo pozorovala se záští a pomstychtivostí.
Brzo na to se do kuchyně nahrnuli všichni obyvatelé hlavního štábu a chválili výborný oběd. Jedli s chutí, ale chvatně. Poslední dobou nebyl nikdo dost klidný na to, aby si užil alespoň jídlo. Po obědě Angela sklízela ze stolu a Ginny každému podávala sklenici plnou džusu.
Harry upil ze své sklenice a usmál se na mlčenlivou Angelu. Lupin o něčem tiše mluvil s Tonksovou a Hermiona s Ronem si utahovali z Ginny, které se nedařilo ani s pomocí kouzel pomýt bez toho, že by nerozbila alespoň tři talíře.
Harry se znovu napil. Přemýšlel o tom, jestli by alespoň Angele neměl říct, co bylo v tom dopisu od Brumbála. Nezeptala se ho na něj.
Náhle se mu trochu zamotala hlava. Potřásl jí a zaostřil pohled na ostatní sedící. Zdálo se mu jako by měl Remus, i když těsně vedle něj, rozmazané oči a naivně se tomu usmál.
Znovu potřásl hlavou. Chtělo se mu strašně spát… Angela na něj zaměřila starostlivě pohled.
„Jsem nějak unavený. Půjdu si lehnout…“ vstával opatrně.
„Je ti něco?“ zeptala se Angela.
„Ne, ne… Jen se potřebuju trochu vyspat. Měl jsem divné sny.“
Angela ho vyprovodila láskyplným pohledem, Ginny se spokojeným úsměvem.
Harry ani nevěděl, jak to dokázal, protože se mu každým krokem šlo hůř, ale nějak se dostal do schodů i do svého pokoje. V ten moment, kdy se dostal k posteli, se mu zatmělo před očima a bezvládně dopadl na postel. O chvilku později už začal hluboce a klidně oddychovat.
*
„Smrtijedi napadli nemocnici!“ zařval Kingsley Pastorek na celý dům a z kuchyně se okamžitě vyřítili Lupin, Tonksová a předseda rady Merogh, který přišel jen před malou chvilkou.
„Cože!? Co jste to řekl?“ civěl na něj Merogh.
„Musíme jim na pomoc! Hned!“ nevšímal si Kingsley blbých otázek.
Ze salónu, kde se až doteď tiše bavili, se vyhrnuli Hermiona, Ron, Angela a Ginny.
„To ale nedává smysl! Nemocnice je perfektně chráněná, nedostanou se tam!“ vyhrkl Lupin.
„Útočí zvenčí! Zabili už několik mudlů!“ vyrážel ze sebe Pastorek.
„Musíme dát vědět Brumbálovi, ať svolá ostatní členy!“ prohlásil Lupin.
„Já pro něj dojdu,“ nabídla se Tonksová.
„A my už půjdeme k nemocnici,“ prohlásil pevně Merogh.
„Chceme taky pomoct!“ vyhrkl okamžitě Ron.
„A žádné námitky nechceme slyšet, jsme přece členové Řádu!“ dodala Hermiona, když viděla Lupinův výraz.
„Tak dobrá,“ pokývl hlavou Lupin. „Ale Harryho nebuďte, vypadal opravdu nějak unavený.“
„Já tu s ním zůstanu a když se probudí, tak mu řeknu, co se děje,“ nabídla se Ginny.
„Výborně! Ostatní odchod!“ zavelel Merogh.
Ginny se neviděna neuvěřitelně spokojeně usmála, když za nimi zacvakly dveře.
Dvě minuty na to vklouzla do Harryho pokoje a sklonila se nad ním. Pravidelně oddechoval. Pomocí hůlky ho svalila z postele a skutálela jeho tělo pod ni. Pak ještě upravila přehoz, aby tam vůbec nebylo vidět. Rychle vyšla ven a voláním našla Kráturu.
„Co chce špinavá mudlovská šmejdka?“ zaskřehotal protivný skřítek.
Ginny se ušklíbla a pevněji sevřela hůlku v ruce.
„Pojď blíž, Kráturo… Nechtěl bys kus oblečení?“ lákala ho co nejblíže k sobě.
*
Na ulici před Mungem zuřil lítý boj. Smrtijedi, kterých bylo asi padesát, už se naštěstí místo na nemocnici museli soustředit na obranu proti mnoha členům Řádu, kteří na ně útočili.
Angela se s nasazenou kapucí, aby jí nebylo příliš vidět do tváře, prosmykla kolem Merogha zuřivě metajícího kletby a dostala se k jednomu Smrtijedovi z boku a hladce se ho zbavila. Pak ji ale popadla za rameno něčí ruka. Zprudka se obrátila.
„Slečno Rosierová, co vy tu děláte!“ vyjel na ni nevěřícně Aberfort Brumbál, kterému se do této chvíle vyhýbala, seč mohla.
„Pomáhám stejně jako ostatní bojovat!“ odsekla a pokusila se jeho ruku setřást.
On ji však nesmlouvavě odvedl stranou boje.
„Angelo!“ oslovil ji s důrazem „Můj bratr mi toho o vás řekl dost na to, abych věděl, že právě vy tu teď nemáte co dělat! Vraťte se na hlavní štáb!“ prohlásil Brumbál hlasem nepřipouštějícím námitky a obrátil se k ní zády.
Angela chvíli vztekle zatínala zuby, než se otočila na podpatku a s hlasitým prásknutím zmizela v uličce.
Asi třicet minut poté, co Angela odešla, se Smrtijedi naprosto nečekaně všichni najednou přemístili pryč, poté co se mezi nimi objevil jeden nový a dokonale tím členy Řádu překvapili. Nikdo si nedokázal představit, co to může znamenat…
Angela vztekle vrazila na Grimmauldovo náměstí a dveře se za ní zabouchly. Shodila ze sebe kabát a posadila se na schody. Věděla, že má Brumbál pravdu, že by se jí takové riskování mohlo zatraceně vymstít, ale stejně ji to štvalo. S povzdechem se po chvíli zvedla a zamířila nahoru.
Otevřela dveře Harryho pokoje dokořán a potichu vešla.
„Harry?“ zavolala tiše. „Harry, nezdá se ti, že už ses naspal…“ slova se jí zadrhla v hrdle. Přeletěla pohledem celý pokoj ještě jednou. Harry nebyl ani na posteli ani nikde jinde.
„Harry…?“ namáhavě polkla.
Pak se vyřítila na chodbu.
„Kráturo!“ vykřikla hlasitě. „Okamžitě ke mně!“
Skřítek se přišoural asi po pěti sekundách.
„Ano…“
„Kde je Harry Potter?!“ vyjela na něj, ani ho nenechala domluvit. Věděla, že má přehled skoro o všem v domě.
„Odešel, lady…“ zahučel neochotně skřítek s vykulenýma očima.
„Odešel!? Kam?! Před jakou dobou?!“ naléhala Angela.
„To neříkal, lady. Opustil svůj pokoj asi před hodinou,“ skřehotal Krátura a neomaleně na ni civěl. „Se zrzavou šmejdkou,“ dodal tupě.
„Před hodinou…“ opakovala Angela hluše. Kráturova podivného výrazu si nevšimla.
„Angelo! Alespoň ty tu jsi!“ rozlehl se chodbou další hlas. Podívala se směrem ke schodišti.
„Co se děje, Ginny!?“ vyděsila se Angela při pohledu na rozcuchanou a zadýchanou Ginny, která zůstala stát těsně před ní. „Tak mluv!“ náhle měla strašně špatné tušení.
„Šli jsme vám pomoct, když se Harry vzbudil, ale… Pak jsme… On… Harry …“ koktala Ginny.
„Co se stalo? No, tak!“ třásla s ní Angela.
„Venku… na ulici… Slyšeli jsme křik a Harry šel do takový uličky… Snažila jsem se mu v tom bránit, ale on mě neposlouchal! A pak…“
„Pak co?!“
„Já nevím! Zmizel mi tam… někde…“
Angela zesinala. Podle toho, co Ginny říkala, Harry nejspíš padl do nějaké pasti. Úplně se roztřásla strachem o něj. Co když se mu něco stane? Přestala myslet. Přestala uvažovat. Mysl jí zatemnila starost o Harryho.
„Musíš mě zavést tam, kde jsi ho naposledy viděla. Hned, rozumíš!?“
„Neměli bychom počkat…“ začala namítat Ginny.
„Ne! Hned mě tam zaveď! Kráturo, jakmile někdo přijde, vyřiď mu, že jsme šly s Ginny hledat Harryho. A my jdeme!“
I když do západu slunce zbývalo ještě spoustu času a na široké ulici se blyštěl díky slunci čerstvý sníh, v uličce, kam obezřetně vešla Angela v závěsu s Ginny, bylo šero a lezavá zima. Byly tu cítit odpadky, přestože mrzlo a slunce nemělo šanci do úzké mezery mezi dvěma omšelými domy proniknout. Od úst oběma dívkám stoupaly dobře viditelné oblaka páry.
Angela postupovala vpřed s hůlkou v ruce a přejížděla pohledem malý dvorek plný starých beden, na který se uličkou dostaly.
„Angelo, raději se vrátíme s ostatními… Kdo ví, kdo tu může být a …“ šeptala Ginny za ní, ale Angela jí hrubě odsekla.
„Jestli chceš, tak se vrať! Jestli tu někde Harry je, nenechám ho tu!“
Pustila se do hrubého ohledání celého omšelého dvorku. Našla v jeho rozpraskaných zdech jen jedna dvířka.
Najednou se někde z patra nad ní ozval tlumený výkřik. Angela sebou škubla a okamžitě k jedinému východu ze dvorku kromě uličky zamířila. Malá zpráchnivělá dvířka se se skřípáním otevřela a Angela odhodlaně vešla dovnitř. V dusné tmě po chvíli rozeznala staré zaprášené schody. Byly na nich otisky jedněch bot a roztápějící se sníh. Ginny vklouzla dovnitř za ní.
„Myslela jsem, že odcházíš…“ otočila se na ni Angela uštěpačně.
Rusovláska se jen ušklíbla. Angela se obrátila ke schodům a Ginny neslyšně zajistila dvířka kouzlem a dál se držela těsně za ní. Obě dvě vycházely obezřetně po schodech. V bývalých dávno opuštěných bytech chyběly dveře a uvnitř nikdo nebyl. Stopy vedly dál nahoru. Až ve třetím patře mířily k jedněm nedovřeným dveřím. Ozýval se za nimi nějaký hluk.
Srdce Angele bušilo pravidelně a hlasitě. Zhluboka se nadechla a vydechla.
„Drž se za mnou,“ zašeptala směrem k Ginny, aniž se k ní otočila. Neviděla proto její úšklebek.
Angela nesmírně opatrně otevřela dveře a nakoukla do rozlehlé šeré místnosti bez nábytku jen se dvěma neuměle zabedněnými okny. Pod jedním z nich se choulila postava s černými vlasy. Vrhla se dovnitř, ale nedošla ani do poloviny cesty.
Ve chvíli, kdy k ní postava obracela hlavu, Angela poznala, že padla do pasti. Zareagovala bleskurychle. Vztáhla hůlku a pokusila se odzbrojit neznámého. Bylo však na to už pozdě. Její vlastní hůlka jí vylétla z ruky, když ji zasáhlo Ginnyino odzbrojující kouzlo a vzápětí na to se ozval její škodolibý smích.
Z neznámé postavy se vyklubal Severus Snape, který se před ní vztyčil se spokojeným úšklebkem na rtech. Angela se obrátila k Ginny, která se stále smála se dvěma hůlkami v rukou. Vztekle k ní vykročila, ignorujíc Snapea za zády, ale zastavil ji ledový hlas: „To bych nezkoušel.“
Obrátila hlavu ke dveřím, které tu zahlédla, ze kterých v tu chvíli vycházel Lucius Malfoy s novou hůlkou v ruce. A za ním další Smrtijedi.
První, co ji napadlo, bylo přemístění. Ale pak si uvědomila, že to ani nestojí za pokus. Zaútočili by na ni okamžitě, kdyby to tu nebylo chráněné. Nenechali by si ji proklouznout mezi prsty.
Zůstala tedy stát uprostřed místnosti a s pohledem upřeným do země čekala, až se kolem ní postavy shromáždí. Bez hůlky proti nim neměla žádnou šanci.
Snape se otočil na šklebící se Ginevru Weasley.
„Náš Pán vám vzkazuje, že dohoda platí,“ procedil ledově.
Ginevra pokývala hlavou. Jeden ze Smrtijedů k ní natáhl dlaň.
„Její hůlku,“ zasykl hlas. Angela poznala Bellatrix Lestrangeovou.
Ta malá zrádkyně ji celkem neochotně odevzdala.
„A teď zmizte!“ vyštěkl Snape.
„Konečně dostaneš, co ti patří, ty mrcho!“ zasyčela rusovláska ještě směrem k Angele, přičemž svá slova doprovodila nenávistným pohledem a se vztyčenou hlavou odkráčela.
Angela zůstala v místnosti s nejméně dvaceti Smrtijedy sama. Teď už chápala, proč jí nikdo z útočících na nemocnici nepřipadal povědomý. Ti, které znala osobně, čekali na ni.
„Tak ji tady konečně máme. Naše malá Rosierová…“ zasyčel neuvěřitelně spokojeně Lucius Malfoy. „Nebo bych snad měl říct Blacková?“
Angela až teď zvedla pohled. To ji překvapilo. Jak se to dozvěděli? Že by měli i na prozatímním Ministerstvu špehy?
„Kouká jak vyoraná myš!“ vyštěkla Lestrangeová posměšně.
Několik postav se zachechtalo.
„Snad sis nemyslela, slečinko, že se o takové provokaci nedozvíme?“ zasyčel Snape.
„Vy na mě raději ani nemluvte,“ zasykla Angela ledovým hlasem postrádajícím jakýkoli náznak strachu. „Mám totiž sto chutí vyškrábat vám oči. To bych mohla i bez hůlky.“
Snape se škaredě ušklíbl a postoupil vpřed s její vlastní hůlkou, kterou převzal od Lestrangeové, v ruce.
„Však vás ty drzé řeči brzo přejdou, Rosierová,“ procedil chladně a pozvedl hůlku.
Nikdo mu v tom nezabránil. Prázdným domem se rozlehl bolestivý dívčí výkřik, ale ven na ulici nepronikl.
577 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...