Do Prasinek dorazili unavení a ve skleslé náladě. Studenti, kteří uprchli z bradavického hradu, byli porůznu rozmístěni po budovách a domech kouzelnické vesnice – jak u Tří košťat, tak u Prasečí hlavy, v Medovém ráji, na Soví poště – prostě všude kde se jen dalo, aby nemrzli venku při čekání na Záchranný autobus, který je postupně rozvážel do jejich domovů. Celá vesnice byla po svém obvodu hlídána čarodějkami a kouzelníky z Fénixova řádu a těmi, kterým se podařilo uniknout z obsazeného Ministerstva kouzel. Nebylo jich však mnoho.
Harry s Angelou a ostatními vešel do přeplněného výčepu u Tří košťat, kde ještě před chvílí narychlo povolaní ošetřovatelé z nemocnice u Munga pomáhali raněným studentům. Od Darie se ještě cestou dozvěděli, že vážně zranění už byli přemístěni do nemocnice. Dva studenti na tom byli dost špatně, ale dalších deset mělo jen slabá, povrchová zranění nebo potíže způsobené kletbou.
Přestože se zde nacházelo hodně studentů, panovalo uvnitř, až na několik tichých rozhovorů, nepřirozené ticho. Ve vzduchu visela atmosféra strachu a bezmoci. Nějak se mezi ně doneslo také to, co se stalo s jejich školou i věcmi, které tam zanechali.
Jakmile vešli dovnitř, všechny pohledy se na ně upřely. Harry se bál, že u nich uvidí výčitky a nenávist za to, co svým brojením proti Voldemortovým Smrtijedům způsobil, ale v jejich očích nic takového nebylo. Jen uznání, vděk a jakási úcta.
Lupin, Tonksová a Brumbál je nechali uvnitř v teple a sami vyšli znovu ven, aby se poptali, jestli je něco nového. Harry se svými přáteli a spolužáky posadil k ostatním studentům, kteří jim uvolnili místa na dlouhých lavicích podél stěn, zatímco Hagrid a Shiernová zamířili za pult k madame Rosmertě.
Teď nemohli dělat nic jiného než čekat. Hermiona se marně snažila utěšit Rona, že Ginny je určitě v pořádku někde mezi ostatními, ať si o ni nedělá starosti, ale jeho chmurný a starostlivý výraz nedokázala zaplašit. Daria seděla nedaleko nich u pultu a pomalu se zamyšleným pohledem upíjela máslový ležák, který rozdávala madame Rosmerta všem, kdo projevili alespoň malý zájem.
Angela seděla těsně vedle Harryho, který ji pevně objímal kolem ramen, poprvé bez toho, že by se na ně upíraly něčí pohrdavé pohledy a nepohnutě hleděla do země. Harry by docela rád věděl, na co v této chvíli jeho dívka myslí. Ale bylo mu jasné, že nějaké vyptávání by v tuhle chvíli bylo nejen netaktní, ale hlavě k ničemu.
Samotnému mu taky do hovoru nebylo. Teď, když už neutíkal před Smrtijedy a nemusel se soustředit na obranná či útočná kouzla, se do jeho mysli znovu vrátil obraz nehybného ředitele Brumbála. Nemohl se zbavit vidiny jeho sinalé mrtvé tváře. Tak si navykl na jeho každodenní přítomnost a ochotné rady, že si plně uvědomil co měl až nyní, když to ztratil. Další člověk z jeho blízkosti byl mrtvý.
Tyto ztráty však do jeho srdce nevnášely jen bolest a lítost, ale také vztek a nenávist k těm, kdo jejich smrt zavinili. Do seznamu lidí, kterým se chtěl jednou určitě pomstít, teď k Bellatrix Lestrange a Luciusi Malfoyovi, přibyl i Severus Snape. Jen jejich jména v něm vyvolávala hnus a vztek.
Seděli a čekali, každý utopený v záplavě vlastních myšlenek a úvah. Sotva vnímali odcházející spolužáky, které nakládal na další cestu Záchranný autobus řízený Stanem Silničkou, jenž nastoupil na místo starého řidiče Ernieho Bouráka, který měl nějaké opletačky z Ministerstvem kvůli bezpečnosti.
Ke Třem košťatům namísto odvážených studentů postupně přicházeli členové bývalé Brumbálovy armády a ti, kteří bránili Bradavice. Dávali přednost v odvozu ostatním a nějak se jim doslechlo, kde se nachází Harry Potter, tak si přicházeli beze slova sednout do hospody k nim. Hermiona se svěřila Harrymu se špatným pocitem z toho, že několik jejich spolužáků tu ještě neviděla.
Po dvou hodinách se do výčepu vrátil Lupin s Tonksovou, ale už bez Brumbála a nenápadně vybídl Harryho, Angelu, Rona, Hermionu a Nevilla, aby je následovali. Angela cestou našla pohledem Dariu, ale ta vypadala, jako by se nacházela úplně někde jinde. Zašli do zadní části hospody do soukromého salonu, který už byl teď prázdný a posadili se do několika křesel, které zde stály.
„Určitě chcete vědět, co se nám podařilo zjistit, ale nejsem si jistý, jestli vám to máme říkat hned,“ řekl pomalu Lupin a přeletěl je pohledem.
„Jen do toho,“ vyzval jej Harry klidně.
„Už jste nejspíš zaslechli, že dva vaši spolužáci byli vážně zraněni při boji se Smrtijedy,“ začal opatrně. „Oba se z toho dostanou. Ti, kteří byli zraněni jen lehce už jsou v domácím ošetření nebo ještě stále tady,“ podotkl nesouhlasně s jasnou narážkou na stále zůstávající studenty vedle.
„A dál?“ vyzval jej Harry, když se na delší dobu odmlčel.
„Dva studenti jsou mrtví,“ dostal ze sebe pracně Remus.
Bledá Angela zvedla hlavu a zahleděla se na něj prázdným pohledem.
„Kdo?“ ozvala se třaslavým hlasem Hermiona.
„Levandule Brownová a Colin Creewey. Podle toho, co se nám podařilo zjistit od jejich spolužáků, kteří spolu s nimi bojovali, Levanduli přehodil některý ze Smrtijedů přes zábradlí ve čtvrtém patře. Ze Vstupní síně její tělo odtáhla nějaká kamarádka.“
„A Colin?“ zašeptal Harry otázku.
„Podle všeho ho zabili kletbou, která se nepromíjí, když bránil svého bratra Dennise. Byli sami dva proti přesile. Byl to nějaký Smrtijed, podle Dennisova chabého popisu nejspíš Crabbe nebo Goyle. Nevíme to s určitostí.“
Pětice studentů zaraženě mlčela. Tonksová je starostlivě pozorovala. Harrymu se sevřel žaludek, když si domyslel, že jejich rodiče už o tom určitě byli informováni.
„Pak jsou tu také pohřešovaní,“ pokračoval Lupin. „Udělali jsme seznam chybějících studentů. Kromě zmijozelských, tedy těch, kteří uprchli z hradu se svými rodiči a příbuznými…“ zasykl s nevrlým tónem, „…chybí další tři.“
Vyčkávavě ho pozorovali.
„Nenašli jsme Samuela Phillipsse, Lenku Láskorádovou a… Ginny Weasleyovou,“ dokončil Lupin a střelil pohledem ke křídově bílému Ronovi, který v tu chvíli sklopil beze slova hlavu a zajel si rukama do vlasů. Hermiona mu pevně sevřela rameno.
„Až se nám podaří zvládnout požár na hradě, samozřejmě všechno prohledáme, jestli tam náhodou… nezůstali,“ poznamenala tiše Tonksová.
„Chcete říct, že tam nejspíš uhořeli,“ ozvala se třaslavým hlasem Angela.
Tonksová na to nereagovala.
„Samuel Phillipss byl takový sympatický blonďák a naposledy jsem ho viděla bránit se ve Vstupní síni,“ šeptala Hermiona s nepřítomnýma a uslzenýma očima. „Lenka… tu jsem neviděla od chvíle, co se od nás s několika ostatními oddělila ve druhém patře a Ginny…“ polkla, ještě víc stiskla Ronovo rameno a namáhavě pokračovala. „Daria mi říkala, že se jí ztratila z očí někde ve čtvrtém. Alespoň víte, kde byste je mohli začít hledat,“ dokončila a to už se jí kutálely slzy po tvářích.
Remus jen mírně pokýval hlavou. Harry si všiml, že mu přibyly další hluboké vrásky kolem očí. Vypadal o deset let starší, než když ho viděl naposledy.
„Je to moje chyba, že se Ginny ztratila,“ pronesl nečekaně Ron zlomeným hlasem, stále s skloněnou hlavou. „Měl jsem na ni dávat větší pozor.“
„Ale, Rone, není to v žádném případě tvoje chyba…“ snažila se ho utěšit Hermiona.
„Je!“ vyjel na ni Ron a vyskočil ze svého křesla. „Jsem přece její bratr! Starší bratr!“
„Nemohl jsi ji mít pořád na očích, Rone,“ ozval se Harry. „Sám dobře víš, jak to ve škole vypadalo.“
„Harry má pravdu. Nemůžeš za to, Rone,“ přidal se i Neville.
„Dejte mi všichni pokoj!“ vyštěkl Ron, aniž vzal jejich argumenty v potaz a vzdálil se od nich k oknu, kde zůstal stát otočený zády. Hermiona ho soucitně pozorovala. Nechali jej raději být.
„Za chvíli by měl být zpátky Záchranný autobus, takže už vás všechny odvezeme domů,“ promluvil Lupin, ale pak se obrátil k Angele a Harrymu. „Vy dva tu však budete muset ještě zůstat. Bojím se vás pustit na hlavní štáb. Sice by tam mělo být bezpečno, když Brumbál stačil určit nového strážce…“ zpytavě se zadíval na Harryho. „Ale přesto ho chceme ještě zkontrolovat a víc zabezpečit. Madame Rosmerta vám zatím dá k dispozici pokoj pro hosty.“
Angela i Harry jen mlčky přikývli.
***
Lord Voldemort, usazený pohodlně na svém trůně se spokojeným výrazem v bledém obličeji, pozoroval přicházející zbývající polovinu svých služebníků. Ministerstvo kouzel, napůl zničené zuřivou bitvou, která se tam odehrála, ale pod jeho mocí, mu spravilo náladu z nevydařeného pokusu o zničení toho proklatého Řádu. Bude za to zklamání muset Severuse potrestat.
Smrtijedi před ním poklekli a sklonili hlavy. Draco zůstal těsně za svým otcem. Voldemort přeletěl jejich řady pohledem a spokojený výraz mu z tváře zmizel.
„Kde je máte?“ zasykl tázavě hlasem studeným jako kus ledu.
Nikdo z jeho věrných neodpověděl. Draco měl co dělat, aby se potají neušklíbl. Také mu zrovna moc dobře nedocházelo, jak bylo možné, že ti dva dokázali utéct takovému množství služebníků Pána zla.
„Nechcete mi tím mlčením naznačit, že utekli?!“ zvýšil poněkud hlas Voldemort.
„Ano, Mistře,“ zašeptal někdo, ale v mrazivém tichu to bylo dobře slyšet. „Bohužel se jim podařilo uprchnout.“
Voldemortovy oči se ostře zabodly do klečícího Smrtijeda, který mu odpověděl. Do Luciuse Malfoye.
„Jak je to možné!? Tebe za to budu muset volat k zodpovědnosti, Luciusi! Přece jsi mým Smrtijedům velel! Vkládal jsem v tebe důvěru!“
„S tím jsem srovnán, Mistře. Vím, že vina padá na mne,“ odvětil Malfoy starší. „Někoho jsme ti však přece jen přivedli.“
„Opravdu?“ pronesl Pán zla povýšeně. „A koho? Někoho, kdo s vámi šel dobrovolně?“
„Přesně tak, pane,“ odvětil Lucius a dal znamení Smrtijedovi po své levé ruce, aby pro tu holku došel.
„Od kdy máš odvahu k tomu, aby sis ze mě tropil žerty!?“ zasyčel Voldemort zlověstně.
Draco, který zvedl pohled, si všiml, že Pán zla skoro vypadá, jako by někoho čekal, i když mluvil hrozivě.
„Mluvím pravdu, Mistře,“ Lucius se postavil a za ním postupně i všichni ostatní Smrtijedi. „Tady je,“ ustoupil a nechal projít dopředu drobnou zrzku, které samozřejmě už před přemístěním na Hrad temnoty odebrali hůlku. Draco teď viděl jen její záda.
Voldemort k ní sklonil zrak a zasmál se temným smíchem.
„Nejmladší Weasleyová!“ zvolal skoro posměšně. „Nechceš mi ty malá husičko tvrdit, že jsi přišla dobrovolně!“
„Ale já dobrovolně skutečně přišla,“ odpověděla s pohozením hlavy Ginny. V očích však měla strach a i něco víc… „Pane,“ dodala trochu váhavě.
„Hmm, a z jakého důvodu?“ otázal se Voldemort a nápadně si pohrával se svojí hůlkou.
„Měla bych pro vás nabídku na obchod, pane,“ pronesla Ginny o něco pevněji.
„Co bys mi zrovna ty tak mohla nabídnout!?“ vyštěkl Voldemort ještě posměšněji než před chvílí.
„Něco hodně výhodného jak pro vás tak pro mne.“
„A to…?“ netrpělivě ji pobídl Voldemort.
„Angelu Rosierovou.“
***
„Zajímalo by mě, proč mu tak věřil…“ ozval se Harry zamyšleně, když byl sám s Angelou v už zmíněném pokoji a díval se ven z okna do mrazivé noci.
Oblečení na nich už dávno uschlo a po malé skleničce ohnivé whisky od madame Rosmerty už jim bylo o hodně lépe. Hermiona s Ronem, Daria, Neville i ostatní už byli na cestě ke svým domovům, i když tu nechtěli Harryho nechávat. Harry si všiml, že před jejich odjezdem ještě měly Angela a Daria delší rozhovor v ústraní, ale nechtěl se vyptávat.
V Prasinkách zůstali ze studentů už jen oni dva a několik členů Řádu, kteří hlídali Tři košťata zvenčí i zevnitř. Zaslechli, že s plameny, které zachvátily úplně celý hrad, nejde nic dělat. Že prý se musí počkat, až dohoří samy a zničí všechno, co se v hradě spalitelného nachází. Moc optimisticky to neznělo.
„Vždycky mi tvrdil, že je to jen mezi ním a Snapem, když jsem se zeptal,“ pokračoval ve svých úvahách ohledně bývalého bradavického profesora.
„A jaké to mělo důsledky,“ odtušila Angela sedící za jeho zády na úzké posteli.
„Ano…“ povzdechl Harry.
Na skle před jeho ústy se utvořil kruh mlhy, která pomalu mizela. V odrazu okna Angelu viděl. Seděla na pelesti se zkříženýma nohama, hůlku položenou vedle sebe a dívala se do země.
„Angie, na co to pořád myslíš?“ zeptal se po delší pauze, ale neotočil se k ní. „A netvrď mi, že jsi jen unavená. Poznám na tobě, když tě něco trápí.“
Zrcadlová Angela zvedla hlavu a pohlédla na jeho záda.
„Myslím na to,“ odpověděla tiše, „že mám částečně odpovědnost za všechno, co se dneska stalo.“
Harry se k ní prudce obrátil: „Co to plácáš za nesmysly?“
„Žádné nesmysly. Mohla jsem o všem, nebo alespoň o něčem z toho, co se stalo, vědět předem a mohla jsem tomu zabránit. Jenže jsem to neudělala!“ poslední větu už vykřikla, i když celou dobu jinak mluvila klidně.
„Zase narážíš na ty svoje sny?“ pochopil Harry rychle.
„A na co jiného! Mám dar, který nevyužívám! Sobecky ho přímo vyhazuju z okna!“ prohlásila sebekriticky Angela a vstala.
„Tenhle dar tě ale ničí!“ oponoval Harry. „Moc dobře si pamatuju, jak jsi vypadala, když ti nefungovaly ty tvoje prášky proti snům! Postupně z tebe vysávají sílu!“
„Co znamená moje zdraví oproti životům lidí?!“ vyštěkla Angela a odvrátila se od něj.
Harry si ji však prudce otočil k sobě: „Myslíš, že já nemám výčitky svědomí!? Vždyť já jsem do toho všechny navezl! Vyburcoval jsem je k boji! Kdyby jsme se vzdali, byli by ti dva ještě naživu!“ vychrlil na ni to, co mu už nějakou dobu vrtalo v hlavě.
„To není totéž,“ namítla Angela vzpurně.
„Na tom nesejde! A ani se neopovažuj myslet na to, že bys ty prášky vysadila! To ti nedovolím!“ vyjel na ni netrpělivě.
„Už jsem ti řekla, že zákazy na mě neplatí!“ odsekla Angela a vytrhla se mu. „A teď už je stejně pozdě,“ dodala o hodně tišeji.
Odešla od něj k oknu. Harry chvíli zůstal stát na místě a krotil svou vzrůstající zlost, než k ní zezadu přistoupil.
„Angie, poslouchej mě,“ oslovil ji klidně. „Už jsi někdy předtím zkoušela zabránit událostem, které jsi viděla ve svých snech?“
„Ne,“ zavrtěla Angela hlavou. „To ale neznamená, že to…“ zarazila se a ztuhla.
Až teď si uvědomila, že právě dnes v noci se splnil další její věštecký sen. Ten, který se jí kdysi zdál a tak ji vyděsil, že chtěla po Darie, aby si s Dracem nikdy nic nezačínala. Odehrálo se to skoro tak, jak to tehdy viděla, s tou změnou, že Daria neběžela Dracovi v ústrety, ale byla k němu zády a on na ni nepoužil dýku, ale hůlku. To, že ji držel Lucius, aby Dariu nevarovala, sedělo. Taky si pamatovala, jak si myslela, že to nebyl obyčejný sen, ale jakási předzvěst toho, co se stane. A na tu situaci seděla vskutku přesně.
„Angelo, co je?“ otočil si ji k sobě Harry a zahleděl se do její vyděšené tváře.
„Ale nic…“ mírně se otřásla a násilím od sebe odehnala nepěkné vzpomínky. „Chtěla jsem říct, že i když jsem tu budoucnost ještě nezkoušela změnit, neznamená to, že by to nešlo. Proč bych jinak ty sny měla? Musí to mít nějaký důvod!“
„Takže co chceš dělat?!“
„Ty víš, co,“ odpověděla Angela a pevně se na něj zahleděla. „Nepůjdu si do nemocnice pro nové prášky. Ty staré zůstaly stejně v mojí ložnici.“
„A nemohla bys je třeba brát alespoň dvakrát týdně nebo tak?“ navrhl Harry skoro zoufale.
Angela pokrčila rameny: „Možná.“
„Ach, Angelo, já z tebe jednou přijdu o rozum,“ pronesl Harry poraženecky, když viděl, že jí to opravdu nevymluví a pevně ji objal.
Objetí mu vroucně opětovala. Hádka byla prozatím zažehnána.
***
Lord ze svého trůnu upřeně pozoroval naprosto vážně se tvářící Ginny Weasleyovou. Draco stál poněkud toporněji, než obvykle, ale jinak nedal najevo ze svých pocitů vůbec nic.
„Proč myslíš, že o ni mám zájem?“ zasykl tázavě Voldemort.
„Vím, že vás zradila. Pochybuju, že odpouštíte a jsem si jistá, že byste ji měl moc rád tady před sebou na podlaze,“ odpověděla sebevědomě Ginny.
Možná až moc sebevědomě, pomyslel si Draco a znovu se zahleděl na Pána zla. Ten přemýšlel, ale jemu se zdálo, jako by to dělal jen naoko. Jako by na ně všechny něco hrál.
„Co za ni budeš chtít?“ zeptal se chladně po chvíli. „Předpokládám, že mi ji nepředhodíš zadarmo.“
„Necháte na pokoji Harryho Pottera,“ odvětila Ginny. „Alespoň tedy na nějaký čas…“
„Pottera! Nechat na pokoji Pottera!“ vyprskl Voldemort. „To snad nemyslíš vážně! Jsi snad do něj zamilovaná?“ zeptal se opovržlivě.
Ginny se v očích nebezpečně zalesklo: „Dá se to tak říct.“
„Hmm, a na jak dlouhou dobu, bys jej chtěla mít… k dispozici?“ otázal se Pán zla.
Ginny se odmlčela jen na malý moment. Draco mezitím jen tak mimoděk pohlédl doleva, kde postával Severus Snape. Na rtech mu pohrával spokojený úsměšek. Jako by to všechno věděl předem nebo co.
„Měsíc. Měsíc od chvíle, co budete mít Rosierovou, se od něj úplně distancujete. A pak…“ Ginny se pomstychtivě usmála. „Vám mohu předhodit i jeho.“
Snape se začal šklebit ještě spokojeněji a Dracovi už to začínalo vrtat hlavou.
„A tuhle nabídku myslíš naprosto vážně, Weasleyová?“ zadíval se na ni Pán zla zpytavým pohledem.
„Ano,“ přikývla Ginny pevně.
„A proč bych měl s tímhle ubohým návrhem souhlasit!? Oba dostanu i bez tvojí pomoci!“
„Když myslíte,“ reagovala zrzka suše.
„Jsi stejně drzá a namyšlená jako celá tvoje rodina,“ zasykl opovržlivě.
Ginny na to nic neřekla.
„Stejně si to ale budu muset ověřit, abych si rozmyslel, zda budu uzavírat obchody s takovou šmudlou jako jsi ty,“ prohlásil Voldemort nakonec a vstal.
Malá studentka před jeho vysokou postavou ucouvla, i když nechtěla projevit strach. Nemohla si pomoct. Voldemort se zlověstně usmál.
„Buď to podstoupíš nebo je tahle místnost to poslední, co na tomhle světě vidíš!“ prohlásil nemilosrdně.
Ginny hrdě zvedla hlavu a pohlédla do rudých krutých očí Pána zla. Dracovi přešel mráz po zádech, když si vzpomněl na to, jak tohle podstupoval on sám… Tehdy moc nechybělo do toho, aby šlo všechno do háje…
Něco z toho, co Voldemort v její mysli našel, jej překvapilo, ale nebylo tam nic, co by mohlo odporovat tomu, co řekla. Opravdu to chtěla udělat. Byla v ní nenávist a pomstychtivost, která překrývala to dobré, co v ní bylo. Voldemortovi to vyhovovalo. Byl spokojen i se Severusem, který splnil svůj slib a mírně tím napravil chybu, které se dnes dopustil.
Také si zjistil, že zná umístění hlavního štábu Fénixova řádu, ale stejně jako ostatní složila slib, který nemohla porušit a nedokázala mu říci, kde se přesně nachází. Nebyl schopen to z její paměti dostat, ať se snažil sebevíc. Ten proklatec Brumbál to zaklínadlo nejspíš ještě vylepšil.
Vrátil se ke svému trůnu a nechal ji vydechnout.
„Zatím našeho hosta někde ubytujte, než si upřesníme podrobnosti našeho plánu,“ nakázal svým Smrtijedům. Dva z nich se jí okamžitě chopili a odvedli ji ven. Jedním z těch dvou byl Draco Malfoy.
Voldemort se teď znovu obrátil na Luciuse Malfoye a Severuse Snapea, který stál vedle něj.
„Když už jste mi nepřivedli ty dva, tak pevně doufám, že jste splnili druhou část svých úkolů!“ oslovil je zlověstně chladným tónem.
„Ano, Mistře,“ odvětil jako první Snape. „Brumbál je mrtev.“
„A škola skončila v plamenech,“ dodal Lucius Malfoy.
„Výborně, alespoň něco jste zvládli. Protože většinou si všechno musím udělat sám!“ zasyčel Voldemort. Snape a Malfoy ještě víc sklonili hlavy.
„Severusi,“ obrátil se na Snapea Pán zla. „Jak je možné, že jsi nepředpokládal, že by mohl Brumbál určit nového strážce Fideliova tajemství, které chrání ten proklatý Řád!? Jak to, že jsi to nevěděl?!“
„Neprozradil mi to,“ odvětil rychle Snape. „Měl jsem to tušit, omlouvám se, Mistře. Vím, že si zasloužím trest.“
„Máš tušení, kdo by to mohl být?“ tázal se dál Pán zla dál.
„Netroufám si odhadnout, komu mohl Brumbál tak důvěřovat,“ odvětil tiše Snape.
„Jen si troufni, Severusi…“ vyzval ho Voldemort.
„Možná jeho bratr nebo sám Potter,“ pronesl Snape velice váhavě.
„No, dobrá… Uvidíme, co se s tím dá dělat,“ prohlásil Voldemort a otočil se na Luciuse. „A co ostatní studenti?“
„Uprchli,“ odpověděl Malfoy starší a namáhavě polkl.
„Uprchli…“ opakoval Voldemort. „Uteklo vám stádo tupých ovcí!“ vyštěkl.
„Dobře se bránili, pane,“ ozval se Snape. „A pak jim také přišel na pomoc Řád.“
„Řád!? Zase Fénixův Řád?! A mohli byste mi vysvětlit, kde se tam ti prašiví psi vzali? Jak si je zavolali na pomoc?!“ ptal se dál Voldemort nebezpečným hlasem. „Vždyť proti nám bojovali na Ministerstvu, krby byly odpojené a sovy odříznuté! Tak kde se tam vzali!?“
„Nemáme ponětí, Mistře,“ odvážil se odvětit Lucius.
Pán zla se odmlčel. Ticho v místnosti působilo dusivě.
„Nějací mrtví?“ vyjel na ně náhle s otázkou.
„Víme o třech,“ odpověděl Snape.
Znovu ticho.
„S tou Weasleyovou jsi to zařídil skvěle, Severusi. Je vidět, že jsi opravdu expert na lektvary,“ pronesl Pán zla nečekaně.
„Děkuji, Mistře,“ vydechl Snape.
Lucius Malfoy na něj úkosem pohlédl.
„O vašich trestech rozhodnu později. Teď vypadněte! Všichni!“ prohlásil nakonec a Smrtijedi se s úklonami začali o překot vzdalovat.
Voldemort si jich už však nevšímal a neslyšně odešel z místnosti jinými dveřmi. Z chodby pak zahnul do další komnaty, jejíž vchod byl hlídán dvěma Smrtijedy. Byla to temná černá místnost. A černá doslova. Černé zdi, černý nábytek, potahy na křeslech i krb. Jen plameny v něm zářily jedovatou zelení.
Pán zla se usadil do svého oblíbeného křesla. Už delší dobu se k něčemu chystal. A jelikož ten zmetek Potter zase utekl i s tou malou děvkou, tak měl výbornou příležitost, je trochu vytrestat. Dal by Ministerstvo kouzel za to, že jsou v tuhle chvíli určitě spolu.
Zlověstně se usmál…
***
Angela ležela na posteli, kam ji přinutil si lehnout Harry, ale stejně se jí nedařilo usnout. Byla unavená, hlavu k prasknutí naplněnou vším, co se v noci přihodilo, ale zírala buď do stropu nebo na Harryho, který zase stál u okna a díval se ven.
Nechala jej na pokoji. Chápala, že se také cítí dost hrozně. Stačilo jí, že tu byli spolu a vychutnávají si společnou chvíli klidu. Obě jejich hůlky ležely ve stínu na stole, který se v pokoji nacházel a kam nedosahovalo světlo svící.
Harry musel neustále přemýšlet, jak by to pro Bradavice dopadlo, kdyby se Smrtijedům vydal. Jednou na jeho střetnutí s Voldemortem stejně muselo dojít. Problém byl v tom, že nechtěli jen jeho. Taky si dělal starosti o Ginny, která zmizela Merlin věděl kam.
Byl unavený, přecpaný emocemi a starostmi. Obrana jeho mysli, kterou se naučil si vždycky podvědomě udržovat, byla oslabená…
Zcela nečekaně mu zmizel před očima výhled oknem ven na měsíc, který se pomalu sunul po noční obloze a jizvu mu rozpálila strašná bolest. Nedokázal zadržet výkřik, který se mu vydral z hrdla. Pak už skoro fyzicky cítil, jak se mu v mysli roztahuje cizí přítomnost a mermomocí se jej snaží ovládnout…
Angela za ním vyděšeně vyskočila z postele: „Harry! Co je ti!?“
Přistoupila k němu a chtěla položit ruku na jeho shrbená záda, když se narovnal a prudce se k ní obrátil. Vykřikla zděšením. Místo zeleného pohledu na ni civěly rudé nenávistné zorničky a tvář zkřivená nenávistí.
Vrazil jí prudkou facku, až odklopýtala ke zdi. Rozhlédl se, ale hůlky nenašel. Proto k ní přiskočil, popadl ji za rameno a uhodil znovu ještě silněji. Upadla na zem. Uchopil ji za dlouhé vlasy a nelítostně ji za ně vytáhl na nohy. Z očí se jí draly slzy bolesti a ve tváři se jí zračil strach.
„Jak se ti to líbí, ty malá děvko?“ zachraplal Harry, ale nebyl to jeho hlas. Tenhle nenávistný by poznala mezi všemi na světě.
„Harry… Harry, já vím, že tam jsi!“ zvolala Angela.
„Zavři hubu!“ vyštěkl na ni a zkroutil jí bolestivě ruku za záda.
„Harry! Ty to dokážeš! Zastav ho!“ vykřikla zoufale.
Neurvale ji od sebe odhodil, přičemž mu v ruce zůstaly její vlasy. Přepadla přes postel na druhou stranu. Klečící na zemi se rozvzlykala. Postava Harryho Pottera k ní přešla a hrozivě se nad ní tyčila…
Vypadni, ty parchante! zařval Harry.
Vždyť se jí to líbí, Harry, odvětil mu chladný hlas a zachechtal se.
Zmiz z mojí hlavy! Okamžitě!
Odpovědí mu byl vysoký zlověstný smích.
Harry slyšel Angelin hlas, jak jej volá. Soustředil se, jak nejvíc jen mohl, dal dohromady všechno, co se kdy naučil a vší silou se vetřelci ve své mysli vzepřel.
Voldemortovo vědomí z něj doslova odlétlo za bolestného řevu…
Harry se skácel s táhlým výkřikem k zemi a silou si mnul celé čelo. Řezavá bolest přešla stejně rychle jako se objevila. Se slzami bolesti v očích vzhlédl. Angela seděla schoulená v rohu na zemi u postele a otřásala se pláčem. Zpoza závoje slz jej však obezřetně pozorovala. Drásalo mu duši ji takhle vidět.
„Angie…“ pronesl tiše chraplavým hlasem Harry a srdce mu zaplavila lítost a zlost na sebe samotného.
Angela sebou na jeho oslovení trhla, jako by ji znovu uhodil a ještě víc se schoulila.
„Ty se mě bojíš…“ pronesl bezhlesně. „Co jsem to udělal…“
Nereagovala na jeho slova, její vzlyky však pomalu ustaly.
Harry se cítil tak strašně, jako už dlouho ne. Slíbil jí přece, že se to nebude opakovat a zatím… Jak to mohl dovolit?
Pomalu vstal a zaletěl pohledem k hůlce na stole. Pak ji nechal tak, jak byla a znovu se zadíval na Angelu. Už se tak nekrčila, jen se na něj dívala. Harry si s bolestí všiml, že jí nabíhá pravá část rtu. V levé dlani svíral stále několik jejích vlasů. Nedokázal se jí ani podívat do očí.
„Omlouvám se,“ prodralo se mu z hrdla namáhavě.
Hned na to se prudce otočil na podpatku, zamířil ke dveřím, které rozrazil dokořán a ztratil se na chodbě. Angela chvíli pozorovala otevřené dveře, než vyskočila na nohy a hnala se za ním.
„Harry! Harry!“ volala, když se ocitla na chodbě.
Slyšela jeho kroky dupat rychle dolů po schodech. Ještě s uslzeným obličejem se řítila ke schodům a po nich také dolů.
„Harry, počkej! Nemá cenu utíkat! Harry!“ křičela neustále, ale Harry se ani na chvíli nezarazil, proletěl výčepem jako uragán, nevšímajíc si pohledů, které mu věnovali Lupin a Tonksová a vyrazil ven do zimy.
Angela přeběhla dolní místnost ani ne dvě sekundy za ním. To už Lupin vstával ze svého místa. Nohy jí skoro podjely na zmrzlém sněhu přede dveřmi, ale ustála to a rychle se rozhlédla. Harryho mizející postavu spatřila už daleko na cestě pryč.
„Harry! Harry…“ zavolala naposledy, než si konečně přiznala, že to nemá smysl.
Za jejími zády vyšel ze Tří košťat Lupin.
„Co se děje? Kam to Harry šel?“ vyhrkl na nehybně stojící Angelu.
Harry… Vrať se, vyslala k němu mírným tónem, i když nevěřila, že jí odpoví. Věděla, že ji slyšel, ale nereagoval. Stín jeho postavy se stálým tempem vzdaloval.
„No tak, Angelo!“ obrátil si ji k sobě Lupin. „Co se stalo?“
Zavrtěla hlavou: „Možná vám to pak řekne sám,“ vydralo se z ní.
„Kam to šel?“
„Nevím,“ pokrčila rameny.
„Musím za ním! Vždyť se mu může něco stát!“ prohlásil Lupin a už se chystal odejít, ale Angela ho chytila pevně za paži.
„Nechte ho. Potřebuje být o samotě,“ pronesla tiše.
„Ale…“ nadechl se Remus k námitkám.
„Nebude daleko,“ dodala Angela, i když si tím nebyla sama moc jistá.
Remus nakonec pokýval hlavou: „Tak dobře.“
Angela ho pustila a zamířila dovnitř se sklopenou hlavou, aby jí Tonksová ve světle svící neviděla do obličeje.
***
Draco šel zpátky k místnosti, kam zavřeli malou Weasleyovou, s podnosem v rukou, na kterém měl pro ni horký čaj a něco k jídlu. Sám se nabídl, že jí to tam odnese. Měl své důvody, jinak totiž číšníka rozhodně nedělal.
Hlídkující Smrtijed mu odemkl a odstoupil z cesty. Vešel dovnitř, dveře se za ním zase zavřely a položil tác na malý dřevěný stůl. Weasleyová stála u malého bytelného okna a civěla nehybně ven do noci.
Odstoupil ke zdi, kde se pohodlně opřel a čekal. Když Weasleyová postřehla, že neodešel, prudce se otočila a zabodla do něj pohled. Přelétla stolek s čajem a znovu pohlédla na něj.
„Co chceš?!“ vyštěkla.
„Jsem jen zvědavý,“ pokrčil Draco rameny.
Ušklíbla se a posadila se do malého křesílka u stolku.
„A na co jako?“ otázala se a nalila si do šálku kouřící čaj.
„Zajímalo by mě, proč to děláš. Rozhodně jsem od nějaké Weasleyové nečekal, že zradí,“ poznamenal Draco a pečlivě si prohlížel její výraz.
Chvíli usrkávala čaj, zírala na něj a skoro nepříčetně se usmívala.
„Pomsta,“ pronesla nakonec neuvěřitelně spokojeně.
Draco povytáhl údivem obočí: „Rosierové? Proč?“
„Není ti do toho ani hovno, ale proč bych ti to neřekla. Ukradla mi ho, tak ať si to teď hezky sežere!“ vyprskla Ginevra plná pomstychtivosti.
„Koho ti jako ukradla? Pottera?“ ušklíbal se Draco. „Pokud vím, tak vy dva jste spolu nikdy nic…“
„Drž hubu!“ vyštěkla Weasleyová vztekle. „Už to mezi námi vypadalo tak dobře! Viděla jsem na něm, jak už konečně začíná chápat, že mě miluje! Ale pak si přišla ona a vzala mi ho! Úplně mu oblbla hlavu! A on! On mě zradil!“
Neustále zvyšovala hlas a jindy celkem sympatickou tvář měla až zohavenou nenávistí. Draco na ni chvíli beze slova hleděl a došel k závěru, že jí nejspíš přeskočilo. A s cvokama nemá cenu se dohadovat.
„Fajn. Alespoň už vím, že to opravdu myslíš vážně,“ pronesl klidně, odvrátil se od ní a vypadl dřív, než si musel vyslechnout zase něco o zradě a pomstě.
***
Harry nevěděl, kam to jde, nevšímal si hlídky bystrozorů, kteří se po něm nechápavě ohlédli, ale na Lupinovo vzdálené znamení jej nechali projít, necítil zimu ani mráz, i když měl na sobě jen džíny, tričko a rozepnutou mikinu. Neviděl zářící zimní noc. Chtěl jen pryč, pryč, daleko od Angely i ostatních, které měl tak rád.
Lomcovaly jím obrovské výčitky svědomí a nechutný strach, který hrozil, že jej celého pohltí. Strach sám ze sebe. Strach, co by mohl Angele nebo komukoliv jinému udělat, když se ho zmocní Voldemort. To pouto mezi nimi bylo mnohem silnější, než si kdy odvážil pomyslet. Silnější, než předpokládal Brumbál. Tam nahoře u Tří košťat už si myslel, že se ho ani nedokáže zbavit.
Náhle se jeho tělo zarazilo v chůzi. Ta podivná mlha před jeho očima se rozestřela a on pochopil, proč se zastavil. Před ním se nacházel zchátralý plot. Zvedl hlavu. Nedaleko před ním se tyčil starý dům, podle některých nejstrašidelnější v celé Anglii.
Nepřemýšlel. Překročil pobořené laťky a vydal se sněhem k němu. U jednoho z přízemních oken vyrazil kopancem prohnilou desku a protáhl se dovnitř. Na všem tu ležel prach a vládlo tu dusné ticho. Vyšel po protestujících rozviklaných schodech nahoru do patra a se skřípáním otevřel dveře jedné z místností.
Tady se poprvé setkal tváří v tvář se Siriusem… Se svým kmotrem, se kterým toho mohl tolik prožít a přitom s ním byl jen tak málo.
Přešel k práchnivějícímu a děravému starému křeslu, ztěžka se do něj posadil a složil hlavu do dlaní. Všechno se to na něj sesypalo a těžce dolehlo. V hrudi cítil podivný tlak a nohy měl najednou jako z rosolu. Skoro se mu dělalo špatně od žaludku. Hlavou mu probíhalo všechno, co dnes prožil.
Zrada Snapea, smrt Brumbála, profesoři v bezvědomí, bojovná promluva ke spolužákům, u níž do téhle chvíle netušil, kde se to v něm vlastně vzalo, souboj se Smrtijedy, strach o Angelu, o Rona a Hermionu, jejich útěk z hradu, zpráva o Ministerstvu, které dobyl Voldemort, mrtví studenti, nezvěstná Lenka a Ginny, skoro se pohádal s Angelou a nakonec se idiot nechal ovládnout Voldemortem a zbil ji, přestože ji tak nezměrně miloval.
Mocně se zajíkl, jak se mermomocí snažil ovládnout. Rozhodně se z toho všeho nemohl sesypat. To by se taky už nemusel vzpamatovat. Musel se přece trochu sebrat! I když mu to všechno drásalo srdce.
Hlavně měl pořád před očima výraz v očích své lásky, když ji oslovil. Neuměl si představit, co by jí ještě mohl Voldemort skrz něj udělat, kdyby ho nezastavil.
Co když se ho Voldemort znovu zmocní? A tentokrát bude mít Harry hůlku v ruce? Co všechno bude schopen udělat? Sice jej dokázal ze své mysli doslova vyhodit, ale uvědomil si, že je to spojení dost silné na to, aby jej ještě teď cítil. Někde vzadu v mysli, jako když vám zůstane na jazyku pachuť hořkosti.
Vždyť by ji mohl zabít! A taky Rona a Hermionu, nebo Lupina! Copak to nikdy neskončí!? Proč se vlastně tohle všechno děje? Z jakého zatraceného důvodu? Proto, že jeden magor, chce ovládnout svět? A on mu stojí v cestě…? Nejdřív to odnesli jeho rodiče, pak Sirius, taky strýc a bratranec a teď i Brumbál. Všichni, kteří mu byli blízcí. Proč?
Ta proklatá věštba, to ta věštba…
Ani jeden nemůže žít, dokud ten druhý zůstává naživu… Ani jeden nemůže žít, dokud ten druhý zůstává naživu… Ani jeden nemůže žít, dokud-
„DOST!“ zařval Harry na celé kolo, aby umlčel ten protivný hlas, který ty slova omílal pořád dokola.
Vyskočil z křesla, popadl ho oběma rukama a aniž by cítil nějakou námahu, odhodil jej na druhou stranu místnosti, kde se rozpadlo nárazem na kusy. Opřel se zatnutými pěstmi o špinavou zeď, těžce se nadechoval a snažil se uklidnit rozbouřené emoce. Cítil tak strašnou nenávist k tomu čaroději, k té zrůdě! Ta nenávist ho sžírala zevnitř, protože věděl, že s ní nedokáže nic udělat, dokud ho nezabije a nestane se vrahem, nebo nezemře…
Otočil se ke zdi zády a svezl se podle ní na zem. Zůstal tak sedět. Nehybně, tiše, se svými pocity, velmi dlouho.
***
Angela s kouřící cigaretou v ruce pozorovala krvavě rudé svítání. Vyšla ven před Košťata neoblečená, ale třasu ze zimy, který se jejího těla zmocňoval, si vůbec nevšímala. Cigaretu šlohla z kabátu Stanovi Silničkovi, který ve výčepu odpočíval po opravdu namáhavé noci a jehož autobus stál za hospodou. Zrovna měl u sebe oblíbenou Dracovu značku.
Někdo k ní přicházel, slyšela jeho kroky na zmrzlém sněhu, ale neotočila se. Na ramena jí kdosi položil vyhřátý mírně ošuntělý plášť, který ji zahalil až po kolena. Zůstala jí venku jen ruka s cigaretou. Vzhlédla. Byl to Remus.
„Neměla byste kouřit, Angelo. Ničíte si zdraví,“ poznamenal s nesouhlasem.
„Jsou horší věci, které mě můžou zabít,“ odtušila klidně a mocně si potáhla.
Remus si s náhlým zaujetím bedlivěji prohlédl její tvář. Poznala, že se dívá na její nateklý a natržený ret.
„Co se vám to stalo?“ zeptal se podezřívavě. „To jste neměla, když jste přišli sem.“
Angela dál hleděla na rudý východ a mlčela. Lupinovi se náhle rozšířily oči překvapením.
„To vám udělal Harry? Vy jste se pohádali? Proto tak utekl?“
„Utekl z toho důvodu ano,“ přikývla Angela a Lupin na ni šokovaně zíral. „Ale to nebyl on. Neudělal mi to Harry. On ne…“
„Tak teď už vám vůbec nerozumím,“ kroutil nechápavě hlavou Remus.
„To ani nemusíte. Jak už jsem řekla, Harry vám to vysvětlí, když bude chtít,“ prohlásila, odhodila zbytek cigarety na zem a přimáčkla jej botou do sněhu. Pak náhle ztuhla a narovnala se.
„Už se vrací…“ pronesla už zdaleka ne tak klidným tónem jako před chvílí.
Lupin se rozhlédl na všechny strany: „Jak to můžete vědět? Nikde ho nevidím.“
„Já jeho přítomnost cítím,“ odvětila Angela nepřítomně.
A skutečně. Netrvalo to ani dvě minuty a Harryho postava, ozářená vycházejícím sluncem se objevila v dálce na cestě. Stáli, hleděli směrem k němu a čekali. Pomalu došel až k nim, ruce zabořené hluboko v kapsách mikiny. Bylo na něm vidět, že pořádně promrzl.
Zvedl hlavu a podíval se na Angelu. Leskly se jí oči.
Bála jsem se o tebe… pronesla v jeho hlavě.
Měla by ses spíš bát mě, odvětil pomalu Harry.
Lupin přeletěl pohledem z jednoho na druhého a poznal, že se mezi nimi odehrává něco, do čeho on nemůže nedokáže zasáhnout. Odvrátil se od nich a trochu poodstoupil.
Angela se mu pořád dívala do očí.
Omlouvám se, ozval se znovu Harry.
Ty se nemáš za co omlouvat! To jsi nebyl ty! ohradila se Angela.
Harry to přešel, jako by neslyšel. Vztáhl prokřehlou ruku k její tváři a jemně se dotkl jejího rtu.
Bolí tě to? zeptal se se staženým hrdlem.
Už ani ne.
„Až se vrátíme na náměstí, musíme si promluvit,“ pronesl přiškrceně už nahlas. „My dva, ale i s Remusem, Hermionou a Ronem.“
Angela přikývla. Tušila, proč to Harry chce.
„Stan už čeká jen na nás,“ ozval se Lupin, který k nim znovu přistoupil. „Zůstali jsme tu jako poslední. Štáb naši zkontrolovali a zabezpečili. Měl by tam být klid.“
„Dobře,“ pokýval hlavou Harry.
„Dojdu pro Stana,“ konstatoval Lupin. Rozhodl se prozatím nevyptávat.
*
Za necelé dvě hodiny je Záchranný autobus vysadil v ulici nedaleko Grimmauldova náměstí. Stan musel jet pomaleji, protože měl autobus za celou noc už zavařený motor. Neptal se, proč je má vysadit právě tady. Celou cestu seděli Harry a Angela vedle sebe, ale nepromluvili spolu ani slovo. A to ani v duchu.
Pomalu došli k starobylému sídlu Blacků a vešli dovnitř. V hale se všichni tři zastavili. U východu z chodby vedoucí ke kuchyni se objevil Krátura.
„Oni jsou tu zas!“ zaskřehotal nenávistně. „Ti hnusní zrádci, prašiví kojoti, ochránci zbabělých mudlů…“
„Kráturo?“ oslovila jej nebezpečně klidně Angela.
„Ano, lady?“ zahučel neochotně.
„Jdi nám přichystat něco pořádného k jídlu,“ nakázala.
„Jistě, lady,“ uklonil se a s nezřetelným huhláním se vzdálil.
Angela od nich přešla k plápolajícímu krbu naproti hlavnímu vchodu. Harry ji upřeně pozoroval.
„Remusi,“ ozval se ztěžka Harry, ale neodtrhl pohled od Angely. „Mohl bys zařídit, aby sem večer přišli Hermiona a Ron?“
„Samozřejmě,“ přikývl Lupin. „Byli by tady tak jako tak. Večer se bude konat velká porada Řádu i bystrozorů z Ministerstva, takže tu budou všichni.“
„Dobře,“ vydechl Harry. „Dobře…“
621 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...