Skip to content

Kapitola třicátá čtvrtá – Bolest a zoufalství

[Celkem: 3    Průměr: 4.3/5]

Vysoké postavy v dlouhých černých pláštích, a většina z nich i v bílých hrůzostrašných maskách na obličejích, kromě Luciuse Malfoye a Severuse Snapea, kteří měli pouze kápě, upřeně a mlčky pozorovaly štíhlou dívku klečící na zemi ve středu jejich sevřeného kruhu.

Angela namáhavě oddechovala a upírala pohled na špinavou prkennou podlahu. Celé tělo jí nepříjemně brnělo z další kletby. Snape ji opravdu neměl v lásce a dobře věděl, co si může dovolit, aniž by přitom omdlela. Dlouhé vlasy, padající jí v záplavě kolem tváří, zakrývaly celý její obličej a v tu chvíli byla za tu drobnost nesmírně vděčná. Cítila se strašně. Nejen díky účinkům kletby, ale také z toho, jak snadno se sem nechala nalákat. Ocitla se v pěkné šlamastyce.

Jak jen jsem mohla být tak pitomá? pomyslela si poklesle. Nechala jsem se sem Ginevrou vylákat jak ovce na porážku. Ani moje sny mě před něčím takovým nevarovaly…

Od chvíle, co se Ginny znovu objevila a vytasila se s tím svým příběhem o přežití v Zapovězeném lese, tak se jí na ní něco nelíbilo. Věděla, že tu něco nehraje, že je Weasleyová nějaká divná. Sice věděla, že ji zrzka vždycky vyloženě nesnášela a měla věčně hloupé kecy, dokonce na ni útočila, ale Angela byla přesvědčená, že je to jen díky její náklonnosti k Harrymu, která byla něčím víc než jen kamarádstvím. Určitě ji štvalo, že se jí Harry nevěnuje kvůli ní samotné.

Nikdy by si ale nepomyslela, že je Ginevra Weasleyová schopna něčeho takového. Že je schopna zradit a předhodit ji Smrtijedům… Že by na něco takového měla žaludek.

Ale ani to mě neomlouvá, že jsem se hnala jako slepá tam, kam mi zrzka řekla, nadávala sama sobě. Vůbec mi nepřišlo na mysl, že by to mohla být perfektní past.

Až teď si Angela uvědomila, že i Krátura měl podivný výraz, když se ho vyptávala. Nejspíš měl pozměněnou paměť. A Ginevra moc dobře věděla, že když se bude jednat o Harryho, nebude o ničem příliš uvažovat.

Ale když to byla jen léčka, tak kde je teď Harry? došlo Angele najednou. V pokoji přece nebyl… Co s ním ta mrcha udělala?! Předtím mluvil Snape o nějaké dohodě… Třeba vyměnila ji za Harryho. Tedy nejspíš alespoň na nějakou dobu. Proč by s tím jinak Pán zla souhlasil?

„Nesnažte se mě tu přesvědčit, že vás to tak dostalo, Rosierová,“ zasyčel Angelou teď už opravdu velmi nenáviděný hlas. „Přece nejste taková poseroutka. Nebo jste zničená z toho, že jsme vás odchytili tak snadno?“

Klečící hnědovláska zaťala zuby.

Bellatrix Lestrangeová, která si stáhla z obličeje masku, aby lépe viděla, se jízlivě zachechtala. Angela se vzepřela na nohou i rukou a znovu se postavila. Nemusela se příliš rozhlížet, aby poznala, že je v bezvýchodné situaci…

Dveře za ní, kterými přišla, byly zablokované a cesta ke druhým byla rovněž obsazena Smrtijedy. Okno bylo zabedněné a stáli před ním další dva. A strop nad ní rozhodně neměl díry, kterými by mohla odletět, i kdyby jí nějakým zázrakem narostla křídla. Navíc kolem ní bylo shromážděno devatenáct Smrtijedů a všichni s hůlkami v rukou. Byla v pořádné kaši. Musela si přiznat, že z tohohle se rozhodně jen tak nedostane. A Ginevra ji do toho s potěšením navezla. Že by byla skutečně taková mrcha?

Zabodla nenávistný pohled do Snapeových očí, plných výsměchu.

„I když nejvíc jste nejspíš šokovaná osobou, z jejíž strany zrada přišla, co?“ protáhl Snape, jako by jí četl myšlenky.

„Se stejně vsadím, že v tom máte prsty!“ zasykla Angela, aniž nad tím vůbec přemýšlela. „Jako ostatně ve všem!“

Snape se na moment zatvářil překvapeně: „Pálí vám to víc, než jsem si myslel… Ale stačilo ji jen trochu popostrčit. Nesnášela vás už dostatečně sama,“ pronesl s úšklebkem.

Teď byla překvapená Angela, ale nedala na sobě nic znát. Takže Snape má na triku i zradu Ginevry?

„To ale samozřejmě neznamená, že byste byla dost chytrá na to, abyste se nám vyhýbala věčně…“ dodal nechutně spokojeně Netopýr.

„Raději ani nechci vědět, na čem všem ještě máte zásluhu,“ procedila Angela chladně. „I tak vím, že jste jen hnusný samolibý hajzl, který…“

Její další slova uťal bolestivý výkřik, který se jí vydral z hrdla, i když se tomu snažila bránit. Snape jí mířil na pravou ruku. Všechny prsty se jí na ní násilím natahovaly, jako by se všechny chtěly vymknout z kloubů. Už byla přesvědčená o tom, že její šlachy a svaly ten tlak nevydrží, ale Netopýr přesně věděl, kdy přestat.

Angela se zadívala na nekontrolovaně se třesoucí ruku. Vypadala úplně v pořádku, ale celá jako by jí hořela. Lestrangeová se tvářila, jako by právě dostala zadarmo lístky na nějaké mimořádně záživné představení. Ostatní kolem nich stáli mlčky.

Snape k ní se zkřiveným obličejem přistoupil a hůlkou jí namířil těsně pod bradu.

„Jednou si to s vámi vyřídím, Rosierová, na to vezměte jed,“ zasyčel studeně. „Už jednou jsem vám řekl, že skončíte stejně špatně jako vaše matka, ale to jsem se pletl. Vy skončíte ještě hůř.“

„A já už vás jednou varovala, ať si do huby neberete mou matku!“ vyprskla Angela vztekle, i když nedokázala zakrýt třas v hlase. „Zdá se, že vám ta facka a sliz na hlavě nestačil.“

Bellatrix se pobaveně uchechtla při představě, že Severus dostává od té malé žáby facku a  Lucius Malfoy stojící Snapeovi za zády, se k Angelině údivu na malou chvíli posměšně ušklíbl.

Angela sama měla co dělat s tím, aby se udržela na nohou. Svůj klid jen hrála. Měla strach. Ne jen z toho, co bude s ní, ale taky o Harryho. Teď když mají ji, mohou snadno dostat i jeho. Moc dobře věděla, že udělá všechno, aby ji zachránil…

Snape se nebezpečně a se zjevným zadostiučiněním usmál. Angele z toho až přejel mráz po zádech. Svou vlastní hůlku s žíní z jednorožce, kterou držel její bývalý učitel lektvarů, měla stále těsně před sebou. Tak udělala to jediné, o co se v tu chvíli mohla pokusit.

Využila všechno, co se kdy naučila a bez sebemenšího varování vyškubla Snapeovi hůlku z ruky. Nadechovala se k vytvoření štítu, který by ji ochránil, ale to bylo tak všechno, co stačila. Zasáhlo ji odzbrojující kouzlo Luciuse Malfoye, který zareagoval tak rychle, jako by jen na to čekal a hned na to ji jiná kletba porazila na zem. Nemohla se hýbat, ať se snažila, jak chtěla.

Její hůlku si tentokráte převzal Malfoy starší. Snape na ni dolů shlížel se znechucením. Připravil si svoji hůlku a s chtivým výrazem se do ní chtěl znovu pustit.

„Dost!“ zasykl Lucius tvrdě.

Snape se zarazil a ohlédl se na něj.

„Jak jsem řekl! Nech ji být! Víš přece, co říkal náš Mistr, Severusi,“ pokračoval Malfoy hlasem studeným jako rampouch.

Snape ohrnul ret, zklamaně sklonil hůlku a ustoupil. Lucius Malfoy povolil kouzlo, které ji znehybňovalo. Než se stačila postavit sama, tak ji neurvale vytáhla na nohy Bellatrix.

„Dnes se vrátíte zase tam, kam opravdu patříte, Angelo,“ pronesl Lucius přímo k ní. „Doufám, že vás to těší.“

***

 

Draco právě odcházel od vcelku nepříjemného rozhovoru s Pánem zla. Byl naštvaný, nervózní a měl co dělat, aby se ovládl a do něčeho nekopl. Shodil si netrpělivě masku i kápi z hlavy a bezradně projel vlasy. Na chvíli se zastavil a opřel se zády o studenou zeď.

Kdyby o tom věděl třeba jen jeden jediný den předem, mohl by se ji pokusit varovat. Ale takhle…

Na druhém konci chodby se ozvaly kroky. Ohlédl se tím směrem. Proti němu kráčeli dva Smrtijedi a někoho mezi sebou vlekli. Za nimi pak následovalo dalších asi dvacet zamaskovaných postav, včetně jeho otce, Bellatrix a toho hnusného zmetka Snapea.

Dívka, kterou první dva Smrtijedi neurvale drželi za paže, vypadala ztrhaně a sotva klopýtala, ale byla při vědomí a planoucí pohled upírala přímo před sebe. Dracovy obavy se naplnily. Byla to Angela.

Zůstal stát u zdi, i když se k němu přiblížili. Když ho míjeli, otočila Angela hlavu a střetla se s jeho bezvýrazným pohledem. Ona sama měla v očích odhodlání. Byla to jen chvilička, ale oběma připadala jako věčnost. Pak už konečně viděl jen její záda.

Na rameno mu dopadla čísi ruka.

„Pojď s námi, Draco,“ oslovil jej otec.

Přikývl a vydal se s ním za ostatními zpátky stejnou cestou, kterou právě odcházel.

*

Angela na svých pažích cítila tvrdý stisk a ještě teď měla před očima Dracův nehybný výraz, když se na něj podívala. Jí dobře známé dveře se před ní a jejími bývalými kolegy samy otevřely. Skupina, kterou uzavíral otec a syn Malfoyovi nakráčela do rozlehlé temné komnaty ozářené nazelenalými pochodněmi, kde se teď obvykle konala shromáždění Smrtijedů. Dolní podzemní komnatu už očividně delší dobu nepoužívali. Momentálně jich tu bylo ze služebníků Pána zla jen poskrovnu.

Pán zla na svém trůně od sebe gestem odehnal Smrtijedku, která se k němu do této chvíle pozorně skláněla a zaměřil se na své přicházející služebníky. Největší pozornost však věnoval právě Angele, která upírala pohled někam na zem.

Hodili ji před jeho trůnem tvrdě na podlahu. Narazila si přitom kolena a jen tak tak se stačila vzepřít na dlaních. Pokusila se vstát, ale něčí kouzlo ji nesmlouvavě donutilo zůstat v nepohodlném kleku.

„Drahá Angelo,“ pronesl Voldemort tiše a z hlasu mu nepokrytě zaznívala spokojenost. „Konečně se zase shledáváme. Už je to velmi dlouho, co jsme se viděli naposledy, že?“

Angela zvedla hlavu a zahleděla se do úzkého bílého obličeje s rudýma očima, který ji poslední dobou strašil ve snech. Namáhavě polkla. Skoro fyzicky cítila, jak nenávistným pohledem se do ní zarývá.

„V očích máš strach,“ zasykl Voldemort. „Velmi dobře… Máš k němu dobrý důvod. Ale to mi nestačí…“ dodal zlověstně.

Angele se znovu začaly třást ruce a vší silou zaťala pěsti. Příliš to však nepomohlo. Pán zla si toho všiml. Oči se mu ještě víc stáhly. Na chvíli se zaměřil na postavy stojící za ní.

„Přikázal jsem, abyste ji nechali na pokoji!“ zpražil své Smrtijedy až překvapivě zlostně.

Jeho přívrženci mlčeli.

„Kdo?“ zeptal se Voldemort jediným slovem.

Snape a Malfoy starší postoupili o krok vpřed. Pán zla netrpělivě pohnul hůlkou.

„Cruciatus…“ pronesl Snape. „Dvakrát… A Pointure.“

Voldemort přenesl z Netopýra svůj pohled na Malfoye.

„Expelliarmus, Pertificus Totalus,“ procedil Lucius. „Pokusila se o útěk,“ dodal s jasným pohrdáním v hlase.

„Ale…“ komentoval to Pán zla.

Rozhostilo se ticho. Snape a Lucius ustoupili zpět. Lord Voldemort se znovu zaměřil na svou oběť.

„Angela Mary Rosier Blacková…“ pronesl jeho temný hlas. „Ani si nezasloužíš nosit takové jméno… I když byl tvůj otec jen budižkničemu.“

Poprvé od chvíle, kdy ji Smrtijedi dostali, jí v očích zahořel opravdový vztek. Voldemort se děsivě usmál.

„Moc dobře víš, co po tobě chci, Angelo…“

„Ano, mou smrt,“ reagovala tiše.

„Mimo jiné také tvou smrt, ano,“ souhlasil. „Ale ještě předtím mi musíš prozradit všechno, co víš,“ zasykl Pán zla.

Na tohle už Angela neřekla nic.

„K dalším otázkám se dostaneme později, ale momentálně mě zajímá jen jedna jediná věc. Jak jsi přede mnou svoje myšlenky na zradu dokázala utajit…“ pronesl Pán zla s tázavým a zlověstným výrazem. „To není jen obyčejná nitrobrana, co ovládáš. Tak jak jsi to udělala?“

Mlčela. Až bude chtít lord doopravdy něco vědět, ať si to z ní vytáhne sám. Dobrovolně mu nehodlala říct naprosto nic. Bez sebemenšího varování proti ní pozvedl hůlku a už potřetí toho dne měla pocit, že se ocitla v nějaké příšerném jiném světě, kde neexistuje nic než bolest a její křik.

Nevěděla po jak dlouhé době Voldemort kletbu zrušil. Zjistila, že znovu leží. Vyhrabala se na kolena, ale raději se nepokoušela vstávat.

„Jak jsi to dokázala?“ opakoval svou otázku. „A nejen to. Jak jsi mohla zabít vlastní matku? Zradit svou rodinu, snoubence, celý svůj svět! Svět, do kterého jsi patřila… Proč jsi to všechno riskovala? Jaký jsi měla důvod, ty jedna malá čubko? Kvůli tomu prašivému Potterovi?“ Voldemort postupně zvyšoval hlas a tvář měl staženou nenávistí.

Angeliny oči se zúžily zlobou, ale stále mlčela a upírala pohled do kamenné podlahy.

„To ti za to ten smrad stojí? Za všechno to ponížení a utrpení, co tě teď čeká?“

Pozvedla hlavu: „Ano,“ prohlásila Angela pevně, i když chtěla ve skutečnosti dál mlčet.

„Jak jsi jen pošetilá…“ zasykl Pán zla.

„Miluju ho,“ odvětila smířeně.

Draco, stojící v pozadí se sklopenou hlavou, se neviděn chápavě pousmál.

„Jistě! Miluješ! Láska! Odporný výraz! Pokrytecký!“ vyprskával Pán zla s naprostým znechucením.

„Co vy o tom víte? Nic,“ pronesla Angela s jistotou.

„Taky o tom nesmyslu, co si lidi vymysleli, aby mohli omlouvat své činy, nic vědět nepotřebuji!“ prohlásil Voldemort jízlivě a dál ji probodával pohledem.

Ve skutečnosti byl ale trochu překvapený. Bála se, to poznal okamžitě, když k němu poprvé zvedla zrak, ale zatím vypadala odhodlanější a silnější, než si myslel, že ve skutečnosti je.

Draca začínalo udivovat, že se s Angelou Pán tak vybavuje. Dívka už mlčela.

„Takže začneme něčím jednodušším, když máš s odpovídáním mých otázek takový problém… Kdo je novým strážcem sídla Fénixova řádu?“ pokračoval Voldemort opravdu podivným tónem.

Stále klečící hnědovláska ani nehnula brvou.

„Věděl jsem, že budeš mlčet. Ale svůj názor brzy změníš…“ pronesl Voldemort po chvíli.

„Když toho chcete tolik vědět, tak proč nepoužijete Veritasérum?“ vyzvala ho Angela oprskle.

Voldemort se děsivě pousmál: „Ano, to by se ti hodilo, že ano? Bez utrpení, bez výčitek svědomí, pod vlivem lektvaru pravdy… Ale ne, to by bylo pro tebe příliš jednoduché. Navíc by ses tomu mohla bránit. Takhle to bude větší zábava i pro mě. Musím tě naučit, Angelo Blacková, že za všechny své činy musíme nést zodpovědnost.“

Z toho proslovu Angelu znovu zamrazilo. Dokázala si představit, co všechno ji čeká a také věděla, že se na to nemůže nijak připravit předem. Draco sklopil pohled znovu k zemi, když se jí z hrdla začaly drát další táhlé výkřiky bolesti.

*

Neměla tušení, jak dlouho se jí Pán zla věnoval. Nepamatovala si ani, co s ní vlastně všechno dělal. Cítila jen, že má celé tělo jako v ohni, těžkou hlavu, zpocené vlasy a v očích jí štípalo. Pod sebou měla tvrdou dlažbu. Ztěžka se nadzvedla na loktech, zvedla hlavu a snažila se zaostřit na okolí. Ještě stále se nacházela před trůnem Pána zla, který si poklepával svou hůlkou do dlaně a upřeně ji pozoroval.

Dal nějaké neviditelné znamení a dva maskovaní Smrtijedi ji postavili na třesoucí se nohy. Kdyby ji nedrželi, upadla by.

„Doufám, že se ti bude líbit ubytování, má drahá. Nechal jsem ti v tvé komnatě dokonce i společnost… Uvidíme se brzy znovu,“ promluvil k ní naposledy lord Voldemort.

Angela jeho slovům nevěnovala pozornost. Na to byla příliš rozbolavělá, slabá a na omdlení. Přívrženci Pána zla se s ní otočili a odváděli ji středem skromného množství shromážděných Smrtijedů. Voldemort mezitím neslyšně vstal a zmizel v nedalekých dveřích.

Zpod jedné kápě na sobě Angela cítila jiný pohled než od ostatních. Tenhle nebyl nenávistný nebo pohrdavý, byl svým způsobem skoro až hřejivý. Neměla však sílu na to, aby se podívala na toho, kdo ji tak sledoval.

Draco se za ní díval tak dlouho, dokud se za ní a jejími vězniteli nezavřely dveře. Až poté si všiml, že nevědomky zatíná nehty do dlaní. Někdo k němu přistoupil a vzal jej za rameno. Pomalu vzhlédl. S tázavým výrazem ho pozoroval jeho otec. V Dracově obličeji se nic nepohnulo a Lucius v něm nedokázal najít to, co ho znepokojovalo.

„Děje se něco, Draco?“ otázal se tiše.

„Ne, otče,“ odvětil klidně.

*

Smrtijedi ji neomaleně odváděli dlouhou chodbou, pak odbočili a začali sestupovat po schodech dolů. Podlamovaly se pod ní nohy a skoro ani neviděla před sebe, ale věděla, že ji vedou stále níž po schodech. Tušila, kam ji zavedou. Do podzemních kobek. Tam, kde ne před tak dlouhou dobou drželi Lupina.

Otevřeli jedny z několika těžkých černých železných mříží a vhodili ji dovnitř. Neudržela se na nohou a tvrdě dopadla na ledové hrbaté kameny. Pro Angelu nepochopitelně se oba její průvodci zachechtali, zamkli kouzlem mříže a navíc zavřeli i dubová dvířka obitá železem, kterých si předtím nevšimla.

Hodnou dobu jen ležela na břiše a snažila se pomalu a zhluboka dýchat nechutně zapáchající vzduch, který tu panoval. V hrdle měla sucho kvůli křiku, který ještě před chvílí vydávala a motalo se jí všechno kolem. Trochu se nadzvedla na rukou i kolenou a pokusila se posadit. Opřela se o mrazivě studenou zeď za sebou a zvrátila hlavu. Pak teprve otevřela oči. V první chvíli si myslela, že je v kobce, kam ji strčili, naprostá tma, ale to se pletla. Z celé plochy stropu vycházelo podivné duchařsky namodralé světlo a osvětlovalo malý prostor přibližně o dvakrát třech metrech.

Sklonila hlavu zpět dolů a pohled jí padl na nějaký tmavý obrys ležící ani ne metr od ní u opačné zdi. Chvíli na temný protáhlý stín nechápavě civěla. Pak pochopila, že to z něj se line onen hnusný zápach. Skoro proti své vůli se pohnula od zdi směrem k nehybnému tělu. Opřela se o dlaně a nahnula se i přes nesnesitelný zápach nad hlavu mrtvoly.

Chrčivě se nadechla, vytřeštila oči a zbledla jako smrt. Hleděla do tváře své vlastní matky a do jejích prázdných očí s obviňujícím leskem.

Odskočila od těla, jako by ji něco uštklo a zarazila se až o tvrdou zeď za sebou. Pak začala nepříčetně ječet, jako by už nikdy neměla přestat.

***

 

Harry od sebe namáhavě oddělil oční víčka slepená dlouhým spánkem a široce zívl. Venku už panovala tma, stejně jako v jeho pokoji. Posadil se nechápavě na posteli. Jak to, že spal tak dlouho? A proč ho nikdo nevzbudil? Trochu nejistě se postavil na nohy a překvapilo ho, jak unaveně se cítí. Jako by snad ani nespal.

Nahmatal na nočním stolku brýle a nasadil si je. Pak se na chvíli zarazil. Nepamatoval si, že by je byl sundával, předtím než usnul… Pokrčil si pro sebe rameny, vyšel z pokoje na chodbu a zamířil ke schodišti. Dole ani nahoře nebylo nic slyšet. Ani Klofana, který obvykle dělal na půdě pořádný rachot, protože jej teď nechtěli nikam pouštět.

Sešel dolů a na chvíli se zarazil v hale. Nikde nikdo. Zamyšleně si zarazil ruce do kapes kalhot a tiše se vydal na schody do podzemní kuchyně. Dveře do ní byly pootevřené a z mezery vycházelo tlumené světlo pochodní. Slyšel, že tam někdo mluví. Když přišel blíž, poznal Hermionu. Už chtěl strčit do veřejí a vejít, ale to, co  Hermiona řekla, ho zarazilo.

„ …mu to říct. Harry má právo to vědět.“

„Jo, a on někomu z nás ukradne hůlku a vyřítí se ji hledat po všech čertech!“ odsekával jí Ron tak zlověstným tónem, jako snad ještě nikdy. „Jako bys ho neznala!“

„A co bys na jeho místě dělal ty, Rone?!“ oponovala mu dost rozrušená Hermiona.

Jeho kamarád už mlčel. Místo toho se ozvala přerývaným hlasem Ginny: „Je to moje vina! Neměla jsem ji tam nechávat samotnou! Moje vina!“

„Ginny, nech toho!“ vyštěkl nečekaně Bill Weasley. „Už se tady obviňuješ celé odpoledne! Kdybys jí chtěla pomoct, zůstala bys tam taky!!“

„Ty po ní neřvi!“ vyjel Ron na bratra. „V poslední době je toho na ni už tak dost!“

„Nechtěli byste toho laskavě nechat?!“ setřela je hlasitě Tonksová. „Zdá se vám, že máme málo problémů?“

„Přesně tak! Hádky tady k ničemu nebudou!“ přidal se pan Weasley.

„Zdálo se mi divné, proč jen část Smrtijedů tak nečekaně zaútočila na nemocnici. Potřebovali jen odvést pozornost,“ pronesl Brumbálův hlas zamyšleně. Jako první promluvil klidně. Odpovědí mu bylo souhlasné hučení.

Harry stál za dveřmi jako zařezaný a nebyl schopný se pohnout. Plnou vahou na něj doléhala jejich slova. Pomalu si připouštěl, že ví, o kom to mluví. O chvíli později se mu to také potvrdilo.

„Stejně mi nedochází, jak se mohla Angela nechat tak snadno obelhat,“ ozval se Remus. „Přece měla na paměti, že ji chtějí dostat a dávala si pozor.“

„Měla přece strach o Harryho. Teda myslela si, že je to Harry, podle toho, co říkala Ginny,“ promluvila o něco klidněji Hermiona.

„Museli použít Mnoholičný lektvar, jinak to není možné,“ zahučel Bill Weasley. „Harry byl přece celou dobu tady!“

„Jak se ale dostali k Harryho vlasům nebo nehtům?“ pronesl Lupin zamyšleně.

„Snape k němu měl v Bradavicích přístup, takže je někde mohl sebrat on,“ konstatoval Brumbál zachmuřeně.

„Co budeme dělat?“ pozvedl hlas Ron.

„Jak to myslíš, co budeme dělat?!“ vyštěkl Bill Weasley. „NIC! Co bychom tak asi mohli dělat jinýho?!“

„Myslím, že Harry na to bude mít jiný názor…“ odtušila Hermiona rozechvěle.

„Neměli bychom mu to vůbec říkat,“ pronesla paní Weasleyová podivným tónem. „Vždyť si to stejně zavinila sama…“

„Prosím?“ podivila se Hermiona. „Ale to nejde! Nemůžeme mu to tajit!“

„A stejně se na ni dřív nebo později zeptá…“ zahučel Remus.

„Správně!“ vyhrkla Hermiona. „A jaké si pak chcete vymýšlet výmluvy! Já už toho mám dost! Jdu mu to říct!“ ozvalo se zarachocení židle.

„Hermiono, počkej!“ snažila se ji zarazit Tonksová, ale to už Hermiona dotyčné dveře rozrazila k sobě a zůstala stát jako solný sloup.

Za nimi stál, opírající se o veřeje a hledící někam do neurčita, Harry.

Všichni se na něj teď zadívali. Nikdo nepromluvil. Bylo jim jasné, že je musel slyšet. Harry sklopil pomalu hlavu a zavřel oči.

„Harry…“ odvážila se pípnout bledá Hermiona, stále držíc v ruce kliku. „Ty… my…“ zarazila se. Nemohla říct nic, co by to zvrátilo.

„Harry, hlavně to musíš brát s klidem,“ pronesl tiše Aberfort Brumbál.

Harry zvedl hlavu a zabodl do Aberforta planoucí pohled. Musel zatnout zuby, aby mu neuniklo nic nepředloženého.

„Určitě ji chtějí živou,“ pokusil se ho oslovit jinou cestou Lupin. „Dokud nedostanou to, co chtějí, je v bezpečí.“

Harry přesunul svůj pohled na Lupina. Ten před jeho zneklidňujícím pohledem neuhnul.

„Jenže to, co oni a hlavně On chtějí, je právě Harry!“ vyjel nečekaně Ron.

„A právě proto se, Harry, nesmíš nechat unést obavami a emocemi,“ promluvila uklidňujícím hlasem paní Weasleyová, i když neznala pravý důvod, proč po něm Voldemort tak touží. „Když už mají ji, tak přece nemůžeš dovolit, aby dostali i tebe…“

Harry teď švihl pohledem po Molly Weasleyové, až překvapeně ucouvla. Poté se otočil na podpatku, aniž si všímal kohokoliv jiného a vydal se zpátky nahoru po schodech.

„Harry…“ vyhrkla Hermiona starostlivě a chtěla se vydat za ním.

„Nech ho, Hermiono,“ zarazil ji Ron. „On nikam nepůjde.“

„Jak to můžeš vědět?!“ naježila se jeho přítelkyně.

„Nemá hůlku,“ odvětil Ron klidně.

Ron měl samozřejmě pravdu. Harry ho slyšel, i když tlumeně a příliš ho nevnímal. Vyšel do haly a zahleděl se na hlavní dveře. Nemohl nikam bez svojí hůlky. Neměl by šanci nic udělat. Vůbec nic. A jeho hůlku přece schovala Angela. Sám to po ní chtěl.

Přešel k planoucímu krbu a oběma rukama se opřel o jeho římsu. Znovu zavřel oči. Okamžitě se mu v mysli objevila Angelina usmívající se tvář. Cítil ještě na rtech její polibek, který mu dala jen před několika hodinami v kuchyni.

Myšlenka, že ji teď někde nejspíš mučí, mu drásala srdce. Křečovitě zaťal zuby a sevřel římsu ještě pevněji. Záda měl celá ztuhlá. Mohl by se sice pokusit najít ten hrad, kam se s nimi tehdy přemístila, ale… proti tolika Smrtijedům by neměl žádnou šanci. Rozhodně ne sám. Co může dělat? Co má dělat? Co? NIC! NIC! NIC!

Trhaně se nadechl, zvrátil hlavu a vší silou zařval nahlas i v duchu její jméno.

„ANGELO!“

Hermiona a Ron stojící na vrcholu schodů vedoucích do kuchyně sebou trhli. Harryho výkřik i výraz ve tváři je opravdu vyděsil.

***

 

Křičela dlouho. Slyšela se, chtěla přestat, ale nemohla. Když jí konečně došel dech a už jen bezmocně chraptěla, konečně zmlkla. Schoulila se do klubíčka, co nejdál od své mrtvé matky a nezvladatelně se rozvzlykala. Znovu nebyla schopná přestat a zastavit vzlyky a slzy. Nejhorší na tom bylo, že si tohle všechno zavinila úplně sama. Celá se rozklepala a rukama si zajela do rozcuchaných vlasů.

ANGELO!

To zavolání se jí rozlehlo celou myslí a dunělo zoufalstvím. Překvapeně sebou škubla a zahleděla se nepřítomně přes sebe.

„Harry…“ zašeptala slabounkým hlasem. „Harry…“

Pak si uvědomila, že ji nemůže slyšet. Ale jak je možné, že slyšela ona jeho? Až tady?

Harry… pokusila se vyslat, ale bylo to k ničemu. Byla příliš slabá. Příliš unavená…

„Harry…“ zašeptala naposledy, zatmělo se jí před očima a omdlela vyčerpáním. Její tělo se bezvládně sesunulo podél zdi na zem.

***

 

Ron seděl mlčky na pohovce a objímal kolem ramen ubrečenou Hermionu. Zjevně unavený Lupin postával u vysokého okna dolního salonu a upíral pohled do neprostupné tmy venku. Aberfort Brumbál byl usazený v pohodlném křesle, ve kterém kdysi seděl i jeho starší bratr a upřeně pozoroval Harryho, který seděl na podlaze těsně u zdi vedle krbu se sklopenou hlavou a lokty zkříženými na kolenou. Od chvíle, kdy vykřikl Angelinino jméno, nepromluvil.

Brumbál a Lupin mu řekli, jak se to všechno přibližně seběhlo, na základě toho, co věděli od Ginny. Ona samotná se totiž zhroutila a momentálně spala po uklidňujícím lektvaru ve svém pokoji.

Angela se vracela na Grimmauldovo náměstí, když ji Brumbál poslal pryč od bojiště před nemocnicí. Ginny ji viděla na ulici před domem skrz okno. Angela se prý najednou zarazila, jako by někoho uviděla a rozběhla se směrem pryč. Ginny si o ni dělala starosti a vyšla ven. Zahlédla ji zahýbat do nějaké ulice. Volala na ni, když ji zase uviděla, ale ona nereagovala. Pořád ji sledovala až k ústí nějaké uličky. Tam viděla, jak se Angela rychle blíží k Harrymu, na kterého mířili dvě postavy hůlkami. Byli to Smrtijedi. Ginny to nedokázala pochopit, protože jen chvíli předtím, viděla na vlastní oči Harryho v posteli. Pak už to šlo ráz na ráz. Vynořilo se tam množství dalších postav s maskami a Angelu obklíčili. Z toho, co Ginny viděla jí došlo, že to byla na Angelu nachystaná past a utekla dřív, než si jí stačili všimnout. Bylo jich prý příliš moc a ona se bála pokusit se Angele pomoct. Nikdo jí to nevyčítal.

Harry si to všechno vyslechl mlčky. Ohnivé whisky, kterou mu nabízel Lupin, se ani nedotkl. Jen seděl na zemi a nehýbal se. Teď mu ani nikdo z přítomných neviděl do tváře, kterou měl ve stínu.

„Chce tě za každou cenu dostat, Harry a Angela mu k tomu dopomůže nejlépe, to moc dobře víš. Nechá ji naživu. Alespoň do té doby, než dostane tebe,“ pokusil se v něm Aberfort Brumbál probudit nějakou reakci.

„Co vy o tom vlastně víte?“ ozval se Ron nečekaně.

„Vím o té věštbě, pane Weasley,“ konstatoval Brumbál klidně.

Remus se k němu otočil: „Ředitel Brumbál vám o ní řekl?“ podivil se.

„Ano, ale bohužel až po své smrti. Zanechal mi jistý dopis, ve kterém se o ní dost podrobně zmínil,“ vysvětlil to Aberfort.

„Ach tak,“ pokýval hlavou Remus a podíval se po Harrym.

Ten se však stále ani nehnul.

„Otázkou zůstává, kdy se rozhodne Voldemort k tomu, aby ji využil,“ pokračoval Brumbál. „Může to být dnes, nebo také až za týden. Záleží na tom… no…“

„Na tom, jak moc se jí chce pomstít za tu zradu, že?“ pronesla Hermiona tichým roztřeseným tónem.

„Ano,“ přikývl Brumbál neochotně.

Rozhostilo se ticho.

Harry se najednou nahrbil a nadzvedl hlavu. Oči upíral přímo do podlahy.

„Harry?“ oslovila jej Hermiona, která si toho všimla jako první. „Děje se něco?“

Zvedl k ní oči.

„Jestli se něco děje?“ zeptal se pomalu a ledově. Všechny jeho tvrdý a necitelný tón zarazil. „Tohle je opravdu nepatřičná otázka, Hermiono.“

„Já… jsem jen…“ začala Hermiona, ale raději toho nechala.

„Potřebuju hůlku,“ pronesl Harry nesmlouvavě.

„Harry, stejně nemůžeme nic podniknout, než Voldemort…“ začal Lupin.

„Ale já můžu!“ vyjel na něj nečekaně hlasitě Harry. „Věř mi, že můžu! Chci svou hůlku!“

Zpytavě se na Remuse zadíval. Jako by tušil… Lupin ho chvíli vážně pozoroval, než pokýval hlavou.

„Dobře. Vím, kam ji Angela schovala. Řekla mi to, i když tím porušila slib, který ti dala,“ dostal ze sebe Lupin ztěžka. „Přinesu ti ji, Harry, ale musíš mi něco slíbit.“

Harry ho vyčkávavě pozoroval.

„Nebudeš se o její vysvobození pokoušet sám. To by byla sebevražda. Přijmeš pomoc od kohokoli, kdo ti ji bude nabízet. Slibuješ?“ zakončil Lupin ráznou otázkou.

Harry mlčel.

569 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Harry Potter a Soumrak lásky

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář