Podivně rychlým způsobem uplynul celý týden a on pořád stepoval během večerů po prázdném domě a stále nevěděl, co má udělat. Ještě mohl Malfoye prásknout bystrozorům a nikdo ho nemohl z ničeho obvinit. Spíš by mu udělili medaili. Byl si celkem jistý, že by dokázal určit ten dům, do kterého ho Angela zavedla. Od DEpressa to zase nebylo tak daleko.
Ale i když byl Draco Smrtijed, takové jednání vůči němu i vůči Angele se Alexovi příčilo. Pochopil už, proč chtěli, aby nechal hůlku u Darie, i když se mu do něčeho takového původně vůbec nechtělo. Oni a hlavně Draco Malfoy riskovali mnohem víc než on sám. Proti Angele Blackové sice Ministerstvo nic moc nemělo, oficiálně byla „Hledanou osobou jako svědek zločinu“, ale Malfoy byl na seznamu hledaných Smrtijedů už přes dva roky a měl toho na triku určitě víc.
Navíc jeho zvědavosti nedávala pokoj otázka, proč to dělá. Proč pátrá po uprchlých bývalých služebnících Pána zla a předhazuje je bystrozorům. Nic z toho přece nemá. Leda tak nenávist zbývajících Smrtijedů. Jeho jediné štěstí je, že ho dosud nikdo nepoznal. Odhalil se až jemu… Nedokázal si pomoct, ale Dracova osoba ho začínala čím dál tím víc zajímat. A ten jeho pohled. Měl v očích něco, co muselo vyděsit každého.
Ale jestli se s ním setká podruhé, jestli se k němu přidá, jestli to jednou jedinkrát udělá, tak… Už bude na jeho straně. Už nebude cesty zpět. Jenže to nejspíš byl jediný způsob, jak dosáhnout toho, co si jednou přísahal.
***
Přišlo pondělí a s ním další praxe dopolední skupiny studentů z Campurie. Alex už od začátku hodiny zamyšleně pokukoval po Darii. Nejprve si toho všimla její kamarádka Maileen.
„Hele,“ zašeptala brunetka své kamarádce, když se Alex věnoval dvojici na opačné straně učebny a pomáhal jim zvládnout malého hada. „Víš o tom, že po tobě pořád kouká?“
„Kdo jako?“ nechápala Daria.
„Alex přece,“ osvětlila jí Maileen tónem, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě.
„Vážně?“ povytáhla Daria obočí a nenápadně se podívala jeho směrem.
„Přece nejsem slepá,“ ohradila se Maileen.
Daria pokrčila rameny.
„Ty mi něco tajíš!“ uhodila na ni kamarádka, když si všimla jejího zvláštního úsměvu.
Černovláska k ní trochu provinile vzhlédla.
„No, tak ven s tím!“ pobídla ji.
„Minulý týden v sobotu jsme se potkali v jedné kavárně,“ začala Daria ne příliš ochotně.
„Jen tak?“ podivila se.
„Jo,“ odtušila Daria.
„A dál?“ pobízela ji Maileen netrpělivě.
„Přisedl si ke mě a pustili jsme se do hovoru. Zůstali jsme tam až do desíti.“
„Fakt?“ rozzářila se brunetka.
„Hmm,“ přikývla Daria. „Je moc fajn.“
„Fajn? A to je jako všechno?“ zaškaredila se Maileen.
„Co bys chtěla slyšet?“ ohradila se Daria.
Maileen se už ale na nic nezeptala, protože se Alex přiblížil na doslech.
Daria si později všimla, že měla její kamarádka pravdu. Alex se po ní díval a jako by jí tím pohledem chtěl něco říct. Když pak odešla k umyvadlu v rohu velké místnosti, aby si umyla ruce, uslyšela za sebou jeho kroky.
„Dario?“ ozval se za ní Alex tiše.
„Ano?“ natočila se k němu zvědavě.
„Zůstaň tu chvíli po hodině, prosím tě. Chci s tebou mluvit.“
„Dobře,“ souhlasila černovláska a zaujatě pozorujíc už jeho záda přemýšlela, co jí asi tak chce.
Ve tři čtvrtě na dvanáct končili. Počkala, až odejdou všichni ostatní a nevšímala si přitom Maileeniných vykulených očí a vědoucího úsměvu. Obrátila se k Alexovi.
„Děje se něco?“
„Jsi v kontaktu s Angelou, že?“ zeptal se Alex hned, co odezněly kroky Maileen na chodbě.
„Ano, jsem,“ přitakala Daria trochu zklamaně. „A nejspíš jí mám něco vyřídit, že?“
Alex vážně přikývl
„A co to má být?“ smířila se Daria s dalším úkolem.
„Že bych se s ní a s Malfoyem chtěl znovu sejít,“ odvětil mladý ošetřovatel.
***
Už něco přes patnáct minut se za okny rychlovlaku nemíhalo nic jiného než nepropustná temnota, tu a tam prosvětlená oranžovými světly, které zmizely někde za nimi stejně bleskurychle jako se předtím objevily.
Hleděl upřeně přes sklo, i když za ním nebylo nic k vidění a hlavou mu probíhala spousta myšlenek, kterých se nedokázal zbavit. Když Samantha spala, on si neměl s kým promluvit, aby je odehnal. Vracela se mu spousta vzpomínek, šťastných i smutných, na jeho domov, kam se vracel po dvou letech. V žádném případě nelitoval toho, že tehdy odjel pryč. Nutně to potřeboval a prospělo mu to. Viděl tolik cizích zemí, poznal hodně nových lidí, udělal si i přátele a jeho bolest slábla a slábla, až zůstala pohřbená někde hluboko v jeho paměti.
Měl teď v životě nový smysl. Našel to, co nejspíš podvědomě celou tu dobu hledal. Ženu, kterou by miloval a se kterou by mohl žít po celý zbytek života. Právě seděla vedle něj a svou plavě blond hlavou se opírala o jeho rameno v úplně stejné poloze, do které se usadila, když se rychlovlak rozjel v osm hodin ráno směrem od Calais. Objímal ji levou rukou a byl nesmírně příjemný pocit cítit pod prsty teplo její kůže.
Byla o rok mladší než on sám. Seznámil se s ní už skoro před osmi měsíci v Konstanci u Černého moře. V Rumunsku žila od svých pěti let, ale původem byla z Anglie. Její matka ji i poté, co se přestěhovali, učila dál anglicky. V době, kdy se s ní seznámil, žil už jen její otec. I ten však zanedlouho zemřel.
Když byli ještě v Sedmihradských horách v Rumunsku, když se toulali tajemnou Prahou a večeřeli v nádherné Paříži, byl přesvědčený, že se se svou minulostí dokázal srovnat. Že se vyrovnal se vším, co se mu kdysi stalo, že se smířil s tím, že některé jeho rány nikdy nezmizí a zůstanou navždy vyryté v jeho srdci. Byl konečně znovu šťastný. Když jí oznámil, že by se rád vrátil domů, rozhodla se jet s ním. A se šťastným úsměvem.
Jenže teď, když se s každým jednotlivým metrem přibližovali víc a víc k Anglii, jeho rodné zemi, zmocňovaly se ho obavy. Strach z toho, jestli se dokáže postavit své minulosti tváří v tvář, když se jí tak dlouho vyhýbal. Jestli mu známé tváře, na které se tolik těšil, až je znovu uvidí, nepřivedou zpátky i tu sžíravou bolest a hořkost.
Jediné, co ho uklidňovalo, byla právě její přítomnost. S ní po boku se cítil, že dokáže cokoliv. I nechat minulost minulostí a žít pro budoucnost.
Odvrátil se od okna a zahleděl se své milované do tváře. Když spala, všechny rysy tváře se jí uvolnily. Byla klidná a tiše oddechovala. On jako jeden z mála věděl, co taková na pohled krásná a milá dívka doopravdy dokáže. Za tu dobu, co byli spolu, poznal, že i přes všechno co se jí stalo, je to mimořádná osobnost. Jinak by se do ní nikdy tak nezamiloval.
Dostal strašnou chuť ji políbit na rty, ale nechtěl ji budit. Jejich cesta do Anglie byla dlouhá a namáhavá. Ale těšili se oba. Ji doma v Rumunsku už nic nedrželo. Ráda by poznala rodnou zemi. A on chtěl vidět známé tváře, které mu tolik chyběly. Remuse, Nymfadoru, Rona, George a Dariu. Otočil se zpět k oknu. Pokud věděl, tak už by se měli blížit k výjezdu z tunelu. Cesta skrz tunel pod kanálem La Manche netrvala déle než dvacet pět minut.
Opřel se o pohodlné opěradlo a chtěl se zase oddat příjemným vzpomínkám na své cesty po Evropě, když se ozval podivný skřípot, táhlý hvizd a vlak začal zcela nečekaně zpomalovat. Trvalo ale ještě nějakou dobu, než zabrzdil úplně. Setrvačnost je oba nahnula kupředu, Samantha se probudila a narovnala se. Jejich vlak stál nepohnutě v temném tunelu.
„Co se děje?“ zamumlala blondýnka ospale. „Proč stojíme?“
„To nevím,“ odvětil Harry a zamračeně pozoroval ve slabém oranžovém světle kovový povrch zdi tunelu.
„Vidíš tam něco?“ zeptala se Sam.
„Ne,“ odvětil.
Ale nelíbilo se mu to. Měl nějak divný pocit. Pak zaslechl otevření a zase zavření dveří jednoho z vagonů a tlumené hlasy. Kolem jejich okna prošli dopředu dva muži. Jeden z nich byl podle uniformy určitě průvodčí. Zmizeli někde vpředu.
Uplynulo pět minut a stále se nic nedělo. Na chodbě se ozývaly nespokojené hlasy cestujících a kroky. Samantha vstala, protáhla se v prostorném kupé a prohrábla si zplihlé vlasy.
„Za jak dlouho bychom tam měli být?“ otázala se.
„Do Folkestone je to ještě asi deset minut,“ odvětil Harry.
Znovu se pokusil oknem nahlédnout dál. Neviděl vůbec nic. A otevírat je bylo zakázané. Stejně, jak viděl tu pitomou kličku, tak by ani nepřišel na to jak. Nedalo mu to. Stoupl si, natáhl se do přihrádky nad sedadly a vytáhl z tašky svůj neviditelný plášť.
„Zajdu se tam mrknout. Počkej tady,“ otočil se k dívce.
Samantha přikývla, jako by od něj nečekala nic jiného a zase se posadila, jen tentokráte k oknu. Harry si přes sebe přehodil plášť, musel se přikrčit, aby se pod něj vešel celý a vyklouzl z jejich kupé. Cestou k východu z vagonu si všiml, že i jiné kupé jsou poloprázdné. A dveře vagonu, ke kterým dorazil za okamžik, byly otevřené.
Schůdky tady končily výš nad zemí, než na nástupišti. Tiše seskočil a vydal se k přední části vlaku, kde už viděl hlouček lidí a slyšel rozčilené hlasy, které se v přítmí tunelu děsivě rozléhaly.
„Co to má znamenat?“ rozčiloval se nějaký chlápek v obleku s příšernou kravatou a ještě příšernějším francouzským přízvukem. „Spěchám na důležité jednání!“
„Řekněte nám, co se tu děje!“ dožadovala se obtloustlá matróna v norkovém kožichu.
„Uklidněte se, prosím vás!“ dožadoval se klidu vysoký průvodčí a očividně se snažil lidi zahnat zpět do vlaku. Nervózně se přitom ohlížel přes rameno k prvním vagonům.
„Musím nekompromisně stihnout vlak do Londýna!“ vyštěkl další muž, který vypadal jako mimořádně nervózní manager. „Za jak dlouho zase pojedeme?!“
„Co nejdřív to bude možné,“ snažil se ho uklidnit průvodčí. „Prosím, vraťte se laskavě do vlaku! Dámy i pánové! Prosím vás!“
Harry opatrně obešel hubeného muže v omšelém obleku, dostal se za záda průvodčího, ušel ještě několik desítek kroků a v tu chvíli dohlédl dopředu před vlak. Okamžitě pochopil, proč průvodčí tak naléhavě postrkoval lidi pryč od lokomotivy.
Zůstal stát a nehybně zírat dopředu na koleje, kam dopadala silná světla vlaku. Pohybovalo se tam několik lidí, dva dokonce s vysílačkami a nervózně se mezi sebou dohadovali.
Zaslechl dokonce něco jako: „…ještěže nás upozornili včas…“
Harry si chvíli si myslel, že snad špatně vidí, že je to nějaká noční můra, ale o vteřinu později si musel připustit, že to žádné šálení zraku není. Několik desítek metrů před úplně prvním vagonem na kolejích i mimo ně u zdí tunelu ležela v různých polohách lidská těla. Zaťal nehty do dlaní, ale nedokázal od té hrůzné podívané odtrhnout pohled. Kruté elektrické světlo vlaku odhalovalo to, co by oranžové osvětlení tunelu nejspíš skrylo.
Muselo jich být nejmíň tucet. Nejspíš dospělí, podle velikosti těl, ale Harry měl pocit, že v té změti dokonce vidí dětskou botu.
Mrtvoly. Lidská zakrvácená těla rozházená po kolejích jako dětské hračky obra, kterého přestalo hraní s nimi bavit. Za jeho zády průvodčí stále tlačil cestující zpět do vlaku a začínalo se mu to dařit. Harry se konečně trochu vzpamatoval a všiml si, že pochodující lidé vpředu se snaží zorganizovat přemístění těl na stranu, aby vlak mohl projet.
„Jací zkurvysyni tohle mohli provést?“ zasykl mohutný muž v uniformě vedle dvou jiných, kteří jen nechápavě kroutili hlavami, když procházeli jen kousek od Harryho.
Harry to taky zprvu nechápal, ale pak si něčeho všiml. Všechna těla měla očividně roztrhaná hrdla. Jejich vlastní krev na oblečení už byla zaschlá. Nejbližší mrtvola měla oči vytřeštěné hrůzou. Harry se až otřásl, když mu na ni padl pohled. Bývala to dlouhovlasá žena.
Jeho první myšlenka na původce téhle hrůzy padla na nemrtvé, ale pak se podíval znovu a postřehl, že mrtví mají i polámané ruce a rozdrásané břicha. Pár obětí upíra už viděl, ale tihle tomu neodpovídali. Tohle musela provést nějaká zrůda. Nějaké monstrum bez srdce.
Silou vůle se obrátil a skoro vrazil do průvodčího, který se s bledou tváří vracel dopředu. Vyhnul se mu a vracel se zpátky ke dveřím do svého vagonu. I když už se na obraz zkázy a smrti nedíval, pořád ho měl před očima. Co nejtišeji za sebou zavřel dveře vagonu, přešel k jejich kupé, vešel a až poté ze sebe sundal neviditelný plášť.
Samantha jen čekala, až se jí objeví před očima.
„Tak co se… děje?“ dořekla se špatným tušením. „Jsi bílý jako stěna, Harry.“
Harry schoval plášť, posadil se vedle ní, ale zůstal civět do podlahy.
„Co jsi tam viděl?“ zeptala se Sam tiše.
„Na kolejích leží mrtvoly,“ odvětil Harry hluše.
Samantha zalapala po dechu.
„Spousta mrtvých lidí. Mají rozsápaná hrdla,“ upřesnil se sebezapřením.
„Upíři?“ hlesla.
„To si nemyslím,“ zavrtěl hlavou Harry.
„Vlkodlaci?“
„Nebyl úplněk.“
„Tak co?“
„To nevím. Něco takového jsem ještě neviděl.“
Nakonec čekali asi dvacet minut, než se rychlovlak znovu rozjel. Když projížděli místem, kde Harry viděl to, co si bude určitě ještě dlouho pamatovat, u zdi tunelu zahlédl podélnou řadu ležících těl, zakrytých nějakou látkou. Samantha ji viděla taky a otřásla se. Objal ji kolem ramen.
Na obou stranách děsivé řady postávalo několik mužů a čekali až vlak pomalu přejede. Pod jedním z oranžových světel Harry zahlédl stát vysokého muže, který se mu něčím nezdál. Posunoval si klobouk, který mu neustále padal do čela a zuřivě něco škrábal do bloku v rukou. Určitě něco vztekle prskal, protože se mu ulomila špička tužky, právě když ho míjel jejich vagon. Těsně předtím, než Harrymu zmizel z dohledu, mu došlo, co je na něm divného. Jeho oblečení. Kromě velkého klobouku, měl proužkované kalhoty, dlouhé hnědé sako a růžovou košili. Tak děsnou kombinaci by si nevybral žádný normální člověk. Lépe řečeno žádný mudla. Harry si byl jistý, že muž stojící pod světlem a tvářící se jako vyšetřovatel, byl určitě kouzelník.
Zbytek cesty do Folkestone strávili diskuzí o tom, kdo ten masakr může mít na svědomí. Ani jednoho však nenapadalo nic, co by ty mrtvé vysvětlovalo.
Když vystoupili na rušném nádraží, chvíli pracně mrkali, aby si zvykli na denní listopadové světlo, protože si v kupé po výjezdu z tunelu zatáhli závěsy. Pak si ruku v ruce došli pro své kufry do zavazadlového vagonu. Za pár minut jim měl odjíždět vlak do Londýna, který na jejich rychlovlak čekal.
Nádraží King´s Cross, 10. listopadu, 10 hodin dopoledne
Vzduch prořezával hvizd píšťalek i lokomotiv, od kol vagonů se zdvihala pára, zdravili se známí, rodiče si k sobě tiskli neposlušné děti, většina lidí někam strašně spěchala, div se nepřerazila o cizí zavazadla a kolem nich hrkaly prázdné i naložené vozíky. Ze zpožděného vlaku směr Folkestone – Londýn, vystupovala spousta lidí a hrnula se k východům.
Mezi posledními vystoupil na dlažbu nástupiště číslo jedenáct vysoký, štíhlý mladík s hustými vlasy černými jako uhel rámující mu tvář, ze které zářily jasně zelené oči.
Rozhlédl se kolem s prchavým úsměvem na rtech a pak se obrátil zase ke dveřím vagonu. Vzal kolem pasu na pohled sympatickou blondýnku s vlasy ostříhanými po ramena a bez známky námahy ji postavil vedle sebe. Bedlivě se rozhlédli, jestli si jich nikdo nevšímá a pak se vedle nich z ničeho nic objevily jejich kufry. Většina cestujících už byla z nádraží pryč, a nikdo se k nim ani neotočil. Usmáli se na sebe jako dva spiklenci.
Pak mladík hmátl po vozíku, který stál bez povšimnutí nedaleko nich a společně na ně zavazadla naložili. Dívka se pak do něj zavěsila a vydali se k nejbližšímu východu z nádraží.
Marty se znechuceně opřel o svůj taxík a vztekle si zapálil cigaretu. Jako obvykle zrovna před chvílí musel chytit tu protivnou ženskou, která se nemohla rozhodnout, do kterého obchodu vlastně chce a propásl příjezd vlaku. Jeho kolegové už si odvezli potencionální zájemce a jemu nezbylo než tu tvrdnout, jestli se ještě někdo neobjeví, když už se sem táhl.
Stačil sotva třikrát potáhnout, když se u východu z nádraží objevil mladý pár. Nejdřív si jich nevšímal, ale když i se svým vozíkem se zavazadly zamířili k němu, bleskurychle hodil cigaretu na dlažbu, zašlápl ji špičkou boty a pošoupl si čepku na hlavě dozadu.
„Dobré dopoledne,“ pozdravili ti dva.
„Dobrej, dobrej,“ zahučel Marty a létal pohledem od jednoho k druhému. Oba měli opálené a svěží obličeje. Takové výrazy nevídal často na tvářích lidí, kteří se vypotáceli z dusného nádraží.
„Jste volný?“ zeptal se černovlasý hubeňour.
„Jo, jasně,“ přikývl blahosklonně a pokynul jim k zavazadlovému prostoru.
Pomohl mu naložit jejich kufry, které vážily tak, jako by snad sebou vezli cihly. Pak šel mladík vrátit vozík, Marty si nastoupil do auta a blondýnka čekala, až se její miláček vrátí u otevřených zadních dveří.
Pak konečně oba nastoupili.
„Tak kam to bude?“ otázal se Marty.
„Do City,“ odvětil mládenec. „Grimmauldovo náměstí.“
„Grimmauldovo?“ ujišťoval se taxikář, zatímco startoval.
„Ano, správně,“ pokývl hlavou černovlasý.
Marty už radši mlčel. Ta čtvrť neoplývala zrovna skvělou pověstí a zajímalo ho, co tam může chtít takový mladý páreček.
Celou cestu se ti dva vzadu drželi za ruce, něco si tam špitali a usmívali se tak, jak to umí jen zamilovaní. Skoro jim záviděl. On černovlasý a snědý, ona přírodní blondýnka se zvláštní barvou očí, o něco menší než on. Skvěle se doplňovali a slušelo jim to spolu.
Pustil si raději rádio, aby nevypadalo, že je špicluje a soustředil se na řízení v centru.
Když konečně dorazili na místo určení, mladík mu řekl, aby jim zastavil na autobusové zastávce. Marty si připomněl staré známé pravidlo „Náš zákazník, náš pán“ a zastavil u obrubníku.
Zase jim pomohl vytáhnout ty těžké kraksny, poděkoval za slušné dýško a nastoupil do svého auta. Napadlo ho, jak chtějí sami ty kufry tahat, koukl se do zpětného zrcátka a poklesla mu ústa údivem. Odcházeli směrem od taxíku, oba v každé ruce jedno zavazadlo a nesli se s nimi, jako by nevážily víc než kilo peří.
Marty potřásl hlavou a otočil se přes opěradlo dozadu. Oba už však zabočili do ulice, takže se mu ztratili z očí. Pokrčil rameny, vyhnal je z hlavy a zase nastartoval, aby se mohl přesunout na nejbližší stanoviště taxíků.
Ulice byla klidná a tichá. Počkali až přejde paní s malým jezevčíkem na vodítku, která se po nich podezřívavě podívala a až pak se Harry nahnul k Samanthě a pošeptal jí něco do ucha. Přikývla a oba se zahleděli na místo mezi domy číslo 11 a 13.
Harry nostalgicky zavzpomínal na svou první návštěvu na tomto místě, když se před nimi vztyčil obrovský tmavý dům. Zdálo se to tak dávno.
Kufry si postavili mezi sebe a Samantha na ně namířila hůlkou. S pufnutím zmizely z dlažby. Harry ji vzal za ruku a zamířili k domu. Sam pozorovala cestou otlučené okenice a tmu za okny.
„Nevypadá to, že by tu někdo bydlel,“ pronesla tiše, když vzal Harry za mohutnou kliku a ta se pod jeho tlakem bez odporu pohnula.
„S tím jsem taky počítal,“ odtušil klidně a otevřel dveře dokořán.
Vešli společně do tmavé a dusné haly. Harry za nimi zase zabouchl.
„Je to tu ještě tajemnější, než jsi mi vyprávěl,“ vydechla Sam, zatímco rozsvítila některé svícny a rozhlížela se kolem.
Harry si něco zamumlal pod nosem.
„Můžu si to tu prohlédnout?“ otočila se na něj od krbu.
„Já tě provedu,“ zareagoval a obešel jejich kufry.
Zavedl ji do studené kuchyně, do salonu, po schodech nahoru do pokojů a koupelen i na půdu. Všechno zvědavě obhlížela a už plánovala, kde by co mohlo být.
„Bude stačit pár dní a hned to tu bude vypadat obyvatelné, uvidíš,“ slibovala mu se smíchem, když zase scházeli dolů.
Harry se pousmál: „Milerád ti to nechám na starost.“
Políbila ho na tvář a těch posledních pár schodů seběhla.
„Já vybalím a ty by ses mohl mezitím jít zeptat na to Ministerstvo, co říkáš?“ navrhla.
„Dobře,“ přikývl Harry. „A až se vrátím, tak si zajdeme někam na oběd.“
„Tak jo,“ souhlasila Sam. „Ale pospěš si. Už teď umírám hlady.“
***
Po druhém zazvonění Nymfadora s povzdechem nechala nádobí nádobím, zastavila vodu a začala si utírat ruce. Pak pohodila utěrku na stůl a vyšla z kuchyně. Zalétla pohledem vyčítavě ke dveřím do pracovny a rychlými kroky zamířila k hlavním dveřím.
Zastrčila si neposlušné tmavě hnědé vlasy za ucho, vzala za kliku a obezřetně otevřela. V tom okamžiku se jí zatajil dech. Světlo nad vchodem do domu dopadalo na známou, jen o něco starší, usmívající se tvář.
„Merline…“ vydechla Dory naprosto překvapená.
„Ten se mnou nepřišel,“ zareagoval hlubokým hlasem mladík na verandě a koutky úst mu cukaly.
Nymfadora se k němu v příští chvíli vrhla a přitiskla ho k sobě.
„Harry… Ty ses opravdu vrátil!“ pronesla šťastně a políbila ho na obě tváře.
Ještě ho objímala, když si všimla dívky postávající za ním s trochu rozpačitým výrazem. Odtáhla se od něj.
„Asi nám chceš někoho představit,“ podotkla s úsměvem. „Ale to počká. Pojďte dál, honem. Venku je sychravo,“ pobízela je oba netrpělivě. „No tak!“
Oba za ní vkročili dovnitř.
„Remusi! Reme!“ volala Nymfadora, zavírajíc dveře. „Tak Remusi Lupine! Vylez odtamtud, když tě volám!“
Jedny ze dveří v hale se otevřely a před jejich očima se objevil dobře vypadající muž s unaveným výrazem ve tváři a stížnostmi na rtech.
„Co se děje, Dory? Kdo to…“ zarazil se v půli věty, stejně jako kroku a zůstal upřeně zírat na vysokého mladíka po boku jeho ženy.
Harry se mu díval do očí a viděl, jak se rozšířily údivem a pak se rozzářily štěstím.
„Harry!? To snad není možné!“ Remus se k němu přiřítil a popadl ho kolem ramen. „Harry.“
„Remusi. Rád tě zase vidím.“
Pevně se objali a Remus poplácal Harryho po zádech. Když se odtáhli a Remus se na něj pořádně podíval, leskly se mu oči.
„Merline, tys mi chyběl,“ vydechl se zamrkáním.
„Ty mě taky,“ oplatil mu Harry.
Remusův pohled se zaměřil na blondýnku za jeho zády. Harry se k ní otočil, vzal ji za ruku a přitáhl si ji blíž.
„Tohle je Samantha Merenová,“ představil ji s hrdým výrazem. „Moje přítelkyně.“
„Těší mě, že vás poznávám,“ pronesla dívka příjemným hlasem. Oba manželé si ji zkoumavě prohlíželi.
„Sam, tohle je Nymfadora Tonks-Lupinová,“ obrátil se Harry k Doře, která ho přejela pohoršeným pohledem. „Ale nesnáší, když ji někdo oslovuje Nymfadoro,“ dodal Harry se smíchem.
Nymfadora rázně k Samanthě přistoupila, objala ji a políbila na obě tváře.
„Říkej mi prostě Dory, ano?“ požádala s úsměvem.
„Ráda,“ přikývla Sam.
„A můj bývalý profesor a přítel Remus Lupin,“ poukázal Harry na Lupina.
Remus Samanthě vážně podal ruku: „Těší mě. Vidím, že Harry na těch svých toulkách naštěstí neztratil dobrý vkus.“
Samantha se potěšeně zasmála a Harry se ošil.
„Tak běžte do obýváku, hned vám něco donesu,“ postrkovala je Nymfadora. „To musíme oslavit, takovou vzácnou návštěvu.“
Když se k nim dvojice otočila zády, manželé se po sobě významně podívali.
„Chovejte se klidně jako doma,“ zavolal za nimi Remus a otočil se k manželce. Chvíli si s ní něco šeptal, než se vydal za mladým párem.
Molly Weasleyová se překvapeně otočila ke kuchyňskému krbu, ze kterého se ozvalo zapraskání a z nazelenalých plamenů vykoukla hlava.
„Nymfadoro, drahoušku!“ usmála se mile paní domu.
Dory potlačila úšklebek, který se jí dral na rty kvůli tomu oslovení.
„Dobrý večer, Molly. Je doma Ron?“ otázala se.
„Před chvíli přišel,“ přikývla paní Weasleyová. „Hned pro něj dojdu…“
Vzdálila se do předsíňky.
„RONE!“ zaječela pak z plných plic.
O chvíli později se shora ozvalo nějaké tázavé volání.
„Nymfadora chce s tebou mluvit!“
„Už jdu!“ ozvalo se v odpověď.
„Tak co se děje,“ zeptal se netrpělivě, jakmile se vynořil z krbu v hale domu Remuse Lupina a jeho manželky.
I když bylo teprve úterý, byl utahaný a chtěl se jít po večeři na chvíli natáhnout, když na něj matka zavolala.
„Jen pojď,“ pobídla ho mladá paní Lupinová, popadla ho za paži a táhla ho k pootevřeným dveřím.
Byl z nich slyšet veselý smích a hovor. Nymfadora se tajuplně usmívala. Ten hlas… Připadal mu nějak povědomý.
Dora mu pokývla, Ron pokročil a zůstal stát nepohnutě ve dveřích do obývacího pokoje. U stolu uprostřed místnosti byly zaplněné tři ze čtyř křesel. Na jednom seděl Lupin, na druhém sympatická blondýnka, kterou v životě neviděl a na tom třetím zády k němu…
„Harry…“ vydechl nevěřícně.
Černovlasý mladík se otočil po hlase a jejich pohledy se střetly.
Naposledy se viděli ještě jako kluci. Tehdy ještě v myslích vzpomínky na ty, o které přišli, s očima plnýma bolesti ze ztrát, které museli snést. Teď už to byli muži. A v očích měli sílu, kterou jim dodala právě jejich bolest. A oba ji v tom druhém poznali.
Harry odložil sklenici, kterou držel v ruce a vstal, Ron přistoupil o dva kroky blíž a zarazil si ruce do kapes.
„No,“ protáhl Ron. „Však už bylo na čase. Brácho.“
Harry na něj chvíli nehybně zíral, než se začal usmívat. Ron taky. O vteřinu později už se pevně objímali, plácali se po zádech a smáli se jako blázni. Remus a Nymfadora je pozorovali s pochopením, Samantha s mírným úsměvem.
O půlhodiny později Sam pomáhala Nymfadoře s chlebíčky v kuchyni. Z obývacího pokoje k nim doléhal hlučný smích.
„Určitě otevřeli tu láhev, co si Remus schovával,“ povzdychla Dory.
Sam chvíli mlčela a pokládala na každý chlebíček okurku.
„Strašně moc jste mu chyběli,“ pronesla pak tiše. „Často o vás mluvil. O Remusovi, o Ronovi, o vás.“
Nymfadora se na ni zahleděla.
„Jak jste se seznámili?“ zeptala se pomalu.
„Ptáte se, jestli jsem od začátku věděla, kdo je?“ zareagovala hbitě Sam.
Dory rozpačitě pokrčila rameny: „Mám ho moc ráda a chtěla bych, aby byl šťastný,“ pronesla tiše.
„V tom případě máme společný zájem,“ odvětila Samantha s úsměvem.
Nymfadora jí ho oplatila.
„A ne, nevěděla jsem to. Opravdu chcete slyšet, jak jsme se seznámili?“ nadhodila Sam.
„Několikrát jsem tě prosila, abys mi tykala,“ vytkla jí Dory. „ A samozřejmě, že to chci slyšet! Jsem strašně zvědavá.“
„Jak už vám Harry říkal, jsem z Rumunska, ale narodila jsem se tady v Anglii,“ začala Sam.
„Který z tvých rodičů je Brit? Nebo oba?“ zeptala se Nymfadora.
Dívka posmutněla.
„Ani jeden,“ odvětila mírně. „Už jsou oba po smrti.“
„To mě mrzí,“ pronesla konejšivě Nymfadora. „Neměla jsem se ptát. Moje chyba.“
„Nic se nestalo,“ potřásla Sam hlavou. „Mamka umřela, když mi bylo deset… To ona byla Angličanka.“
Nymfadoru by zajímalo proč zemřela tak mladá, ale raději se neptala. Blondýnka měla ve tváři už tak dost útrpný výraz.
„Můj otec… Ten zemřel dva měsíce po té, co jsem se seznámila s Harrym,“ Samanthin výraz okamžitě nabyl šťastnějšího tónu. „Bylo to v jednom klubu na pobřeží, teda u Černého moře a moje kamarádka tam byla se svým přítelem. Připadala jsem si hrozně opuštěná…“ Sam posunula po stole nachystaný tác s chlebíčky a zasněně se zahleděla někam na zeď. „Pila jsem u baru nějaký koktejl a ničeho kolem jsem si nevšímala. Bylo mi horko a tak jsem si řekla, že si s ním půjdu sednout ven. Vstala jsem a v tu chvíli do mě někdo vrazil a pití jsem měla místo ve sklenici na svých nejlepších šatech. Přede mnou stál strašně rozpačitý, ale moc sympatický kluk a začal se mi hned omlouvat. Vzápětí mě pozval na další koktejl a pak mě doprovodil domů. Představil se mi jako Harry, ale nic víc jsem o něm nevěděla. V životě jsem ho u nás ve městě neviděla.“
„Nepoznala jsi ho?“ zeptala se Nymfadora s podobným úsměvem tomu jejímu.
„Ne. Věděla jsem samozřejmě o Harrym Potterovi, jenže toho jsem měla zafixovaného jako nějakého nafoukance s rudou jizvou na čele. Tenhle popis moc Harrymu neodpovídal,“ uchechtla se Sam.
„To asi ne,“ přitakala Dora.
„Už jsem myslela, že ho nikdy neuvidím, ale pak… No, vlastně mě zachránil.“
„Vážně?“
„O dva dny později jsem šla večer kolem lesa…“
Sam vyprávěla a šťastně se přitom usmívala. Nymfadora jí přitom v očích viděla, že má Harryho skutečně ráda. Když pak odnášely chlebíčky a jednohubky do obývacího pokoje a ona si sedla k Harrymu i na něm byl vidět klid a radost.
Zaletěla pohledem ke svému manželovi a usmáli se na sebe. Měli radost i za něj. Konečně vypadal, že je šťastný. Rozhodně si to zasloužil.
523 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...