Kapitola sedmá – Známá tvář

Zbytek cesty dojeli mlčky. Částí západního Londýna se prohnali rychlostí vysoko nad povolenou hranicí a zahnuli k okrajovým oblastem. Angela ulice projížděla tak rychle, že Alex vůbec nestačil sledovat, kam ho to vlastně veze. Přesto měl pocit, že už v téhle části města byl a to docela nedávno. Projela kolem malého parku a zajela na nepříliš udržovanou cestu lesem. Audi však i přes díry a výmoly přejíždělo hladce. Pak odbočili znovu na úzkou skoro neviditelnou hliněnou cestu. Větve stromů rostoucích kolem ní hladily kapotu.

Zcela nečekaně se před nimi rozsvítila dvě tlumená světla, která ozařovala stěnu malé garáže natřené tmavou barvou. Angela zpomalila, dál jednou rukou řídila a druhou mávla hůlkou. Otevřely se před nimi garážová vrata a ona vjela dovnitř. Motor zhasl, pásy povolily a Angela hbitě vystoupila, přičemž ještě hodila pohledem na prázdné zadní sedadlo.

Alex ji o něco pomaleji následoval. Už čekala venku, až vyjde. Tady mrholilo snad ještě víc než u Groundwillu, a i když tu rostly vysoké stromy, postrádaly listí, které by je před vlhkem ochránily. Angela dalším mávnutím zavřela vrata garáže, vyhrnula si nahoru límec černého kabátu a beze slova se vydala po pěšině, která vedla někam dozadu. Alex jí kráčel v patách.

Obešli malou garáž a dostali se úzkou vyšlapanou cestu mezi hustým křovím. Kráčeli jen několik minut, když se nečekaně octli na měkké trávě. Přimhouřenýma očima se rozhlédl a v matném světle, které sem dopadalo ze vzdálené ulice, poznal, že jsou na obrovské zahradě. Popošel ještě kousek a několik desítek metrů před nimi spatřil tyčící se patrový ošuntělý dům, který působil dojmem, jako by si ho majitel vypůjčil z hororu o strašidelných barácích.

Angela se ohlédla, když si uvědomila, že Alex zůstal stát a zírá na tmavý obrys domu před sebou. Pak jí to došlo. Zaváhala jen chvíli, než se otráveně vrátila k němu.

„Zavři oči,“ přikázala.

„Proč?“ nechápal Alex.

„Prostě to udělej,“ odsekla takovým tónem, že už neodporoval.

Položila mu na malou chvíli dlaň přes jeho zavřená víčka a pak svou ruku zase stáhla.

„Už je to lepší?“ zeptala se.

Alex otevřel oči a došlo mu, že dům jen chránila kouzla, aby vypadal jako neobydlený.

„Fajn, tak jdeme,“ pobídla jej a rychle se rozešla přes mokrou trávu.

Vydal se za ní s pohledem upřeným na jediné svítící okno. Vystoupali na dřevěnou verandu, Angela otevřela a pozvala ho dál. Pak za nimi zase zavřela a zamkla. Alex se rozhlížel po velké tmavé hale se schodištěm do patra. Angela mokrý kabát odhodila na věšák na zdi a cíleně zamířila k jedinému světlu v celém domě.

Alex, už trochu nervózní, ji následoval. Vešel do rozlehlého obývacího pokoje, který osvětloval jen planoucí oheň v krbu a malá lampa u dveří. Angela stála u jednoho z křesel a pokynula mu, aby si do něj sedl. Uvnitř bylo teplo, takže si sundal bundu, přeložil ji přes opěradlo a posadil se. Nedokázal se zbavit protivného pocitu nervozity.

Že je v pokoji ještě někdo další, postřehl až ve chvíli, kdy se pohnuly tmavé stíny v rohu naproti němu. Nedopadalo tam téměř žádné světlo, takže spatřil jen obrys sedící postavy.

Angela se opřela se založenýma rukama o římsu u krbu a mlčela. Alex křečovitě polkl, ale snažil se působit klidně.

Ta postava v rohu vyzařovala něco zvláštního, i když ji skoro vůbec neviděl. Něco, co mu nahánělo husí kůži.

„Takže ty jsi Alexander Prewett,“ ozval se neznámý mladý hlas tiše.

Alex zahnal nepříjemný pocit, který se ho zmocnil, když mladík promluvil a přikývl.

„A taky už bych rád konečně věděl, kdo jsi ty,“ pronesl tázavě.

V pokoji se na chvíli rozhostilo nepříjemné ticho.

„Pokud usoudím, že ti můžu natolik důvěřovat, pak se ti samozřejmě rád představím,“ odvětil pak mladík studeně.

Alex se moudře rozhodl, že to přijme bez výhrad.

„Pracuješ na ošetřovně pro zvířata Groundwille, že ano?“

„Ano,“ přitakal Alex a v tu chvíli mu došlo, že ho nejspíš čeká výslech.

„Jak dlouho?“

„Budou to už dva roky,“ odpověděl po chvilce zamyšleného odmlčení.

„Kde jsi předtím studoval? V Bradavicích to přece nebylo…“

„Ne,“ potvrdil Alex a z poznámky neznámého mu došlo, že on sám v Bradavicích studentem byl. „Dojížděl jsem na Kruval.“

Alex na chvíli odtrhl pohled od temného stínu, když postřehl nějaký pohyb. V pokoji se tiše objevila černá kočka a když se k ní Angela sehnula, skočila jí do náruče. Uvelebila se tam a upřela zelený pohled na Alexe, jako by se snažila vzpomenout, kde ho už viděla. Alexovi si vzápětí domyslel, že tohle bude se vší pravděpodobností dům Angely Blackové.

„Vidím, že se jí tu daří dobře,“ poznamenal Alex. „Jaké jsi jí dala jméno?“

„Sofie,“ odvětila Angela a začala pomalu hladit kočku po srsti.

„Rád bych věděl, jak jsi se dozvěděl tehdy před pár týdny o Averym,“ pokračoval klidně hlas z kouta, jako by vůbec nezměnil téma. Alex se znovu zaměřil na něj.

„Samozřejmě,“ souhlasil a na chvíli se zamyslel, když přemýšlel jak začít. „Měl jsem už po práci, takže jsem si šel na chvíli sednout do jedné kavárny – DEpresso, myslím. Tam jsem si všiml u baru divného chlápka. A jelikož jsou fotky hledaných Smrtijedů pořád někde vyvěšené, poznal jsem ho. Byl mezi mudly, takže mu nesešlo na tom, se nějak skrývat. Nedalo mi to, takže jsem ho sledoval, abych zjistil, kde se schovává. Držel jsem se mu v patách až k malé uličce, kde mi zmizel, ale pak se zase objevil a někam mířil, takže jsem ho pořád následoval. Pak se mi někam přemístil, a už jsem to chtěl vzdát, když jsem ho zahlédl na nějakým starým balkoně. Schoval jsem se opodál a zbytek už oba víte,“ dokončil a přeskočil pohledem z rohu k Angele, která právě drbala kočku pod krkem.

„Proč jsi nás sledoval, i když Avery utekl?“ ptal se dál neznámý.

„Došlo mi, že někdo z vás může být ten tajemný, co chytá hledané Smrtijedy a předhazuje je Ministerstvu,“ odpověděl Alex.

„Proč tě to tak zaujalo?“ zajímal se hlas.

Alex hodnou chvíli mlčel a upřeně pozoroval stín v koutě.

„Protože mi Smrtijedi zabili oba rodiče a já se chci pomstít,“ odpověděl pak pomalu a zřetelně s nenávistí v hlase, kterou se ani nesnažil zakrýt. „Chci najít ty, kdo to udělali a zabít je vlastníma rukama.“

V obývacím pokoji se rozhostilo hluboké ticho.

„I když ty vrahy najdeš, tak jak si můžeš být jistý, že to dokážeš?“ zeptala se nečekaně tichým hlasem Angela. „Opravdu budeš mít na to, abys někoho zabil?“

Alex se obrátil k ní, ale neodpověděl. Pozorovala ho tak pronikavým pohledem, že si připadal, že mu musí vidět až do žaludku.

„Proč to nenecháš na bystrozorech?“ otázal se znovu mladík.

„Na to už jsem odpovídal i Angele. Jsou to neschopní tupci. Nebýt tebe, tak by toho moc nepochytali.“

Odvážil se k takovému prohlášení, i když to nebyla tak úplně pravda. V období po pádu Pána zla se jim celkem dařilo.

„Jak můžeš vědět, že už nedostali toho, kdo ti zabil rodinu?“ pokračoval stín.

„Ptal jsem se,“ odtušil suše Alex. „Chodím na Ústředí pokaždé, když někoho dostanou, ale ještě nikdo se k vraždě mých rodičů nepřiznal. Takže jsem si celkem jistý, že se ještě potuluje po svobodě.“

„Uvědomuješ si vůbec, jak nebezpečné je to, k čemu se chceš upsat? Tohle je pronásledování skrývajících se Smrtijedů a to je velký rozdíl oproti čtení o nich v novinách,“ pronesl neznámý mladík.

„Já vím,“ odvětil tiše Alex. „Jsem ochotný podstoupit cokoliv, co s tím bude spojené.“

„Máš odvahu,“ poznamenal hlas spíš pro sebe. „Jen ta ti ale nebude stačit.“

Alex mlčel. Angela hleděla směrem k sedícímu stínu, jako by její pohled dokázal prohlédnout i neproniknutelnými stíny. Sofie v její náruči spokojeně předla.

„Mohl bych se teď na něco zeptat já?“ ozval se Alex odhodlaně.

Když se nedočkal žádné reakce, tak pokračoval.

„Kdo jsi?“

Angela stále zaujatě hleděla do temného rohu a přestala hladit kočku. Stín neodpovídal a Alex zatínal zuby, aby se nezačal vyptávat dál.

Neznámý se tiše postavil a Alex se v křesle napjatě narovnal. Nevšiml si, že se Angela znovu sehnula a kočku pustila na zem. Temný stín se přesunul k malému stolku, který stál nedaleko Alexova místa a rozsvítil lampu, která na něm stála.

Alex zvedl hlavu a zahleděl se do tváře vysokého bledého blond mladíka s nepřirozeně temnýma očima. Trvalo mu jen dvě vteřiny, než ho poznal. Na moment se mu zasekl dech v hrdle. Vzápětí poté vyskočil z křesla, jako by celou dobu seděl na pružině a třeštil přitom na blonďáka před sebou nevěřícný pohled. Hluboce litoval toho, že se tak snadno vzdal svojí hůlky.

„Ty jsi… Malfoy!“ vydechl šokovaně.

V tu chvíli ucítil, že se mu něco zabodává do žeber a na krátkou chvilku stočil pohled na svou pravou stranu. Stála tam Angela, o které absolutně nechápal, jak se tam dostala, aniž by si jí všiml a neochvějně držela hůlku na jeho boku.

„Těší mě, žes mě poznal,“ ozval se důvod Alexova překvapení bez jakéhokoli náznaku citu v hlase.

Alex se k němu vrátil pohledem.

„Ale ty jsi přece taky…“ vyhrkl záštiplně, aniž nad tím vůbec přemýšlel.

„Smrtijed,“ dořekl za něj Draco. „Jo, to jsem byl,“ souhlasil tiše.

Alex vztekle zatínal pěsti a mlčel. Angela ho stále držela v šachu. Byl si jistý, že kdyby se pokusil o cokoliv podezřelého, bez okolků by ho složila.

„Pokud netrpíš přehnanými předsudky, můžeme dál mluvit v klidu,“ pokračoval mladý Malfoy. „Podle toho, jak jsi mluvil, předpokládám, že nedáváš moc na ty žvásty v novinách.“

Alex neodpovídal, ale to Dracovi nevadilo. Stačilo mu, že Prewettovi viděl do očí.

„Angelo, skloň tu hůlku, prosím tě,“ oslovil ji naprosto klidně hlasem, který nepřipouštěl námitek.

Úkosem se po něm podívala, ale hůlku sklonila a odstoupila od Alexe. Nespouštěla z něj však zrak.

„Myslím, že bude lepší, když si zase sedneme,“ navrhl Draco.

Angela Alexe probodávala pohledem a jemu došlo, že stejně nemá na vybranou. Nemohl udělat nic jiného. Zase se posadil. Draco ho až poté napodobil, sedl si na okraj křesla, které stálo vedle toho Alexova a naklonil se k němu.

„Vezmu to zkrátka,“ začal studeně Draco. „Stal jsem se Smrtijedem, protože mě k tomu donutily okolnosti.“

Alex si nevěřícně odfrkl, ale Draco si toho nevšímal.

„Když se někdo narodí do rodiny Malfoyů, očekává se od něj, že bude poslouchat,“ pokračoval klidně. „Prostě mi to bylo předurčeno. To však neznamená, že jsem z toho byl kdovíjak nadšený. To, co mě nutili dělat, se mi příčilo, ale neodporoval jsem z úcty k rodině a abych přežil. Smrtijedem jsem byl pět měsíců. Ale ještě před pádem Pána zla…“ Draco stále ztišoval hlas, až zmlkl úplně.

Angela ho chvíli zvláštním způsobem pozorovala, než tiše promluvila místo něj.

„Byla jsem tehdy přítelkyní Harryho Pottera, ale to určitě víš z Denního Věštce,“ začala tiše.

Alex jen nerad odvrátil pohled od Smrtijeda naproti sobě, pohlédl na ni a přikývl. Angela pomalu schovala hůlku do kapsy a pokračovala.

„Kvůli vlastní hlouposti jsem se dostala do rukou Smrtijedů,“ na chvíli se odmlčela a založila si ruce na hrudi, než znovu promluvila. „Harry si pro mě přišel. Jak to dokázal, to je teď vedlejší. Ale právě Draco se nám pokusil pomoct utéct.“

„A to jako proč?“ přerušil ji Alex neomaleně.

Angela stáhla nespokojeně obočí.

„Znám Angelu od malička. Procházela si podobnou situací jako já. Přestože jsme pak byli na opačných stranách barikády, chtěl jsem jí pomoct,“ teď už mluvil znovu Draco. „Jenže se mi to nepovedlo.“

„Chytili nás,“ navázala Angela. „A odvedli k Voldemortovi. Draco nám pak s nasazením vlastního života přinesl hůlky. Důležité to bylo hlavně u Harryho, protože ten mohl proti němu bojovat jen se svojí vlastní. Takže nebýt tady Draca, už tady před tebou nestojím a nejspíš bys tu nebyl ani ty sám, protože touhle dobou by Pán zla ovládal celý svět a smetl by každého, kdo by mu stál v cestě.“

Alex se pořád chmuřil, ale nemohl si pomoct, aby jí nevěřil každé slovo, které vyslovila.

„I když jsem poté svědčila ve Dracův prospěch, ostatně stejně jako Daria, připsali ho na seznam hledaných přisluhovačů Voldemorta a tam už také Merlinžel zůstal, i když by mu spíš všichni měli děkovat.“

Angela zmlkla a Alex nevěděl, jak by měl zareagovat.

„Pokud ti to nestačí a nedokážeš skousnout mou společnost, tak se samozřejmě žádná spolupráce konat nebude,“ ozval se Draco tónem, ze kterého Alexovi přejel mráz po zádech.

„Proč pronásleduješ svoje bývalé kolegy?“ zeptal se po chvíli a pracně se přitom ovládal. Musel se zeptat. Nedávalo mu to žádný smysl. I když vlastně nemohl doufat, že se mu dostane přijatelné odpovědi.

Na dusnou chvíli se v místnosti znovu rozhostilo hluché ticho.

„Protože je spravedlivé, aby se taky dočkali toho, co si zaslouží,“ odpověděla na otázku zcela nečekaně Angela. „A k tomu se dosud nikdo jiný neodhodlal.“

Draco se na ni zpříma zahleděl a ona neuhnula očima. Alex kmital pohledem z jednoho na druhého a zatínal zuby. Draco vstal.

„Nemusíš se vyjadřovat hned,“ shlédl k Alexovi. „Můžeš si to rozmyslet. Máš čas.“

Angela se po něm podívala naprosto nechápavě. Alex se zvedl pomalu z křesla a zkoumavě se Malfoyovi zahleděl do tváře. Nedokázal však z ní vůbec nic vyčíst. Po delším zaváhání natáhl ruku a Draco mu ji svou chladnou stiskl.

„Těšilo mě,“ pronesl Malfoy chladně. Alex mu neodpověděl.

Angela si ještě jednou vyměnila s Dracem pohledy a pak Alexovi pokynula, aby šel za ní. Ten sebral svou bundu, vyhnul se dalšímu pohledu na Malfoye i Sofii, která seděla na zemi a následoval ji ke dveřím. Draco stál nehybně na místě s rukama v kapsách, dokud za nimi Angela nezavřela dveře.

***

 

„Zase tě odvezu,“ pronesla klidně Angela, když vyšli ven na verandu a ona si zapínala kabát. Mrholení se zatím změnilo v pořádnou spršku. „Daria už na nás čeká.“

„Kde?“ zeptal se Alex, který se neubránil úlevě z toho, že zmizel Malfoyovi z dohledu.

„Uvidíš,“ zahučela neurčitě, seběhla po schůdcích, přehodila si přes hlavu kapuci a svižně se vydala přes mokrý trávník.

U mimořádně dobře schované garáže byli za chvíli, ale Alex přesto promokl a když nastupoval na sedadlo spolujezdce, klepal se zimou. Angela se po něm úkosem podívala a hned po nastartování motoru zapnula topení. Ladně se svým audi vycouvala a garáž se před nimi zase sama zavřela a světla zhasla.

Alex civěl do temného lesíka skrz okno, které už poprskala spousta kapek deště a snažil se vzpamatovat z toho, že velmi vážně uvažuje o tom, dát se do kupy s bývalým Smrtijedem.

Jeho první reakcí bylo sice překvapení a vztek, ale to co ti dva říkali… Mluvili pravdu. Nemyslel si, že by mu lhali. I když u něj se to dalo opravdu těžko říct, jestli něco předstíral.

Vyjeli z lesa a projížděli kolem parku. Angela mlčela a upřeně sledovala mokrou vozovku před autem.

„Angelo?“ ozval se Alex, aniž vlastně doopravdy chtěl.

„Ano?“

Otočil se na ni, ale ona se stále věnovala provozu, i když vlastně žádný nebyl.

„To je vždycky tak… chladný?“ zeptal se nesmírně potichu.

Nepatrnou chvíli mlčela, než přisvědčila: „Ano.“

„To ale není… Normální, že?“ Alex nedokázal přijít na jiné slovo. „Co se mu stalo?“ nedokázal svou zvědavost prostě udržet na uzdě.

„To raději ani nechtěj vědět,“ odpověděla dívka a zahnula do Alexovi povědomé ulice.

Když o pár minut později zastavila na okraji u chodníku, stačil mu jediný pohled, aby se zorientoval.

„Daria s tvojí hůlkou čeká uvnitř,“ pronesla Angela s pohledem upřeným na zářící nápis ´DEpresso´ a okna svítící do nepříjemného večera.

Zároveň s jejími slovy se povolil jeho pás. Natáhl se po klice u dveří, ale ona ho ještě zarazila.

„Počkej…“

Znovu se k ní obrátil a zabodly se do něj její oči, v oranžové záři pouličních lamp tmavé a hluboké. Měl nepříjemný pocit, že by se teď nedokázal odvrátit, ani kdyby opravdu chtěl.

„Pokud se rozhodneš upustit od svého původního záměru, je to tvoje věc. Už se nikdy nemusíme vidět. Ale pokud se k němu opravdu nakonec přidáš, dám ti jednu radu,“ promluvila tiše a nahnula se k němu blíž. „Nepokoušej se ho podrazit.“

Její hlas byl studený a tvrdý jako kámen a její pohled mu stačil k tomu, aby pochopil. Kdyby to zkusil, tak si ho najde a nejspíš mu vlastníma rukama utrhne hlavu. Zaťal nehty do dlaní, aby zabránil chvění, které se jich zmocňovalo, a vážně přikývl. Pak se od něj konečně odvrátila.

„Tak běž,“ pobídla ho už normálním tónem.

„Díky,“ pronesl Alex trochu otřeseně, aniž tušil, za co vlastně děkuje a nutil se, aby z auta vystupoval pomalu.

Zabouchl dveře, přešel ulici a zamířil ke vchodu do kavárnobaru.

 

Angela ho z auta upřeně pozorovala, dokud za sebou nezavřel prosklené dveře. Zůstala nehybně sedět a čekala. Asi o dvacet vteřin později se dveře spolujezdce znovu otevřely a dovnitř vklouzl Draco. Angela beze slova kouzlem auto zneviditelnila a tiše popojela tak, aby prosklenými okny viděli dovnitř. Pak motor zase vypnula.

V posledním boxu úplně na kraji viděli sedět sympatickou černovlásku a naproti ní Alexe.

„Tak co myslíš?“ ozvala se Angela potichu.

Draco upíral pohled ke kavárně a chvíli se rozmýšlel.

„Budu si ho muset prozkoušet,“ odvětil poté.

Otočila se k němu tváří.

„Prozkoušet? Jak?“ zajímalo Angelu.

„No, ona ta zkouška už vlastně probíhá…“ odtušil Draco.

„Jak to myslíš?“ protáhla Angela. „Chceš tím snad říct, že…“

„Ten test je, jestli nás práskne nebo ne,“ potvrdil Draco její domněnku. „Budu ho sledovat.“

„A co když nedokážeš zabránit tomu, aby to udělal? Co pak uděláš ty?“ ptala se dál.

Pokrčil rameny: „To se uvidí. Kde jsi říkala, že to bydlí?“

„Mám tu adresu někde napsanou…“ zahučela Angela, nahnula se a začala se hrabat v přihrádce na palubní desce. Její dlouhé vlasy přitom zavadily o Draca.

„Tady to je,“ zase se narovnala a v ruce držela malý blok. „Gravy Drive 185. Je to předměstí Sheffieldu,“ upřesnila a vytrhla z bloku celý list s adresou.

„V Sheffieldu? Toho kdysi velkého průmyslového města?“ ujišťoval se Draco, když si papír od ní přebíral.

„Jo,“ přitakala. „Proč se tak ptáš?“

„Ale to nic… Nemáš mapu?“ otázal se.

„Co si myslíš, že tu vedu? Trafiku?“ odfrkla si Angela, ale zase se začala hrabat v přihrádce. „Tady,“ podávala mu autoatlas Anglie, ale vyhýbala se mu přitom pohledem.

Draco v něm začal listovat a Angela se zase zahleděla do kavárny. Daria a Alex se očividně dobře bavili. Překvapilo ji to. Myslela si, že si Alex jen přijde pro hůlku a zase odkráčí a mezitím… Pak se na ně podívala s odstupem znovu a pousmála se. Draco ještě předběhl její myšlenku.

„Sluší jim to,“ pronesl tiše.

Naprosto překvapená se k němu otočila. Takové prohlášení od něj opravdu nečekala. On však dál upíral pohled do jednoho z oken kavárny a ve tváři se mu nepohnul jediný sval.

„Taky myslím,“ souhlasila pomalu.

Delší dobu zůstali sedět mlčky. Alex a Daria se ještě očividně nechystali vstávat.

***

 

Když konečně vešel, rozhlédl se a zamířil k rohu, kde seděla už asi čtvrt hodiny, pomyslela si, že si určitě jen převezme hůlku a zase půjde, ale on ji vyvedl z míry tím, že si beze slova sedl naproti ní.

Se sklopenou hlavou mlčel. Setkání s Angelou a Dracem na něj očividně zapůsobilo.

„Dal by sis něco?“ navrhla Daria. „Zvu tě.“

Zvedl k ní pohled a pousmál se. Úplně mu to změnilo výraz obličeje a Daria nemohla jinak, než mu úsměv opětovat.

„Docela i jo,“ přitakal.

„Jen si řekni. Dojdu ti pro cokoliv.“

„Svařené víno.“

„Hned to bude,“ Daria hned vstala a odkráčela k baru.

Alex se zahleděl ven skrz mokré sklo. Na tmavé ulici nebylo vidět živé duše. Přesto měl divný pocit, jako by ho někdo pozoroval. Daria byla opravdu hned zpět a postavila před něj sklenici se lžící, ze které se mocně kouřilo.

„Díky,“ oslovil ji s vděčností. „Ale… To ti klidně dali alkohol? Vždyť ti ještě není…“

„Všude zase tak na předpisy nedbají,“ mávla Daria rukou. „Mimo to jsem se odkázala na tebe a ty na dvacet jedna rozhodně vypadáš.“

Alex chápavě přikývl a přitáhl si k sobě svou objednávku. Trochu usrkl a pak se zadíval Darie přímo do očí.

„To bych u tebe nečekal, že se budeš znát se Smrtijedem,“ pronesl tiše, aby je nemohl zaslechnout pár sedící vedle za přepážkou. Sice do DEpressa většinou chodili samí mudlové, ale člověk nikdy neví.

Daria okamžitě zvážněla.

„No… Chodili jsme spolu… na stejnou školu,“ dodala rychle. „Já byla jen o ročník níž a Angela byla moje přítelkyně, takže…“

„A Angela se s ním zná velmi dobře, takže je logické, že ses s ním znala i ty,“ dopověděl Alex.

„Tak nějak,“ přikývla Daria. „Jak to dopadlo?“

Alex odvrátil pohled.

„Jestli nechceš, tak nemusíš odpovídat,“ zareagovala Daria rychle.

„Ne, to je v pořádku. Vždyť o tom stejně všechno víš…“ odtušil Alex. „Byl to tak trochu šok,“ připustil poté a začal popisovat své setkání s Dracem Malfoyem.

Sypalo se to z něj jedna radost a ani ho nenapadlo řešit to, že Dariu vlastně moc nezná.

***

 

„Kde ses vůbec naučila řídit?“ zeptal se Draco, který si rozepnul kabát, protože mu bylo v autě teplo.

„V autoškole,“ pokrčila Angela rameny. „Kde jinde. Ale doklady mám na falešné jméno. Policajti mě sice většinou ani nevidí a kouzelníci se automobilům vyhýbají obloukem, ale jen tak pro jistotu. Člověk nikdy neví.“

„Hmm,“ zahučel a narovnal se. „Vypadá to, že už půjdou.“

Angela se otočila zpátky k DEpressu. V tu chvíli už Alex i Daria stáli. Alex pomáhal Darie do kabátu.

„Půjdeš hned za ním?“ zeptala se.

Draco přikývl.

„A nechceš si vzít ten neviditelný plášť?“ navrhla Angela a pokývla hlavou na zadní sedadlo.

„Není třeba, díky,“ odmítl to Draco.

Upřeně sledoval vstupní dveře, kterými už oba sledovaní vycházeli. Přestávalo pršet, ale mlha se v ulicích roztahovala stále. Vydali se vedle sebe směrem pryč od místa, kde stálo neviditelné Angelino audi.

Draco počkal, dokud nepřejdou pod dvěma pouličními lampami, rychle zkontroloval pohledem ulici a vystoupil.

„Dávej pozor,“ zavolala za ním tiše Angela.

Jen se na ni podíval a zabouchl dveře. Zapnul si tmavě šedý kabát, na hlavu nahodil kapuci mikiny, kterou měl oblečenou pod ním a vydal se směrem, kudy zmizel Alex s Dariou. Angela se za jeho vysokou postavou dívala několik vteřin, než nastartovala motor, zacouvala do průjezdu za sebou, aby se mohla otočit a neviděna odjela od kavárny.

***

 

Dariu celou dobu překvapovalo, jak příjemný se mezi nimi rozvinul rozhovor. Alex nebyl jen milý a přátelský, ale taky vnímavý a uměl naslouchat. Vyprávěla mu o svém strýci a tetě a jejich malé Regině, on o své sestře a vzpomínal taky na své rodiče. Ona vytáhla strašidelné historky z Bradavic a on ještě o něco děsivější z Kruvalu. Příjemně se bavili a Darie se vůbec nechtělo vstávat a jít domů.

Nakonec ale Alex pohlédl na hodiny na zdi a pak omluvně na ni.

„Kolik je?“ zeptala se dřív, než se mohl stačit začít omlouvat.

„Skoro deset.“

„Páni, to už bych měla raději jít,“ zareagovala.

Alex jen chápavě přikývl.

Když jí pomáhal do kabátu, stál těsně za ní. Nemohla by tvrdit, že jí to nebylo příjemné. Byl asi o hlavu vyšší než ona a jeho mohutná postava působila opravdu hrozivě na případného otrapu. S takovým klukem by byla radost chodit domů pěšky.

„Příště platím já,“ prohlásil pevně, když vyšli do sychravého večera.

Daria se potěšeně usmála.

„Z toho soudím, že jsem tě neunudila k smrti,“ pronesla s dušeným smíchem.

„Tak to rozhodně ne,“ přisvědčil Alex vážně.

Vydali se bok po boku ulicí trochu dál do tmy, aby se mohli přemístit. Zašli do menší uličky, kde očividně nebyla ani noha a Daria k němu vzhlédla.

„Díky za pěkný večer,“ pronesla tiše.

„Nemáš vůbec za co,“ odvětil Alex. „To spíš já jsem potřeboval něčí společnost…“

Daria sáhla do kapsy kabátu a natáhla k němu ruku, ve které něco podélného svírala.

„Tady máš zpátky svoji hůlku.“

„A já na ni skoro zapomněl,“ potřásl Alex hlavou nevěřícně.

Natáhl se pro ni a dotkl se přitom Dariiných prstů. Střetli se pohledem, Daria ten svůj pak rychle sklopila a couvla o krok dozadu.

„Děkuju,“ pronesl Alex, když už měl hůlku zase v kapse.

Daria přikývla.

„Takže se uvidíme za týden na Groundwillu.“

„Ano,“ přitakala. „Dobrou noc.“

„Dobrou,“ odvětil.

Daria se naposledy usmála, vytáhla svou hůlku a s tichým prásknutím se přemístila. Alex zůstal chvíli stát, než ji napodobil.

Jen o pár vteřin později se v uličce objevila vysoká postava a skoro vzápětí se doslova vypařila.

***

 

Dracovi trvalo jen pár vteřin, než se zorientoval na místě, na které se přemístil. Stál u živého plotu nějakého domu a po levé ruce měl liduprázdnou ulici. Uslyšel bouchnutí dveří. Otočil se ke vstupní brance dvoupatrového domku a ve světle pouličních lamp přečetl číslo 184. Vydal se po chodníku ve směru, odkud se ozvalo bouchnutí. Skutečně to bylo číslo 185, jen trochu vybočovalo z řady ostatních domů a mělo o něco větší zahradu. Obezřetně přeskočil plot, poté co zjistil, že branka je zamčená a mířil přes udržovaný trávník k domu, když se zastavil v půli kroku jako solný sloup.

Nebylo to však kvůli tomu, že se v jednom z oken rozsvítilo. Zmocnil se ho zvláštní dojem. Tady už jednou přece byl… Byl to neuvěřitelně silný pocit déja vu.

Ne, to není možný. Ten dům měl přece balkon. Co balkon, obrovskou terasu v patře a tady nic takového neviděl. Musí se plést. Bylo to sice v Sheffieldu, ale o adresu ani jméno se nestaral. Všechno tehdy zařizoval jeho otec. On to raději ani nechtěl vědět. Bylo by to pro něj jen horší.

Je to určitě jen náhoda, že Alexovy rodiče zabili Smrtijedi. Přisluhovači Pána zla toho měli na krku spoustu. Vlastně se ho ani nezeptal, kdy to bylo…

Pomalu pokračoval ve své původní cestě, ale věděl, že toho dojmu ze známého místa se už nejspíš nezbaví. Opatrně přistoupil k vysokému oknu tak, aby nešlápl do záhonu ne příliš udržovaných květin pod ním a nahlédl dovnitř. Alex seděl v křesle s malou sklenicí v ruce otočený směrem k oknu, ale nevypadal na to, že by si něčeho všiml. Zíral do koberce na zemi a očividně přemýšlel. Draco se stáhl.

Rozhlédl se kolem a přemístil se na rovnou střechu jednoho z protějších domů. Posadil se a s pohledem upřeným na stále svítící okno, vytáhl z kapsy kabátu cigarety.

Ještě nevěděl, jak dlouho tu zůstane, aby se dostatečně ujistil, ale předpokládal, že to bude dost dlouho.

***

 

Na druhý den brzy ráno

V domě na Golden Street 33 panovalo podezřelé ticho. Zbystřil. Byl tu opravdu podivný klid. Ani Sofie odnikud nevykráčela, aby ho jako vždy přivítala jakýmsi znechuceným pohledem a zdviženým ocasem. Pokud mohla, tak se mu kočka vyhýbala.

Že by už šla Angela spát? Vždyť sotva začalo svítat. A vzhledem k okolnostem se mu to moc nezdálo. Tiše pověsil vlhký kabát na věšák a nakoukl do kuchyně i obývacího pokoje. Nic.

Opatrně přešel k doširoka otevřeným dveřím za schodištěm. Jediným pohledem se přesvědčil, že Angela je přítomna, ale nejspíš poněkud vyvedená z konceptu.

Soudil tak podle výhledu, který se mu naskytl. Knihovna, kterou měla Angela tak pečlivě srovnanou, vypadala jako po výbuchu. Stůl převrácený, všechny noviny a zápisky, co na něm byly, se povalovaly po zemi, jedna židle měla uraženou nohu, druhá napůl překrývala nějaký potrhaný pergamen. Jeden Denní Věštec byl až u dveří, dvě sklenice s inkoustem byly rozlité, ve tmavých kalužích nasakovaly tekutinu tři brky, v koutě se válely tři propisky a dvě police s knihami byly převrácené. Knížky z nich se povalovaly jedna přes druhou na hromadě, na jejímž vrcholu se nacházely desky z rozbité přihrádky. Angela seděla u jedné knihovničky, která kupodivu stála rovně na svém místě, lokty na pokrčených kolenou s čelem se o ně opírala.

Draco vstřebával obraz zkázy a pak se znovu vrátil pohledem k Angele, která jeho přítomnost konečně vycítila a zvedla hlavu. Chvíli na něj civěla, jako by ho v životě neviděla, než se pořádně narovnala.

„Tak co?“ zeptala se tiše.

„Vidíš tady někde bystrozory?“ opáčil Draco.

„Ne,“ odpověděla po delší odmlce.

„Zatím to je v pořádku,“ pronesl Draco klidně. „Přemístil se hned domů a šel spát. Zůstal jsem tam, dokud jsem si nebyl jistý, že zas někam neodejde. Otázka je, jestli nebude mít ráno, až se probudí, jiný názor,“ dodal bez změny tónu a postoupil dál do místnosti.

Angela pomalu vstala a zadívala se na nepořádek kolem sebe vzdáleným pohledem.

„Kolik je?“ otázala se.

„Asi tak šest,“ odtušil Draco.

„Fajn. Půjdu si lehnout. Toho bordelu si nevšímej, já to pak uklidím.“

Angela překročila pár tlustých knih, obešla převrácený stůl a jednu kaluž inkoustu a mířila ke dveřím. Když procházela kolem něj, pevně ji chytil za loket. Neochotně se k němu obrátila. Zadíval se jí zpříma do očí. Neuhýbala, ale věděl, že jí ten pohled není moc příjemný.

„Nic v nich nebylo, že?“ zeptal se nesmírně tiše, i když stejně znal odpověď.

Angela na něj chvíli upírala skoro bolestný pohled. Ale nehodlala se s porážkou jen tak smířit.

„Já něco najdu,“ zašeptala vážně.

„Být tebou, tak si tím nejsem tak jistý,“ zareagoval Draco studeně.

Sklopila hlavu, vymanila se z jeho sevření a odcházela.

„Kdyby něco, tak mě vzbuď,“ ozvala se ještě ve dveřích.

„Ale jak?“ zeptal se okamžitě.

Trochu nechápavě se pootočila, pak jí to nejspíš došlo a pokrčila rameny.

„Třeba mě polechtej na chodidle,“ zahučela nepřítomně. „Alespoň budu vědět, že jsi to ty.“

A s těmi slovy mu zmizela z očí. Chvíli přemýšlel, jestli to myslela vážně nebo ne, ale usoudil, že nejspíš ano. Podle toho, jak se tvářila, neměla náladu na žerty.

 

O dvě hodiny později

 

Roxana opatrně zaťukala zobákem do skleněné výplně okna v kuchyni, zrovna když upíjel hrnek kávy. Přinášela noviny, na jejichž odebírání se Angela domluvila s Dariou. Prescottová odebírala dvoje a jedny pak posílala tajně Angele. Přece jen by nejspíš někomu mohlo připadat divné, že něčí sova nosí Denního Věštce do rozvaliny. Tedy nějakému kouzelníkovi. Mudlové byli k něčemu takovému stejně slepí jako obvykle.

Draco otevřel okno a pustil sovu dovnitř. Přistála na stole. Když se k ní natáhl, tak se sice načepýřila a výstražně zahoukala, ale dovolila, aby noviny převzal. Pak zase hned odletěla oknem. Nejspíš na svůj hřad na půdě.

Draco mrkl na přední stranu novin. Pohled mu padl na datum 2. listopadu a chvíli na něm zůstal. Někdy míval pocit, že kolem něj utíká strašně rychle čas a na něj to vůbec nemá vliv. Jako by pořád dřepěl na jednom proklatém místě, ze kterého se nemohl dostat, ať už se snažil nebo ne.

Sjel očima dál na titulky a zaujatě noviny rozložil.

Nemrtvým končí zlaté časy!

… hlásal hlavní titulek.

„Jen ti nejlepší z Lovců už souhlasili s tím, že nám laskavě poskytnou své služby,“ tvrdí ministr.

No, tak z tohohle Angela radost mít nebude, pomyslel si. Znamenalo to víc starostí nejen pro její kolegy, ale hlavně pro ni. Začínalo ho docela zajímat, co to pořád Ministerstvo má proti upírům. Brojilo proti nim nejvíc za poslední dvě století.

Poslední dobou se sice objevovalo poměrně dost článků o útocích nemrtvých na mudly i kouzelníky, ale stejně se mu to nějak nezdálo. Musel souhlasit s Angeliným názorem, že je to divné.

Prolistoval zbytek novin, ale nic zajímavého už nenašel. Odložil je na kuchyňský stůl, zavřel okno a šel si dopít svoji kávu. Přemýšlel o tom, že by mohl zajít zkontrolovat Prewetta, jestli už je v práci nebo vysedává jako ptáček zpěváček na Ústředí bystrozorů.

492 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí