Nehybně ležela s rukama založenýma za hlavou a upřeně zírala do stropu, jehož bělost se v noční tmě rozpíjela do tmavě šedé. Ve stejné poloze už strávila hezkých pár desítek minut. Povzdychla si a převrátila se na bok. Postel tichounce zaskřípala. Najednou jí začalo být horko, i když v pokoji bylo příjemně. Odkopala ze sebe deku.
Už přes hodinu polemizovala, jestli by si raději neměla vzít prášek na spaní než se takhle mučit, ale pořád se přesvědčovala, že přece dokáže usnout i bez něj. Nikdy žádné tabletky nepotřebovala, proč by se to teď mělo měnit? Převrátila se zase na záda.
Nebyla naštvaná ani zklamaná. Nebo ano? Už se sama v sobě nevyznala.
Večeře s Alexem dopadla moc dobře. Vybral příjemnou, ne zbytečně drahou restauraci s příjemným personálem. Jídlo bylo skvělé a skoro pořád si měli o čem povídat. A když mlčeli, častovali se úsměvy. Měla by být spokojená, jenže jí něco scházelo.
Dali si dezert, Alex zaplatil a vyšli si ještě na krátkou procházku. Na cestě domů ji vzal za ruku a na dobrou noc jí dal pusu na tvář, ale to bylo vše. Nesnažil se o nic víc a trochu ji to překvapilo. Nejspíš se nechtěl na nikoho rychle vázat. Ale proč by ji pak někam vůbec zval? Možná se bojí, že by ho odmítla. Nebo… Pak jí přišla na mysl nejvíc pravděpodobná možnost. Bojí se, aby ho někdo neviděl v tak intimní situaci se studentkou. Ale to se s ní chce schovávat nebo co? Co je komu po tom, jestli chodí se svým instruktorem? Je dávno přece plnoletá. Nikomu na tom nesejde.
Možná by měla být spíš ráda a nezkoušet se přijít sama na něco, na co se ho může přímo zeptat. Nemají přece kam spěchat.
Zase se přikryla a schoulila se na boku.
Jenže pak se jí do myšlenek vkradl obraz temných očí, o nichž litovala, že je vůbec kdy spatřila. Zhluboka si povzdychla.
Co se Draca týkalo, nejraději by přemýšlení o něm zahrabala někam hluboko do hlavy a už se k tomu nevracela. Alex se jí náznakem svěřil, že právě dneska v noci spolu něco plánují. Připadalo jí to tak trochu divné. Už jen když si představila, že se spolu ti dva baví. Jenže co s tím ona nadělá? Nic.
Rozhodně zavřela oči a vybavila si Alexovy oči, když se jejich ruce střetly nad stejným kouskem dezertu. Po tváři jí přeletěl úsměv. Musela si to konečně přiznat. Zamilovala se do něj.
***
Boty si očistil na rohožce přede dveřmi, aby nenanosil do domu zbytečný svinčík a až poté vešel tiše dovnitř. Pověsil bundu na věšák a rozhlédl se. Pak zamířil cílevědomě ke knihovně, ze které zaslechl tiché zvuky otáčených stránek.
Když se zastavil ve dveřích, Angela k němu zvedla hlavu. Seděla na podlaze a kolem sebe měla rozházenou hromadu knih, z nichž většina měla podle názvů něco společného s odeklínačstvím.
„Tak brzy zpátky?“ podivila se.
„Šlo to rychle,“ zahučel v odpověď, zamířil přímo k ní a cestou vytahoval něco z kapsy kalhot.
Sofie, dosud sedící Angele u nohou, vstala, vyhnula se mu obloukem a odkráčela na chodbu. Angela se nechápavě zahleděla na papírek, který držel v ruce.
„Zkus se na to podívat,“ vybídl ji Draco.
Zamračeně odložila poznámkový blok i tužku, převzala složený papír a nahlédla do něj. Vzápětí na to vytřeštila oči a vyskočila na nohy.
„Říká ti to něco?“ poznal z její reakce.
„Ano,“ přitakala vážně. „Je to místo pobytu jednoho z velmi vážených nemrtvých. Nemá daleko ke Vznešeným. Kdes to vzal?!“
„Měl to u sebe Lestrange,“ odvětil klidně.
Angela se při zvuku toho jména zachmuřila ještě víc. V jejích očích se zablesklo znechucení a vztek.
„Rodolfo nebo Rabastan?“ zeptala se po chvíli.
„Rabastan.“
„Kde je teď?“ ptala se dál.
„Sejde na tom?“
„Chtěla bych se dozvědět, kde k tomu přišel.“
„Pozdě,“ odtušil Draco.
„Co tím myslíš?“ stáhla Angela podezřívavě obočí.
„Nejdřív ho Alex vyslýchal kvůli svým rodičům a pak mu pozměnil paměť. Jenže to trochu přehnal. Ten ti toho asi už moc neřekne.“
Angela sprostě zaklela. Přešla ke stolu a papír pečlivě založila do nějaké složky. Pak nečekaně praštila pěstí do stolu.
„Už toho začínám mít dost!“ zavrčela. „Kdo by měl zájem zbavovat se co nejvíce nemrtvých? Natož mít žaludek na to, aby proti nim verboval bývalé Smrtijedy za peníze?!“
Draco mlčel. Neznal odpověď na její otázky. Pak ji očividně náhle něco napadlo. Oči se jí rozšířily.
„Někdo práská…“ vydechla nevěřícně. „Někdo přímo z čistokrevných upírů. Jinak to není možný. Takovou informaci by mu nemohl dát jen tak někdo.“
„Souhlasím s tvým závěrem,“ odtušil Draco. „Budeš s tím něco dělat?“
„Myslím, že zatím ne. Nemám totiž tušení, kdo by ta krysa mohl být. Nehodlám ho vyplašit,“ její oči se nebezpečně stáhly. „Počkám si, až vyleze z díry.“
***
Položil vysokou láhev na malý stůl v obýváku prudčeji, než sám chtěl a vedle ní skleničku. Až pak si sedl a zahleděl se na nahnědlou lákavou hladinu. Pohled mu zaletěl k otevřenému dopisu, který nechal ležet na druhém křesle. Byl od Catherine. Rozhodla se přijet na Vánoce domů stejně jako loni.
Byl rád a moc, ale nechtěl, aby se vracela jen kvůli němu. Bylo mu jasné, že ho nechtěla na svátky nechávat samotného. I když jí už před jejím odjezdem zdůraznil, že kdyby chtěla zůstat v Bradavicích, ať to klidně udělá, ale stejně už tehdy věděl, že si to nenechá vymluvit.
Zahleděl se zase na stůl. Ani úhledná slova v dopise od sestry, kterými nadávala na profesora lektvarů, nebo popisovala, co zase stačily vyvést spolu s Theresou a kolik už dostala školních trestů, ho dnes večer nedokázala vyvést z té podivné nálady, do které se dostal.
Vrátil se sotva před deseti minutami. Ani si nesundal kabát a zamířil hned do obývacího pokoje.
Upřeně zíral na lahev před sebou a snažil se přijít na to, jestli má nějaké výčitky svědomí kvůli tomu, co udělal tomu Smrtijedovi.
Povzdychl si. Ne. Nemrzelo ho to vůbec. Protřel si dlaněmi obličej. Bylo to dobře nebo špatně? To už ani nedokáže normálně uvažovat?
Kladem na celé záležitosti bylo, že se něco málo dozvěděl, ale to ani zdaleka nestačilo. Musí v tom pokračovat dál. Někdo z nich bude určitě vědět, kdo měl té noci za úkol zabít Prewettovy.
Natáhl se a nalil si velkého panáka. Chvíli skleničku svíral v ruce, než ji naklonil a hodil ho do sebe najednou. Rozmýšlel se asi dvě vteřiny a nalil si další, která skončila stejně jako ta předchozí.
Když nahýbal láhev s alkoholem potřetí, došlo mu, že už sám sobě nezabrání v tom, aby se pořádně opil.
Na Kruvalu je sice učili samé „užitečné“ věci, ale ještě nikdy nikoho takhle nemučil. Až to tohoto večera. A vůbec nezaváhal. Škaredě se ušklíbl.
Pak se mu před očima mihla milá tvář. Dariin úsměv. Druhý klad dnešního dne. Krátce zaváhal. Pak si sundal kabát, odhodil ho na zem a pokračoval ve své původní činnosti. Na další den měl naštěstí v práci volno.
***
Severní obloha byla zamračená a plná těžkých mraků. Vanul silný studený vítr a přispíval k už tak neutěšenému obrazu skotských hor, jejíž vrcholky už byly posypány sněhem. V širokém okolí nebylo vidět ani živáčka. Ani zvíře ani člověka. I ptáci jako by se odstěhovali jinam. Někam hodně daleko.
Rozmrholilo se. Jen jemně, ale přesto drobné kapky dopadaly na zem prudce jako jehly.
Ticho a tlumený šum lesů narušila až dvě tichounká pufnutí. Na úbočí svahu, který hostil obrovské temné hradby, se objevily dvě postavy v černém oblečení. Vzhlédly k temnému stínu nad nimi a chvíli se nehýbaly. Vypadalo to, že spolu o něčem mluví.
Pak z místa, kde stáli, zmizeli a objevili se o mnoho set metrů výše u vysokého smrku, který vyrůstal nedaleko prvních pevných zdí.
Upírali nepohnutě pohled na černé věže, na vysoké neprostupné hradby a mlčeli. Průčelí kdysi honosného i hrozivého Hradu temnoty bylo citelně poškozené ještě od bitvy, která se tu odehrála. Dírami ve zdivu se proháněl vítr. Nikdo se ho neobtěžoval opravovat. Proč taky. Jenže ho ani nezničili. Přes poškozenou fasádu ještě pořád působil děsivě a přinášel jim spoustu vzpomínek.
Angela vytáhla z kapsy kabátu hůlku, zvedla levou ruku, stáhla z ní tenkou rukavici a špičkou hůlky si na ni něco kreslila. O chvíli později se jí na dlani objevil zvláštní černý znak. Vztáhla ji před sebe a začala opatrně postupovat skrz zakrslou trávu blíže k hradu.
Draco zůstal stát na místě a upřeně ji pozoroval. Stačila ujít jen pár kroků, když jí ruka začala brnět a před sebou spatřila načervenalou stěnu. Přistoupila ještě blíž a stěna se jí objevila před očima v celé své kráse. Kolem hradu se táhla zaklínací kupole, takže ho kryla i shora. Otráveně se zašklebila a ruku stáhla dolů. Draco k ní přistoupil.
„Bude mi to chvíli trvat,“ povzdechla.
„Ale dostaneš se přes to, ne?“ ujišťoval se.
„Jo,“ přikývla rozhodně.
I když se tak jistě ve skutečnosti necítila. Přece jen její odeklínačské schopnosti z větší části vyplývaly ze samostudia.
„Můžeš se jít zatím klidně někam projít,“ dodala poté.
Dracovi došlo, že na to nejspíš potřebuje klid a vzdálil se o pár desítek metrů. Zahleděl se na obrysy nedalekého pohoří, ale stál tak, aby na Angelu viděl.
Ta si mezitím nasadila zpět černou rukavici, dřepla si co nejtěsněji ochranného štítu a v zamyšlení otáčela v pravé ruce svou hůlkou. Samozřejmě, že to může párkrát splést a nic se nestane, ale o to déle tady ztvrdnou. A to se jí teda moc nezamlouvalo. Les kolem byl sice tichý, ale nějakým způsobem na ni působil hrozivě. Zahnala ten dusivý pocit, jako by ji někdo pozoroval a soustředila se na to, co musela udělat.
Odhadoval to sotva na čtvrt hodiny času, než se napravo od něj ozvalo spokojené zavolání:
„Tak jdeme!“
Angela na něj čekala u dvou zářivou zelení svítících půlkruhů. Odeklínačské znaky byly vypáleny do trávy a vytvořily pro ně v narudlém štítu kolem hradu, který už taky viděl, průchod.
„Musíš je překročit,“ varovala ho. „A projít přesně středem.“
Draco přikývl a počkal, až projde na druhou stranu ona. Poté následoval jejího příkladu. Došli společně k obrovské první bráně, kterou obvykle nepoužívali, protože se vždy přemisťovali přímo na nádvoří, které se nacházelo hned za ní.
Angela k bráně raději obezřetně znovu vztáhla levou ruku. Nespokojeně se zamračila. Naznačila Dracovi, ať zůstane vzadu, přistoupila k ní a hůlkou vytvořila ve vzduchu nějaký složitý znak. Brána se na malinkou chvíli modře rozzářila a zhasla. Vyslala na ni obyčejné odemykací kouzlo a obě křídla se rozevřela dokořán. Prošla skrz a Draco za ní.
Přes první nádvoří se dostali bez problémů až k další bráně. Tedy lépe řečeno k místu, kde se druhá brána kdysi nacházela. Její pozůstatky byly rozmetané spolu s několika kameny několik metrů okolo. Uvědomili si, že budou cestou narážet určitě na další pozůstatky boje Voldemortových Smrtijedů proti Fénixovu řádu.
Druhé nádvoří bylo poseto troskami z balustrády, která se kdysi klenula nad vchodem do hradu. Opatrně velké kusy kamení obcházeli a prošli falešnými dveřmi. Kouzlo na nich stále fungovalo, ale žádný poplach se naštěstí nerozeřval.
Zůstali stát v temné vstupní hale, ze které se vinula spousta chodeb a dvoje schodiště.
„Mám dotaz,“ ozval se Draco, když vstřebal obraz studené a stále jaksi hrozivé zkázy.
Angela se k němu tázavě otočila.
„Jak tu knihovnu najdeme?“
„No, už jsme v ní přece oba byli,“ odvětila opatrně.
„Přece ale víš, že tenhle hrad není ledajaký. Pochybuju, že to po těch letech přestalo fungovat.“
„Rozdělíme se,“ rozhodla Angela po chvíli. „Když ji někdo z nás najde …“ pozvedla svou levou ruku, na které měla náramek z bílého zlata.
Draco na ni upřeně zíral. Zarazila se.
„Promiň… Já… Jsem blbá,“ omlouvala se nešťastně. Úplně zapomněla, že ho Draco nemůže používat.
„To nic,“ odtušil. „Já se ti ozvu.“
„Co?“ nechápala.
Přece takhle, odpověděl jí v duchu.
Angela potřásla hlavou: „Moc mi to dneska nemyslí…“ povzdechla tiše.
Přešel to raději mlčením.
„Já to vezmu zdola na severní stranu,“ pronesla pak.
„Fajn. A já si vyběhnu schody,“ zareagoval Draco.
„Jo a ještě něco… Je tu docela tma,“ zahučela tiše a hůlkou si přitáhla nejbližší starou pochodeň. Stačilo pár zamumlání a vzplála jasným ohněm.
„Vezmi si to. Mě bude stačit hůlka,“ podala ji Dracovi a ten se vydal k bližšímu schodišti.
Chvíli se za ním dívala, než vykročila do jedné z chodeb nalevo, rozzářila hůlku a začala hledat dvířka, za kterými by měly vést schůdky dolů.
***
Harry seděl za dubovým stolem postaveným u okna v dolním salonu a přes pootevřené dveře se k němu linula zdola z kuchyně lákavá vůně nedělního oběda. Sám pro sebe se usmál. Samantha sice nevařila často, protože ji to nebavilo, ale když už se do toho pustila, šlo jí to skvěle.
Na chvíli se narovnal od knih, kterým se už od rána věnoval a protřel si koutky štípajících očí. I když si byl celkem jistý, že praktické testy, kterými musel projít, aby ho vzali na Ústředí, v pohodě zvládne, co se teorie týkalo, už to bylo horší. Sehnal si všechny učebnice, podle kterých se tři roky studovalo na Campurii na bystrozora a hodlal je do pátku všechny projít. Už po tomhle dopoledni mu došlo, že si na sebe naložil nadlidský úkol.
Vstal a zahleděl se z okna ven na zadní zahradu zasypanou hnijícím listím. Se Sam se domluvili, že do úprav okolo domu se pustí až na jaře. Teď na zimu by to nemělo smysl.
Na parapetu ležel nedělní Věštec, kterého mu Sam přinesla, ale on se ho ještě ani nedotkl. Sebral ho tedy a rozložil na hlavní straně.
Další hledaný v rukou bystrozorů!
Harry sjel očima po článku, aby zjistil, koho se vznosný titulek týká.
Rabastan Lestrange… Nalezen ve velmi špatném duševním stavu… Není schopen vypovídat. Další práce samozvaného Soudce?
Ušklíbl se. Už o něm slyšel. O tom záhadném neznámém, který předhazuje hledané Smrtijedy Ministerstvu. Divil se, proč se s tím vůbec někdo otravuje. Bystrozorové se už tak flákali, soudě podle toho, co sám viděl. Nechávali to náhodě a očividně většině z nich nesešlo na tom, jestli dostanou ty zbývající nebo ne. Ne jednou ho napadlo, že to laxní chování musí mít nějaký důvod.
Koutkem oka zahlédl nějaký pohyb. Zvedl hlavu od novin a za sklem okna spatřil mohutného hnědošedého výra. Odhodil Věštce na stůl a rozevřel okno dokořán. Výr vletěl vznosně dovnitř, přistál přímo na novinách a důležitě se na něj zadíval.
Harry si od něj převzal obálku. Potěšeně se usmál. To si mohl myslet. Byl od Hagrida.
Milý Harry,
doslech jsem se, že už seš zpátky v Anglii. Jsem rád, že jsi v pořádku, moc si mi chyběl. Chtěl sem poslat Hedviku, abys ji měl konečně zpátky, ale je nějaká nemocná, tak jsem radši poslal Henryho.
Musíš se za mnou někdy stavit. Mám teď v Bradavicích víc povinností, ale na tebe si čas určitě najdu. Nejlíp, kdybys přišel někdy o víkendu, ale taky neučím v pátek odpoledne. Slyšel jsem, že máš i přítelkyni, tak ji určitě vem sebou. Sem na ni moc zvědavej.
Moc se na vás těším
Hagrid
Harry se usmíval. Taky mu Hagrid chyběl, stejně jako ostatní a mrzelo ho, že si ještě nenašel čas, aby za ním zašel. Musí přemluvit Sam, aby ho navštívila s ním. Odložil dopis na stůl a s příjemnou vyhlídkou výletu do Bradavic odešel dolů.
***
Až když vstoupila do úzké, tmavé a zapáchající chodby, tak si uvědomila, že si měla raději vzít jinou část hradu. Právě na tohle místo měla jen ty nejhorší vzpomínky. Na moment se zarazila a ve světle své hůlky se zahleděla na vlhké kamenné zdi. Pomalu vydechla a vydala se dál. Kráčela první chodbou, pak zahnula na druhou a mířila k tajnému východu, kterým už dvakrát utekla z podzemních kobek.
Kolem svého bývalého vězení, které mělo místo dveří zející díru, chtěla projít bez zastavení, ale nedokázala to. Její nohy ji neposlechly. Zůstala stát.
Temnota a zápach kobky ji téměř fyzicky udeřily do tváře. Sevřela svou hůlku pevněji, když se jí do mysli vkradl obraz tváře její mrtvé matky. Nikdy se ho nedokázala zbavit. Zaťala zuby a silou vůle se znovu rozešla. Pak naposledy zahnula.
Tajný vchod už nebyl tajným, neboť místo kamenné zdi rovněž našla jen otvor podobný původním dveřím. Vyběhla po kamenných schůdcích, a když si myslela, že by mohla být ve druhém patře, potlačila do pootevřených dvířek.
Široká chodba byla stejně tichá a tmavá jako ostatní. Pustila se vlevo a našla dvoukřídlé dubové dveře. Skoro už začínala jásat. Všechno zatím sedělo. Jenže pak je rozevřela a místo krátké chodby, která měla následovat, našla malou komnatu s úzkým oknem. Rozhlédla se kolem dokola, vyšla ven a zklamaně za sebou práskla dveřmi. Ozvěna zaduněla chodbami se zvukem, ze kterého ji zamrazilo. Vrátila se k zeleným dvířkům a sešla zpět do přízemí, aby mohla začít systematicky prohledávat hrad.
Draco procházel horní patra bez jakéhokoli výrazu pohnutí v obličeji. Poctivě prošel každou komnatu a prozkoumával schodiště Také prohledal tajné chodby, o kterých věděl. Ale zatím neměl štěstí.
Pod severní věží ve třetím patře zůstal náhle stát. Podezřívavě se rozhlédl po prázdné chodbě. Ten záhadný chlad, který náhle pocítil, však už byl pryč. Nemohl se přesto zbavit dojmu, že je na hradě kromě nich ještě někdo.
V tomhle se nemohla splést. Tady se to všechno stalo. Popošla ještě o dva kroky dál a pozvedla svou zářící hůlku o něco výš. Rozlehlá komnata, kde se shromažďovali Voldemortovi přívrženci, kde ji mučili, kde spolu s Harrym naposledy mluvila, kde Pán zla nadobro skončil, kde skoro zemřela …
Litovala, že se to tehdy nestalo. O tolik by bylo lepší, kdyby to tady skončilo i pro ni. Pro všechny by to bylo dobře. Jen pro nemrtvé nejspíš ne. Skoro se posměšně uchechtla.
V zamyšlení přeslechla tiché zašustění, jak se látka otřela o kamennou podlahu. Rozžala mávnutím několik pochodní. Místnost zalilo žlutozelené světlo.
Angelo? oslovil ji Dracův hlas.
Slyším tě, odpověděla mu.
Asi jsem to našel…
Kde?
Přijdu pro tebe. Kde jsi?
V hlavním sále, odvětila ještě klidně, ale pak ztuhla.
Postřehla, že jí od úst vycházejí obláčky páry. Ten chlad…
Otočila se na podpatku a couvla o dva kroky od vysoké postavy, která k ní vztahovala ohavné pařáty. Vzduch naplnilo chtivé chrčení. Zvedla hůlku.
„E… Ex… Expecto…“ ani nebyla schopna vyslovit celé zaklínadlo.
Ten pohled ji úplně ochromil. Stejně dobře věděla, že žádný upír není schopen vyčarovat pořádného Patrona. Do krku jí stoupala panika. Couvla ještě o několik kroků, ale mozkomor se k ní neúprosně blížil. Namáhavě se nadechovala, oči se jí mlžily, zmocňoval se jí strach a chlad. V uších jí zněla ozvěna jejích vlastních výkřiků. Obrazy jejích drahých, kteří umírali. I lidí, které měla na svědomí. Jejich křik byl skoro ohlušující.
Ten strašný ledový chlad byl stále silnější. Mozkomor vztáhl jednu svou ohavnou ruku a zachytil ji za límec kabátu. Úplně zdřevěněla. Hůlka jí vypadla z ruky a klesla před ním na kolena. Chrčení vibrovalo vzduchem. Nemohla si pomoct, aby nevzhlédla do stínu pod jeho kápí. V tu chvíli si pomyslela, že strašnější pohled snad neexistuje. Skoro zaječela, ale nedostalo se jí na to dost vzduchu.
DRACO! zvolala v duchu o pomoc, i když se už smiřovala s tím, že nepřijde včas.
Už nic nevnímala. Jen nářek umírajících, vlastní bolestný křik z minulosti, temnotu a chlad z přítomnosti…
Tlak, který jí táhl hlavu vzhůru, byl najednou pryč. Opřela se dlaněmi o studenou podlahu a snažila se zbavit tmy, kterou měla před očima. Pak pozvedla hlavu. Přímo před sebou spatřila nohy v tmavých džínách. Posadila se na paty a snažila se zklidnit dech.
Draco stál mezi ní a mozkomorem. Pohled mu upíral přímo do temnoty kápě a nemínil ustoupit. Stvůra se po nekonečných vteřinách stáhla a odplula ze síně.
Otočil se k ní a natáhl ruku, aby jí pomohl vstát. Vděčně ji přijala a vstala na roztřesené nohy.
Chvíli ji pozoroval, jak se chvěje po celém těle a s nepřítomným pohledem hledá něco kolem, jako by se bála dalších mozkomorů. Pak si ji pomalu přitáhl do náruče. Nebránila se a položila mu hlavu na rameno.
Chvíli zůstali nehybně stát a Angela se pomalu uklidňovala.
„Kde se tu sakra vzal?“ zašeptala.
„To nevím,“ odpověděl jí tiše. „Možná za námi tím průchodem.“
Odtáhla se od něj a vyhýbala se jeho pohledu.
„Díky,“ zamumlala. „Zvládla bych to jen… Příliš mnoho vzpomínek.“
Draco věděl, že to není tak úplně pravda, ale nekomentoval to.
„Možná tady budou další,“ zahučel.
„Budu si dávat pozor,“ zareagovala a přeletěla pohledem jeho nehybnou tvář.
Stejně jako kdysi jí vrtalo hlavou, jak je možné, že na Draca mozkomorové nemohou.
„Tak kde je ta knihovna?“ zeptala se.
„Opravdu už jsi v pořádku?“ ujistil se Draco.
„Samozřejmě,“ přikývla rozhodně.
„Tak pojď za mnou.“
Přibližně o tři minuty později už stáli v otevřených dvoukřídlých dveřích a s pomocí světla z Angeliny hůlky vzhlíželi k vysokým policím plných knih. Obrovská hala byla sice obložená kameny stejně jako zbytek hradu, ale nebylo zde takové vlhko. Jen chlad. Okna mezi jednotlivými policemi byla úzká a zasklená. Panovalo tu ticho a jakési skryté nepřátelství.
„Tohle je na dlouho,“ odtušil Draco.
„Když mi pomůžeš, zvládneme to rychleji,“ odsekla Angela, která se očividně ještě úplně nevzpamatovala.
„Ale já mám přece taky své…“
Nenechala ho domluvit: „Netvrď mi, že tě zrovna teď zajímají uprchlí Smrtijedi. Prewett to na chvíli zvládne sám, ne?“
Raději už se s ní nepřel.
„Bude to tady potřebovat trochu upravit,“ zamumlala.
Postoupila o pár kroků a široce máchla hůlkou. Všechny pochodně v knihovně se rozzářily chorobným namodralým světlem.
„Ale fuj…“ zabrblala.
Mávla ještě jednou krátce a barva plamenů se změnila na světle žlutou. Knihovna hned působila trochu lepším dojmem, ale pořád z ní neměla dobrý pocit. Beze slova se vydala do dveří, které viděla v pravém rohu. Rozrazila je dokořán, zmizela někde v chodbě za nimi a za chvíli se odtamtud ozvalo skřípění otvíraných dveří.
Neuplynula ani půl minuta a kráčela zpátky. Před ní rachotily po podlaze dva posuvné žebříky, za nimi ve vzduchu obrovský stůl, dvě židle a ležmo prázdná police na knihy. Draco ji sledoval, jak pár mávnutími stůl umístila doprostřed sálu, kde bylo nějaké místo, dala k němu i židle, vyčarovala nad tím pár svící a i s žebříky a policí se vydala na levou stranu knihovny.
Ne příliš ochotně ji následoval.
„Nejlepší bude začít z jedné strany,“ prohlásila Angela rozhodně. „A netvař se tak kysele,“ ucedila.
Rozhodl se na její výtku nereagovat. Poznal, že by ji stejně jen ještě víc podráždil. Snažila se to nedávat najevo, ale ten nečekaný útok mozkomora ji dost vyvedl z míry.
„Já nejdřív každý svazek zkontroluju, jestli na něm není nějaká kletba,“ pokračovala a protahovala si prsty na pravé ruce. „Ty už je pak můžeš prohlížet. Pamatuješ si ještě latinu?“
„Více méně,“ odtušil Draco.
„Dobře. Ty, které budou v jazyce, kterému nerozumíš, strč do té prázdné police na úplně dolní příčku. Ty, které by nám mohly být užitečné taky, ale do těch ostatních. Užitečných čímkoli. Víš přece, co máš hledat. Krev jednorožce, nezlomitelné kletby a tak dál…“
„Jistěže,“ přikývl Draco.
„Fajn, tak jdeme na to,“ pronesla rozhodně.
Pak něco zamumlala, špička hůlky se jí žlutě rozzářila, sklonila se a začala kontrolovat svazky od nejspodnější řady.
***
Bylo úterý odpoledne. Slunce jen matně prosvítalo přes mlhavý opar, který padl na celý Londýn. Odpadly jim odpolední hodiny, tak si řekla, že by to mohla využít, aby si v klidu nakoupila, co jí chybělo. Obchody a krámky byly otevřené jako obvykle, takže s tím nebyl naštěstí problém. Potřebovala si sehnat pár nových učebnic do školy a taky si chtěla pořídit nový společenský hábit. Plesová sezóna nebyla daleko, a kdo ví… Třeba se na nějaký ten bál konečně dostane.
Netrvalo jí to vůbec dlouho a měla všechny nákupy zmenšené v tašce přes rameno. Procházela zpátky hlavní ulicí a přemýšlela, jestli by se třeba ještě někam nestavila, když toho odpoledne už podruhé došla na úroveň tabule s fotografiemi stále hledaných Smrtijedů. Zpomalila, až zastavila úplně.
Zdálo se jí, že jejich počet se podezřele zmenšil. U tabule stál jeden zřízenec z ministerstva, ale opíral se ospale o zeď a nevypadal na to, že by se o své okolí nějak zvlášť zajímal.
Co si pamatovala, v novinách zas nebylo tolik optimistických článků o dalších odsouzených. Když tu byla naposled, bylo jich mnohem víc. Mnohem…
Oči jí utekly do horního levého rohu. Byl na ní sotva sedmnáctiletý mladík s blond vlasy. Na fotce měl šedé oči a z fotografie na ni pohlížel zpříma. Pracně polkla. Připadalo jí to mnohem déle než něco přes dva roky…
Někdo jí zakryl zezadu oči. Téměř vyjekla leknutím, ale ovládla se, když zaslechla známý hlas.
„Hádej, kdo je…“
Prudce se obrátila a tvář se jí rozzářila úsměvem: „Alexi!“
„To jsem si ani nepomyslel, že tě uvidím tak brzy,“ podotkl vysoký ošetřovatel.
„Šťastná náhoda,“ reagovala Daria. „Odpadla nám hodina. Ale co ty tady?“
„Jen nám došlo pár věcí Groundwillu,“ odvětil s pohledem na objemnou tašku, kterou měl u nohou.
„Ach tak,“ pokývla Daria a úsměv už jí mizel z tváře, protože byla přesvědčená, že se s ní zase rozloučí a půjde si po svém.
Alexův pohled padl na tabuli a v očích se mu objevila nevole.
„Co tě na ní tak zaujalo?“ otázal se pomalu.
„Ale nic… Jen se mi zdá, že už je jich tu nějak málo…“
„To je snad špatně?“ obrátil se na ni prudce.
„Ne, to ne,“ zavrtěla hlavou spěšně a ztišila hlas. „Jen se mi zdá, že jich ještě tolik nechytili. Vždycky je to ve Věštci.“
Alex se díval chvíli na ni a pak znovu na fotografie.
„Možná máš pravdu…“ zahučel a pohlédl na hodinky.
Daria to viděla a sklopila pohled k zemi, aby neviděl její zklamání.
„Mám ještě dost času, máme teď v práci volněji,“ pronesl Alex. „Nezašla bys na zákusek a kávu? K Floreanovi?“
Daria zvedla překvapeně hlavu a její úsměv okamžitě nabral zase plné síly.
„Moc ráda. Stejně jsem zrovna přemýšlela, jestli bych si někam nešla sednout.“
„Fajn,“ zareagoval Alex s potěšeným úsměvem, sebral svou tašku a vzal ji za ruku.
Seděli u kulatého stolku u okna, kávu napůl vypitou a právě končili s výborným zákuskem. Daria odložila lžičku na malý talířek a upřeně se na Alexe zadívala. Vypadal trochu unaveně. Zákusek už měl v sobě a pohled upíral na nahnědlou hladinu ve svém hrnku.
Nahnula se víc nad stůl, aby mohla mluvit tišeji a neslyšeli je další návštěvníci cukrárny.
„Dopadlo to v sobotu dobře?“ zeptala se. „Četla jsem v novinách o Lestrangem.“
Alex se jí zadíval do očí: „No… Dá se to tak říct. Mají ho, ne?“
„Hmm… A dozvěděl ses něco?“
Alex stiskl rty: „Skoro nic.“
Daria se natáhla a položila mu ruku na loket: „To mě mrzí.“
Smutně se pousmál a dopil svou kávu.
„Jen tak to nevzdám,“ pronesl pevně.
„Vždyť já vím…“ zareagovala Daria s úsměvem.
Nedal si vymluvit, aby ji nedoprovodil až ke koleji. Cestou si ještě povídali a nakonec se domluvili na schůzce v pátek večer. Daria mu dala adresu a Alex slíbil, že ji vyzvedne doma.
Před zdí, kudy se vcházelo na pozemky Campurie, zůstali stát a Daria k němu vzhlédla. Díval se jí do očí. Pak pustil její ruku. Zamrzelo ji to. Jenže vzápětí svou dlaň vztáhl k její tváři a přitáhl si ji blíž ke své. Když se sklonil k jejím rtům, srdce se jí rozbušilo tak, že byla přesvědčená o tom, že to určitě musí slyšet.
Něžně a dlouze ji políbil a ona mu opětovala stejně. Když ji pustil, šťastně se usmívala. Pomalu mu přejela rukou po paži.
„Ahoj,“ rozloučila se nerada.
„Ahoj,“ odvětil s úsměvem a sledoval ji, dokud neprošla zdí.
536 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...