You´re not alone
Together we stand
I´ll be by your side
You know I´ll take your hand
Avril Lavigne
V dlouhých londýnských ulicích i na hlučných náměstích a nárožích vrcholila předvánoční horečka. Lidé spěchali obloženi balíčky po chodnících, pravidelně sypaných solí a vyhýbali se hromadám sněhu. Děti naopak výskaly nadšením, když se v čerstvé kupě bělostných vloček mohly vyválet a koulovat a oči jim zářily při pohledu do nádherně vyzdobených výloh všemožných obchodů a krámků.
Zimním vzduchem nad městem hlaholily polední zvony, když byla na Odboru Lovců zahájena poslední předvánoční porada. V zasedací místnosti se shromáždilo zhruba třicet lidí i s ředitelem v čele stolu.
Vinius Sparkale, který byl zvolen na post ředitele Odboru před více než rokem, počkal, až se všichni pohodlně usadí. Dvacet osm nejlepších Lovců, které mělo Ministerstvo kouzel momentálně k dispozici, sedělo před ním na kožených židlích a zaměřili na něj své pohledy ve chvíli, kdy vstal.
„Dne dvacátého třetího prosince roku dva tisíce zahajuji letošní dvanáctou poradu,“ pronesl šedovlasý Vinius na úvod a odmlčel se. Brk zapisovatelky sedící v rohu za ním začal jezdit po papyru z jedné strany na druhou.
„Přítomno je dvacet osm Lovců z Odboru specializujícího se na likvidaci nemrtvých a ředitel Odboru Vinius Sparkale,“ odříkala blondýnka rychle a vzhlédla v očekávání k Viniusovi.
„Všechny zde vítám,“ pokývl Vinius, posadil se a přitáhl si k sobě tlustou složku.
Přítomní Lovci ho napjatě sledovali.
„Celkovou zprávu o výsledku přepadu shromáždění upírů ve starém skladišti na West Endu už jsme zaslali na Ústředí. Přibližně padesát upírů bylo zlikvidováno. Byl to úspěch, dá se říct. Až na ty tři mrtvé… Tři naše mrtvé,“ zdůraznil nespokojeně konec věty.
Postarší blondýna, sedící k němu nejblíže, se zakabonila.
„Hlášení všech už jsem pročetl a došel jsem k závěru, že o tom nějakým způsobem věděli,“ protáhl Vinius a přeletěl ostrým pohledem Lovce před sebou.
„Má někdo z vás tušení, kdo mohl přivést do té haly pomoc?“ otázal se důrazně.
Všichni mlčeli. Někteří upírali pohled do stolu.
„Nezradil nás náš zdroj?“ pronesl nakonec váhavě do ticha vysoký mladík s kšticí kaštanově hnědých vlasů.
Ředitel Sparkale se zachmuřil.
„To je blbost, Lawrenci,“ ohradil se mohutný třicetiletý muž na druhé straně stolu.
„Jak si můžete být tak jistý, Marco?“ zastala se mladíka Samantha. „Kdo jiný by mohl přivolat ty svině, které nám pak vpadly do zad?“ procedila nevrle.
Harry se pod stolem natáhl a položil jí ruku na paži. Při tom útoku zahynula Lovkyně, se kterou se za ten měsíc a půl dost sblížila a věděl, že ji to zasáhlo. Sam se trochu uvolnila.
„To nevím,“ odsekl Marco. „Ale náš zdroj to nebyl. Do dneška jsme s ním neměli žádný problém.“
„Přesně tak – do dneška,“ ucedil Lawrence.
Marco už začínal něco vztekle hrčet, ale Sparkale ho zastavil pohybem ruky.
„To stačí. Uklidněte se,“ obrátil se na všechny. „Samozřejmě by to byla jedna z možností…“
Lawrence se nadechoval k dalším připomínkám, ale Sparkale ho zarazil ostrým pohledem. „Byla by to jedna z možností, kdybychom ho neměli celou tu dobu pod dohledem.“
Lawrencovi sklaplo, Marco se spokojeně ušklíbl, Sam se zaraženě opřela do židle.
„Musí to mít jiný důvod,“ konstatoval ředitel. „A naším úkolem bude zjistit jaký.“
Harry vedle Samanthy civěl do stolu a ani nemukl.
„Ale myslím, že už toho všichni máte momentálně dost,“ pokračoval Sparkale. „Většina z vás má na Vánoce volno. Služby jsou rozepsány pro ostatní, takže vaší povinností bude si jen pořádně odpočinout.“
Výrazy ve tvářích Lovců nabyly mnohem spokojenějšího výrazu.
„Samozřejmě hned po svátcích se do toho pustíme. Je nezbytné, abychom vypátrali, kdo je varoval,“ prohlásil ředitel rozhodně.
Domů se vydali o nějaké dvě hodiny později. Šli výjimečně pěšky. Procházeli ruku v ruce zasněženými ulicemi a oba mlčeli. Už ušli hezkých pár bloků, když ticho porušila Samantha.
„Co si o tom myslíš ty, Harry?“
Ze strany na ni pohlédl.
„Že se tam tak nečekaně objevily ty jejich posily?“ ujišťoval se o pochopení její otázky.
„Hmm,“ zahučela souhlasně.
Harry sevřel druhou volnou ruku v kapse kabátu v pěst. Samantha o Angeliných snech nevěděla. Nikdy jí o tom neřekl. A nehodlal to měnit. Za tu dobu moc dobře poznal, jaký přístup má Samantha ke všem nemrtvým a kdyby jí to prozradil, brzy by po Angele šlo komando z Odboru. I když se toho mezi nimi tolik stalo a byli teď na druhých stranách barikády, tohle si nezasloužila. Nemínil jí to takhle zavařit.
„Nevím… Možná, že si nás někdo všiml a stačil utéct pro pomoc.“
„Víš přece, že všechny východy jsme hlídali,“ zamítla jeho domněnky.
„Třeba to byl taky kouzelník a přemístil se,“ pokrčil rameny.
„To je sice možné, ale i tak by se tam přece neobjevili tak rychle. Dostali jsme jich sotva pár desítek a už jsme je měli za zadkem,“ hučela nespokojeně. „Bude v tom něco jiného. Jen kdybych věděla co…“
„Hele, Sam, co kdyby ses tím teď přestala zabývat?“ navrhl. „Vždyť už máme volno, budou Vánoce, tak si je spolu užijeme, ne?“
Zůstala překvapeně stát. Harry se jí zadíval do tváře a zalitoval, že to nezaobalil trochu jinak.
„Ale tím se přece musíme zabývat!“ ohradila se překvapeně. „My všichni na Odboru! Je to důležité! Naše práce je důležitá! Kdo bude proti nim bojovat, když ne my?“
„To já přece vím…“ pronesl smířlivě. „Ale jsou důležitější věci. Navíc… Taky nejsou všichni stejní…“ dodal tiše.
Sam pomalu pustila jeho ruku.
„Harry, jak to mluvíš? Vždyť jsi se mnou byl v Rumunsku! Víš, co dokážou!“ zvýšila hlas, až se po ní otočil nějaký pán, který venčil psa. „Víš, co udělali mému otci!“
„Samozřejmě!“ ohradil se. „Na to se jen tak zapomenout nedá. Jen si myslím, že nejsou všichni takové svině, jaké se z nich snaží udělat Ministerstvo.“
„Ty znáš nějakého hodného upíra?“ protáhla Sam zlověstně.
Harry se odmlčel.
„No? Snad ne tu tvoji Angelu?“ procedila mezi zuby. Z modrých očí jí zářila zlost.
„To jsem neřekl,“ odtušil Harry klidně.
„Ne, ale myslel jsi ji, že jo?“ odsekla.
„Možná,“ připustil.
Sam od něj o krok ustoupila.
„Zajímalo by mě, od kdy je z tebe zastánce prašivých upírů. Zvlášť po tom, co jsme spolu prožili…“ pronesla tiše a rychlým krokem se vydala dál po chodníku.
Harry na ni chtěl v první chvíli zavolat, ale pak ústa zase zavřel. Řekl jí jen to, co už mu delší dobu vrtalo v hlavě. Prostě se mu to celé nějak nezdálo. Na té diskotéce to nevypadalo na děsivou vyvražďovačku nevinných dívek, jak jim to avizovali. Ti nemrtví se tam prostě bavili…
Samozřejmě, že neměl upíry v nijak zvlášť velké oblibě, ale ta kampaň, kterou proti nim chystalo rozjet Ministerstvo po Vánocích, tlak na Odbor, aby vysílali co nejvíce Lovců, rozmáznuté články v novinách, nijak aktivní přístup k pronásledování uprchlých Smrtijedů, to všechno se mu zdálo čím dál víc podezřelé.
I když chování upírů na nenávisti kouzelníků k nim mělo svůj podíl, bylo to hodně málo na to, aby měli právo je bezohledně likvidovat.
Zamyšleně se vydal za Samanthou a doufal, že už trochu vychladla. Co se nemrtvých týkalo, bylo to jako dloubat do vosího hnízda, když se ji snažil říct opak toho, o čem byla ona přesvědčená.
***
Domem se rozlehl táhlý nářek malého dítěte. Teta Elena vyskočila od stolu a sklonila se k pohovce, kde po celou dobu jejich večeře Regina spokojeně spala. Daria zakrývala pobavený úsměv do ubrousku, když se k manželce přidal i strýc Adam.
„Ale no tak, zlatíčko, co se děje?“ vzala Elena dceru do náručí.
Adam pohlédl na hodiny.
„Asi bude mít ještě hlad,“ usoudil.
Elena přikývla.
„Půjdu už s ní raději nahoru… Alexi, doufám, že ti to nebude vadit…“ obrátila se na jejich hosta.
„Ale vůbec ne,“ ohradil se Alex a vstal. „Stejně už budu muset jít. Takže děkuju mockrát za večeři. Bylo to opravdu výborné.“
„Nemáš vůbec zač,“ usmála se Elena, neustále tišíc křičící uzlíček v jejích rukou.
„Půjdu s tebou a pomůžu ti ji uložit,“ prohlásil Adam.
Přistoupil k němu Alex a natáhl pravou paži. Adam ji přátelsky stiskl.
„Měj se hezky, Alexi,“ rozloučil se.
„Vy také,“ pokývl Alex.
„Na shledanou, Alexi,“ překřikla Elena stoupající řev svého dítka.
„Nashle,“ odvětil s úsměvem.
S Dariou pak sledovali, jak oba rodiče rychle odešli z obývacího pokoje do haly. Jak začali stoupat po schodech do patra, Regininin pláč se tišil. Daria vstala od stolu a vzala Alexe za ruku.
„Opravdu už musíš jít?“ pronesla lítostivě a přivinula se k němu.
„Jo,“ přikývl rozhodně a táhl ji za ruku na chodbu. „Doma mě čeká Catherine. Od včerejška se jí pusa nezastavila. Má mi toho spoustu co vyprávět.“
Shora k nim stále doléhal nářek dítěte, ale malá už se pomalu uklidňovala. Zůstali na chvíli stát pod schodištěm.
„Alexi, do teď nebyla příležitost, abych se tě zeptala… Jak dopadla ta vaše akce?“ zeptala se zvědavě Daria.
„Dobře,“ odvětil neurčitě.
„A jak se mají… Angela a Draco?“
Kdyby tak jen zase mohl zopakovat to „dobře“.
„No, od předvčerejška jsem ani s jedním nebyl, ale… Snad jsou v pohodě,“ odpověděl opatrně.
Daria podezřívavě zúžila pohled: „Jak to myslíš snad?“
Alex váhal. Ale nakonec usoudil, že jí o tom může říct.
„Angela chce Dracovi pomoct z toho jeho… stavu. Na něco přišla.“
„Vážně?“ podivila se. „Ale jak? Co chce udělat?“
„Nějaký rituál… Nevím o tom nic moc přesného,“ zahučel neochotně. „Už opravdu raději půjdu.“
Přešel halu k východu a sehnul se k botníku. Daria se rozhodla, že musí Angele alespoň napsat a vyptat se jí, jak to dopadlo. Zamířila za Alexem. Ten už si obouval zimní boty a Daria mu podala bundu. Pořád ho při tom pozorovala.
„Nekoukej se na mě těma psíma očima,“ rozesmál se Alex a navlekl se do bundy.
Přitáhl si ji k sobě a pevně objal kolem pasu.
„Víš co? Musíš k nám někdy po svátcích přijít, dokud je ségra doma,“ rozhodl.
Daria mu ovinula paže kolem krku.
„Ráda se s ní seznámím,“ usmála se.
„Později se ještě domluvíme,“ pokývl hlavou.
Daria sjela jednou dlaní přes jeho vlasy ke tváři a pomalu se k němu přibližovala tou svojí. Zastavila se však těsně před jeho rty. Ucukla, když chtěl tu vzdálenost překonat sám a uličnicky se usmívala.
„Dario… Ty mě mučíš,“ pronesl ztěžka a jednou rukou jí sjel na bok.
„Opravdu? Ani bych neřekla,“ odtušila naoko nadneseně.
Alex jí druhou rukou zajel do vlasů a pevně si ji k sobě přitáhl. Teď už by nemohla uhnout, ani kdyby chtěla. Dlouze ji políbil, až se jí zatajil dech.
„Nechoď…“ vydechla, když ji konečně pustil.
Teď pohrával úsměv na tváři jemu.
„Brzy se zase uvidíme,“ řekl tiše a natáhl se pro svou šálu na věšáku.
Daria mu ji vzala s rukou a omotala ji kolem jeho krku sama.
„A ještě něco… Možná ti to vymaže ten smutný výraz z tváře,“ sáhl do kapsy bundy a vytáhl odtamtud malou krabičku ve vánočním obalu. Dariina tvář se rozzářila. Položil jí krabičku na rozevřenou dlaň. „Ale až zítra!“ poučil ji okamžitě.
„Děkuju, miláčku,“ zašeptala a krátce ho políbila na rty. „A teď počkej ty.“
Daria vytáhla hůlku, zamířila jí nahoru do patra a o chvíli později už k nim letěl velký balík se stříbrnými vločkami na papíře.
„To je pro tebe,“ pronesla spokojeně při pohledu na jeho překvapenou tvář, když se prohnul pod tíhou balíku.
„Pro Merlina, co to…“
„Až zítra!“ vrátila mu poučku a poklepávala si přitom hůlkou do dlaně.
Musel se rozesmát při hrané vážnosti jejího výrazu. Pak si přehodil balík do jedné ruky a otevřel si dveře. V nich se k Darie ještě jednou otočil. Políbili se na rozloučenou a Daria se za ním dívala, dokud nepřešel skrz pomalu padající vločky přes chodník až k brance. Zamávala mu a rychle zavřela před vlezlou zimou dveře.
***
„Takže proto jste oba tak zaražení…“ pronesl Remus chápavě. „První vážný střet názorů.“
„Tak nějak,“ přikývl Harry.
Oba seděli v křeslech v útulném obývacím pokoji Lupinových, zatímco Dory a Sam rachotily s nádobím od večeře v kuchyni. Za nimi v rohu stál vyzdobený vánoční stromek a v krbu vesele praskal oheň.
„Její postoj je sice pochopitelný, ale někdy to trochu přehání,“ zahučel Harry tiše.
Remus se pousmál.
„Jestli ji máš rád, tak i s tím přeháněním, ne?“ podotkl.
„Samozřejmě, že ano, ale…“ povzdechl Harry.
„Vím, co chceš asi říct,“ reagoval Lupin. „Ale, Harry, na to jsi měl myslet dřív. Přece jsi věděl, co se s Angelou stalo. S touhle alternativou jsi musel počítat.“
„Já vím,“ vyhrkl Harry trochu prudčeji a na chvíli se zaposlouchal, jestli jsou obě ještě pořád v kuchyni. „Jenže jsem tak nějak doufal…“
„Že to nebude tak složité,“ dořekl za něj Remus.
Harry váhavě přikývl.
„Navíc… Už jsem myslel, že je to za mnou, ale když jsem ji takhle uviděl…“ Harry se nahnul dopředu a opřel se lokty o kolena. „Pořád nechápu, jak to mohla udělat,“ zašeptal. „Je z ní…“
„Poslouchej, Harry,“ přerušil ho Lupin. „Já se sice o nemrtvé nikdy moc nezajímal, ale nevěřím úplně tomu, co o nich píšou ve Věštci a to, co se snaží prosadit Ministerstvo, je na můj vkus dost přehnané. A z někoho, jako byla Angela, se nemohla stát nějaká bezcitná zrůda. A určitě nebude jediná. Vezmi si třeba profesorku Shiernovou.“
Harry zvedl hlavu.
„Taky si to nemyslím,“ souhlasil.
„Harry…“ nadechl se Remus. „Proč to vlastně děláš? Proč ses dal k Lovcům? Moc mi to k tobě nesedí…“
Harry odvrátil pohled.
„Hlavně kvůli ní… Kvůli Sam,“ pronesl tiše.
Lupin se odmlčel a zkoumavě Harryho pozoroval.
„Já myslím, že to zvládnete,“ prohlásil nakonec povzbudivě. „Zkus si s ní o tom ještě po Vánocích promluvit. Samantha je hodná holka.“
„To je,“ přikývl Harry už s úsměvem.
O pár chvilek později do pokoje vešla Nymfadora se Sam a nesly čtyři skleničky. Dory mrkla na svůj protějšek, Remus se postavil a odešel do haly doprovázen udiveným Harryho pohledem. O chvíli později se vrátil s lahví šampaňského v ruce a postavil ji na stůl mezi ně.
Samantha i Harry se zvědavě zahleděli na oba manžele.
„Něco slavíme?“ tázal se Harry.
Dora a Remus se tajemně usmívali. Lupin vzal svou ženu za ruku.
„Tak nějak,“ přikývla Dora.
„Ten výzkum?“ hádala Samantha.
„Ano,“ přitakal hrdě Remus. „Všechny testy dopadly na výbornou. Po Novém roce budeme patentovat lektvar. Pro všechny nakažené to přinese klidné noci i za úplňku.“
„To je skvělé!“ rozzářil se Harry a vyskočil na nohy, aby Lupinovi potřásl rukou.
„Však ho to stálo řadu bezesných nocí,“ odtušila Dory s mírnou výtkou v hlase.
„Gratuluju,“ přidala se i Sam.
„Děkuju,“ přikývl Remus. „A dokonce to vypadá dobře i pro ty, kdo jsou vlkodlaky od narození. Jen to bude ještě na delší dobu.“
„To jsou opravdu výborné zprávy,“ usmíval se Harry, opravdu šťastný, že bude mít Remus od svého utrpení konečně klid.
„Tak otevřeme tu lahev, ne?“ nadhodila Dory.
Lupin ji tedy s bouchnutím otevřel a všem nalil do vysokých sklenic šumící nápoj. Zvláštně se na sebe s Dory zahleděli.
„A ještě něco…“ pronesla Nymfadora se zvláštním úsměvem.
„To není všechno?“ podivila se Samantha.
Remus si odkašlal.
„My… Čekáme s Dory dítě,“ prohlásil tiše.
„Ne! Opravdu?“ vyjekla Sam a položila svou skleničku, aby mohla Nymfadoru obejmout. „To je nádhera! V jakém jsi měsíci?“
„Ve třetím,“ odvětila Dory šťastně.
„Už?“ divila se Sam. „A to jste to tajili?!“
Harry rovněž přistoupil k usmívajícímu se páru.
„Teda, Remusi,“ prohlásil. „Ty dokážeš vymyslet předvánoční překvapení. Gratuluju.“
Remus se sice také usmíval, ale v očích mu viděl starost. Obavu o to malé, to Harrymu došlo okamžitě.
„A ty budeš úžasná máma, Nymfadoro,“ obrátil se k budoucí matce.
„Harry…“ vydechla Dory dojatě. Ani mu nevynadala za to, jak ji oslovil.
„Takže si připijeme na vás dva a vaše miminko,“ navrhla Sam. „Ale ty bys měla mít raději mošt, Dory,“ dodala se smíchem.
„Přesně tak,“ souhlasil naoko přísně Remus.
***
Margaret Shiernová pozorovala z okna svého bytu v pátém patře tiše padající vločky sněhu. Nečekaně se objevovaly v místě, kam až sahalo žluté světlo pouličních lamp, prolétávaly v záhadných otočkách vzduchem a na zemi se přidaly k ostatním způsobem, který je okamžitě učinil neviditelnými.
Na ulici nebylo vidět ani živáčka. Jen osvětlená okna a vánoční ozdoby dávaly vědět o životě za zdmi vysokých bytovek.
Poloupírka se zklamaně od okna odvrátila, jako už pokolikáté toho večera a zatáhla závěsy. Prošla pokojem, ale pak si to rozmyslela, vrátila se a se znechuceným výrazem vypnula radiopřijímač, ze kterého se tiše linuly přeslazené koledy. Usedla na pohodlnou pohovku, už se nestarala, že by si mohla pokrčit černé šaty s délkou po kolena a zahleděla se na několik svíček, které měla rozmístěny po pokoji. Jejich teplé světlo ji obyčejně uklidňovalo, ale dneska její rozmrzelost zahnat nedokázaly.
Zasmušile si přitáhla kolena k bradě a zavřela oči. V příští vteřině však vyskočila se zářícím pohledem z pohovky jako uštknutá. Bytem se totiž rozlehla příjemná zvonkohra.
Spěšně odkráčela do síně, ale přede dveřmi se zarazila. Odhodila si na záda své dlouhé černé vlasy, nasadila rozmrzelý výraz a až poté otevřela dveře do tmavé chodby.
Na pohled byla prázdná, ale ona ho cítila. Byl blízko. Vyšla o krok dál a narazila na růži na podlaze. Sehnula se k ní, vzala ji do ruky a před ní se objevily vysoké boty. Pomalu se narovnala a ocitla se tváří v tvář tomu, koho čekala celou tu dobu.
Serpens na ni upíral žhnoucí pohled.
„Už jsem myslela, že se zase neukážeš,“ pronesla Margaret studeně.
On neodpověděl, jemně ji vzal za obě paže a vtlačil zpět do bytu. Zabouchl za nimi nohou dveře. Sklonil se k jejím rtům, a i když se zamračeně odtahovala, dlouze ji políbil.
Když mohla konečně zase mluvit, zadívala se mu do očí.
„To měla být omluva?“ zeptala se.
„Je přijata?“ zareagoval otázkou.
„To by musela být ještě jedna,“ odtušila bleskově.
Serpens na tak jasnou výzvu neváhal. Margaret pustila růži k zemi a obtočila mu paže kolem krku. Nadzdvihl si ji do náruče a cíleně zamířil do její ložnice.
O vášnivou hodinu později ležela Corvus pod dekou zády přitisknutá k Serpensovi a on ji hladil po levé paži.
„Mohl jsem se bez tebe zbláznit,“ pronesl zastřeným hlasem.
Blaženě se pousmála a ještě těsněji se k němu přisunula. Políbil ji do vlasů.
„Proč ses tak zdržel?“ zeptala se tiše.
Serpens hodnou chvíli mlčel.
„Spousta starostí,“ povzdechl pak. „Slyšela jsi o tom útoku?“
„Aby ne,“ přitakala.
„Spousta našich zuří. Všichni už toho mají dost. Včetně mě,“ dodal. „Rada dala několika čistokrevným za úkol zjistit, kdo na nás donáší.“
„To už je to jisté?“ pozvedla obočí.
„Rozhodně máme mezi sebou krysu,“ přisvědčil.
„Feles mi o tom říkala taky,“ konstatovala. „A už dávno. Jenže vy na ni moc nedáte.“
„Mohli bychom se vyhnout jménu ´Feles´?“ procedil mezi zuby.
Pokrčila rameny.
„Jak chceš,“ pronesla trochu odtažitě. „Ale opravdu je to čím dál horší. Já už čekám, kdy mě vyhodí ze školy.“
Zamračil se.
„Nechovají se tam k tobě slušně?“ otázal se výhružně.
„Ale ano,“ povzdechla si. „Jenže znáš to. Moc lidí o mně sice neví, ale Ministerstvo bude na školu určitě tlačit, aby se mě zbavili. Počítám s tím.“
„Hmm, už to stejně lepší nebude,“ zahučel Serpens, odtáhl se od ní a založil si ruce za hlavu.
Otočila se k němu a položila mu ruku na hruď.
„Myslíš, že dojde až na nejhorší?“ zeptala se tiše.
Zpříma se jí zahleděl do očí.
„Ano,“ přisvědčil hluše. „Myslím, že do rozpoutání druhé války s lidmi nemáme vůbec daleko.“
Margaret se k němu pevně přimkla.
„Mám z toho špatný pocit,“ zašeptala.
„To nejsi sama,“ odtušil a objal ji jednou rukou kolem ramen.
***
Přitáhla mu pokrývku k hrudi a přejela mu prsty po nehybné paži. Vyhýbala se pohledu na jeho bledou tvář. Příliš jí to připomínalo ty nekonečné hodiny, které proseděla u Harryho v nemocnici. Vzpomínky na ty strašné dva týdny ji přiváděly k depresivním náladám. A ty teď rozhodně nepotřebovala.
Draco se neprobral od chvíle, kdy ho vytáhla z jeskyně ven a přemístila se s ním na Golden Street. Už to bylo dva dny. Byla u něj skoro neustále, ale jeho stav se neměnil. Žil, ale nebyl tady.
Znovu se jí sevřel žaludek, když se jí vybavilo zoufalství, které kdysi cítila a které ji s ještě větší měrou pohlcovalo teď. Stiskla dlouhé Dracovy prsty a zavřela oči.
Musela věřit, že se z toho dostane. Vždyť co měla kromě něj? Nic, co by stálo za řeč.
Uvědomila si, že spousta lidí teď nejspíš sedí u slavnostní večeře se svými rodinami a přáteli, smějí se a těší se na dárky. Zatímco v tomhle domě…
Ona tu sedí na posteli a skoro brečí u nehybného těla člověka, který je pro ni strašně důležitý.
Pustila ho, vstala a přešla k oknu pokoje pro hosty, kde Draco už skoro tři měsíce žil. Venku sněžilo. Vánoční ráno bude nádherně bílé.
Přistihla se, že usilovně mrká a zatíná nehty do dlaní. Několikrát se nadechla, aby se uklidnila. Rozhodla se, že musí něco dělat. Jinak tady zblbne. Tiše přešla pokoj, zaletěla pohledem k Dracovi a nechala otevřené dveře.
Vydala se ke schodišti a uvažovala, kde se pustí do úklidu jako první.
***
Ráno, 25. prosince 2000
„Vstávat!!“ výskala Ginny na schodech v Doupěti zatímco dupala dolů. „Už je ráno! Jsou Vánoce!“
Schodiště se pod jejími nohami otřásalo. Ron ji zaslechl, když se mu zdál zvláštní sen.
„Tak dělej, ty lenochu líná!“ strčila hlavu do jeho pokoje.
I když byl rozespalý, musel se usmát. Celá rodina byla šťastná, že jim povolili vzít si Ginny na Vánoce domů. Podle jejího chování na tom byla moc dobře a lékouzelníci byli plní optimismu.
Ginny se řítila dál dolů a budila ostatní. Ron se posadil na posteli a prohrabal si kštici zrzavých vlasů. Další Vánoce. Už zase.
Zanedlouho se všichni současní obyvatelé Doupěte sešli dole v hale. V županech a s ospalými výrazy, ale zároveň s úsměvy. Ginny už lezla po kolenou kolem velkého stromku a chystala se podle jmenovek dárky rozdávat.
Veselá nálada panovala taky v domku v Sheffieldu. Alex se dobýval do pečlivě zabalené krabičky a jeho sestra ho přitom s rozpustilým úsměvem pozorovala. Na nohou měla nové kozačky, které jí seděly jako ulité. Spokojeně s nimi podupávala a čekala, až Alex konečně vytáhne ty úžasné hodinky.
Velký balík, který ležel Alexovi u nohou stále ještě nerozbalený, ji ovšem také velmi zajímal. Dumala nad tím, od koho ho může jenom mít, ale věděla, že to z něj určitě vytáhne.
Na Grimmauldově náměstí dvanáct právě Samantha Harryho políbila na tvář a nechala ho, ať jí zapne nový stříbrný náramek na levé zápěstí. Jejich spory byly prozatím zažehnány.
Pak vyskočila na nohy, vyhnula se hromádce balících papírů a spěchala jim do kuchyně uvařit čerstvou kávu.
Opojná kofeinová vůně už se vznášela v domě Lupinových. Hrnky s kávou však stály na kuchyňském stole osamoceny. Nymfadora marně skrývala slzy, když si pořád znovu a znovu prohlížela pokoj hned vedle toho jejich, do kterého se Remus už celý měsíc zavíral. Byl to nádherný dětský pokoj v modré barvě.
„Co když to bude holčička?“ dostala ze sebe dojatě.
Remus se zasmál.
„No, tak to tu prostě přebarvíme na růžovo,“ odpověděl.
***
Oproti té neprostupné tmě, ve které strávil dobu, jež mu připadala jako celá věčnost, ho obyčejné denní světlo tlačilo do očí i přes zavřená víčka. Pocit, že vznáší někde v prázdnu, nahradil dojem, že je zalitý snad do betonu. Pohnout rukou mu připadalo jako nemožný úkol.
Pokusil se rozevřít víčka, která vážila, jako by byla z olova. Až po chvíli se mu povedlo otevřít oči natolik, aby začal vnímat okolí.
Ležel ve své posteli na Golden Street, v pokoji se zpola zataženými závěsy.
V hlavě mu divně dunělo. Do čela se mu zařezávala ostrá bolest. Vztáhl těžké ruce a sevřel si spánky. V lebce cítil zvláštní tlak. Opatrně se posadil. Pokrývka, kterou byl přikrytý, se mu shrnula do pasu. Všechno se kolem něj motalo. V pokoji byl sám.
Natáhl se pro džíny, které ležely přehozené přes židli u postele, a vyhrabal nohy zpod pokrývky. Zaútočil na něj další nápor bolesti. Zasykl. Jeho bosé nohy se dotkly podlahy.
Nemotorně si džíny natáhl na sebe.
Když vstával, musel se přidržet zdi. Nohy se mu chvěly v kolenou, dunění v hlavě sílilo. Zaostřil pracně pohled na svou košili. Zoufale se snažil udělat něco tak normálního, jako se obléknout. Jen si ji nahodil na ruce a padl k zemi na kolena. Namáhavě dýchal.
Co se to sakra děje?
Pak se v něm něco prolomilo. Hráz, která držela zpět jeho vědomí. Jeho vzpomínky na něj zaútočily jako armáda neodbytných kobylek.
Pokoj kolem sebe už nevnímal. Viděl jen tváře, slyšel hlasy, křik a pláč…
Mrtvá Desireé.
Plačící matka.
Otec mířící na něj hůlkou.
Škodolibý smích studentů Bradavic.
Nenávistný pohled modrých očí.
Voldemortův úšklebek.
Mrtvá Mary Rosierová.
Záblesk pochopení v ženských očích.
Její mrtvé tělo a nadouvající se břicho.
Mrtví manželé.
Vzlykající dítě.
Bezvládně ležící Daria.
Smích Smrtijedů, zatímco mladá dívka křičí bolestí.
Zuřivý Snape, prskající nenávistně vzteky.
Otec v bezvědomí.
Matka v záchvatu zoufalství.
Lahvička se stříbrným obsahem.
Pes utíkající s vyděšeným kňučením.
Temnota pod kápěmi mozkomorů.
Hnědovlasá dívka klečící u hrobu.
Zmlácený a krvácející Snape.
Mozkomorův polibek.
Otcův náhrobek.
Strach v očích jeho vlastní matky.
Vyčerpaný Potter.
Zelenohnědé oči utopené v slzách.
Daria za oknem.
Matka se od něj odvrací.
Děti utíkající s hrůzou v očích.
Barman leštící sklenici a pozorujícího ho s opovržením.
Stejný barman, ale civící na něj se strachem.
Zuřící pohledy Smrtijedů.
Zděšený pohled Darie.
Kočka, která se mu vyhýbá obloukem.
Ustupující mozkomor.
Vychrtlý Snape na posteli.
Ustaraná hnědovláska.
Zakrvácená dýka.
Zářící oči démona.
Plameny.
On sám.
Tma.
I když kolem sebe neviděl, nějak se dostal na nohy a vyklopýtal z pokoje na chodbu.
Pryč… Jen pryč. Utéct od těch nesnesitelných obrazů. Neuvědomoval si, že to není možné…
Otevřela jednu z posledních krabic, dala si ji do levé ruky a s rozmyslem začala jednotlivé stříbrné baňky rozmisťovat na ostré větvičky. Správně by už samozřejmě pod ním měly být dárky a neměla by ho teprve zdobit, ale to jí bylo jedno. Alespoň se něčemu věnovala. Něco dělala.
Odložila krabici na hromadu a pustila se ještě do malých bílých vloček. Poodstoupila, aby zhodnotila svůj výtvor v koutě obývacího pokoje a usoudila, že to není zas taková hrůza.
Unaveně zamrkala, aby zahnala ospalost, která se jí zmocňovala. Už dost dlouho se zase bránila spánku… Ale co. Však to ještě vydrží.
Sehnula se až na dno velké bedny, kterou dotáhla z půdy a vytáhla na světlo sáček se stříbrnými třásněmi. Úplně shora je začala sypat na stromek a upravovat.
Závěsy měla pečlivě zatažené, i když venku stále chumelilo jako o život a po slunci nebylo ani památky. Z haly zaslechla cvaknutí.
Škubla sebou a prudce se obrátila. Už nebylo slyšet nic. Sáček pohodila na křeslo a vyřítila se z obýváku do haly. Všude jen ticho. Na holých rukou ucítila chlad. Pohled jí padl na pootevřené zadní dveře. Sevřelo se jí hrdlo.
Zalétla pohledem nahoru po schodišti, ale vycítila, že Draco už v pokoji není. Přešla spěšně halu a stále ještě bez dechu vešla na verandu.
Několikrát zamrkala, aby se zbavila mžitek, které jí způsobilo denní světlo a zaostřila pohled na chvějící se postavu, klečící ve sněhu několik metrů od verandy. Vítr jí hodil do tváře záplavu vloček i jejích vlasů. Ani se nepohnula a upřeně pozorovala Dracova záda.
Obě ruce zabořené v závěji, celý se chvěl a doléhalo k ní slabé sténání. Pak se ve sněhu posunul, jako by chtěl před něčím utéct, ať už třeba po kolenou. Z hrdla se mu vydral táhlý nářek. Po zádech jí přeběhl mráz. Dlouhou chvíli stála jako uhranutá. Nedokázala poručit svým nohám, aby se pohnuly kupředu. Bála se toho, co uvidí v jeho tváři… Tak strašně se bála.
Bylo to nesnesitelné. Křik a pláč lidí, které znal a miloval i nenáviděl, mu rvaly uši, v hlavě se mu otáčel kolotoč zlých vzpomínek, zkřivené tváře těch, kterým ublížil. Ruce ve sněhu mu už úplně zledovatěly, ale on to vůbec nevnímal. A oni se na něj pořád všichni dívali. Tak upřeně, tak vyčítavě. Pocit, že se z toho zblázní, zesílil. Tohle přece nemůže dlouho vydržet…
Ne, už dost… Prosím…. Prosím! Mlčte! Jděte ode mě pryč! Nechte mě být!
Na koho to řval? Koho to odháněl?
Špatné svědomí? Vinu?
„Dost, už dost…“ zasténal zoufale.
Na větrem ošlehaných tvářích ucítil teplo.
Lidské ruce.
Hlasy trochu ztichly, obrazy začaly mizet.
Pozvedl hlavu. Díval se do hlubokých, světle zelených očí. Ale nedívaly se na něj tak, jako tamti. Viděl v nich starost, lítost, napětí a pak… I radost.
Angela klečela před ním ve sněhu, držela jeho tvář v obou dlaních a skoro se bála uvěřit tomu, co vidí. Zase měl tu krásně šedavou barvu v očích. Ne tu propastnou temnotu bez citu. Pravý opak. Z očí mu však kanuly slzy a byly plné bolesti a zoufalství. Ji samotnou štípalo v očích. Na rtech se jí objevil chatrný bojácný úsměv.
Byl zpět, ale za jakou cenu? Co teď jen musí prožívat? Uměl by si to někdo vůbec představit?
Poznala, že už ji konečně vnímá. Zíral na ni tak upřeně, až dostala pocit, že se v tom pohledu utopí. Zvedl jednu ruku a neskutečně pomalu ji přiblížil k její tváři. Ledovými prsty se jí dotkl na bradě. Mermomocí se ovládala, aby se nerozplakala.
„Draco…“ zašeptala.
Jeho ruka klesla, oči se mu zamlžily. Položil jí hlavu na rameno a popadl ji kolem pasu. Pevně ho objala kolem krku a druhou rukou ho začala hladit po vlasech. Klečeli uprostřed zasněžené zahrady a drželi se tak pevně, jako by se už nikdy neměli pustit.
***
„Vím, že jsou tvoje oblíbené,“ pronesla, když brala jeho talíř do rukou.
Nabrala mu plný, položila ho před něj na stůl a natáhla se pro svůj. Hora špaget se sesypala i do něj a ona odešla do kuchyně pro hrnec s omáčkou. Naběračkou jim oběma polila pořádnou porci a hrnec nechala přikrytý na stole. Celou dobu na sobě cítila na sobě jeho oči.
Když se pak konečně usadila naproti němu k ozdobenému stolu, mírně se pousmála.
„Doufám, že ti budou chutnat,“ pronesla. Nečekala na jeho odpověď a vzala do ruky vidličku i lžíci. „Zkusila jsem nový recept, tak snad se mi to povedlo.“
Natočila si první várku a nastrkala ji do pusy.
„Hmm,“ zahučela. „Je to fakt dobrý,“ zvedla k němu pohled přes svíčky na stole. „Zkusíš to aspoň, že jo?“ ozvala se pak nesmírně tiše, když polkla.
Mlčky ji pozoroval. Její ruce klesly vedle talíře a na hodnou chvíli se odmlčela. Pak se zahleděla se k zářícímu stromku v rohu.
„Vidíš, ani jsem ti nekoupila nic k Vánocům,“ zamumlala zamyšleně. „Při všem tom shonu jsem na to nějak pozapomněla. Ale můžeme zajít do města a udělat si něčím radost. Já bych třeba potřebovala nové boty. A tobě…“
„Angelo.“
Zmlkla, vidlička jí zůstala na talíři v kolmé poloze, ve které si chtěla nabrat další porci a znovu na něj zaměřila pohled. Právě promluvil poprvé od chvíle, co ho našla na zahradě. Celý den se děsila toho, že toho na něj bylo moc a už se nevzpamatuje.
„S takovými hloupostmi si vůbec nedělej starosti,“ pronesl tiše a pomalu. Jako by mu vyslovovat jednotlivá slova dělalo problémy.
Mlčela a napjatě sledovala jeho bledý obličej.
„Stejně už jsi mi k Vánocům dala to nejlepší, co jsi mohla.“
Chvíli na něj udiveně zírala. Cítila, jak z ní padá to celodenní napětí. Nedokázala se ubránit tomu, aby jí nezvlhly oči. Rychle sklopila pohled, ale Draco si toho stejně všiml.
„Vzhledem k tomu, co jsi pro mě udělala, mi připadá nějaké ´děkuju´ moc málo,“ pokračoval vážně.
„Dlužila jsem ti to,“ zašeptala Angela a rýpala vidličkou do svých špaget.
„Možná…“ odtušil. „Teď spíš dlužím já tobě.“
„Už toho nech, prosím tě,“ ohradila se. „A jez. Vystydne ti to.“
Draco se konečně nahnul nad svým talířem.
„Jsou výborné,“ pochválil tiše o chvilku později.
Zvedla pomalu hlavu. Už se zase ovládala. Jejich oči se střetly.
„To jsem ráda,“ usmála se.
K jejímu překvapení se po Dracově tváři mihlo něco, co se úsměvu sice zdaleka, ale přece jen podobalo.
Byl tak unavený… Za celý den se toho vyčerpání nedokázal zbavit. Alespoň v hlavě měl prázdno a ticho. Konečně. Večeře byla sice opravdu výtečná, ale náladu mu příliš nezvedla. Ležel zase na své posteli s rukama za hlavou. Cítil se, jako by ho někdo hodil do míchačky na beton, nechal ho tam hezkých pár hodin a pak ho vyhodil zase ven, jenže s tím betonem v mysli i žaludku.
Když se ráno probral, všechno se to na něj sesypalo. Až teď, spoustu hodin poté co ho Angela odvedla ze zahrady do domu, se na to dokázal dívat trochu s odstupem.
Skoro z toho návalu vzpomínek zešílel. Všechny na něj zaútočily najednou, všechny mu něco vyčítaly. Nahrnulo se na něj všechno, co by cítil za tu dobu, kdy všechny pocity jednorožčí krev potlačovala a dělala z něj jen dutou temnou schránku.
Otřásl se. Pořád se cítil strašně. Nebýt Angely, která se ho celý den snažila povzbudit a trpělivě s ním mluvila…
Natočil hlavu na stranu. Stála ve dveřích a pozorovala ho s jakousi lítostí v očích. Mezi nohama se jí propletla Sofie a zahleděla se stejným směrem.
„Už je ti alespoň o něco líp?“ zeptala se opatrně. „Jak se… Cítíš?“
Chvíli jí opětoval pohled, než se posadil a zadíval se do země.
„Divně,“ odpověděl zamyšleně.
Postoupila dál dovnitř. Po chvíli zaváhání si sedla na okraj postele vedle něj. On se dál upřeně díval k zemi. Sofie nepovšimnuta následovala Angelu a vyskočila na pelest. Usadila se Dracovi v nohou postele. Natočil k ní udivený pohled. Kočka mu ho klidně opětovala.
Angela si jí všimla také: „Nejspíš chce dneska spát tady,“ usoudila s prchavým úsměvem.
Draco se na ni úkosem podíval. Trochu nervózně si zasunula neposlušné vlasy z obličeje za ucho.
„Bála jsem se…“ začala a musela polknout. „Strašně jsem se v té jeskyni bála, že o tebe přijdu,“ dokončila.
Mlčky na ni upíral pohled. Pomalu vztáhla ruku a překryla svou dlaní tu jeho.
„Teď už ale určitě budeš v pořádku,“ prohlásila přesvědčeně. „Zvládneš to.“
Draco sklonil hlavu a pohnul rukou, ale když se chtěla odtáhnout, přitáhl si ji zpět a sevřel její prsty v dlani. Byly hřejivé.
Chvíli svorně mlčeli.
„Jsem moc ráda, že jsi se mnou zůstal,“ hlesla, pak jemně vyprostila ruku z té jeho a vstala.
Draco ji stále pozoroval a nevěděl, co říct.
„Kdybys cokoli potřeboval, budu tady,“ pronesla ještě tiše a vzala za kliku u dveří.
„Angelo,“ vyletělo z něj, aniž by vlastně chtěl.
Sice se tomu pocitu bránil, ale nechtěl zůstat v tichém pokoji sám.
Obrátila se tázavě zpět.
„Zůstaň tady,“ požádal ji nesmírně tiše. „Zůstaň tu dneska se mnou.“
Hodnou dobu na něj bez pohybu upírala pohled. Pak si přitáhla si z rohu staré houpací křeslo a postavila ho šikmo od Dracovy postele.
Posadila se, on si zase lehl, zvláštním způsobem klidnější. Sofie se natáhla u Dracových nohou. Draco zavřel oči. Angela mlčela a pozorovala jeho bledou utrápenou tvář.
„Děkuju,“ zamumlal o několik minut později, už v polospánku.
Angela se pomalu pohupovala v křesle tam a zpět a naslouchala jeho zpomalujícímu se dechu.
„To já jsem ta, kdo by ti měl děkovat,“ zašeptala, když už si byla jistá, že spí.
532 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...