Kapitola osmnáctá – Rozkol

Alex si opařil ústa horkou kávou, když si ráno před sebou rozložil Věštce a pohled mu padl na titulek na druhé straně. Opatrně hrnek položil na stůl, vyhnul se zvídavému pohledu Catherine, která seděla naproti němu, a znovu se zahleděl na ne příliš velký článek. Samozřejmě že už od toho večera čekal, kdy se na to přijde, takže ho to příliš nepřekvapilo. Vytvořený klon nevydrží moc dlouho.

SEVERUS SNAPE NA SVOBODĚ

Jak se podařilo zjistit našim zpravodajům, devatenáctého prosince pozdě večer byl z ústavu Hollowhead osvobozen odsouzený Smrtijed Severus Snape, který si zde jakožto oběť mozkomorova polibku odpykával svůj trest. Vedení ústavu se tuto neblahou událost snažilo utajit před veřejností, a z toho důvodu tuto zprávu přinášíme až dnes. Na Ministerstvu kouzel tento incident odsuzují jako hrubé porušení bezpečnostních předpisů a hodlají obvinit několik strážných z nedbalosti. Jména možných viníků dosud nebyla zveřejněna.

Rovněž zůstává záhadou, kdo by měl na osvobození Snapea zájem. Podle výpovědí svědků byli pachatelé tři, z nich jedna žena. Nic bližšího však není známo.

Článek ještě pokračoval, ale Alexe už nezajímal. Stačilo mu, že se jim nemůže podařit na ně přijít. Proletěl zbytek stránek a odložil noviny na stůl. Pustil se do své hromady topinek. Přežvykoval a uvažoval, jak to zaonačit, aby Catherine představil Dariu. Docela ho zajímalo, co mu sestra na ni řekne.

Upil trochu ze svého hrnku a s pohledem z okna ho napadlo, jestli Darie třeba nedojde, že s tím Snapeovým zmizením má něco společného. Je tam datum, a stačilo by, aby si dala dohromady dvě a dvě a…

„Jak se jmenuje?“ vytrhla ho z úvah Cathy, která ho upřeně sledovala zpoza okraje svého hrnku.

„Co?“ zahleděl se na ni nechápavě Alex.

„Přece ta holka, na kterou pořád myslíš,“ odtušila jeho sestra klidně.

„Cože? Jak jsi na to přišla?“ divil se čím dál víc.

„Prosím tě, nehraj to na mě,“ ohradila se. „Co jsem přišla, tak koukáš z okna, skoro mě neposloucháš, pořád někam mizíš a ještě jsi mi neřekl, od koho máš tu obrovskou bichli o dracích. To si myslíš, že jsem úplně pitomá, nebo co?“ vyčetla mu a položila svůj hrnek na stůl.

Zhluboka si povzdechl: „No…“

„No, mám pravdu, co?“ pobídla ho s úsměvem.

„Jmenuje se Daria. Je jí devatenáct a já vedu na Groundwillu její skupinu na praxi,“ vypadlo z něj.

„Takže je to tvoje studentka?“ vykulila Cathy oči. „Teda, brácha, od kdy zrovna ty porušuješ…“

„V řádu ošetřovny o tom nic není!“ vyštěkl Alex.

„Ale v řádu Campurie je, co?“ uculila se poťouchle. „Určitě studuje tam, ne?“

Něco nevrle zahučel.

„Netvař se tak nabručeně,“ uklidňovala ho. „Já ti to přeju a jiným to může být fuk, ne?“

„Hmm, možná,“ odtušil neurčitě.

Částečně mu pořád dělalo starosti, aby kvůli tomu neměla Daria ve škole problémy.

„Jak dlouho už jste spolu?“ vyzvídala dál.

„Dva měsíce,“ odvětil bez zaváhání.

„Je hezká? Jak vypadá? Kde bydlí?“ ptala se dál.

„Co kdyby ses zeptala přímo jí?“ odrazil její otázky.

„Tak jo,“ přikývla klidně. O nic jiného se jí taky nejednalo. „Kdy mi ji představíš?“

„Nevím,“ zabručel neurčitě.

„Ale no tak, víš přece, že doma dlouho nebudu. Co kdybychom s ní zajeli na lyže? Umí lyžovat?“

„Eh…“ vyrazil ze sebe.

„Ty to nevíš?“ povytáhla obočí.

„Mno…“

„Takže ne,“ došlo jí. „Fajn, domluv se s ní a uvidíme.“

„No, tak jo…“ přikývl Alex, který už se dávno náporem své sestry nechal udolat.

***

 

Tohle probuzení se s tím předešlým vůbec nedalo srovnat. Sice měl pořád v hlavě pocit jako po výbuchu, ale cítil se báječně vyspaný a klidný. Otevřel oči. Do pokoje skrz mezeru mezi závěsy pronikalo jasné sluneční světlo. Sofie už byla pryč. Shrnul ze sebe pokrývku a posadil se.

Angela tu pořád byla. Zadíval se na její bledý obličej. Seděla v křesle, které si předešlý večer ustavila k jeho posteli, s hlavou natočenou k pravému rameni a tvrdě spala. Draco vstal a shrnul si rozcuchané vlasy z obličeje.

Chvíli na ni hleděl, než se sehnul, její pravou ruku jí položil na břicho, opatrně ji podebral pod koleny a druhou ruku jí vložil za záda. Když si ji vyzdvihl do náruče, její hlava se o něj opřela. Křeslo se ještě chvíli houpalo, než zůstalo stát.

Draco vyšel ze svého pokoje na chodbu a zamířil přes ni k tomu jejímu. Protáhl se dalšími dveřmi a zůstal stát nad její postelí.

Váha jejího těla na rukou mu připadala nečekaně příjemná. Nepohnutě mu ležela v náručí, její vlasy ho lechtaly na rameni. Na malou chvíli si ji k sobě pevně přitiskl. K jeho vlastnímu překvapení se v něm vzmáhala touha držet ji takhle celou věčnost.

Konečně se vzpamatoval a pomalu ji položil na postel. Zul jí přezůvky, hůlku vytáhl z kalhot, položil ji na noční stolek a přitáhl jí deku ke krku. Zůstal ohnutý nad její tváří. Nad tak klidnou a zdánlivě nevinnou.

Před očima mu bleskla vzpomínka. Nad stejnou tváří už se jednou takhle nahýbal, jenže tehdy byla stažená únavou a zármutkem. Bylo to ráno po té noci, kdy se stal Smrtijedem.

Vztáhl ruku a odhrnul jí několik pramínků vlasů z čela na stranu. Pak se narovnal, tiše odešel z pokoje a zavřel za sebou dveře.

 

Vzbudila se ve svém pokoji a v útrobách ji svíral strašný hlad. Prudce se posadila. Venku byla tma. Zkopala ze sebe přikrývku, vyskočila na nohy, ze skříně vytáhla mikinu a přetáhla si ji přes hlavu. Tiše otevřela dveře a prozkoumala chodbu. Nahoře byl klid.

Po špičkách přešla ke schodišti a tiše seběhla ze schodů. Jediná místnost, kde se svítilo, byl obývací pokoj. Našla u botníku svoje boty, rychle si je nazula, popadla z věšáku bundu, přehodila si ji přes ruce a stáhla z horní poličky šálu.

Ve chvíli, kdy sáhla na kliku dveří, se v hale rozsvítilo světlo. Ztuhla.

„To se teď budeš ven plížit?“ zeptal se cynický hlas.

Pomalu se obrátila k Dracovi, který právě stahoval ruku z vypínače u dveří do obýváku.

„Já…“ začala, ale nevěděla co říct. Proč se vlastně snažila tak vypařit? Draco přece moc dobře věděl, co je zač.

„To přece nemusíš,“ připomenul jí tiše.

„Já vím…“ vydechla a odvrátila se od něj. „Za chvíli jsem zpátky,“ slíbila a vytratila se do zimního večera.

***

 

Rozběhl se po rovné střeše vysokého panelového domu, odrazil se a bez problémů přistál na tom vedlejším, který byl jen o metr níže. Přešel k okraji a nahnul se do ulice. Ano, odsud měl hned lepší výhled.

Na tvář mu dopadalo nažloutlé světlo lamp zdola. Jedna z nich osvětlovala i vchod do cestovní kanceláře s nepříliš lákavou výlohou. Podle toho, co mu bylo řečeno, to byla ve skutečnosti průchozí místnost, na jejímž druhém konci vedly další dveře na kouzly utajený a oblepený dvorec, který sloužil Ministerstvu jako místo na vydávání prohlášení a shromaždiště.

Vchod pro hosty byl o kus dál v jiném bloku. Byla to kontrolovaná telefonní budka. Taky se tam šlo pochopitelně dostat přes krby, rovněž hlídané a přesměrovatelné.

Ale pro jeho plán byl nejvhodnější tenhle přístup.

Ušklíbl se, když postřehl hlídky v oknech nad vchodem i na ulici. Skoro deset večer a oni tu pořád pochodujou. Někteří zůstávali celou noc. Byli ostražití…

Ale stejně ne dost, pomyslel si. Přímý útok nebudou čekat.

Podíval se trochu výš. Budova byla vysoká pět pater. Následovala rovná střecha. Když tam zaostřil pohled, všiml si, že i ona je hlídaná. Musí těm strážcům platit celý majlant, aby tu v té zimě takhle dřepěli.

Pomalu se narovnal a přešel k okraji po své pravé ruce. Zahleděl se dolů do úzké uličky, pak už bez zaváhání vkročil do prázdna. Sletěl přes tři patra dolů plynulým pohybem a dole na dlažbě přistál tiše jako kočka. Přešel těch pár metrů k hlavní ulici, ale zůstal ve stínu za rohem.

Jeden stál blízko vchodu, druhý přecházel naproti přes ulici. Tušil, že tu budou i další, ale krytí kouzly nebo plášti.

Nebezpečí za sebou vycítil dostatečně brzy. Nenápadným pohybem vsunul ruku do kapsy svého pláště a ustoupil o krok dozadu. Už byl přímo za ním. Ale byl docela tichý, to se mu muselo nechat.

Přímo bleskově se otočil a vyrazil muži za sebou zbraň z ruky. Pistole spadla do hromady sněhu. Lovec okamžitě hmátl pro další, ale Lynx mu zkroutil ruku tak, že ji zase hned pustil. Pak se přesunul za jeho záda. Lovec stačil jen otočit hlavu za sebe a otevřít ústa, ale to už měl na nich upírovu dlaň, která zarazila první výkřik. Vytáhl z kapsy dlouhý nůž a ladným pohybem přeřízl muži hrdlo. Krev vytryskla v matném světle z ulice v tmavém proudu a potřísnila bělostný sníh. Lovec zachroptěl.

Upír sklonil hlavu k jeho krku a olízl krev, která vytékala už menším proudem z rány. Znechuceně si odplivl. Krev Lovců pro ně měla vždy trpkou příchuť. Pustil ho a muž padl obličejem k zemi. Sníh kolem něj rychle nabíral tmavou barvu.

Z ulice Lynx zaslechl kroky. Sehnul se pro obě zbraně a ztratil se ve stínech uličky těsně předtím, než do ní nahlédla hlídka z ulice před Ministerstvem kouzel.

***

 

Neslyšel ji vejít do domu, vycítil ji za až těsně za sebou. Chvíli nad ním zůstala stát. Dál se klidně věnoval tomu, že pomalu vkládal jednotlivé kulky z čistého stříbra do zásobníku. Přešla ke krbu, opřela se o římsu a nevraživě na něj zahlížela.

„Jen se moc neškleb,“ ozval se, aniž zvedl hlavu. „Chci ji tady mít taky kvůli tobě.“

„Zbraň nabitou stříbrem?“ odfrkla si znechuceně. „Proč jako?“

„Kvůli těm tvým kamarádům,“ odtušil a zacvakl plný zásobník. „Odmítám proti nim znovu stát s prázdnýma rukama.“

„Tak s prázdnýma rukama, říkáš,“ zamumlala a přešla ke knihovně na druhé straně místnosti.

Chvíli se tam hrabala mezi knížkami, než něco vytáhla a otočila se zpátky k němu.

„Nakonec pro tebe k Vánocům přece jen něco mám,“ pronesla tiše. V rukou držela úzkou krabičku. Sedla si na opěradlo křesla, ve kterém seděl, a otevřela ji.

Byla v něm jeho vlastní stará hůlka. Poznal ji okamžitě. Udiveně k ní vzhlédl.

„Jak jsi ji…“ vydechl.

„No, když jsem pátrala v knihovně, tak jsem se párkrát prošla po Hradě a… Našla jsem ji v jednom koutě,“ osvětlila mu. „Šťastná náhoda.“

Draco odložil zbraň na stolek a pomalu se pro hůlku natáhl. Když ji držel v ruce, připadal si divně.

„Myslíš, že…“ začal, ale nedořekl.

„Zkus to,“ vybídla ho povzbudivě.

Draco váhal a zaletěl pohledem znovu k Angele. Pozorovala ho s vírou v očích.

Trochu třaslavě se nadechl: „Lumos,“ pronesl nesmírně tiše.

Hůlka se okamžitě rozzářila jasným světlem. Draco upíral oči přímo do světla, jako by tomu nemohl uvěřit.

„Tak vidíš,“ usmívala se Angela a vstala, aby uklidila krabičku.

Draco hůlku zase zhasl a znovu rozsvítil.

„Teď už mít prázdné ruce nebudeš,“ odtušila od knihovny.

„Ale tu zbraň si stejně nechám,“ trval na svém Draco a postavil se.

Otočila se k němu se vzdorovitým výrazem.

„Vždyť kulky do toho musí stát celý majlant!“ vyprskla.

„Peněz mám pořád dost a způsobů jak je vybrat nespočet,“ pokrčil bezstarostně rameny. „Máš nějaký další důvod být proti tomu?“ zeptal se.

Vypadala, že chce začít něco namítat, ale nakonec se poddala.

„Ale slib mi, že ji použiješ jen v naprosto nutném případě,“ vymáhala si.

„To ti klidně slíbit můžu,“ přikývl.

„Fajn,“ vydechla a vydala se ke dveřím.

Draco chvíli upíral pohled na hůlku, pak ji zhasl a zarazil Angelu ve dveřích otázkou: „Co jsi s ním udělala?“

Pomalu se k němu obrátila. Upřeně se na ni díval.

„Oblékni se a pojď se mnou,“ vyzvala ho po chvíli.

***

 

Vedla ho na kopec nad jeskyní, kde proběhl Rituál. Ledový vítr útočil na každou odhalenou část jejich kůže, ale alespoň už nesněžilo. Ve sněhu po nich zůstávaly hluboké stopy. Zůstala stát u několika vysokých holých stromů, jejichž větve se rýsovaly proti noční obloze.

Draco došel vedle ní a vzhlédl stejným směrem jako ona.

Z jedné z nejsilnějších větví něco viselo. Draco popošel ještě blíž, vytáhl hůlku z kapsy kabátu a rozsvítil ji.

Na větvi se ve vzduchu pohupovalo lano, na kterém bylo přivázané Snapeovo tělo. Krkavci už provedli svůj díl práce a začali oklovávat jeho měkké části, přestože mrzlo.

Draco chvíli zíral na prázdné důlky po jeho očích a otrhané zbytky oblečení, pak zhasl. Přešel zpět k Angele, která i ve tmě viděla a zírala na Snapeovo tělo s neochvějným chladem.

Když chtěl kolem ní projít, chytila ho za rukáv.

„Chtěl bys s ním udělat něco jiného?“ zeptala se pomalu.

„Ne,“ procedil přes zuby.

Chvíli mlčela.

„Nikoho jsem nenáviděla tak jako jeho,“ zašeptala v sílícím větru. „Ulevilo se mi. Když už vím, že dostal to, co si zasloužil. Že už je ten parchant konečně mrtvý.“

Pohlédla na něj. Opětoval jí pohled.

„A to nemluvím o tom, co sis všechno kvůli němu vytrpěl,“ pronesla důrazně.

Pustila jeho rukáv. Obrátil se ještě jednou k pohupujícímu se stínu.

„Lituju teď jen jedné jediné věci,“ řekl pomalu. „Že jsem nepočkal. Že jsem ho nenechal naživu až do téhle chvíle, kdy jsem ho mohl zabít s mnohem větším uspokojením.“

Draco měl v hlase chlad. Věřila mu každé slovo.

„Jenže už jsem se nedokázal udržet,“ pokračoval. „Už si nezasloužil žít…“

Angela se natáhla a sevřela ve svých prstech jeho dlaň.

„Zůstalo ve mně zvláštní prázdno. Už se nemám komu mstít. A nevím, jestli to co jsem udělal, bylo dost.“

„Bylo, Draco. Bylo,“ ujistila ho pevným hlasem.

Až teď její ruku pevně chytil. Ani jeden se na toho druhého nepodíval.

Ještě chvíli nehybně stáli na kopci, než se od skupinky stromů odvrátili a zamířili pryč.

***

 

Harry byl doma dřív než Samantha. Zavřel za sebou dveře a shodil ze sebe těžký kabát i šálu. Byl zachmuřený a rozmrzelý. Strávil první pracovní den po vánočním volnu na Ústředí bystrozorů a hrabal se v archivu. Nedalo mu to pokoje.

Vyhledal si záznamy o Smrtijedech, které se podařilo chytit od smrti Pána zla – žádné obrovské množství to nebylo. Jejich dopadení v průběhu dvou let stále řídla. Až když se objevil ten tajemný Soudce, zavřených přibylo. Ale spousta jich stále běhala po svobodě.

Pak se díval na záznamy o mrtvých, u kterých bylo prokázáno, že je zabili upíři. Do očí ho praštil prudký nárůst za posledního půl roku. Do té doby byl v celku klid.

Pak už se přivolávali do Británie Lovci. Vyžádal si zprávy ze zahraničí. Tam se nic tak strašného jako tady nedělo. Snad jen v Rumunsku se to nelepšilo, ale na tom už nebylo nic divného. Pak se zaměřil přímo na Lovce. Podle záznamů jich několik zahynulo za posledních pár let – byli zavražděni. Pak Smrtijedy, které našli mrtvé. Taky jich pár bylo.

Snažil se poskládat to všechno dohromady, ale tušil, že tohle je na jednoho moc velké. Cítil ve vzduchu pěknou sviňárnu.

Unaveně se rozvalil v křesle v dolním salonu a hůlkou rozdělal v krbu oheň. Zamyšleně se zahleděl do plamenů. Musí to zkusit ještě jednou. Musí si s ní promluvit. Jestli se opravdu schylovalo k něčemu velkému, zůstane Samantha uprostřed toho. Jako Lovce by ji to vtáhlo přímo do první linie. A co když se jí pak něco stane? Co když přijde i o ni?

Ztrát už měl až nad hlavu. Sam mu vrátila chuť do života a nechtěl o ni znovu přijít. Jen o chvíli později ji slyšel vejít do haly a zouvat boty, které byly celé od sněhu stejně jako ty jeho.

„Už jsi doma, Harry?“ zavolala.

„Tady!“ ozval se jí.

Do místnosti vešla v lehkých mokasínech, tváře ještě zarudlé od mrazu.

„Ahoj, miláčku,“ usmála se na něj. „Dáš si se mnou něco horkého?“

„Určitě,“ přikývl. „Teď jsem přišel.“

Na chvíli se zamyslela.

„Svařené víno?“ navrhla.

„Moc rád,“ přitakal.

Když odběhla, zadíval se zase ke krbu. Přemýšlel, jak jen to zformulovat, aby ho alespoň vyslechla.

 

Přinesla na tácu dva velké hrnky ze skla a kakaové věnečky. Místnost zalila vůně vína a skořice. Pohodlně se usadila v křesle naproti němu.

„Páni, dneska mám opravdu dost,“ povzdychla, když si pořádně natáhla nohy. „Na Ministerstvu zase pro změnu blázinec a pak jsem ještě byla na Odboru.“

Harry pozvedl obočí. Až teď si vzpomněl, že na Ústředí to docela žilo.

„Stalo se něco?“

Udiveně se na něj zahleděla.

„Ty o tom nevíš? Copak jsi nebyl v práci?“

„Jo, byl… Ale měl jsem něco na starosti.“

„Hmm, včera večer našli nedaleko vchodu na Ministerstvo mrtvého,“ pronesla pomalu.

„Koho?“ zajímal se Harry.

„Byl to Lovec od nás.“

„Co?“ podivil se upřímně. „Tak Odbor jim opravdu posílá naše lidi na hlídky?“

„Včera se projevilo, že je to nutné,“ přisvědčila.

„Byli tam nějací upíři?“

„Nejspíš…“ pokrčila rameny a usrkla ze svého hrnku. „Nikdo nic neviděl, ale vzhledem k tomu, že to byl Lovec…“

„Jak můžou vědět…“ začal Harry.

„Lovci jsou zaměření čistě na možný výskyt upírů v okolí,“ přerušila ho. „Na jiné narušitele by upozornili hlídkující bystrozory.“

„Jaký k tomu na Ministerstvu zaujali postoj?“ zeptal se zachmuřeně.

„Jsou přesvědčeni, že upíři něco chystají,“ odvětila. „A já ostatně taky,“ dodala.

Harry objímal dlaněmi své víno a zamyšleně chvíli hleděl na temně rudou hladinu, než promluvil.

„Chtěl bych s tebou o nich vlastně znovu mluvit, Sam,“ začal opatrně.

Zabodla do něj pohled.

„Ano…?“ protáhla. „O nemrtvých podruhé?“

„Tak nějak,“ přisvědčil rázně. „Jen mě chvíli poslouchej.“

„Jen do toho,“ vyzvala ho až podezřele klidně.

„Podívej, vím, co sis s upíry v Rumunsku zažila. Vyprávěla jsi mi o své matce. Spolu jsme našli tvého otce. Taky ses pomstila těm, kdo to měli na svědomí. Já tě v tom dokonce podporoval…“

„A stal ses dobrovolně Lovcem,“ přerušila ho Sam.

„To je pravda,“ přisvědčil tiše. „Vím, jaké to dokážou být svině. Ale sama musíš přece uznat, že nejsou všichni stejní. Víš, že ne všichni zabíjejí lidi. Napijí se a nechají je být.“

„A je mi z toho špatně,“ odsekla. „Živí se naší krví, Harry! Jsme pro ně jen jídlo!“

„Zkus se na to na chvíli podívat z jejich pohledu,“ nedal se. „Nedokážou si pomoci. Bez krve nemohou žít.“

„To je podle tebe život, co oni vedou?“ procedila nevrle.

„Taky jsou to bytosti, které mají city jako my,“ pokračoval odhodlaně.

„Ty je chceš přirovnávat k nám?“

„Ano,“ odvětil po krátkém zaváhání. „Milují, trpí a nenávidí jako lidé. Přece jsi to sama viděla! A ne jen jednou!“

Tentokrát mlčela. Samozřejmě že už několikrát narazili na upíry, kteří se na ně vrhali z čisté nenávisti, protože jim zabili někoho blízkého. Harry ještě teď viděl plačící upírku nad rozpadajícím se tělem svého bratra. To bylo ještě v Rumunsku… Samantha to nemohla popřít.

„Ale ty se to celou tu dobu snažíš nebrat v potaz. Aby sis všechno to zabíjení nemusela vyčítat,“ prohlásil tiše.

V salonu se rozhostilo ticho. Samantha ho hodnou dobu upřeně pozorovala, než vstala a poodešla k oknu. Dívala se ven do zasněžené potemnělé zahrady.

„Opravdu krásný proslov, Harry,“ pronesla nakonec a obrátila se k němu. „Dejme tomu, že máš pravdu. A teď mi řekni, jak chceš sakra poznat ty, co si zaslouží žít od těch co ne?!“

Harry zaraženě mlčel.

„Jako Lovci přece nemůžeme čekat, až některou ze svých ubohých obětí zabijí, abychom to zjistili! Tak řekni! Jsi snad věštec??“ zvýšila rozčileně hlas.

Vstal z křesla.

„To nevím, Sam,“ řekl tiše. „Ale na tom, co jsem řekl, trvám.“

„Fajn! A co s tím jako budeš dělat?!“

Upřeně se jí díval do očí. Po chvíli povážlivě zbledla.

„Chceš toho nechat, že?“ vydechla. „Odejdeš z Odboru…“

„A chtěl bych, abys šla se mnou,“ přisvědčil vážně.

„Ty ses asi zbláznil!“ vykřikla a rozhodila nechápavě rukama. „Já toho nemůžu jen tak nechat! Pocházím z rodiny, která loví upíry už pět generací! Teď je to na mě!“

„Není to přece tvoje povinnost!“ vyjel Harry netrpělivě. „Můžeš si zařídit vlastní a jiný život!“

Pomalu zavrtěla hlavou.

„Ne, Harry, to nejde…“ prohlásila studeně. „Jestli chceš odejít, tak prosím, je to tvoje věc, ale mě nepřesvědčíš.“

Vydala se ke dveřím. Harry ji popadl za paži a přitáhl si ji zpátky k sobě.

„Ale já mám o tebe strach, Sam!“ vyhrkl. „Co když se ti něco stane?“

„Umím se o sebe postarat, to přece víš,“ odvětila.

„Ano, ale taky vím, co se ti může kdykoli přihodit!“ odporoval.

„To se přece mohlo stát, i když jsme byli dva,“ odtušila nadmíru klidně a vymanila se z jeho sevření.

Poodešla, ale zastavila se ve dveřích.

„Jestli jsi to dělal jen kvůli mně, Harry,“ pronesla zády k němu. „Měl jsi toho nechat už dávno.“

Zaťal pěsti a neřekl nic. Pak zmizela a o chvíli později slyšel její kroky na schodech. Překvapivě unavený se vrátil ke svému křeslu a vínu. Doufal marně. Nepřesvědčí ji. Ale byl rozhodnutý v tom sám už nepokračovat. Měl toho vraždění právě tak dost.

Ale ještě jedna možnost tu byla. Když přijde na to, kdo za vší tou provokací mezi lidmi a upíry stojí, třeba by se to dalo zastavit. Třeba by mohli uzavřít příměří a Odbor by téměř neměl co na práci. I nemrtví přece umí uvažovat. A podle toho, co věděl, je pro ně každý další zneškodněný upír nenahraditelná ztráta.

***

 

Stál před Radou s rukama založenýma na hrudi a zamračeným výrazem.

„Ok es ened, Lynxiu?“ otázal se Vznešený z první řady.

„Nezvládnu to sám,“ pronesl Lynx klidně, ale přesvědčeně. „Musíte mi dovolit, abych si někoho přibral k sobě. Alespoň jednoho.“

Radou to zašumělo.

„Máš na mysli někoho konkrétního?“ zeptal se Marcus poté.

„Ano,“ přikývl. „Serpense.“

Po chvíli mu to odhlasovali.

„Dobrá, můžeš ho o všem informovat. Ale kdy už na to dojde?“

„Na Nový rok.“

„Už je to jisté?“

„Ano,“ přitakal.

„Tedy dobrá. Můžeš jít, Lynxi.“

„Ještě něco…“

„Ano?“

„Chtěl bych se s naším zvědem na Odboru setkat osobně.“

Na halu padlo napnuté ticho.

„Z jakého důvodu?“

„Ví on o našem plánu?“

Rada se k odpovědi příliš neměla. Nakonec znovu odpověděl za všechny Marcus. Lynx čekal.

„Ano, je to nutné k našemu úspěchu,“ připustil.

„Pak tedy já chci vědět o něm. Pokud by něco krachlo, chci vědět, koho si mám jít podat,“ prohlásil pevně.

Tentokrát se Rada domlouvala delší dobu.

„Ať je tedy po tvém, Lynxiu,“ souhlasili na konec. „Merene ti s ním domluví schůzku,“ pronesl Marcus.

Na konci dolní řady se ze své židle zvedla jedna Vznešená. Lynx se mírně uklonil jejím směrem.

„Pak ti dá vědět,“ zakončil Marcus a propustil ho pokynem ruky.

„Ikyrde, Ynemeren,“ rozloučil se Lynx.

514 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí