„Call my name
and save me from the dark.“
EVANESCENCE
Nahlas by to sice nepřiznal ani za měšec galeonů, ale náramně se mu ulevilo, když už bylo jisté, že mají ty odhodlané červenáčky z krku. Stačilo, aby byli strážní jen trochu rychlejší a mohli to taky pořádně schytat. Na Angelině výrazu poznal, že ten štít by to určitě už dlouho nevydržel.
A opravdu nerad by se zítra objevil na titulní stránce Denního Věštce jako spolupachatel pokusu o vysvobození uprchlého Smrtijeda. Jeho uklidňující tvrzení Darie, že to co chtějí podniknout s Angelou a Dracem není moc nebezpečné, mu teď připadalo skoro směšné.
Audi uhánělo vpřed několik desítek metrů nad zemí přímo k Londýnu. Mělo sice zhasnuté světla, ale daleko před nimi byla udržována varovná hranice, která by je upozornila na jakoukoli překážku. I Angele zmizelo z tváře napětí. Před chvilkou už se zase vrátila do svého těla. Nedovolila mu ale, aby si odepnul pás a Dracovi jakbysmet.
„Někde ti zastavím, aby ses mohl přemístit domů,“ pronesla a úkosem ho sledovala, jak si hůlkou vrací svou skutečnou podobu. „Je zbytečné, abys s námi jel celou cestu.“
„To bude fajn, díky,“ přikývl a s šilháním si snažil upravit nos do původní velikosti.
Angela pohlédla do zpětného zrcátka. Snape se v zadním sedadle skoro ztrácel a těch pár vlasů se mu pohupovalo kolem skloněné tváře. Draco se beze slova díval ven z okna.
Raději se vrátila k řízení a začala sestupovat níž, aby mohla najít místo, kde vysadit Alexe.
Audi hladce dosedlo na čistě vyhrnutou silnici vedle nějakého sídliště. V širokém okolí nebylo vidět živé duše. Angela zastavila, zatáhla ruční brzdu a obrátila se k Alexovi, který už si odepínal pás.
„Otoč se na mě,“ vyzvala ho a vytáhla hůlku.
Trochu udiveně se k ní natočil, ale ona mu bez dalšího vysvětlování upravila ten hrozný účes, který si popaměti na hlavě vytvořil.
„Teď už vypadáš konečně trochu normálně,“ prohlásila s mírným úsměvem.
Ušklíbl se.
„Tak dík,“ odvětil a otevřel si dveře.
„Alexi, počkej na mě chvíli venku,“ ozval se zezadu Draco náhle.
„Jasně,“ přikývl bez zaváhání a nedal najevo žádný údiv.
„Díky, Alexi,“ pronesla ještě Angela.
Mávl ledabyle rukou, vystoupil a zabouchl za sebou.
„Angelo?“
Ta už si rozepínala pás, aby se k němu mohla otočit dozadu. Vrátila mu zpět jeho tvář i vlasy, brýle už měl dávno dole.
„Pohlídej ho,“ požádal ji.
Jen pokývla hlavou a otočila se dopředu. Draco vystoupil a zašel za auto. Viděla je v jednom z bočních zrcátek. Chvíli spolu mluvili. Mohla je slyšet, ale snažila se neposlouchat. Nic jí do toho nebylo. Stejně si dokázala živě představit, jak odtažitě mu Draco děkuje.
Pak Draco vztáhl k Alexovi pravou ruku. Ten ji po chvíli přijal a stiskl. Angela se pro sebe v autě usmála.
Draco se vrátil dovnitř ke Snapeovi, počkala, až si zase zapne pás a prudce se rozjela.
Alex počkal, až mu auto zmizí z očí, pak si zase vytáhl hůlku a přemístil se.
„Jedeme k tobě?“ otázal se tiše.
„Jo, ten Rituál vyžaduje trochu delší přípravu, dneska už je pozdě,“ odpověděla tiše.
Všiml si, že si přejela rukou po čele.
„Kam ho dáme?“ zahučel s nevrlým gestem směrem k postavě sedící vedle něj.
„Do sklepa,“ odtušila hluše. „Ten den to přežije.“
V předním zrcátku zahlédl, že se jí najednou vyděšeně rozšířily oči.
„Angelo? Je ti něco?“
„Draco…“ zasípala namáhavě. „Volant…“
Všude kolem ní se rozléhala dunivá hudba. Osvětlení bylo jen sporé, modré a zelené. A v místnosti masa pohybujících se těl. A krev. Na některých hrdlech viděla poranění. Velmi dobře rozjetá zábava byla hrubě narušena. Pár nemrtvých padlo v křečích zemi. Jiní začali vztekle řvát. Pak bolestně. Vzduchem se rozléhaly rány a svist šípů. A upíři umírali. Tolik… Tak moc. Dokonce i ti, které znala…
Škubla sebou a znovu si uvědomila, že sedí v autě. Příšerně ji bolela hlava a čelo si svírala oběma rukama. Volant před ní držely jiné ruce. Auto stálo. Díky Merlinovi stále ve vzduchu.
„Angelo, vnímáš mě?“ ozval se Draco.
Zvedla opatrně hlavu. Z toho, co právě viděla, se jí dělalo špatně. Upíral na ni ostražitý pohled ze sedadla spolujezdce.
„Už je to dobrý,“ pronesla roztřeseně.
„Další vidina?“ došlo mu z jejího výrazu.
Přikývla a vzala zpět do rukou volant.
„Musím si pospíšit,“ poznamenala napjatě, vzlétla s autem výš a postupně přeřadila na nejvyšší rychlost. Do Londýna to bylo ještě půl hodiny.
Do garáže vpálila Angela tak rychle, až se sama divila, že stačila zastavit těsně před zadní zdí. Vyskočila z auta a už otvírala dveře Dracovi, který tahal ven Snapea. Vyšli ven, Angela rychle zabezpečila garáž a obrátila se k němu.
„Klíč od sklepa visí na třetím trámu nahoře na verandě,“ informovala ho a ve spěchu si oblékala svou bundu. „Zamkni ho tam, nebude mít šanci se o něco pokusit. S tím náramkem se nemůže ani přemístit.“
Vážně přikývl.
„Zadní dveře jsem nechala odemčené, takže se dostaneš normálně dovnitř, abys nemrzl venku. Tak já letím,“ dodala a přemístila se o něco hlasitěji než obvykle.
Draco si to hned poté namířil ke stezce kolem garáže. Snapeovu vyhublou ruku musel mít obtočenou kolem ramen, jinak by nejspíš spadl na zem. Táhl ho směrem k zahradě a potlačoval v sobě neurčitý pocit znechucení. Navíc mu ještě mrzly ruce na studeném větru.
Zahradu přešel o něco rychleji než obvykle, šoupl Snapea na zem k verandě a vystoupal na ni, aby se podíval po klíči. Našel ho snadno.
Sešel zase dolů, popadl svou nepříjemnou zátěž a odvlekl ho kolem oken do obývacího pokoje na severní stranu domu, kde se nacházely krátké schody do tmy, na jejichž konci byla zamčená železem kovaná dvířka.
Naštěstí sebou od jisté doby nosil malou baterku, takže s její pomocí našel vypínač na zdi. Rozsvítil vybledlou žárovku nad dvířky, odemkl a zavlekl ho dovnitř. Sklípek o rozměrech třikrát dva metry byl úplně prázdný. Draco svého zajatce pustil a Snape se podél zdi svezl na zem. Chtěl se od něj odvrátit, ale světlo jeho baterky dopadlo na zeď a to ho zarazilo. Přistoupil k ní blíž a zahleděl se na ni pečlivěji.
Jako by zaschlá krev… Bylo to první, co ho napadlo, když si prostudoval dlouhé šmouhy. Posunul světlo dál. Našel mezírku mezi dvěma kameny. Materiál mezi nimi byl něčím vyškrábaný. Přešel ke dveřím a začal hledat vypínač tady. Byl tu, ale nefungoval.
Chvíli zůstal zamyšleně stát. Pak vyšel ven, zamkl za sebou a svižným tempem se vydal do domu.
Zanedlouho se vracel a nesl si velkou svítilnu. Znovu vešel do sklepa a uprostřed zůstal stát. Snape seděl tam, kde ho nechal. Teď už mnohem lépe viděl kamenné zdi. Podobné zaschlé fleky a šmouhy jako u dveří byly všude. A taky… Drápance. To nemohlo být nic jiného. Dlouhé rýhy. Ale v kamení?
Nahnul se k jednomu místu. V mezeře mezi kameny se něco zalesklo. Vztáhl ruku a pokusil se to vytáhnout. Šlo to snadno. Byl to nehet.
Nehybně na ten téměř úplně zčernalý kousek civěl. Pak ho pustil a narovnal se. Obešel sklípek kolem dokola a zastavil se u rozevřených dveří. Předtím je otevřel úplně, takže si toho nevšiml. Teď to mohl vidět až příliš dobře. Povrch na jejich vnitřní straně byl notně poškozený a trčely z něj třísky.
Ještě pohlédl vzhůru. Žárovka tu kdysi byla, ale teď ze stropu trčely jen dva dráty.
Pak si uvědomil ještě něco. Za celou tu dobu od chvíle, kdy pozřel jednorožčí krev, se necítil tak napjatý jako právě teď. Ze vší té zaschlé krve, která byla dokonce i na podlaze, se mu dělalo zle.
Co se tady stalo? Ví o tom Angela? Jestli ano, tak proč by mě sem tak lehkomyslně posílala? Jenže měla přece naspěch… uvažoval.
Měl toho pohledu už dost. Rychle vyšel ven, pečlivě Snapea zamkl a vyšel ven na čerstvý vzduch. Vzhlédl k noční obloze a přemítal, jestli se na tohle Angely zeptá přímo, nebo počká, jestli mu to nevysvětlí sama.
***
Seděl za svým stolem v noblesně zařízené pracovně, rozsvícenou nechal jen jednu stolní lampu a pečlivě studoval plány nějaké budovy, když zaslechl od hlavního vchodu rozčilené hlasy. Zamračil se a zvedl hlavu. Jeden z hlasů byl strážný u vchodu, druhý byl dívčí. Vstal od stolu a zamířil k dvoukřídlým dveřím z jilmového dřeva.
To už slyšel hlasy z chodby mluvící v upírštině velmi zřetelně.
„Mě absolutně nezajímají vaše rozkazy! Musím s ním mluvit! A to hned!“
„Slečno, to nejde! Přikázal, že ho nemá nikdo rušit!“
Lynx otevřel dveře dokořán a nakráčel do chodby pokryté rudým kobercem. Otočily se k němu tři tváře. Dva z nich byli jeho služebníci a tou třetí byla Feles s vyloženě vzteklým výrazem ve tváři.
„Pane!“ uklonil se směrem k němu strážný. „Omlouvám se, ale tady slečna trvá na tom…“
„To je v pořádku, Keturo,“ přerušil ho. „Ustup jí.“
Strážní se neochotně rozestoupili, Feles v rozepnuté bundě a džínách se prořítila mezi nimi a zastavila se až těsně před ním.
„Kde máš toho svého povedeného bratra?!“ zasykla bez pozdravu.
Ohleduplně přešel její neomalené chování.
„Co zase provedl?“ zeptal se klidně a neuhýbal před jejím naštvaným a netrpělivým pohledem.
„Někde si pořádá párty, ten idiot!“ vyštěkla.
„Na mě nikdo v mém domě řvát nebude!“ ucedil ledově. „Takže se laskavě uklidni!“
Feles zaťala pěsti, ale mlčela. Očividně se nutila ke klidu.
„Pojď se mnou,“ vyzval ji a zamířil zpět do pracovny. „Vy se vraťte na svá místa,“ dodal ještě směrem ke Keturovi a Landremu.
Feles za sebou zavřela a zahlédla ještě, jak Lynx schovává nějaké papíry do zásuvky u svého stolu.
„Tak, teď se můžeš jasně vyjádřit, co se děje,“ pokývl na ni.
„Na diskotéku, kterou pořádá tvůj bratr, zaútočí jednotka z Odboru Lovců. Nevím přesně, kolik bude obětí, ale bude jich opravdu dost, jestli mi hned neřekneš, kde to mají,“ vychrlila ze sebe Angela na jedno nadechnutí.
„To je tak málo času?“ povytáhl Lynx obočí.
„Přesně tak,“ odsekla.
„No, to bude problém…“ zamračil se a přešel ke stolku u okna.
„Co?“ nechápala Angela.
„Já nevím, kde je,“ odtušil.
„Cože? To myslíš vážně?“
„Víš přece, že taková shromáždění jsme zakázali už před dvěma měsíci. Předpokládal jsem, že na to bude Lupus dbát,“ osvětlil jí nevzrušeně. „Navíc nejsem jeho chůva.“
„Jako bys ho neznal!“ podotkla jízlivě.
„To je fakt,“ připustil. „Zjistím to.“
Lynx odněkud vytáhl malý bezdrátový přístroj s krátkou anténou.
„To bys teda měl!“ procedila mezi zuby a mírně znechuceně civěla na mobilní telefon v jeho ruce.
Člověk by to do nich neřekl, ale upíři měli rádi komfort a určité pohodlí. A do toho patřilo i dorozumívání se mezi sebou na velkou dálku.
„Řekla jsi mi všechno, co ses z té vidiny dozvěděla?“ zeptal se a vyťukával na mobilu nějaké číslo.
Na chvíli se zamyslela.
„Mělo by to být ve velké hale,“ odvětila. „Jinak jsem z toho nevytáhla nic.“
Lynx si dal přístroj k uchu.
„Jak vůbec víš, že to má na svědomí Lupus?“
„Viděla jsem ho tam,“ odpověděla. „A kdo jiný by to asi tak mohl organizovat.“
Lynx se na ni na chvíli upřeně zahleděl.
„On taky…“
„Ne, to ne,“ zavrtěla hlavou na nevyřčený dotaz. „Ale zahlédla jsem ho tam. Naštěstí. Jinak bych neměla za kým jít, abych zjistila, kde to přesně je.“
„Uvidím, co se dá dělat,“ odtušil a začal mluvit s někým, který mu konečně zvedl telefon na druhé straně.
***
Celou budovu obkličovali pomalu a obezřetně. Rozdělili se na dvě linie. Ta první se právě zbavovala stráží u každého ze dvou vchodů a chystala se proniknout dovnitř.
Oni byli v druhé. Harry si naposledy zkontroloval svůj samostříl a hůlku u pasu, stejně jako Sam, která se krčila za rohem velkého obchodu hned vedle něj. Harry zahlédl světelné znamení od velitele celé téhle akce.
„Jdeme,“ zasykl.
Na to se oba poklusem vydali přes ulici k rozevřeným dvoukřídlým dveřím. Vyhnuli se dvěma nehybným tělům, které se chystali odklidit jejich kolegové.
Před nimi už dovnitř vběhli další Lovci z Odboru. Dva zůstali stát zvenčí. Harry se Sam v závěsu vešli do úplné tmy. Zůstali stát a dovolili očím, aby si navykly na přítmí. Nemohli si dovolit prozradit se zbytečným světlem. K uším jim doléhala dunivá hudba, zatím tlumená zdmi.
Nějakým zázrakem se někomu od nich podařilo sehnat plány budovy, takže když se konečně rozkoukali, věděli přesně kam jít.
Minuli dvoje zavřené dveře, vyběhli nahoru po úzkých schodech, co nejtišeji vnikli do patra nad velkou halou, kde právě probíhalo řádění upírů.
Kouzlem zdolali mříž a dostali se na vystouplou plošinu. Hudba už útočila do jejich ušních bubínků přímo. Rozmístili se s menší opatrností přímo nad rychle se pohybující masou těl. Měli teď výhodnou pozici na úzké balustrádě kolem haly, vysoko nad hlavami nemrtvých. V záblescích modrých a zelených světel zahlédli další Lovce na opačném konci naproti sobě. Všichni se chystali na útok.
Harry sáhl do brašny na zádech a připevnil do samostřílu šíp se špičkou ze stříbra. Marco dva metry od něj vytasil svou zbraň a zle se pousmál. Harry raději dělal, že to neviděl. On žádné velké potěšení ze zabíjení upírů neměl.
Angela se proplétala mezi svíjejícími se těly a prohledávala očima okraje haly, kde bylo občerstvení, mixážní pult a několik stolů. Pečlivě si prohlížela i tváře kolem a hledala Lupuse. Všichni přítomní však nebyli čistě upíři. Někteří z nich si přivedli lidi.
Další porušení přísného zákazu, pomyslela si kysele. Ten Lupus se snad zbláznil.
Ty, které zahlédla, byli očividně poněkud mimo. Většinou to byly dívky se dvěma rankami na krku. Další krev se podávala na baru, ovšem ani zdaleka ne tak čerstvá. Kromě ní ještě taky nealkoholické nápoje.
Začínala být nervózní. Zatím tady byla sama.
Lynx se samozřejmě jako čistokrevný upír nedokázal přemístit, a tak jakmile zjistil adresu, vydal se pro posily. Angela šla napřed, nechala se ověřit u vchodu a už dobrých pět minut se nemohla zbavit nepříjemného pocitu vzadu na krku. A v tomhle chumlu mohla Lupuse hledat klidně celou noc.
Zamířila k baru, dál od dunících repro beden a sedla si na krajní židli.
Všimla si, že z místnosti vzadu za barem se ozývají podezřelé vzdechy a hladové sání, ale zarytě je ignorovala. Barman si nejspíš dával pauzu. V záblescích světla pohlédla netrpělivě na hodinky.
A tehdy to začalo. Nedaleko od ní padl k zemi mladý upír a hned za ním upírka, se kterou tančil. Chvíli zírala na jejich blednoucí tváře a pak vyskočila ze židle. Na druhé straně davu nejspíš rovněž někdo padl k zemi, protože se tam několik postav zarazilo v půli pohybu.
Angela náhle věděla a zvedla hlavu. Ve stínech za zábradlím balustrády nad nimi spatřila stíny několika postav.
„Sakra, Lynxi, kde máš ty posily?“ zamumlala si pro sebe a soustředila se, aby se mohla přemístit nahoru.
Někde mezi upíry se ozval pronikavý jekot. Už si všimli, že je tu někdo likviduje.
Přemístila se přesně před vylomenou mříž na balkon. S hůlkou v ruce rychle vyhlédla a stáhla se. Zahlédla jich nejméně šest.
Sakra! Sakra! klela v duchu.
Zdola už se začínaly ozývat zmatené výkřiky a vzteklý řev. Nesměla váhat. Vklouzla na plošinu a odzbrojila nejbližšího Lovce. Jeho samostříl se rozpadl na kusy. Otočil se k ní a varovně vykřikl. Poslala na něj přesnou kletbu a pak ještě na dalšího. Pak ji však jen o vlas minul útok z protější strany haly. Hodila sebou zpět do tmavé chodby a ke zdi.
Vyřítil se na ni nějaký Lovec. Překvapilo ji to. Nečekala ho tu tak rychle. Couvla a klopýtla. On jejího zaváhání využil k útoku. Jeho hozené dýce se vyhnula na poslední chvíli, přemístila se vedle něj a smetla ho kletbou směrem ke schodům.
Jenže to už na ni útočil další. Hůlka jí vypadla z ruky. Hodila sebou stranou a pak ji někdo popadl zezadu za krk. Vztekle se vzepřela a kopla za sebe.
Jeden ze stráží zdola, který zaslechl hluk a přišel to zkontrolovat nahoru, povolil stisk a svezl se s úpěním na kolena.
„Upírka,“ vydechl pracně.
Vrhla se po hůlce ve chvíli, kdy na ni jiný z Lovců vystřelil z kuše. Minul. Ale kouzlo od nějaké ženské už ji zasáhlo. Uhodila se o zeď a svezla se na kolena. Okamžitě ji popadli za ruce a vytáhli na nohy.
„Držte ji!“ vyštěkl starší Lovec a hrnul se k ní s dlouhou dýkou v ruce.
Nějaká čarodějka rozsvítila hůlku, aby lépe viděli. Angela se vzepřela, ale ještě jeden z Lovců ji přidržel. Lovec před ní si spokojeně olízl rty. Dobře viděla, jak moc ji chce zabít. Jeho ruka s dýkou však klesla. Prudce ji uhodil přes obě tváře. Vztekle zavrčela a znovu se prudce vzepřela. On se jen zašklebil, ale pak byl jeden z jejích věznitelů najednou pryč.
Angela použila zbývajících dvou jako opory, vykopla proti tomu ohavnému chlapovi a odvrátila od sebe vražedné stříbro. Pak ji nečekaně druhý Lovec pustil a ona už se snadno zbavila posledního.
V chodbě se rozlehly poplašné výkřiky. Rychle se rozhlédla. Konečně dorazili upíři, kteří byli zároveň kouzelníky a likvidovali útočné komando Lovců. Neviděla svoji hůlku, takže se natáhla po dýce, kterou vykopla z ruky tomu dědkovi. Měla rukojeť ze dřeva. Narovnala se ve chvíli, kdy ten chlap něco vytahoval zpoza opasku.
Zahlédla hlaveň zbraně. Bleskurychle vyklidila palebné pole a objevila se po jeho boku. Uhodila ho do krku a šla po zbrani. Za ní se ozývaly zvuky obdobných potyček. Ze zdi létala omítka, zdola se ozýval nářek a řev nemrtvých.
Přetlačovala se s ním tak dlouho, že vyklopýtali na plošinu. Tam byli ještě další tři Lovci a stále stříleli po zmatených upírech dole, kteří se z haly nedokázali dostat díky zabarikádovaným dveřím.
Angele se konečně podařilo vykroutit mu zbraň z ruky. Bouchla o zem. A ten hajzl ji začal škrtit.
„Ty zrůdo,“ chrčel. „Chcípneš a půjdeš do pekla!“
Do toho po ní jeden ze tří Lovců vyslal kouzlo, které ji zasáhlo do boku a zatraceně bolelo. Zkusil i sluneční světlo, ale to na ni neplatilo.
Jednou rukou se stále snažila odtáhnout od svého hrdla tu Lovcovu a druhou zašátrala v kapse, kde měla tu jeho zatracenou dýku. Už nezaváhala a vší silou mu ji vrazila do břicha. Vytřeštil oči, jeho stisk povolil. Zaryla ji ještě dál, tak hluboko jak jen to šlo a odstoupila od něj. Pořád k ní vztahoval ruce a z úst mu tekla krev.
„Monstra… Je nutno… zlikvidovat,“ mumlal fanaticky.
Ohavně se ušklíbla a kopla ho do hrudi. Narazil do nízkého zábradlí, převrátil se a přepadl dozadu. Zdola se ozval nechutný křupavý zvuk, který dobře slyšela i přes stále dunící hudbu.
Dva z Lovců drželi schody proti útočícím vzteklým upírům a Harry se Sam a Marcem drželi pozice na plošině. Z protější strany se ozývaly rány a řev. Všimli si, že na ně zaútočili ještě hodnou chvíli před nimi a Lawrence tam stačil vyslat kletbu. Harry pečlivě mířil a zabíjel nemrtvé pod sebou. Po roce lovu na upíry se naučil neváhat, ať už se mu dostal do rány kdokoli.
Pohled mu utekl naproti ve chvíli, kdy dolů padal jeden z jejich lidí a odporným zvukem dopadl na zem. Šokovaně se zahleděl na plošinu, kde stála vysoká dívka s úšklebkem ve tváři. V dalším záblesku světla přes její tvář jím projelo poznání.
V následující chvíli upírka prudce couvla zpět do chodby, protože na ni zaútočil jeden ze zbývajících Lovců na protější straně. Za nimi samotnými to znělo stále beznadějněji.
Jen o pár okamžiků později se na jejich levém rukávu rozzářil tmavě modrou barvou odznak. Signál k ústupu.
Podívali se na sebe se Sam a přemístili se pryč stejně jako zbytek útočného komanda z Odboru lovců. Nechali za sebou zmatek a smrt.
Hudbu už konečně někdo vypnul. Velkou halu osvětlilo několik zářivek ze stropu. Lynx organizoval odnášení mrtvých. Většina těl ještě držela při sobě, ale některá se rozpadla v prach. V chodbě se ozýval zoufalý nářek jedné upírky. Utěšovala ji kamarádka. Přišla tu o bratra i přítele.
Angela seděla u baru a ošetřovala každého upíra, který za ní přišel s nějakým zraněním od stříbra. Vzala si na to nouzovou zásobu dezinfekce z lékárničky za barem.
Lupus se našel živý a v pořádku. Držel za ruku Vulpes a stál nedaleko Angely. Čekal, až za ním přijde bratr. Hala se pomalu vyklízela. Na odchodu každého vyslýchali. Angela propustila mladého upíra, který jí pomohl asi před dvaceti minutami nahoře v chodbě a otočila se ke stojící dvojici.
„Copak jsi přišel o zdravý rozum?“ zasykla na Lupuse, potlačujíc vztek a únavu v hlase.
Lupus se mračil a neodpovídal.
„Dej mu pokoj,“ zasykla Claire tisknoucí se k jeho boku.
„Ty sklapni!“ vyštěkla Angela. „Nikdo se tě na nic neptal!“
„Co si to dovoluješ?“ vyjela Vulpes.
Feles zaťala zuby.
„Lupusi…“ oslovila ho znovu.
On už se však zaměřil na přicházejícího bratra, který svým výrazem pouštěl hrůzu.
„Bratře, někdo nás musel prásknout, jinak to není možné,“ vyhrkl Lupus, jakmile byl Lynx na doslech.
Ten na něj upíral zlověstný pohled a mlčel.
„Tenhle večírek byl přísně utajený. Každý věděl, že se o tom nemá nikde zmiňovat. Jak se o tom jinak mohli dozvědět?“ naléhal dál Lupus.
„Všiml sis vůbec, co jsi způsobil?“ otázal se Lynx mrazivě.
„Ale já jsem jen chtěl…“
„Ticho!“ okřikl ho bratr. „Měj tolik úcty k těm mrtvým, že se mi tu nebudeš vymlouvat!“
„Ale, Lynxi,“ ozvala se Angela. „Nejspíš má pravdu. Šli na jistotu. Někdo jim o tom musel říct.“
„To je sice víc než pravděpodobné, ale tyhle shromáždění Rada přísně zakázala právě kvůli bezpečnostnímu riziku!“ zavrčel Lynx.
„Já vím…“ zahučel Lupus. „Mrzí mě to.“
„To tě teprve mrzet bude, bratříčku. Určitě tě povolají k zodpovědnosti. Kdyby nebylo Feles, tak byste tu nejspíš natáhli všichni!“
Angela vstala.
„Ať na něj nejsou přísní, Lynxi. I když to bylo proti zákazu, Lovci neměli žádný důvod zaútočit kromě toho, že chtěli zabíjet nemrtvé,“ pronesla vážně.
„Provokují,“ ohrnul Lynx ret. „Ale my už jim dáme patřičnou odpověď.“
Angelu zamrazilo. V jeho tónu bylo něco, co se jí příliš nelíbilo. Věděla ze záznamů o první válce, která se kdysi odehrála mezi lidmi a upíry a začínala se děsit toho, že by se něco takového mohlo opakovat.
„No, já už jsem svoje udělala,“ odtušila. „Ale už jednou jsem ti to říkala a zopakuju to – máme mezi sebou krysu.“
Poté spěšně odešla z toho místa zmaru.
***
Skoro ji neslyšel vejít do domu. Čekal na ni ve vyhřátém obývacím pokoji. Zašla do kuchyně. Zaslechl cvaknutí vypínače, jak rozsvítila. Pomalu se vydal za ní.
Stála u kuchyňské linky a těžce se o ni opírala v ruce sklenici vody. Civěla na ni nepřítomným pohledem.
„Angelo?“
Zvedla hlavu: „Jo?“
Ne, teď se jí na to rozhodně ptát nebudu, rozhodl se v okamžiku, kdy spatřil její znavený výraz.
„V pořádku?“
Přikývla.
„Jsem jen unavená,“ odvětila.
Pomalu se usadila za stůl.
„A nejspíš to bude pořád jen horší. Začíná se to nějak hrotit…“
„Zvládneš to?“ zeptal se.
Pevně se na něj zahleděla. Věděla přesně, na co se ptá.
„Kdybych si musela vybrat, vždycky dám přednost tobě,“ odpověděla klidně.
Na to nenašel žádnou odpověď.
***
Zmoženě vyšla z Krucánků a kaňourů, které prohledávala spolu s příjemným prodavačem skoro půl hodiny a stejně nenašla nic, co by mohla bráchovi koupit. Knih měl doma spoustu, hlavně o všelijakých potvorách a zvířatech, tak mu nechtěla dávat zase něco obdobného. Strašně ji štvalo, že se jí nepodařilo sehnat nic pořádného ani v Prasinkách a teď musela shánět dárek na poslední chvíli. Vánoce byly za dva dny a ona pro něj měla šálu a čepici. No, hrůza.
Takže sotva dojeli na nádraží King´s Cross, přemístila se nejprve domů, kam si dala věci a pak hned zpět do Londýna na Příčnou. Teď byla moc ráda, že jim přemisťování dali už na první polovinu školního roku. Alespoň nemusela otravovat Alexe, aby pro ni přišel. Stejně mu schválně nedala vědět, že jim vedení Bradavic o den prodloužilo prázdniny a poslalo je domů už teď.
Zapnula si kabát, který jí sahal až ke kolenům, ke krku a omotala si kolem něj šálu. Parádně mrzlo, až ji z toho brněl nos. Pustila se vyzdobenou ulicí doprava a obhlížela, kam by ještě tak zalezla.
Do očí jí padl vývěsní štít zapadlého starožitnictví. Pokrčila si pro sebe rameny a zamířila spěšně ke dveřím. Když vešla, zacinkal nad ní starý zvonek. V krámku, který byl překvapivě velký uvnitř, na to jak mrňavý se zdál zvenčí, bylo ještě několik zákazníků. Při obcházení přecpaných regálů jí zpoza svého pultu ostřížím zrakem sledoval postarší kouzelník.
Už to chtěla vzdát, když to uviděla. Na kraji pultu bylo vystaveno několik pánských hodinek se všemožnými funkcemi. A uprostřed se skvěly jedny, které vypadaly opravdu úžasně. Bily ji do očí až do místa, kde stála.
Vzpomněla si, jak bratr věčně nadával na hodinky, které měl už dobrých pět let, a neustále se mu zpožďovaly o pět minut. Nedaly se spravit. A tyhle… Měla sebou i dost peněz, šetřila celý rok, tak si byla celkem jistá, že by si je mohla dovolit.
Zamířila s úsměvem cílevědomě k pultu. Za minutku už je měla zabalené v krabičce a prodavač si pečlivě přepočítával galeony.
Odvrátila se od něj a chtěla se spokojeně vydat k východu, když do ní někdo prudce vrazil. Krabička jí vypadla z rukou.
„Moc se omlouvám, to jsem nechtěl,“ ozval se příjemný hlas a ke krabičce na zemi se sklonila tmavě zrzavá hlava.
Pak se narovnal a krabičku jí podával mladík se zvláštní barvou očí a omluvným úsměvem.
„No, doufám, že se jim nic nestalo,“ odvětila smířlivě, i když si pomyslela, že je to asi pěkné nemehlo. Ale opravdu pěkné…
Zrzek ji obešel a pozdravil prodavače. Catherine otevřela krabičku, aby hodinky zkontrolovala.
„Máte ještě ty modré hodinky s měsícem uprostřed?“ ptal se zrzek.
Cathy se zarazila.
„Ach, to je ale smůla, pane,“ odvětil prodavač. „Slečna si je právě koupila.“
Kluk se k ní obrátil se zklamaným výrazem.
„Aha,“ zahučel.
Tentokrát se omluvně usmála Cathy: „To je ale náhoda… Pro koho jste je chtěl?“
„Pro tátu,“ povzdechl zrzek. „Ale přišel jsem pozdě.“
„Můžete si vybrat jiné, pane,“ nabídl úslužně děda za pultem.
„Já bych mohla třeba pomoct,“ nabídla Catherine spontánně. „Když už jsem vám přebrala ty vyhlédnuté.“
Až teď se zrzek usmál.
„To bych byl rád,“ přijal její nabídku.
Oba přešli k vystaveným hodinkám.
„Sháněla jsem dárek pro bratra,“ snažila se omluvit Cathy. „A těm hodinkám nešlo odolat.“
„To věřím,“ odtušil zrzek.
Catherine se zahleděla na horní řadu.
„Hmm, co tyhle?“ navrhla a ukázala na jedny s černým páskem a runami místo číslic.
„Raději něco na čem pozná, kolik je hodin,“ odtušil.
Catherine se krátce rozesmála.
„To je fakt,“ uznala. „Co třeba ty?“
Vzala do ruky elegantní vyvedené ve hnědé barvě. Číslice byly římské.
„Ano, to je dobrý výběr,“ přidal se dědek za pultem. „Kromě hodin ukazují den, datum, rok a mají zabudovaný alarm proti zlodějům.“
Zrzek se po nich natáhl a Cathy mu je podala. Zamyšleně si je chvíli prohlížel, ale pak kývl.
Rozloučili se s prodavačem a zamířili k východu. On jí otevřel a přidržel dveře. Poděkovala mu s úsměvem.
„Já jsem Ron,“ podal jí venku ruku.
„Catherine,“ přijala ji okamžitě. „Nejsi náhodou Weasley?“
„Jak to víš?“ podivil se.
Začali si tykat, aniž o tom příliš přemýšleli.
„Na bratry Weasleyovy se nedá zapomenout,“ usmála se.
„Jo, tak,“ pochopil rychle. „Ty jsi z Bradavic?“
„Studuju poslední ročník,“ přikývla.
Až teď si uvědomila, že pořád ještě drží jeho ruku. Jemně ji vymanila a zahleděla se do země.
Na chvíli se rozhostilo ticho. Zdálo se jí, že neví, jak se s ním má rozloučit.
„Ehm, co kdybych tě jako poděkování pozval na horkou čokoládu,“ otázal se Ron nečekaně.
V první chvíli chtěla zdvořile odmítnout, ale pak se zahleděla do jeho očí a zarazila se. Bylo v nich něco, co ji strašně zaujalo. Navenek zájem a důvtip, ale hluboko v nich jakýsi smutek.
Pomalu přikývla.
„Moc ráda.“
A opravdu byla ráda, že to pozvání přijala. Ron nebyl jen hezký, ale taky moc sympatický. Moc se sice nesmál, ale to přiřazovala tomu záhadnému smutku v jeho očích. Nejspíš se mu něco vážného přihodilo.
Seděli u stolu v rohu v nově renovované kavárně nad hrnky výborné horké mléčné čokolády. Vyprávěl jí o svých sourozencích a rodičích a o honičce za dárky k Vánocům pro ně. Ona mluvila hlavně o bratrovi a o škole. Poreferovala mu o nových profesorech i o těch starých. Když zavzpomínali na některé věci, které prožili oba, docela se i nasmáli. Jen tématům okolo toho vánočního útoku Smrtijedů se vyhýbali. Na to se nevzpomínalo lehce.
„A co tví rodiče?“ zeptal Ron pomalu, když se mu svěřila, že její bratr ještě neví o jejím dnešním návratu domů.
Sklopila pohled na poloprázdný hrnek.
„Jsou oba mrtví,“ odvětila tiše.
Ron ztuhl.
„Omlouvám se, neměl jsem se ptát,“ hlesl omluvně.
„To nic. Už je to tři roky…“ zahučela.
„Ale pořád to bolí, že?“ zareagoval nečekaně.
Překvapeně k němu zvedla hlavu. V jeho pohledu viděla, že jí rozumí.
„Promiň, jestli jsem se tě dotkl,“ pronesl tiše.
„Ne, to ne,“ zavrtěla hlavou. „Tobě taky někdo…“
Přikývl, ale dál se k tomu nevyjadřoval.
„Co vlastně děláš ty?“ obrátila raději list. „Ještě studuješ?“
„Jo,“ přitakal. „Na Campurii.“
Zase se rozpovídali, že si ani neuvědomovala, kolik je hodin. Venku už se stmívalo, když se zvedli od stolu. Ron zaplatil a vyšli ven. Došli až k velkému bývalému penzionu, ze kterého se mohli přemístit a zůstali stát na chodníku.
„Doufám, že se ještě někdy uvidíme,“ usmíval se Ron. „A děkuju za radu při výběru hodinek.“
„Nemáš vůbec zač. Já děkuju za tu čokoládu,“ zareagovala a zastrčila si neposlušné vlasy na levé straně pod čepici.
Prošli skleněnými lítačkami a vešli dovnitř do tmavé velké haly.
„Tak se měj hezky,“ začal rozloučení Ron.
„Ty taky. A Veselé Vánoce,“ popřála mu.
„Veselé Vánoce,“ odvětil stejně.
Naposledy se na něj usmála a přemístila se pryč jako první.
Nějací manželé, kteří se o chvíli později přemístili dovnitř, kolem Rona přešli se zvědavými pohledy. Se zvláštním výrazem a prchavým úsměvem upíral oči do prázdna před sebou.
***
Zvenčí do velké jeskyně doléhalo otvorem ve stropě jen tlumené skučení větru, ale jinak v ní panoval klid a teplo. Po celém jejím obvodu byly na zdech upevněny plápolající pochodně, které ozařovaly černou barvou nakreslený kruh na zemi. Ve velkém kruhu se nacházely další tři, které se však nedotýkaly navzájem. Byly propojené pouze dvojitou řadou složitých znaků a tvořily tak rovnoramenný trojúhelník. Na vnější straně kruhu byly v pravidelných rozestupech vykresleny další kratší řady znaků a tvořily tak jakési paprsky. Přímo uprostřed kruhu byl nakreslený pentagram a v něm hořely tři vysoké černé svíčky.
Mimo kruh u severní stěny jeskyně bylo na podlaze několik knih, dýka, misky a úzký štětec. Vedle nich seděla troska bývalého profesora lektvarů a civěla tupě na své hubené bosé nohy. Nad ním stáli Angela a Draco, oba rovněž bosí. Jeskyni Angela mírně vyhřívala kouzly, takže jim nebyla zima, ačkoli byl Draco pouze v košili a džínách a ona také neměla nic jiného než triko a kalhoty.
Angela právě dokončila kresbu složitého ochranného kruhu pro Rituál a připojila se k Dracovi, který za celou tu dobu nespustil Snapea z očí. Pohlédla na jeho hrdý profil. Nevšímal si jí.
Pomalu se sehnula pro dýku nachystanou na kusu látky, zvedla ji a natáhla ji směrem k němu. Až teď se k ní otočil. Neuhnula před jeho pohledem.
Dýku si od ní vzal a dřepl si ke Snapeovi. Angela se usadila na paty hned vedle a natáhla se pro jednu z keramických misek s runami na vnějším i vnitřním okraji. Draco si pohrával s dýkou ve svých rukou a upřeně hleděl Snapeovi do obličeje. Když vzal jeho levou ruku a zvedl ji, tmavovlasý muž se na něj podíval a snažil se ruku stáhnout.
Angela ztuhla. To bylo poprvé, kdy Snape projevil něco, co se alespoň podobalo vnímání toho, co se kolem něj dělo. Draca to v žádném případě nevyvedlo z míry. Téměř po paměti vztáhl dýku a řízl Snapea do zápěstí. Ruku natočil tak, aby krev tekla do misky, kterou pod ní držela Angela.
Ta trpělivě čekala, až se naplní a pak se natáhla pro druhou. Když doplnila i tu, Snape už byl bílý jako křída a upřeně civěl na Draca, který mu svým pohledem nedovolil uhnout.
Angela vzala obě misky, vstala a přešla ke kruhu. Opatrně překračujíc nakreslené znaky, položila misky do dvou kruhů na základně pomyslného trojúhelníku. Pak za sebou zaslechla zvláštní zvuk.
Prudce se obrátila. Čepel dýky vězela až po střenku, kterou Draco svíral v ruce, Snapeovi v hrudi. Ten chroptěl, lapal po dechu a poulil oči. Z koutku úst mu vytékala krev.
Angela se ani nehnula, jen pozorovala Dracova napjatá záda.
Snape zasípěl, vztáhl pravou ruku k noži, který vězel v jeho hrudi, ale slabostí se ho nedokázal ani dotknout. Draco s ním v ráně zakroutil, aby mu způsobil ještě větší bolest a pak ji vytrhl ven. Snape sebou škubl, jeho rty se pokusily ještě něco zamumlat, ale nevyšlo z nich jediné srozumitelné slovo.
Pak vydechl naposledy. S vytřeštěnýma očima se svezl podél zdi na zem. Draco se postavil se zakrvácenou dýkou v ruce. Jeskyni opanovalo dusné ticho. Angela polkla a opatrně vyšla z kruhu. Chtěla vztáhnout ruku na Dracovo rameno, ale než to stačila, otočil se k ní. Měla co dělat, aby před tím jeho černým pohledem necouvla otřeseně zpět.
„Splnil jsem slib,“ pronesl hluše a natáhl k ní ruku s dýkou.
Převzala ji a bez hlesu ho sledovala pohledem, když se od ní odvrátil a zahleděl se na černý obrazec. Vlastně ji to, co právě udělal, vůbec nepřekvapilo. Celou tu dobu věděla, že to nakonec takhle musí skončit. Kdysi přece přísahal, že Snapea zabije…
Vyhnula se pohledu na Snapeovo tělo a sehnula se pro šátek, kterým dýku pečlivě očistila. Pak ji položila na tlustou knihu, na jednu z těch od Marcuse Breta. Obojí vzala a položila do posledního prázdného kruhu. Narovnala se a zachytila jeho pohled.
„Sundej si košili,“ požádala ho.
Poslechl a pohodil ji k jejich ostatním věcem.
„Sedni si do toho kruhu blíž k tobě,“ ukázala mu. „Pozor na znaky.“
Přikývl, poctivě překročil každou nakreslenou čárku a usadil se doprostřed jednoho kruhu, kam už Angela položila misku se Snapeovou krví.
Obešla kruh k němu, přešla znaky stejně jako on a usadila se těsně před něj. Vzala do rukou misku a úzký štětec. Namočila ho do rudé tekutiny, která byla ještě teplá a jistou rukou začala na Dracovu nahou kůži na hrudi vykreslovat řadu zaklínacích znaků. Přes hruď vedla tři až na břicho, pak po jedné od ramen přes paže až ke hřbetům rukou. Na zádech pak od krku další čtyři. Krev na něm rychle zasychala. Angela však pracovala s nesmírnou opatrností, stejně jako předtím u vykreslování kruhu. Nemohla si dovolit ani jedinou chybu. Už tak byla pravděpodobnost úspěchu mizerná. Draco byl celou dobu klidný a téměř se nehýbal.
Dokončila poslední znak v řadě dole na zádech, obešla ho a klekla si ještě naposledy před něj. Vztáhla ruku se štětcem k jeho čelu a pečlivě na něj vykreslila malý pentagram.
Pak jí obě ruce klesly do klína.
Upíral jí pohled do očí, až ji z toho téměř mrazilo. Byla tak blízko jeho tváře, že se stačilo jen mírně nahnout a mohla by se jeho rtů dotknout těmi svými…
Rychle sklopila oči a zahnala takové myšlenky. Nebyla na ně vhodná doba, to ani v nejmenším. I když ji někde uvnitř drásalo vědomí, že je to možná naposledy, co ho ještě vidí živého. Třeba už pak nebude mít nikdy možnost k tomu, aby mu řekla, jak moc pro ni znamená…
Položila štětec do misky a vztáhla ruku. Jemně položila své prsty na jeho, ale nedokázala zvednout pohled. Prostě se na něj nemohla podívat, i když on ji pozoroval.
Místo toho rychle vstala a odvrátila se. Opatrně vyšla z kruhu a poloprázdnou misku uložila ke zdi vedle mrtvoly. Pak kruh obešla z druhé strany, kde byla druhá miska se Snapeovou krví. Štětcem do kruhu pečlivě nakreslila hexagram a misku položila doprostřed. Štětec pak letěl k ostatním použitým věcem.
Ona se nakonec usadila do tureckého sedu v posledním kruhu a na klín si položila knihu o Rituálu. Dýku si položila vedle sebe, do pravé ruky vzala hůlku. Celou tu dobu cítila, že ji Draco nespouští z očí. Až teď se na něj dokázala podívat. Seděl ve stále stejné pozici jen tři metry od ní.
Na rty se jí drala otázka. Jakmile začne se zaříkáváním, už bude pozdě na to něco vracet. Bylo by to příliš riskantní. Bude muset dovést Rituál do konce.
Silou vůle se bránila tomu, aby se ho ještě zeptala, jestli to chce opravdu podstoupit. Nechtěla, aby na ni upřel stejný pohled jako tehdy v obývacím pokoji jejího domu.
Jako by zachytil některé z jejích myšlenek, přivřel na chvíli oči, pak je znovu otevřel a narovnal se.
„Pusť se do toho, Angelo,“ vyzval ji pevně. „Přece jsi celou tu dobu nepátrala po tom Rituálu proto, abys to teď vzdala.“
„Draco…“ dostala ze sebe dušeně.
„Věřím ti,“ pronesl tiše.
Zarazila se. Pak se zhluboka nadechla a přikývla. Rozevřela knihu na označeném místě. I když uměla latinská slova nazpaměť, raději si popis celého Rituálu vzala sebou.
Hůlkou namířila na řadu znaků, které od ní vedly ke kruhu se Snapeovou krví.
Nejhorší bylo dostat ze sebe první slovo. Pak už šlo vyvolávání skoro samo.
„VENI ALGOL AB DENSE,
ACCEPTO MIE VICE,
LOCATA MIE LACRIMATOR
ET VENI.“
Tichou jeskyní se náhle prohnal ledový vítr a rozcuchal jí vlasy. Plameny pochodní se zatřásly. Zamrazilo ji až do morku kostí. Musela však pokračovat. Opakovala celé vyvolávání znovu. Ve třetím dosud prázdném kruhu se začala třást miska s krví a připadalo jí, jako by se na to místo snášela temnota.
Vyslovila formuli vyvolání potřetí. Už v polovině postřehla, že se nad miskou formuje nezřetelný stín, který však nabýval na obrysech. Pochodně syčely, u stropu jeskyně hučel podivný vítr. Ve chvíli, kdy dořekla poslední slovo, se v kruhu zvedl černočerný stín s matnými obrysy postavy a hlavy a se stříbrně zářícíma očima. Kolem něj nebylo nic než tma.
Angela se mermomocí bránila nutkání se do těch očí podívat. Nesměla. Kdyby to udělala, znamenalo by to pro ni ztrátu vědomí.
Podívala se naposledy na Draca, který se pohledu na zhmotnění démona nebránil. Z jeho výrazu však nepoznala nic. Odložila hůlku a vzala dýku. Řízla se do dlaně. Dlaň pak přiložila před sebe na okraj svého kruhu, kde se napojovaly znaky k Dracovi.
Ze stínu vyšel táhlý dunivý řev, který Angelou otřásl. Vylétl ze svého kruhu a hnal se ve směru nakreslených znaků k Angele. Podivná temnota zůstala viset nad prázdnou miskou. Napjatě upírala pohled na znaky uvnitř kruhu, které teď modře pulzovaly, a modlila se, aby jejich ochranná síla byla dostatečná. Démon prolétl těsně nad ní a zamířil k Dracovi. První část klapla.
Angela viděla, jak ho stín démona obklopil, jeho tvář jí zmizela z dohledu. Stiskla rty a nervózně čekala.
Pak se jeskyní rozlehlo bolestné sténání. Dracovo. Stín začal blednout a pak zmizel úplně. Zmizel v něm. Jeho oči se rozzářily smrtelně stříbrnou barvou. Znaky na jeho kůži teď rudě žhnuly jako rozpálené uhlíky.
Angela roztřesenýma rukama otočila stránku. A spustila výzvu, která mířila přímo k Dracovi.
„Draco, Filii ab Humane,
Antlia naturas merak,
Aldebar Veritas et lucis in Cor,
Ophiuchus reserat ujama ad Orbis Algols.“
Záře s Dracových očí zmizela. Zároveň s tím je však zavřel a začal se chvět. Zopakovala první verš. Teď se jeho oči doširoka otevřely, ale byly prázdné. Nebylo v nich nic než temnota. Potlačila nevolnost a potřetí zopakovala předchozí výzvu.
Draco se ve svém kruhu začal svíjet a z jeho hrdla se dralo táhlé vrčení. Přišel čas na poslední část. Angela se mermomocí pokoušela zahnat mdloby, které se o ni najednou pokusily.
Kolem sebe cítil nesnesitelné horko. prudký vítr, který se do něj opíral, žhnul vysokou teplotou. Do uší se mu zařezával nesnesitelný nářek mnoha a mnoha hlasů. Chtěl otevřít oči, ale podařilo se mu to až na několikátý pokus. Už nebyl v jeskyni. Ocitl se v záplavě rudého a černého světla. Černého světla…. Uvědomil si, že ani nedýchá, neslyšel své srdce.
Vysoké plameny obklopovaly úzkou cestu před ním, která zářila jako živoucí zlato. A vedle něj…
Vedle něj se vznášel černočerný stín, který se na něj vrhl v jeskyni. Upíral na něj svůj zářící pohled. Draco se nedokázal ani pohnout. Pak se démon odvrátil a pustil se po stezce. Draco se vydal pomalu za ním. Plameny se k němu natahovaly, nářek, prosby a jekot sílil s každým jeho krokem. Kůži mu sžíral pocit, že hoří za živa. Přesto kráčel dál.
Netušil, jak dlouho následoval měnící se stín démona, ale náhle se vynořili někde na jasně bílém světle. Přivřel oči, a když je znovu otevřel, démon byl pryč. Místo něj přímo před sebou uviděl sám sebe.
Viděl své další já, jak se na něj usmívá.
V jeskyni každou vteřinou stoupala teplota, cítila, jak se jí na čele perlí kapky potu. Pomalu se několikrát nadechla, aby si pročistila mysl a pustila se do přivolávání Draca zpět ze světa démonů.
„Bella ab Eco preaterito referat Suol.
Etes Algol de absolve uve Nomina,
Veni versa ad Orbis Humanes,
tie uve demar!“
Po prvním zaříkání Draco vypadal jako v záchvatu šílenství. Začal chrčet, svíjel se v ochranném kruhu, mlátil pěstmi do neviditelné zdi, která ho tam držela, pokoušel se zvednout na nohy a zase padal zpět na zem.
Angela pracně polkla, snažila se nevnímat horký vzduch, který útočil na její kůži a oči, ani skučící vítr, který zněl až příliš jako lidský nářek a opakovala výzvu k Dracovi podruhé. Jeskyní se rozlehl vzteklý řev. Snažila se nepropadnout panice. Jestli se jí toho démona nepodaří vyhnat na potřetí a Draco se nevrátí…
Zaťala zuby, obrnila se proti řevu, který se sice dral z Dracova hrdla, ale nebyl jeho a hlasitě slovo od slova volala výzvu potřetí.
Když zvedla pohled, Draco byl na kolenou, hlavu zvrácenou vzhůru, jako by se snažil něco ze sebe dostat. Namáhavě sípal.
„Draco!“ vykřikla, až se jeho jméno vrátilo v ozvěně k ní. „Ty to dokážeš!“
Natáhl k druhému Dracovi ruku, ale nedokázal se hnout z místa. Úsměv z tváře jeho dvojčete zmizel. Věděl, že to co vidí, je jeho částí. Jeho nedílnou součástí. Bez ní jako by nebyl…
Za sebou vycítil nebezpečí. Démona. Přelétl mezi nimi a přejel přes oba svými černými stínovými drápy. V očích ucítil strašnou bolest.
Draco v sobě cítil nezměrný strach, jaký ještě nikdy. Jako by měl umřít. Jako by měl umírat snad tisíc let. Bolestně a pomalu.
Pak zaslechl hlas. Volal ho, povzbuzoval ho.
S odhodlaností hodnou rodu Malfoyů udělal krok vpřed, pak další a nezastavil se ani před démonem. Prošel přímo skrz něj.
A pak těsně před sebou uviděl bouřkově zbarvené oči druhého Draca.
Z jeho úst začal stoupat temný obrys. Napjatě ho sledovala a zatínala nehty do dlaní. Zformoval se nad Dracem do podoby démona. Draco se skácel zpět do kruhu a zůstal ležet. Démonův stříbrný pohled se zaměřil na Angelu. Cítila, jak ji ty jeho oči propalují. Pracně se nadechovala a bránila se stínům, které se pokoušely zmocnit její mysli.
Démon se vzduchem šílenou rychlostí vyřítil k ní.
„Ophiuchus!“ vykřikla jeho jméno.
Okamžitě se zastavil jen metr od ní. Před očima se jí míhaly černé mžitky.
„Ophiuchus, veni versa ad Orbis Algols!“ nařídila pevně, i když se jí z přítomnosti stínu dělalo špatně.
Stále se vznášel před ní.
„VENI VERSA!“ zavyla zoufale.
Až poté démon prosvištěl vzduchem nad ní, vrátil se ke svému kruhu a začal se smrskávat do místa, kde stála miska. Jeskyní prolétl poslední ledový závan, oči démona zmizely, stín se vypařil stejně tak temnota nad kruhem. Rozhostil se hluchý klid, teplota okamžitě klesla.
Angela odhodila knihu stranou a vyskočila na nohy. Zapotácela se na rozklepaných kolenou, ale udržela rovnováhu a vrhla se znaky neznaky k ležícímu Dracovi. Byl smrtelně bledý a měl zavřené oči. Znaky z jeho těla zmizely. Ani nevěděla, jestli je to dobře nebo špatně.
„Draco…“ vydechla. Až teď si uvědomila, že jí po tváři stékají slzy a skapávají na jeho holou hruď. „Draco…“
Několik vteřin se odhodlávala, než mu sáhla na krk. Na jednu strašnou chvíli si myslela, že necítí jeho tep. Pak ho ale našla. Slabý, ale byl tam.
Dala si jeho hlavu na klín a hladila ho po tvářích.
„Draco, neopouštěj mě, slyšíš?“ šeptala.
On se však stále nehýbal. Na dotek byl ledový. Připadalo jí, že umírá. Že se jí ztrácí někde daleko.
„Draco… Nesmíš mě tady nechat samotnou!“ vyrazila ze sebe Angela zoufale.
529 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...