Kapitola dvacátá čtvrtá – Zrádce

Vracela se domů zamyšlená. Zavřela za sebou dveře, přičemž poprvé bez zjevného zájmu pohledem přeletěla opravené místo ve dřevě a rozepnula si kabát. Rozhlédla se po tiché hale. Svítila tu lampa na zdi. Ale v obýváku i kuchyni byla tma. Zabloudila očima na schody, ale poznala, že nahoře není.

Nakonec se pomalu vydala k zadním dveřím. Na verandu dopadalo jen poskrovnu nažloutlého světla z okna haly, ale přesto ho hned uviděla. Seděl v jednom z křesel, úplně tichý a nehybný. Jen obláčky sraženého dechu u úst prozrazovaly, že vůbec žije. Přešla k němu, přičemž pod jejíma nohama vrzala promrzlá prkna podlahy.

Položila mu ruku na rameno.

„Co tady blázníš, Draco?“ zeptala se tiše. „Vždyť je nejméně patnáct pod nulou. Přinejlepším chytneš rýmu.“

„To je mi jedno,“ zahučel potichu v odpověď a dál upíral pohled někam do tmavé zahrady.

Povzdechla si.

„Ale mě to jedno není,“ namítla.

„Připadám si jako srab,“ zamumlal téměř nesrozumitelně. „Měl bych se přinejmenším přiznat.“

Dřepla si vedle křesílka, aby na něj líp viděla a opřela se o opěradlo.

„A jak bys mu to chtěl vysvětlit? Stejně tě nebude poslouchat,“ pronesla vážně.

„Já vím,“ vydechl ztěžka. „Ale stejně… Nestojím za nic,“ mluvil podivně chraplavým tónem.

„Poslouchej mě chvíli, Draco,“ pronesla rázně. „Já o tobě vím všechno, co se jen vědět dá, a stejně jsem přesvědčená, že si tě ani nezasloužím. Tady opravdu záleží na tom, jak se na to díváš.“

Odmlčela se. Upřel na ni záhadný pohled.

„Stojíš za mnohem víc než spousta jiných lidí, které znám,“ pokračovala pomalu. „Měla bych tě odsud vyhánět, odstrkovat tě od sebe. Jsem upírka a ty jen obyčejný člověk – to mezi námi bude vždycky tvořit propast. Nemluvě o tom, že bych ti přála někoho lepšího než sebe…“

Hleděl na ni tak upřeně, až jí to skoro začínalo být nepříjemné.

„Nikdo nejsme svatý. A podle mě ani Alex. Neměl by ses kvůli němu tak shazovat,“ dokončila rázně a rychle se narovnala.

Chytil ji pevně za ruku. Měl ji studenou jako led.

„Tobě snad připadá, že jsem normální?“ zeptal se nesmírně potichu. „Po tom všem?“ jeho hlas byl náhle chladný a vzdálený. „Já si nepřipadám obyčejný ani trochu.“

Nerozhodně na něj pohlédla. Na tom, co říkal, něco bylo. Jako ostatně vždycky.

Táhl ji za ruku k sobě. Nakonec se podvolila a posadila se mu na klín. Opřela se o jeho hruď, zatímco ji pevně sevřel. Tak pevně, až to skoro bolelo.

„Nesejde mi na ničem z toho, co jsi o sobě řekla. Jsi pořád ta Angela, kterou jsem znával, i když ses změnila. Už nikdy od tebe nechci slyšet takové řeči, rozumíš?“

Přes tvář jí přeletěl jemný prchavý úsměv.

„Už nikdy?“ zopakovala po něm tiše.

„Přesně tak,“ potvrdil jí znovu a sevřel ji ještě víc.

Mlčela. Nebránila se. Cítila se tak klidně jako už dlouho ne.

„Jak to dopadlo?“ zeptal se po chvíli.

„Dobře,“ odtušila neurčitě. „Ta mrcha, co mě skoro zabila, je zpátky v náručí svého milovaného.“

Vycítil v jejím tónu jakousi neurčitou hořkost a vztáhl jednu ruku k její tváři. Pohladil ji po ní a přes rty. Přivřela oči.

Zase s rukou klesl a sáhl do kapsy kabátu. Opatrně ji vytáhl a držel v ní stříbrný řetízek.

„Říkal jsem si, kde jsi ho nechala,“ zahučel tiše.

Zaměřila se na předmět pohupující se v jeho dlani.

„Proč ti ho donesl zpátky?“ zeptal se klidně.

Nepatrně pokrčila rameny.

„Proč jsi mu ho vlastně dala?“

„Stejně jsem si nemohla nechat, Draco,“ zašeptala, narovnala se a pak se mu zadívala do očí. „Teď už vím, že bych udělala líp, kdybych ho dala tobě.“

Upřeně se na ni zahleděl.

„No, tak. Vezmi si ho,“ vyzvala ho. „Alespoň bude zase k něčemu dobrý.“

Teď už její vážný pohled pochopil. Zamračil se.

„Jako bych to potřeboval,“ pronesl nevrle.

Tentokrát před jejím pohledem uhnul. Pomalu a neochotně si řetízek z čistého stříbra zapnul vzadu za krkem. Když mu zajel na kůži, ledově studil.

„Tak,“ prohlásila Angela spokojeně. „Teď už je to v pořádku,“ a zavrtala se hlouběji do jeho náručí.

***

 

Ministr Diberius Merogh přecházel po své pracovně z jedné strany na druhou, ruce založené za zády a nabručeně cedil mezi zuby kletby. Špatná nálada ho neopouštěla už tři dny od chvíle, kdy se dozvěděl o tom fiasku tupců z Odboru.

Zas tolik kouzelníků se do lovu krvechtivých násosků nehrnulo, aby si mohl dovolit přijít naráz o většinu celého souboru Lovců. A dosud netušili, co se s nimi stalo. Nejvíc ho naštvalo, když se až k němu doneslo, že jim ještě drze poslali vzkaz. Znovu sprostě zaklel. Ostatní obyvatelstvo to samozřejmě poděsilo. Denně se sem někdo coural a vyptával se, jestli Ministerstvo pracuje na jejich záchraně.

Jaké záchraně, sakra? Beztak už je dávno zmasakrovali…

I ten debil Horwatz už se nějak dlouho neozýval. Ani další prachy nechtěl, až mu to začínalo být divné.

Na dveře pracovny se ozvalo rychlé zaklepání.

„No!“ vyštěkl ministr.

Vešel tajemník Bromius se starostlivě svraštěným obličejem.
„Co je zas?“ vyjel okamžitě Merogh.

Bromius za sebou nejprve pečlivě zavřel dveře a až poté se otočil na svého nadřízeného.

„Vypadá to, že budeme mít další problém, pane ministře,“ začal neochotně.

„K věci!“ vyštěkl ministr.

„Jeden přítel z Ústředí bystrozorů mě přišel informovat, že se jeden z nich podezřele zabývá ještě nechycenými Smrtijedy a neustále se kope v archivu. Začal se prý i vyptávat ostatních bystrozorů.“

„No a? Co má být?“ ucedil.

„Ten bystrozor je Potter,“ dokončil hlášení tajemník.

Ministr ohrnul ret.

„Kdo jiný taky!“ procedil mezi zuby. „Ten mi vždycky lezl krkem!“

„Třeba něco tuší, pane ministře,“ zahučel Bromius. „Navíc prý nechal práce na Odboru.“

Ministrovo obočí vyletělo vzhůru.

„On dělal Lovce?“

„Pravděpodobně ano,“ přitakal tajemník. „A nejspíš i ta jeho přítelkyně, nebo kdo ona vlastně je. Otázkou zůstává, proč by toho nechával.“

Merogh se chmuřil čím dál víc.

„Mohl by nám působit potíže, jestli na něco přijde,“ pokračoval Bromius. „Je slavný a dost oblíbený. Na jeho slova lidi dají.“

„Co by tak asi mohl zjistit?! Leda kulový!“ vyštěkl ministr.

Zprudka se posadil do kůží potaženého křesla a přitáhl si hůlkou baňatou lahev s whisky.

Tajemník významně mlčel.

„No, dobrá. Nechte ho zatím sledovat,“ rozhodl Merogh. „Pokud něčemu přijde na stopu, tak se ho prostě zbavíme.“

Ministr do sebe nalil skleničku nahnědlé tekutiny a nevšímal si Bromiusova šokovaného pohledu. Za dveřmi zaslechli nějaký ruch a o chvíli později už po zaklepání vešla do pracovny Meroghova nová sekretářka s přísným drdolem a bledou tváří.

Merogh zrudl a už jí chtěl začít nadávat, co sem leze bez vyzvání, ale pak si všiml jejího vyděšeného obličeje a nervózně přešlapujícího zaměstnance Odboru Lovců za ní.

„Co je?“ zeptal se tedy místo nadávek napjatě.

„Našli ty ztracené Lovce, pane ministře,“ dostala ze sebe sekretářka ztěžka.

***

 

„Taky si myslím, že se tam něco fakt podezřelého děje, ale jak chceš zjistit něco bližšího, když nevíme co?“

Samantha na něj hleděla vyčkávavě s rukama v bok, zatímco hlídala omáčku na peci.

„Musíme něco vymyslet,“ odpověděl Harry, který si za stolem pročítal posledního Věštce. „Smrdí to čím dál víc. Zaslechl jsem, že ministr se poslední dobou rozčiluje víc, než je zdrávo.“

„Snad se mu nedivíš,“ protočila oči v sloup.

Harry poklepával prsty o stůl a mlčel. V krbu to zasyčelo a jeho plameny zezelenaly. Oba se k němu obrátili. Vykoukla na ně hlava jediného Lovce, který se s nimi ještě stále bavil, i když na Odboru už teď nepracoval ani jeden. Měli dost velký problém vysvětlit, jak je možné, že je Samantha v pořádku zpět, ale nakonec je nechali být, i když jim vymyšlený příběh o jejím útěku moc nevěřili. Ono jim stejně nic jiného nezbývalo. Sam pak oznámila, že si bere dlouhou dovolenou na zotavení a dali si odchod. Dívali se za nimi jako za zrádci.

Návštěvník v krbu byl Lawrence. Na tom nepodařeném zátahu nebyl pouze šťastnou náhodou. I když – za šťastnou se to vlastně moc označovat nedalo. Zemřel mu kamarád a on byl na pohřbu, takže měl volno.

„Ahoj, Lawrenci,“ přivítala ho překvapeně Sam.

„Co se děje?“ zeptal se okamžitě Harry, když viděl jeho výraz.

„No, asi byste to chtěli vědět…“ rozpačitě začal Lovec. „Našli jsme naše lidi.“

Sam smrtelně zbledla.

„Cože?“ vydechl Harry.

„Možná byste to měli vidět. Třeba pak změníte názor. Souhlasí s tím i Marco.“

Harry se Sam se po sobě podívali.

„Přijďte na Odbor. Dovedu vás tam. Zatím je všechno tak, jak jsme to našli. Snažíme se zajistit nějaké stopy…“

Na to jeho hlava zmizela.

 

Kráčeli za Lawrencem do mírného svahu skrz řídký lesík někde na jih od Londýna. Už zaslechli i tlumené hlasy. Harry držel Sam za ruku.

Vystoupali až nahoru a zahlédli nedaleko postavu Marca se shrbenými zády. Svah se zde lámal a na druhé straně zase klesal dolů k nějaké vesnici, kde mohli zahlédnout malinké postavičky postávajících obyvatel.

Samantha se prudce nadechla, když se pořádně podívala před sebe. Oba zůstali stát, zatímco Lawrence zamířil k Marcovi. Celý svah, kde nejspíše přes léto rostla tráva a květiny, byl pokrytý ležícími těly. Všechny mrtvoly byly narovnány v několika úhledných řadách a sníh kolem nich byl zbarvený krví jen zřídka. Museli ze svých ran vykrvácet někde jinde. Vytřeštěné oči upírali do šedého nebe.

Samathě unikl potlačovaný vzlyk. Harry ji objal kolem ramen, ale upřeně se sevřenými rty pozoroval tu záplavu nehybných promrzlých těl.

Každý z nich měl na čele vyrytý jakýsi podivný znak, zdůrazněný skvrnami od krve, které už za jejich života nestačily zaschnout. Zamrzly až venku na vzduchu.

Pár metrů od nich spolu Lawrence s Marcem o něčem tiše debatovali. Pak se Lawrence vydal dolů ze svahu k několika kouzelníkům, kteří hluboce skloněni něco studovali v pošlapaném sněhu, zatímco Marco zamířil k nim. Zůstal stát těsně před nimi a přejel stojící pár studeným pohledem plným zadostiučinění.

„Při takovém pohledu jednomu dojdou slova, co?“ zasykl hlasem, ve kterém nedokázal zakrýt, jak to s ním otřáslo.

Ani jeden na to nezareagoval.

„Třeba si to i rozmyslíte. V tom případě víte, kde nás hledat,“ ucedil mezi zuby a opovržlivě se od nich odvrátil.

Harry pohlédl úkosem na bledou Sam, která vytřeštěně hleděla na tu zkázu a něco si bezhlesně šeptala.

„Sam…“ oslovil ji tiše.

Nereagovala.

„No tak,“ naléhal šeptem. „Nesmíš si to vyčítat,“ hlas se mu však na konci věty zlomil, protože i on sám cítil na zádech váhu viny za jejich smrt.

Vrhla se mu do náruče a celá se roztřásla. Pevně ji objal.

„Všechny jsem je tam nechala,“ mumlala s tváři skrytou na jeho hrudi a zoufale se snažila potlačit vzlyky. „Ani jsem se o nic nepokusila…“

„Nemohla jsi nic dělat,“ zachraplal, jak se snažil přesvědčit sebe i ji. „Nemohla, slyšíš? Ani jeden z nás.“

***

 

Zaujatě pozorovala jednotlivé vrypy na přenádherně zdobených dveřích do síně Rady a nevšímala si skrytých pohledů dvou strážných. Nechávali ji čekat. Nemohla si pomoct, ale znervózňovalo ji to. Nešla za nimi s žádnou dobrou zprávou, aby si mohla připadat naprosto klidná.

Konečně se před ní obě křídla rozevřela. Pomalu se nadechla a vešla do matně osvětlené síně. Kráčela až ke světlému místu před oběma řadami, ve kterých věkovití nemrtví seděli. Cítila na sobě jejich upřené pohledy a po zádech jí přejel mráz.

Jako upírka nejnižší třídy, tedy proměněná z člověka, před nimi musela pokleknout. Klesla tedy na pravé koleno a čelo si opřela o pokrčené levé, zatímco ruce položila na podlahu.

„Feles,“ ozval se jako první hluboký mužský hlas, který jí rozechvěl kosti v těle. „Teir tem. Evate.“

Angela se pomalu narovnala.

„Ikyrde, Ynemeren don,“ odvětila pevně a s hlavou zdviženou, přestože ji v žaludku svírala nervozita. Netušila, že tu bude přítomen i Třináctý, který ji právě uvítal.

Seděl nad oběma řadami Rady ve vysokém černém křesle a na jeho místo dopadalo ještě méně světla, než na ostatní.

„Vyžádala sis u nás slyšení,“ ozval se Vznešený z řady pod Třináctým. „S čím za námi přicházíš?“

„Nejprve bych chtěla uctivě Radu požádat, aby mě vyslechla až do konce,“ promluvila tiše a klidně. Přesto se její hlas oválnou halou dobře nesl.

„Mluv svobodně, Feles,“ vyzvala ji jedna z nemrtvých na kraji řady.

Děkovně pokývla hlavou.

„Vážím si toho, že náležím k vám a vaší rase, proto k vám musím být upřímná,“ začala svou řeč pomalu. „Přijali jste mě mezi sebe kvůli víře, že vám mohu velmi pomoci v záchraně naší rasy. Já tomu ze začátku také věřila. Naučili jste mě ovládat své předtuchy, tak abych je mohla co nejlépe využívat k záchraně ostatních.“

Odmlčela se, aby sebrala odvahu k dalším slovům.

„Jenže to nefunguje, jak by mělo, i když to tak ze začátku vypadalo. Ti, které jsem zachránila, nakonec stejně umírají.“

Zřetelně cítila, jak upřeně se na ni všichni dívají, ale musela pokračovat, když už jednou začala.

„Lynx byl za mnou osobně s informací, že někteří ze zachráněných jsou po smrti a nevěřil mi, když jsem mu řekla, že jsem o tom žádnou vidinu neměla.“

„O tom nás informoval,“ ozval se Vznešený pod Třináctým.

„Vidiny všeobecně mám stále, ale ubývá jich,“ pronesla pomalu a vážně. „Něco jsem si o vidinách a předvídání budoucnosti našla a věřím, že jsem přišla na důvod.“

Vztáhla ruku a sáhla dozadu za krk pod vlasy a stáhla si dopředu řemínek, který měla kolem něj. Když dlaň rozevřela, ležel na ní malý jasně rudý medailon.

„Za pomoci tohohle jsem k sobě své vidiny doslova přitahovala, aby jich bylo co nejvíc a jen o nás – nemrtvých. Jenže to bylo špatně. Věřím, že kdybych s nimi zacházela jinak, přirozeněji, ti, které bych zachránila, by ještě byli naživu. Myslím si, že správně mám vidět jen ty, kteří mají ještě žít. Jenže já si vidiny jejich smrti vynucuji. To není správné. Proto umírají, proto jsem o další vidiny okradena. Zneužívám svůj dar. Musím s tím přestat.“

Postoupila více dopředu a zlehka položila medailon na malý podstavec nedaleko před první řadou Rady. Pak se vrátila pozpátku na své místo.

„Nijak nám tím nepomůžu. Jsem však ochotna zkusit to jinou cestou a čekat, zda ke mně přijdou jiné vize. Věřím, že ty už bych zachránila nadobro.“

Rada upírů mlčela.

„Byla jsem k vám upřímná,“ zakončila Angela. „Teď už záleží na vás. Já se podrobím vašemu rozhodnutí.“

Vznešení dlouho nereagovali. Nedoléhalo k ní ani jejich obvyklé šeptání. Angela ztěžka polkla. Pak se ozval ženský hlas.

„Počkej na chodbě, Feles.“

Oslovená se hluboko uklonila, udělala nejprve tři kroky vzad a až poté se otočila ke dveřím ze Síně.

 

Posadila se na pohovku se sametovým potahem v jedné z několika malých místností poblíž sálu, kde se rozhodovalo o jejím dalším osudu. Hleděla do plamene jedné ze dvou pochodní na zdi a snažila se raději na nic nemyslet.

Když jim to všechno odvykládala, strašně riskovala. Můžou usoudit, že už jim k ničemu není a pak…  Už by se domů nemusela vrátit. Dracovi raději ani neříkala, že sem kvůli tomu jde. Kdyby to věděl…  Zavrtěla se.

Zaklonila hlavu o opěradlo a zavřela oči.

Když se o něco později povídala na hodinky, překvapeně pozvedla obočí. Seděla tu už hodinu a ani si to neuvědomila.

Dveře za ní se otevřely a do místnosti vešel další nemrtvý. Přivřela oči a nasála vzduch. V mysli ji bodlo slabé varování a okamžitě věděla, kdo to je.

„Tak to kvůli tobě jsou tam zavření?“ protáhl hlas, ve kterém vždy vycítila vůči svojí osobě neurčitou nechuť, i když nechápala proč.

„Ano, Serpensi, kvůli mně,“ přitakala suše, aniž se obrátila k příchozímu.

Neslyšně se přesunul tak, aby na ni viděl.

„Děje se něco, o čem bych měl vědět?“ otázal se podivně klidně.

Až teď k němu vzhlédla.

„Ani ne,“ odtušila.

Dlouho na sebe upírali pohled, než Feles uhnula a znovu se zaměřila na pochodeň.

Serpens se ušklíbl, ale ona to koutkem oka viděla. Opřel se o kamennou zeď a zasunul ruce do kapes tmavých kalhot.

„Doslechl jsem se, že ses po mně ptala,“ pronesl tlumeně.

„Je to snad zakázané?“ zareagovala otázkou.

„Pro tebe ano,“ ucedil mezi zuby.

Pomalu se postavila a zahleděla se mu do tváře.

„Co proti mně máš, Serpensi?“ zeptala se vážně. „Nemáš mě rád už od chvíle, co jsme se poprvé potkali, ale poté co jsi mi zachránil život, tak mě snad vyloženě nesnášíš.“

„To není pravda, že tě nesnáším,“ odporoval s podivným úsměškem. „Já tebou jen pohrdám.“

„Proč?“ tázala se potichu.

„To se ještě ptáš? Upíři jako ty si ani nic jiného než pohrdání nezaslouží. Pokoušet se vyhladovět k smrti… Odporný.“

Angela zaťala zuby a z tváře jí vyprchala všechna barva. Tak nějak vycítila, že v jeho odporu nebude jen to, ale rozhodla se, že nemá cenu dál vyzvídat. Navíc v ní jeho odpověď vyvolala vzpomínky, které by nejraději pohřbila hluboko pod zem.

Dveře se znovu otevřely a dovnitř nahlédl jeden ze strážných.

„Feles, ike Udar,“ zavrčel a zase zmizel.

Odvrátila se od Serpense a zamířila ven. Díval se za ní zamyšleně, dokud mu nezmizela z dohledu.

 

„Oceňujeme tvou upřímnost, Feles,“ pronesl jeden ze Vznešených pomalu. „Mohla sis to všechno nechat pro sebe, a byla bys v relativním bezpečí.“

Napjatě očekávala jeho další slova.

„Rozhodli jsme se, že i přes ne tak dobře fungující vidiny, jak jsme doufali, máš pro nás stále velkou cenu. Dělej, jak umíš, abys nám pomohla. V tuto dobu to víc než potřebujeme.“

Narovnala se úlevou.

„Ikyrde, Ynemeren,“ vydechla. „Udělám, co budu moci.“

„Lynx už tě kvůli umírajícím nebude obtěžovat,“ pronesl pak ten vibrující hlas shora.

Vždycky jí viděl do myšlenek, stejně jako ostatním. Sklonila hlavu na znamení úcty.

„Mohu se ještě na něco zeptat?“ otázala se váhavě.

„Jen do toho,“ vyzvala ji jedna z mála upírek, které se skrývaly pod tmavými kápěmi.

„Pátrá se po tom zrádci, kterého mezi sebou máme?“ zeptala se vážně Feles. „Upozorňovala jsem na to já i Lynx.“

V Radě se rozhostilo podezřelé ticho.

„Pokud o mně ví, mohla bych být v ohrožení,“ odůvodnila pomalu svou zvědavost.

„O to si nemusíš dělat starosti, Feles,“ prohlásil Třináctý rozvážně. „Teď už běž,“ vybídl ji skoro laskavým tónem, ve kterém se ale skrýval obrovský chlad.

V duchu se sice dost této podivné odpovědi divila, ale hluboce se uklonila a poslušně se vzdálila ze síně.

***

 

Neuběhlo ani deset minut od chvíle, co se vrátila z odpolední směny v baru, kde už něco přes dva týdny pracovala, když se jejím bytem rozlehlo vyzvánění zvonkohry.

Rozmrzele zamířila do chodby a zaměřila se na návštěvníka za dveřmi. Výraz v její tváři se uvolnil a klidně otevřela.

Stála tam Feles zachumlaná v kabátě s kožešinou a čepicí na hlavě, ze které se jí rozlévaly po zádech dlouhé vlasy.

„Ahoj,“ pozdravila ji. „Můžu dál?“

Margaret jí uhnula z cesty: „Samozřejmě.“

Upírka vešla do síně. Corvus zase zacvakla pevné dveře a obrátila se k nečekané návštěvnici. Angela si jen stáhla bílou čepici z hlavy a nevypadala na to, že by se chtěla zdržet.

„Děje se něco?“ zeptala se Margaret opatrně.

„Jak se to vezme,“ začala Feles a rozepnula si teplý kabát do poloviny. „Určitě jsi taky slyšela o tom zrádci, kterého mezi sebou máme.“

„Jo,“ potvrdila. „A?“

„Byla jsem včera před Radou a…“

„Ty už jsi tam byla?“ přerušila ji Shiernová zvědavě. „Jak to dopadlo?“

„Vzali to docela dobře,“ pokrčila rameny.

„To máš teda štěstí,“ odtušila starší poloupírka.

„To vím,“ připustila Feles. „Ale zpátky k tomu zrádci. Ptala jsem se na něj, protože jsem byla jedna z těch, kdo na něj upozornili, ale oni mi jen řekli, že si o to nemusím dělat starosti.“

„Tak proč to neuděláš?“ protáhla Corvus.

„Protože mi to smrdí jak týden stará makrela,“ odsekla Feles. „Vůbec se mi nelíbí, že by to mohl být někdo, kdo ví o tom, jakou úlohu u upírů plním, i když teď už to tak žhavé nebude. Ohrožuje to na životě nejen mě ale i Draca. Navíc si s tím očividně nedělají hlavu a já chci vědět proč.“

„No, dobře, docela s tebou souhlasím,“ připustila Margaret. „Co s tím chceš ale dělat?“

„Vsadila bych se, že ta krysa donáší přímo na Ministerstvo. Vezmi si, jak je Merogh sebejistý v tom boji proti nám, ale určitě si nedomlouvá schůzky přímo s ním. Na to má ministr lidi. A když jsem si prošla osoby, kterým by ten zmetek v úřadě mohl až natolik důvěřovat, vyšel mi jeho tajemník.“

Margaret pomalu pokývala hlavou: „Neuvažuješ špatně.“

„Chci ho sledovat a zjistit, kdo od nás donáší,“ pronesla Feles rázně.

„Ale to můžeš taky čekat věky. Navíc tě u Ministerstva můžou vidět. Nebo se ti přemístí.“

„To už se nějak vyřeší,“ pohodila Angela hlavou. „Nechytnou mně, a co se týče toho čekání, vsadím se, že po té popravě budou mít na Ministerstvu pár otázek. Je víc než pravděpodobné, že se s ním sejde v několika příštích dnech. Když budeme mít štěstí tak dneska. Ty mrtvé přece našli včera odpoledne.“

„Budeme?“ protáhla Corvus.

„Chtěla bych tě požádat, abys šla se mnou. Přece jen nevím, kdo tam bude a sama…“

Angela se na ni prosebně zadívala. Poloupírka ji chvíli zamyšleně pozorovala, než přikývla.

„Dobře, ale v tom případě jdeme hned. Slunce už dávno zapadlo,“ ohnula se už při řeči pro boty. „A nemysli si, že tam budeme postávat celou noc. Nejvýš dvě hodiny. Když tak i zítra.“

„Souhlasím,“ přikývla Feles. „Taky si myslíš, že to musí být někdo z čistokrevných?“ zeptala se tiše.

Podívala se po ní úkosem.

„Podle toho, co jsem slyšela, že napráskal…“ odpověděla pomalu. „O tom není pochyb.“

 

Angela tomu skoro nemohla uvěřit. Hodiny na věži kostela o pár bloků dál odbíjely desátou večer, když se u jednoho ze dvou východů z Ministerstva objevil skutečně ministrův tajemník Bromius a krátce promluvil se strážným.

Okamžitě dala vědět Shiernové, která hlídala druhý východ, a v mžiku byly dole na ulici několik desítek metrů za ním. Angela jí podala miniaturní černou věcičku.

„Hlavně opatrně,“ upozornila ji.

Margaret přikývla a neslyšně se přemístila. Angela z dálky následovala tajemníka. Rozhlédl se na konci ulice na obě strany a zahnul za roh. Spěchala za ním. Když nahlédla za něj, viděla, že Margaret se to podařilo. Právě se od tajemníka odvracela s omluvným úsměvem a kráčela směrem k ní. Počkala na ni, a když se vynořila vedle ní, tázavě se na ni zadívala.

„Dobrý,“ ujistila ji Margaret. „Má to pod límcem.“

„Jak jsi to…?“ nechápala Angela.

„Předstírala jsem uklouznutí,“ zazubila se Corvus.

Feles se chápavě pousmála a vytáhla zpod kabátu krabici s dlouhou anténou. Něco stiskla a rozzářila se na ní malá obrazovka.

„Kde jsi to prosím tě sehnala?“ divila se poloupírka.

„Divila by ses, co u mudlů seženeš za peníze,“ odtušila Angela v odpověď.

***

 

„A když jsem se pak dostala konečně zpátky do pokoje, kde jsem tu malou nezbednici nechala jen na chvíli o samotě, našla jsem svoje poznámky, ze kterých jsem se chtěla učit. Seděla na nich a pár papírů spokojeně žmoulala v pěstech,“ zakončovala Daria napůl s úsměvem napůl zamračená. „Nejspíš jsem je tam zapomněla, když jsem ji uspávala.“

Pomalu si usrkla svařeného vína a pořádně se podívala na Alexe, který seděl celou dobu vedle ní s hrnkem v ruce.

Hleděl někam do koberce a očividně si vůbec nevšiml, že už domluvila.

„Alexi? Když jsem tak příšerně otravná, alespoň bys mi to mohl říct,“ oslovila ho tiše, ale důrazně.

Trhl sebou, jako by ho probrala ze sna a omluvně se na ni zahleděl.

„Promiň,“ zahučel a zavdal si svého vína. „Nemůžu si pomoct. Pořád mám myšlenky někde jinde.“

„A kde, když je to lepší, než tu být se mnou?“ zeptala se pomalu.

„Takhle si to nevykládej,“ ohradil se okamžitě. „Opravdu se omlouvám.“

„Dobře,“ pousmála se. „Omluva přijata v případě, že mi řekneš, co ti vrtá hlavou.“

„Hmm, kupodivu Draco,“ odvětil neochotně. „Poslyš, jak dobře bys řekla, že ho znáš?“

Daria pokrčila rameny: „Ne tak dobře, jak jsem ho kdysi poznat chtěla,“ odtušila.

„Jak to myslíš?“ zeptal se.

„Chceš to slyšet celé? Tehdy jsem ti tak nějak zhruba popsala náš vztah…“

„Jen jestli o tom chceš mluvit ty,“ pronesl klidně.

Přikývla a zahleděla se do krbu.

„Nikdy si mě k sobě nepřipustil tak blízko, jak bych byla ráda,“ začala pomalu. „Nejprve jsem do něj byla zamilovaná platonicky, pak až po uši, následně jsem ho nenáviděla, abych si uvědomila, že ho miluju. A zamilovaný člověk má slepé oči. Byl jiný, než předstíral, že je. Vždycky si hrál na nedotknutelného. Jeho kolej se mu div neklaněla, a on se tvářil, že si to užívá. To nebyla pravda. Jenže nebyl ani takový, jako jsem čekala. Byl chladný a uměl se ovládat, i když někdy měl slabší chvíle. Choval se ke mně vždycky hezky, ale vím, že…“

„Že co?“

„Že uměl být i krutý,“ dokončila tiše.

„Ale vždyť jsi říkala….“

„Ano, mou babičku zachránil, ale… Všechno se to zhroutilo tou zkouškou na Smrtijeda, co dělal na konci září. Měl mou babičku zabít, ale neudělal to. Jenže někoho zabít musel.“

Alex ztuhl a sevřel hrnek pevněji.

„On někoho…“ zachrčel.

„Prozradil mi, že aby složil poslední zkoušku, musel někoho připravit o život. Neřekl koho, ale strašně ho to užíralo. Tu vinu v jeho očích nikdy nezapomenu. Navíc, při souboji na Hradě přišel o život i jeho otec. A on sám… Však víš, jaký byl, než ho z toho Angela dostala.“

„Říkala jsi, že tu zkoušku měl na konci září?“ dostal Alex ze sevřeného hrdla, jako by zbytek věty ani neslyšel.

Mírně se zamračila a přitakala.

„Ano, na přelomu září a října. Angela ji měla mít taky, ale tehdy Pána zla zradila a…. Alexi! Co je ti?!“

Vyděsila se. Alex zbledl jako stěna a sklenici v rukou sevřel tak silně, že se mu rozpadla v rukou. Střepy mu pořezaly ruku. Daria sebou škubla a nechápavě hleděla na rozlité víno.

„Alexi…“

Oslovený třeštil oči někam do zdi a vůbec ji nevnímal. Před očima se mu míhaly útržky okamžiků. Dracův obličej osvětlený světlem lampy, narážky Averyho a jeho podivný pohled, Dracovo chování a náhlý útěk z domu…

Něco nesrozumitelně zamumlal. Daria ho vystrašeně chytila za paži.

„Co….“ začala, ale nedořekla.

Vyskočil na nohy, vyřítil se z obývacího pokoje, v síni popadl bundu a v tu ránu se za ním zabouchly dveře. Daria jen nechápavě hleděla na jeho prázdné místo.

***

 

Bromius se přemístil na své oblíbené místo mezi keři, vyhlédl na chodník, a když nikoho v dohledu nespatřil, chvátal k temnému obrysu altánu ve středu parku.

Dnes byl nervóznější než obvykle. Merogh mu řekl, ať se vrátí s pořádnými informacemi nebo ať se nevrací vůbec.

Všiml si ho, až když byl od altánu jen pár kroků. Poprvé na něj nemrtvý už čekal.

„Vy už jste tady?“ uvítal ho, zatímco těžko potlačoval cvakání zubů. „To je div, většinou vám to trvá věky.“

Ve tmě pod kápí zachytil upíří úšklebek.

„Jen si nestěžujte, pane tajemníku,“ odvětil nemrtvý.

„Máte pro mě něco nového?“ zeptal se raději Bromius, aby už to měl z krku.

„Jak se to vezme…“ zahučel.

„Legraci si dělejte z někoho jiného,“ zasyčel tajemník. „Pan ministr by rád věděl, jak je možné, že jste mě neinformoval o té pasti na Lovce.“

Upír nějakou dobu mlčel.

„Nevěděl jsem o tom,“ odpověděl pak suše.

„To vám tak věřím!“

„Co jiného vám zbývá?“ zavrčel upír.

„Co si to…“ nadechl se Bromius, ale větu nedořekl.

Náhle už nebyli sami. V altánu se objevila zcela nečekaně další postava. Jejich informátor se bleskově pohnul, aby přeskočil zábradlí na druhé straně, ale zarazil se v půli pohybu, když tam spatřil další osobu s dlouhými vlasy, která na něj mířila hůlkou.

První neznámá připravila tajemníka o hůlku ve chvíli, kdy ho napadlo, že by měl raději vzít do zaječích.

„Co to? Jak to?“ koktal Bromius a couval k zábradlí. „Kdo jste?“

Nově příchozí si ho vůbec nevšímaly. Upíraly pohled jen a jen na upíra. Ten se nehýbal.

Pak si nečekaně zhluboka povzdechl: „To jsem si mohl myslet…“

Obě čarodějky přistoupily blíž, jako by nevěřily svým uším. Upír si shrnul z hlavy kápi. Matné světlo dopadlo na husté světlé vlasy a ostře řezanou tvář.

„Ty?!“ vytřeštila Feles oči.

„To snad není pravda,“ zašeptala Corvus a sklonila hůlku.

Byl to Serpens.

„Jdete právě včas, děvčata,“ uvítal je spokojeným úsměvem jediný právě přítomný čistokrevný upír.

„Ty šmejde!“ vyštěkla Feles vztekle a mířila mu hůlkou do obličeje. „Tak to ty! Celou tu dobu!“

„Uklidni se, Feles,“ prohlásil s ledovým klidem Serpens. „Ani jedna nevíte, o co jde, tak…“

„Jak jsi jen mohl?“ přerušila ho Corvus tiše a vzhlížela k němu do altánu.

Obrátil se k ní.

„Nechte si to vysvětlit,“ pronesl pevně. „Přece mě znáš, Corvus…“

„Co nám chceš sakra vysvětlovat?“ vyštěkla Feles.

„Není to tak, jak…“

„Sklapni!“ skočila mu do řeči znovu. „To si myslíš, že ti teď budeme věřit?“

„Přesně tak,“ zavrčel něčí mužský hlas.

Všichni tři upíři se otočili po hlase. Na druhé straně pod altánem postávala vysoká postava s rukama v kapsách a za ní další dvě.

Bromius se už teď vyloženě třásl hrůzou. Nohy mu dřevěněly tak, že ani nepomýšlel na útěk.

„Tak jsme to tušili správně, Serpensi. Vyklubala se z tebe pěkná svině,“ pokračoval příchozí.

Angela ho poznala. Byl to Lupus.

Informátor Ministerstva až teď ztuhl. Došlo mu, že se ocitl v ne moc příjemné situaci. Pomalu zvedl ruce.

„Nechápete to,“ řekl pomalu a důrazně.

„Na tomhle není co nechápat,“ procedil mezi zuby Lupus. „Odstup od něj, Feles. My už si ho podáme.“

Přiblížili se k altánu. Napjatý vzduch by se dal krájet. Angela trochu couvla, ale stále mířila hůlkou na Serpense.

Lupus se připravil ke skoku, Serpens pochopil, že řeči mu nepomůžou a couval na druhou stranu altánu. Corvus stála pod zábradlím jako socha se sklopenou hlavou. Lupus se ocitl v mžiku před druhým upírem.

„Dost!“

Všichni nemrtví sebou trhli a obrátili se k vysoké postavě v černočerném plášti s kápí.

„Nechte ho být,“ promluvil znovu tím hlubokým vibrujícím hlasem.

Upíři automaticky sklonili hlavy v pozdravu.

„Třináctý…“ zašeptala uctivě Corvus.

Angele skoro spadla brada. Třináctý se téměř nikdy neobjevoval mimo sídlo.

„Je to náš agent. Nezradil,“ pronesl vážně.

Všichni zaraženě mlčeli. Jemu nemohli odporovat, ať měli jakékoli pochyby.

„Odstupte od něj.“

Poslechli všichni, včetně Lupuse. Serpensovi se očividně ulevilo.

„To bylo o vlas,“ zahučel tiše.

Corvus přeskočila přes zábradlí a přistoupila k němu. Chvíli se na něj upřeně dívala, než ho s nesmírnou radostí objala.

„Řekl jsem vám, že to máte nechat být,“ promluvil Třináctý.

Feles i Lupus zahanbeně sklonili hlavy.

„No, nevadí. Alespoň je vidět, že vám na naší rase záleží,“ pronesl upír.

Serpens se otočil k rozklepanému Bromiusovi.

„Teď, když už je to venku, nemá cenu se s ním ještě vybavovat,“ zavrčel. „Stejně mi vždycky lezl na nervy.“

Tajemníkovi se roztřásla kolena.

„Neřekla bych,“ odtušila tiše Feles. „Může pro nás mít informace, které ses z něj určitě nepokusil vymámit, aby to nebylo nápadné…“

„Vyslechněte ho,“ přikázal Třináctý.

To se upírům nemuselo opakovat.

 

Do deseti minut věděli, kolik Lovců je na Odboru, kolik bystrozorů hodlají na ně nasadit, že nějaký Meroghův bratranec se párkrát objevil u ministra a ten z toho nebyl nijak extra nadšen a další velmi zajímavé informace. Ale tvrdil, že nikdo jiný už nedonášel kromě Serpense.

Znechuceně se od něj Lupus i Feles odvrátili, když už bylo jasné, že neví nic dalšího.

„Co teď s ním?“ zeptal se Lupus.

„Zabít,“ přikázal ledově Třináctý, který stál celou dobu za nimi.

„Ale, Lorde, odpusťte, nebylo by lepší změnit mu paměť a poslat ho zpět?“ navrhla opatrně Feles. „Proč je ještě víc provokovat?“

„Jsme ve válce, Feles,“ odtušil Třináctý. „A ve válce se nesmíš na nic ohlížet, nebo ji prohraješ.“

Sklopila hlavu: „Chápu, Lorde.“

Bromius už stejně skoro nevnímal, když se k němu tři upíři přiblížili s děsivými škleby.

506 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí