Kapitola dvacátá třetí – Vina

I feel guilty,
my words are empty

Guilty, guilty

I feel so empty, empty

                                  THE RASMUS

 

Harry se ani nepřemístil. Vzdaloval se od na pohled opuštěného domu po svých. S rukama v kapsách kráčel ulicí a očima sledoval ušlapaný sníh pod nohama. Přímá konfrontace s Angelou ho opravdu rozhodila, i když se před ní snažil nedat to najevo. V její přítomnosti se cítil šíleně nesvůj a samozřejmě že nejen kvůli skutečnosti, že byla upírka.

Stalo se toho mezi nimi opravdu přespříliš, a on cítil, že jí nejspíš nikdy neodpustí, že ho opustila. Stejně jako ona neskousne, že se dal k Lovcům, ať už z jakéhokoli důvodu. I tak ale nikdy nezalitoval toho, že se do ní zamiloval. Prožili spolu i spoustu krásného…

Přešel ulici na druhou stranu, nevšímavě minul nějakou kavárnu i obchod se smíšeným zbožím a dostal se na úroveň úzkého průjezdu do tmavého dvora. Postřehl v něm nějaký pohyb, ale dříve než vůbec stačil zvednout hlavu, někdo ho prudce popadl za rameno a vtáhl do temnoty.

Ani se nenadál a neznámý mu natáhl takovou ránu přímo do brady, že nebýt zdi, do které zády vrazil, neudržel by se na nohou.

Když ho popadly za límec bundy dvě ruce, konečně poznal útočníka. Byl to Malfoy. Probodával ho ostrým vzteklým pohledem a vůbec si nevšímal hůlky, kterou mu Harry přitiskl na krk.

„Ty seš ale hajzl, Pottere,“ zasyčel hlasem, ze kterého by slabším povahám nejspíš poněkud ztuhla krev v žilách.

Brada ho brněla a v ústech cítil krev, ale zlost se nedostavovala. Tak nějak tušil, že dostal do držky právem.

„Kdo si sakra myslíš, že jsi?!“ vrčel na něj Malfoy dál.

„Pusť mě,“ procedil Harry tiše.

„Ta tvoje krasotinka Angelu skoro zabila a ty si sotva o tři dny později přijdeš s tím, že po ní chceš, aby jí zachránila krk?!“

V Malfoyově vzteklém hlase rozeznal i naprosté nepochopení takového jednání. Jenže v tuhle chvíli mu bylo naprosto jedno, co si o něm jeden z Malfoyovic klanu myslí.

„Zrovna ty nejsi ten pravý, kdo by mě mohl soudit!“ vyštěkl nevrle. „Dej ze mě ty pracky pryč, nebo toho budeš litovat!“

Malfoy se zatvářil, jako by právě šlápl do něčeho mimořádně odporného a s trhnutím Harryho konečně pustil.

„Dělá se mi z tebe špatně,“ zasykl znechuceně.

„Tomu nemůžeš rozumět, Malfoyi. Udělal bych pro ni cokoliv,“ odsekl Harry. Až se divil sám sobě. Proč by se měl nějak ospravedlňovat zrovna před Malfoyem?

Blonďák se nepěkně ušklíbl: „Zato Angelu s radostí zadupeš do země.“

„Přeháníš, Malfoyi,“ zavrčel už dost vztekle a okázale zastrčil hůlku do kapsy.

Chvíli Malfoye pátravě pozoroval a pak se mu ve tváři rozlilo pochopení: „A nějak moc se staráš… Snad jste se vy dva nedali dohromady?“ protáhl posměšně. „I když nemůžu říct, že by mě to překvapilo.“

Malfoy ani nehnul brvou, jen k němu znovu přistoupil o něco blíž.

„Po tom ti je hovno,“ zasykl nevrle. „Ale pamatuj si,“ odmlčel se a zabodl do něj ostrý pohled. „Jestli se jí kvůli tobě něco stane, tak si tě najdu a to setkání pro tebe dopadne daleko hůř než tohle, to mi můžeš věřit.“

Harry na to neměl co říct. Malfoy to očividně myslel smrtelně vážně. A pokud k Angele cítil jen zlomek toho, co kdysi on sám, ani se mu nedivil.

Draco po něm hodil posledním pohledem a vyšel rázně z uličky ven. Harry si chvíli zamyšleně mnul bolavou bradu, než ho následoval, jen zatočil na opačnou stranu.

 

Draco se vracel zpátky Golden Street a zachmuřeně pozoroval chodník před sebou. Náhle se někdo objevil po jeho boku. Hodil pohledem do strany. Byla to samozřejmě Angela a vypadala, jako by stěží zadržovala smích. Okamžitě zůstal stát.

Naoko nechápavě se po něm otočila.

„Tys nás viděla?“ zeptal se tiše.

„I slyšela,“ přitakala nevinně. „V první chvíli jsem myslela, že tě od něj budu muset odtrhnout, nebo budu odklízet z průjezdu mrtvolu.“

Dracovi došlo, že byl tak naštvaný, že ji ve dvoře, odkud je určitě pozorovala, vůbec nevycítil. Dal se znovu do pohybu.

„Dostal jen to, co si zasloužil,“ zavrčel.

„Nepřehnal jsi to trochu?“ nadhodila.

„Rozhodně ne,“ zavrhl to okamžitě.

Angela se přestala usmívat.

„Každopádně bylo moc hezké, že ses mě takhle zastal,“ pronesla potichu.

Úkosem se po ní podíval.

„A kdo jiný by to měl dělat?“ zareagoval.

Bez odpovědi ho vzala za ruku. Pevně ji sevřel. Mlčky prošli celou ulici, minuli i její dům a pokračovali dál. Zahnuli na konci směrem k řídkému lesu. Pomalu se společně prodírali v tichém souznění neprošlapaným sněhem. Útočil na ně krutý mráz, ale zima nebyla ani jednomu.

Neplánovaná procházka jim oběma pročistila hlavu.

Obešli celou ulici tak, že se dostali k Angelině zahradě zezadu. Protáhli se mezi keři a ona pak zůstala stát u místa, kde pohřbila Sofii. Zaklonila hlavu a nechala si na tvář dopadat vločky. Natáhl se a objal ji kolem pasu. Ona se však zvláštně usmívala.

„Ještě jsem ti ani nestihla poděkovat za opětovnou záchranu mého mizerného života,“ pronesla tiše a sklonila hlavu zase dolů.

Upřeně se na ni zahleděl.

„Co se tak díváš?“ zeptala se.

„Přemýšlím, jak tě trochu vyléčit z toho pesimismu,“ odtušil.

„Nejsem pesimistka,“ namítla. „Jen realistka.“

„V tom případě to trochu přeháníš, nezdá se ti? To se ti tvůj současný život opravdu zdá tak strašný?“ zeptal se pomalu.

„No, jak se to vezme… V jistém ohledu rozhodně. Třeba všichni ti upíři, které jsem nejspíš zachránila zbytečně. Zabíjení. Oběti, které nebyly třeba. Sofie. Válka. Ale…“

Vyčkávavě se jí zahleděl do očí.

„Ale ty to vyvažuješ,“ dokončila s jemným úsměvem.

Na to si ji k sobě přitáhl a něžně ji políbil. Když ho objala kolem krku a polibek mu vroucně opětovala, zapomněl na chvíli na svůj vztek i na černé svírání viny, které se nedokázal zbavit, přestože se opravdu hodně snažil.

***

 

Byla jí zima. Nemohla zabránit tomu, aby se v kovových řetězech netřásla. Připoutali je všechny v dlouhé temné kamenné chodbě někde v podzemí ke zdi v takových vzdálenostech, aby se mezi sebou nemohli domluvit. Vlastně na sebe téměř ani neviděli. Neměli ani zdaleka tak dobré oči jako oni.

Hlídali je na střídačku dva nemrtví. Nemluvili, jen se na ně dívali těma svýma rudýma očima a neslyšně procházeli chodbou tam a zpátky. Nemohla se ubránit nepříjemnému pocitu pokaždé, když kolem ní prošli.

Tak neslavný konec tak napjatě očekávané akce. Byla to sázka na jistotu. Informátor jim dal dvě adresy, na kterých se měla konat dvě nevelká shromáždění upírů. Stačilo tam na ně vlítnout. Jenže to byla past. Když jednou sklapla, bylo pro ně pozdě.

Nejdřív se na ně vrhli ti, co uměli kouzlit. Upíři – čarodějové. Vůbec je neměla v lásce. Poté, co přišli o hůlky, se na ně sesypala horda dalších nemrtvých. Obrali je o veškeré zbraně a odvlekli je sem. Téměř všichni Lovci měli sice nějaká poranění, ale nijak vážná. Zatím nezabili ani jednoho z nich.

Tvrdli tady dole u zdi a neměla ponětí, jak dlouho. Byla jich tu spousta. Sam to odhadovala tak na třicet čtyřicet Lovců, plus navíc nějací další, které v životě neviděla. Pravidelně jim dávali jen napít trochu vody. Došlo jí, že je udrží naživu jen do jisté chvíle a pak všichni zemřou. Jiný konec téhle černé situace neviděla.

Nepanikařila, neklela, neměla strach, jen s chmurnou bezmocností čekala, kdy si pro ně přijdou. Beze zbraní proti silným nemrtvým mnoho nezmohli. Myslela hlavně na Harryho. Určitě už si o ni dělá starosti. Nejspíš ji hledá. A nenajde. Už nikdy.

Rychle zamrkala. Ne, nebude brečet. Alespoň že se s ním mohla normálně rozloučit. Byla ráda, že se s ním usmířila. Moc ráda.

Pak uslyšela kroky. Rázné a rychlé. Jejich strážci takhle nechodili. Naklonila hlavu nalevo. Směrem k ní chodbou přicházel jeden z těch, kteří je hlídali a vedle něj vysoká upírka v botách s podpatky. Ty vydávaly v kamenné chodbě úplně jiný zvuk. Poznala ji, až když už byla na dva metry od ní. Chodbu totiž téměř neosvětlovali.

Byla to Angela Blacková. Takže to přežila…

Prohlížela si tvář každého vězněného Lovce, dokud nedošla k ní. Zůstala stát. Upíraly pohled jedna druhé do očí. Samantha z těch jejích nepoznala nic. Žádnou zášť nebo pohrdání, jen chlad.

Obrátila se ke druhému upírovi.

„En or aher,“ pronesla tiše.

„Sir et uzene,“ zasykl značně nakvašeně.

„Maledun vilokor,“ pokračovala dál Blacková. „En sizul im et.“

Sam začínala litovat, že se nikdy ani nesnažila rozpoznat základní slova té jejich hnusné řeči, jelikož se očividně bavili o ní.

„Miuser inare tim udrahan,“ zavrčel.

„Erdon. Midiraz et.“

„Ela inhur, avarant edun artis ikolpano.“

Přikývla. Odvrátila se od něj, na Sam ani nepohlédla a vydala se zpět. Neudělala ani dva kroky, když už to nevydržela.

„Vidím, že už jsi docela v pořádku,“ zachrčela. „Nejspíš to nebyla taková hrůza, jak ses snažila předstírat.“

Blacková zůstala stát, tmavovlasý upír napřáhl ruku, aby ji uhodil, ale ona ho zarazila.

„Esto,“ zasykla tiše.

Dal ji zase dolů a založil si ruce na hrudi. Poté se ona otočila k Samanthě a upřela ni zvláštní dlouhý pohled. Jako by ji zkoumala a hodnotila.

„Přišla ses pobavit pohledem na mě?“ protáhla vyzývavě.

K jejímu překvapení na to upírka nijak nereagovala, mlčky se od ní odvrátila a odkráčela dlouhou chodbou pryč. Sam netušila, co si o tomhle má sakra myslet.

***

 

„Myslíš, že se jí opravdu pokusí pomoct?“ pronesl Ron dost pochybovačným tónem.

Harry pokrčil rameny: „Pevně v to doufám. Nic jiného mi totiž momentálně nezbývá.“

„Tak to ti držím pěsti,“ zahučel Weasley a nadhodil si těžkou brašnu na rameni.

„Jak se mají vaši?“ zeptal se.

„Ale jo, celkem fajn. I Ginny už je v pohodě, jen dochází na nějaké kontroly,“ shrnul Ron momentální situaci v Doupěti.

„To je dobře,“ vydechl Harry.

Kráčeli spolu pěšky směrem ke Grimmauldovu náměstí. Byl už večer, pouliční lampy si hrály s jejich stíny, jak kráčeli kupředu. Ron čekal na Harryho před Ústředím. Doslechl se od Remuse, co se stalo a přišel ho povzbudit.

Harry byl rád. Cítil, že by mu Ron rád pomohl víc, jenže věděl, že nemá jak.

„Stejně nepochopím, že jsi tam k ní jen tak nakráčel a požádal ji o to,“ vrtěl hlavou Ron.

„Tak jednoduché to teda rozhodně nebylo,“ povzdechl si Harrry. „Nijak nadšená ze mě nebyla.“

„A to se jí divíš?“ odfrkl si zrzek.

Šlehl po něm pohledem: „Tak snad by po tom všem pro mě mohla něco udělat, ne?“

Ron povytáhl obočí: „To určitě, ale uvědomuješ si, že tím pádem půjde proti vlastním?“

Harry neodpověděl. Už byli velmi blízko jeho současného domova, když si Ron odkašlal.

„No… Za chvíli už budeš vědět, na čem jsi,“ pronesl.

„Cože?“ zvedl Harry nechápavě hlavu.

Ron mu pokynul dopředu a on pochopil. Na chodníku tam stála Angela a nepřítomně hleděla na Grimmauldovo náměstí dvanáct.

„Myslím, že vám radši dám soukromí. Dej vědět, jak to dopadlo,“ požádal ho Ron a stiskl Harrymu rameno. Ten jen přikývl. Ron se ukryl za velkými popelnicemi a přemístil se pryč.

On sám se vzrůstajícím napětím vykročil k nehybné upírce.

 

Pozorovala dům svého otce s jakousi nostalgií. Od chvíle, kdy propustila Kráturu, se sem ani nepodívala. Stejně by nemohla dovnitř.

O Harrym, který se k ní blížil, jak nejpomaleji to šlo, aniž by to vypadalo blbě, samozřejmě věděla. Rozhlížel se nenápadně kolem, jako by čekal, že se na něj odněkud vyřítí její osobní strážce. Ale neohlédla se, ani když zastavil vedle ní.

„Tak brzy jsem tě nečekal,“ pronesl tiše a napjatě.

„A jsi rád, že už jsem tady nebo ne?“ otázala se v odpověď.

Zaraženě mlčel. Očividně nevěděl, kterou možnost si vybrat. Úkosem na něj pohlédla.

„Pozveš mě dovnitř?“ zeptala se.

Přes tvář mu přeletělo zaváhání. Ušklíbla se.

„Snad se nebojíš,“ pronesla skoro posměšně. „Ke mně domů jsi přišel bez obav.“

Zaškaredil se. Tenhle výraz u něj moc dobře znala.

„Mám snad důvod?“ procedil mezi zuby.

Pokrčila rameny: „Sama nevím…“

Chvíli na ni téměř šokovaně civěl, ale pak jen pomalu potřásl hlavou a naznačil jí, ať s ním jde dozadu za dům. Tam nebyli všem na ulici na očích a on musel přerušit ochranné pole kolem domu, které kdysi sama Angela spolu s Hermionou vybudovala.

 

Vkročila dovnitř pomalu a nejistě, když ji Harry pozval dál. Už jen velká hala ji zahrnula vzpomínkami. Rozhlédla se kolem a zjistila, že ti dva se celému domu s láskou věnují. Prosvětlili ho, opravili, vybavili novým nábytkem. Stačilo jí vidět halu, schody dolů do kuchyně a nahlédnout otevřenými dveřmi do salonu.

V další prohlídce pokračovat nehodlala. Nepovažovala to za dobrý nápad.

„Co jsi zjistila, Angelo?“ zeptal se Harry, který se narovnal od krbu, kde teď vesele praskal oheň.

Otočila se k němu. Pozoroval ji úzkostným pohledem a nejspíše sám nevěděl, zda chce slyšet odpověď.

„Žije,“ odtušila klidně.

Harry se uvolnil, jeho semknuté rty povolily. Rozepnul si kabát, začínalo mu být totiž docela horko.

„Ale ne nadlouho,“ dodala. „Poprava bude brzy.“

Upíral na ni ten svůj pohled a čekal. Poznal, že po něm něco chce.

„Zkusím ji odtamtud dostat, ale něco potřebuju,“ pronesla zvolna a zarazila se.

Původně sem přišla, protože potřebovala za Samanthu náhradu. Jinou Lovkyni. A Harry měl určité možnosti, jak jí k tomu co nejrychleji dopomoct. Jenže pak se na něj podívala a uvědomila si, že se jen tak tak drží klidný.

Byl napjatý, nervózní, bezmocný a navíc… Ano, ještě něco navíc. Měl černé svědomí. Ne, proto, že mu zajali Samanthu a on nic neudělal, ale proto že u Angely orodoval jen za ni. A ne za ostatní. Viděla mu to v očích. Chtěl by je zachránit všechny, jenže neměl možnost. A to vědomí ho užíralo. Proto se zarazila. Jak mu asi bude, když po něm bude chtít, aby jí vydal jinou Lovkyni? Za tu jeho Sam…

Harry trochu udiveně naklonil hlavu, když delší dobu mlčela.

„Chci, abys mi něco slíbil,“ vyrazila ze sebe konečně.

Pozvedl obočí.

„Co?“ zeptal se nesmírně tiše.

„Co sis myslel? Že bych se záchranou té tvé krasotinky souhlasila jen z dobrého rozmaru?“ ušklíbla se nehezky.

Harry zaťal pěsti a moudře mlčel.

„Je mezi námi špeh, který k vám donáší,“ pronesla vážně. „Chci vědět, kdo to je.“

„Já to nevím,“ odvětil Harry.

„Tak mi to zjistíš,“ zareagovala okamžitě. „A to co nejrychleji.“

„Dobře,“ přikývl. „Pokusím se.“

„Taky bych ti byla vděčná, abys mě upozornil, pokud se na nás bude něco chystat.“

Harry na ni jen upřeně hleděl. K něčemu takovému se mu očividně moc nechtělo.

„A necháte toho. Oba dva,“ vyřkla poslední podmínku.

„Lovu?“ protáhl Harry.

„A čeho jiného? Vyšívání?“ odsekla.

„Já už toho nechal…“

„Cože?“ protáhla posměšně a nevěřícně.

„Slyšelas mě dobře,“ potvrdil jí to pevně.

„A kdy jako? Včera?“ vypadala, že se snad rozesměje.

Mlčel. Věděl, proč mu nevěří.

„No, nic. Jestli ji ještě někdy chytí…“ na chvíli se odmlčela. „Já už vám pomáhat nebudu. Je mi jedno, jak si ji přesvědčíš, ale jestli na ni ještě někdy narazím, jak loví…“

Harry pochopil víc než dobře: „Souhlasím.“

Angela se na chvíli zarazila, jako by mu stále nevěřila. Pak přešla k němu blíž. Nepohnul se.

„Spíš byste se měli pokusit tuhle válku zastavit, než nás v jednom kuse pronásledovat,“ pronesla tiše.

„Já vím,“ připustil bezradně.

Poprvé ji svými slovy opravdu překvapil. Nadzvedla obočí a dlouze se na něj zadívala. Neuhnul pohledem.

„Fajn,“ vydechla. „Jen bych chtěla, aby moje snaha k něčemu byla.“

„Proč mi pomáháš?“ zeptal se Harry zprudka. „Jen kvůli tomu?“

Zavrtěla hlavou: „Něco ti dlužím,“ odvětila a odvrátila se od něj.

„Angelo? Vzpomněla sis někdy na mě?“

Zůstala stát.

„Proč se takhle ptáš?“

„Jen mě to zajímá…“

„Ano,“ přiznala potichu. „Myslela jsem někdy na tebe. Ale to co mezi námi bylo, je už pryč.“

Vydala se ke dveřím.

„Chci, abys věděla…“ vyhrkl. „Necítím k tobě zášť, Angelo. A jsem rád, že mám i krásné vzpomínky na nás dva. Byla jsi pro mě tak důležitá jako nikdo. Nelituju toho, že jsme byli spolu.“

Až teď se na něj otočila.

„To by mě nikdy ani nenapadlo, Harry. Litovat…“ pronesla tiše.

Pak už oba mlčeli, jen se jeden na druhého dívali. Smíření.

„Tak zatím,“ rozloučila se Angela a rázně opustila dům.

***

 

Věděl, že to není dobrý nápad. Jeho rozum mu to opakoval celou cestu. Přesto šel dál a neúprosně se blížil ulicí Gravy Drive k číslu 185. Zpoza sousedních domů se před ním objevoval patrový dům s bílou fasádou a zelenými okenicemi.

Zůstal stát na chodníku. Cesta k hlavnímu vchodu byla čistě vyklizená od sněhu, ale z vysokého komínu se nekouřilo. Předpokládal, že Alex by měl být v práci.

Chvíli si ho zepředu prohlížel, než se přemístil dozadu. Když přehlédl, co měl před sebou, pracně polkl. Když tu byl poprvé Alexe sledovat, zavrhl myšlenku na to, že to je stejný dům jako tehdy, protože neměl balkon. Jenže on ho měl. Vzadu. To mu jaksi nedošlo.

Hluboce zamyšlený na dům hleděl, ruce v kapsách, ztracený někde v minulosti.

„Co tady děláš, Draco?“

Jen jeho tvrdý výcvik na Smrtijeda zabránil tomu, aby sebou neškubl leknutím. Vůbec si nevšiml, že na zahradě za domem někdo je. Natož že je to Alex.

Pomalu se k němu natočil. Podle stop se právě vracel od kůlny vzadu na zahradě.

„Přišel jsem se za tebou podívat,“ dostal ze sebe kupodivu klidně.

Prewett nadzdvihl obočí.

„Jo, tak… Jak vůbec víš, kde…“ pak se zarazil. „Co to plácám. Určitě jste si mě s Angelou prověřovali, co?“ ušklíbl se.

„Tak nějak,“ přiznal Draco.

„Tak pojď dál, když už seš tady,“ pozval ho Alex a zamířil k domu.

Draco pracně polkl.

„To ne, já… Nechci tě zdržovat,“ vyhrkl.

Prewett se k němu nechápavě otočil nazpět.

„Od čeho, prosím tě? Nemám co dělat a Daria přijde až za hodinu. Nebo snad někam spěcháš?“ protáhl zvědavě.

„Ehm,“ odkašlal si Malfoy. „Ani ne…“

„No, tak,“ pobídl ho Alex.

Draco za ním kráčel jako na mučení a hleděl na jeho záda. Alex otevřel zadní dveře a pustil ho dovnitř. Draco zůstal stát hned za nimi a rozhlédl se po hale se schodištěm. Alex prošel kolem něj.

„Dáš si něco tvrdšího?“ ptal se za chůze. „Je tam pěkná kosa.“

Draco zahuhlal něco, co si Alex vyložil jako souhlas a zamířil do kuchyně. Zatímco šramotil ve špajzu, Draco váhavě pokročil do domu a vzhlédl nahoru po schodech. Vybavila se mu vzpomínka na náhodně zaslechnuté dívčí vzlyky a vyděšené oči za zábradlím…

Ruce v kapsách kabátu zatnul v pěst.

„Tak kde jsi?“ zavolal na něj Alex.

Draco se napůl oslepený vzpomínkami vydal za jeho hlasem. Alex stál u kuchyňského stolu a naléval nějaký alkohol do dvou skleniček.  Rozhlédl se kolem. Kuchyň byla zaneřáděná tak, jako by čekal od chlapa, co je sám doma.

„Vypadáš nějak mimo,“ oznámil mu nepřekvapivou věc Alex, zatímco zašroubovával víčko lahve.

„Ehm, špatně jsem spal,“ zamumlal Draco neochotně.

Alex se na něj značně nedůvěřivě zahleděl, ale neřekl nic. Pokynul k naplněným skleničkám. Draco pomalu přistoupil ke stolu a jednu si vzal. Hodil ji do sebe na jeden zátah stejně jako Alex.

„Dáš si kafe nebo tak?“ nabídl mu hostitel a stoupl si k lednici.

Otevřel ji, aby dal láhev vychladit, protože zteplalý vyhřátou kuchyní mu alkohol moc nechutnal. Když ji zase zavřel a podíval se na Draca, starostlivě stáhl obočí. Malfoy na něj civěl nepřítomným pohledem a byl bílý jako čerstvě omítnutá zeď.

„Je ti něco?“ otázal se.

„Já…“ otevřel ústa Draco.

Alexovi připadalo, že mu snad je špatně.

„Budu muset jít,“ vyrazil ze sebe a obrátil se na podpatku.

„Ale…“ nadechl se Alex. Jenže to už Draco za sebou zabouchl hlavní dveře.

Přistoupil k oknu a zaraženě ho pozoroval, jak se řítí po chodníku pryč. U branky skoro vrazil do černovlasé dívky. Ani se neohlédl a zmizel za rohem. Ta dívka byla Daria a rovněž se za ním udiveně dívala.

Když o několik málo minut později vešla do kuchyně, Alex pořád ještě stál u okna a zamyšleně hleděl ven do zimy.

„Ahoj… Jdu o něco dřív a hned tohle. Prosím tě, co jsi mu udělal?“ zeptala se na uvítanou.

Obrátil se k ní a pokrčil rameny: „Nic…“

„Tak dlouho jsme se neviděli a on mě skoro ani nepozdravil,“ zahučela.

„Já nevím, co s ním dneska je…“ řekl Alex tiše. „Opravdu nevím.“

***

 

Seděla se zkříženýma nohama na posteli, jednou rukou si brala arašídy z malé skleněné misky a druhou si zapisovala do bloku místa, kde se nejčastěji vyskytovali upíři, kteří by se mohli stát cílem nějakého Lovce. To znamenalo ti mladí a naivní. Měla už s takovými své zkušenosti. Po očku přitom sledovala hodiny a poprvé po dlouhé době doufala v nějakou vidinu.

Pootevřenými dveřmi zaslechla zdola kroky. Draco se vrátil… Byl tentokrát zase docela dlouho pryč. Venku už se stmívalo.

O něco později se objevil v jejích dveřích. Vzhlédla, když nic neříkal. Opíral se o veřeje a pozoroval ji. Stačil jí jediný pohled, aby poznala, že se něco stalo.

Odlepil se ze svého místa, přešel těch pár kroků k posteli a sedl si zády k ní. Zahleděla se na jeho skloněnou hlavu a odložila propisku. Přesunula se po pelesti k němu a zezadu ho objala kolem krku.

„Co se stalo?“ zeptala se tiše.

Hleděl na svoje propojené prsty a mlčel. Přesto jí odpověděl.

Byl jsem u Alexe.

Angele unikl krátký povzdech.

Vím, že jsem tam neměl chodit.

Tak proč jsi tam šel?

Já nevím…

Sevřela ho pevněji a opřela se mu bradou o rameno.

Angelo… Já to tak nevydržím. Nedokážu se před ním přetvařovat.

A dokážeš mu to říct?

Odvětil až po krátké pauze.

Ne…

Odmlčeli se. Angela náhle ztuhla a přivřela oči. Stočil pohled k její napjaté tváři. Chvíli trvalo, než se vzpamatovala a odtáhla se od něj. Vstala z postele.

„Musím jít,“ oznámila a vytahovala přitom ze skříně svetr.

Draco přimhouřil oči: „Ale ne sama.“

Hodila po něm pohledem.

„Neměl bys nikam chodit,“ odsekla. „Ještě se ti něco stane.“

„Potřebuju přijít na jiné myšlenky,“ odtušil rázně.

Chvíli ho pozorovala a hledala další důvod k tomu, aby zůstal doma, ale nakonec jen kývla hlavou a s hůlkou v ruce vyšla z pokoje.

 

„Angelo, proč to pro něj děláš?“ zeptal se tiše, když postávali na balkoně postaršího činžáku a sledovali průjezd v protějším domě.

Úkosem na něj pohlédla a neodpovídala.

„Nemáš žádný důvod tu mrchu zachraňovat. Spíš naopak. Proč to děláš?“ zeptal se znovu.

Dlouho mlčela, než se vzmohla k odpovědi.

„Co se Samanthy týče, je mi ukradená, ale… Po tom všem, co jsme spolu prožili, co pro mě udělal, nemohla jsem ho jen tak poslat do háje. Přála bych mu, aby byl šťastný. A jestli je šťastný s ní…“ nedokončila.

„Tys ho opravdu milovala, že?“ pronesl tónem, který vlastně nebyl vůbec tázavý.

„Ano,“ odpověděla přesto klidně. „Moc.“

Ještě nějakou dobu ji pozoroval, než odvrátil pohled znovu na ulici.

„Stejně jako ty Dariu,“ ozvala se nečekaně. „Viděl ses s ní teď někdy?“ zeptala se.

„Ano,“ přitakal nevzrušeně. „Skoro jsem ji srazil, když jsem odcházel od Alexe. Vypadala dobře.“

Udiveně se po něm ohlédla. Nezaslechla z jeho hlasu nic než suché konstatování. Přitom věděla, že pro něj Daria kdysi znamenala opravdu hodně.

„Už jde…“ zašeptal.

Obrátila svou pozornost zpět k průjezdu. Měl pravdu. Jedna z upírek, které ve dvoře nejspíš něco slavily, vyšla ven na ulici a vyťukávala si něco na mobilu. A to už taky zahlédla na druhém konci ulice nenápadnou postavu s blond vlasy, která tam očividně už postávala delší dobu a ruce měla vražené v kapsách kabátu.

Rychle si vyhnala z hlavy jejich debatu o bývalých protějšcích.

„Tak jdeme na to,“ pronesla tiše.

***

 

Už se vzdala naděje. Smrtelně unavená visela v řetězech, které ji jediné držely ve stoje. Ostatní na tom nebyli o moc líp. Tohle místo z nich nějakým způsobem vysávalo energii. Ve zdech se s železnou pravidelností rozsvěcovaly určité kameny ohavným rudým světlem a spalovaly jim oči. Nedokázali se do nich dívat. A pokaždé, když se chodba rozzářila rudě, sil jim ubývalo a depresivních myšlenek přibývalo.

Hleděla do země, ale ošlapané kameny přitom neviděla. Viděla před sebou mámu, tátu a taky Harryho…

Zaslechla hlasy. Blížily se. A jeden z nich byl ženský. Znala ho. Namáhavě zvedla hlavu. Přes záclonu ze svých vlasů uviděla dvě postavy, které mezi sebou vedly třetí.

Pohnula se namáhavě ještě o něco víc, aby lépe viděla.

„Elnere!“ zasykl upíří strážce netrpělivě a táhl za paži vysokou blondýnu se svázanýma rukama.

„Tone yrow,“ odtušila nadmíru klidně druhá upírka.

Zase ona, pomyslela si Sam udiveně.

Zůstali stát před ní. Lovci, kteří byli připoutáni z obou stran nejblíže k Samanthě rovněž zvědavě zvedli hlavy. Zajatkyně měla stisknuté rty a vytřeštěně se rozhlížela kolem. Z rány na hlavě jí tekla krev.

Strážce přistoupil k Sam a vztáhl ruku vzhůru. Její řetězy náhle povolily. Naprosto šokovaná se svalila na slabých nohou k zemi. Upír ji popadl za rameno a hrubě ji odtáhl stranou.

Blacková nechala hůlkou zmizet provazy z rukou zajatkyně a pomohla strážci připoutat ji ke zdi místo Sam. Ta na jejich počínání civěla ze země naprosto nechápavě. Upírka pak ještě přiložila hůlku k čelu té blondýny. Sam pochopila, že jí mění paměť.

Pak se obrátila na upíra, který špicoval uši a pohrával si trochu nervózně se svými prsty.

„Ikyrde,“ pronesla Blacková tiše.

Ten jen kývl hlavou a náhle se napřímil. Natočil se k druhé straně chodby stejně jako Blacková. Nejspíš někoho slyšeli.

Angela se sehnula a prudce postavila Samanthu na nohy. Ta se kácela slabostí, takže nemohla jinak, než se jí chytit.

„Etede zen,“ pobízel je upír.

Blacková se i se Samanthou otočila a rychlým krokem se vydala směrem, odkud přivedli tu jinou zajatkyni. Samantha klopýtala s ní. Míhaly se kolem ní tváře ostatních Lovců z Odboru. Dívali se na ni upřeně, se ztrhanými obličeji, ale se zářícíma očima. A v těch očích viděla závist, zášť, zlobu.

Pracně polkla, zakopla o vyčnívající kámen a skoro upadla na zem, ale Blacková ji zachytila a táhla dál.

Pochopila, proč se na ni tak dívají. Myslí si, že ona bude zachráněna od osudu, který ostatní čekal. Že utíká Smrtce ze spárů. Ale to přece… Pohlédla úkosem na nehybnou tvář své průvodkyně. Proč by to dělala?

Konečně minuli konec dlouhé řady zajatých. Sam přesto před očima stále viděla jejich pohledy. Blížily se ke kovaným dveřím. Blacková se jich jen dotkla a ony se před nimi snad vypařily do vzduchu. Ocitly se v širší, ale obdobné chodbě, která se po pár metrech rozdělovala na další tři. Z té zprava zaslechla hlasy. A smích. Úplně se jí z toho zvuku sevřel žaludek.

Blacková s ní škubla doleva do té nejtmavší. Spěchaly dál, až k malým dvířkám ve zdi. Vytáhla hůlku a něco zamumlala, pak strčila Sam dovnitř. Opřela se o zeď v naprosté tmě. Dvířka zaklaply. Ozvalo se zasvištění hůlky a chodba se rozzářila namodralým světlem svící na zdech.

Až teď na sobě Sam ucítila její upřený pohled.

„Dokážeš jít dál?“ zeptala se.

Samantha na ni nevěřícně civěla.

„Proč to děláš?“ vyrazila ze sebe. „Co po mě chceš?“

„Na něco jsem se tě ptala,“ procedila její zachránkyně mezi zuby.

Ten tón se jí vůbec nelíbil. Hrdě se narovnala.

„Samo -“ začala, ale pak se jí zamotala hlava a před sebou náhle viděla jen tmu.

Cítila se náhle strašně těžká a začala padat. Ona ji však podepřela. Zaslechla šustění látky.

„Vypij to,“ vyzvala ji Blacková.

Rozevřela oči a spatřila v její dlani malou lahvičku s oranžovou tekutinou. Poznala ten lektvar ihned.

„No, tak. Já se s tebou celou cestu vláčet nebudu,“ pobídla ji nevrle upírka.

Samantha si lahvičku neochotně vzala a hodila ji do sebe. Otřásla se odporem, ale hned se cítila líp. Blacková ji pustila.

„Jdeme,“ ucedila a vydala se napřed.

Sam neměla jinou možnost, než ji následovat.

 

Připadalo jí, že kráčely tou úzkou chodbou snad věčnost. Upírka neřekla za celou dobu ani jediné slovo a Sam rovněž nenavazovala žádnou konverzaci. Pak se dostaly k neuvěřitelně úzké odbočce a tou se protáhly na druhou stranu. Ocitly se v malé místnosti osvětlené jednou pochodní.

„Počkej tady,“ nakázala jí Blacková a sama se vydala jedněmi ze dvou dveří pryč.

Sam se rozhlédla kolem sebe. V místnosti se nacházely dvě křesla a do skály vytesaný krb. Vychladlý. Zdi jako by byly natřené černou barvou. Nahánělo jí to husí kůži. Upírka byla rychle nazpět.

„Musíme počkat,“ oznámila jí stručně, aniž se obtěžovala odůvodněním.

Sam ji sledovala pohledem, jak se uvelebila v jednom ze dvou křesel a hůlkou rozžala v krbu oheň. Přehodila si nohu přes nohu a zahleděla se do plamenů.

Samantha musela uznat, že je opravdu moc hezká. Elegantní, s hrdou tváří a výraznýma očima. Cítila se v její přítomnosti nesvá. Navíc když tu stála ve špinavém zpoceném oblečení a s rozcuchanými vlasy. Jako nějaká cuchta.

Rovněž z ní zřetelně cítila tu neurčitou hrozbu a touhu po krvi, jako z každého upíra. Ještě k tomu to byla bývalá přítelkyně Harryho. A podle toho co o nich věděla… Kombinace na atmosféru opravdu báječná.

„Tohle je fakt děsná ironie…“ pronesla skrz ztuhlé rty a prohrábla si prsty zplihlé vlasy. „Zrůdy jako ty mi zabily oba rodiče a ty mi teď zachraňuješ život.“

Upírka do ní zabodla dlouhý nečitelný pohled.

„Všichni upíři nejsou stejní, stejně jako lidé,“ pronesla po chvíli tiše. „Jenže to se Lovci jako ty očividně rozhodli absolutně nebrat v potaz.“

Sam zaťala pěsti i zuby. Nevěděla, jestli se má nechat ovládnout vztekem, nebo jí dát za pravdu. Divila se sama sobě. Kde se v ní berou takové myšlenky?

„Proč to děláš?“ nedokázala se ubránit, aby jí znovu nepoložila stejnou otázku. „Přece jsem tě skoro zabila.“

Upírka stáhla obočí: „To máš teda sakra pravdu,“ zasykla. „Bych se vsadila, že strašně lituješ špatné trefy, co?“

„Ani ne,“ odtušila Sam po pravdě. „Kdyby se mi to povedlo, ještě bych byla pořád připoutaná ke zdi.“

A už bych nikdy neviděla Harryho, dodala si pro sebe v duchu.

Blacková se zvláštně pousmála.

„Kdysi jsem měla stejné myšlenky,“ pronesla nesmírně tiše a odvrátila od ní pohled.

Sam připadalo, že se snad přeslechla. Cože to teď řekla? Jako by ji slyšela.

„Proč?“ opakovala dál neústupně.

Odpověděla jí až po dlouhé pauze.

„Přišel za mnou a prosil o tvou záchranu. Neměla jsem to srdce ho vyhodit.“

„Harry?“ zašeptala Sam s rozšířenýma očima. „On přišel za tebou?“

Upírka přikývla: „Co je na tom tak divného, když tě miluje?“

Samantha se opřela o zeď za sebou a mlčela.

„A taky kvůli sobě,“ dodala Blacková.

„Cože?“ podivila se Sam.

„To bys nikdy nepochopila,“ zašeptala upírka a odmlčela se.

Náhle vstala: „Jdeme.“

Sam naprosto nechápala, jak může vědět, že můžou pokračovat, ale šla za ní. Ocitly se ve velké hale. Prázdné. Sam znovu klopýtla, protože osvětlení tu bylo opravdu mizerné a ona měla strach, co se jí může objevit pod nohama. Blacková ji popadla za loket a táhla ji k jedné z chodeb, které vedly z obrovské jeskyně ven.

Ucítila na tváři průvan, blížily se k východu.

Angela ji zarazila.

„Čekej,“ přikázala jí tiše.

Sama odběhla do tmy. Trvalo to asi dvě minuty, než se vrátila a znovu ji popadla za ruku. Už to netrvalo dlouho a ocitly se na čerstvém vzduchu. Mrazivém vzduchu. Sam se prudce roztřásla. Prošly kolem dvou nehybných postav, které v té tmě skoro přehlédla. Ani hvězdy nezářily. Vsadila by se, že to byli hlídkující upíři. Asi na ně použila nějaké kouzlo. Ale jaké, když na nemrtvé skoro nic nefunguje?

„Přemístíš se v mém závěsu,“ přerušila Angela její myšlenky. „Nebudu riskovat, že se mi někde rozpůlíš,“ zasykla a táhla ji dál.

Konečně se Sam trochu rozkoukala. Kráčely mezi stromy. Ohlédla se a zahlédla jen obrovský tmavý obrys. Už ani východ, kterým prošly, neviděla. Blacková se očividně se chtěla dostat na určitou vzdálenost pryč od toho… Čert ví, co to vlastně bylo.

Náhle ji zavalilo černé svědomí jako lavina. Ona je na svobodě, dýchá čerstvý vzduch, zatímco ostatní i ta Lovkyně, kterou přivedli místo ní. Rozklepala se ještě víc.

Zůstaly stát, Sam do upírky skoro vrazila.

„Připravena?“ obrátila se na ni Blacková.

Zmohla se jen na přikývnutí, ale ona to samozřejmě stejně viděla. Chytila se jí tedy pevně za paži.

***

 

Harry seděl ve své kanceláři na Ústředí bystrozorů a zamračeně si pročítal poslední zprávy o chycených Smrtijedech. Co chvíli očima utíkal k hodinám. Blížila se osmá večer a venku byla tma jako v pytli.

Odhodil od sebe poslední pergamen a protáhl si záda. Stejně to skoro nevnímal. Myšlenkami byl někde úplně jinde. Na Odboru od té doby, co se tam byl ptát po Sam, nebyl, ale až na Ústředí se doneslo, jaký tam teď panuje chaos. Zaslechl, že i ministr Merogh je pěkně na nervy. Vyhodil dvě sekretářky během jednoho dne.

Vstal od stolu a zasunul židli. Už to tu nemohl vydržet. Musel domů. Třeba už bude zpátky…

 

Když se však o několik málo minut později blížil k tmavému domu, optimistické myšlenky ho opouštěly.

Jak by to mohla zvládnout tak rychle?

Otevřel dveře, vešel do vyhřáté haly a překvapeně zvedl hlavu. Jeho oči se střetly s milovanými modrými…

Téměř zapomněl dýchat, když se mu Samantha oblečená v bílém svetru a džínách vrhla kolem krku. Pevně si ji k sobě přitiskl. Opravdu to byla ona. Nebyl to sen…

V jeho náruči se celá chvěla. Hladil ji po zádech a mlčel, protože se bál, že kdyby promluvil, zradil by ho hlas. Až po chvíli zaregistroval další přítomnou.

Angela stála u plápolajícího krbu a nehybně je pozorovala. Pak vztáhla ruku a Harry uviděl, že v ní má hůlku. V jedinou šílenou chvíli věřil, že se jim oběma chce pomstít. Že je teď má jako na talíři a pěkně si to vyžerou. Ale ona jen zavřela dveře, kterými dovnitř padaly čerstvé sněhové vločky.

Okamžitě se zastyděl, že ho vůbec něco takového napadlo. Zachytil její upřený pohled, jako by věděla, co se mu honí hlavou.

„Děkuju,“ zašeptal.

„Nezapomeň na to, co jsi slíbil,“ zareagovala suše.

„Nezapomenu,“ přitakal vážně.

Samantha se k němu stále tiskla a on ji nepouštěl.

„Jak jsi to dokázala?“ zeptal se tiše.

Sam v jeho náručí ztuhla. Angela upřela pohled na záda blondýnky.

„To raději nechtěj vědět,“ odtušila.

Vydala se kolem nich k východu. Sam se od Harryho odtáhla a zahleděla se na ni.

„Angelo…“ oslovila ji nesmírně tiše.

Oslovená se zarazila a pomalu se otočila zpátky k nim. Upřela na Lovkyni zelený pohled.

„Děkuju,“ vydechla Sam, jako by to bylo to nejtěžší, co kdy musela říct. „A… Omlouvám se.“

Angela nadzvedla překvapeně obočí.

„Však víš… V té uličce,“ dodala přiškrceně.

Upírka jen mírně pokývla hlavou, ale neřekla ani slovo. Odvrátila se od dvojice, vyšla ven a dveře se za ní zabouchly.

Harry sevřel dlaň Samanthy. Pohlédla na něj šťastně a zároveň smutně.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„V naprostém,“ přikývla, i když viděl, že to není tak úplně pravda.

„Strašně jsem se bál,“ zašeptal.

Beze slova si stoupla na špičky a něžně ho políbila na ústa. Pohladil ji po tváři.

„Musíme si promluvit,“ pronesl.

„Já vím,“ zareagovala k jeho překvapení a sama ho jemně táhla směrem k salonu.

***

 

V hlubinách Zapovězeného lesa, v místech, kde by se ani nejodvážnější kouzelník nechtěl ocitnout sám, v nitru skal, hluboko v podzemí se schylovalo k obrovské krvavé popravě.

V nepřiměřeně velkém prostoru, v jeskyni, kde skoro ani upír nedohlédl z jednoho konce na druhý, byli shromážděni nemrtví. Opravdu velké množství příslušníků této rasy. Obklopovali svými nehybnými postavami kruhový prostor, ve kterém bylo vztyčeno zhruba padesát dřevěných kůlů. A ke každému z nich byl připoután člověk. Lépe řečeno, jeden Lovec.

Shromáždění upíři je upřeně pozorovali krutýma nelidskýma očima. Jeskyně byla dobře osvětlena. Ani ne tak kvůli nemrtvým, jako kvůli lidem. Aby dobře viděli na to, co je čeká. Na jedné straně jeskyně byla usazena celá Rada Vznešených. Všichni v černých pláštích s hlubokými kápěmi, takže jim nebylo vidět do obličeje.

Přes nespočet přítomných panovalo v jeskyni dusné ticho. Zajatci se chvěli, potili se, nebo naoko hrdě pozorovali ty, které ještě před nedávnem nemilosrdně zabíjeli.

Jedna z nejvyšších postav v Radě vydala krátký pokyn. Deset upírů v tmavě modrém oblečení, kteří klečeli před Radou, vstalo a obrátilo se ke kůlům. V jejich bledých rukou se zaleskly dlouhé nože.

Přistoupili k první řadě děsivé výstavy. Odsouzenci se roztřásli, jedna z žen začala táhle naříkat. Měli strach ze smrti, která se na ně snášela jako temné mračno havraních křídel.

Nemrtvými to ani nehnulo. Po jednom přistupovali k odsouzencům. Nejprve jim vyřezali na čelo jakýsi symbol. Krev z ran stékala připoutaným přes obličej. A pak jim nemilosrdně vráželi dlouhé čepele do těla. Na místa, o kterých věděli, že nezabijí zajatce okamžitě. Ale že budou umírat dlouho a v bolestech.

Sténání raněných a umírajících se rozlehlo jeskyní a na tvářích většiny shromážděných upírů se objevily zlé úsměvy.

502 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí