Friends are people you can trust
Friends are things we all need
The only problem that comes with them
is knowing who to pick
Because if your friend turns to a foe
they’ll break you like a stick
ANDREW WADE
Vlhký ručník přehodil přes držadlo vedle zrcadla, ledabyle si rozcuchané pramínky shrnul z čela a natáhl se pro tmavou košili. Už se chtěl odvrátit, ale pak se zarazil, přestal zapínat knoflíčky a zahleděl se znovu na svůj odraz.
Díval se na něj mladý, velmi bledý muž. Na jednu kratičkou chvíli mu připadalo, jako by mu nepřirozeně ztmavly oči. Čím dál tím víc až do úplného černa. Stiskl víčka k sobě a pak je pomalu znovu otevřel. Jeho dvojník ho nechápavě pozoroval. Otřásl se a raději se rychle otočil. Vypadal přece stejně jako vždycky, jen trochu unaveně.
Pomyslel si, že už fakt blbne. Vyšel z koupelny do haly, ale hned se zase zastavil, když si uvědomil, že nezhasl světlo. Otráveně se vrátil a plácl po vypínači. Zamířil znovu ke kuchyni, aby si udělal něco horkého.
Bylo sice už po jedenácté, ale Angela se pořád ještě nevrátila a jemu se stejně spát nechtělo. Něco hřejivého do žaludku mu jen prospěje.
Udělal si ovocný čaj a vyštrachal ze skrýše v kuchyni lahev ohnivé whisky. Potutelně se usmál, když si pomyslel, že Angela nemá ani ponětí, že na tu její schovku rychle přišel. Trochu si do hrnku nalil a whisky zase vrátil tam, kde byla zašitá předtím.
Začínalo mu táhnout na bosé nohy a vyčetl si, že taky mohl zajít pro ponožky dřív, než si udělal ten čaj. To se moc nezahřeje.
Vyšel z kuchyně a rozhodl se usadit v obývacím pokoji, kde ještě stále praskal oheň v krbu. Až se Angela vrátí, mohli by u něj chvíli i zůstat… Stačil udělat sotva dva kroky, když se bez jakéhokoli předchozího varování rozletěly zadní dveře na verandu dokořán a do haly vrazil spolu se závanem ledového vzduchu a sněhových vloček Alex Prewett.
Dracovi stačil jediný pohled na jeho zuřivou nenávistí stažený obličej, aby pochopil. Přesto zůstal nehybně stát a ani ho nenapadlo vrhnout se do koupelny pro hůlku, kterou tam samozřejmě neprozřetelně nechal. Jen se díval, jak se k němu řítí katastrofa.
Alex předusal halu v několika málo okamžicích.
„Ty zatracenej bastarde!“ zaryčel bez sebe vzteky.
Napřáhl se a uhodil.
Draco se zapotácel pod prudkou ranou dozadu, hrnek mu vyletěl z ruky, horký nápoj se rozstříkl po zemi. A to už ho Prewett chňapl za límec košile a smýkl s ním hrubě na stranu. Draco vletěl do obýváku a skoro neudržel rovnováhu.
„Co sis myslel?!“
Další rána do brady ho poslala přes křeslo na podlahu. Bolestivě si narazil rameno.
„Ty…! Hnusnej…! Zkurvysunu…!“ řval Alex a s každým slovem ho surově nakopl do břicha.
Draco se snažil popadnout dech a prudká bolest mu vystřelovala z žaludku do celého těla, ale i tak jasně cítil sálající pohled, který na něj Prewett upíral.
Převalil se na záda. Alex si k němu klekl, znovu ho tentokrát oběma rukama popadl a zvedl si jeho obličej k sobě. V očích, do kterých Draco chtě nechtě pohlédl, měl tak sálavou bolest a vztek, jaké už dlouho u nikoho neviděl. Nevšímal si krve, která mu stékala z prasklého rtu po tváři ani pálení někde uvnitř břicha. Viděl jen ty hnědé oči plné výčitek.
„Jak jsi jen mohl?!“ skoro zasténal Prewett a ztěžka dýchal. „Zabils mi mámu! Zabils mi tátu! A pak sis hrál na mého přítele! Ty hajzle! Jak jsi jen mohl?“ opakoval se sevřenými zuby.
Draco neodpovídal. Alex ho jednou rukou pustil a znovu sevřel tu druhou do pěsti.
„To si ani nezasloužím odpověď?“ zachrčel. „Moji rodiče jsou mrtví a s jejich vrahem jsem vysedával po barech a vesele klábosil! Co mi na to řekneš?! Tak něco řekni!!“
Malfoy pořád nereagoval, jen se na něj díval a to ho rozvzteklilo ještě víc. Znovu ho praštil a znovu a znovu.
„Není ti… Samotnému… Ze sebe… Špatně?!“ vyštěkl a hrubě s ním zatřásl. „Proč se sakra nebráníš?“ pokračoval ve vylévání své bolesti a zuřivosti v ranách a už vůbec se neovládal. „Tak se přece braň! Dělej! To se jen tak necháš?! Proč?!“
Žádnou reakci však v něm nevyvolal. Nakonec přestal. Nevěděl, po jak dlouhé době vyčerpaně ruku sklonil, ale připadalo mu, jako by se snad zastavil čas.
Stále Draca svíral za pomuchlanou košili. Hlava mu ochable visela. Opuchlá a rozbitá ústa, škrábanec na líci, bolestně sevřené rysy. Přesto se pořád nehýbal, nebránil se a mlčel. Alex nevěřícně pozoroval jeho záhadně klidnou tvář.
„Jak jen… Můžeš…?“ vydechl nechápavě.
Malfoy se mu zahleděl přímo do očí. Alex pomalu zavrtěl hlavou.
„Stejně je mi to jedno!“ zavrčel.
Zapřel se a zuřivě ho postavil na nohy. Postrčil ho ke zdi a Draco tam nějak doklopýtal.
Alex sáhl jednou rukou do kapsy bundy a vyškubl odtamtud hůlku, kterou mu pak přitiskl na hrdlo. Svou tvář měl sotva pár centimetrů od té Dracovy.
„Jak jsi s něčím takovým mohl žít?“ zeptal se bolestným tónem, ze kterého se téměř vytratil vztek.
Dracem ta věta otřásla. Zaťal pěsti.
„A já tě měl za přítele…“ vyrazil ze sebe Alex.
„To já tebe taky,“ promluvil poprvé tiše a velmi namáhavě Draco.
„Nechtěj mě rozesmát!“ vyštěkl Alex. „Když jsi věděl, že tak usilovně hledám vraha svých rodičů, jak jsi to mohl vydržet!?“
„Já to nevěděl…“ zašeptal. „Nevěděl jsem, že jsi to ty…“
„Drž hubu,“ zasyčel Prewett ledově. „Raději drž hubu. Nevěřím ti ani slovo.“
Ještě víc mu přitiskl hůlku ke krku.
„Do toho, Alexi,“ zachraplal Draco. „No, tak. Udělej to. Kvůli tomu jsi přece přišel. Abys pomstil své rodiče. Abys mě zabil.“
Alexův obličej byl stále zkřivený nenávistí, ale ruka se mu začala chvět.
„Prokážeš mi tím jenom službu,“ promluvil znovu Draco s hroznou hořkostí v hlase. „Tak už mě přece zabij!“ ta poslední věta zazněla spíš jako sténání raněného zvířete.
Pak se v pokoji rozhostilo hluboké ticho. A v tom tichu bylo slyšet klapnutí dveří. Šustění oblečení, dvě duté rány při zouvání bot. Ani jeden si toho nevšímali.
Alex a Draco si navzájem hleděli do očí. Pak Alex o dva kroky ustoupil, narovnal ruku s hůlkou a mířil mu teď přímo do obličeje. Neviděl v Malfoyových očích strach. Jen vinu. Obrovskou vinu.
Náhle kročeje z haly zrychlily a do obýváku vtrhla Angela s vyděšeným výrazem a hůlkou v ruce. Rychle přehlédla obě nehybné postavy pohledem a prudce se nadechla.
„Ani to nezkoušej, Angelo,“ zavrčel Alex. „Zabiju ho dřív, než stačíš něco říct.“
Angela polkla. V jeho hlase rozpoznala něco, co jí řeklo, že mluví pravdu.
„Polož ji,“ zasyčel Prewett.
Zaváhala, pak ale hůlku pustila na zem a dala obě ruce dopředu před sebe tak, aby je viděl.
„Alexi…“ promluvila opatrně. „Já sice nevím, co…“
„Samozřejmě, že víš!“ vyštěkl nevrle. „Nehraj to tu na mě! Tahali jste mě za nos oba dva!“
„To není…“ začala znovu.
„Zavři klapačku!“
Už mlčela, ale pomalu se krok po kroku blížila k nim.
„Zůstaň tam, kde jsi!“ nařídil Alex.
„Ne,“ odvětila tiše.
Už jí chybělo jen půl metru, pak ještě kousek, a pak už došla až k nim. Postavila se mezi ně a zahleděla se Alexovi do tváře.
„Ne,“ zopakovala pevně. „Nedovolím ti to.“
„Jdi mi z cesty!“ vyrazil ze sebe se zavrčením Alex.
„Nepleť se do toho, Angelo,“ ozval se zezadu Draco nesmírně potichu.
„Přišla jsem o příliš mnoho lidí, na kterých mi záleželo,“ pronesla pomalu. „Draca už si vzít nenechám,“ pokračovala a dívala se přitom Alexovi do očí. Draca, který za ní něco procedil mezi zuby, si nevšímala. „I když ho zabiješ, rodiče ti to nevrátí.“
Alex zaťal zuby, ale hůlkou na ně pořád mířil. Draco se ztěžka opíral o zeď, pozoroval jeho tvář a mlčel.
„Co ty o tom víš?“ zasyčel Prewett a dusil v sobě další plameny vzteku.
„Věř mi, že hodně,“ odtušila chraplavě.
„Přísahal jsem! Já přísahal na jejich hrobech, že je pomstím!“ vyrazil ze sebe nesmírně namáhavě.
Angela chvíli mlčela. Pomalu zavřela a znovu otevřela oči.
„Neznáš všechny okolnosti, Alexi. Nevíš, jak to bylo.“
„To, že mi zabil rodiče, nic neomluví!“ vyjel na ni okamžitě.
„On jen chránil svou rodinu!“ vyštěkla nečekaně zuřivě. „Kdyby nezabil tvou matku, zemřela by ta jeho!“
Prewett se šokovaně odmlčel. Pak se ale zamračil.
„Je ti jasné, že tohle je mi fuk,“ odsekl.
Angela zamyšleně naklonila hlavu a postoupila k němu o něco blíž.
„Co bys dělal ty na jeho místě?“ otázala se pomalu.
Mlčel.
„Kdybys ho chtěl opravdu zabít, tak už bys to udělal, Alexandre Prewette,“ pronesla nuceně klidně a upřeně ho pozorovala.
Alex sevřel svou hůlku ještě pevněji, ale ruka se mu přesto nekontrolovatelně třásla.
„Běž,“ vyzvala ho tvrdě. „Odejdi z tohoto domu. Hned,“ zasyčela už docela nehezky.
Podíval se za ni a střetl se pohledem s Dracem. Ten se na něj díval nepohnutě a odevzdaně. Zahleděl se znovu na Angelu a z jejího výrazu bylo jasně patrné, že jestli chce něco udělat Dracovi, bude ji muset nejprve zabít.
Křečovitě stáhl ruku s hůlkou k boku.
„Proklínám tě, Draco Malfoyi!“ procedil nenávistně mezi zuby. „Ať skončíš v pekle!“
Na to prudce odkráčel z pokoje a vyrazil ven hlavním vchodem. Dveře za sebou zabouchl tak vztekle, že div nevylétly z pantů. V místnosti se rozhostilo ticho.
Angela stále hleděla na místo, kde ještě před chvílí stál. Nečekala, že se v jeho obličeji někdy může objevit tolik zuřivé nenávisti. Bylo jí jasné, že tohle není konec. Tentokrát odešel… Ale vrátí se. Určitě.
Pomalu se otočila k Dracovi. Ten se zavřenýma očima pomalu sjížděl podél zdi až dolů, kde zůstal sedět se skloněnou hlavou. I tak viděla, že tvář mu Alex zvalchoval opravdu pořádně. A působil tak strašně vyčerpaně…
Unaveně si přejela obličej dlaní. Pomalu se sama uklidňovala. Pak přistoupila k němu, klekla si na podlahu a vzala ho za obě ruce. Nepohnul se.
„Draco…“ začala zlehka.
„Nech mě,“ vyrazil ze sebe.
Ztuhla. Chvíli pozorovala jeho křečovitě staženou tvář a pohled upřený někam do koberce, než se stáhla a rychle vstala. Ticho se prohlubovalo.
„Nemůžeme tu zůstat. Mohl by nás udat,“ pronesla, pečlivě ovládajíc svůj hlas. „Jdu nám sbalit.“
Neřekl ani slovo. Odvrátila se od něj a odešla z místnosti dřív, než by řekla něco, čeho by mohla později litovat.
***
Lupus vešel do domu zachmuřený. I když je Třináctý přesvědčil, že Serpens je celou dobu na jejich straně, a nikdy jim vyloženě neškodil, pořád mu něco nesedělo. Pokud to byla pravda, tak jak se dozvěděli polohu jejich školky? Jak věděli o tom ´tajemství moci a nesmrtelnosti´? Připadalo mu, že Serpens buď lže, anebo je zrazuje ještě někdo. Ale to přece není možné… To už by se přece musel prozradit. Ten tlak nemohl vydržet…
„Kdes byl?“ osopil se na něj nepříjemný hlas.
Otočil se ke schodišti, ze kterého scházel jeho starší bratr.
„To se budeš divit,“ odvětil klidně. „Serpens je dvojí agent.“
Lynx povytáhl obočí.
„Odkud to víš?“ protáhl podezřívavě.
„Dneska jsme ho načapali, jak se vybavuje s Meroghovým tajemníkem a… Počkat! Jak to, že nejsi vůbec překvapený?“
„No,“ zahučel neochotně Lynx. „Věděl jsem o tom.“
„Co?!“ vyrazil ze sebe Lupus. „A proč jsi mi nic neřekl?“ vyprskl vyčítavě.
„Bylo to tajné, bratříčku,“ odtušil suše. „I když teď už asi ne. Kdo to ještě ví?“
„Byly u toho i Corvus a Feles,“ odpověděl zachmuřeně.
Lynx se zaškaredil a zaskřípal zuby.
„Zase Feles!“ vyprskl. „Co se do toho pletly?“
„Sledovaly toho tajemníka. Chtěly taky zjistit, kdo je zrádce,“ vysvětlil Lupus.
„Snad jste mu nic neudělali?!“ vyjel na něj bratr nečekaně.
„Ne. Zastavil nás Třináctý,“ ujistil ho.
Lynx se překvapeně odmlčel.
„Třináctý?“ protáhl nevěřícně.
Jeho mladší bratr vážně přikývl. Lynx si pro sebe něco zamumlal a zamířil do kuchyně.
Lupus se rozhodl nechat Serpense Serpensem.
„Proč jsi zase tak naježený kvůli Feles?“ otázal se zvědavě a kráčel za ním.
„Ani se neptej!“ vyštěkl Lynx. „Rada si mě povolala na kobereček. A neuvěříš, co mi řekli. Ty její vidiny jsou k ničemu!“
„Cože?“ nechápal Lupus. „Jak to myslíš?“
Lynx se usadil k velkému stolu v kuchyni.
„Tak poslouchej…“ nadechl se vcelku ochotně.
***
Se zaťatými zuby házela svoje věci do tašky a uvažovala, jak dlouho může Alexovi trvat, než zburcuje na Ústředí bystrozory. Vytáhla z psacího stolu i malé fotoalbum a šoupla ho na složené náhradní džíny. Rozhlédla se po pokoji, kde teď vládl slušný chaos, popadla tašku a rychle vyšla ven. Hodila ji ke schodišti a šla sbalit Dracovi, jelikož ten stále setrvával dole a k balení se očividně neměl.
Sama skoro nechápala, proč je tak naštvaná. Přemítání o tom raději odložila na později a nacpala do další cestovní kabely všechny věci, o kterých si myslela, že se budou Dracovi hodit. Pak s oběma zamířila dolů. Nechala je v hale a nakráčela do kuchyně, kde hodlala zkontrolovat ledničku a další zásoby.
Netrvalo dlouho a zaslechla kroky. Draco zamířil do koupelny, odkud dlouho slyšela tekoucí vodu. O něco později se objevil ve dveřích kuchyně, právě když Angela balila nějaké pečivo.
„Tohle je zbytečné,“ pronesl tiše.
Šlehla po něm pohledem. Pečlivě si omyl krev z obličeje a převlékl košili. Pravé oko i brada se mu začínaly hezky zbarvovat. Ve tváři měl naprosto nečitelný výraz. Mlčela a rvala do tašky několik balíčků sýra.
„On mě neudá,“ dodal suše. „To mu nebude stačit.“
„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ odsekla.
Jen na ni upřeně hleděl.
„To je jedno,“ zavrčela. „Rozhodně to nebudu riskovat.“
Hodil pohledem do haly.
„Mě si balit nemusela,“ informoval ji pak.
„Eh?“ otočila se na něj nechápavě.
„Půjdeme k nám,“ odtušil klidně. „Tam je bezpečno víc než dost.“
Chvíli ho nasupeně pozorovala, než přikývla.
„Fajn. Nejdřív mě ale pusť k tomu obličeji,“ vyžádala si nesmlouvavě. „Vypadáš strašně.“
Draco chvíli váhal, než se pohnul a posadil se ke stolu. Angela si protřepala prsty a vytáhla z kapsy hůlku.
***
Sídlo rodu Malfoyů na ně dýchlo chladem a nepřívětivostí. Přesto to bylo jedno z mála opravdu bezpečných míst, kam se mohli uchýlit. V tom měl Draco pravdu. Celý dům i pozemek byly chráněny zaklínadly, která před dvěma roky nepřekonala celá armáda odeklínačů z Ministerstva. A to se opravdu snažili.
Zůstali stát v obrovské vstupní hale. Oba se na chvíli zahleděli na schodiště a pak se raději odvrátili. Rozumnější bylo nevyvolávat vzpomínky.
Odložili si na věšáky, Angela sebrala svou tašku a namířila si to ke schodům, když Draco poprvé od jejich rozhovoru v kuchyni promluvil.
„Měla jsi ho nechat, aby to udělal.“
Angela zůstala stát, jako když do ní uhodí. Z Dracova hlasu čišel chlad a potlačovaný vztek.
„Neměla ses mezi nás stavět,“ pokračoval vyčítavě.
Pomalu se k němu obrátila a zahleděla se na jeho zachmuřenou tvář.
„Co to meleš, Draco?“ zeptala se pomalu a hlasem studeným jako kámen.
„To co říkám,“ odvětil chladně.
Pustila tašku na zem, jen to žuchlo.
„To nemůžeš myslet vážně!“ zasyčela, jak se v ní vzmáhala zlost. „To už jsi zapomněl, co jsem ti slíbila?“
„S tebou to nemělo vůbec nic společného,“ prohlásil tvrdě.
Jen zalapala po dechu: „To je vtip? Vrátil se ti cynický humor nebo co?!“ vyštěkla. „Jak můžeš tohle vůbec říct?!“
Jeho výraz potemněl, ale mlčel.
„Já vím, o co ti jde!“ vyhrkla náhle vítězoslavným tónem. „To by se ti hodilo, kdyby tě zabil, co? Měl bys konečně pokoj, že ano? Od viny! Od něj! Ode mě! Ode všech!“
„Přesně tak!“ zavrčel v odpověď. „Nemůžeš chápat, jak mi je!“
„Tohle už jsme probírali, ne?“ namítla prudce. „Oba máme přece nějaké trápení, Draco, jako každý! Ale nejsme v něm sami!“
V očích se mu zablesklo: „Já byl sám tak dlouho, že jsem už zapomněl jaké to je, když někdo stojí při mě!“ vyrazil ze sebe zprudka.
Angela překvapeně ustoupila o krok.
„A já jsem co?“ vydechla ztěžka. „Vzduch? To je ti podobné! Myslíš jenom na sebe! Na ostatní kašleš! Neohlížíš se na to, jak bych se cítila já! Neumím si představit, co bych dělala, kdyby tě opravdu zabil!“
Dracovi došlo, že to nejspíš přehnal. Otevřel ústa, ale ona ho nenechala promluvit.
„Tohle se ti fakt povedlo! Jako bych za to mohla! Přitom se snažím, jak můžu, jenomže tobě je to jedno! Ty prostě chceš konečně umřít!“ vykřikla bolestně a v očích se jí zaleskly slzy.
Prudce se od něj odvrátila a spěchala po schodech nahoru. Zaraženě se za ní díval, ale vztek z něj nevyprchal. Vyrazil za ní. Uslyšela ho za sebou a ještě zrychlila. Mířila ke svému bývalému pokoji.
Rozrazila dveře a chtěla je zabouchnout, ale on mezi ně strčil nohu a po chvíli přetahování vrazil za ní dovnitř.
V pokoji byla tma. Téměř ji neviděl, i když věděl, že ona jeho ano. Slyšel její zkrácený dech, cítil její vůni. Napjatě polkl.
Oba byli naštvaní a unavení. Měli za sebou celkem náročný večer. A hořeli touhou. Nejen touhou jeden po druhém, ale chtěli taky alespoň na chvíli zapomenout. Zapomenout na všechno.
Draco se k Angele vrhl a popadl ji do náruče. Přitiskl se k jejím rtům. Vzpouzela se, ale ne natolik, aby se mu vytrhla. Líbal ji prudce, vášnivě a hrubě. Přitom ji nutil, aby couvala směrem k posteli.
Pak jí sjel rukama za zapínání svetru. Doslova ho z ní strhl. Na chvíli zachytila jeho paži, kterou svetr odhodil, ale pak natáhla prsty ke knoflíčkům jeho košile. Ta se až překvapivě rychle ocitla na zemi. Ucítil její jemné dlaně na hrudi, pak na ramenou a za krkem. Přitiskla se k němu a chtivě mu začala oplácet jeho polibky.
Nechali se úplně ovládnout tou šílenou přitažlivostí, kterou mezi sebou už dlouho cítili. Nedbali na nic a téměř zuřivě ze sebe strhávali veškeré oblečení.
Angela na nahé kůži nejprve pocítila chlad, ale na tom nezáleželo, když ji rozpaloval každý Dracův byť sebelehčí dotek. Narazila nohama na postel. Naklonila se a jedním pohybem odhrnula z pokrývek přehoz. Pak už ji Draco povalil a dobýval se pod její džíny.
Pomohla mu i z těch jeho a přitáhla si ho k sobě. Cítila jeho ruce všude a ke svému vlastnímu překvapení rychle stoupala někam do výšin. Poslední rozumná věc, kterou Draco udělal, byla, že přes jejich těla přehodil jednu z pokrývek.
Pak už se oba ztráceli někde, kde rozum neměl co dělat.
Vnikl do ní tak prudce, až to zabolelo, ale přesto si ho k sobě přimkla stehny a začala se pohybovat spolu s ním.
Nemysleli na nic. Svírali jeden druhého tak těsně, jako by se nikdy nechtěli pustit, a jako by se už nikdy nechtěli vrátit z místa, na kterém se oba společně ocitli.
***
Každou další minutou v ní nervozita stoupala, ale nemohla se odhodlat k tomu, aby dělala něco jiného, než jen přecházela po pokoji a špicovala uši, jestli se Alex nevrací.
Samozřejmě, že chvíli poté co odešel, jí došlo, proč tak vyletěl a modlila se, aby to nedopadlo tím nejhorším možným způsobem, jaký si uměla představit. Mohla se vydat za ním, ale něco ji přinutilo raději zůstat na místě a nemíchat se do toho. Co by taky mohla dělat?
Bylo něco po jedenácté, když uslyšela klapnout dveře. Vřítila se okamžitě do síně.
Alex stál nehybně hned za dveřmi, zatínal pěsti a se zavřenýma očima ztěžka dýchal.
„Alexi…“ pronesla váhavě.
Probodl ji takovým pohledem, až musela potlačit nutkání couvnout.
„Ty jsi ještě tady?“ zavrčel.
„No, ano…“ vydechla překvapeně.
„Tak co kdyby ses raději klidila?!“ vyštěkl.
„Ale proč? Alexi, čím jsem tě tak naštvala? Já jsem přece nic…“
„Věděla jsi o tom!“ skočil jí do řeči. „Věděla a nic jsi neřekla!“
„Tak počkej!“ ohradila se. „Věděla jsem sice, že Draco někoho zabil, ale nevěděla jsem koho!“
„To ti tak budu věřit!“ doslova už zařval vztekle.
Ztuhla a zbledla.
„Alexi…“ zkusila to naposledy.
„Vypadni! Táhni mi z očí! Teď hned!“
Daria viděla jeho zuřivostí staženou tvář, zaťaté pěsti a nenávistný pohled. Už mlčela. Bylo zbytečné ještě něco říkat, stejně ji přešla chuť. Rychle se vydala směrem k němu, popadla z věšáku svoji bundu a vyrazila ven do noci.
Dveře se za ní neodvratně zacvakly. Na zápraží zůstala stát. Z očí jí vyhrkly zadržované slzy.
Jak na ni mohl být tak hnusný, když… Vždyť mu chtěla jen pomoct. Vytáhla z kapsy kapesník, spěšně si otřela uslzený obličej a rázným krokem se vydala pryč.
Zavinil si to sám. Nechtěl ji poslouchat. Nechtěl ji vidět. Třeba se přijde omluvit, až se trochu uklidní. A třeba ne…
Zároveň se jí v hlavě rojily nepříjemné myšlenky, co udělal Dracovi. Musí se ozvat Angele. I když se jí samotné dělalo zle při představě, že se před ním Draco takhle přetvařoval, jeho osud jí nebyl úplně ukradený.
***
Venku stále hustě sněžilo. Noc už se přelomila přes půlnoc a všude panovalo měkké ticho. Stejně jako v jednom z pokojů velkého sídla.
Oba leželi na boku. Nehybní a tiší.
Rozsvítili jednu malou lampičku, která je zalévala nažloutlým světlem. Dívali se jeden na druhého. Draco jemně a pomalu hladil pravou rukou Angelu po předloktí. Přestože bylo v pokoji opravdu chladno, zima jim nebyla. Zaplavovalo je příjemné teplo.
Připadal si trochu zvláštně. Právě se miloval nejen s dívkou, která ho neuvěřitelně přitahovala, ale také s upírkou. Věděl, že s žádnou jinou to nebude takové jako s ní. A připadalo mu, že už taky nikdy nebude žádnou jinou ani chtít.
„Jsi krásná,“ zašeptal chraplavě. „I děsivá zároveň.“
Přes tvář jí přeletěl zvláštní úsměv, ale neřekla nic. Jen ho pozorovala těma hlubokýma očima.
Draco se nadzdvihl na lokti a nahnul se k ní. Jemně a krátce ji políbil. Když se odtáhl, nechala oči zavřené. Odhrnul ze sebe pokrývku a vstal. Okamžitě na něj zaútočil chlad nevytápěného pokoje. Natáhl se pro džíny, pohozené na zemi a rychle zamířil ke krbu, kde začal spěšně rozdělávat oheň.
Slyšel, jak se Angela na posteli zavrtěla a otočila. Pomalu se narovnal.
„Omlouvám se,“ pronesl tiše zády k ní.
„Za co?“ vydechla s nádechem škodolibosti v hlase. „Za ten výstup dole nebo za to, že jsi po mě tak vyjel?“
Delší chvíli mlčel, než odpověděl.
„Za obojí,“ pronesl ztěžka.
Tiše se zasmála. Nechápavě se k ní otočil. Opětovala jeho pohled.
„Taky jsem byla trochu mimo, takže ta hádka nebyla úplně tvoje vina,“ osvětlila mu jemně. „A co se týče té druhé záležitosti, tak za ni se nemusíš omlouvat,“ pronesla spokojeně.
Konečně se taky pousmál.
„I tak,“ nedal se. „Přece jen jsem měl taky trochu myslet na následky,“ zahučel omluvně.
Zamyšleně se na něj zahleděla.
„A tak…“ pochopila po chvíli. „S tím si vůbec nemusíš dělat starosti.“
„Jak to myslíš?“ podivil se.
„Je to vlastně další věc, kterou ještě nevíš,“ zamumlala trochu neochotně a zakutala se víc do pokrývky. „Upírky mají obrovský problém otěhotnět. Nesmí se o tom vůbec mluvit, ani mezi upíry, aby se to nerozneslo,“ vysvětlila mu, proč je úplně bez obav. „Čistokrevných upírů je teď jako šafránu.“
„Vážně?“ pozvedl obočí.
„Jo,“ přitakala. „Proto taky v posledních letech začali mnohem víc proměňovat lidi. Mnohem víc než kdysi. I když jen málokdo to přežije.“
„Hmm,“ zahučel neurčitě.
Podívala se na něj trochu lépe. Pozoroval ji lesknoucíma se očima. Přimhouřila ty své.
„Pojď zpátky ke mně,“ vyzvala ho klidně. „Je mi tu zima.“
Něco takového mu samozřejmě nemusela opakovat. Beze slova přešel zpátky k posteli, vklouzl k ní pod deku a sevřel ji znovu ve svém náručí.
***
Alex stál ztuhlý na místě za dveřmi hodnou chvíli a skoro vzteky neviděl. Na Dariu, která za dveřmi brečela a pak skoro utekla, už vůbec nemyslel.
Takovou dobu! Tak dlouho jsem ho měl vedle sebe! Vraha svých rodičů! A já se k němu choval jako k příteli!
Dělalo se mu špatně. V ústech cítil děsnou hořkost a hlava mu třeštila bodavou bolestí.
Strhl ze sebe kabát a hodil ho někde k botníku. Zamířil do kuchyně a rovnou do spíže. Vytáhl odtamtud lahev ohnivé whisky. Se skleničkou se neobtěžoval a lokl si rovnou z ní.
Otřásl se, jak mu tekutina chtivě sjela hrdlem do žaludku. Rychle si dal ještě jeden.
Nadechl se o něco pomaleji.
Na stole uviděl špinavé talíře od večeře s Dariou. Natáhl se a všechny je prudce shrnul. S třeskotem se rozletěly po zemi. Pak ještě zuřivě kopl do jedné z židlí, až odletěla ke kuchyňské lince. Převrátil vzhůru nohama celý stůl, přičemž z něj shodil vázu se sušenými květinami. Tu pomstychtivě rozdupl, když zůstala celá. S flaškou stále v ruce odešel z kuchyně, přešel do salonu a hodil sebou na pohovku. V krbu ještě žhnuly uhlíky.
Znovu si mocně zavdal z lahve. Už cítil, jak mu alkohol stoupá do hlavy a zamlžuje myšlení.
„Hajzl…“ mumlal však stále vztekle. „Ten zatracený hajzl…“
***
Svítalo. Sluneční paprsky se ztěžka prodíraly skrz trhající se mračna i těžké závěsy pokoje.
Angela před chvílí usnula. Velmi tvrdě. Klidně a nesmírně pomalu oddechovala po jeho boku. Podpíral si hlavu loktem a pozoroval její uvolněný obličej. Po právě přestálé noci byl příjemně unavený, ale spát se mu chtělo ještě méně než předešlý večer.
Rovněž se ale neměl k tomu, aby vstal a nechal svou nemrtvou dívku v klidu odpočívat. Raději by takhle zůstal navždy.
Vedle ní. V takovém klidu a uvolnění. A v relativním bezpečí. To, co ho pohnulo k tomu, aby dal průchod své touze po ní, se podařilo. Alespoň na chvíli nemyslel na ten děsný výstup s Alexem a na všechno ostatní. Přinejmenším po tu dobu, kdy se mohl zcela věnovat jen Angele.
Natáhl druhou ruku a něžně ji pohladil po tváři. Ani se nepohnula.
S povzdechem se převrátil na záda a zahleděl se do stropu. Už to bylo dlouho, co byl s nějakou dívkou. A ještě déle, kdy se cítil tak dobře.
Věděl sice, že se oba zase budou muset vrátit do drsné reality, která jim nedala pokoje, ale teď si hodlal ještě chvíli vychutnat ten nesmírný klid a její přítomnost.
***
Přestože už měl z práce ztuhlá záda a štípaly ho oči, přece se ještě doma v pracovně pustil do prozkoumání nejnovějšího Věštce a dalších kouzelnických novin. Jeho zaujetí v celé téhle zamotané válce stále rostlo.
Stále se snažil nenápadně vyptávat, i když si všiml, že někteří už se po něm dívají trochu podezřívavě. Se Sam se znovu objevili na Odboru, ale rozhodně se odmítli účastnit čehokoli přímo. Pod záminkou, že vypátrají, kde by všude mohli nemrtví být, se dostali ke všem předešlým případům a ve volném čase se překopávali záznamy z útoků, které byly přisuzovány upírům i hlášení z akcí proti nim.
Sam stále pracovala na Ministerstvu a snažila se dostat k nové asistence Merogha. I když to byl podle jejích slov nadlidský úkol.
Hned na první straně novin byla rozmázlá informace o úmrtí ministrova tajemníka. Ten si pročetl opravdu důkladně. Nesmí zapomenout připomenout Sam, aby se o tom pokusila něco dozvědět.
Pak se začetl do článku o snahách Ministerstva přivolat do Británie pomoc z dalších zemí a přeslechl tak hlasité zapraskání v krbu. Otočil noviny na další stranu a bez dalšího zaujetí ji přeletěl pohledem.
„Ahoj, Harry,“ ozval se sotva půl metru za ním ženský hlas.
Škubl sebou, automaticky se natáhl pro hůlku před sebou a prudce se na židli obrátil. Stála nad ním Angela v pleteném svetru a potměšile se usmívala. Tep mu zase začal klesat k normálu.
„Jak jsi mohl pro Merlina lovit?“ podivila se uštěpačně. „Kam se poděly tvoje instinkty?“
Harry se zaškaredil.
„Taky bys nemusela chodit jak duch,“ zasykl a hodil pohledem ke krbu, kde už byly plameny zbarvené jako obvykle.
Angela se trochu stáhla: „Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla.“
Harry jen potřásl hlavou.
„To je v pořádku. Pořád je to z části i tvůj dům,“ odtušil klidně a zahleděl se jí do tváře.
Měla v ní usazený stále stejný nic neříkající výraz jako posledně, ale oči jí z jemu neznámého důvodu jiskřily.
„To je pravda,“ zareagovala. „I když jste si ho se Sam úspěšně přivlastnili.“
Harry se nadechl k námitkám, ale zarazila ho pokynem ruky.
„To jsem nemyslela tak vážně,“ pronesla pomalu a odvrátila se od něj.
Usadila se do úzkého křesla u zdi a přehodila si nohu přes nohu.
„Náhodou to tu máte moc hezké,“ dodala.
Potěšeně se pousmál. Pak ale hned zase zvážněl.
„Hledal jsem tě u tebe doma, kupodivu mě krb nevyhodil, ale jaksi to tam vypadá jak po vymření,“ prohlásil a čekal zvědavě na odpověď.
Odkašlala si.
„Tam momentálně nejsem,“ zamumlala trochu neochotně. „Vyvstaly jisté okolnosti, které mě od pobytu na Golden Street odradily,“ vyjádřila se záhadně. „Takže jsi něco zjistil?“ zeptala se v návaznosti.
Přikývl. Její pohled ho stále mírně znervózňoval, takže byl rád, že se může odvrátit zpátky ke stolu a začal se přehrabovat v poznámkách.
„Trochu jsme se do toho se Sam obuli a začíná nám připadat, že je to opravdu velké.“
„To rozhodně,“ odtušila Angela. „Vždyť vyvolali další válku.“
„Další?“ obrátil se Harry prudce. „Ona už jedna byla?“
Pomalu přikývla.
„Jak dopadla?“ otázal se přiškrceně.
„No, jak vidíš, přežily obě rasy,“ konstatovala suše. „Ale bylo to něco strašného. Alespoň podle toho, co jsem četla v našich záznamech. Umírání na obou stranách nebralo konce. Válka se vlekla roky. Nakonec byli všichni přinuceni uzavřít příměří. Kouzelníci slíbili, že se nebudou plést upírům do cesty a upíři zase, že si odpustí zbytečné zabíjení a vyhnou se kouzelníkům. Přesněji řečeno, že se zaměří na mudly.“
Harry se zamračil.
„Já vím, že tohle se ti zrovna nelíbí,“ řekla rychle dřív, než se mohl nadechnout. „Mě taky ne. Ale jinou možnost už tehdy neměli. Lovců valem ubývalo, a přestože si nemrtví přivolali pomoc z celé Evropy, padlých bylo příliš.“
„To už bude hodně dlouho, co?“ zamyslel se.
Pokývla souhlasně hlavou: „Pár stovek let. Lidi zapomněli. My ne.“
Něco si pro sebe zamumlal, shrnul si do rukou štos pergamenů a sedl si do druhého křesla.
„Probrali jsme nejdřív ty Smrtijedy,“ začal rázně, ale na Angelu, která ho bez ustání pozorovala, se raději nedíval. „Ministerstvo má stále Ústředí pod dozorem. Zjistil jsem, že za poslední dobu se snažili bystrozory přimět, aby se zaobírali jinými problémy než uprchlými služebníky Voldemorta. A ministerstvo vede Merogh, to je jasné každému, kdo má jen trochu rozum.“
„A pro toho bylo mnohem výhodnější je platit, aby lovili upíry,“ dodala jen tak mimochodem Angela.
Harry do ní zabodl pohled: „Takže ty jsi taky něco zjistila, že?“
„Jo, tak trochu,“ přitakala. „Budu tě doplňovat.“
„Má to něco společného s nenadálou hrůznou smrtí pana Bromiuse?“ protáhl vyzývavě.
Upřeně na něj hleděla.
„Možná,“ připustila pomalu.
Usoudil, že víc mu neřekne.
„Myslíme si, že to za něj někdo zařizoval,“ pokračoval tedy.
„Určitě si s nimi nešpinil ruce sám,“ přikývla. „Ale kdo to byl, to nevím. Taky odněkud musel ty prachy brát.“
„Přesně tak,“ kývl Harry. „Chceme se trochu pošťourat ve financích pana ministra, ale těžko se k tomu získává přístup. Má to na starosti Sam.“
„Jak jinak,“ podotkla Angela.
Harry to raději přešel bez reakce.
„Dál…“ překopal pergameny na klíně. „Smrtijedů na svobodě už sice moc nezbylo, mám jejich jmenovitý seznam a je to jen pár desítek. Částečně Meroghovi udělal škrt přes rozpočet ten Soudce nebo jak mu to říkají, ale pořád ještě představují skrytou sílu, kterou proti nemrtvým Merogh má. I když se nejspíš nenechali uplatit všichni.“
Angela úspěšně zakryla pobavený úsměv, když se zmínil o Soudci.
„Patřila jich k nim spousta,“ konstatovala. „S několika jsem měla co dělat a takový Avery mi docela lezl krkem.“
„Určitě ses s nimi dost pobavila, co?“ protáhl Harry s úšklebkem.
„To určitě,“ zavrčela Angela.
Harry se taktně nezmínil přímo o nalezených mrtvolách a pokračoval.
„Uvažovali jsme, kdo může kromě upírů dělat takové svinstvo. Roztrhané mrtvoly a podobně a…“
„Vyšli vám z toho neživí,“ dokončila Angela.
„Správně. Jen nechápu, jak ho můžou poslouchat,“ mračil se Harry. „Zrovna neživí…“
„Od čeho je černá magie?“ potřásla hlavou. „A zase to určitě dělá někdo pod ním. Někdo kdo má s temným čarováním své zkušenosti. Jenže kdo?“
„A těch otázek je více,“ povzdechl si. „Nejen že nevíme, odkud bere svoje finance, kdo za něj jedná se Smrtijedy a kdo používá černou magii, aby ovládl neživé. Hlavně… Proč to Merogh dělá? Co ho k tomu vede? Proč tak nesnáší nemrtvé?“ otočil se na Angelu. „O tom náhodou něco nevíš?“
Postřehl, že na malou chvíli zaváhala. Pak neurčitě pokrčila rameny: „O něco mu jde. Otázkou zůstává o co. A ještě jedna věc. Víš něco o tom práskači?“
Harry pomalu zavrtěl hlavou.
„Nevíš alespoň, odkud jste ty informace měli? Z Ministerstva nebo to nosil někdo od vás?“ ptala se dál.
Harry stáhl obočí: „Myslím, že to byl přímo někdo od nás. Pokud vím, vždycky to hlásili zatepla přímo od zdroje.“
Angela něco neurčitě zahučela.
„Potřebujeme pomoc,“ pronesl pak vážně Harry. „Sami tohle nezvládneme. Je to moc velké.“
Povytáhla obočí: „A kdo ti pomůže? To upíři jsou pro všechny ti zlí. Proč by ti měl někdo pomáhat?“
„Fénixův řád,“ vyrazil ze sebe rázně.
„Cože?“ Angela se skoro rozesmála.
„Stačí někoho z nich přesvědčit,“ trval na svém Harry. „Někdo, jehož slovo za něco stojí.“
„Myslíš Aberfortha Brumbála,“ došlo jí.
„Ano,“ přitakal.
Zamyslela se.
„Zkusit to můžeš,“ připustila nakonec. „Ale budeš muset vymyslet, jak ho přesvědčit.“
„S tím mi snad pomůžeš, ne?“
Odkašlala si, aby zakryla cynický smích.
„Zrovna se mnou se asi moc vybavovat nebude. Sám víš, že nejsem ta, kterou jste znali.“
„Ten, kdo opravdu chce zabránit zbytečnému umírání, snad něco vydrží, ne?“ prohlásil rozvážně.
„Uvidíme,“ vydechla a naklonila hlavu.
Jako by naslouchala někomu za dveřmi. Pak vstala: „Už půjdu.“
„Jak ti dám vědět, až bude něco nového?“ zeptal se rychle.
„S tím si nedělej hlavu. Zase se objevím,“ odvětila už zády k němu. „Měj se.“
Zmizela v zelených plamenech dřív, než stačil odpovědět. Ani si nevšiml, že by vyslovila jméno místa, kam chtěla. Na dveře se ozvalo rychlé zaklepání a do pracovny vešla Sam.
„S kým jsi to tu mluvil?“ zeptala se zvědavě.
Otočil se na ni.
„S Angelou,“ odpověděl klidně.
Na chvíli se zarazila.
„Ach tak… Něco nového?“ zeptala se pomalu.
„Dalo by se to tak říct…“ odtušil.
***
Její sova se vrátila s nepořízenou. Poprvé za celou tu dobu, co ji Daria měla. Zaraženě na ni hleděla, jak sedí na stole, vytřásává si z peří sníh a stále má kolem pařátu přivázanou obálku s Angeliným jménem.
To mohlo znamenat jen dvě věci. Buď Angelu vůbec nenašla, nebo si dopis ona nepřevzala.
Nelíbila se jí ani jedna varianta.
Zamračeně dopis odvázala z nožky sovy a vlhký ho hodila na stůl.
Co teď? Jak se něco dozví? Neměla tušení, kde by mohla Angelu hledat. Co když se jí něco stalo?
Raději takové nápady rychle vypustila z hlavy a šla sovičce pro žrádlo, protože už se na ni dost vyčítavě dívala.
Snad ji něco napadne později…
***
Byl pohodlně usazený v křesle dole ve velkém salonu, v ruce držel sklenku červeného vína. Pozorovala jeho tvář z profilu ozářenou jen plameny z krbu. Světlé vlasy, o dost delší než u něj bylo zvykem na škole, mu lemovaly obličej, oči upřené přímo před sebe.
Pomalu se pohnula a posadila se do druhého křesla. Zula si z nohou boty a přitáhla si kolena k sobě. Znovu se na něj zahleděla.
Od té noci spolu ještě nemluvili. Bylo to zvláštní. Tenhle dům, atmosféra v něm, i to co se mezi nimi stalo. Padla jakási pomyslná poslední bariéra, která mezi nimi snad byla.
Draco si trochu usrkl ze své sklenky a stočil na ni pohled.
Neuhnula.
„Děje se něco?“ zeptal se tiše.
„Ani ne,“ pokrčila lehce rameny. „Jen bych ti chtěla něco říct.“
„Jen do toho,“ pobídl ji.
„Že ses nechal zmlátit a klidně i zabít, kdyby na to došlo, je tvoje věc,“ pronesla pomalu.
„Angelo, já…“ začal zprudka.
„Počkej, nech mě mluvit,“ zarazila ho. „Věděl jsi ale, že já to nedovolím. Když jsi chtěl tak moc umřít, tak sis to měl zařídit na místě, na kterém bych se nemohla objevit.“
Zmlkla. V jejích očích se odrážely plameny a skrývaná bolest.
Odložil sklenici. Natáhl se a vzal ji za ruku.
„Omlouvám se. Znovu a opravdu. Včera jsem to přehnal. Vím to. Nebyl jsem zrovna v náladě,“ prohlásil smrtelně vážně.
Mírně se pousmála: „Stejně jsem ti odpustila už včera v noci, Draco,“ řekla tiše.
Stiskl jí ruku, až to zabolelo.
„Jen mě mrzelo, že před sebou nevidíš nic dost dobrého na to, abys chtěl žít,“ dodala ještě tišeji.
„Pojď ke mně,“ požádal ji něžně.
Pomalu vstala. Přitáhl si ji k sobě na klín, objal ji a políbil do vlasů.
„Byl jsem hlupák,“ zašeptal. „Ty jsi důvod, proč můj život ještě za něco stojí. Jen jsem si to bál přiznat.“
Mlčky se mu stulila do náruče.
„Co uděláme s Alexem?“ zeptala se po chvíli. „Chceš něco podniknout?“
„Ne,“ odvětil hned. „To rozhodně ne.“
„Mohla bych se zkusit zeptat Darie. Ať se pokusí dozvědět, jestli nás hodlá udat nebo co,“ navrhla váhavě.
„Můžeš to zkusit,“ souhlasil ztěžka a sevřel ji ještě víc.
568 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...