No, you´ll never be alone, when darkness comes
I´m never far, you know
SKILLET
Přestože byl dům plný lidí – lépe řečeno čarodějů – panovalo v něm zvláštní ticho. Každý promluvil jen tehdy, pokud opravdu musel. V tak bezprostřední blízkosti smrti všichni jen šeptali. Tíživá atmosféra dopadala i na ty nejotrlejší povahy.
Harry se nechal po kontrole u vchodu zavést dovnitř. Byl zrovna náhodou na Odboru, když dorazilo hlášení a Marco ho požádal, aby se tam zašel podívat dřív, než se tam nahrnou mudlovští policajti. Mumlal něco o tom, že má na to málo lidí, ale Harry měl podezření, že ho chce přitáhnout zpátky k práci Lovce, ať už jakýmkoli způsobem.
Vešli do obývacího pokoje. Jeden muž seděl v křesle, hlavu zvrácenou na stranu, zaschlá krev mu původně bílou košili obarvila na rudo. Kousek stranou pod malým stolem ležela starší žena na podivně flekatém koberci. A hned vedle vchodu se po Harryho pravé ruce povalovalo něco, co nejspíš před pár hodinami bylo lidským tělem.
Ze zápachu rozlité krve se mu skoro udělalo špatně.
„Ví se, proč se zaměřili na tenhle dům?“ zeptal se tiše.
Jeho průvodce Mike Scotter, kterého Marco poslal s ním, přikývl.
„Tady to…“ pokynul opatrně ke krvavé hromadě. „Byl jeden od nás – Max. Ze záznamů víme, že předevčírem v noci zabil nějakou upírku, která měla kolem sebe i pár ochránců. Vypadá to, že byla důležitá. Nejspíš se pomstili,“ domluvil a ztěžka polkl.
Pak rychle vyšel ven na chodbu. Harry se mu vůbec nedivil. Nevypadal na to, že by byl na Odboru dlouho. I jemu ten pohled nedělal moc dobře, a to už viděl leccos.
Místo něj do místnosti nakráčel jeden z vyšetřovatelů z Ústředí, kteří tu byli jako první.
„Pane Pottere?“
„Ano?“ otočil se Harry na mladého čaroděje.
Toho znal. Nastoupil na Ústředí před měsícem a byl stejně starý jako on sám.
„Chcete se podívat i nahoru?“
Harry se na něj chvíli upřeně díval. Mladík mu pohled opětoval.
„Dobře,“ přikývl nakonec a vyšel z pokoje. „Miku?“
Pobledlý Lovec se na chodbě opíral o zeď.
„Jestli chceš, tak běž,“ vyzval ho oslovený. „Já se obejdu. Už dva chlapi odtamtud utekli…“ zamumlal si pro sebe. „Posraní bystrozorové….“
Mladý člen Ústředí se po něm pohoršeně podíval, ale Harry už si ho nevšímal. Nedal se odradit a vyrazil nahoru po schodech, které byly pokryty tmavými kapkami. Zajišťovali tam stopy další tři vyšetřovatelé. Ohlédli se po něm a dál se věnovali své práci. Harry se rozhlédl po široké chodbě a toporně se zase odvrátil. Neušetřili nikoho… Ani tři děti a jejich matku.
Několikrát se zhluboka nadechl a vydal se zpět.
Mladík i Mike se na něj dívali, jak schází ze schodů. Zůstal pod nimi stát a tázavě se na ně zadíval.
„To nám teď taky řekneš, že bychom se měli s těmi zrůdami domluvit?“ otázal se Mike ostře.
Harry mlčel.
„To jsem si myslel,“ zasykl Lovec opovržlivě.
Mladý čaroděj vypadal, že chce něco říct, ale pak si rozmyslel a zamířil ven. Scotter se na něj díval tak vyčítavě, jako by za to Harry mohl.
„Měli byste nám raději pomoct se jich všech zbavit, Harry. Oba dva,“ pronesl Lovec chladně. „Nevím, proč jste toho nechali, ale vaše pomoc by se nám opravdu hodila.“
Harry si rozpačitě prohrábl vlasy: „Je to trochu složitější…“ reagoval ne příliš přesvědčivě.
Scotter zavrtěl hlavou: „Ne, to, co tady dneska vidím, není vůbec složité, Harry. Je to až krutě primitivní. Stejně jako oni.“
V tomhle případě s ním Harry nemohl nesouhlasit. Začínal už ztrácet víru. Věděl, že jestli to takhle bude pokračovat, bude mít velký problém dodržet slib daný Angele.
***
Po obloze se honily mraky. Počasí se stále zhoršovalo, nejspíš se chystalo na déšť. To odpovídalo ministrově náladě. S rukama založenýma za zády pozoroval z okna pochmurné londýnské odpoledne.
Za ním na stole se ozvalo hlasité pípnutí. Nevrle k němu přistoupil a nahnul se nad nové komunikační zařízení.
„Co je?“
„Tajemník Lacke, pane,“ ohlásila zvonivým hlasem jeho nová asistentka.
Tu kozu, která se nechala přepadnout a omráčit, vyhodil na hodinu. Pak si mezi několika adeptkami vybral tuhle. Byla schopná a navíc pěkná.
„Ať jde dál.“
O pár vteřin později se otevřely dveře. Ministr už zase stál u okna.
„Dobré odpoledne, pane,“ pozdravil Lacke, ochuzen ochrankou přede dveřmi o hůlku, v rukou jen štos nějakých pergamenů.
„Mluvte,“ vyzval ho krátce Merogh.
Tajemník si odkašlal.
„Byla vyvražděna celá rodina jednoho Lovce. Předpokládá se, že je to pomsta za upírku, kterou předtím zlikvidoval. Na Odboru je dusno. Ten jejich šéf Marco se snaží držet Lovce na uzdě, ale příliš se mu nedaří. Navíc už nemá dostatek lidí na hlídky.“
Merogh mlčel. Lacke pokračoval.
„Prewettová ani Potter zatím nevykazují žádnou podezřelou aktivitu. Až na to, že se v jejich domě konají nějaké srazy. Jen pár čarodějů, nic velkého. Zatím nemáme bližší informace, ale vaši špehové na tom pracují.“
Ministr se odvrátil od okna a šel se posadit za stůl.
„Také už dorazila hlášení z Albaranu,“ vytáhl si Lacke z kupky pár papírů a podal je ministrovi.
„Že si dali načas!“ vyštěkl Merogh a přeletěl papíry pohledem. Dvacet jedna mrtvých, patnáct raněných, vstupní stanoviště v troskách…
Nespokojeně se zachmuřil a pergameny odložil.
„Co pátrání?“
Lackemu se do odpovědi příliš nechtělo: „Po Malfoyovi a Blackové ani stopy, pane ministře.“
„To si děláte srandu, Lacke,“ zavrčel Merogh.
„Bohužel ne, pane. Jsou na ně nasazeni naši nejlepší z Ústředí i od vás. Zatím nic.“
„Ať vyslechnou jejich kamarádíčky. A pořádně!“ zavrčel Merogh. „Každého kdo s nimi měl něco společného, jasné? Musí z nich vytáhnout všechno, co by si třeba i jen domýšleli!“
„Ano, pane, vyřídím,“ přitakal Lacke.
Merogh znovu pohlédl do papírů.
„Identifikovali tu mrtvou, co jim pomáhala?“ otázal se, když nenašel požadovanou informaci.
„Ano, pane. Byla to Narcissa Malfoyová.“
Ministr prudce zvedl hlavu. Pak se ušklíbl: „Alespoň už ji nemusíme hledat,“ prohlásil spokojeně. „Ještě něco?“
„Ano, pane. Někdo sem přinesl tento vzkaz,“ podával mu tajemník zapečetěnou malou obálku.
Merogh si ji převzal. Písmo bezpečně poznal. Horwatz.
„Není nijak nebezpečná, pane. Zkontrolovali jsme to.“
„Dobře, můžete jít,“ propustil ho ministr.
„Děkuji, pane,“ tajemník se vzdálil.
Ministr nedočkavě roztrhl obálku a vytáhl hustě popsaný lístek. Při jeho čtení se mračil čím dál tím víc.
„Ten idiot!!“ vyštěkl nakonec, papír zmuchlal a odhodil na stůl.
Teď aby se ještě vypořádal s tím, že jeho bratránka přestala tahle hra bavit. A nejspíš s ním bude muset udělat krátký proces.
***
Daria vykoukla nejprve jen škvírou dveří, aby se ujistila, že je to opravdu on a že je sám.
„Pojď dál,“ vyzvala ho s úlevou.
Harry se rád schoval pod střechu. Venku začínalo nepříjemně krápat.
„Podle tvého výrazu soudím, že už máš za sebou taky dost nepříjemnou návštěvu, co?“ hádal Harry, jakmile za sebou zavřel dveře.
„Ani mi nemluv,“ přitakala Daria znechuceně. „Vytáhli mě přímo z přednášky! Taky tě ti hajzlové podusili?“ označila nepěkně speciální vyšetřovatele od ministra a vedla ho do kuchyně.
„Přilezli zrovna v ten večer, když jsme slavili narozeniny Sam,“ zavrčel Harry.
„Ti si teda umějí vybrat chvíli,“ obrátila oči v sloup černovláska. „Posaď se,“ vyzvala ho.
„Díky.“
Usedl ke stolu, na kterém stála zapnutá mudlovská chůvička.
„Děláš chůvu?“
„Jak jinak,“ pokrčila rameny. „Dáš si kávu?“
„Docela i jo,“ přitakal Harry. „Černou s rumem, jestli můžu prosit.“
Daria se pousmála: „Tak to si dám taky.“
Harry ji mlčky pozoroval. Dala vařit vodu, přichystala velké hrnky a otočila se k němu.
„Co potřebuješ, Harry? Protože jen popovídat sis nepřišel.“
„Máš pravdu,“ uznal tiše. „Dario…“
„No?“ pobídla ho.
„Víš, kde je Angela?“
Uštěpačně se uchechtla.
„Já zrovna!“ vyprskla. „Nejsem asi dost důvěryhodná osoba!“
„Takže tě nekontaktovala?“ ptal se ještě.
„Ne,“ procedila mezi zuby zápornou odpověď.
„Hmm… A nenapadá tě, kde bych ji mohl najít?“
Zhluboka si povzdechla.
„Její dům je zničený, v sídle Malfoyů by to asi neriskovali, naši chatu jsme pronajali, takže nevím. Fakt nemám ponětí, Harry.“
„To nevadí,“ reagoval tiše.
Daria zalila dva hrnky vařící vodou.
„Tebe taky nic nenapadá?“ zeptala se po chvíli.
„Ne,“ odpověděl hluše.
„Určitě se někam spolehlivě zašili,“ prohlásila sebejistě. „Jestli bude chtít, tak nám dá určitě vědět, že je v pořádku. Přinejmenším,“ usoudila Daria.
Harryho překvapil cynismus v jejím hlase.
„Tobě nedělá starosti, jak se odtamtud dostala?“ zeptal se vážně.
Pokrčila rameny: „To je její věc.“
„Je to přece tvá přítelkyně, Dario,“ divil se Harry.
Upřeně se na něj zadívala přes stůl.
„Tak to by mě docela zajímalo, jestli o tom ještě ví,“ odvětila sklesle.
***
Dívala se na něj, jak pomalu a s rozvahou vyprazdňuje talíř s večeří. Nenachystala mu toho moc. Stejně by víc nesnědl. Venku odporně lilo. Vítr házel těžké kapky do oken kuchyně ozářené žlutavým světlem jedné lampy.
Draco prospal zbytek noci a ještě celý den, poté co ho přinutila, aby si lehl a odpočinul. A konečně spal klidně. Zato ona sama vůbec.
Odložil vidličku, odsunul talíř dál od sebe, opřel se lokty o stůl a zahleděl se na ni. Uhnula očima.
„Slíbilas, že mi to vysvětlíš,“ pronesl naléhavě. „Chci vědět všechno, Angelo.“
Dlouho mlčela. On taky a ticho houstlo.
„Tak dobře,“ vydechla nesmírně ztěžka.
A začala vyprávět, i když nerada. Nedívala se přitom na něj. Mluvila o tom, jak se probrala v krbu, jak se odtamtud dostala, o Narcisse, jak se uzdravila, o jejich plánu a tak pořád dál.
Mlčel a nepřerušoval ji, i když cítila, že by se chtěl na spoustu věcí zeptat. Trhl sebou, když přiznala, jakého démona vyvolala. Zarytě civěla na své ruce a pokračovala, dokud dokázala mluvit. Pak přišla další těžká chvíle – jejich útěk.
„A pak… Ten drak se vyřítil ze strany a…“
Až teď se na něj podívala.
„Tvá matka je mrtvá, Draco. Strašně mě to mrzí. Byla to moje vina. Měla jsem být rychlejší…“
Bez odpovědi složil hlavu do dlaní.
„Obětovala se za tebe,“ ztišila hlas. „Byla moc statečná… Vím, že slova teď pro tebe moc neznamenají, ale… Je to čistá pravda.“
Dlouho dobu mlčel. Nervózně poposedla a čekala na jakýkoli jeho náznak, který by jí poradil, co má říct.
„Mluv dál,“ vyzval ji nakonec chraplavě. „Pokračuj.“
Odkašlala si.
„Ono už vlastně není co,“ pronesla váhavě. „Setřásla jsem je a za hranicí se s tebou přemístila sem. Pak jsem dala vědět Margaret, protože jsem nevěděla, co mám s tebou dělat. A ona mi poradila…“
Zamrkala, aby zahnala to protivné pálení za víčky: „Poradila mi, ať ti znovu ublížím, že to možná pomůže… A pomohlo.“
Zmlkla a ztěžka polkla.
Nesmírně pomalu vzhlédl, zachytil její pohled a už ji nepustil: „Něco si vynechala, ne?“
Neodpovídala, rty měla jako z ledu.
„Já nejsem tak neznalý, Angelo. Něco málo jsem o tom démonovi slyšel. Nejen z děsivých historek. Co po tobě chtěl?“
Prudce se postavila a přešla k uplakanému oknu, aby se vyhnula jeho očím.
„Copak na tom záleží?“ pronesla tiše.
Vstal tak rychle, až se za ním překotila židle. Přiskočil k ní, popadl ji pod rameny a otočil k sobě.
„Samozřejmě, že na tom záleží!“ zvýšil hlas. Jeho stisk bolel. „Moje matka kvůli mé záchraně zemřela a ty ses obětovala taky! Kvůli mně, sakra! Jako bych si to zasloužil! Co si ten démon vzal?!“
„Draco, já…“
Jeho oči plné napětí, bolesti a zármutku naléhaly: „Musíš mi to říct! Tvůj život? Máš umřít? Tvou duši? Tak co chtěl?!“
„Naše dítě,“ vzlykla zlomeně.
Ztuhl a vytřeštil na ni oči: „Cože?“ vydechl ztěžka.
„Byla jsem těhotná…“ dostala ze sebe Angela pracně. Tentokrát už slzy nedokázala zastavit.
Pustil ji a zapotácel se dozadu: „To snad… Nevinné dítě… Naše dítě? Tys obětovala…“
„Já jsem o tom nevěděla, Draco!“ vyhrkla zoufale. „Neuvědomila jsem si, že… Byla jsem ve třetím měsíci…“
„Měla jsi mě tam nechat…“ zachrčel děsivě změněným hlasem.
„Co?“ vydechla šokovaně.
Prudkým pohybem převrátil stůl a s rachotem vyklopil veškeré nádobí na podlahu.
„Já za tohle všechno nestojím, Angelo!“ zařval na ni, až sebou škubla.
Odvrátil se od ní, jako by se na ni už nechtěl ani podívat a zapřel se pěstmi o zeď. Civěl do stěny před sebou a ztěžka oddechoval. Zaslechl rychlé kroky, obešly ho, vzdálily se, až úplně ztichly.
Jako by to ani nevnímal. Zavřel oči, pak je zase rozevřel. Nebyla to přece její vina…
„Angelo… Já…“ obrátil se.
Byla pryč. Hrklo v něm zděšením. Vyšel do předsíně.
„Angie!“ zavolal.
Odpovědí mu bylo ticho a hučení deště.
Prudce se ohlédl. Dveře byly pootevřené a pohrával si s nimi vítr. Vyběhl ven. Okamžitě na něj zaútočila mokrá záplava. Rozhlédl se po tmavých stínech kolem, pak se trochu uklidnil a soustředil se na ni myslí.
Nepřemístila se. Vystřelil směrem, kde vycítil její vzdalující se přítomnost – do lesa.
Studený déšť ho nepříjemně chladil a oslepoval. Stačila chvilka a byl mokrý až na kůži. Ale nezaváhal a řítil se mezi stromy dál. Nedovolil strachu, který se ho zmocnil, aby ho ochromil v pohybu.
Jak mohl být tak hrubý? Copak se úplně pomátl? To, co kvůli němu všechno vytrpěla…
Nevšímal si větví nižších stromů, které se chtivě natahovaly k jeho tváři, a běžel, kam ho srdce a mysl táhla. Začal stoupat do svahu, pořád výš a pak se najednou musel zastavit. Otevřela se před ním propastná hlubina příkrého srázu.
Udýchaný se panicky rozhlédl. A pak ji konečně uviděl. Klečící a třesoucí se postavu. Byla schoulená u jednoho ze stromů, který rostl těsně při okraji propasti.
Klopýtavě k ní vyrazil. Po svém úprku se zhroutila u paty vysokého smrku, nehty zaryté do promoklé země. Byl už těsně u ní, když uslyšel něco, co jím hluboce otřáslo. Zoufalé, bolestné a táhlé vzlyky. Ztěžka k ní poklekl. Mokré vlasy měla nalepené na tváři a otřásala se nezvladatelným pláčem. Ještě nikdy ji, co byla upírkou, neviděl v takovém stavu. Naříkala tak, až se mu to zarývalo přímo do srdce. Když se ztráta nečekaného potomka tak dotkla jeho, tak jaké to musí být pro ni?
Ztěžka polkl. Pomalu k ní vztáhl jednu ruku a jemně jí sevřel rameno. Nijak nereagovala. S palčivým pocitem viny ji vzal do náruče. Neodporovala. Schoulila se do klubíčka, jako by chtěla být co nejmenší a obličej skryla na jeho hrudi.
Déšť je bičoval nezmenšenou silou, ale Draca víc mrazily její slzy. Pevně ji držel a její vzlyky se začaly postupně ztišovat.
„Odpusť mi to, Angelo,“ vydechl ztěžka a hladil ji po vlasech. „Odpusť mi to, prosím tě. Nevěděl jsem, co říkám.“
V jeho sevření se celá třásla, ale vypadalo to, že už je trochu klidnější.
„Nikdo toho pro mě neudělal tolik jako ty,“ zašeptal jí do vlasů. „Miluju tě, Angie. A nechci o tebe přijít. Odpusť.“
Pomalu k němu zvedla uplakaný obličej. A v jejích očích si v tu chvíli mohl přečíst, že je pro něj ochotna udělat cokoliv. Že už to i udělala.
Chabě zvedla dlaň a položila ji na jeho tvář.
„Už jsem ti odpustila,“ pronesla hlasem, ve kterém se setkávala láska s bolestí.
Něžně ji políbil na čelo: „Pojď, vrátíme se. Celá se třeseš…“
Postavil se a napřáhl k ní ruku. Chvíli k němu vzhlížela a pak se zvláštně usmála. Dovolila mu, aby jí pomohl se postavit.
„Právě jsi mi řekl, že mě miluješ,“ pronesla rozechvěle. „Já myslela, že to nikdy nevyslovíš.“
„To já taky,“ reagoval tiše. „Na to co k tobě cítím, jsou stejně nějaká slova krátká.“
Stále s tím zvláštním úsměvem ho něžně políbila.
Draco zůstal zaraženě stát. Cítit znovu její rty na svých… Po takové době, po to všem, poté co věřil, že ji navždy ztratil…
Pevně si ji k sobě přivinul a hladově jí polibek opětoval. Až po hodné chvíli se ruku v ruce vydali pomalu zpět.
***
Daria poněkud rozmrzele nahlížela do výloh, které byly sice přecpané zbožím s cedulkami, přesvědčující o velkých slevách, ale nic ji v nich nezaujalo.
Posunula si tašku přes rameno víc dozadu a zamířila na náměstí. Hodlala si dát pěkně do nosu, dneska totiž zvládla dost těžkou zkoušku a chtěla se za to odměnit.
Vysokého hubeného pihovatého týpka s kšiltovkou do čela, který ji následoval už od školy jako stín, si vůbec nevšimla.
Zároveň s melodickým cinkáním zvonku nad prosklenými dveřmi vešla do útulné cukrárny s malými stolky. Mlsně přistoupila k vitríně se zmrzlinou a už vytahovala peněženku. Nechala si od prodavačky naložit čtyři různé kopečky, posypat to celé drcenými ořechy a spokojeně se usadila v rohu u okna.
Sotva se do poháru pustila, do prodejny nakráčel pihovatý, rychlým pohledem zhodnotil situaci a poručil si u pultu černou kávu. Usadil se u stolku vedle výdejního pultu se zmrzlinou a upřeně civěl zpod kšiltovky do opačného rohu.
Daria do sebe ládovala už druhý kopeček, když se dveře cukrárny znovu otevřely. Jistým krokem vešla vysoká dívka s krátkými černými vlasy a dioptrickými brýlemi. Zaplatila si vídeňskou kávu a rozhlédla se po místnosti.
V tuhle odpolední dobu tu bylo plno, až na židli u Dariina stolu a u pihovatého. Dívka předvídatelně zamířila k Darie.
„Ahoj, máš tady volno?“ zeptala se příjemným hlasem.
Daria jen němě přitakala, ústa plná zmrzliny, ani se na ni pořádně nepodívala. Dívka se usadila naproti ní a tím zakryla pihovatému výhled. Postavila před sebe sklenici s kávou a ruce položila na stůl. Daria se sice plnohodnotně věnovala své zmrzlině, ale nemohla si neuvědomit, že na ni dívka upřeně hledí.
Udiveně zvedla pohled.
„Děje se něco?“ otázala se dotčeně, když ta holka neodvrátila oči.
Ta se místo odpovědi pousmála, pak vztáhla ruku a sundala si z očí brýle. Lžíce s dalším soustem studené pochoutky zůstala viset ve vzduchu na půl cesty k ústům.
Daria se dívala do tváře, které dominovaly světle zelené oči s malými zorničkami. Trvalo jí asi pět vteřin, než si připustila, kdo si to k ní přisedl.
Zalapala po dechu. Nechtěně lžičku nahnula a zmrzlina pleskla zpět do poháru.
„To není možný…“ vyrazila ze sebe.
„Tišeji,“ upozornila ji jemně Angela, kterou přes tu kamufláž konečně poznala. „Ten chlápek u pultu tě celou dobu sleduje.“
Daria zarazila lžičku do roztékající se zmrzliny prudčeji, než původně chtěla.
„Který?“ otázala se zamračeně.
„S kšiltovkou na hlavě,“ odvětila její kamarádka a nasadila si zase brýle na nos. „Pověsil se na tebe už od Campurie.“
„Hmm… Nic zajímavého ze mě nedostali, tak to zkouší se sledováním, otrapové…“
„Vyslýchali tě?“
„Bohužel,“ přitakala Daria a zabodla do ní pohled. „To sis tu ke mně tak klidně sedla, když o něm víš?“ protáhla pak nepříjemným tónem.
Angela se na ni zahleděla. Černovláska uhnula očima.
„Ty mi to vyčítáš, že?“ pronesla Angela tiše. „Že jsem se ti neozvala.“
„Nemám snad?“ odsekla v odpověď a rýpala se v barevné kaši. „Připadá mi, že už mi nevěříš.“
„To není pravda,“ odporovala vážně ta tak usilovně hledaná osoba. „Jen jsem tě do toho nechtěla tahat.“
„Alespoň si mi mohla dát vědět, že žiješ,“ zahučela Daria.
Angela chvíli mlčela.
„Máš pravdu,“ připustila pak. „Promiň.“
„Hmm, to nic,“ zamumlala Daria stále dotčeně a odstrčila od sebe pohár. „Jsi v pořádku?“ zeptala se pak.
Připadalo jí, že se Angela pod tou otázkou schoulila, ale jen na malý okamžik.
„Vzhledem k okolnostem ano,“ odvětila pak pomalu.
„Na ty okolnosti se raději vyptávat nebudu,“ prohlásila Daria moudře a dělala, že nevidí poněkud překvapený pohled své kamarádky. „Měla bys vidět, jaký poprask je kvůli vám na Ústředí. Každého tam zajímá, jak jste se sakra dostali z Albaranu. Jenže hlášení o tom útěku má k dispozici jen ministr.“
Černovláska se nápadně odmlčela. Angela ji chvíli upřeně pozorovala.
„Tys ta hlášení viděla, že?“ usoudila podle jejího výrazu.
„Jen zběžně,“ připustila Daria. „Jsem tam na stáži. Co Draco?“
„Je asi tak v pohodě jako já,“ odtušila Blacková suše.
„To jsem si myslela,“ reagovala na vyhýbavou odpověď. „Ty, Angelo…“
„No?“
„Ten chlápek na tebe dost upřeně civí…“ oznámila jí klidně.
„Já vím,“ ušklíbla se upírka. „Jeho pohled cítím v zádech jako dvě kudly. Nevšímej si ho.“
„No, když myslíš,“ pokrčila rameny Daria a obrátila pohled znovu k ní. „Je po tobě docela sháňka.“
Angela pozvedla obočí.
„Nemyslím špicly z Ministerstva ani bystrozory ani půlku mudlovského policejního sboru,“ vyjmenovala uštěpačně. „Ale Harry se mě dost zarytě vyptával, jestli nemám alespoň tušení, kde bys mohla být. Bylo vidět, že mu nejsi úplně ukradená.“
„Harry? Neříkal, proč mě chce vidět?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Daria. „Ale hádám, že to žádná pitomost nebude.“
„Taky myslím…“
„Mám mu něco vyřídit?“
Rozpačitě si projela rukou své kouzlem upravené krátké vlasy. Chvíli mlčela. Daria čekala.
„Jestli bude opravdu chtít, můžeme sejít,“ pronesla nakonec ne příliš nadšeně. „Na nějakém bezpečném místě… Vsadím se, že jeho sledují taky.“
„To bys tu sázku vyhrála,“ potvrdila jí Daria.
„Takže by bylo fajn, kdyby je nejprve setřásl,“ konstatovala Angela. „Řekni mu, že…“ zarazila se a chvíli přemýšlela. „Že budu za tři dny čekat v Chroptící chýši. V sedm.“
„Takže osmnáctého, v sedm večer, jo?“ ujišťovala se Daria.
„Ano,“ přitakala upírka, ale bylo na ní vidět, že by si tu schůzku raději odpustila.
„Vyřídím… Už mám toho čumila dost,“ zasykla najednou naštvaně.
„Tak jdeme, ne?“ nadhodila Angela a už vstávala.
Daria ji poněkud udiveně následovala. Upírka se ladným pohybem vydala přes místnost a prošla těsně kolem toho špicla. Daria, která šla hned za ní, viděla, jak na ni nejprve upřeně civěl, pak vytřeštil oči a úplně ztuhl. Z tváře mu vyprchala všechna barva.
Odkráčely od něj a pak i ven, ale on se ani nepohnul. Daria se po něm ve dveřích ohlédla a pak se otočila na Angelu.
„Cos to?“ vyrazila ze sebe.
„Tajemství, Dario,“ odvětila záhadně a klidně se vydala po ulici dál.
Daria ji doběhla.
„Chvíli tak zůstane, ale pak si tě nejspíš zase najde,“ informovala ji upírka a zůstala stát na rohu ulice. „Teď už tě raději nechám o samotě, abys neměla problémy. Ráda jsem tě viděla, Dario.“
„Já tebe taky,“ odvětila Daria upřímně. „A omlouvám se za ty řeči…“
„Nemusíš. Já tě docela chápu. A zbav se toho ocásku, prosím tě,“ doporučila jí ještě Angela. „Mě by už dávno pěkně lezl na nervy.“
Daria se nepěkně ušklíbla: „To by mi moc nepomohlo. Další nám stepuje před domem.“
***
„Myslíš to vážně, Lupusi? Opravdu chceš zrovna teď uspořádat Ukvare?“
„Stovka se přece musí oslavit,“ ohradil se upír. „Je to tradice! A zrovna bude nov! To si přece nikdo nenechá ujít.“
„Myslíš, že přijdou?“ protáhl pochybovačně Serpens.
„Jistěže ano! Všichni potřebují nějakou… Ehm, vzpruhu. Odreagování. Ještě řekni, že už ti není z téhle krvavé války špatně. Mám plné zuby těch šašků se stříbrem, na které narážím všude, kam se hnu.“
„No…“
„Takže přijdeš s Corvus taky, že?“
„Já…“
„Já to věděl, že mě nezklameš!“ rozzářil se Lupus.
Serpens do něj zabodl ostrý pohled, ale on jako by to neviděl.
„Bude tam veškerá naše smetánka, to se vsaď. Takže budeš mít příležitost, se taky jednou slušně obléct.“
„Já se nesázím,“ zahučel upír nevrle.
„No, jo,“ mávl rukou Lupus. „Co tam tak dlouho dělají?“ otočil se netrpělivě po vyřezávaných dveřích.
„Snad nechceš pozvat i členy Rady?“
„Ti se zvou vždy, ty nevzdělanče. Jako bys to nevěděl! Tos neměl svou Ukvare nebo co?“
Serpensův výraz jako by zamrzl: „Ano, měl. Ale věř mi, byl bych šťastnější, kdyby něco takového vůbec neexistovalo.“
Lupus by si v tu chvíli nejraději ukousl jazyk. Už něco zaslechl o tom, že zrovna Serpensova oslava se příliš nevyvedla. Nějací Lovci ji vyčmuchali a vyvraždili mu tehdy téměř celou rodinu.
„Eh, no nic…“ nervózně si odkašlal. „Ááá, no konečně.“
Obě křídla dveří se otevřely a jeden ze strážných v kápi ho gestem zval dovnitř.
„Určitě vyřiď Corvus mé pozvání, jasný?“ připomněl ještě Serpensovi a rázným krokem odpochodoval do temné síně.
Serpens nějakou dobu postával na místě s nepřítomným pohledem, než se otočil a zmizel v hlubinách chodeb.
________________________________________________________________________
Pozn. autorky: Výrazem „Ukvare“ je myšlena tradiční oslava stých narozenin nemrtvého z čisté krve. V minulých dobách byla velmi oblíbená, ale rovněž velice vzácná, protože za války se mnoho upírů sta let ani nedožilo. Je to také příležitost k ne příliš častému shromáždění. Bylo zvykem, že se na těchto oslavách domlouvaly sňatky mezi čistokrevnými.
***
„Opravdu tam chceš jít se mnou?“ ptal se už poněkolikáté Harry.
Samantha se po něm dotčeně podívala.
„To se mě chceš tak mermomocí zbavit?“ protáhla uštěpačně.
Harry se zamračil a přidal do kroku.
„Ne. Jen si myslím, že by bylo lepší, kdybys zůstala hlídat venku,“ odpověděl zdánlivě klidně. „Pro jistotu.“
„Spíš si myslíš, že jí bude vadit, když tam půjdu s tebou,“ odtušila plavovláska.
Zachmuřil se ještě víc a neodpověděl. Za chviličku už dorazili k ubohým zbytkům jakéhosi plotu, který kdysi obklopoval celý pozemek kolem nejstrašidelnějšího domu v Británii. Slunce zapadlo sotva před pár minutami a narudlá záře zahalovala pobořený tmavý dům do tajemné záře.
Sam se podívala do Harryho tváře, pak si zhluboka povzdychla.
„Tak běž už,“ vybídla ho. „Já tu počkám.“
Překvapeně se po ní podíval.
„Nekoukej tak a mazej. Určitě tam už čeká.“
Harry si ji k sobě přitáhl a krátce ji políbil na rty.
„Budu zpátky jak nejdřív to půjde,“ slíbil.
Rozhlédl se na obě strany liduprázdné cesty a až pak se rychlým krokem vydal k domu. Poté zmizel Sam z dohledu v hlubinách té barabizny, která vypadala, že každou chvíli spadne.
Znovu si vzdychla, zapnula si bundu, jelikož už se dělalo chladno a ustoupila z cesty do stínu vysokého dubu, aby nebyla tak na očích. Předpokládala, že ji čeká poněkud delší postávání, než jak se ji snažil přesvědčit Harry.
Prkna podlahy pod jeho kroky nepříjemně zaskřípala. Dveře do místnosti na západní straně byly rozevřeny dokořán. Veden instinktem zamířil tam. Ruku pro jistotu zastrčil do kapsy a sevřel v prstech hůlku. Špinavým oknem do velkého pokoje se dvěma křesly, které tu působily dost nepatřičně, pronikala červeň západu slunce. Nevěděl o ní, dokud ji neuviděl.
Stála u zdi na opačné straně, než bylo okno, nalevo od dveří a upřeně na něj hleděla.
Pomalu vytáhl ruku s hůlkou z kapsy a namířil ji na ni. Ani se nehnula.
„Co byla úplně první věc, kterou jsem k tobě vyslal v myšlenkách?“ zeptal se vážně.
Chvíli bez pohnutí mlčela.
„Měsíc,“ odvětila pak velice tiše. „Ale myslela jsem si, že to bylo slunce.“
Její hlas byl zvláštní. Neprozrazoval žádné pocity, byl hlubší a tak bolestně jiný. Svou hůlku už klidně schoval do kapsy. Přistoupil až těsně k ní. Její oči se na něj dívaly upřeně a snad, jak se mu zdálo, s nesmírnou bolestí, kterou se jí nepodařilo překonat.
Přejel ji celou pohledem, ale na žádnou další změnu nepřišel.
V tu chvíli si nemohl pomoci a udělal to, co považoval za správné. Vztáhl ruce a jemně ji objal. Ztuhla.
„Jsem moc rád, že jsi v pořádku, Angelo,“ zašeptal do vlasů, které byly tak krátké.
Mlčela, ale podvolila se jeho objetí. Ještě chvíli ji s úlevou držel, než ji pustil. I když rychle sklopila pohled k zemi, všiml si nepřiměřeného lesku jejích očí. Chvíli si ji prohlížel, než usoudil, že bude lepší se příliš nevyptávat.
„Jak jsi na tom?“ zeptal se pouze váhavě.
„Mohlo být i hůř,“ odpověděla neurčitě.
„Neposadíme se?“ navrhl a pokynul ke křeslům, které tu nejspíš nachystala ona.
Angela zůstala stát. On se posadil.
„Proč jsi mě chtěl vidět, Harry?“ zeptala se vážně.
„Kdybych jen trochu tušil, na koho jiného se můžu obrátit, tak bych tě už neotravoval, Angelo,“ prohlásil upřímně. „Vím, že už sis toho prožila dost. A při našem ne tak dávném setkání ses vyjádřila dost jasně…“
„Ohledně čeho?“
„Ohledně války,“ odvětil a upíral na ni pevný pohled.
Chvíli se vůbec nehýbala. Pak sáhla do kapsy u krátkého tmavě zeleného kabátku a vytáhla odtamtud cigarety.
„Nebude ti to vadit?“ zeptala se.
Jen zavrtěl hlavou. Vyklepla z krabičky jednu a z druhé kapsy vytáhla zapalovač. Konečně se taky posadila a připálila si. S přivřenýma očima vyfoukla první obláček kouře. Harry v tu chvíli na moment jasně uviděl, jak moc ji události poslední doby zasáhly. Ten unavený výraz nedokázala zakrýt. O to horší pocit z toho, o co ji chtěl požádat, měl.
„Co Draco?“
„Čeká na mě poblíž,“ odvětila pravdivě.
„Ach tak…“
To mohl ostatně čekat.
„Tak do toho,“ vyzvala ho tiše.
Pomalu se nadechl a začal si v duchu skládat jednotlivé věty dohromady.
„Jde to s celou situací od desíti k pěti,“ začal pesimisticky. „Na Odbor už se hlásí méně kouzelníků než předtím, ale jsou o to odhodlanější. Vraždy pokračují. Nemine dne, aby nenašli nějakou oběť po upírech. Lidi se bojí vycházet po setmění na ulici. Přišli jsme o polovinu nejlepších Lovců. Na Ústředí už se taky nestaráme o nic jiného než o ochranu. Na hlídkách zmizelo beze stopy několik bystrozorů. Ti z Řádu, které jsme přesvědčili, že je nutné tohle zastavit, se k nám začínají obracet zády. Nemáme žádné argumenty. Všichni poslouchají jen Merogha. Chtěli jsme mu dokázat, že on to celé vyprovokoval, jenže nemáme jak. Sam našla informace o jeho bratranci, který by mohl mít prsty v tom ovládání neživých, ale není k nalezení.“
Harry ztichl, aby nabral dech. Angela kouřila, pozorovala ho a mlčela.
„Několikrát jsme se pokusili s upíry, na které jsme narazili, promluvit. Vysmáli se nám, zasypali nás urážkami a pak se nás pokusili zabít. Včera se našlo v nějaké uličce malé dítě – bez kapky krve. Vysáté k smrti…“
Prudce se postavil a začal pochodovat po místnosti.
„Už si nevím rady, Angelo. Byl jsem odhodlaný tomu učinit přítrž a Samantha mi pořád věří, ale já nevím, co mám dělat!“ zvolal hořce. „Všude kolem jen samá krev a smrt…“
Obrátil se k ní. Bez pohnutí na něj upírala ty své světlé oči.
„Snaha jen z naší strany k ničemu nepovede! Ty jsi jediná, kdo nám může pomoci. Angelo, prosím…“
Odklepala popel z cigarety už na tak zasviněnou podlahu.
„Co ode mne přesně čekáš, Harry?“ zeptala se po několika vteřinách napjatého ticha.
„Někdo s námi musí vyjednávat. Někdo od vás,“ vyhrkl okamžitě. „Mohla bys je přesvědčit, že tohle vraždění nemá smysl. Nemám se v tomhle na koho jiného obrátit.“
„Ty si zřejmě neuvědomuješ, jaké mám teď postavení mezi upíry,“ zahučela si spíš pro sebe.
„Co tím myslíš?“ nakrčil Harry obočí.
„Ale nic…“ vydechla ztěžka a zhluboka potáhla ze zkracující se cigarety.
„Angelo, prosím…“ požádal znovu. „Pomoz nám ještě tentokrát.“
Velice dlouho mlčela. Dokouřila, pohodila špaček na zem a zašlápla ho. Vstala a podívala s oknem ven. Setmělo se. Harry ji napjatě sledoval.
„Pokusím se,“ řekla k jeho úlevě nakonec. „Ale nic ti neslibuju. Uvidím, co se dá dělat.“
Nepostřehl znechucený podtón v její odpovědi.
„Děkuju ti. Moc ti děkuju, Angie.“
Zabodla do něj ostrý pohled. Instinktivně couvl.
„Neříkej mi tak, Harry. Už ne,“ procedila mezi zuby.
„Promiň,“ vykoktal ze sevřeného hrdla.
Vzápětí se opanovala.
„Ozvu se ti,“ pronesla tiše a odvrátila od něj pohled. „Pozdravuj Samanthu.“
„Budu,“ přislíbil.
Odešla. Nechtěl si to připustit, ale ulevilo se mu. Jako by měl z toho rozhovoru strach nebo co. Potřásl nad sebou nechápavě hlavou. Byla jiná. Mnohem nepřístupnější, chladná. Nevěděl, co se jí stalo, ale od Samanthy znal obsah hlášení Albaranských strážných, kteří přežili. Jen doufal, že jí svou žádostí nepřivodí další neštěstí. To by si neodpustil. Raději spěšně opustil chátrající dům.
524 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...