Skip to content

Kapitola třicátá čtvrtá – Ukvare

[Celkem: 7    Průměr: 4.4/5]

„Ten, koho nenávidíš, musí být tvé nenávisti hoden.“                                                 

                                                                                                    John Stuart Mill

 

Popotáhla si živůtek světle zelených lesklých šatů dlouhých až po kotníky, usadila se před široké zrcadlo a začala si vyčesávat vlasy kartáčem. Spínala neposlušné prameny do drdolu na temeni, když se za ní objevil v zrcadle Draco. Vyšel z koupelny a zapínal si zrovna knoflíčky košile stejné barvy, jako byly její šaty.

Z chaty se přesunuli teprve předešlý večer. Nemohla se zbavit nepříjemného pocitu nebezpečí, i když se ukrývali na tak osamoceném místě.

Přes den se vydali se značným obnosem na nákupy. Byli nuceni využít zásoby z tajného trezoru Malfoyů. Jejich původní peníze zůstaly schované v domě na Golden Street – tudíž shořely a riskovat návštěvu u Gringottových se nechtělo ani jednomu, i když si byli celkem jisti, že by se jim vybrat trezory podařilo, jako už několikrát předtím. Pořídili si nejprve nové hůlky, pak společenské i obyčejné šaty a nakonec falešné průkazy a pasy. Angeliny kontakty a nesplacené laskavosti mezi upíry jim přišly mimořádně vhod.

Ubytovali se jako manželský pár na cestách v jednom ne moc drahém, ale noblesním hotelu na břehu Temže a zvykli si vycházet z pokoje pouze ve změněné podobě. Pro ten večer to však neplatilo.

Draco přistoupil k zrcadlu a urovnával si límeček. Angela si přepudrovala nos a vzhlédla k jeho tváři.

„Opravdu tam se mnou nemusíš chodit, Draco,“ pronesla vážně.

„Už jsem řekl,“ zavrčel nečekaně nepříjemně. Vzteklou náladu však neměl kvůli ní. „Ani náhodou tě mezi ty zmetky nenechám jít samotnou. Na to rovnou zapomeň.“

Angela si povzdechla, vstala a chtěla zamířit k posteli, ale on ji zachytil za loket. Vztáhl druhou ruku a palcem pomalu přejel po značce vyryté těsně pod jejím ramenem – po krátké řadě písmen a čísel, kterou měl na levé paži i on sám. Obezřetně vzhlédla do jeho tváře, ale on se díval jinam.

„Prostě jdu s tebou a hotovo,“ pronesl zvláštním hlasem. „Poslední slovo.“

„Dobře,“ vydechla bez známky námitek v hlase a vymanila se mu.

Z postele vzala do rukou dvě dlouhé rukavice, které koupila spolu s šaty. Když si je natáhla, sahaly tak vysoko, že zakryly všechny jizvy včetně Albaranské značky. Jeden z důvodů, proč si mezi tou barevnou záplavou vybrala zrovna tyhle. Cítila v zádech Dracův pohled, ale neotočila se a narovnávala si pomalými pohyby záhyby nad lokty.

Pak uslyšela vysunutí zásuvky a cvaknutí. Zarazila se a pomalu se obrátila. Kontroloval náboje v zásobníku lesklé zbraně.

„To jako myslíš vážně?“ protáhla nevěřícně.

„Samozřejmě,“ odvětil suše a pečlivě si novou pistoli plnou stříbrných kulek zastrčil do rovněž nového podpažního pouzdra.

„Budeme muset přes kontrolu. To si myslíš, že tě nechají projít se zbraní?“

„Když ji na ně namířím tak určitě,“ odtušil studeně.

Semkla rty a raději si začala upravovat tenké rukavice i mezi prsty. Diskuze s ním na tohle téma byla očividně zbytečná.

Pak přistoupila znovu k toaletnímu stolku a vytáhla dárkovou kazetu potaženou sametem. Přes její protesty Draco utratil nehorázné peníze za šperky pro ni. Když se ho ptala na důvod, prohlásil, že žádný nepotřebuje. Nasadila si dlouhé třpytící se náušnice a koukla na svůj odraz.

Vkus má ale skvělý, usmála se pro sebe.

Hmátla po náhrdelníku, ale to už ho měla znovu za sebou. Stačil si obléct i černé sako a uhladit přerostlé vlasy, na které už si zvykla. Nepotěšilo by ji, kdyby se nechal ostříhat. Vstával sice po ránu jako zbojník, ale fakt dobře vypadající zbojník. I když byl stále hrozně bledý, moc mu to slušelo.

„Můžu?“ natáhl se pro druhou část zářících ozdob.

Podala mu náhrdelník přes rameno. Něžně jí ho přiložil k hrdlu a vzadu na krku zapnul. Jejich oči se střetly v zrcadle a oběma ve stejnou chvíli přivolal ten pohled na tvář prchavý úsměv, ve kterém se odrážela vzpomínka z navlas stejné situace. Bylo to tak dávno…

Draco jí pak přejel prsty po hrdle. Vzdechla a opřela se o něj. Objal ji kolem pasu a opřel si bradu o její rameno. Položila své ruce na jeho a užívala si toho nesmírně příjemného hřejivého pocitu sounáležitosti. Kdyby už se napevno nerozhodla, že se ještě jednou pokusí tohle šílenství zastavit, nikam by nechodila a nekazila si příjemně načatý večer…

***

 

Tak rád do toho domu chodil. Vždycky na něj dýchla atmosféra pokojného domova, kde se usadila radost a láska. A šťastní manželé se rozhodně netvářili tak, jako by jim jeho návštěvy vadily.

Jen konverzace se tentokrát neubírala zrovna směrem, který by se mu zamlouval.

„Můžeme jí ještě pořád věřit, Harry?“ pronesl Lupin zamyšleně a pozvedl ke rtům sklenici plnou červeného vína. „Je to sice Angela, ale je to také upírka. Dlouho jsem ji neviděl, takže to nemohu soudit, ale určitě se změnila.“

Harry sedící naproti němu se zamračil: „Jsem si tím jistý,“ odvětil pak prudčeji, než měl původně v úmyslu. „Máš pravdu v tom, že je jiná než kdysi, ale to by byl po tom všem, co už prožila, každý.“

„No, když myslíš,“ pokrčil Remus rameny. „Tohle záleží hlavně na tobě. Nepřipadá mi, že by se jí chtělo komunikovat s kýmkoli jiným.“

„Slíbila, že pomůže. Pokud víš o někom lepším, tak se pochlub,“ vyzval ho Harry, stále trochu podrážděný.

„Nevím,“ pokrčil Remus rameny. „A pravdou je, že potřebujeme, aby nám někdo z jejich strany vyšel vstříc. A pokud to dokáže zařídit…“

„To se uvidí,“ zahučel Harry.

Do obývacího pokoje vešla Nymfadora. Mateřství jí svědčilo. V sedmém měsíci jen zářila.  Její těhotenství zatím probíhalo bez větších komplikací. Nový lektvar ji pomáhal zvládat úplňky bez problémů. Když se posadila vedle Remuse, objal ji ochranitelsky kolem ramen.

„Neměl by ses tak mračit, Harry,“ pousmála se na něj. „Dělá ti to vrásky na čele.“

„Ty už tam mám tak jako tak,“ odtušil, ale neodolal tomu, aby jí úsměv neoplatil.

„Jak je to dlouho, co si s ní mluvil?“ zeptal se Remus.

„Čtyři dny,“ odvětil.

Lupin pokýval zamyšleně hlavou.

„Poslyšte, vy dva,“ ozvala se Dory. „Napadlo vás vůbec, že nikdo od nás nebude chtít vyjednávat s uprchlou trestankyní? Spíš ji budou chtít znovu zatknout.“

Oba se po ní podívali.

„No, právě proto musíme doufat, že přesvědčí někoho od nich,“ odtušil Remus.

A Harry se mračil ještě víc. Pokud to bude chtít Angela dotáhnout do konce, tak se do jednání určitě také zapojí, a to by pro ni mohla být osudová chyba. V tom případě ji bude muset přesvědčit, aby přišla jedině v jiné podobě.

***

 

Ten dům byl ještě dvakrát tak velký jako sídlo Malfoyů. Stál ve zbohatlické čtvrti na okraji Londýna poněkud stranou od ostatních, obklopoval ho nejméně akrový pozemek se zahradou porostlou spoustou stromů a keřů. Železná vstupní brána byla dokořán, nikdo ji nehlídal. Ve všech vysokých oknech domu několik desítek metrů před nimi se svítilo, ale byly zataženy tlustými závěsy.

Draco se nedůvěřivě rozhlédl kolem, ale Angela ho rázně vzala za ruku. Přešla hranici pozemku jako první a jeho přitáhla za sebou. Nepříjemně ho zamrazilo v zádech, ale nic jiného se nestalo. Přesto dostal pocit, že kdyby se pokusil vejít sám, měl by nejspíš štěstí, kdyby to vůbec přežil.

Pokračovali po vydlážděném chodníku k domu. Kus před nimi stejným směrem mířil další pár.

„Ničemu se nediv, na nic se neptej, pokud možno s nikým nemluv a nesnaž se mermomocí někoho z nich zastřelit,“ poučovala ho cestou Angela, na první pohled trochu nervózní. „Tohle není žádný hodokvas s lidskými oběťmi, ale Ukvare – narozeninová oslava čistokrevného. Bude tam samá upírská smetánka, i když teď už není účast podmíněna čistou krví. Takže se pokud možno chovej nenápadně, i když tam budeš stejně působit jako pěst na oko.“

„Je mi to jasný,“ zavrčel nevrle.

Všem hostům tam bude nejspíš připadat jako chodící svačinka. Přesto ani chvíli nezaváhal. Vycítil, že je Angela za jeho společnost vděčná.

„Hlavně zachovat klid,“ dodala ještě.

„Tím myslíš mě, nebo spíš sebe?“ otázal se s úšklebkem.

Sekla po něm ostrým pohledem a přidala do kroku.

„Hlídej si myšlenky. Na jejich čtení jsou machři,“ podotkla suše.

„Jako bych to nevěděl,“ povzdechl si.

K hlavnímu vchodu vedlo mramorové schodiště. Velmi dlouhé mramorové schodiště. Když už měli příležitost, tak si nemrtví skutečně potrpěli na okázalost. Těsně pod ním nabídl Angele rámě, automaticky ho přijala.

Vystoupali po schodech a zůstali stát před dvěma upíry v černém, kteří je už hodnou chvíli nespustili z očí. Velké dvoukřídlé dveře za nimi se právě zavíraly za párem, který dorazil před nimi. Draco se nedokázal rozhodnout, jestli hlídači civí víc na něj nebo na Angelu, ale ty zářící oči se mu zabodávaly až někam do žaludku.

„Yrdo retni,“ pozdravila Angela.

Teď se oba otočili na ni. Pak si vyměnili pohledy mezi sebou.

„Ot en ykaien dipre prine?“ otázal se jeden z nich hlasem, který vibroval posměchem.

„Ie, orone,“ pronesla s úsměvem a sáhla do své malé kabelky.

Vytáhla odtamtud velkou stříbřitě zdobenou pozvánku v upírštině a strčila ji hlídačům pod nos. Jeden z nich jí tuhý papír vyškubl z ruky a zamžoural do něj. Něco zamumlal ke svému kolegovi a skrz bohatě zdobené dveře zmizel v domě.

Problém? zeptal se Draco v duchu.

Jen šel tu pozvánku ověřit. Zlatá Margaret… Bez ní bychom se dovnitř nedostali.

To myslíš Shiernovou? podivil se.

Jo, přisvědčila a zabodla pohled do hlídače s tmavými vlasy, který je upřeně pozoroval a s cynickým úšklebkem si prohlížel hlavně Draca.

Angela na něj něco zasyčela. Obdobně jí odpověděl a pokročil k nim. Postavila se před Draca. Upír ji pozoroval zúženým pohledem, ale nehýbal se.

„Tak přece…“ ozval se za strážcovými zády překvapený hlas.

Všichni tři se zahleděli na vysokého příchozího.

„Když mi Corvus prozradila, pro koho tu pozvánku chce, nevěřil jsem vlastním uším,“ protáhl Lupus v zářivě bílém obleku a černé košili. Polodlouhé vlasy mu padaly za límec a oči mu v přítmí na terase jiskřily pobavením.

Feles sklonila nejprve hlavu k pozdravu nejdůležitější osoby Ukvare. Když se narovnala, na tváři jí pohrával jemný úsměšek.

„Já zato nevěřila vlastním očím, když tu pozvánku skutečně přinesla,“ oplatila oslavenci uvítání.

Lupus gestem odehnal stále nevraživě přihlížejícího strážce a natáhl k Angele ruku. Úšklebek na jeho tváři se Dracovi pranic nelíbil, ale Angela nabízenou dlaň přijala. Lupus ji pevně stiskl a přitáhl si ji prudce k sobě. Draco se pohnul směrem k nim, ale Angela ho zvednutou volnou dlaní zarazila.

„Já sám proti tobě nic nemám, Feles,“ prohlásil Lupus blahosklonně. „Jsem spíš potěšen, že i ty budeš ozdobou mého dnešního večera. Zvlášť poté, co už jsme tě všichni měli za ztracenou.“

Upřeně se mu dívala do očí a mlčela.

„Nicméně můj bratr je něco jiného,“ navázal upír. „Předpokládám, že znáš pravidla?“

„Samozřejmě,“ přikývla pomalu. „Ví o mně?“

„Upozornil jsem ho na tvou účast,“ přitakal. „Byl nadšen,“ dodal cynicky.

„To si umím představit,“ odtušila. „Z mé strany ovšem dnes k ničemu nedojde. Máš mé slovo. Irande quare, Lupus.“

„To rád slyším,“ usmál se šelmovsky a až poté ji pustil. „Vzhledem k tomu, co po tvé poslední návštěvě skončil s krvavou kaší místo kolenou…“

Draco zabodl pohled do Angely, ale ta nijak nereagovala. Od vchodu se ozval rychlý a hlasitý klapot podpatků.

„Lásko, hosté čekají,“ protáhla sladce Vulpes s ohnivě rudými vlasy po ramena a ve stejně zářivých upnutých šatech.

Lupus ji vzal kolem pasu: „Jistě, drahá, jen jsem musel něco vyřídit.“

Pohled jí padl na Angelu. Ohrnula ret.

„Ty fakt žiješ,“ procedila nijak nadšeně Claire Nottová.

„Jak vidíš,“ odvětila Angela s úsměvem upřímným jak český politik.

Vulpes ji sežehla pohledem, a pak přesunula svou pozornost na mlčící Angelin doprovod.

„Draco Malfoy v plné kráse,“ olízla si rty. „To už je mnohem příjemnější překvapení.“

Draco nehnul ani brvou, zato Angela semkla rty.

„Abych ti nemusela šlápnout do úsměvu, Vul,“ pronesla výhružně.

Rudovlasá se naježila jako dikobraz, ale to už ji Lupus otáčel směrem od nich.

„Jdeme, drahá,“ vyzval tu svou krasotinku. „A vy konečně pojďte dál. Jdete jako poslední.“

„Pane,“ zastavil ho strážný s nabubřelým výrazem. „Neměli bychom je zkontrolovat?“

Lupus hleděl nejprve chvíli na něj, pak se otočil ke svým hostům. Angela se v jeho výrazu nedokázala vyznat.

„To nebude třeba,“ prohlásil bodře. „Jsem si jist, že sem nepřišli působit nepříjemnosti.“

Angela zírala na jeho vzdalující se záda a nedokázala se zbavit dojmu, že Draca prokoukl.

„Myslím, že raději půjdeme, ne?“ řekl jí Draco přímo do levého ucha a znovu ji vzal za paži.

Strážní na ně civěli, jako by je chtěli uhranout. Nechala se tedy z jejich dozoru odvést přímo do jámy lvové.

 

Netušil, co má od tohohle upírského dýchánku čekat, ale stačily mu pouhé dvě minuty na to, aby usoudil, že se téměř neliší od snobských setkání kouzelníků. Nejprve museli vystoupat do patra po širokém a velice honosném schodišti, pokrytém huňatým kobercem. Už na nich je provázely zvědavé a ostré pohledy.

„Tys střílela po jeho bratrovi?“ zasykl Draco cestou. „Jak se ten hajzl jmenuje… Lynx!“

Jedna upírka na odpočívadle do něj zabodla ostrý pohled, ale toho si nevšímal.

„Angelo!“ zastavil ji, když mlčela.

Konečně se na něj podívala.

„Proč jsi to udělala?“

„To on nás udal,“ odpověděla mu nesmírně tiše.

Ztuhl. Hluboko v něm se začal vzmáhat temný vztek. Vzpomínky na kruté věznění byly příliš čerstvé.

„Ten zkurvysyn…“ zasípal.

Stiskla mu paži, až to zabolelo.

„Hlavně neudělej žádnou blbost!“ naléhala vážně. „Draco! Poslouchej! Určitě tu bude. Ovládej se, dobře?“

Bez odpovědi se jí díval do očí.

„Fajn,“ přikývla, jako by něco řekl. „A teď už pojď.“

S o dost horší náladou se nechal vyvést do schodů. Nahoře se ocitli v obrovské slavnostní hale plné šumu, světla svící, smíchu a zvláštní vůně. Ze záplavy přepychového vybavení až přecházel zrak.

Všechny přítomné upírky nejspíš vytáhly či koupily nejkrásnější šaty, jaké našly a ověsily se šperky všeho druhu. V té nádheře se teď nosily zavěšené do svých protějšků a drbaly róby ostatních. Upíři, vystrojení především v černé nebo bílé, se nosili jako pávi a hlídali si partnerky jako svůj osobní majetek. Přece jen se tohle setkání velice lišilo od těch, co znal. Ta atmosféra… Nedokázal ji ani pojmenovat, jak byla zvláštní.

Na protějším konci zkoušela své nástroje kapela velice bledých hudebníků. Po celé hale se ve skupinkách smetánka nemrtvých vybavovala, smála a upíjela něco podivně tmavého z vysokých sklenic. Nemusel přihlížet blíž, aby věděl, co to je.

Když vešli mezi ně, Angela sevřela jeho ruku o něco pevněji. Sice jen na krátký ale o to nepříjemnější okamžik se k nim otočily všechny pohledy a hovor na nějakou dobu utichl. Dolehlo na něj nečekané dusno a nebezpečí. Jak na shromáždění šelem… Jako člověk tu byl jedinou výjimkou. Začínal chápat, jak se asi cítí lovená zvěř.

Na Angelu se dívali zvědavě či upřeně. Na něj jako na něco odpudivého či jako na jídlo.

Paráda…

„Nevšímej si jich,“ zašeptala Angela.

„To se ti lehko řekne,“ procedil mezi zuby.

Bez reakce ho táhla směrem doprava a až po chvíli pochopil proč. Dovedla ho k jednomu páru. Poloupírka s dlouhými pečlivě sčesanými černými vlasy se nechávala objímat vysokým upírem v černém.

„Řeknu ti, obdivuji tvou odvahu, Angelo,“ pronesla Margaret Shiernová s pobaveným úsměvem. „Ale je skvělé, že jsi dorazila.“

Pak přesunula pohled na Draca. Neochvějně jí pohled opětoval.

„Ráda vás vidím v tak navztekané náladě, pane Malfoyi,“ pronesla polohlasem.

Zmateně na ni zůstal hledět. To je to na něm tak vidět?

„Feles…“

To promluvil upír vedle bývalé bradavické učitelky. Serpens a Feles se dívali jeden druhému přímo do očí.

„Serpensi…“

Pauza ticha. Okolostojící upíři na ně neomaleně civěli.

„Vypadáš celkem normálně,“ zahučel Serpens nakonec.

Výraz na tváři Angely zmrzl na bod mrazu. Corvus nenápadně vztáhla ruku a tvrdě svůj doprovod dloubla do žeber. Serpens si toho ani nevšímal a dál hleděl Angele do ztuhlé tváře. Pak mu obličej zkřivil zvláštní úsměšek.

„Dali jsme ti přiléhavé jméno, Feles,“ pronesl tiše. „Kolik těch životů ti ještě zbývá?“

Všichni tři na něj zůstali beze slova hledět. Pak se Angela konečně vzpamatovala. To bylo poprvé, co ze Serpense vůči své osobě vycítila něco úplně jiného než nechuť.

„Už jen pět,“ odpověděla tiše.

Upír na to reagoval pobaveným úsměvem. Překvapená Feles ho pozorovala s údivem, stejně jako Corvus. Serpens přehodil pohled na Draca.

„Tak to je on?“ prohodil jako by někam do vzduchu a ušklíbl se pod jeho upřeným pohledem. „Jsi si jistá, že si zaslouží tvou pozornost?“

„To si snad rozhodnu sama, Serpensi,“ odsekla Angela a stále držela za paži Draca, jehož pohled začínal dostávat vražedný nádech.

„Jistě,“ přitakal ochotně upír a přitáhl si k sobě blíž Corvus.

Ta se na něj však dívala zamračeně: „Nemohl bys toho nechat, drahý?“

„Ne, proč?“ zareagoval potměšile. „Konečně se začínám bavit.“

Jejich velice slibně se rozvíjející rozhovor přerušil šum a pohyb všech směrem od nich. Všichni utichali. Pak se ozval jasný hlas.

„S příliš velkým očekáváním se na mě nedívejte,“ prohlásil Lupus, který vystoupal na pódium, kde se chystala kapela. „Nesnáším proslovy.“

Hosté se tlumeně zasmáli. Oslavenec pokračoval v rodném jazyce, takže Draco přestal okamžitě poslouchat. Zato Angela, Shiernová i ten nafoukanec hleděli přímo na něj, takže usoudil, že to bude muset přetrpět.

Zatímco Lupus už mnohem vážnějším tónem hovořil ke shromážděným, přejížděl pohledem jednoho po druhém, ale toho hajzla ne a ne najít. Ale určitě tu někde stál. Byl si tím jistý.

Síní se rozlehl potlesk. Ale střídmý a klidný. Lupus se mírně klaněl a děkoval.

„Chtěl bych také něco dodat,“ pronesl něčí tvrdý hlas.

„Ale jistě, bratře,“ pokynul Lupus.

Na pódium vedle něj vystoupal upír, který mu byl nesmírně podobný, přesto byl mezi nimi vidět velký rozdíl. Lupus měl velice příjemný a sympatický obličej, na rozdíl od svého staršího sourozence, jehož tvrdé rysy prozrazovaly krutost.

Angela ztuhla. Podíval se po ní úkosem. Pod jemným nalíčením zbělela jako křída a svírala čelisti. Konejšivě si ji k sobě přivinul a krotil v sobě obrovskou chuť, skočit po tom hajzlovi a vymlátit mu všechny zuby.

„Rád bych poděkoval všem, kteří sem přišli na tak vzácnou oslavu mého drahého bratra,“ začal s mírným úsměvem. „Přesto bychom zde měli mnohem příjemnější prostředí nebýt jistých osob, které tu nevidím zrovna rád…“

„Lynxi!“ ozval se Lupus okamžitě.

„Já vím, bratříčku, jsou to tvoji hosté, ale řekl bych, že udělají lépe, když vypadnou. A myslím, že většina přítomných se mnou bude souhlasit.“

Všichni se otočili a pohlédli tam, kam Draco čekal. Na ně. Angela vážně hleděla přímo na Lynxe. K jeho překvapení byla náhle zcela klidná, i když nepřirozená bledost z její tváře nezmizela.

Zůstaň tady, řekla pak v duchu a vymanila se z jeho sevření.

Jeho první nutkání bylo jít za ní, ale překonal ho. Pomalu si to nakráčela přímo k pódiu.

„Nepřišla jsem proto, abych ti zkazila náladu, Lynxi,“ pronesla hlasitě.

„Opravdu?“ protáhl posměšně. „Nedivil bych se, kdybys mě přišla otrávit, Feles.“

„Jsem tu kvůli něčemu úplně jinému,“ nedala se.

„Skutečně? A kvůli čemu jako?“

„Chtěla bych také něco říct.“

„Cože? Děláš si srandu?“

„Dost, bratře,“ zarazil ho Lupus.

„Snad jí nechceš…“

„Řekl jsem dost! Tohle je mé Ukvare. Nech ji mluvit.“

Pokynul jí, aby přišla k nim nahoru. A přesně to udělala. Teď stála na očích všem i ona. A nedívali se na ni hezky. Za jejími zády ji pozoroval ustaraně Lupus a se založenýma rukama Lynx. Vyhledala pohledem Draca. Když se na ni povzbudivě pousmál, trochu se uvolnila.

„Je mi jasné, že nemáte příliš chuť mě poslouchat,“ pronesla vážně na úvod.

„To je skvělé, že ti to došlo,“ zavrčel zezadu Lynx.

„Proč bychom taky měli?“ vyprskla nějaká upírka pod pódiem. „Zrádkyni!“

„Nezradila jsem vás,“ zareagovala tiše Angela.

„Že ne?“ naježil se vysoký šedovlasý upír. „Tak proč ses ukázala až teď, Feles?“

„Pochopitelně proto, že dřív to nebylo možné,“ odvětila klidně.

Šedovlasý něco zafrkal.

„Jen klid, Melieraxi,“ pronesl Lupus. „Nedávno skoro uhořela, a pak byla navíc ve vězení.“

„Jo! A kdo ví, co na nás při výslechu prozradila!“ vyštěkl oslovený.

„Nic,“ odpověděla mu Feles studeně. „To by to tu vypadalo úplně jinak, kdyby ze mě něco dostali.“

„To je fakt,“ uznala jiná dívčina s dlouhými vlasy.

Pár upírů souhlasně zahučelo.

„K čemu nám prosím tě jsi?“ nedal se Melierax.

Její tvář se stáhla v podivném úsměvu: „Zachraňuji vaše životy,“ odvětila.

„Jo?“ protáhl za ní Lynx. „A kdy naposled, ty lhářko?“

„Před dvěma dny,“ odtušila vážně, aniž se pohnula.

„A to ti máme věřit?“ vyprskl zase šedovlasý.

„Zeptejte se tamhle džentlmena nalevo,“ ukázala neochvějně.

Černovlasý upír se sklenkou v ruce blahosklonně kývl.

„Nebýt jí, už tady nejsem,“ pronesl vážně.

Melierax stejně jako Lynx sklapli. A Draco byl stejně jako v tu chvíli Angela nesmírně rád, že si jedna z jejích nemnoha vidin vybrala tak příhodnou dobu.

„Skončili jste s tím obviňováním?“ otázala se.

Ticho.

„Výborně. Já jsem se sem rozhodně nepřišla dohadovat. Přišla jsem s vírou, že jsou ještě pořád mezi námi ti, co mají rozum.“

Hosté se začali mračit a propalovali Feles pohledem. Ona si toho nevšímala.

„Všichni víme, kam spěje současná situace. Většina z vás si určitě pamatuje předešlou válku. Jak pak můžete podporovat tuhle?“

„Co si to dovoluje?“ vyjekla upírka ověšená šperky tak, že vypadala jako chodící klenotnictví.

„O čem to mluvíš, Feles?“ protáhl Lynx.

„Jak jen můžeš! Co ty tomu rozumíš!? Co se tak staráš?“

Upíři očividně neměli v lásce, když je někdo poučoval.

„Tuhle válku je nutné zastavit a vy všichni to víte,“ pronesla chladně a tak rázně, že všichni zmlkli. „Chtěla jsem promluvit právě s vámi, s čistokrevnými. Vy to přece pociťujete nejvíce. Nechtějte mi namluvit, že už toho nemáte dost. Vraždění, pronásledování, útěky. Existuje přece příjemnější a výhodnější varianta pro nás pro všechny.“

Na chvíli se rozhostilo ticho.

„Souhlasím,“ pronesl pak Lupus.

Všichni se po něm podívali.

„Feles mluví rozumně. Přestaňte se tak šklebit! Copak máte klapky na očích? Honí nás jak lovnou zvěř!“

„My je taky,“ zavrčel někdo.

„Začarovaný kruh,“ zareagovala Feles okamžitě. „A o to právě jde.“

„To si myslíš, že s námi budou mluvit?“ ozval se překvapivě Melierax. „Mají nás za stvůry!“

„Přitom oni to začali!“ přidala se nějaká blondýna. „Vyprovokovali nás. Lovci zatracení!“

Atmosféra houstla.

„To není pravda,“ řekla Feles.

Vyvolala tím bouři nesouhlasného šumu.

„Tak zaprvé to nevyprovokovali všichni kouzelníci, ale jen jeden.“

Upíři se utišili a zůstali na ni civět.

„Cože?“ ozval se Lupus.

„Však víte. Ministr Merogh.“

Dívali se po sobě, někteří si něco mumlali.

„Jo, to je vážně parchant,“ odtušil Lupus. „Taky proto jsme se ho chtěli zbavit.“

„Ale proč by to dělal?“ ozvala se ošperkovaná. „Jaký má důvod po nás jít?“

„Doslechl se o jakémsi tajemství síly a nesmrtelnosti, které prý vlastníme a chce ho pro sebe,“ pronesla Angela.

Většina se posměšně a nevěřícně uchechtla, Draco si však všiml, že někteří od pohledu starší nemrtví se po sobě neklidně podívali, včetně Lynxe a Lupuse.

„Je to magor,“ prohlásil někdo.

„S tím nemůžu nesouhlasit,“ řekla Angela jedovatě. „Pohle toho co vím, je za celou touhle válkou on a jeho bratranec, který má pod palcem skupinu neživých, kteří za nás vyrábějí mrtvoly.“

„To nás taky mohlo napadnout,“ potřásl hlavou Lupus.

„Navíc na to potřebuje peníze, hodně peněz. Takže má na krku zpronevěru. Když usvědčíme Merogha z toho, co udělal, určitě se s nimi bude dát domluvit.“

„Ale oni nám nebudou věřit!“ odporovala blondýnka. „K čemu to bude?“

„Budou. Jsou i tací, kteří chtějí jednat.“

Všichni umlkli a nevěřícně na ni hleděli.

„Říkám vám pravdu,“ potvrdila pevně. „Jsou mezi nimi takoví, kteří s námi budou mluvit, kteří chtějí dokázat, že za vším stojí ministr a chtějí učinit přítrž tomu zabíjení.“

„Budiž, řekněme, že říkáš pravdu, a obě strany svolí k nějaké vyjednávací schůzce. Jenže – k čemu nám bude mír?“

Feles si zhluboka povzdychla nad takovou řečnickou otázkou.

„Copak jste tak zaslepení touhou po krvi, že nevidíte, že tímhle škodíme jen sami sobě? Nevíte, že náš druh je v ohrožení? Že skoro zabili vaše děti, naši jedinou naději? Kam tohle spěje? Posledně přišli s nabídkou k příměří oni. Tak proč ne teď my? A navíc, nebylo výhodnější, když se čarodějové i upíři starali jen o vlastní záležitosti? Tak co? Co mi na to odpovíte?“

Odmlčela se a napjatě se po nich rozhlédla.

Něco si mumlali a přikyvovali, i když se několik z nich tvářilo nesouhlasně.

„To jste jí to opravdu sežrali?!“ ozval se náhle uštěpačný hlas.

Angela přivřela oči a násilím se ovládla. Upíři ztichli a obrátili pohledy k Lynxovi.

„To jí věříte? Té malé mrše? Je prohnaná. To si myslíte, že nám chce opravdu pomoct? Vždyť je to špinavá proměněnka!“

„V tomto případě na tom vůbec nezáleží,“ přerušil jeho tirádu hluboký hlas.

Všichni přítomní se prudce obrátili za sebe k vysokým dveřím, odkud se hlas ozval. Stály tam tři postavy celé v černém. V popředí upír s dlouhými bílými vlasy, vážnou tváří a zářivýma očima, které hleděly přímo k pódiu. O krok za ním po každé straně další dva nemrtví – muž a žena s vážnými výrazy

I když stále velmi překvapeni jejich nečekaným příchodem, jeden po druhém se hosté Lupusova Ukvare hluboce ukláněli. Všichni do jednoho zůstali v hlubokém úklonu až na Draca.

„Vidím, že jsem dorazil právě včas,“ promluvil znovu onen bělovlasý muž.

Nikdo ani nemukl.

„Děkuji vám,“ řekl tiše a zamířil mezi nimi k pódiu.

Pomalu se začali narovnávat a provázeli příchozího uctivými a udivenými pohledy. Až k Dracovi dolehl vzrušený šepot, který mu prozradil, že právě dorazil Vznešený Třináctý. Nemrtvý vlastně ani nešel, skoro se vznášel, jeho kroky nebylo vůbec slyšet. Další dva členové Rady za ním. Zůstal stát pod pódiem, na kterém se skloněnou hlavou stála Angela a oba bratři.

„Feles,“ promluvil Třináctý. „Dere o mie.“

Šepot utichl. Angela pomalu sestoupila a zůstala stát před o hlavu vyšším upírem. Lupus i Lynx to napjatě sledovali.

Třináctý vztáhl ruku a položil ji na její hlavu. Přivřel oči, Angela se otřásla, Draco sebou trhl. Vůbec se mu to nelíbilo, jenže něco mu říkalo, aby zůstal stát, kde je.

Upír svou dlaň po chvíli stáhl a jemně pohladil Feles po tváři. Ta až teď udiveně vzhlédla.

„Na svůj mladý věk sis toho prožila až příliš, má drahá Feles,“ pronesl Třináctý tiše. „Je obdivuhodné, že i přesto máš stále víc rozumu než my všichni dohromady. Děkuji ti.“

Pak se obrátil ke shromážděným.

„Feles přišla s dobrými úmysly. Skutečně nám chce pomoci.  A tím co tady měla odvahu říci, otevřela oči i mě.“

Upíři, kteří už od začátku souhlasili s Feles se začali spokojeně usmívat, ti ubrblaní se uklidnili. Lupus seskočil k nim dolů a položil s úsměvem překvapené upírce ruku na rameno. Jen Lynx zatínal zuby a probodával ji pohledem.

„Bylo dost zabíjení, dost nenávisti. Ukončíme to. Pokud se s námi opravdu dokážou dohodnout. Určím několik z nás, kdo budou vyjednávat. Dnešním večerem zakazuji komukoli bezdůvodně někoho zabít. Dáme jim ještě jednu možnost. Záleží na tom i naše budoucnost.“

Všichni upíři poslušně sklonili hlavy na znamení souhlasu.

„A teď už se prosím konečně bavte, moji milí,“ vyzval je Třináctý. „Blahopřeji, Lupusi.“

„Ikyrde, Ynemeren,“ uklonil se Lynx.

Začala hrát hudba, upíři se po chvíli roztančili a vypadalo to, že se upřímně baví. Ale skleniček s rudou tekutinou se nevzdali ani nyní. Angela se ještě jednou hluboce uklonila před bělovlasým nemrtvým a s úlevou se vrátila k Dracovi. Nechala se obejmout, i když cítila, že se na ně stále upírá mnoho pohledů.

„Skoro jsem tam vletěl,“ zašeptal jí do vlasů.

„Ještě že jsi to neudělal,“ odpověděla.

Co ti to tam dělal? zeptal se.

Prozkoumával mou mysl, odpověděla.

Odtáhl se od ní a zahleděl se jí tázavě do očí.

Musel vědět, zda jsem opravdu upřímná, osvětlila mu vážně.

„Zatančíme si?“ navrhla pak nahlas.

„S tebou moc rád,“ souhlasil.

 

Nemohl tvrdit, že by upírská kapela hrála špatně. Když skončila jedna z pomalých písní, jen nerad se od Angely odtahoval.

„Musím si odskočit,“ omluvil se.

„Jasně, ale… Žádné hlouposti, Draco,“ varovala ho znovu.

„Vždyť mě znáš, ne?“

„No, právě,“ povzdychla.

Vzal její tvář do dlaní a něžně ji políbil. Mrazivé pohledy v zádech už mu byly nějakou dobu ukradené.

„Pak už bych docela šel,“ zašeptal.

„Souhlas,“ vydechla. „Počkám na terase.“

Rychle se od ní odvrátil a zamířil na chodbu na pány. S jemným úsměvem se otočila a pomalu přešla k rozevřeným proskleným dveřím na velkou terasu. Spokojeně se nadechla čerstvého vzduchu. Noc byla vlahá. Založila si ruce na hrudi a přešla až k mramorovému zábradlí. Po tom, co prohlásil Třináctý, už se na ně všichni dívali trochu jinak. Hlavně zvědavě. Ale s potěšením těm pohledům unikla.

Příjemný pocit klidu však náhle nahradilo nebezpečí a vztek. Věděla, kdo za ní vešel na terasu, ačkoli ho neslyšela.

„Ty máš ale nervy, Feles,“ pronesl za ní uštěpačně Lynx.

„Dej si laskavě pohov,“ zavrčela, aniž se otočila.

Stále se blížil, až stál těsně za jejími zády.

„Obdivoval bych tě, nebýt toho, že jsi taková čubka.“

Potlačovaný vztek a touha po pomstě se v Angele vzedmuly tak prudce, že se nedokázala udržet. Prudce se k němu obrátila.

„Udav se vlastním egem, ty šmejde!“ vyštěkla s veškerou nenávistí, jaké byla schopna.

Obrátila se bleskově k odchodu, ale jeho reakce byla rychlejší. Sevřel ji oběma rukama pod rameny jako svěráky, až zasykla bolestí.

S dravčím úsměvem se k ní naklonil.

„Já vím, jak mě nenávidíš a jak moc mě chceš zabít,“ pronesl přímo do jejího pravého ucha. „Jenže nemůžeš, poklade. Roztrhali by tě za to na kusy.“

Třásla se vzteky, ale zaťala zuby a nereagovala. Trochu se narovnal a podíval se jí do očí.

„Vzpomínáš někdy na to, jaké to bylo?“ otázal se a přitáhl si ji k sobě blíž.

„Není na co vzpomínat,“ odsekla a mermomocí se od něj snažila odtáhnout.

„Nepřeháněj, Feles. Já nezapomněl… Bylas tehdy úplně jiná…“

Ozvalo se cvaknutí natahovaného kohoutku. Upír ztuhl a sjel pohledem na stranu. Centimetr od jeho spánku ústila hlaveň obrovské bouchačky, nad kterou metaly blesky oči majitele.

„Dej ty pracky pryč,“ zavrčel Draco ledově. „Okamžitě.“

Lynx se ušklíbl.

„Jakýkoli jiný pohyb považuju za útok,“ dodal Malfoy smrtelně vážně.

Konečně ji pustil. Znechuceně od něj odstoupila a postavila se vedle Draca.

„Vidím, že tu máme místo strážných idioty,“ povzdychl si upír teatrálně.

Draco nehnul ani brvou a stále na něj mířil.

„Draco,“ šeptla Angela a položila mu ruku na rameno.

„Chceš mě zabít?“ vycenil zuby v úsměvu upír.

„Ani netušíš jak moc,“ procedil Malfoy v odpověď.

„To budeš muset vystát frontu,“ ucedil Lynx.

„Tak vidím, že jsem vás skutečně měl nechat prohledat,“ ozval se na terase nově příchozí.

Angela se otočila na Lupuse ve dveřích, Draco se však nepohnul a hypnotizoval pohledem Lynxe, který mu stejně opětoval.

„Příště nebudu tak důvěřivý,“ pronesl vážně Lupus a přešel k nim. „Skloň tu zbraň, Malfoyi, nebo se skutečně naštvu.“

„Draco,“ naléhala Angela a upírala mírně nervózní pohled na pistoli.

Ten ji po napjaté chvíli sklonil a konečně schoval na své místo. Lynx se odporně usmál.

„Dovolíš si na mě jen s pistolí co, chlapečku?“ protáhl posměšně.

„Jestli máš zájem o to, abych ti rozbil hubu ručně, tak stačí říct!“ procedil Draco mezi zuby v odpověď.

„Na to by ses nevzmohl,“ vyprskl Lynx. „Vždyť jsi jak pejsek na vodítku téhle kurvy,“ pohodil hlavou k Angele.

Draco zesinal, Angela ho svírala křečovitě za paži.

„Tak dost, Lynxi,“ zachmuřil se Lupus. „Raději už sklapni.“

Jenže on jeho radu neposlechl.

„Je tak dobrá v posteli, jak si ji pamatuju?“ zeptal se jedovatě. „Protože k ničemu jinému ani není.“

„Ty zatracený bastarde!“ vyrazil ze sebe Draco už supící vzteky a byl by se na něj vrhl, kdyby to Angela nečekala a nechytila ho pevně oběma rukama. „Ještě jednou se jí dotkni a já přísahám, že tě zabiju!“

„Skutečně?“ povytáhl obočí Lynx. „Silná slova na někoho, kdo se nechal zaslepit jakýmsi pomateným citem k upírce.“

„Drž hubu, Lynxi!“ vyjela Angela, která měla co dělat sama se sebou.

„Zmlkni, bratříčku, radím ti dobře,“ pronesl Lupus s pohledem upřeným na Draca bílého vzteky. „On to myslí vážně.“

„Draco, jdeme!“ procedila Angela namáhavě. „Hned!“

Nevšímal si jí.

„Pamatuj si,“ zasípěl Malfoy. „Skončíš jako hromádka prachu, ty grázle.“

„Ohó, už jsem podělaný strachy,“ reagoval dalším úšklebkem upír.

Draco se vytrhl Angele, otočil se na podpatku a odpochodoval. Ta se za ním chvíli dívala, než se otočila zpět k Lynxovi.

„Dostanu políbení na rozloučenou?“ otázal se s úsměvem.

Udělala rychlé dva kroky a vší silou mu plivla do obličeje. Sjela ho posledním opovržlivým pohledem a odešla za Dracem.

Lynx stál jako opařený a k prudkému pohybu se odhodlal, až když zmizela uvnitř.

„Nikam!“ zastavil ho Lupus. „Zasloužil sis to, bratříčku.“

Lynx, jehož zlostí zkřivená tvář se leskla slinami, jen něco zasyčel.

„Už jí dej konečně pokoj,“ pronesl Lupus naléhavě. „Prosím tě. Copak není kolem dost jiných?“

Bratr mlčel.

„Nech už ji být,“ zopakoval Lupus, i když pochyboval, že to k něčemu bude. „Pohlídám si tě.“

A nechal ho stát na terase samotného.

 

Slepě kráčel po chodníku od toho zatraceného domu plného upírů a ani neslyšel kroky, které chvátaly za ním. Dohnala ho celá rozcuchaná. Nezpomalil. Držela s ním krok až za bránu, ale pak zůstala stát. Šel pořád dál a dál a s každým krokem z něho ten nepříčetný vztek vyprchával. Zarazil se v polovině ulice. Otočil se. Stála tam v těch krásných šatech, strašně jí to slušelo a strašně smutně se na něj dívala.

Nadal si do zabedněných idiotů a vydal se zpátky. Došel k ní a natáhl dlaň. Přijala ji. Pak se spolu vydali na tichou procházku…

 

Do svého pokoje se vrátili už celkem klidní.

Nalil do dvou vysokých skleniček správně vychlazený sekt s tím nejmenším obsahem alkoholu, jaký se dal v hotelovém baru sehnat. S nimi v rukou pak vyšel na balkon, který patřil k jejich apartmá. Šperky už měla sundané, stejně jako rukavice. On byl taky jen v košili, sako ho stejně škrtilo. Zbraň ležela nabitá v zásuvce u postele, pro tuto chvíli zapomenuta.

Podal jí jednu skleničku. Vzala si ji, aniž se zeptala, co to je. Zadíval se spolu s ní na ozářené město.

Velice pomalu upila chladivé tekutiny. S prameny vlasů, které se jí uvolnily z účesu, si pohrával vánek. Koutkem oka ji mlčky pozoroval. Tenhle zamyšlený výraz u ní vídal často.

„Zeptej se,“ vyzvala ho tiše, aniž odvrátila oči od té záplavy světel.

Nepřekvapilo ho, že jasně poznala důvod jeho neklidu. Přesto zaváhal.

„Angie… Nemusíš…“

„Jen do toho,“ přerušila ho klidně.

„Měla jsi něco s tím hajzlem?“ zeptal se tedy konečně.

„Ano,“ přiznala bez zaváhání. „Jednou. Těsně poté, co mě pustili mezi lidi. Byla jsem tehdy dost mimo. Byl v tom jen sex, jenže on to viděl jinak. Chtěl ze mě svou partnerku, ač jsem byla z jejich pohledu jen špinavá proměněnka, jak dneska ostatně sám prohlásil. Když jsem ho odmítla, vzal si to příliš k srdci,“ shrnula stručně své zkušenosti s Lynxem.

Až teď se na něj podívala.

„To on ze mě udělal upírku,“ dodala potichu poslední detail.

Chvíli přemítal o tom, jestli ho to šokovalo, ale usoudil, že nikoli.

„Snažil se mi pak namluvit, že je mezi námi nějaké nezlomitelné pouto,“ ušklíbla se. „Kecy. Jenže jsem se vzepřela jeho čistokrevnému egu. Jedna z mnoha chyb mého života. A zaplatili jsme za to oba.“

Draco jí chvíli opětoval upřený pohled a pak do sebe na jeden zátah nalil svůj sekt.

„Mělas ho zastřelit, když jsi měla možnost,“ pronesl pak vážně.

„Oba jsme to měli udělat,“ odvětila klidně, vrátila mu prázdnou sklenici a zamířila bez dalších poznámek do koupelny. Draco ještě zůstal nějakou dobu na vzduchu, než s chmurným výrazem zamířil dovnitř.

 

Když Angela vešla znovu do pokoje a uhlazovala si dozadu mokré vlasy, Draco seděl se shrbenými zády na pohovce. V pokoji byla tma. Ozařovalo ho jen světlo z koupelny. Lahev sektu stála poloprázdná před ním na malém stolku.

Přešla pokoj a zavřela balkonové dveře. Chvíli se na něj dívala. Pak k němu pomalu přistoupila a položila mu ruku na temeno. Narovnal se, chytil ji za ruce a stáhl k sobě na klín. Něžně ho pohladila po zachmuřené tváři. Upíral na ni oči, ve kterých zářily zvláštní jiskry. I když v nich viděla i něco jiného. Hluboko zarytou bolest a smutek, který už z nich nejspíš nikdy nezmizí.

Dlouho mlčel a nehýbal se. Pak jí pomalu přejel palcem po rtech. Přivřela oči a nechala ho, ať si k sobě přitáhne její tvář. Dlouze, velice dlouze, ji políbil. Když se odtáhl, chvěla se mu v náručí.

Zadíval se jí do očí. Připadalo mu, že září tisíckrát jasněji než světla venku. Objala ho kolem krku a on ji podebral pod koleny. Spolu s ní vstal a odnesl ji k posteli.

Něžně ji položil na pelest a rozhrnul župan. Byla pod ním nahá. To už mu její štíhlé prsty rozepínaly knoflíčky u košile. On ji však vzal pevně za zápěstí a přitiskl je k pelesti. Pak ji začal pomalu líbat a prozkoumávat každý kousek její kůže, ještě rozehřáté horkou vodou.

Ramena, krk, šíji, její hebká ňadra.

S přivřenýma očima vzdychla a znovu se pokusila vztáhnout k němu ruce, ale on jí to nedovolil.  Naklonil se těsně nad její obličej.

„Tentokrát ne…“ zašeptal chraplavě. „Tentokrát pomalu, miláčku. Hodně pomalu.“

Usmála se a nechala ho, aby ji dál rozpaloval až na nejvyšší míru svým laskáním. Když už však cítila, že ztrácí vládu nad vlastním jednáním, prudce se vzepřela a povalila ho na záda. Se zrychleným dechem z něj plynulým pohybem stáhla kalhoty a začala mu oplácet jeho péči.

Draco měl pocit, jako by ho velmi ale opravdu velmi příjemným způsobem mučili.

Najednou tu nebyly starosti, strasti, bolesti ani smutky. Byla tu jen ona a on.

Poznala správný okamžik, a pak ho plynulými pohyby doslova začala dovádět k šílenství.

„Angie…“ vydechl ztěžka.

Pokračovala. Popadl ji za paže a nekompromisně změnil jejich pozice. Když do ní vnikl naplno, slastně vykřikla. Zarývala mu nehty do zad a vycházela mu vstříc. Překypovali láskou, vášní a jeden druhým. A konečně se dokázali alespoň pro tenhle okamžik zbavit tíže svých démonů.

 

Když pak tiše leželi co nejblíže vedle sebe a on vdechoval jemnou vůni jejích vlasů, na krátkou děsivou chvíli si připadal, jako by snil. Přimkl si k sobě její hřejivé tělo těsněji, aby ten pocit zahnal. Spočívala mu hlavou na hrudi a měkce ho objímala.

Vzpamatovávala se z opojení pomaleji než on.

„Draco…“ zabrumlala.

„Ano?“

„Proč se tohle stalo?“

„Co tím myslíš, lásko?“

Malátně se vzepřela a opřela se tak, aby mu viděla do tváře.

„Strašně moc tě miluju, víš?“ šeptla vážně.

„Co je na tom špatného?“ zeptal se pomalu.

„Nechci o tebe přijít. Nikdy,“ odvětila tiše. „Bojím se toho.“

Mlčel a vážně jí hleděl do očí.

„Nepřijdeš, Angie,“ řekl pomalu a objal ji pevněji. „Slibuju.“

„Opravdu?“

„Opravdu.“

Odmlčela se, pak mu položila hlavu znovu na hruď. Jemně ji začal projíždět prsty po vlasech.

„Přemýšlela jsem,“ pronesla tiše.

„O čem?“

Krátká pomlka.

„Měli bychom odjet. Někam daleko.“

„Někam, kde nás nikdo nezná,“ navázal klidně Draco.

„Taky jsi o tom uvažoval, že?“

„Jo, dost dlouho,“ přitakal.

„Jakmile se to tu trochu uklidní, v což doufám,“ povzdechla Angela.

„Odjedeme někam, kde už nás nikdo nebude moct otravovat,“ prohlásil.

„Chtěla bych odtud pryč už teď, Draco.“

„Já vím,“ nahnul se a políbil ji do vlasů. „A máš můj souhlas. Jenže to bude muset ještě chvilku počkat.“

Spokojeně se zavrtala hlouběji do jeho náruče a konečně zavřela oči.

539 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Ztracené duše

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář