BtCh II. 24. Winter White

The smoke of memories in my eyes
The room is sleeting kind
It comes in winter white
In holiday disguise
To sabotage my mind

Dismiss the urge to reminisce
To miss your stupid kiss
The shot at happiness
It never did exist
And I don’t care if it did

‚Cause I won’t cry
There’s no turning back
Merry Christmas
Happy goddamn new year

I see you everywhere
I see you everywhere I breathe
You are the devil king
The hell of my dreams
You’re poisoning my sleep

And I won’t cry
There’s no turning back
But it makes me sad

And this year it’s going to be
Just like you never knew me
Peace and quiet
Happy home
How I love to be alone
Merry Christmas
Happy goddamn new year

Fine Frenzy

Bradavice; 23. prosince 2010

Byl tu konečně všemi očekávaný den, učiteli snad ještě více než studenty. Začínaly vánoční prázdniny a až na několik málo výjimek dnes studenti odjedou do svých domovů. Snapeovi toto vědomí alespoň trochu zlepšovalo náladu, kterou měl naprosto mizernou, tedy ještě mizernější než obvykle. Seděl nad obřím šálkem čaje a očekával každou chvíli Minervu s Battleym. Celou noc nespal, bděl s Hagridem v jeho hájence a pozoroval Teddyho srub. Přes odpor Minervy, ostatně dost mírný, a Battleyho, který ho příliš nezajímal, si prosadil, že Teddy Lupin stráví i prosincový úplněk bezpečně stranou od ostatních dětí. Celou noc si ničeho podezřelého nevšimnul, dokonce ani neslyšel vytí vlkodlaků. Noc byla tichá, téměř pohádkově klidná. A teď bude muset tomu nafoukanému Battleymu s největší pravděpodobností přiznat, že se mýlil. A co je horší, rozpadá se mu nejpravděpodobnější vysvětlení posledních událostí.
Dopil čaj a vyšel ven, aby prozkoumal, zda neuvidí v čerstvě napadaném sněhu nějaké stopy. Nikde nic. Ze svahu od školy uviděl přicházející kolegy.
„Dobré ráno, Severusi, co jsi zjistil?“ uslyšel nevyspalý hlas Minervy.
Snape s Battleym si jen kývli na pozdrav, Snapeovi bylo jasné, že mu bystrozor jen tak nedaruje, že nevěřil jeho slovu a chtěl se přesvědčit sám. Rozhodně však neměl v úmyslu se mu omlouvat nebo mu cokoli vysvětloval. Dělal přece jen to, co považoval v dané chvíli za nejlepší. „Zatím nic, Minervo. Celou noc byl naprostý klid.“
„Ani v hradě jsme nic neslyšeli,“ odpověděla Minerva.
„Nejsou tu ani žádné stopy,“ dodal Battley s neskrývaným uspokojením.
Hagrid vyšel také ven. „Dobré ráno, paní ředitelko, pane profesore. Tady se celou noc nic nedělo.“
Minerva došla k Teddyho srubu, muži ji mlčky následovali. Dotkla se hůlkou dveří a objevila se zcela neporušená zlatavá pavučina.
„Nebyl venku,“ prohlásila napjatě. Zabušila na dveře. „Pane Lupine! Pane Lupine, jste vzhůru?“
Po chvíli uslyšeli zvuk zvedající se závory a dveře se otevřely.
„Dobré ráno,“ mnul si Teddy oči. „Omlouvám se, ještě jsem spal.“
„Nemusíte se omlouvat. Spalo se vám dobře, pane Lupine?“
„Jo, vlastně jo. Začínám si zvykat. A ty kameny celou noc skvěle hřály.“
Snape mezitím vešel dovnitř a pozorně prozkoumával vnitřek srubu. Nikde ani stopy po škrábnutí, po nepořádku, který by divoký vlkodlak v tak malém prostoru musel způsobit. Lupin to tedy není, ledaže by po přeměně celou noc prospal, což se mu nezdálo pravděpodobné. A oni jsou zase na začátku, jak se obával. Netuší, kdo to je.
„Pane Lupine, myslím, že po prázdninách bychom vás nechali už v hradě. Nicméně prozatím na ošetřovně.“
„Je to nutné, Severusi? Pořád máš nějaké pochybnosti?“ ozvala se nesouhlasně Minerva.
Snape sevřel rty. „Není důležité, zda mám pochybnosti, ale musíme vzít do úvahy i pocity ostatních studentů a petici, kterou sepsali. Nechci zase čelit záplavě sov od jejich rodičů a článkům v tisku. Tuto poslední noc ještě pan Lupin jistě vydrží. Vždyť už bude v hradě.“
„Hm,“ zamumlal neochotně Teddy.
„Minervo,“ vložil se do hovoru Burton Battley. „Ředitelka jsi ty. Ty rozhodni. Osobně si myslím, že Lupin by se už příště měl vrátit do věže k ostatním studentům.“
Minerva se podívala rozpačitě na Snapea, který zvedl obočí a vyčkávavě, téměř pobaveně, ji pozoroval. Pak rozhodně prohlásila: „Burtone, úsudku profesora Snapea plně důvěřuji. Provedl školu a její studenty nejtěžším obdobím, které zažila. Hagride, prosím, odveď pana Lupina do školy.“
„Jo, paní ředitelko, vodvedu. Ale nejdřív mu dám kapku čaje, jestli souhlasíte.“  Hagrid chytil Teddyho kolem ramen a zmizel s ním v hájence.
Učitelé se mlčky vydali směrem k Chroptící chýši. Čerstvě napadaný sníh jim křupal pod nohama. Bystrozor se vydal jinou cestou, a zkoumal okolí, zda přeci jen někde nenajde nějaké stopy.
„Tak už je to jasné, Severusi,“ přerušila ticho Minerva.
Snape zavrtěl hlavou. „Jasné je jen, kdo to není. Ve skutečnosti to je nejasnější než předtím. Kdo byl ten malý vlkodlak, kterého minule Battley viděl?“
„Teddy ne, Severusi.“
„Souhlasím. Nebyl to on. Ale kdo to je?“
„Musí to být někdo z nich. Ze Smečky. Mě napadá třeba Seff Lebovitz z Havraspáru. Je mu teprve čtrnáct a je na svůj věk dost malý. Drobnou postavu má i mrzimorská Qui-yue Changová.“
„Jenže proč by to dělali? Ani na jednoho z nich mi to nesedí.“
„Burton hovořil o tom, že ten malý byl spíše hravý. To by mi k nim i sedělo. A ten starší… Severusi, pokud tomu tak je, tak při plném lidském vědomí někdo z nich zabíjel, i když ne člověka.“
„Ano, prozatím to nebyl člověk.“
„Dneska se však nic nestalo.“
„To ještě nevíme, ale vypadá to tak. Doufám, že si vzali k srdci hrozbu vyloučení a že si sjednali sami pořádek.“
„Nebo to nebyli oni, kdo zabíjel. Třeba jednorožce i Hagridova psa zabilo něco jiného. Jsou i jiné nebezpečné bytosti než vlkodlaci. Může to být jen shoda okolností.“
„To je nepravděpodobné,“ odpověděl zamračeně Snape.
„Ale ne vyloučené.“
Došli k Chroptící chýši a Minerva zkontrolovala kouzelnou pečeť.
„Neporušená, Severusi,“ řekla s úlevou v hlase. „Zdá se, že tě vzali vážně.“
Snape přikývnul. „Zdá se. Bezpečnostní opatření však v platnosti ponecháme i nadále.“

……………………

Nádraží King’s Cross; tentýž den

Když Bradavický expres zastavil na nádraží King’s Cross, spěchaly děti nedočkavě ven. Dokonce i Josh, který za celou dobu napsal matce jen ten jeden dopis, ke kterému ho Snape donutil, si uvědomil, že se těší nejen na Harryho, na Albuse, na Lily a na Weasleyovy, ale hlavně na ni. James seskočil ze schůdků vlaku, rozhlédl se a už jej svírala v náruči Ginny, která k němu doběhla. Za ním sešla, o něco důstojněji, Vicky, kterou hned obejmula Fleur, byť poněkud distinguovaněji, a pak Bill. Vicky pak obejmula i své dva mladší sourozence, pětiletá dvojčata Dominika a Louise.
Když po schůdcích scházel Joshua, Hermiona už byla pod nimi a s poněkud rozpačitým výrazem se na něj dívala. Joshua seskočil z posledního stupínku a usmál se na ni. Hermiona jej dojatě přivinula, jen na okamžik, hned se jí vymanil.
„Vítám tě, Joshi. Změnil ses.“
„Ty ne, mami,“ zasmál se, šťastný, že je zase doma. „Jak jsem se změnil?“
„Vyrostl jsi. I do výšky, ale nejen. Vypadáš dospělejší. Jak se ti dařilo?“
„Šlo to.“
„Řekneš mi o tom doma víc? Nevím téměř nic o tom, co jsi dělal.“
Trochu se zamračil. Přestože matka mluvila mírně, poznal v jejím hlase podtón výčitky, že jí nepsal. A přestože byl rád, že ji po dlouhé době vidí, důvod, proč se na ni zlobil, nejenže trval, ale po těch článcích byl ještě větší.
„Ty jsi mi taky nenapsala to, co jsem chtěl vědět.“
„Joshi, teď ne. Ne tady,“ pokusila se jej přivinout, ale Joshua se jí vytrhnul.
„Joshi, ty jsi vyrostl,“ poplácal chlapce po ramenou Harry. „Jsi rád, že jsi doma?“
„Hrozně, Harry,“ usmál se Joshua; když uviděl Harryho, přešla ho okamžitě zlost. „Jsem rád, že strávíme prázdniny společně.“
„To já jsem tvoji mámu přemluvil, abyste nejeli do Sydney. Myslel jsem si, že raději prázdniny strávíš s Albusem a ostatními dětmi,“ usmíval se Harry.
„A s tebou,“ vrátil mu úsměv Joshua.
„Půjdeme, Hermiono?“
Hermiona mlčky kývla a se zamyšleným výrazem ve tváři následovala Harryho, který šel s Jamesem po pravé ruce a s Joshuou po levé.

…

Doupě; tentýž den

Když dojeli domů, Joshua si jen vybalil věci a hned vyběhl ven za Jamesem, Albusem a Lily. Hermiona si sedla s knížkou do křesla vedle okna. Nemohla se však na čtení soustředit a místo toho pozorovala Joshuu, jak se s dětmi kouluje.  Změnil se. Jeho dětské rysy pomalu mizely a stával se z něj dospívající chlapec, budoucí muž. Když ho dnes po téměř čtyřech měsících znovu viděla, poprvé v životě si uvědomila, že skutečně něco z Harryho podoby v něm je. Brada, ústa, jeho úsměv, ty byly skutečně Harryho. Ještě více to vyniklo, když ho viděla vedle Jamese. Všimli si toho i ostatní?  Snad ne, alespoň jí nikdo nic nenaznačil a ani neměla pocit, že by se k ní nebo k Joshuovi chovali jinak. I když… Harry se k ní choval trochu rozpačitěji, to však připisovala novinové kampani. Paní Weasleyová byla stále stejně mateřská, Hermiona neměla pocit, že by se její chování jakkoli změnilo. A Ginny… Vlastně se v poslední době s Ginny téměř nevídaly. Kdy si vlastně naposledy pořádně popovídaly?

Ona v Joshuovi vždy viděla spíše podobu Snapea, i když měl jen jeho oči a vlasy; černovlasý však byl i Harry. Lenka měla pravdu v tom, že vidíme to, co předpokládáme, že budeme vidět. Ona předpokládala, že v Joshuovi uvidí podobu jeho otce, oni po těch článcích mohli předpokládat něco jiného. Navíc tu ta nevysvětlitelná podoba s Harrym skutečně byla. Nevysvětlitelná… vzpomněla si na úsloví svého otce, že pokud se nám zdá něco nepochopitelné, znamená to, že jsme něco nepostřehli. Nějaké vysvětlení to mít musí. Najednou si uvědomila možné řešení. Všechno jí do sebe začalo zapadat. Ta jediná nesrozumitelná věta z věštby. Sevřela pod tričkem svůj prsten. Má matka jej dostala od svého manžela, když jsem se narodil, řekl, když jí ho dával. Pan Tobias Snape byl manželem jeho matky. Kdo však byl jeho otec?

Znovu se podívala na svého syna a srdce jí sevřel mrazivý strach. Už si nemohla namlouvat, že se proroctví může týkat někoho jiného. Všechno to do sebe začínalo zapadat nepříjemně přesně. Co to může znamenat? Co ho čeká? Zadoufala, že se mýlí, její rozum jí však nedovolil tomu uvěřit. Musí se znovu sejít se Snapem.

…

Byl už večer a chystala se lehnout, když se u ní ve dveřích objevil Joshua.
„Mami, můžeme si promluvit?“
Hermiona se na něj podívala s pochopením. Bolelo ji, že mu nic říct nemůže, i když důvody Snapea chápala. Přestože si nebyla jistá, zda s nimi souhlasí.
„Joshuo, mám tě moc ráda. Chyběl jsi mi.“
„Já tě mám taky rád, mami.“ Sednul si vedle ní na kraj postele a vyčkávavě se na ni zadíval. „Řekneš mi to? Jsem už dost velký, abys mi nemusela lhát.“
Hermiona zavrtěla pomalu hlavou.
„Joshuo, musíš pochopit jednu věc. Důvod, proč ti to nemůžu říct, je vážný. Nedělám to, abych tě trápila. A není to jen moje rozhodnutí, takže ho nezlomíš. Ať na mě budeš tlačit sebevíc, nic nezměníš. Jen budeš trápit mě i sebe. Bez souhlasu tvého otce ti to totiž neřeknu.“
„Takže ty jsi s ním o tom mluvila,“ konstatoval Joshua. „A on nechce, aby se vědělo, že jsem jeho syn.“
„Nic víc ti k tomu nemůžu říct.“
„Ale přiznáváš, že to není tak, jak jsi mi tvrdila, že je to ten mrtvý mudla z Austrálie?“
„Proč se ptáš, když je to jasné? Když jsem s ním mluvila, tak je zřejmé, že nemůže být mrtvý.“
„Proč jsi mi lhala?“ zeptal se se sveřepým výrazem, kterým jí připomněl svého otce.
„Netrap mě, Joshuo. Je mi to líto, opravdu moc líto, ale nemůžu ti nic říct.“ Pokusila se ho přivinout, ale chlapec se nenechal.
„Je to Harry?“
„Joshuo, nebudu ti odpovídat na žádné otázky.“
„Takže je.“ Z jeho tónu nebylo zcela zřejmé, zda se ptá či si odpovídá.
„Nevkládej mi do úst něco, co jsem neřekla, Joshuo.“
„Proč se ke mně nechce hlásit?“
„Má pro to důvody, které respektuji.“
„Kdy mi to řekneš?“
„Až budeš schopný udržet bezpečně tajemství. Až se naučíš dokonale nitrobranu. A až s tím bude souhlasit on.“
„Ty víš, že mě profesor Snape učí?“
Hermiona skousla ret a obličejem se jí mihl záchvěv paniky, okamžitě se však ovládla. „Nevím. On tě učí nitrobranu?“
„Ještě ne. Teď procvičujeme – vlastně o tom nemůžu mluvit.“
„Proč ne?“
„To je záležitost naší koleje.“
Hermiona v jeho hlase zaznamenala náznak uspokojení, že jí alespoň částečně vrátil její mlčení. Rozhodla se na něj netlačit, zjistí si to jinak.
„S profesorem Snapem vycházíš dobře, Joshuo?“
Joshua chvíli přemýšlel, než odpověděl. „Neříkej to na mě ostatním, ale myslím, že jo. Jenže on se opravdu chová k Jamesovi a ostatním z Nebelvíru hrozně nespravedlivě. Ale já jsem u něj v koleji. Ne, že by nebyl přísný. Trestů jsem měl víc než kdokoli jiný. Jenže mně tam u něj bylo vlastně líp než na koleji. A tehdy když-“ zarazil se.
„Něco ti provedli?“ zeptala se tiše Hermiona.
„O tom nemůžu mluvit. Co se stane ve Zmijozelu, je záležitost Zmijozelu.“
„Jsem tvoje máma.“
„Ty mi taky neříkáš všechno. A tohle jsem slíbil profesorovi Snapeovi, že nikomu neřeknu. Takže to neřeknu ani tobě.“
„Ty mi chceš ukázat, že umíš udržet tajemství, viď,“ pocuchala mu vlasy a usmála se na něj.
„Tu nitrobranu se taky naučím, mami.“

……………………

Doupě; 25. prosince 2010

V Doupěti, ve starém bizarním a milém domě rodiny Weasleyů, bylo o Vánocích živo více než jindy. Na několik dní sem přijel i George s rodinou; Percy a Ron dorazili jen na oběd a odpoledne. Na vánoční oběd Weasleyovi pozvali také Hermionu s Joshuou a Andromedu Tonksovou s Teddym. Chyběli jen Bill s Fleur, kteří odjeli do Francie za Delacourtovými, a Charlie s Vulpe, kteří se chystali přijet až v květnu.
Hermiona ze setkání s Ronem cítila nejdříve obavy, ale brzy zjistila, že zbytečně. Ron si její slova vzal skutečně k srdci a choval se k ní nezvykle normálně. Přesto se cítila ve společnosti celé rodiny nesvá; poprvé v životě měla pocit, že sem nepatří. Poprvé si uvědomila, že oni nejsou její skutečná rodina, že jsou jen náhražkou rodiny. Poprvé si zde připadala cizí, přes všechen hluk, smích, srdečnost, vtipy George i starostlivost paní Weasleyové byla sama.
Kromě toho si uvědomovala, že nálada v Doupěti není stejná, jako bývala ještě před rokem. Všímala si nepřirozených odmlk, kradmých pohledů, násilných úsměvů. Určitě to pramenilo z toho, že se obávali proroctví Trelawneyové, všichni z něj cítili nejasnou úzkost, kterou nechtěli dávat o Vánocích a zejména před dětmi najevo. Museli také cítit, stejně jako Hermiona, znepokojení nad tím, že se v Bradavicích potuluje neznámý a možná neregistrovaný a s největší pravděpodobností nebezpečný vlkodlak – o tom s dětmi hovořili a na nic nepřišli. Dospěli však k závěru, že Minerva, Snape a v neposlední řadě i Burton Battley jsou zárukou bezpečnosti. Ano, všichni měli důvody k obavám, k rozpakům, měla však rostoucí pocit, že napětí, které pod povrchem rodinné přátelské konverzace doutnalo, nepramení jen z těchto důvodů. Nejraději by vstala a odešla do svého domku. Tam by sice byla také sama, jenže být sama mezi lidmi je mnohem těžší.
Snažila se tyto myšlenky zahnat – jsou přece Vánoce – veselé, kouzelné Vánoce, které od dětství milovala. Nemá důvod být nešťastná, nemá důvod se cítit osaměle, všichni na ni jsou milí. Dokonce i Ginny, i když si nyní Hermiona uvědomovala drobné známky odtažitosti a nedůvěry.
Měla pocit, že sem nepatří, že má být někde jinde, s někým jiným. Očekávala, že od něj dostane dárek. Nedostala. Ona mu dárek poslala a teď se kvůli tomu cítila nesvá. Ale Joshua dostal krásnou starou knihu o gaelské magii, která jej hodně zaujala. Hned si vyhledal kapitolu o druidských hůlkách a ostatní dárky téměř nevnímal. Ta musela být od něj. Josh se neptal, od koho je. Netušila, zda mlčky předpokládá, že je to dárek od ní, či zda jej napadlo, že může být od neznámého otce. Nejspíš si myslel, že mu jej dal Harry. Přestože byla ráda, že se neptá a že nemusí řešit problém, co mu odpovědět, nelíbilo se jí, že dárek pravděpodobně připisuje Harrymu. Nepovažovala to za správné. Opět se zaplétala do lží a polopravd, tentokrát však ne z vlastního rozhodnutí, navíc tentokrát s vědomím toho, že je to špatné. Neztotožňovala se s rozhodnutím Snapea, nedokázala se však na něj za to zlobit. Přes svůj nesouhlas jeho stanovisko chápala a respektovala. Nesmí na něj myslet, nemá smysl myslet na to, že by se něco mohlo změnit, nemá smysl myslet na to, že všechno mohlo být jinak. Nemohlo. Nikdy nic nebylo a nic nebude. Zaháněla vzpomínku na něco, co se nikdy nestalo. Tak proč se nemůže na nic soustředit a proč jej vidí všude, kam se podívá?
„Teddy, to je přece jasný, že ti Snape tak dlouho nedůvěřoval, pro to nemusíš hledat žádné důvody. Je to zkrátka bastard a vždycky byl, při vší úctě, kterou k němu necítím,“ zvedla hlavu, když uslyšela jméno člověka, na kterého myslela, pronesené Georgem.
„My jsme Teddymu vždycky věřili,“ ozval se James. „Snape je fakt děsný. Jednou strhnul celému Nebelvíru body za to, že jsme neznali odpověď na jednu otázku. Navíc jsme to neprobírali. A vyvolával jen naše, jednoho po druhém. A za každýho zvlášť strhnul body.“
„A to nevyvolal nikoho z jiné koleje? S kým máte lektvary?“ divila se paní Weasleyová.
„Se Zmijozelem,“ ušklíbl se James.
„Tak to je jasné,“ vložila se do hovoru Angelina. „To nám udělal jednou to samé.“
„Nám asi ne, že jo Harry,“ promluvil s plnou pusou Ron. „Ale to, co prováděl, bylo snad ještě horší.“
„Neměli byste v tom  Jamese podporovat,“ vložil se do hovoru s přísným výrazem Percy. „Profesor Snape je učitel a rozhodně je jeho věc, koho vyvolá. Jamesi, kdybys odpověď znal, nemusel jsi ubírat své koleji body.“
„Tu odpověď ale neznal nikdo.“
„Opravdu nikdo? To je ale chyba vaše a ne pana profesora, Jamesi,“ se zvednutým ukazováčkem oponoval Percy.
„Samozřejmě, Jamesi, když student neví všechno, co učitel, je to chyba studenta. Učitelé tam rozhodně nejsou od toho, aby vás učili, ale aby vás prudili,“ pronesl s  přehnanou vážností George.
„A to opravdu nevyvolal vůbec nikoho ze Zmijozelu?“ zeptala se znovu nevěřícně paní Weasleyová.
„Ale jo. Nakonec jo. Tady Joshe. Ale jen proto, že věděl, že on to bude vědět.“
„Ty jsi to věděl, Joshi?“ zeptala se Hermiona. Když Joshua neochotně přikývnul, pokračovala:  „A co to bylo za otázku?“
„To není důležitý, mami,“ zamumlal potichu. „Bylo to od něj tehdy rozhodně dost nespravedlivý.“
„Jenže tobě nikdy žádný body nebere, ty jsi jeho oblíbenec!“
„Já? Jak jsi na to přišel?“ bránil se Josh. „Trestů mám víc než kdokoli jiný. Rozhodně nejsem!“
„Myslel jsem, že ho máš rád,“ nepřestával popichovat James. „Vždyť jsi se ho zastával, že udělal správně, že zavíral Teddyho!“
„Chlapci, nehádejte se!“ okřikla je paní Weasleyová.
„Jen byl opatrný! Dělal jen to, co považoval za nutné! Ale to není tak… Já vím, že je nespravedlivý!“
„Joshi, tak se nečerti, James to tak nemyslel.  My tě rozhodně nepodezíráme z toho, že bys ho měl rád. Vždyť to bys ani nebyl Weasley, kdybys měl rád Snapea,“ pocuchal mu vlasy George.
„Ale já nejsem Weasley, strýčku Georgi!“
„Bydlíš v Doupěti?“
„No, ale-“
„Tak to jsi Weasley,“ plácnul ho George přátelsky po zádech.
„Ale nejsem s vámi nijak příbuzný,“ bránil se Josh.
„Nikdo není bez chybičky,“ usmál se George.
„Jamesi, strýček Percy má pravdu. Neměl bys tak mluvit o svém učiteli. Profesor Snape sice umí být nepříjemný, ale také velmi statečný. Mou úctu má. Byl bych rád, kdyby ses ve svých vyjádřeních trochu krotil,“ promluvil konečně Harry. „A vůbec se mi nelíbí, že vyčítáš Joshovi, že věděl něco, co ty ne. Rozhodně jsi to mohl vědět stejně dobře jako on.“
„Jistě, Harry, navíc si myslím, že za stavu informací, které měl pan profesor k dispozici, měl nejen právo, ale i povinnost, být ve vztahu k Teddymu opatrný. Ostatně to nebylo rozhodnutí jeho, ale paní ředitelky. A správné rozhodnutí, i když jsme samozřejmě všichni rádi, že jejich podezření bylo liché,“ doplnil jej Percy.
„Joshua za to nemůže, Jamesi, že všechno ví. Má být po kom,“ usmál se Ron na Hermionu. „My jsme si na to u jeho mámy taky museli zvyknout. A mělo to i své výhody.“
„Kluci, pojďte ven, udělali jsme klouzačku,“ strčili do dveří hlavu Fred a Dominik, kteří opustili rodinnou sešlost s ostatními mladšími dětmi hned po jídle. Chlapci se na sebe podívali a za chvíli byli venku.
„Děti,“ vzdychla si paní Weasleyová. „Jen mi moc chybí Furtuna a Dorin, neviděla jsem je od léta. A samozřejmě i Vicky, ale tu uvidím na Nový rok.“
„Kdy přijede Charlie, mami?“ zeptal se s plnou pusou Ron.
„Na začátku jara. Než se začnou líhnout mláďata. Přijede celá rodina.“
„Rone, a kdy se ty konečně usadíš? Nemyslíš, že těch tvých letmých známostí už bylo dost? Je načase, abys měl také pořádnou rodinu,“ pustil se do bratra mentorsky Percy.
Ron zrudnul a málem se zadusil kouskem jablečného koláče.
„Drahý, to se nehodí,“ šeptla Percyho žena Audrey a zatvářila se přísně.
„Věci se mají dělat buď pořádně, nebo vůbec. Ron očividně zvolil tu druhou možnost,“ odpověděl George namísto svého bratra. „Já tu první, viď Angelino?“ usmál se sebevědomě na manželku, která se na něj trochu pobaveně avšak laskavě podívala.
„Nejvíc na tobě miluju skromnost,“ odpověděla.
„Rone, už dvakrát jsem tě zahlédl s takovou pohlednou hnědovláskou. Drobná, něžná, moc hezky se na tebe koukala. A ty na ni ostatně taky,“ obrátil se na přítele Harry.
„To byla Carys, Rone?“ zeptala se Hermiona s poněkud napjatým výrazem.
„Jo, ty znáš Carys?“ podíval se na ni překvapeně Ron.
„Ani ne. Ale ráda bych ji blíže poznala. Nechceš ji někdy pozvat?“ usmála se.

…

V podvečer se Percy s rodinou a Ron rozloučili. Ostatní děti si hrály venku, stavěly s panem Weasleym sněhové iglú. Paní Weasleyová s Andromedou,  Ginny a Angelinou se šly projít a Hermiona se omluvila, že ji bolí hlava a půjde si už lehnout.
Harry s Georgem osaměli.
„Harry, nechci na tebe tlačit, ale je můj dojem, žes jim to nedal, správný?“
Harry si vzdychnul. „Jsou ještě malí, Georgi.“
„Slíbil jsi to. Ty jsi snad malý nebyl?“
„Byl. Teď, když si to uvědomím, trnu, co všechno se mohlo stát.“
„Oni nejsou hloupější, než jsme byli my. Udělej to. Teď hned. Domluvili jsme se tak.“
„Já jsem to dokonce připravil, jenže…  Ginny by s tím nesouhlasila.“
„Mamka a Andromeda nejspíš taky ne. Ale snad se jich nechceš ptát?“ pousmál se George. „To je o důvod více udělat to hned, než se vrátí. Pojď, vezmeme je k vám.“
Nečekal, oblékl si kabát a vyšel ven. Harry chvíli sledoval z okna, jak George přivolal Jamese a Teddyho a vešel s nimi do jeho domu. Teď je skutečně nejvhodnější doba. Vzdychnul si, a aniž by byl úplně přesvědčený, že jedná správně, se vydal za Georgem.
„Joshi, pojď se mnou, něco bych s tebou potřeboval probrat.“
„Jasně, Harry,“ zvedl se okamžitě Joshua a oprašoval se od sněhu, než vešel do domu.
Oba chlapce našli sedět u stromku, George jim něco zaujatě vyprávěl a oni měli tváře zrůžovělé mrazem, z kterého přišli, i smíchem.
„…a když jsme přišli s Fredem až k Ohnivému poháru, tak jsme si pořád mysleli, že se nic neděje, že jsme jej skutečně oklamali, jenže pak-“ George se dramaticky odmlčel, „nám narostly šedivé vousy! Skutečně se jich pak těžko zbavovalo, rostly pořád znovu a znovu.“
Chlapci se rozesmáli, i když tuto historku neslyšeli poprvé.
„Už mi doufám věříš, že já jsem tam lístek se svým jménem nedal, Georgi,“ usmíval se Harry.
„Jasně, proč ty bys vyhledával nebezpečné situace. Ony si vždy docela bezpečně vyhledaly tebe.“
Harry mávl hůlkou a pod stromkem se objevily tři malé balíčky.
„Mám pro vás každého ještě jeden speciální dárek. Nebudete ale o nich s nikým mluvit.“
Chlapci přikývli, tváře napjaté očekáváním.
Harry vzal do ruky první balíček a podal jej Jamesovi. „Ty, jako můj nejstarší, dostaneš starobylé dědictví našeho rodu. V naší rodině se dědí již po staletí. Važ si ho proto a řádně ho opatruj.“
James nervózně rozbaloval balíček. Udiveně se díval na plášť z velmi jemné látky neurčité barvy i konzistence. Široce otevřel oči. „Tati… to je… to je on?“ zeptal se uctivě.
„Ano, to je neviditelný plášť. Teď je tvůj.“
„A můžu si ho vzít do školy?“
„Proto ti ho táta dává teď, Jamesi,“ usmál se George. „I když jsem mu to musel trochu připomenout.“
James si plášť hned zkusil a udiveně pozoroval zrcadlo, zda jeho odraz zmizí.
„Teddy, předávám ti dědictví po tvém otci. Moc ti toho po něm nezbylo a ani si ho nepamatuješ. Ale doufám, že ti to připomene, jak úžasný člověk to byl. Měl jsem ho moc rád, Teddy.“
Teddy překvapeně a opatrně rozbaloval balíček, který mu Harry podal. Udiveně se potom díval na starý, trochu ušmudlaný pergamen.
„Tati, to je Pobertův plánek?“ zeptal se James.
„Ano. Víš, co to je, Teddy?“
Chlapec přikývnul, stále neschopen slova. Pak se nevěřícně podíval na Harryho a nejistě řekl: „Ale ten patřil tobě, Harry. Neměl by ho dostat James? Nebo Albus?“
„No, taky trochu patřil mně,“ přihlásil se o pozornost George.
„Ano, George s Fredem mi ho kdysi dali. Ale předtím patřil třem studentům, kteří ho vyrobili. Mému otci, Siriusi Blackovi a tvému otci, Teddy. A já i George jsme považovali za nejsprávnější, abys ho dostal ty. A kromě toho jsem tvůj kmotr. Je to tedy i dárek ode mě.“
Teddyho tvář vyjadřovala nevěřícný úžas. „Můžu ho hned vyzkoušet?“
„Samozřejmě, chceš to ukázat, Teddy?“ zeptal se George nadšeně, a aniž by čekal, rozložil opatrně pergamen, dotknul jej lehce špičkou své hůlky a zadeklamoval: „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.“
James, Teddy i Joshua se naklonili s široce rozevřenýma očima nad pergamen, na němž se okamžitě začaly šířit do všech koutů tenké inkoustové čáry. Pod horním okrajem se postupně objevoval tmavě zelený nápis:

„Pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák,

mají tu čest představit

další generaci odvážných studentů

POBERTŮV PLÁNEK“

Okouzleně pozorovali mapu bradavické školy a hledali tečky se jmény. Kdo zůstal na Vánoce ve škole?
„Náměsíčník,“ řekl potichu Teddy. „To byl táta?“
Harry dojatě přikývl.
„Ale neříkal jsi, že jej vyrobili tři? Tady jsou čtyři jména.“
„Tichošlápek byl můj kmotr Sirius. A Dvanácterák můj otec. Červíček se na nich jen přiživoval. Ten určitě nic nevyrobil. Byl krysa. Krysa beze cti,“ řekl tvrdě Harry.
„Podívej, tady je Filch!“ nadšeně zvolal James. „Jde do Velké síně! A má sebou paní Norrisovou!  Kdo je tohle? Ylva Gampová a vedle ní Bleddyn Gamp,“ četl s obtížemi jména, která viděl obráceně. „Znáte je?“ zeptal se.
„To jsou nejspíš naši. Tu holku si pamatuju, toho kluka ne, ale asi bude taky od nás.“
„U našeho stolu sedí jen Conan Jones a Adolphina Wolpertová. Tu neznám. Proč nejeli na Vánoce domů?“
„Třeba spolu choděj, a chtěli být sami,“ hádal Teddy.
„A tady je Snape. Je v ředitelně,“ upozornil Joshua na tečku, přecházející sem a tam v kruhovém prostoru ředitelny.
„Co tam dělá? To je přece McGonagallový!“ zavrčel James.
„Je její zástupce. Proč by tam nechodil? Já jsem tam s ním měl už několikrát trest.“
„Tati, tohle je tajná chodba?“ ukázal James na plánek. „Myslíš, že ještě funguje?“
„Nemyslím, ale vím,“ odpověděl místo Harryho George. „Hrad se opravoval do značné míry sám. Včetně Komnaty nejvyšší potřeby a včetně tajných chodeb. Sám jsem je zkontroloval, když jsem pomáhal při rekonstrukci.“
„Ty jo,“ vykulil oči James. „To znamená, že…“
„Že v noci rozhodně budeš zůstávat ve škole! Vůbec nemáte představu, co všechno se může skrývat v Zapovězeném lese! Jamesi, Teddy, slibte mi to!“
Oba chlapci s úsměvem přikývli.
Harry si odkašlal. „Teddy, chci ti říct ještě jednu důležitou věc. Nesmíš ho zneužívat. Nic ti není po tom, kdo se s kým kde schovává, co kde kdo dělá. Respektuj soukromí druhých. Jediné, k čemu to můžeš používat je, když budeš muset – ne jen chtít, ale opravdu z  vážného důvodu muset, někdy jít, no…“
„Zkrátka, abys zjistil, jestli se neblíží Filch nebo ten umaštěnec,“ doplnil rozpačitého Harryho George.
„Myslíš, profesor Snape?“ napodobil James Percyho mentorský hlas.
„Jo, ten taky,“ vážně přikývnul George.
„Georgi!“ ozval se Harry, „víš, co si o tom myslím!“ Pak se obrátil k Joshuovi. „Nemysli si, že jsem na tebe zapomněl. Možná to není tak cenné jako první dva dárky, ale pro mě má velkou cenu.“ podal mu třetí, nejmenší balíček.
Joshua opatrně vyjmul z papíru dva střípky zrcadla.
„Jeden jsem dostal od svého kmotra, Siriuse Blacka. Druhý jsem si vyžádal před Vánoci od Aberfortha Brumbála.“
„To je bratr pana ředitele Brumbála?“
„Ano,“ přikývnul Harry.  „I když jsme to nikdy neudělali oficiálně, tak i tebe, Joshuo, považuji za svého kmotřence. Vždycky jsem tě bral stejně jako Teddyho.“ Trochu nejistě se usmál. „A stejně jako Jamese.“
„K čemu je to zrcátko, Harry?“ přemýšlel Joshua. „Ty kousky spolu souvisejí?“
„Ano, Joshi. Můžeš někomu dát druhý kus a můžeš ho pak přivolat. Nebo on tebe.“
„Tak, kluci, hodně štěstí při jejich používání. Jsou to užitečné pomůcky pro snadnější dodržování školního řádu,“ poplácal je George. „A abych nezapomněl – ne abyste to řekli svým matkám nebo babičkám. Jinak ty věci neuvidíte, dokud nebudete plnoletí.“

…

Hermiona konečně osaměla ve svém domě. Ve svém krásném, klidném a tichém domě. Ve svém domově, ve kterém měla konečně po několika měsících i svého syna. Brzy jí odjede. A ona bude opět sama. Pustila si koledy, zapálila prskavku o svíčku a pověsila ji na ozdobený stromek v obývacím pokoji. Připomnělo jí to dětství, Vánoce s rodiči. S lehkým úsměvem pozorovala jiskřící prskavku. Je přeci šťastná, miluje svůj klidný domov a miluje svého syna. Nic víc nepotřebuje. Miluje svou samotu.
Prskavka zhasla, náznak úsměvu na Hermionině tváři zmizel. Začaly ji pálit oči. Už je nejspíš unavená, v noci toho moc nenaspala. Snad se jí dnes podaří usnout.
Na okno zaťukala sova. Hermiona ho otevřela a převzala od sovy malý balíček. Nedočkavě, jak malá holčička, se usmála a z papíru vybalila hedvábný červenozlatý šátek. Přitiskla jej k tváři. Byl jemný jak pavučina.

Další kapitola

644 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí