Skip to content

Kapitola třicátá pátá – Vratké příměří

[Celkem: 6    Průměr: 4.7/5]

„Válka neurčuje, na čí straně je pravda, jenom kdo zbude.“
Bertrand Russell

 

Čím více dnů uběhlo od chvíle, co mluvil s Angelou v Chroptící chýši, tím nedočkavější Harry byl. Vražedných aktivit ze strany upírů sice znatelně ubylo, ale jinak se nic moc nezměnilo. Na Odbor Lovců stále verbovali, jeho i Sam pořád ještě sledovali Meroghovi poskoci a naivně si mysleli, že si jich nevšimli. Snažili se alespoň získat na svou stranu další členy Řádu, ale to nebylo nic jednoduchého, když neměli v ruce nic, čím by je opravdu dokázali přesvědčit.

Příjemně je však překvapilo, když se k jejich snahám přidala i Daria, kterou jednou sebou přivedl Ron. A v návaznosti na to měl Harry možnost se osobně seznámit i s jejím přítelem. Jednou si dokonce vyšli na večeři ve čtyřech, ale úporně se všichni vyhýbali jistému tématu, které by jim mohlo jinak velice příjemnou atmosféru poněkud zkazit.

Po dubnu nastoupil alergiky nenáviděný květen a dokonce i Londýn hýřil barvami. Už to bylo tři týdny od okamžiku, kdy viděl Angelu naposledy, když se Sam domů přihnala s podivným nápadem.

Vysedával s Ronem v dolním salonu, kterému se blížily důležité zkoušky, z nichž si ovšem vůbec nedělal hlavu, když napochodovala dovnitř s narudlou tváří a rozcuchanými vlasy.

„Myslím, že ministr dneska vyráží za tím svým bratrancem,“ vyhrkla bez úvodu. „Prý je to služební cesta, ale nikoho sebou nechce. Bere jen tu protivnou asistentku.“

Oba na ni chvíli beze slova zírali.

„Ahoj, Sam,“ ozval se jako první Weasley.

„Ahoj, Rone,“ odvětila automaticky.

„Samantho, nemůžeš pokaždé, když Merogh někam odjíždí, přiletět s tím, že má určitě schůzku s Horwatzem,“ pronesl Harry pomalu a uklidňujícím tónem, protože s touhle zprávou rozhodně nedorazila poprvé.

„Ale, Harry! To je po dlouhé době, co chce někam ministerským autem! Asi se chce sejít mezi mudly, aby nebyli nápadní. A konečně můžeme využít tu štěnici!“

„Ty už jsi mu ji nasadila?“ pozvedl obočí Ron.

„Jo,“ přitakala spokojeně.

Weasley uznale kývl.

To právě on přišel s nápadem, jak Merogha snadno sledovat. Jakékoli kouzlo či zaříkání by se profláklo při kontrolách na ministerstvu, ale taková malinká mudlovská štěnice, kterou se podařilo sehnat od jedné bývalé kamarádky Hermiony, jejíž otec byl tajným agentem, to bylo něco jiného. Už kdysi jim velice pomohli při sledování Harryho, který se pokoušel dostat na Hrad temnoty.

A Samantha si zjistila, že sebou Merogh všude tahá velké starožitné hodinky, které si v kanceláři každý den leští. Tak na něj jednou poslala jistého neohrabaného zaměstnance z oddělení pro Péči o kouzelné tvory, který ho trochu přimáčkl ke zdi a hodinky mu ukradl. Za patřičný úplatek samozřejmě.

Pak do nich nasadila štěnici a vrátila je Meroghovi s konstatováním, že ležely před pánskými toaletami. Byl tak vděčný, že je má zpátky, že mu to ani nepřišlo divné. A teď mohli ministra díky tomu pohodlně sledovat.

„Určitě to dneska bude stát za to, no tak, Harry!“ naléhala vzrušeně.

„Jak ho chceš následovat, když pojede po silnici? Snad na koštěti pod neviditelným pláštěm s notebookem na krku?“ odsekl Harry, kterému se ji jen tak nechtělo pouštět.

„Autem samozřejmě,“ ozval se místo Samanthy další hlas.

Všichni sebou překvapeně škubli a otočili se ke dveřím. Stála v nich Angela a klidně jim pohled opětovala.

„Klepala jsem, ale asi ne dost hlasitě,“ reagovala na jejich poděšenou reakci.

„No, nazdar,“ vydechl Ron.

„Zdravím, Weasley,“ vrátila mu okamžitě.

Samantha na ni chvíli zaraženě hleděla, než se zase rozzářila, když jí došlo, co právě řekla.

„Ty bys jela se mnou?“

„Jistěže,“ přikývla vážně.  „Moje auto totiž jen tak někdo neukradne. Takže je určitě tam, kde jsem ho posledně nechala…“

„Skvěle! Tak já si jen shrábnu pár věcí a můžeme vyrazit!“

„Počkat, počkat,“ zarazil ji Harry. „Angela přece nepřišla kvůli tomu, abyste se hned hnaly za Meroghem, ne?“

Sam zůstala stát vedle příchozí a Angela opětovala Harryho pohled.

„Máš pravdu,“ připustila tiše.

„Jak jsi dopadla?“ zeptal se napjatě.

„Lépe než jsem čekala. Souhlasili,“ odpověděla. „Musíme domluvit to jednání. Ale Merogh a jeho bratranec teď mají přednost. Horwatze potřebujeme. Jinak na ministra nemáme žádnou páku.“

„Tak vidíš,“ zapřela si ruce v bok Samantha.

Harry si povzdychl. Poznal, že prohrál.

„V kolik odjíždí?“ zeptal se bez nadšení.

„Asi za hodinu.“

„Myslíš, že bychom mohli Horwatze dostat?“ obrátil se Harry zase na Angelu.

Pomalu přikývla: „Ale ne dnes. Ještě to počká. Jen zjistíme, o co jim vlastně jde a jestli něco neplánují.“

„Můžeme vzít nahrávací zařízení!“ vyhrkla Sam.

Upírka pozvedla udiveně obočí. Než však stačila nějak zareagovat, v krbu zapraskaly plameny. Angela okamžitě couvla do chodby. V zeleni se objevila Marcova hlava.

„Dobré odpoledne,“ pozdravila.

„Dobré,“ reagoval zamračeně Harry. „Co je zase?“

„Harry, promiň, že otravuju, ale…“

„Tak se vymáčkni.“

„Trochu se mi to tu vymklo z rukou, potřebuju pomoct. Prosím tě, mohl bys?“

„Ale Marco…“

„Já vím, že pro Odbor už nepracuješ, ale žádám tě o pomoc! Plánují pěknou šílenost a nedokážu jim to vymluvit. Tebe budou poslouchat.“

„Kdo zas?“

„Vysvětlím ti to až tady.“

„Tak jo,“ souhlasil Harry konečně.

„Díky,“ hlava s očividnou úlevou zmizela.

Angela se vrátila dovnitř. Obě se na něj se Sam zahleděly.

„Tak jeďte,“ zahučel nevrle a otočil se na Rona. „Mohl bys na ně prosím tě dohlédnout?“

Propálily ho takovými pohledy, že div neshořel na popel. Ron se jen ušklíbl.

„Vezmeme ho jako zálohu,“ prohlásila Angela studeně.

„Fajn, dobře,“ mávl rukou Harry, odhodlán už se s nimi dál nedohadovat. „Dávejte pozor.“

***

 

„Páni,“ vyhrkla Samantha nadšeně. „Jak to, že ho máš tak čisté? Kouzla?“

„Co jiného,“ přikývla jejich průvodkyně. „Ty taky udržují v odstupu případné zájemce.“

Angela odemkla nablýskané černé audi a spokojeně nasedla. Samantha zamířila na sedadlo spolujezdce, Ron se uvelebil vzadu. To už Blacková startovala.

„Pás,“ upozornila je tiše.

„Proč?“ pozvedl Weasley obočí.

„Pás,“ zopakovala o něco tvrději.

Žádné další námitky už se neozvaly. Samantha si rozevřela na klíně notebook. Audi s živým vrněním vyrazilo z houštin v lese, kam ho Angela schovala a o chvilku později vzlétlo vzhůru, zároveň s tím že zmizelo.

„Díky, že ses tak nabídla,“ pronesla Sam, zatímco zapínala v přístroji příslušné programy.

„Nemáš za co,“ odtušila Blacková s pohledem upřeným dopředu. „Taky ho chci dostat. A ukončit tohle všechno.“

Sam se po ní podívala.

„Co je?“ zeptala se hned Angela.

„Jen by mě nikdy nenapadlo, že tohle uslyším od upíra,“ vysvětlila tiše.

„Mě by v životě nenapadlo tolik věcí… A přece se všechny staly,“ zareagovala Angela ponuře.

„Vím přesně, o čem mluvíš,“ reagoval na to vzadu Ron.

Upírka mu věnovala krátký pohled ve zpětném zrcátku. Chvíli bylo ticho.

„Hmm, Harry si o tebe dělá starosti,“ pronesla pomalu bývalá členka Odboru Lovců.

Angela se ujistila, že v dosahu není žádný pták a zvláštně se na ni zadívala. Ron je pozorně sledoval.

„Proč by měl?“ zeptala se upírka tiše.

„No, od té chvíle, co se dozvěděl, že jste s Malfoyem utekli, je takový…“ Merenová se na chvíli odmlčela a něco vyťukala na klávesnici. „Zaražený,“ dořekla konečně. „Myslí si, žes za ten útěk musela něčím zaplatit.“

Až teď k ní zvedla pohled. Blacková jí ho opětovala.

„Já si to myslím taky,“ pokračovala Sam. „Oba jsme četli zprávu pro ministra.“

„Skutečně?“ protáhla upírka.

„Skutečně,“ odvětil místo Samanthy zase Weasley.

Šlehla po něm očima: „Tys ji četl taky, předpokládám,“ konstatovala suše.

Jen pokrčil rameny. Angela se odvrátila a znovu se zadívala dopředu.

Samantha dlouho mlčela a přemýšlela. Načerno získaný vyhledávací program přes satelit zatím nabíhal. Věděla, že nemá právo se na to ptát, ale zvědavost ji přemáhala.

„Můžu se na něco zeptat?“ ozvala se konečně.

„Záleží na tom na co,“ odvětila Blacková.

„Cos musela udělat, abyste se odtamtud dostali?“

„Tak na to se zeptat nemůžeš,“ dostalo se jí mrazivé odpovědi.

Raději tedy sklopila pohled zpět na obrazovku. Stejně mohla podle téhle reakce klidně usoudit, že měl Harry pravdu. Sice byli oba na svobodě, ale určitě za nesmírně vysokou cenu. A to nepočítala tu kopu mrtvol, kterou za sebou nechali…

„Mám ho,“ oznámila spokojeně, když se jí na mapě konečně rozzářila rudá tečka.

„No, to je dost,“ ozval se zezadu zrzek. „Tak na to šlápni, Blacková.“

***

 

Seděli mlčky v autě, které Angela zaparkovala za další dvě na ulici, a hleděli mírně napravo od sebe směrem k jedné z mnoha laviček nevelkého parku. Ron opřený lokty o jejich opěradla,

Samantha držíc v ruce jakýsi malý přístroj, ve kterém se otáčel tenký pásek. Napjatě poslouchali slova, která se linula ze skrytých reproduktorů.

„To prostě nemůžeš myslet vážně!“ vyletěl už od pohledu z dálky vzteklý ministr Merogh, který přecházel tam a zpátky před lavičkou. „Až do teď jsi s těma potvorama neměl problém, tak co tak najednou?“

„Mám už jich dost!“ odsekl kouzelník oděný podle nejnovější módy, sedící na oné lavičce a ležérně se opírajíc o opěradlo. Ministrův bratranec Horwatz. „Jsou hnusní a tupí. A stejně už nám jsou teď k ničemu.“

„To je sice pravda,“ připustil ministr. „Jenže já potřebuju mít nějakou zálohu pro případ nouze…“

„No, prosím!“ přerušil ho Horwatz. „Ale já a ty zombie to tedy nebudou. Na to ti seru!“

Merogh zůstal stát jako opařený.

„Takhle bys se mnou mluvit neměl,“ pronesl náhle klidně. „Pokud vím, tak chceš mít také podíl na mém vítězství ne?“

„Pořád o tom všem jen mluvíš a kde nic tu nic!“ vyštěkl bratranec. „Začínám být přesvědčený o tom, že i kdyby nějaké to úžasné tajemství měli, tak nám ho stejně nikdy neprozradí!“

Na Merogha teď nebylo vidět, ale mohli si snadno domyslet, že je rudý vzteky.

„A co tedy chceš dělat?“ protáhl nepříjemně, krotíc svůj hlas, jak jen to šlo.

Horwatz se ušklíbl: „Nic,“ odtušil.

„Nic,“ opakoval po něm ministr. „Tak za všechno co jsem pro tebe udělal, za všechny ty peníze se teď na mě vykašleš?“

Jeho bratranci úšklebek z tváře náhle zmizel.

„Nemůžeš mě k ničemu nutit,“ pronesl vážně.

„Že nemůžu?“

Merogh sáhl do kapsy.

„No, tak, no tak,“ ohradil se Horwatz. „Přece si to nebudeš tak brát, bratranče.“

„Budu,“ potvrdil suše Merogh a vyškubl z kabátu hůlku.

Jeho milý bratranec to však čekal a dřív než na něj mohl ministr zaútočit, přemístil se pryč. Merogh vztekle nakopl lavičku, na které předtím seděl. Kolem procházející maminka s dítětem se po něm podívala a spěchala pryč. Ministr do ní kopl ještě jednou a pak s mumláním ve stylu: Já toho hajzla najdu a vlastníma rukama zabiju, odpochodoval z parku na ulici a k velkému autu, které tam na něj čekalo.

Samantha vypnula nahrávání a podívala se po Angele.

„Neměli jsme tam raději vtrhnout?“

„Ne. Zbytečně bychom se prozradili.“

„Ale co teď? Zdrhl a nejspíše se uklidí někam hodně daleko.“

„Hmm,“ protáhla zamyšleně Blacková, natáhla se a vytáhla z přihrádky sluneční brýle, které si nasadila na nos. Rozhlédla se kolem, počkala, až přejede nějaký cyklista a vystoupila z auta.

„Co…“ vyhrkla Sam, ale to už upírka kráčela přes trávu k nakopnuté lavičce. A sebrala z opěradla tmavý kabát.

Samantha ji sledovala, jak se s klidem vrací do svého audi. Zabouchla za sebou dveře, hodila kabát dozadu na Rona a nastartovala.

Ron ze sebe látku odhodil na stranu a upřel na řidičku znechucený pohled.

„Weasley, schovej ho prosím tě do igelitky. Je dole pod sedadlem,“ požádala ho tiše a pak pohlédla na Sam. „My už si ho najdeme. Jen mi musíš dát všechny materiály, co k němu máš.“

„Dobře,“ přikývla Sam na souhlas. „Musíme pro ně k nám domů.“

Angela na krátkou chvíli ztuhla, ruce položené na volantu.

„Fajn,“ pronesla pak přes ztuhlé rty a vyrazila.

***

 

„Co tady dneska všichni děláme, Harry?“ ozval se Remus nedočkavě.

Všechna křesla v dolním salonu byla obsazena. A všechny oči se upřely na majitele domu, který právě vešel.

„Sešli jsme se na důležitou poradu,“ odvětil klidně Harry a zůstal stát ve dveřích.

Samantha se objevila těsně za ním.

„Tak proč už nezačneme?“ otázal se zaujatě Aberfort Brumbál.

„Protože tu ještě nejsme všichni,“ odpověděl Harry.

Ron Weasley se rozhlédl po všech přítomných: „A kdo jako ještě chybí?“

„No,“ protáhl Harry. „Předtím než dorazí, vás chci o něco požádat.“

Zvědavě se na něj dívali.

„Nedělejte nic ukvapeného.“

Ron se na něj chvíli upřeně díval, než potřásl hlavou: „To jsem si mohl myslet…“

„Co?“ obrátila se na něj jedna členka Fénixova řádu – všichni jí říkali Liška. Byla to totiž zrzka, byla svobodná a moc hezká. Dcera jednoho ze zesnulých členů. Některým z přítomných bylo jasné, že se jí líbí Ron, třebaže je o tři roky mladší, ale on neprojevoval žádný zájem.

„To ona nás svolala?“ otočil se Ron na Harryho, aniž jí odpověděl.

Pomalu a neochotně přikývl.

„Kdo?“ tázal se neodbytně Dean Thomas.

Harry i Samantha postoupili dovnitř a mlčeli.

„Vy nám to jako nehodláte prozradit?“ podivil se Remus.

„Počkejte, až dorazí,“ odvětil Harry.

„Už dorazily,“ navázal na něj tichý hlas.

Konečně se pozornost shromážděných soustředila jinam než na nervózního Harryho. Do salonu vkročily dvě vysoké postavy.

„Blacková!“ vyskočil ze svého křesla Pastorek.

„Margaret…“ vydechla překvapeně ředitelka Bradavické školy.

První upírka se na každého přítomného krátce zahleděla. Corvus za ní pouze opětovala pohled Minervy.

Byl tu Aberforth Brumbál, stále ještě současný vůdce Fénixova řádu, Remus Lupin, který se na ni díval podezřívavě, Ron Weasley, který ji tu očividně čekal, Dean Thomas, jediný z dalších Harryho bývalých spolužáků, Minerva McGonagallová, která nevěděla, co si o jejich příchodu má myslet, Kingsley Pastorek, který svíral hůlku schovanou v kapse, nějaká zrzka, kterou neznala, Harry, který z ní nespustil pohled, Samantha, která se snažila zakrýt mírnou nervozitu, mladík v brýlích, který její pohled nevydržel, vážný Arthur Weasley a černovlasý vysoký muž s tvrdým pohledem.

„Podle vašich pohledů soudím, že vás Harry neinformoval, kdo tuhle poradu svolal.“

Odpovědí bylo Angele Blackové, hledané uprchlici z Albaranu, ticho.

„To jsem si myslela…“ pohlédla na Harryho. „Jsou tu všichni?“

„Většina,“ pokývl pomalu.

Obrátila se znovu k nim.

„Předpokládám, že já se představovat nemusím,“ pronesla tiše. „Tohle je Margaret Shiernová, bývalá profesorka obrany proti černé magii v Bradavicích,“ představila druhou upírku. „Ale některé z vás neznám…“

Všichni mlčeli, a tak se do toho pustil Harry. Přistoupil k zrzavé dívce.

„To je Barbara Foxová. Přibyla do Řádu před rokem. Pak je tu Maxmilián Dóže,“ přešel k mladíkovi v brýlích. „A Mike Scotter,“ označil jménem i posledního Angele neznámého černovlasého muže, který na ni zíral, jako by ji chtěl uhranout.

Odhadla ho na Lovce.

„Kdybych to tušil, tak sem nepřijdu,“ zavrčel hrubě Kingsley.

Harry se na něj prudce obrátil.

„Tím, žes ji sem pustil, Pottere, nás všechny vystavuješ riziku, že budeme souzeni za napomáhání uprchlé trestankyni!“ vyštěkl bystrozor dříve, než vůbec stačil otevřít pusu. „Copak si to neuvědomuješ?“

„Uvědomuje si to velice dobře, pane Kingsley,“ předběhla Harryho tentokrát Samantha. „Ovšem taková cena je za její pomoc až příliš nízká.“

„Jakou pomoc, prosím tě, Sammy?“ protáhla dívka, kterou Harry představil jako Barbaru. „Jak nám může pomoci upírka?“ vyprskla to označení znechuceně.

„Myslela jsem,“ ozvala se studeně Angela, „že všichni právě přítomní chtějí tu válku mezi námi zastavit.“

Na salon padlo hluboké ticho.

„A chtěla jsem se o tom přesvědčit. Nebo se snad pletu?“ protáhla mrazivě.

Všichni něco zamručeli a pak promluvil za všechny Remus.

„Nepletete se, Angelo. My všichni to opravdu chceme.“

„A proč?“

Zůstali na ni nechápavě civět. Harry se Sam se po sobě podívali, ale mlčeli rovněž.

„No, přece aby konečně přestalo to nesmyslné zabíjení!“ prohlásil Max Dóže pohoršeně, přestože se přímému pohledu na upírky vyhýbal.

„Přesně tak,“ přidal Aberforth Brumbál klidně. „Tohle krveprolévání k ničemu nepovede.“

Upírka se blahosklonně usmála, ale v jejím podání to působilo hrozivě.

„V tom případě si myslím, že byste měli začít právě vyjednáváním s druhou stranou, ne?“ nadhodila.

Přítomní se po sobě zahanbeně podívali.

„Angela dokázala přesvědčit několik z nich, aby s námi začali vyjednávat,“ chopil se slova konečně Harry. „Bez ní bychom se nevzmohli nic.“

Remus i Aberforth pokývali hlavou, ostatní něco mumlali, jen Scotter zíral na upírky bez jediného slova či pohybu.

„Ale proč bychom měli jednat zrovna s ní?“ zeptal se se škaredým úšklebkem Dean. „To jste nikdo nečetli noviny?“

„Není všechno tak, jak to na první pohled vypadá, Deane,“ ozvala se vážně Sam.

„Nejsem si jist, že bychom museli zacházet tak daleko, abychom jednali s vražedkyní vlastní matky,“ ozval se poprvé velice tvrdě Mike. „Navíc je to milenka uprchlého Smrtijeda. Někomu takovému ty věříš, Harry?“

V pokoji notně zhoustla atmosféra. Angela a Scotter se propalovali pohledy, ale ani jeden neuhnul.

„Mám dost pádné důvody jí věřit, Miku,“ řekl Harry tiše.

„Navíc najít nemrtvého, který by s námi chtěl mluvit, není zrovna jednoduché,“ podpořila ho Sam.

„Můžete si o mně všichni myslet, co chcete,“ pronesla Angela mrazivě. „Ale dneska tady nejsem proto, abych se ospravedlňovala ani nic podobného. Jsem tu proto, že mě Harry požádal o pomoc a já jsem mu ji slíbila. Pokud je to pro vás až takový problém, mohu odejít a zůstane tady jen Margaret.“

Hluboké ticho. Všech se zmocnil neodbytný pocit, že upírka mluví pravdu.

„Chce někdo, aby Angela odešla?“ zeptala se zpříma Samantha.

Překvapivě se nikdo neozval.

„Tak začneme?“ navrhla hned na to Sam a kouzlem přitáhla odněkud další čtyři židle, aby se všichni mohli posadit.

„Co hlídka před domem?“ ozval se Ron. „To vás neviděli?“

„Správně!“ vyhrkl Pastorek. „Co když už vás hlásí na Ministerstvu?“

„To těžko,“ odvětila Shiernová s úsměvem.

„Co? Co tím myslíte?“ zděsila se slečna Liška.

„Jen klid. Ti hlupáci by si nás nevšimli, ani kdybychom jim mávali praporky před nosem,“ pronesla urážlivě na adresu hlídačů upírka.

„Jinými slovy jsme dorazily tak, že nás neviděli,“ podotkla Angela a posadila se.

Ostatní následovali jejího příkladu.

„Berte tohle jako první oficiální setkání, na němž máme domluvit podmínky jednání,“ pronesla tiše. „Kdy, kde, v kolika členech a tak dále. Souhlasíš, Harry?“

„Samozřejmě,“ přitakal hostitel.

Domem se rozlehlo příjemné zvonění. Všichni se udiveně zarazili. Remus se obrátil na Harryho.

„Čekáte snad ještě někoho?“

„No…“ naklonil hlavu na stranu Harry. „Ani ne…“

„Jdu otevřít,“ zvedla se Sam.

Bylo poznat, že i obě nemrtvé návštěvnice jsou ve střehu a připravené vypadnout, jakmile se jen sebemenším náznakem projeví, že by to byli nějací Lovci nebo jim podobní.

Napjatě poslouchali. Uslyšeli tlumené hlasy a pak kroky.

Harry si všiml, že Angela úplně ztuhla a došlo mu, že ona už nejspíš ví, kdo dorazil. Ale nijak se nepohnula, ani nedala najevo, že by se chystala prchat z dosahu.

„Vypadá to, že dorazila další podpora,“ oznámila Sam s trochu nuceným úsměvem a uvedla do salonu Dariu Prescottovou a Alexe Prewetta.

Harry se krotil, aby se nepostavil ze židle prudčeji, než bylo nezbytně nutné.

„Dobré odpoledne,“ pozdravila Daria.

Její doprovod přeletěl pohledem místnost a zastavil se na hlavě se světle hnědými vlasy.

„Ajaj,“ uteklo Ronovi.

Pouze zhruba polovině přítomných došlo, proč tak zareagoval a proč má Harry v ruce hůlku.

Daria už si upírek konečně také všimla a položila Alexovi ruku na rameno.

„Jsem moc rád, že jste dorazili,“ pronesl pomalu a zřetelně Harry. „Čím více nás bude tím lépe. Jen jsme vás nečekali dneska…“

Angela se velice pomalu pohnula a zvedla hlavu. Střetla se pohledem s Alexovým. Dlouho se poměřovali, až dostával Harry do ruky křeč.

„Asi bych se měl představit,“ pronesl pak Prewett vážně, ale stále nespouštěl pohled z Angely. „Alex Prewett.“

„Já vás znám!“ vyhrkla zrzka. „Vy jste z Groundwillu, že jo?“

Oslovený přikývl.

„Jednou jste měl na starost moji sovu,“ usmívala se zrzka. „Děláte skvělou práci.“

„Děkuji.“

„Tak se posaďte,“ vyzvala je Samantha a přivolala další židle.

Oba poslechli, Harry si oddychl. Alex své záležitosti očividně nemínil řešit právě teď a tady. Přesto cítil ve vzduchu mírné napětí.

Asi po deseti minutách, když už se konečně všichni navzájem představili a usadili, Samantha s Dariou uvařily kávu a pustili se do dlouhého rozhovoru. Velice dlouhého.

Na jeho závěru už nikdo neřešil, že by měli tu upírku, se kterou se právě klidně dohodli, udat na Ústředí.

„Výborně. Děkuju všem,“ pronesla vážně Angela a spolu s Margaret vstala. „Kromě nás dvou přijdou ještě další tři upíři. Jen pro vaši informaci.“

„Ale…“ nadechl se Harry.

„S vaším dovolením odejdeme jako první,“ přerušila ho Angela.

„Těšilo mě,“ ozval se studeně Scotter.

„Mě rovněž,“ oplatila mu Angela klidně a obrátily se k odchodu.

„Počkejte všichni tady, chci s vámi ještě mluvit,“ nakázal všem Harry a vyběhl za nimi. „Angelo!“ zarazil ji pak v hale.

Otočila se k němu, Shiernová zůstala rovněž stát.

„Neměla bys tam chodit. Slyšela jsi, jak reagovali. S ostatními to bude ještě horší. Skočí po tobě, jen tam strčíš nos,“ naléhal rychle dřív, než si to stačil rozmyslet.

„Ale já tam musím, Harry,“ reagovala vážně. „Přece jsem ti to slíbila.“

Ze salonu vyšla i Samantha, ale zůstala stát u dveří a jen je pozorovala.

„Ale já nechci, abys kvůli mně zase skončila ve vězení!“ vyhrkl rozčileně.

Poprvé za posledních pár hodin se upřímně pousmála.

„Toho si vážím. Ale nemusíš mít obavy, Harry. Dopadne to dobře. Dávejte na sebe pozor,“ hodila krátkým pohledem po Sam, která vážně přikývla.

Pak zamířily s Margaret dolů do kuchyně, odkud chtěly odejít krbem. Sam přistoupila k Harrymu a sevřela jeho dlaň.

„Zvládneme to, tak jak říkala, uvidíš,“ pronesla uklidňujícím tónem. „Já jí věřím.“

Za nimi se ozvaly rychlé kroky a kolem nich prokvačil Prewett.

„Blacková!“ zavolal dolů do schodů.

Harry znovu vytáhl hůlku, ale to už Alexe dostihla Daria a doslova se na něj pověsila.

„Alexi, co děláš?“

„Pusť mě,“ zavrčel na ni.

„Co chceš…“

„Nech ho, Dario,“ ozval se zdola tichý hlas.

Daria, Harry a Sam zůstali udiveně stát v hale, zatímco Prewett seběhl ze schodů. Daria se bezradně otočila na dvojici. Harry jen pokrčil rameny.

 

Margaret Shiernová už byla pryč, ale Angela stála u krbu a upřeně na něj hleděla.

„Chci s tebou mluvit,“ pronesl napjatě.

Chvíli ho zamyšleně pozorovala, než odpověděla.

„Sejdeme se za pět minut v DEpressu,“ bylo vše, co řekla a zmizela v zelených plamenech.

Alex si oddychl a obrátil se, že se vrátí nahoru, ale skoro vrazil do Darie.

„Co jí chceš, Alexi?“ zeptala se přiškrceně.

Mlčel a vzal ji za ramena.

„Alexi…“

„Nedívej se na mě tak podezřívavě,“ pronesl konečně. „Počkej u mě doma.“

„Ale…“

„Prosím, Dario! Kdybych ji chtěl udat, tak už jsem to udělal.“

„Tak jo,“ podvolila se zasmušile.

***

 

Seděla v rohu a dívala se z okna na ulici. Měla sice krátké černé vlasy a na nose brýle, ale stejné oblečení jako na Grimmauldově náměstí, takže ji snadno poznal.

Posadil se naproti ní a netrpělivým gestem zahnal servírku, která mířila k jejich stolu. Blondýna v bílém se uraženě vzdálila.

„Co mi chceš, Alexi?“ zeptala se velice tiše Angela, netušíc, že jen před malou chvilkou mu její kamarádka položila úplně stejnou otázku.

Na dlouhou dobu se odmlčel. Jakýmsi způsobem vytušil, že pod stolem svírá v ruce hůlku a přestože se na něj nedívá, dává na něj dobrý pozor.

„Já jen…“ vydechl a zajel rukou do kapsy.

Šlehla po něm pohledem tak nečekaně, až sebou škubl.

„Být tebou, tak raději nic nezkouším,“ zavrčela výhrůžně.

„Je to jen papír, Blacková,“ zabručel a vytáhl ruku na světlo.

Držel v ní složený kus novin. Angela se zapřela do polstrování a neznatelně vydechla: „Musím být opatrná.“

„To je mi jasný… Hlavně chci, abys věděla, že já jsem vás neudal,“ pronesl pomalu a rozkládal přitom noviny.

„Kdybych si myslela, žes to byl ty, už bys ležel někde ve škarpě,“ odvětila studeně.

Pozvedl obočí: „Ty víš, kdo…“

„Ano, ale to není něco, co by tě muselo zajímat.“

„Asi se ti moc nechce mě poslouchat, co?“ nadhodil s úšklebkem.

„Když jsme se viděli naposledy, chtěls Draca zabít,“ odpověděla mu vcelku jasně.

„Hmm, jo…“ odtušil klidně. „Kdyby ses do toho tehdy nevmíchala, udělal bych to.“

Pohledu, kterým ho po tomhle prohlášení obdarovala, se raději vyhnul.

A taky bych toho nejspíš do konce života litoval, dodal si pro sebe v duchu.

Unikla mu náhlá změna Angelina sveřepého výrazu.

„Když jsem se dozvěděl, že jste utekli…“ posunul k Angele pokrčený článek vytrhnutý z novin. „Nebyl jsem… Naštvaný nebo tak něco. Překvapený, to jo, ale nebyl jsem vzteky bez sebe, že jste na svobodě. Až jsem si připadal divně.“

Seděla bez jediného pohybu, nezaujatě hleděla na bombastický článek o jejich útěku a poslouchala.

„Měl jsem dost času přemýšlet. Tak jsem to dělal,“ pokračoval tiše. „Taky jsem měl dlouhý rozhovor s Dariou. A… Nikdy mu neodpustím, co udělal, ale nemám v úmyslu ho za to pronásledovat.“

Tázavě se na něj zadívala.

„Myslím, že už si toho vytrpěl dost,“ dodal neochotně, jako by si to nechtěl připustit. „Stejně jako ty, “ až v tu chvíli zvedl oči k ní: „Můžete počítat s tím, že já vám problémy dělat nebudu. Máš mé slovo.“

„Toho si nesmírně cením, Alexi,“ pronesla po delší pauze ticha. „Nečekala jsem to od tebe.“

„Já taky ne,“ odtušil zamyšleně. „Ale… Nejsem si moc jistý, co bych udělal, kdyby… Kdybych na něj někde narazil.“

„Budu si to pamatovat,“ zareagovala tiše.

„Blacková…“ pohlédl na článek.

„Ano?“ pobídla ho.

„Neměj za zlé mojí sestře, že proti němu svědčila.“

Naklonila se k němu přes stůl: „Co si to o mě sakra myslíš, Prewette?“ otázala se ho nechápavě. „Vždyť to udělal…“

Potřásl hlavou: „Promiň. Já jen… Někdy vážně nevím, co si o tobě mám myslet.“

„To nebudeš jediný,“ odtušila.

Zadíval se jí do očí.

„Mrzí mě to,“ zašeptal a pokývl hlavou k článku. „To všechno.“

„Určitě ne víc než Draca a mě,“ odvětila stejně tiše.

Pomalu přesunula článek zpátky k němu a vstala.

„Měj se, Alexi. A… Děkuju ti. Už jsem opravdu nepočítala s tím, že by se našel někdo, kdo by mě dokázal mile překvapit.“

„Bylo mi potěšením,“ usmál se prchavě.

Pokývla mírně hlavou a svižným krokem odešla.

***

 

Dracovi o tom nejprve nechtěla vůbec říkat, ale rozhodla se před ním nic netajit.

„Viděla jsem se s Prewettem.“

Zachmuřeně se po ní podíval.

„A?“

„Zklidnil se.“

Pozvedl obočí.

„Nebude tě pronásledovat, ani se mstít.“

„To víš jistě?“

Přikývla: „Mluvil pravdu.“

„To bych nečekal.“

„Hmm, jo, bylo to zvláštní.“

„Nikdy mi ale nedokáže odpustit.“

„Ne.“

Chvíli mlčeli.

„Jak to vypadá s tím vyjednáváním?“

„Doufám, že se to vyřeší, co nejdřív,“ odvětila unaveně.

Objal ji kolem pasu: „Kdybys potřebovala s čímkoli pomoct…“

„Já vím.“

Přimkla se k němu a nabírala novou energii z objetí, kterého se nikdy nemohla nabažit.

***

 

„Dobrý večer.“

Harry i Sam se prudce narovnali a oba zaskučeli bolestí, když se praštili hlavou do tvrdého dřeva nad sebou. Se zkřivenými obličeji se vyhrabali zpod stolu, každý na jedné straně a vzhlédli.

Ve dveřích kuchyně stála Angela Blacková a s nehybným výrazem sledovala, jak vstávají.

„Nemohla bys pro jednou dělat nějaký hluk, když sem jdeš?“ vyjela na ni Sam a třela si bolavé místo na temeni.

Upírka se na ni upřeně zahleděla.

„Ne,“ odvětila klidně. „Baví mě vás děsit.“

Oběma dvěma spadla brada. Angela pozvedla obočí.

„To byl vtip.“

Pro změnu na ni překvapeně vytřeštili oči.

„Nemohli byste toho nechat?“ zavrčela na ně. „Co jste to vlastně pod tím stolem hledali?“

Harry a Samantha se po sobě podívali se zvláštním úsměvem, ale neodpověděli.

„Raději půjdu k věci,“ nečekala už na odpověď Angela a přistoupila ke stolu. „Máme ho.“

„Fakt?!“ vyhrkli oba dva najednou.

„Proč bych lhala?“ ušklíbla se v odpověď. „Sice to bylo jen o vlas, ale důležité je, že ho máme.“

„Co tím chceš říct?“ nakrčil Harry obočí.

„Měli jste s ním nějaký problém?“ ptala se Sam.

„No, když nevezmu v potaz, že nebylo zrovna jednoduché ho najít, zrovna se chystal vzít nohy na ramena a navíc jsme narazili na páreček zabijáků, kteří po něm taky šli.“

„Cože?!“ vydechla Sam šokovaně. „To si děláš legraci?“

„Mluvím smrtelně vážně,“ odvětila Angela. „Když jsme dorazili do toho jeho úkrytu, právě se snažil zbavit dvou nesmírně výkonných nájemných vrahů. Merogh pravděpodobně usoudil, že je pro něj bratránek dost velká nepříjemnost.“

„Ten je schopný fakt všeho,“ okomentoval to Harry a opřel se zachmuřeně dlaněmi o stůl.

„Měli jste vidět Horwatzův výraz, když zjistil, kdo že ho to vlastně zachránil,“ dodala Angela s úšklebkem.

„To teda musel být pohled!“ zasmála se Sam.

„Bude mluvit?“ otázal se Harry.

„Bude,“ přikývla Angela přesvědčeně.

Úkosem se po sobě podívali.

„Ty pohledy si nechte od cesty,“ reagovala na to. „Na kdy stihnete domluvit to jednání?“

„Zítra. Sedm večer?“ navrhl Harry.

„Fajn,“ přikývla Angela. „Tak já zase jdu. Ještě musím něco zařídit.“

Odvrátila se od nich.

„Angelo?“ zastavil ji Harry.

Jen otočila hlavu a tázavě se na něj podívala.

„Díky. Moc nám pomáháš.“

„Bohužel ještě nemáte za co,“ odtušila. „S děkováním raději počkej, až to všechno budeme mít z krku.“

Bez dalších poznámek ji nechali odejít. Pak se po sobě podívali a znovu se vrhli na kolena. Po pár chvílích šoupání po podlaze se ozval radostný výkřik Sam.

„Mám ho!“

Harry vyskočil na nohy. Samantha už stála a se šťastným úsměvem svírala v prstech úzký kroužek se stříbrným kamínkem. Beze slova na ni hleděl. Zachytila jeho pohled.

„Mohu tu reakci chápat jako ano?“ zeptal se tiše.

Pomalým pohybem si prsten nasadila a pak mu znovu skočila kolem krku, stejně jako před chvílí, kdy jí samým štěstím prstýnek vypadl z ruky.

***

 

Šestnáctého května. Toho dne panoval na Grimmauldově náměstí blázinec. Čarodějové a čarodějky si tu podávali dveře s všelijakými zprávami a dotazy. Muselo se toho tolik zařídit.

Rozhodovalo se, kdo všechno se bude účastnit té tak pracně domluvené schůze, muselo se najít místo a muselo se zabezpečit. Museli se zbavit novinářů, přemluvit nerozhodné členy Fénixova řádu, poslat do háje čmuchaly od Merogha a ještě to všechno ututlat, jak jen to šlo.

Do toho největšího chaosu se z krbu v kuchyni vysypala vysoká hnědovláska. Přejela rychlým pohledem početné osazenstvo u stolu a svižně odtáhla Harryho bokem.

Naštěstí tu nebyl nikdo, kdo by se ji chytal okamžitě zatknout. A jen Mike Scotter ji pozoroval s opravdovou nechutí.

Angela Blacková se po rychlém rozhovoru s Harrym zase vypařila dřív, než mohl vejít některý z příliš aktivních bystrozorů, kteří se nahoře v hale dohadovali se členy Odboru.

Harry se poté znovu postavil do čela stolu, jako by se nechumelilo, a v příhodné chvíli povzbudivě mrkl na Sam.

 

Velké vyjednávání se mělo konat v nedávno opuštěné továrně na severu Londýna. Obšancovali celé široké okolí a postavili si na spoustu míst hlídky. Kromě členů Řádu vypomáhali i někteří bystrozorové a několik Lovců. Podle dohody však nikde neumístili žádnou obranu proti upírům a omezili počet zbraní se stříbrem.

Do přízemí obrovské haly se přímo uprostřed umístil velký stůl a hromada židlí a někteří členové tu nedočkavě stepovali už dobrou hodinu.

Harry Potter společně s jedním Lovcem a Ronem každého příchozího kontrolovali. Těm, kteří měli jen přihlížet, byla ponechána hůlka, avšak ti, kterým patřila část míst u stolu, nesměli mít u sebe žádnou zbraň.

Půl hodiny před západem slunce dorazila i Samantha. Povzbudivě se na něj usmála.

„Jak to jde?“

„Ujde to,“ sevřel v dlani její ruku. „Je tu trochu dusno.“

„Zvládneme to, uvidíš,“ zašeptala mu do ucha. „Tak se přestaň tak chmuřit.“

Harry se pokoušel zůstat klidný, ale nedařilo se mu to. Tímhle setkáním v dusné atmosféře stále trvajících střetnutí strašně riskovali. Mělo tu být přítomno na šedesát čarodějů. Z toho bude mít většina hůlky. Jakékoli střelné zbraně striktně zakázali. Jako projev dobré vůle. Jenže co když někomu ujedou nervy?

Pokud věděl, mělo přijít pouze pět nemrtvých včetně Angely. Slíbila, že si změní podobu, ale i tak se mu to nelíbilo. Jestli se to nějak zvrtne, tak už té zatracené válce nezabrání ničím. Kouzelníci a upíři se budou dál navzájem vraždit.

Přesto se pokusil na Sam pousmát. Rozhlédl se po hale. Téměř všichni už tu byli.

Schůze byla opravdu tajná. Tedy utajená před vedením Ministerstva. Bylo to sice složité, ale přesvědčili všechny zainteresované, že pana ministra informují později. Stejně měl strach, že tu má někde špehy a všechno se to posere dřív, než to vůbec začne. Většina přítomných si mezi sebou něco nervózně povídala, jen strážní u vchodu stáli jako sochy a civěli před sebe.

Minuty se vlekly. A postupovaly ještě pomaleji, když už bylo čtvrt na osm a očekávaný výbor upírů nikde. Ozvalo se pár škodolibých hlasů, že dostali strach, ale většina mlčela. A pak se konečně dočkali.

Hlavní vrata se rozevřela dokořán a dovnitř nejprve vstoupil Ron, který hlídal venku. V závěsu za ním do haly tichým plynulým pohybem nakráčelo několik postav v černých pláštích. Vrata se za nimi zase se zaduněním zabouchla.

Kromě šesti sedících a Harryho, který stál před stolem, všichni stáli po obvodu stěn a všichni měli v rukou hůlky. Ron vedl tichou skupinku přímo ke stolu a provázelo je přitom mnoho nepříjemných pohledů.

Zastavili se, Ron se postavil vedle Harryho. Dvě postavy se pohnuly a shrnuly si z tváří kápě. Jednou byla Margaret Shiernová a druhého upíra Harry rovněž znal. Z Angeliny vzpomínky. Jen si nedokázal vydobýt z paměti jméno.

„Přeji všem dobrý večer,“ pronesla Shiernová příjemným tónem a rozhlédla se kolem. „Ale myslela jsem, že jsme přišli vyjednávat ne bojovat.“

„Je to jen bezpečnostní opatření,“ ozval se Remus od stolu, zastávajíc se ozbrojených čarodějů.

„To se nás tak bojíte?“ pousmál se studeně tmavovlasý upír vedle Shiernové.

Od zdí se ozvalo nespokojené mumlání.

„Myslím, že se raději posadíme, ne?“ navrhl Harry a ukázal na připravené prázdné židle na opačné straně stolu, než seděli lidé.

„Co se nejprve navzájem představit?“ zareagovala Shiernová.

„Taky myslím, že by to bylo vhodné,“ zahučel tmavovlasý muž u stolu ponuře.

Harry se rozhodl ignorovat dusnou atmosféru a sám se do toho pustil. Začal zkraje a pokračoval doprava.

„Předseda Kouzelnické rady – Bernard Casto,“ ukázal na šedovlasého muže s plnovousem, který seděl na své židli se zarytě nepřátelským výrazem. „Remus Lupin, bývalý učitel, nyní člen výzkumného týmu Mungovy nemocnice.“

Lupus se nepěkně ušklíbl, když se vlkodlaka zaměřil, ale nepoznamenal nic.

„Marco Jeremensky,“ pokračoval Harry. „Aberfort Brumbál. Kingsley Pastorek. Mike Scotter. A já – mě předpokládám, znáte,“ zakončil Harry.

„Aby ne,“ odfrkl si Lupus.

„Jste na řadě,“ procedil mezi zuby Marco.

Lupus s Corvus se po sobě podívali. Upírka pak jemně pokývla hlavou. Na to si sundal kápě i jejich doprovod.

„Darilla,“ pronesla jemně velmi půvabná bruneta.

„Michail,“ navázal na ni Lupus.

„Margaret Shiernová,“ ozvala se vzápětí Corvus.

„Marcus,“ řekl hlasem, který by lámal kámen tmavovlasý upír, na první pohled starší než ostatní.

„Selena,“ zakončila představování vysoká upírka s blond vlasy po pás a zelenýma očima, které byly jasné i temné zároveň stejně jako oči ostatních nemrtvých.

„Velice úsporné,“ zavrčel současný předseda Rady.

„Pro naši potřebu to postačí,“ pousmála se Margaret. „Teď se myslím můžeme posadit.“

Rozdíl mezi oběma stranami stolu byl skutečně patrný na první pohled. Bylo to sedm na pět. Na jedné straně samí muži s nepřátelskými výrazy, na druhé většinou ženy klidně pozorujíc ty před sebou.

„Jak jste si všimli, jsou tu zástupci různých organizací. Nechtěli jsme nikoho vynechat. Ale ve vás nevidím žádný rozdíl,“ ozval se nakysle předseda Rady, který tu byl pouze po osobní přímluvě Brumbála.

„To ani nemůžete. Nejste jeden z nás,“ odtušila Darilla.

„Nechte si ty pitomé poznámky a…!“ vyjel Marco.

„Můžete si být jisti, že také nejsme stejní a zastupujeme všechny našeho rodu,“ skočil mu do řeči Lupus.

„No prosím,“ zašklebil se Mike.

„Nejprve bych vám rád poděkoval, že jste přišli,“ začal Harry, když se nikdo ke vstřícnému kroku neměl.

„Je nám potěšením,“ odpověděl mu Lupus.

Harry se rozhodl přejít jeho cynický tón. Vážil další slova, která vypustí z úst a mezitím zkoumal Darillu a Selenu.

„A doufám, že dnes dospějeme k rozumné dohodě,“ navázal opatrně.

Upřel se na něj známý zelený pohled. No, jasně, že to nepoznal hned. Byla to Selena. To by do Angely neřekl, že si vybere blond.

„Já o tom začínám pochybovat,“ zavrčel Mike Scotter.

„Z jakého důvodu?“ promluvil nejstarší upír.

Začalo to nevinně.

„Na vašem jednání totiž nic rozumného nevidíme,“ procedil mezi zuby Kingsley.

„To má být narážka na naše zvyky?“ protáhl chladně Michail.

„Co bys řekl?“ reagoval Mike nezdvořile.

„Jak jsem čekala,“ pronesla Darilla a založila si ruce na prsou. „Absolutně žádné vychování.“

Lovec zrudl.

A zvrtlo se to v zuřivou hádku.

Jemné narážky a poznámky se přeměnily v obviňování. Po čtvrt hodině stál Casto stejně jako Marco za stolem a nadávali stále sedícím upírům sbírkou urážek, za které by se nemusel stydět kdejaký dlaždič. Z Lupuse i Margaret sál chladný vztek a v odpovědích si v ničem nezadali s čaroději.

„Jako odporné krysy jste zašití někde potmě a máte odvahu vyjít jen v noci! Vraždit!“

„Zato vy se bojíte postavit se svým nepřátelům čelem!“

„Zrovna vy máte co mluvit!“

„Co ta válka s Pánem zla?“

„Utekli jste z ní jako správní srabi!“

„Hleděli jsme si jen svých záležitostí!“

„Mimo to nás o pomoc nikdo nežádal!“

„To bychom to chytli!“

„Jste jen krvelačné stvůry. Proč byste chtěli mír?“

„A proč ho chcete vy?“

„Tak dost!“ zařval Harry a uhodil pěstí do stolu, až se celý otřásl.

Ti uřvanci konečně zmlkli, jejich pohledy se otočily na něj. Darilla se nespokojeně mračila stejně jako Selena. Marcusův výraz byl jako kus ledovce.

„Nejsme tu proto, abychom se obviňovali navzájem. Ale abychom tomu všemu učinili přítrž. Je to všem jasné, nebo se tu musím opakovat?!“

Všichni mlčeli.

„Skvěle!“

„My jsme tuto válku nezačali,“ prohlásil důležitě Marcus.

„Co prosím?“ vyjel na něj se sevřenými pěstmi vůdce Odboru.

„Obvykle vtipy nedělám,“ odvětil mrazivě Vznešený.

„Nezabíjíme pro radost ani bezdůvodně,“ ozvala se vážně Darilla.

„Pouze v obraně,“ přidala se Selena.

„Naše společenství má svá pravidla. Kdo je porušuje, je potrestán,“ zakončila Margaret.

„Proč bychom vám to měli věřit?“ zeptal se vážně Brumbál.

„Můžeme vám dokázat, že naše iniciativa za tímhle vražděním není,“ odpověděl Marcus.

„Jak?“ reagoval Bernard Casto.

„Už ho vedou,“ odvětil mu Lupus.

„Koho?“ pozvedl Brumbál obočí.

Vrata se znovu rozevřela dokořán. A další dvě postavy v černých pláštích někoho vedly dovnitř.

Zástupci čarodějnického světa nechápavě zírali.

„Co to má znamenat?“ vyštěkl Casto a ukazoval prstem na nově příchozí.

„Jen klid,“ zahučel Harry v odpověď a upřeně hleděl na spoutanou postavu uprostřed.

Upíři mezi sebou vedli velice bledého Horwatze.

„Za vše může ten váš svatý ministr a jeho povedený bratranec,“ oznámila jim Margaret suše.

„Už jsme ho vyslechli, ale můžete si posloužit,“ pokynul jim Lupus k rozklepanému zajatci, který nechápavě těkal pohledem po všech přítomných.

„Měl pod palcem skupinu neživých, kteří za nás vyráběli mrtvoly,“ pronesla Selena.

„Merogh také využíval peněz z fondu pro postižené válkou a platil jimi uprchlé Smrtijedy, kteří nás za to lovili,“ navázala na ni Margaret.

Kouzelníkům tentokrát už opravdu spadly čelisti.

„Ale proč by to všechno dělal?“ zeptal se Marco vyjeveně.

„Zeptejte se jeho,“ zopakoval Lupusovu výzvu Marcus.

Upíři s kápěmi na hlavách usadili zajatce na uvolněnou židli. Čarodějové se konečně vzpamatovali z prvního překvapení. Casto se na něj vrhl spolu s Pastorkem a Aberforth se k nim přidal. Horwatz na ně chvíli zaraženě civěl a na jejich zuřivé otázky neodpovídal, ale stačil upřený Lupusův pohled a mluvení mu hned šlo.

Harry se spokojeně usmíval a sledoval kouzelníky, jak tahají z Meroghova bratrance další a další informace. Uvědomil si, že se na něj někdo dívá. Rozhlédl se a zachytil pohled blond upírky. Mrkla na něj.

Ostatní čarodějové se také stahovali blíž, aby slyšeli, co Horwatz vypovídá.

Vrata haly se nečekaně rozletěla dokořán s ránou, která se všemi přítomnými škubla, vyjímaje upíry. A dovnitř napochodoval současný ministr kouzel spolu s bandou svých přisluhovačů.

„Tak tady vás mám všechny pohromadě!“ vyštěkl na ně ještě za chůze.

Všichni na něj zírali.

„Kujete pikle proti ministrovi? Proti tomu, kdo vždy zastupuje vaše zájmy? Proti mně?!“ vřískal celý rudý vzteky.

Zvěst o tomhle tajném setkání, které mu nejprve přišlo jako hodně špatný vtip, se k němu donesla teprve před pěti minutami. Soptěl a rozhodně se nehodlal uklidnit. Došel až k hlavní skupině, ve které byl samozřejmě i ten šmejd Potter a pořádně se nadechl.

„Pěkně jste se vybarvili! Spiklenci! Zrádci! Všechny vás nechám zavřít! Všechny do jednoho! A vy!“ zaměřil se nenávistným pohledem na upíry, kteří ho nespustili z očí. „Už se těším, až se rozpadnete v prach!!“

„Dejte si pohov, Meroghu,“ pronesl se značným uspokojením Pastorek.

„Jako ministr jste právě skončil,“ oznámil mu Bernard Casto.

Meroghovi sklaplo.

„Eh?“ na víc se nevzmohl.

Casto a Brumbál se rozestoupili. Odhalili tak pohled na sedícího Horwatze. Ministr nejprve ještě víc zrudl a následně zbledl.

„Co to má znamenat?“ vyhrkl pak. „Kdo to má být?“

Bernard Casto vydal krátký pokyn a na padesát čarodějů okamžitě odzbrojilo Meroghův nepočetný doprovod včetně jeho samotného.

„Nic tu na nás nehrajte, Meroghu,“ reagoval Brumbál. „Víme všechno.“

„Co všechno? Jak všechno?“ supěl ministr.

„Odvést,“ přikázal Casto. „Prozatím stane v čele našeho světa opět Rada.“

Svázali ho a neomaleně ho popadli.

„To nemůžete!“ řval Merogh. „Já jsem ministr! Já jsem váš vůdce!“

„Zacpěte mu něčím hubu,“ zavrčel Kingsley.

„Nebýt mě…! Nebýt mě, tak jste dávno mrtví!“ ryčel ministr.

„Omyl. Naši příbuzní by byli naživu,“ zavrčel Scotter.

Jeden bystrozor konečně zalepil ministrovi pusu. Už sebou mohl jen házet v jejich sevření. Cestou ven ho provázely posměšky a urážky.

Konečně se rozhostilo ticho. Atmosféra doznala značné změny.

Casto se instinktivně obrátil k Marcusovi.

„Myslím, že bude ještě trvat, než domluvíme přesné podmínky příměří, ale začátek se mi zdá více než dobrý,“ prohlásil dostatečně hlasitě.

„Pro tentokrát s vámi souhlasím,“ zareagoval Vznešený přiměřeně vznešeně.

Casto k němu natáhl pravici. A upír ji po krátké chvíli pevně stiskl.

 

561 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Ztracené duše

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář