Skip to content

Kapitola třicátá šestá – Poslední sbohem

[Celkem: 6    Průměr: 4.5/5]

Together in all these memories
I see your smile
All the memories I hold dear
Darling you know

I love you

Till the end of time

                        WITHIN TEMPTATION

 

Město bdělo i v hluboké noci, která stále ještě neztratila svůj chlad.

Stál v doširoka otevřených dveřích balkonu jen v džínách a košili a vzhlížel k jasnému nebi. Když zůstal sám, jeho mysl se rozbíhala do míst, kterých se děsil. Nic neodvracelo jeho pozornost od temných vzpomínek. Ztěžka se opíral o plastový rám a snažil se naslouchat různorodým zvukům zdola z ulice. Vrčení aut, klapot podpatků a štěkot psa však nedokázaly přehlušit hlasy a křik v jeho hlavě. A když zavřel oči, bylo to ještě horší. Hlasy dostaly obličeje.

Za ním se tiše otevřely dveře do apartmá. Nepohnul se. Jen o chvíli později se ho na zádech dotkly něžné ruce. Pomalu se k němu přimkla.

„Bylas pryč dlouho,“ pronesl chraplavě.

„Já vím. Promiň,“ zašeptala do tmy.

Stáli dlouho bez pohnutí. Draco si mlčky vychutnával její dotek, teplo i tichý dech. Pak se k němu přesunula ze strany a opřela si hlavu o jeho rameno.

„Jak to dopadlo?“ zeptal se.

„Dobře. První krok udělali. Teď už jen Harrymu pomůžu sestavit podmínky úmluvy a moje úloha tím skončí.“

Natáhl ruku a objal ji kolem pasu: „Kdy odjedeme?“

„Brzy.“

Přitiskl si ji k sobě pevněji a Angela klidně zavřela oči. S ním si to mohla dovolit. S ním se cítila v bezpečí.

***

 

Mlčky seděl v křesle v rohu své pracovny a pozoroval Angelu, která se s tužkou v ruce plně věnovala slušné hromádce popsaných papírů před sebou. Hrbila se nad nimi už dobrou půlhodinu. Přibližně stejnou dobu ji Harry beze slova sledoval.

Trvalo jim skoro dva týdny, než se s ostatními členy vyjednávacího sboru dohodli na určité verzi smlouvy o příměří, kterou hodlali předložit upírům. Ještě předtím ale Harry poprosil Angelu, aby se na ni podívala a upravila ji podle svého uvážení. A že se do toho pustila s vervou. Neuplynula minuta, aby něco nepřeškrtla nebo nepřipsala.

Dovnitř vešla Samantha, v rukou držela dva hrnky, ze kterých se kouřilo. Když jeden podávala Harrymu, tázavě pohodila hlavou. Jen pokrčil rameny. Druhý položila na stůl Angele, která jí nepřítomně poděkovala a pak se vrátila k Harrymu. Stáhl si ji k sobě na klín a políbil ji na tvář.

„Za chvíli bude večeře,“ řekla tiše.

„To je dobře. Mám hlad jako vlk.“

Usmála se na něj a on jí opětoval stejně. Angela odložila tužku a narovnala se.

„Takhle by to snad šlo,“ pronesla unaveně a natáhla se po lákavě vonícím hrnku.

Nejprve vstala Samantha, hned po ní i Harry a přešli zvědavě ke stolu. Když uviděl tu záplavu poznámek, tak se mu málem zatočila hlava.

Angela se po nich ohlédla.

„Bylo tam dost věcí, díky kterým bychom se mohli urazit,“ okomentovala úpravy s pobaveným úsměškem.

Harry si vzal papíry do rukou: „Díky, Angelo. Jak se tak dívám, bez tebe bychom mohli začít vyjednávat úplně od začátku.“

„Nech to přepsat s těmi úpravami a mělo by to být v pohodě,“ zareagovala Angela a vstala, aby se pořádně protáhla.

„Jen aby,“ nadhodil pochybovačně Harry a mžoural do té směsi poznámek.

„Zůstaneš na večeři?“ zeptala se Samantha.

Angela se na ni udiveně otočila. Blondýnka jí však pohled bez pohnutí opětovala.

„Děkuju za pozvání, ale raději ne,“ odpověděla tiše. „Všimla jsem si, že tu máte pořád hlídku. Nemá cenu riskovat.“

Vzala z opěradla křesla tmavou mikinu s kapucí a zamířila ke dveřím. Sam se vyzývavě zadívala na Harryho, ten však dál upřeně hleděl do papírů a jejích netrpělivých gest si nevšímal.

„Angelo, počkej,“ zastavila odcházející upírku Samantha.

„Ano?“ otočila se k ní upírka.

Blondýnka se vyzývavě zahleděla na Harryho.

Ten si povzdechl: „Opravdu ti to nebude vadit?“

„Kolikrát se mě na to ještě zeptáš, než ti dojde, že odpověď zní, ne?“ obořila se na něj.

„Tak jo,“ pokývl hlavou Harry a zahleděl se na Angelu, která je zaujatě pozorovala.

„Chtěl bych tě pozvat na svatbu,“ pronesl s váhavým úsměvem na tváři.

Angela na něj zůstala překvapeně hledět.

„Pořád se bál zeptat, ani nevím proč,“ navázala na něj Sam. „Ale oba bychom byli moc rádi, kdybys přišla.“

Blacková na to nic neřekla. Harry přistoupil k Samanthě, objal ji kolem pasu a zahleděl se na Angelu.

„Mohli byste přijít oba dva,“ přidal ještě menší dodatek.

Angela přejela pohledem z jednoho na druhého a pak zakroutila nechápavě hlavou.

„Toho prstýnku jsem si všimla, takže vám oba gratuluju,“ pronesla tiše. „Ale v životě by mě nenapadlo, že mě nebo dokonce Draca budete chtít pozvat…“

„Dlouho jsem ho neviděl,“ ušklíbl se Harry v pokusu o vtip.

Angela se zvolna nadechla: „Poslyšte, copak vám nedochází, že jsme hledaní trestanci?“ nadhodila vážně. „To si opravdu myslíte, že bych vás chtěla zbytečně ohrozit? Už to jednání s některými členy Řádu…“

„Počkej, Angelo,“ zarazil ji Harry. „Nech si to ještě trochu osvětlit.“

Jen pozvedla obočí.

„Vezmu to od začátku. O tomhle místě už ví nějak moc lidí, takže jsme se spolu s Remusem dohodli na tom, že celý dům přesuneme úplně někam jinam. Jen přitom potřebujeme i tvou pomoc, tenhle dům ti stále částečně patří. Pak obnovíme Fideliovo zaklínadlo,“ sypal ze sebe a nedokázal přitom skrýt nadšení. „Hlavní štáb Řádu už tady taky nebude, Brumbál má prý už zařízené perfektní místo.“

„Obřad bychom chtěli mít na jednom zámku,“ navázala na něj Samantha s úsměvem. „Ale slavnost bude v domě nebo lépe řečeno na zahradě… Domluvili jsme se přece na tom, ne?“ podívala se po Harrym.

Ten přikývl.

„Na hostině budou jen přímo námi pozvaní hosté,“ pokračoval. „Takže by tam logicky neměl být nikdo, kdo by se vás chystal prásknout nebo vytahovat při vašem příchodu hůlky.“

Angela je stále pozorovala nedůvěřivě.

„Chceme se brát na konci června,“ promluvila zase Samantha. „Budeme rozdávat osobně pozvánky, tak máš ještě čas si to třeba rozmyslet…“

Napjatě se na ni zadívali. Blacková si založila ruce na prsou.

„Upřímně – potěšilo mě, že jste mě pozvali, nečekala jsem to, ale…“ odmlčela se. „Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. My dva rozhodně nejsme ideální hosté na tak slavnostní událost,“ lezlo z ní neochotně.

Harry se zamračil: „Co tím chceš jako říct?“

„Ty víš co,“ odvětila a zabořila mu pohled do očí.

Zachmuřil se ještě víc a pustil Samanthu.

„Tak hele,“ pronesl rázně. „Doufám, že nemyslíš na to, o čem si myslím, že právě přemýšlíš.“

Sam se po něm zaraženě podívala, Angela mlčela.

„Vždycky jen přijít a zase rychle zmizet, co?“ uhodil na ni vyzývavě, ale na reakci nečekal. „Jestli si snad myslíš, že po tom všem co se stalo, po všem co jsme oba prožili a po tom, jak moc jsi nám pomohla, tě nepozvu ani na vlastní svatbu, tak ses ve mě šeredně spletla,“ mluvil dál a zvyšoval hlas.

Blacková vypadala, že chce něco namítnout, ale nepustil ji ke slovu.

„Je mi ukradené, že jsi upírka, nezáleží mi na tom, cos všechno musela udělat pro to, abys přežila, a rozhodně si o tobě nemyslím, že jsi nějaká stvůra!“

Angela ztuhla a Harry k ní postoupil blíž. Dívala se na něj bez pohybu.

„Bylas přesvědčená, že už na tobě nic nepoznám, co?“ vyjel na ni už znatelně naštvaný. „Že už tě nepoznám pod tou chladnou vizáží, kterou na nás od začátku hraješ! Máš toho za sebou tolik, že tě musím obdivovat, jak se držíš, Angelo! Každý druhý by byl na tvém místě buď v blázinci nebo mrtvý! V lepším případě by kašlal na celý svět. Ale ty nám pořád pomáháš, i když nemusíš. Jaký chceš jiný důkaz? Proč si o sobě pořád myslíš jen to nejhorší?“

Samantha překvapeně naslouchala. A začínala chápat. Došlo jí, že nikdy nemůže plně pochopit, co mezi těmi dvěma bylo a je. Bylo zvláštní je takhle vidět, ale žádná žárlivost se v ní neprobudila. Teď už ne.

„Ještě pořád je v tobě ta Angela, kterou jsem znával a do které jsem se kdysi zamiloval,“ řekl už o poznání tišeji. „Teď už to vím jistě. A ať už se stalo cokoliv, byl bych moc rád, kdyby ses na naší svatbě alespoň objevila.“

Odmlčel se a napjatě ji pozoroval. Na krátký moment mu připadalo, jako by se Angele leskly oči.

„Zvlášť když mám neodbytný pocit, že už tady dlouho nezůstanete,“ dodal pomalu.

Dlouho se na něj upřeně dívala. A pak se usmála. Byl to první opravdový úsměv, který u ní viděl za velice dlouhou dobu.

„Děkuju ti, Harry,“ řekla pak prostě. „Tohle pro mě moc znamená. Ani nevíš jak moc…“

Nevěděl, co na to říct. Ostatně ani nebylo co.

„Tak na konci června, jo?“ pohlédla za jeho záda na Samanthu.

Ta přikývla.

„A kdy teda chcete pomoct s tím stěhováním?“ zeptala se Angela vzápětí.

Harry se spokojeně zazubil.

***

 

Uteklo to rychle. Vyjednávání mělo úspěch. Prvního června byla podepsána smlouva o příměří. Mimo jiné bylo v jejích základních bodech ustanoveno, že pokud se objeví nějaký nemrtvý, který bude působit potíže a jeho kolegové se o něj nepostarají, bude celý případ předán Odboru Lovců. Ti rovněž měli v noci držet hlídky na nejnebezpečnějších místech. Na oplátku úplně ustalo cílené pronásledování upírů. Rozhostil se zvláštní klid a všichni mohli být spokojení. Tedy, všichni ne…

Merogh a jeho bratranec byli postaveni před Kouzelnickou Radu i Starostolec. Tvrdé výslechy vynesly své ovoce. Byli oba odsouzeni do Albaranu – Merogh na dvacet, Horwatz na patnáct let. Za klamání veřejnosti, všeobecné ohrožování, zpronevěru, několik úkladných vražd a provozování černé magie.

Na pokřiky bývalého ministra o tom, že chtěl pro kouzelnický svět získat tajemství upírů, které si někde schovávají, nikdo nereagoval. Pouze jednou Bernard Casto vyzvídal u Margaret Shiernové, jestli je na tom něco pravdy. Upřímně se rozesmála a ujistila ho, že jsou to jen pohádky pro jejich děti.

Skrz Denní Věštec Rada obeznámila veškeré kouzelnické obyvatelstvo téměř o všem, co se dozvěděla a co všechno měl Merogh na krku. To byl národní poprask.

Rovněž rozmázli slavnostní příměří s nemrtvými, ovšem se zásluhami hlavně na straně čarodějů. I když všichni věděli, že se na upíry bude vždy pohlížet s odporem a strachem, odevšad k Radě pršela slova chvály, že tomu konečně učinila přítrž.

Pátrání po uprchlících z Albaranu se vlivem událostí trochu zmírnilo. Vyšetřováním bylo pověřeno pouze pár zarytých bystrozorů a jejich fotky byly stále průběžně uveřejňovány, ale všichni měli dojem, že se po Malfoyovi i Blackové slehla zem.

Samantha spolu s Dariou a dokonce i Ginny plánovaly svatbu. Když je Harry třeba jen chvíli poslouchal, rozbolela ho hlava. Naštěstí měl důležitější věci na starosti. Přesunout i za pomoci kouzel celý dům na nové místo nebyla žádná legrace a museli si s Remusem na ministerstvu vydupat povolení. Nakonec se jim to podařilo a dva týdny před svatbou už stál znovu zabezpečený a fungl nově omítnutý dům Blacků na venkově u lesa. To byl také jediný den, kdy se u nich ukázala Angela. Jinak po ní nebylo ani vidu.

Dvacátého června se k nim pozdě večer přiřítil Remus. Vrazil do kuchyně, kterou právě ručně malovali, protože zjistili, že je to za pomoci hůlek vůbec nebaví a zakopl o kbelík s barvou. Harry se ohlédl po jeho rudé tváři a vyděsil se, že se něco stalo.

Stalo. Remusovi a Nymfadoře se narodil zdravý syn. Dali mu jméno Tobias, po Remusově otci. Zdědil po rodičích jisté vlkodlačí rysy, ale léčitelé je ujišťovali, že s lektvary to určitě zvládnou. Přinejmenším první roky by úplňky neměly malého příliš ovlivňovat. Takže oběma se hrozně ulevilo.

Nadešel také čas zkoušek. Ron studium ukončil a bylo mu nabídnuto místo ve famfrpálové lize, kde měl mít na starosti veškerá vyšperkovaná pometla týmu. Daria s úspěchem postoupila do posledního ročníku stejně jako její kamarádka.

Catherine měla největší problém s OVCEmi z lektvarů, ale i ty nakonec zvládla. Profesor Lexter jí dokonce pogratuloval. S úlevou i smutkem zamířili všichni bradavičtí studenti domů a škola osiřela.

Na nádraží na Catherine čekal bratr i Daria. Jen zářili. Moc jim to spolu slušelo, až Cathy bodl osten závisti. Připadalo jí, že jen ona je pořád jako kůl v plotě.

Opravdu to strašně rychle uteklo, jako ostatně v životě všechno. Snoubenci se ani nenadáli a svatba byla za dveřmi.

***

 

Seděli těsně vedle sebe v otevřeném vikýři na půdě a pozorovali, jak padá soumrak. Nejbližší sousedé měli dům dobrou stovku metrů daleko, za jejich domem se rozkládalo pole a pak les. Navíc si ten svůj opravený domeček osázeli spoustou stromů, i když si museli pomoci pár kouzly. Byl tu klid a krásně.

Harry objímal Samanthu kolem ramen a ona se o něj opírala.

Mlčeli. Stačilo se jen trochu soustředit a mohli slyšet tlukot srdce toho druhého. A ten se poslouchal velice příjemně.

„Jsi nervózní?“ zeptala se Sam tiše.

Harry se pousmál: „Vůbec ne. Těším se. A moc.“

„To já taky. Ale trochu nervózní jsem,“ přiznala. „Co když se něco pokazí?“

„Žádné takové,“ ohradil se. „Všechno půjde jako na drátkách, uvidíš.“

„Dobře. Myslím, že ti budu raději věřit.“

„To bys měla,“ sklonil se a políbil ji na temeno do vlasů.

„Harry!“ dolehl k nim skrz otevřené dveře odněkud z domu hlas Rona. „Tak, Harry, kde jsi!“

„Nemysli si, že se nám schováš!“ přidal se George.

„Tak už jsou tady,“ povzdechl Harry.

„Jen běž,“ odtáhla se od něj Sam. „Holky za chvíli určitě taky dorazí.“

„Místo nějaké rozlučky bych byl raději s tebou,“ zabručel a neochotně vstával.

„Abys za pár let neříkal opak,“ zasmála se.

Vzal ji za paži a vytáhl ji na nohy. Něžně ji políbil na rty.

„To těžko. Uvidíme se zítra,“ vydechl a odvrátil se od ní.

„Pottere, Pottere! Kdepak jsi zašitý?!“ zaslechl halekat Prewetta.

„Vždyť už jdu!“ houkl Harry do chodby a ještě se otočil ke snoubence.

Poslala mu vzdušný polibek. Zachytil ho a předstíral, že si ho schoval do kapsy. S úsměvem nechal Samanthu o samotě. Ta se otočila zpátky ven a zůstala u vikýře stát až do chvíle, než se zdola ozvaly rozesmátá Daria, Ginny a Catherine.

***

 

„Alexi! Alexi! Alexi! Alexi!“

Otráveně otevřel oči. Daria klečela a třásla s ním tak prudce, div z něj nestrhla triko, ve kterém spal.

„Tak vstávej, dělej! Zaspali jsme!“

„Co? Jak to?“ nechápal Alex a hledal pohledem hodiny.

Bylo skoro osm. Daria vyskočila z postele

„Co blbneš, Dario?“ posadil se rozespale. „Obřad je až za dvě hodiny.“

„No, právě!!“ vyjela na něj panicky a strhávala ze sebe krátkou noční košilku. „Víš, co musím všechno udělat?!“

A už se řítila do koupelny.

„Probuď Cathy!“ houkla na něj ještě a práskla za sebou dveřmi.

Jen zavrtěl hlavou a v klidu vstal. Dvě hodiny je přece spousta času. Zašel tedy raději probudit Catherine, aby ho ještě neseřvala. Ta na zprávu o tom, kolik už je hodin, zareagovala identicky jako Daria a vyřítila se z pokoje. O chvíli později ji slyšel bušit na dveře koupelny. Hlas zevnitř ji vyzval, aby šla raději dolů, protože jí to bude trvat. Cathy s nadávkami na rtech odběhla po schodech.

Alex otevřel okna, aby se trochu vyvětralo. Ptáci venku vyzpěvovali jako o život a slunce už teď začínalo pálit. Bylo jasné, že je čeká krásný den. Pak v naprosté pohodě počkal, až Daria vyklidí koupelnu. Po patnácti minutách se dočkal, když vyklusala ven s ručníkem kolem hlavy a druhý si přidržovala na hrudi. Mlsně se po ní ohlédl, ale pak už se zašila do pokoje. S povzdechem zamířil do sauny, kterou po sobě nechala. Vyčistil si zuby a opláchl si obličej. Zadíval se na svůj odraz do zrcadla. A pousmál se.

Hned na to už byla Daria zase zpátky a vyhazovala ho ven. Šel se tedy raději obléct do kalhot a košile a pak jim šel nachystat nějakou snídani. Ládoval se topinkami, poslouchal zprávy v rádiu a ty dvě lítaly nahoře mezi svými pokoji a koupelnou. Vyšel do haly.

„Budete něco jíst?!“ zavolal na ně.

„Ne!“ vyštěklo na něj v odpověď dvojitě.

Pokrčil rameny a šel uklidit. Pak zamířil alespoň s dvěma hrnky nahoru. Prohnala se kolem něj Daria s natáčkami ve vlasech.

„Dáte si alespoň kávu?“ zeptal se, ale to už zase zmizela v koupelně.

Na chodbu vykoukla jeho sestra už v šatech a s make-upem v ruce. Podívala se na hrnky, přešla k němu, z jednoho si usrkla a vrazila mu ho zpátky do ruky.

Po tomhle už to Alex vzdal, sedl si do obývacího pokoje a rozložil noviny. Bylo půl desáté, když konečně přišly dolů.

„No, kone…“ zarazil se v půli slova a zíral na ty dvě zjevení ve dveřích.

Ty ženské… Když chtěly, tak vypadaly opravdu úžasně.

Vstal a zářivě se na ně usmál.

„Všichni mi vás budou závidět,“ pronesl spokojeně.

„Přestaň se tak culit a ber sako!“ setřela ho Daria, přestože na ní bylo vidět, že ji poklona potěšila. „Jdeme, ať tam nejsme poslední!“

***

 

Stepoval na nádvoří, vítal zvědavé hosty a nervózně se usmíval. Vedle stojící Ron v béžovém společenském hábitu, který mu seděl jako ulitý, se pobaveně šklebil.

Samantha tu ještě nebyla a všechny pohledy se tak soustřeďovaly jen na ženicha v zelenkavém slavnostním obleku.

Na zámek se přišla podívat spousta kouzelníků a čarodějek. Jakkoli se to snažili utajit, to že se Harry Potter, Ten, který porazil Pána zla, žení, profláklo velice rychle. Podle toho kolik se na květinami zdobeném nádvoří shromáždilo lidí, to vypadalo na událost roku. Tedy až po uzavření příměří s upíry.

„Proč tak nervózní, Harry?“ ozval se známý hlas.

Harry se otočil k dalším příchozím. Za ním stáli Lupinovi. Nymfadora s dlouhými blond vlasy jen zářila s malým drobečkem v náručí. Remus ji objímal kolem ramen a spokojeně se usmíval.

„Vy jste přišli všichni tři?“ rozzářil se Harry. „Ale co šestinedělí? Není to pro Tobyho nebezpečné?“

„No, má se k světu víc, než všichni čekali,“ odpověděl s úsměvem Remus.

Dory přistoupila k Harrymu, aby si mohl miminko prohlédnout. Nádherný drobek se zářivýma očima komíhal ručičkami a něco si broukal. Vypadal na mimořádně vitální miminko.

„Chceš si ho pochovat?“ nabídla mu Dory.

„Ne, to ne! Ještě bych ho pustil!“ bránil se Harry.

„Jen to zkus,“ pobídl ho Remus a hrdá matka už mu dítě podávala. „Musíš nacvičovat.“

„Co?“ vzhlédl Harry nechápavě od zvědavého Tobiase.

„Brzy určitě budeš mít vlastní, ne?“ rozesmál se Ron, který Remusovu narážku pochopil hned a poplácal ho po rameni.

„Chtěli jsme tě vlastně o něco požádat,“ pronesl pak Lupin a pohlédl na manželku.

Ta pokývla hlavou.

„O co?“ ptal se Harry, držíc dítě nesmírně opatrně.

„Jestli bys Tobiasovi šel za kmotra.“

Harry se na ně udiveně zahleděl: „Opravdu?“

„Lepšího bychom si nemohli přát.“

„No,“ usmál se Harry. „Když to berete takhle, tak to samozřejmě nemůžu odmítnout. Moc rád, Remusi.“

Dory natáhla ruce a převzala si rozkošného Tobiase zpět. Ron zachytil Harryho pohled a pokývl směrem ke křídlu zámku, kde se konaly poslední přípravy nevěsty. Pronajali si tam dvě místnosti. Mířila k nim usměvavá Ginny. V béžových šatech o něco tmavějšího odstínu, než měl Ron, jí to moc slušelo.

„Tak my už jsme připraveny,“ oznámila jim důležitě a odsunula si z čela natočený pramen vlasů.

„Oddávající tu ještě není?“ pozvedl Remus obočí.

„Ale je,“ odpověděl mu hluboký hlas.

K hloučku dorazil spokojeně se usmívající Bernard Casto – předseda Rady.

„Takže bych vás rád poprosil, abyste se odebrali do zahrady,“ dodal s pokynutím.

Harry roztěkaně přikývl a požádal Rona, aby začal shromažďovat tu záplavu nečekaných hostů.

 

V nádherně upravené a udržované zahradě za zámkem byl přichystán bílý altán vyzdobený květinami a vyrovnané řady židlí.

Casto v černobílém slavnostním hábitu už čekal v čele. Harry postával vedle stejně jako Ron, který se na něj povzbudivě šklebil.

Byli tu všichni Weasleyovi a jejich zrzavé hlavy mezi hosty čněly hned vpředu. Bylo sice úžasné, kolik lidí dorazilo, aby se podívali na jeho svatbu, ale i tak už se těšil, až se přesunou do jejich domu na Soví vrch, kam mohli jen osobně pozvaní. Aby se na něj neupíralo tolik pohledů a aby ho nefotilo tolik novinářů…

Naštěstí ve chvíli, kdy se na konci aleje objevila pohádková postava v bílém a odněkud zazněla hudba svatebního pochodu, zapomněl na všechny kolem a viděl jen tu, která k němu mířila po pěšině. Pod závojem zářil její úsměv. Šla sama v rukou květiny. Dohodli se tak. Nechtěla za svého otce žádnou náhradu. Za svědka jí šla po dlouhém přemlouvání Daria.

Předtím než nevěsta stoupla na první ze tří schůdků do altánu, Harry vztáhl ruku, aby jí pomohl a ona ji pevně sevřela.

 

Po obřadu, kdy některým přítomným ženám i nějaká ta slzička ukápla, nebraly gratulace konce. Všichni jim chtěli potřást rukou, všichni jim chtěli popřát štěstí. A spousta lidí si je chtěla vyfotit. Za chvíli už si Harry připadal, že má v čelistech křeč.

Rozzářená Sam do něj nenápadně dloubla a zašeptala, ať se usmívá trochu upřímněji. Ale on už toho měl dost. Posunky se domluvil s bratry Weasleyovými a ti mu vytvářeli ústupovou cestu, aby se mohli přemístit. Harry neměl obavy z toho, že nechává za sebou svatebčany. Všichni, které pozval, už věděli, kam mají mířit.

 

Jakmile se jako první objevili na vyzdobené zahradě za domem, neodolal tomu, aby Samanthu znovu políbil. Tentokrát velice dlouze. Šťastně vydechla a pevně ho objala.

„Miluju tě,“ zašeptali oba najednou.

Rozesmáli se a políbili se znovu.

Víc už nestačili, protože se na zahradu začali přemisťovat ostatní. Arthur, Ginny, Molly, Remus s omluvou, že Nymfadora musela alespoň na chvíli s malým domů a ještě se objeví, Bill, Charlie, Daria, Alex a jeho sestra Catherine, Marco Jeremensky, Neville Longbottom a jeho babička, Hagrid, Minerva McGonagallová, Aberfort Brumbál, nakonec taky Ron a George, kteří nadávali, že se museli zbavit dotěrných novinářů.

Následovaly další gratulace, objímání a polibky, a nakonec je novomanželé museli nutit, aby se konečně posadili. Když se v čele dlouhého stolu pod plátěnou střechou usadili konečně i oni, povstal Ron a zaťukal do své skleničky s přípitkem tak mocně, že ji rozbil.

Všichni se rozesmáli, Ron zrudl. Jeho matka blahosklonně napravila ten nepořádek a mladý Weasley si odkašlal.

„Rád bych řekl jen pár slov,“ začal pomalu.

Harry i Samantha ho upřeně pozorovali. Všichni ztichli.

„Harry vždycky byl, je a doufám, že i bude mým nejlepším přítelem,“ pokračoval vážně. „Zažili jsme toho spolu hodně, od tajných nočních výletů po Bradavicích až po památný souboj na Hradě temnoty. Jsem moc rád, že jsem si tehdy při první cestě do Bradavic sedl k němu a cením si toho, že vždycky stál při mě.“

Na stůl už padlo úplné ticho.

„Dovolím si říct i to, že ho dobře znám a proto mě moc těší, že si našel k sobě tak krásnou a milou ženskou jako je právě Samantha,“ teď už se otočil přímo na ně a usmíval se. „Jediné, co mě v tento den mrzí, je to, že tu někteří naši blízcí nemohou být s námi.“

Na krátkou chvilku sklopil pohled, jeho rodiče se po sobě podívali. Arthur vzal Molly pod stolem za ruku.

„K tomu hlavnímu – chci vám oběma popřát. Harry a Samantho – štěstí, zdraví a spoustu dětí. Lásky máte očividně dost,“ dodal.

Zahradou zazněl krátký pobavený smích.

„Takže na vás dva,“ pozvedl svou sklenici. „Na váš dlouhý spokojený manželský život bez hádek.“

Všichni přítomní se postavili a sborově jim provolávali štěstí. Skleničky zacinkaly, připili si a novomanželé se krátce políbili.

„Tak a teď já,“ zůstala stát paní Weasleyová s hůlkou v ruce, když se zase usadili.

Párkrát ledabyle mávla hůlkou a na stole se začala objevovat záplava mís a misek s jídlem a nádoby s polévkou. Všechno vypadalo tak lákavě, až přecházel zrak.

Všichni obdivně vzdychli a Molly se nadmíru spokojená posadila. Harry se natáhl a stiskl Ronovi rameno. Zadívali se na sebe překvapivě vážně, ale pak se Harry usmál a jeho přítel mu úsměv opětoval.

Pak začaly hody.

Jenže stejně tak jako nemohly Harrymu ujít Ronovy pohledy, které házel na opačnou stranu stolu, kde seděla sympatická blondýnka, tak mu neušla prázdná místa…

Sam se ho jemně dotkla na lokti: „Však oni dorazí…“

„Nevím, asi nechtějí riskovat,“ zašeptal v odpověď.

 

George s Ronem se pak pustili do zápasu s kouzelnými hudebními nástroji, které byly nachystány u rozlehlého parketu a nakonec jim musel pomoci Aberfort, aby nevydávaly falešné pazvuky.

První tanec patřil novomanželům.

A když Harry vzal Samanthu kolem pasu a za ruku, náhle mu konečně došlo, že je tohle nejšťastnější den jeho života.

 

Zábava už byla v plném proudu, tančilo se, jedlo, pilo a Harry seděl se Sam alespoň na chvilku u stolu, protože jinak s ní chtěl každý přítomný mužského pohlaví tančit, když se objevili. Tedy doslova jim zaklepali na rameno.

Harry sebou škubl a vytřeštil oči, když je uviděl oba stát za sebou. Malfoy v šedém obleku a Angela v tmavě zelených šatech a sandálech na podpatku stejné barvy.

Položila si s úsměvem prst na rty: „Magie…“ osvětlila šeptem.

Viděla je i Samantha, které se Angela dotkla na rameni, stejně jako předtím Harryho. Oba vstali.

„Uvidí nás jen ti, koho se dotknu,“ dodala Angela.

„Ale proč?“ ozval se nespokojeně Harry.

Omluvně se usmála: „Pro jistotu. A nechceme zbytečně provokovat, Harry.“

Hudba hrála, většina hostů tančila a nikdo si nevšiml, že ti dva mluví se vzduchem před sebou.

„No, jo,“ zahučel, ale už se nemračil. „Jsem rád, že jste nakonec dorazili,“ přivítal je. „Oba.“

Úkosem pohlédl na Malfoye, který dosud nepromluvil.

Angela odpověděla úsměvem. Pak pustila Dracovu ruku a natáhla ji k němu. Přijal ji.

„Gratuluju, Harry,“ popřála upřímně a přesunula ji k Samanthě.

„Hodně štěstí.“

„Děkuju, Angelo,“ usmála se trochu nervózně Samantha, protože ji doprovod Blackové probodával pohledem.

Upírka si toho všimla.

„Draco, tohle je Samantha Merenová – tedy teď už vlastně Potterová,“ představila ji. „A to je…“

„Draco Malfoy,“ přerušila ji Samantha a jako první napřáhla dlaň. „Musím říct, že mě docela těší. Po tom všem, co jsem o tobě četla…“

Draco ji ještě chvíli mrazil pohledem, ale pak ruku přijal.

„Tak to ty jsi Angelu skoro zabila?“ zeptal se tiše.

Harry se zamračil, Angela mu šlápla podpatkem na nohu. Ani to s ním nehnulo.

Sam mu opětovala pohled a nesnažila se z jeho pevného stisku vymanit.

„Bohužel,“ přitakala potichu.

„To musíš být v tom, co děláš, dost dobrá,“ dodal bez jakékoli změny tónu a pustil ji.

Oba novomanželé se na něj dívali zaraženě. Malfoy se obrátil k Harrymu. Upřeně na sebe zírali a ani jeden nic neřekl.

„Angelo?“ ozvala se Sam. „Chci s tebou na chvilku mluvit. Omluvíte nás, pánové?“

Nečekala na odpověď, vzala Angelu za paži a odvedla ji bokem. Draco a Harry osaměli. Bez pohnutí stáli vedle sebe a dívali se na ty dvě, jak stojí za stromem a něco si tam špitají.

„Malfoyi…“ ozval se Harry.

Žádná odezva.

„Angela je někdo, kdo si opravdu zaslouží štěstí. Kdysi pro mě moc znamenala a její osud mi není ukradený ani teď.“

„Hmm…“ ozvalo se od Malfoye neurčitě.

„Takže jestli jí někdy ublížíš…“ navázal Harry temně.

„Tak si mě najdeš a utrhneš mi hlavu,“ dořekl za něj Draco a podíval se na něj.

„Přesně tak,“ přikývl vážně.

„Přijímám,“ pronesl Malfoy tiše a napřáhl dlaň.

Harry na něj zůstal hledět.

„Tak myslel jsi to vážně, Pottere, nebo ne?“ pobídl ho se starým známým úšklebkem.

Na to se na něj zašklebil úplně stejně a podávanou ruku pevně stiskl.

 

„Chtěla jsem ti jen říct, že k tobě nechovám žádnou zášť, Angelo,“ začala Samantha pomalu.

„To mě těší,“ reagovala hnědovláska a těžko skrývala úšklebek. Harry jí ne tak dávno řekl úplně to samé.

„A víš, chtěla bych se tě na něco zeptat.“

Blacková se jí dívala do očí a čekala.

„Proč ses stala upírkou?“ pronesla nevěsta vážně.

Když oslovená odvrátila pohled, pokračovala.

„Když jsem tě teď trochu víc poznala, tak si nemyslím, že ses k nim dala dobrovolně. Nemyslím si, že bys Harryho jen tak opustila…“

Angela si povzdechla: „Je to trochu složité,“ pronesla pak tiše.

„Chránila jsi tím ty, kdo ti byli drazí, že ano?“

Upírka se na ni znovu zahleděla upřímně překvapená: „Jak jsi na tohle přišla?“

„Harry se mi o něčem zmínil, ale neřekl nic konkrétního. Jen se domýšlím,“ pokrčila Sam rameny. „A jestli to tak opravdu je, tak tě obdivuju. Obětovala ses… To nedokáže každý.“

Angela se nevzmohla na slovo, jak ji to prohlášení překvapilo.

„A navíc…“ pokračovala Sam s mírným úsměvem. „Změnila jsi i můj názor. A to už je co říct. Já jsem tvrdohlavá jako beran.“

Angela se na oplátku chabě pousmála.

„Víš, oba mí rodiče byli Lovci,“ navázala tiše blondýnka a otočila pohled zpět k místu, kde nechaly Harryho a Malfoye. „Matku mi zabili, když jsem byla ještě malá, otce nedávno. Byla to má povinnost. Jenže teď už vím, že to nebylo zrovna nejsprávnější… I Harry mi k tomu poznání pomohl.“

Odmlčela se.

„Udělá tě šťastnou, když mu oplatíš stejně,“ řekla pak velmi tiše Blacková.

Teď se po ní pro změnu udiveně podívala Samantha.

„A já vám to přeju,“ dodala upírka.

Pak se jí na tváři rozlil zvláštní výraz překvapení. Sam se znovu podívala na ty dva. Podávali si ruce a k jejímu šoku se na sebe skoro usmívali.

„V životě by mě nenapadlo, že je takhle uvidím,“ pronesla Angela a zasmála se krátce něčemu, co Sam nemohla nikdy pochopit.

„Sam…“ ozvalo se za nimi. „S kým to tu sakra mluvíš?“

Obě se otočily. Byla to Daria a podezřívavě se rozhlížela okolo. Vedla za sebou za ruku Alexe. Angela se natáhla a dotkla se jí. Černovláska sebou překvapeně trhla, ale pak se rozzářila.

„Tak tys fakt přišla!“ rozzářila se.

Alex se na ni podíval, jako by se zbláznila. Blacková s povzdechem obdařila viděním i jeho. Vyvalil na ni oči, ale neřekl nic.

Darie utekl pohled za ně. Zarazila se, když spatřila Draca. Nemluvě o tom, že si ho všiml i Prewett.

„Harry říkal, že vás pozval, jen jsem nečekal, že se opravdu ukážete,“ pronesl Alex.

Angela z něho nespustila oči, stejně jako on civěl na Draca, který si po chvíli jeho pohled uvědomil a opětoval ho.

„Jsme tu jen na chvíli, Alexi,“ ozvala se upírka klidně.

„Hmm,“ zareagoval nepřítomně.

Daria si vyměnila s Angelou významný pohled.

„Lásko, nechceš si na chvíli zatančit s nevěstou?“ navrhla Daria a už ho postrkovala k Sam.

Alex se ani moc nezdráhal a odvedl si Samanthu na parket. Daria s Angelou se šly posadit ke stolu. Vysedával tam Ron a upřeně hleděl k tančícím.

Angelu nejprve napadlo pozdravit i jeho, ale pak si to rozmyslela. Zvědavě sledovala směr jeho pohledu. Daria jí nenápadně ukázala k parketu na blondýnku ve světle modrých šatech, která tančila s Nevillem Longbottomem.

„Alexova mladší sestra,“ zašeptala jí do ucha a táhla Angelu dál, aby ji zrzek neslyšel. „Kouká po ní už od obřadu a myslí si, že si toho nikdo nevšiml,“ zahihňala se.

Posadily se na vzdálený konec stolu. Angela si všimla, že Draco a Harry spolu o něčem mluví. Docela by ji zajímalo o čem.

„Jak se vám daří?“ zeptala se tmavovláska a přitáhla si k sobě sklenici a lahev minerálky.

Angela se podívala na ni a pak jinam. Daria zbystřila.

„Angelo, co se děje?“

„Odjíždíme,“ zazněla odpověď.

Ztuhla a položila sklenici zpět na stůl: „Co? Kdy?“

„Zítra večer,“ odvětila a podívala se na ni. „Už máme koupené jízdenky na vlak.“

Po Dariině usměvavém výrazu nebylo ani památky.

„Kam?“ vyrazila ze sebe.

„To ještě nevím, ale někam hodně daleko…“

„Za hranice?“

Přikývla: „Bude to tak pro všechny bezpečnější. A nás už tu nic nedrží.“

„Takže ses přišla rozloučit?“

„Správně.“

Její kamarádka se zahleděla na tančící páry.

„Mrzí mě, jak to všechno dopadlo,“ řekla tiše. „Nechce se mi ti znovu říkat sbohem.“

„Ale rozumíš mi, že ano?“ reagovala Angela.

Daria jen beze slova přitakala, ale pak se postavila a odešla. Angela se ani nepohnula.

 

Ron pomalu upíjel ze své už třetí sklenice se sektem a nehybně pozoroval bavící se společnost. Nečekaně se k němu někdo zezadu nahnul.

„Co kdybys ji konečně přestal hypnotizovat, a místo toho ji vyzval k tanci?“ navrhla mu Daria přímo do ucha.

Sekl po ní pohledem. Rozpustile se usmívala.

„Jen se nedělej a padej, Weasley,“ vzala mu z ruky sklenku a postavila ji na stůl.

Pak ho popadla za paži a se smíchem ho strkala k parketu. Nepostřehl, že její smích zní trochu nuceně.

 

Angela se tak zamyslela, že si ani nevšimla, že někdo míří k její židli.

„Co to sakra!“ ozvalo se překvapeně.

Prudce vzhlédla. Remus Lupin. Pokusil se odtáhnout židli od stolu a zjistil, že to jaksi nejde.

„Omlouvám se,“ pronesla Angela a vstala.

Oba manželé vyděšeně civěli skrz ni. Položila jim ruce na ramena.

„To jsou nám hosti,“ zareagoval na její zjevení Remus překvapeně.

„Remusi, Dory, ráda vás zase vidím,“ pousmála se opatrně.

„Harry se zmínil, že se možná ukážete,“ zahučel Lupin a rozhlédl se po hostech.

Bylo jí jasné, koho hledá.

„Jak se jmenuje?“ zeptala se tiše Angela.

Nymfadora chlapečka nahnula tak, aby na něj viděla.

„Tobias,“ pronesla hrdě, ale pozorovala ji obezřetně.

„Je moc krásný,“ okomentovala jejich vrtící se dítko Blacková, ale tak podivně sklesle, až si toho oba všimli.

Lupin se jí podíval do tváře pořádně. Byla stažená nepochopitelným smutkem.

„Určitě vám bude dělat jen radost,“ dodala se staženým hrdlem a odvrátila se od nich.

Poodešla k nějakému stromu a zůstala pod ním stát.

Dory se tázavě podívala po manželovi, ten však jen pokrčil rameny. Zamířili k Molly a Arthurovi Weasleyovým, kteří je zbystřili a Molly už se hnala pochovat to rozkošné miminko.

 

Harry poznal, že se Draco zaměřil na něco jiného než na něj a otočil se. Nedaleko stanu stáli Lupinovi a Angela. Ta se po chvíli odvrátila a poodešla pryč. Draco se beze slova vydal k ní.

Harry ho sledoval, jak k ní zezadu přistoupil a položil jí ruce na ramena. Opřela se o něj a zůstali nehybně stát. Všiml si, že jí něco šeptá do ucha.

Náhle si připadal, jako by je špehoval. Raději se vydal hledat svou novomanželku.

Odpoledne pokročilo, začínalo se stmívat. Molly však snadno zařídila dost světla a další jídlo, takže hostina nerušeně pokračovala.

Dva nejpozději příchozí si spolu párkrát zatančili, ale drželi se víceméně stranou.

 

Když je uviděl, jak tam stojí vedle sebe a pozorují je při tanci, došlo mu to. Počkal na konec té písničky a pak zavedl Sam k nim.

„Odcházíte?“ zeptal se tiše.

Angela přikývla: „Nadobro.“

Harry mlčel. Pomalu k němu přistoupila a položila mu dlaň na paži.

„Začíná tu být pro nás moc horko. Rozhodli jsme se, že odsud raději zmizíme,“ mluvila tiše a dívala se mu do tváře. „A pochybuju, že budeme mít nějaký důvod se vracet.“

Chvíli se na ni bez pohybu díval, pak pustil ruku Sam a objal ji. Angela to nečekala a zůstala překvapeně stát. Samanthu pobodla škodolibě žárlivost, ale nevěnovala jí pozornost. Jen se smutně usmívala. Ani Draco se nepohnul.

„Doufám, že budeš šťastná,“ zašeptal tak, aby to slyšela jen ona.

„Nápodobně,“ oplatila mu stejně.

Pak ji pustil. Usmála se na něj a otočila se k nevěstě s napřaženou dlaní. Samantha ji pevně stiskla.

„Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale… Ráda jsem tě poznala, Blacková,“ pronesla Sam.

„Dnes se ti podařilo mě už podruhé překvapit, Potterová,“ reagovala Angela.

Pak uslyšela Angela povzdech. To Daria postřehla, že se loučí a přišla k nim se zamračeným výrazem. Alex zůstal stát opodál, opíral se o kmen stromu a skupinku pozoroval.

„Dario…“ nadechla se Angela, ale to už jí kamarádka skočila kolem krku.

Opětovala jí pevné objetí.

„Budeš mi moc chybět,“ vyrazila ze sebe Daria, která přemáhala slzy.

„Ty mě taky,“ šeptla Angela.

Prescottová se od ní odtáhla. Oči se jí leskly.

„Alespoň se někdy ozvěte, jo?“ naléhala.

„Pokusím se,“ přikývla Angela.

Černovláska se pak zahleděla přímo na Draca.

„Dávej na ni pozor, jasný?“ vyzvala ho.

Vážně pokývl hlavou.

Harry si k sobě znovu přitáhl Samanthu, Angela ustoupila k Dracovi a ten ji vzal za ruku.

„Tak se tu mějte všichni dobře,“ popřála jim Angela sice usměvavě, ale oči prozrazovaly smutek.

„Vy taky,“ odpověděla Sam.

„Dávejte na sebe pozor. Pořád vás hledají,“ upozornil je Harry. „Všude budou kontroly.“

„My víme. Díky,“ přikývla Angela.

Draco se zadíval na Harryho.

„Pottere,“ kývl na pozdrav.

„Malfoyi,“ oplatil mu Harry.

Oba se od nich odvrátili a ruku v ruce zamířili na vzdálený konec zahrady. Chvíli se za nimi dívali, ale pak se všichni tři vrátili k ostatním, kteří teď povětšinou seděli za stolem a ládovali se večeří. Ron přitom v překvapivě dobré náladě seděl vedle Catherine a něčemu se smáli.

Daria se ohlédla, když si uvědomila, že Alex se k ní nepřidal, ale pak sevřela rty a odvrátila se.

 

Draco náhle zůstal stát. Sledovala jeho pohled. Alex stále stál bez pohybu na stejném místě. Podíval se po ní. Pustila jeho ruku.

„Tak běž,“ vyzvala ho tiše a pak sledovala, jak kráčí k vysokému dubu.

Alex z něho nespustil pohled. Malfoy nezaváhal a přistoupil až k němu, i když Prewettovy oči v tu chvíli nevyzařovaly nic příjemného.

Nekonečnou dobu se měřili pohledy. Alex zvažoval, jestli by mu udělalo dobře, zabořit pěst do toho bledého obličeje, ale váhavě usoudil, že nikoli. Draco očividně čekal, jestli po něm skočí nebo ne.

Nakonec to Alex nevydržel, a porušil ticho.

„Co chceš?“ zeptal se násilně klidným hlasem.

Draco nějakou chvíli mlčel, zřejmě váhal.

„Vím, že to nejspíš nemá žádný význam, přesto ti chci ale něco říct,“ pronesl pak tiše.

Prewett čekal.

„Mrzí mě, co jsem udělal. Lituju toho každý zatracený den. A když jsme se seznámili, opravdu jsem netušil, že jsem… Zničil rodinu právě tobě. Měl jsem tě za přítele. To je pravda.  Chtěl jsem, abys to věděl. To je vše.“

Když Alex nic neříkal, sklonil Draco hlavu a otočil se.

„Věřím ti,“ ozval se konečně.

Malfoy zůstal stát.

„Věřím ti,“ opakoval. „Jen ti nikdy nedokážu odpustit.“

„Ani by mě nenapadlo tě o to žádat,“ pronesl Draco v odpověď. „Sbohem.“

Alex ho nechal bez odpovědi odejít k Angele, která po něm hodila krátký pohled a pak zase chytila Malfoye za ruku. V několika vteřinách mu zmizeli z očí.

Zaslechl šustění trávy a šatů. Přistoupila k němu Daria a chytila se ho za paži.

Až teď si uvědomil, že svírá ruce v pěsti tak, že se celý třese. Povolil je a přitáhl si ji k sobě. Nechala se obejmout a složila mu hlavu na hruď. Zavřel oči a ten neurčitý pocit, že měl ještě něco udělat, pomalu mizel.

Pak se vrátili mezi ostatní svatebčany.

 

Harry pozoroval Samanthu, jak opatrně bere do náruče malého Tobiase a krásně se usmívá. Usrkl ze své skleničky šampusu.

„Co tady stojíš jako tvrdé Y? Snad se se mnou alespoň napiješ, ne?“ vyzval ho Ron.

Podíval se udiveně po kamarádovi, který jen zářil. Zkontroloval pohledem blondýnku. Právě šla tančit s bratrem.

„Ale jasně…“ kývl ochotně.

Když spolu usrkávali Ronem namíchaný nápoj, mimochodem pořádně silný, jeho novomanželka zvedla hlavou od drobečka v náručí a zachytila pohled, který na ni upíral. Zadívali se jeden druhému do očí. A Harry věděl, že tohle je to, o čem vždycky snil, ale už nevěřil, že to bude mít.

***

 

„Přišla ses rozloučit?“ zeptala se Corvus, aniž nechala Angelu promluvit.

Ta jen mlčky přikývla.

„Půjdeš alespoň na chvíli dál?“ pozvala ji.

Mladá upírka vstoupila do bytu a Margaret za ní zavřela dveře.

„Dobrý večer,“ pozdravila Blacková Serpense, který seděl v obývacím pokoji a nahlížel do posledního Věštce.

Pokývl hlavou.

Sedla si na pohovku naproti němu, Corvus se posadila vedle ní.

„Jak to u nás vypadá?“ zeptala se Angela tiše.

„Pohoda,“ zahučel Serpens stručně.

Shiernová se po něm vyčítavě podívala.

„Všichni jsou rádi, i když to nikdo neřekne nahlas,“ oznámila jí pak s mírným úsměvem. „Pomalu se to uklidňuje. Od Rady ti mám vyřídit poděkování. Mrzí je, že ses nedostavila osobně. Zvlášť Třináctého,“ podotkla nakonec a zkoumavě se na ni zahleděla.

„Nestojím o jejich díky,“ odpověděla Angela. „Stejně by ze mě radost neměli…“

„Tak už konečně zdrháte, co?“ nadhodil upír, odhodil noviny a natáhl se po krabičce cigaret, co ležela na stole.

Feles do něj zabodla nepříjemný pohled.

„Ostatně už máte načase,“ pokrčil rameny a připálil si.

„V tomhle má pravdu,“ přidala se Corvus. „Budeš mi sice chybět, ale budu mít lepší pocit, když odjedete pryč.“

„Přesně tak,“ povzdychla v odpověď Angela. „Necítím se tu bezpečně.“

„To se ti ani nedivím,“ zavrčel naproti sedící. „Nejdou po vás jen ti křupani z Ústředí, ale taky Lynx.“

Obě se po něm udiveně podívaly.

„Jak to myslíš?“ zeptala se přiškrceně Angela.

„Ten výstup na bratrově Ukvare ho pořád žere. Chce se ti pomstít, zlato,“ vysvětlil Serpens.

„Jak to víš?“ vypálila na něj Corvus.

„Mluvil jsem s ním,“ pokrčil rameny. „Tedy přesněji řečeno, on na mě chrlil něco o tom, jaká běhna jsi, Feles, nadával jak dlaždič a pak zase odpochodoval, aniž počkal, co já na to. Měla by sis dávat bacha.“

„Zítra odjíždíme,“ odvětila Angela. „A pak už mi může být ukradený jak on tak jeho ješitnost.“

„Jak myslíš… Jen jsem tě chtěl varovat.“

„To ti děkuju.“

Na tváři se mu rozlil úšklebek: „To bych si měl zapsat. Feles mi děkuje.“

„Serpensi, prosím tě,“ ohradila se Margaret.

„Co?“ nadzdvihl obočí.

„Jen ho nech, Corvus,“ pousmála se Angela. „Už jsem na to zvyklá…“

„Tak to gratuluju,“ reagoval Serpens uštěpačně. „Jsi první.“

***

 

Na rozlehlém nádraží panoval jako obvykle čilý ruch. Do hlášení rozhlasu se mísily hlasy z rozhovorů těch, kteří se loučili se svými blízkými, panické svolávání ustaraných rodičů, jekot dětí a kvičení koleček vozíků.

Velké nádražní hodiny ukazovaly tři čtvrtě na sedm. Slunce zapadalo. Na třetím nástupišti už čekal dlouhý expresní vlak směr Calais a poté Paříž. Téměř polovina lidí nastupovala právě do tohoto vlaku, a proto kolem něj panoval také největší chaos, který se začal uklidňovat až tehdy, kdy do jeho odjezdu zbývalo pouhých pět minut.

V tu chvíli se také na nástupišti objevila jistá dvojice. Hnědovláska, jejíž chladné oči se ostražitě rozhlížely okolo a vysoký blondýn s bledým obličejem. Oba za sebou táhli středně velké kufry na kolečkách, dívka měla ještě malou tašku přes rameno. Mířili k zadním vagonům. Zůstali stát za početnou skupinou nějakých zahraničních turistů, kteří s pokřikováním nastupovali.

„Nebude ti to tu chybět?“ zeptala se Angela tiše.

Draco se po ní udiveně podíval: „Proč by mělo?“

„Je tady tvůj domov…“

„Tvůj přece také.“

„Ano, ale…“

„Pokud se mnou budeš ty, tak mi nic chybět nebude,“ přerušil ji rázně.

Pak se k ní nahnul a krátce ji políbil na rty. To už se usmívala.

Poslední z turistů už nastupovali na schůdky, mohli se konečně pohnout. Právě když si Angela nadhodila brašnu na rameni a chtěla vykročit, někdo do ní velice silně vrazil. Ucítila, jak ji něco tvrdého uhodilo do boku, a zapotácela se. Na to se ozval škaredý praskot rozbíjeného skla.

Draco ji držel za paži, ale nebylo to třeba. Ohlédla se vedle sebe, kde se právě na zemi rozplácl jak dlouhý tak široký pihovatý výrostek. Kluk se nejprve podíval na ni a pak na krabici, která mu vypadla z rukou. Z ní pravděpodobně vyšel ten zvuk. Vrhl se k ní a otevřel víko.

Na to se rozbrečel. Angela si povzdechla a dřepla si k němu. Nemohlo mu být víc jak sedm let. V krabici nad kterou brečel, ležela hromádka drobných střepů, která byla nejspíš ještě před chvíli skleněnou soškou.

„Kam jsi s tím tak letěl?“ oslovila ho Angela vrtíc hlavou.

Kluk neodpověděl, jen začal ještě víc vzlykat a skryl si tvář do dlaní. Několik lidí se po nich pohoršeně ohlédlo. Draco, který stál za Angelou, náhle ztuhl a pak se pootočil.

To je tak vždycky, mumlala si pro sebe Angela. Když člověk potřebuje nejméně pozornosti, tak se mu jí dostane víc než dost.

„Tak už nebreč,“ zahučela na toho usmrkance. Pokradmu se rozhlédla a vytáhla z brašny hůlku. „Co bys řekl tomu, kdybych ti to spravila, hm?“

Kluk vystrčil obličej zpoza dlaní a vytřeštil na ni uslzené oči.

Draco za Angelou se trhaně otočil úplně a zamířil nejistým krokem pryč. Ona si toho nevšimla. Mířila hůlkou na střepy v krabici a tiše mumlala zaklínadlo.

Klučina zíral jako na zjevení na tu záplavu, která se začala skládat dohromady. Netrvalo to dlouho a soška slona se zdviženým chobotem byla jako nová. Ten nešťastník na to civěl s otevřenou pusou. Angela rychle schovala hůlku a postavila se.

„Tak to seber a mazej,“ vyzvala ho. „Nám už jede…“

Zarazila se a prudce se obrátila. Draco u ní nestál. Přeletěla očima nejbližší okolí. Nic. Zmocnilo se jí zlé tušení. Otevřela ústa k otázce, ale ten spratek už pelášil pryč, jen se mu hubené nohy míhaly. Krabici nechal ležet na zemi.

Angela sprostě zaklela. Někdo ho na ni poslal. Byl to úmysl. A ona se nechala obalamutit. Ale teď musela zůstat klidná. Prostě musela. Myslí se snažila vypátrat Dracovu přítomnost.

Nástupiště se vylidňovalo, průvodčí na ni podezřívavě zahlížel. Teď jako by se ji pokusil kontaktovat. Támhle!

Nechala kufry kuframa a vyřítila se po peróně podél vlaku. Pocit nebezpečí sílil. Kavárna. Ne. Čekárna. Ne. Dámské záchody. Ne.

Doběhla na úroveň pánských záchodů. Obvyklá obsluha vybírající poplatky nikde. Zahltil ji příšerný pocit, že se Dracovi něco stalo. Vykašlala se na opatrnost a s hůlkou v ruce vtrhla dovnitř. Vykachlíkovaná místnost s umyvadly ji ovanula odérem dezinfekce a krve.

Uprostřed stál Draco, za jeho zády pak vysoký upír, který ho držel za paže a zuby měl zabořené hluboko do jeho hrdla.

Angela zareagovala ve zlomku vteřiny, ale kletbu už vyřknout nestačila. Hůlka jí vyletěla z ruky. Vrhla se k nim největší rychlostí, jakou dokázala vyvinout, jenže to už ji popadly dvoje paže a zadržely ji. Házela sebou jako zuřivá šelma, ale dva nemrtví ji drželi pevně. A třetí z nich mezitím sál z jejího milovaného život.

Draco na ni hleděl rozšířenýma očima, bílý jako stěna. Nebyl schopen se bránit. Nedokázal se ani pohnout. Působily na něj dvě kletby Imperius i hypnotická schopnost upíra zároveň.

Vztekle vrčela a škubala sebou tak, že měli co dělat, aby ji udrželi, ale nedokázala se osvobodit. A ten zkurvysyn pořád pil…

Zavyla jako raněné zvíře a trhla sebou tak, že její věznitelé zakolísali. A Lynx zvedl hlavu. Zabodl do ní pohled očí, ze kterých svítila vítězosláva, uspokojení a pomstychtivost. Ztuhla jako solný sloup.

Upír pustil Draca, kterému se z rozervaného hrdla valila krev. Bezvládně se svalil na dlaždičky k jeho nohám. Dýchal ztěžka a chrčivě sípal.

Lynx si hřbetem ruky otřel zakrvácená ústa. Ty se mu pak roztáhly v odporném úsměšku. Angela nedokázala odtrhnout pohled od Draca. Jeho štíhlé prsty se chvěly jako by zimou, pohled měl obrácený do stropu.

„Tos už nečekala, ty malá čubko,“ pronesl hlubokým hlasem, jak se v něm stále ještě rozléval pocit naplnění.

Odtrhla oči od reálného vypodobení své nejhorší noční můry. Ten hajzl se usmíval. Pomalu k ní přistoupil. Angela byla tak zahlcena vztekem a nenávistí, že nebyla schopna vyslovit slova, která se jí drala na jazyk. Z jedné strany ji držel Lando, z druhé další čistokrevný, kterého znala jen od vidění. Lynx se zastavil přímo před ní. A Draco za ním na podlaze pomalu umíral.

„Ale měli jsme na mále. Vydal jsem se kvůli tobě všanc slunci, to bys měla ocenit,“ pronesl tiše upír a přejel si prsty po tváři. „Nejsem doufám moc opálený… Jenže kdybychom dorazili jen o pět minut později…“

Zvenčí k nim dolehlo houkání a tlumené hlášení a Lynx pozvedl prst.

„Už bychom uslyšeli jen tohle…“ dokončil větu spokojeně.

„Ty… Ty… Šmejde…“ zasípala ztěžka.

„Nemusíš se obtěžovat dalšími urážkami, poklade,“ zašklebil se na ni. „Ta nenávist z tebe přímo sálá.“

Zaskřípala zuby. Místností se rozléhal bolestný Dracův dech, který jí rval srdce. Lando zajistil rukou, ve které držel hůlku, dveře. Stále ji pevně svírali. Lynx se vrátil nad nehybné tělo.

„Slíbil jsem mu přece, že si to ještě vyžere, ne?“ nadhodil konverzačním tónem a zkoumavě hleděl do jeho tváře. Pak se uchechtl. „Zírá na mě skoro stejně nenávistně jako ty, Feles. Přitom už mu smrt klepe na rameno…“

„Ty grázle!“ vypálila ze sebe Angela, když konečně překonala zábranu v hrdle. „Ty odporná stvůro! Kreaturo! Za tohle budeš litovat, že tě tvoje matka vůbec vrhla na svět! Za to tě zabiju!“

Lynxův shovívavý úsměv zmizel. Skokem byl zpět u ní a popadl do úzkých prstů její bradu.

„Udělalas chybu, ty naivní husičko,“ zasyčel jí přímo do tváře. „Neměla ses té svojí roztomilé kamarádce svěřovat, že odjíždíte. Ještě k tomu, žes už koupila jízdenky. Nebylo těžké si to domyslet.“

Angela povážlivě zbledla. Daria…

„Žádný strachy,“ vycenil na ni zuby. „Šetřil jsem se na toho tvého amanta, nezkřivili jsme jí ani vlásek na hlavě. Stačilo pohrozit, že to odnese ten malý uřvaný spratek a sypalo se to z ní jedna radost.“

Svíral jí bradu tak, že nedokázala promluvit nahlas. Proto použila myšlenky a vložila do toho slova veškerou nenávist, jaké byla schopna.

Ubožáku…

V Lynxových očích se zablesklo. Naznačil těm dvěma, ať ji pustí a sám ji popadl hrubě za vlasy. Pak ji za ně táhl k Dracovi. Přes slzy bolesti skoro neviděla. Přinutil ji, aby si klekla a pak přiblížil její hlavu k Dracovu obličeji.

„Kdo je tady ubožák, co?“ vydechl jí přímo do ucha. „Tak co? Kdo?“

Draco se celý třásl, ale stále vnímal a díval se Angele do očí. Ta už nedokázala zadržet slzy, které se jí vydraly z očí a zalily jí tváře. Lynx s ní trhl a odhodil ji na zeď. Svezla se k zemi. Přes rozcuchané vlasy si ve vnitřní kapse upírovy bundy všimla zbraně, kterou nejspíš vzal Dracovi. Ale v tu chvíli ji ještě nic nenapadlo. Měla ještě příliš co dělat s bolestí, která ji zaplavovala jako potopa. Ta bolest však nebyla fyzická. Všechno se v ní svíralo jen proto, co se dělo Dracovi.

Lynx se nad ni postavil: „Chtěl jsem ti dát všechno a tys mi to chrstla do tváře. Bez vysvětlení, bez ohledů,“ pronesl tónem, který nepřipouštěl odpor.

Stejně by nemělo cenu se s ním hádat. Neřekla na to nic.

Dřepl si k ní. Přes jeho rameno zírala na Draca, který k nim měl otočenou hlavu. Dlaždice pod ním byly zbarvené krví a pořád jí přibývalo.

„Co bys řekla tomu, že bych tě tu ošukal a on by se na to díval, co? Umírající, bezmocný…“ promlouval k ní tiše hlasem, ze kterého se jí zvedal žaludek. „Třeba by se ti to i líbilo, Feles.“

Pohlédla do jeho tváře. Chlípně se na ni šklebil. Jeho tělo ji teď skoro celou zakrývalo před pohledy těch druhých dvou.

Její pohled si vyložil trochu jinak, než měl a ještě víc se k ní nahnul. Doslova bleskově hmátla po pistoli, kterou zahlédla. Zareagoval pozdě. Jeho oči se rozšířily překvapením, když stiskla spoušť. Odletěl od ní v gejzíru krve. Trefila ho do pravé části hrudi. Věděla, že na ni okamžitě zaútočí ti dva. Jednoho dokázala trefit do srdce, kouzlo druhého ji zasáhlo ve chvíli, kdy stiskla spoušť potřetí.

Už podruhé v pěti minutách se blíže seznamovala s chutí místních dlaždiček, ochromující bolest po celém těle ji svírala jako obruče. Ale zbraň nepustila. Zarytě se jí držela. Neznámý upír se rozpadl na hromádku kostí, Lando skučel bolestí a svíral si břicho. Pak na ni znovu vztáhl hůlku. Silou vůle na něj znovu namířila a s obrovským štěstím trefila. Za ječivého skučení se rozpadl v prach.

Pohledem se zaměřila na Lynxe, který krvácel jako prase při porážce, ale pomalu se zvedal. Hrůza z toho, čeho by ještě mohl být schopný, jí dodala sílu. Zvedla se na kolena a vystřelila. Dvakrát za sebou. Jedna kulka ho zasáhla vysoko do stehna. Druhá do hlavy. Zeď za ním ozdobila sprška drobných částí lebeční kosti a mozku. S doširoka vytřeštěnýma očima se sesul do sedu.

Se zrychleným dechem se připlazila po čtyřech k Dracovi. Po hůlce se nesháněla. I přitom jak strašně se cítila, moc dobře věděla, že v tomhle případě kouzla nepomohou. Vzala ho za ledovou ruku.

Snažil se na ni zaostřit pohled, ale stejně už ji skoro neviděl. Všechno kolem se mu mlžilo. Přesto ji cítil. Tak zřetelně. Plakala.

Pohnul rty a chtěl promluvit. Nedokázal to a tak k ní vztáhl svou mysl. Zachytila ho a on se držel jako tonoucí. Jeho myšlenky k ní donesly slova, která nemohl vyslovit.

Chtěl bych… Zůstat… S tebou…

Já vím… přišla zoufalá odpověď.

Slíbil… Jsem… To…

Draco… Lásko….

Slíbil… Jsem… opakoval zarytě. Slíbil…

V místnosti zarezonoval tichý škodolibý smích. Angela jen na krátkou chvíli zvedla oči. Měl průstřel hlavy, ale žil. A smál se. Vztáhla naposledy ruku a vystřílela zbytek zásobníku do jeho hrudi. Na to, jak se šílený upír rozpadá na drobounké částečky prachu, už se nedívala.

Hleděla do očí jedinému drahému člověku, který jí zbyl.

Slíbil… ozvalo se znovu. Prosím…

Už nezbývalo mnoho času. A ona měla právě teď dvě možnosti. Nechat ho umřít, nebo se ho pokusit zachránit pro stejně mizerný život, jaký měla ona.

„Miluju tě,“ zašeptala s bolestí, která jí lámala hlas.

Nespustila z něj oči, když si k ústům zvedla zápěstí a tvrdě se zakousla. Ani když krvácející ránu přitiskla k jeho rtům. Jemně mu nadzvedla hlavu druhou rukou a nesmlouvavě mu nutila krev do úst. A pak konečně namáhavě polkl. Nechala svou ruku na jeho ústech a sklonila se k ráně na jeho hrdle. Roztřesená začala pít. Draco ještě dvakrát polkl, pak těžce vzdechl. Pila dál a její slzy se míchaly na podlaze s krví. Draco znehybněl.

Pomalu se odtáhla, ústa zalitá jeho ještě teplou krví. Upřeně se zadívala na jeho náhle klidnou tvář. Jeho oči už neviděly nic. Pomalu a něžně si jeho hlavu položila do klína. A pak, s pohledem upřeným stále na jeho obličej, čekala. Nemohla udělat už nic víc. Příštích několik vteřin mělo rozhodnout. Ona mohla jen čekat. Jestli se vrátí zpět nebo ne. Jen jedno jediné věděla jistě. Ať už půjde kamkoliv, ona půjde za ním. Třeba i do pekla.

738 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Ztracené duše

4 Komentářů

  1. Neville Neville

    Tak jsem dočetl až sem a padl na mě smutek. Mrzí mě že toho Lynxe neumravnil třináctý. Přece mu poručil, ať jí dá pokoj. Má v té upíři radě bordel 🙂. Jinak je to moc napínavé čtení, ale moc smutně. Myslím, že ani to, že se asi z Draka stane upír na tom nic nezmění. Ale budou stejného druhu a o to asi šlo.
    Nevím, jestli se mám pouštět do další povídky, abych nebyl v depresi 😁.

    • Páni, komentář u ZD byl pro mne naprosto nečekané, ale o to příjemnější překvapení.
      V prvé řadě moc děkuji! Jsem vážně ráda, že i po těch letech se najde někdo, komu se moje HP série zamlouvá. Je mi ovšem líto, že to na tebe mělo tak smutný dopad… Alespoň Epilog už snad tak depresivní nebyl, ne? Teda, pokud jsi ho přečetl? 😀
      Bez mučení se přiznám, že začátek čtvrtého dílu má do veselosti daleko, ale jinak bych si troufla tvrdit, že jsem přece jen pak lehce pozměnila styl a „Poslední naděje“ pobrala i nějaký ten humor. 😀 Přesvědčovat tě nebudu, ale samozřejmě budu hrozně ráda, pokud budeš číst dál a třeba mi pak sem zase hodíš nějaký ten komentík. 😉
      Ještě jednou díky. ♥

  2. Neville Neville

    Tak to je pro mě taky překvapení, že komentáře k tak starým příběhům čteš. I když jsem si říkal, že možná odpovíš. No je mi jich líto. A taky jsem nečetl předešlé díly. Tak to dohanim, protože neznám důvod, proč je Angie upír, atd

    Vlastně na tenhle web chodím kvůli Bless …. Jenže nové kapitoly přibývají moc pomalu. Tak čtu, co tu mezitím přibylo. Tak hodně nadšení k psaní dalších temných dílů. 🙃👍
    Omlouvám se za chyby. Píšu z mobilu a písmenka jsou v tom editoru děsně titerná.

    • Už dlouhé roky dodržuju zásadu odpovědět na každý komentář k mým povídkám a zatím nevidím důvod to měnit, zvlášť když se k mojí HP sérii moc komentářů už neobjevuje.
      Tak hodně zdaru s dočítáním předchozího děje, doufám, že tě neodradí poněkud nevycválaný styl psaní. A samozřejmě uvítám reakce. 😉
      Je mi jasné, že většina čtenářů sem chodí právě kvůli BtCh, zvlášť když pomalu jako jediná Richenza aktuálně publikuje. Každopádně jsem ráda, že tě zlákalo i moje dílko.
      Děkuji za přání, píšu stále, i když už něco jiného. Ale HP je pro mne poslední dobou také docela aktuální, jelikož jsem se já blázen pustila do anglického překladu a nutno konstatovat, že ten příběh zároveň lehce vylepšuju. 🙂

Napsat komentář